Akana komentáře u knih

Vybavíte si desperáta Calveru ze Sedmi statečných? Proti hrdinům Krvavého poledníku je to bodrý, neškodný chlapík. Stejné prostředí americko-mexického pomezí, stejný životní styl, podobné časové zařazení, ale úplně jiná realita. Nemusíme pochybovat o tom, že právě McCarthyho příběh je skutečnosti mnohem, mnohem blíž, a nejen proto, že čerpá z historických postav a dějů.
Děsivé, kruté, až morbidní scény se nepodobají ničemu, co bychom snad od westernového dobrodružství mohli čekat. Všichni do jednoho jsou tu nelítostné bestie a chladnokrevně neosobní je i způsob vyprávění. Ten kombinuje úsečný styl, známý třeba z McCarthyho Cesty, s archaicky květnatou mluvou, do níž vypravěč tu a tam sklouzne, aby vzápětí s lakonickým "Jelo se dál" postrčil čtenáře k dalšímu masakru.
Román nemá být jen naturalistickým zobrazením skutečnosti, je to především podobenství. Čeho přesně, to možná neví ani sám autor, ale jisté je, že jeho osou je groteskně démonická postava soudce Holdena, a hlavním tématem nikdy nekončící, amorální koloběh lidského utrpení a krutosti. Kdo si masochisticky liboval třeba v Caveově A uzřela oslice anděla, měl by ocenit i Poledník. Tohle je ale bez emocí. Mrazivě nelítostné a co se týče lidské podstaty bohužel hodně pravdivé.

6 09.01.2017

Murakami opět pouští svou fantazii na volno, přesto drží vodítko natolik pevně, aby se mu to všechno nerozsypalo. Shrnout, že se hlavní hrdina díky blížícímu se kolapsu svého vědomí (tedy onomu "konci světa") učí vážit si všedních věcí, by bylo zoufale nedostatečné. To je jen jedna z mnoha vrstev románu a vůbec není jisté jestli ta klíčová. Ve hře jsou i svobodná vůle, manipulace, citové znovuzrození... Jako vždy potěší hudební či literární odkazy a úchvatná je celá ta tokijská podzemní anabáze prodchnutá přízračnou obrazivostí japonských mýtů a pohádek, což samozřejmě platí i pro kompletní dějovou linii ve Městě. Murakami i tentokrát okouzlujícím způsobem spojuje bujnou imaginaci s filozofií i humorem a pro čtenáře nechává spoustu nedořečeného, co si může sám dle vlastních zkušeností vyplnit.

15 07.01.2017

Šikovná příručka mapující přístupným stylem život v českých a moravských městech od raného středověku až po 19. století s důrazem na středověk a raný novověk. Hlavně množství ilustračních fotografií dokáže inspirovat k pozornějšímu rozhlížení se po zdánlivě dobře známém okolí. Svědků minulosti je kolem nás opravdu spousta

1 21.12.2016

V porovnání s Rozmarnými léty českého filmu od Jaroslava Sedláčka, které jsem četl bezprostředně předtím, je tahle kniha podstatně odbornější a kritičtější. Není také členěná chronologicky ale tématicky. Sice navzdory názvu pokrývá jen první půlku avizované dekády (vyšla v roce 1997), zato se do ní noří mnohem důkladněji a kritičtěji. Halada české porevoluční kinematografii nic nedaruje, ale zároveň má i pro leccos pochopení. Neprezentuje se tady jako zuřivý publicistický kat, filmy i témata poctivě rozebírá, hledá klady i zápory, má smysl pro postižení jednotlivostí i obecnějších rysů. Ačkoliv neměl k dispozici vlastně žádný časový odstup, myslím, že se mu obrázek českého filmu v daném období podařilo skvěle vystihnout.

1 03.12.2016

Spíš čtivě pojatý přehled než nějaký hloubkový rozbor, tím pádem vhodný i pro laické čtenářstvo. Autor spíš informuje o okolnostech vzniku jednotlivých filmů než aby je kriticky analyzoval, ale i to má samozřejmě svůj význam. Text osvěžují časté citace tvůrců a fajn je i osvětlení širších souvislosti: událostí okolo transformace Barrandova nebo karlovarského festivalu. Informačně přínosná kniha, ale pro zapálené cinefily bude vhodnější analytičtější práce Andreje Halady z roku 1997.

1 03.12.2016

Ultrapraštěná interdimenzionální hyperbžunda. Tak jako Terry Pratchett okysličoval fantasy moudrou ztřeštěností svojí Zeměplochy, činil Adams totéž pro sci-fi prostřednictvím Průvodce. Při takové kadenci fórů všeho druhu je samozřejmě nemožné, aby měly všechny sílu rozbíjet atom, ale už jen se v nich přehrabovat je radost. (Momentálně) nejoblíbenější pasáže? Ze Stopaře třeba rozhovory pandimenzionálních bytostí s počítačem Hlubinou myšlení, z Restaurantu tragický osud Golgafrinčamanů poté, co úskočně vyhnali nepotřebnou třetinu obyvatelstva. Jo, čistota telefonů se nesmí podceňovat. Ale že to Adamsovi občas dá pořádnou práci, aby skryl, že jde vlastně o nejdůležitější filozofický traktát od Kantových dob, není-liž pravda? Bible všech relativistů.

13 18.09.2016

Veskrze průměrná biografie. To podstatné se čtenář dozví, ale nijak strhujícím nebo neotřelým způsobem. Uvítal bych detailnější pohled na jednotlivé desky nebo písně, ale vážnější výhrady vlastně nemám. Jen to prostě – narozdíl od Simonovy muziky – tak nějak prošumí.

1 16.09.2016

Co se týče tématu, není co řešit. Někomu se může zdát, že je poslední dobou těch připomínek českého podílu na válečných zvěrstvech už dost. Ale právě ty nejméně příjemné kapitoly naší historie je potřeba osvěžovat co nejčastěji, protože na ně si naše vlastenecké dušičky nejhůře zvykají. Takže Kateřina Tučková si zaslouží za výběr tématu i za faktografickou pečlivost uznání. Forma už tak oslnivá není. Její způsob vyprávění mě ne a ne doopravdy strhnout. Tučková se poctivě snaží vyvolat emoce a nesklouznout přitom do patosu, ale - aspoň v mém případě - ta jiskřička prostě nevyskočí. Je to zručné, plynulé, ale tak nějak předvídatelné a konvenční. Uvítal bych víc osobitosti ve stylu. Na druhou stranu ještě oceňuju, že v závěru dává autorka slovo i jiným postavám, čímž Gertina zkušenost s odsunem a jeho důsledky získává potřebné zrcadlové plochy. Od tak vychvalovaného románu jsem ale přece jen čekal víc, jsem zvědavý na Žítkovské bohyně.

15 21.07.2016

Naprosto zasloužená klasika válečného románu. I po půlstoletí nesmírně působivá, syrová, nemilosrdná. Clavell ty nejabsurdnější hrůzy líčí s lehce cynickým humorem, který je zcela na místě a vykolejenou realitu zajateckého tábora ještě podtrhuje. Morálka, zásady, přátelství a obětavost vedle nelítostného pragmatismu tváří v tvář jedinému cíli: přežít. A pak šok z toho, jak obrovská propast zeje mezi přežíváním v Čangi a životem venku, z toho, jak nenápadně a přitom neodvolatelně se za těch tři a půl roku vytvořila, z toho, že i Král najednou není ničím. A nakonec mrazivé finále dokonale završující krysí metaforu.

Neřešitelná morální dilemata, v nichž Clavell neumetá čtenáři cestičku ke "správným" řešením, protože ta neexistují. Neskutečné scény a obrazy: hostina ve věznici, řady latrín, květnatá mluva asijských věznitelů, paranoidní noční honička po prodeji diamantu, okolnostmi "stvořený" transsexuál Sean, krysí farma, setkání zajatců s prvním důstojníkem zvenčí... je toho spousta, co zůstane v paměti. Snad jen to poukazování na rozpor mezi rovnostářstvím Američanů a lpěním na společenské hierarchii Angličanů už trochu zastaralo, ale to je detail. Celkově úchvatná kniha, odvyprávěná tak napínavě, že sotva popadáte dech.

26 28.05.2016

Rozsahem skromnější, než Cesta na jih, kterou jsem četl předtím, ale opět fascinující. Ajvaz ve svém fantaskním příběhu otevírá spoustu překvapivých průhledů do skutečnosti, která nás obklopuje. Lucemburská zahrada je tu místem a symbolem náhlého osvícení, po němž hrdina dokáže nahlížet realitu úplně novým, všechápajícím způsobem, tohle náhlé procitnutí je ale draze vykoupeno osobní katastrofou. Motivů a myšlenkových proudů, které je možné sledovat, je tu ale mnohem víc: Náhoda. Plynutí, větvení, změna. Imitace a iluze. Jazyk. Příběhové archetypy. Smíření s bolestí. A to všechno nikoli v podobě nějakého suchého filozofování, ale ve formě strhujícího příběhu pohrávajícího si s hranicemi reality a snu.

Umělý jazyk, který hraje v románu zásadní úlohu, je vzrušující právě svojí nesrozumitelností a vodítko, které Ajvaz v závěru dává v podobě útržkovitého a abecedně neřazeného slovníčku, tohle kouzlo ještě zesiluje. Nezkoušel jsem s jeho pomocí dešifrovat text v yggurštině, ale s trochou pozornosti se v něm dá najít alespoň překlad názvu oné opery, který leccos osvětluje.

5 26.05.2016

Faktograficky nesporně nabitá kniha a při daném konceptu, kdy se autor soustředil primárně na politický vývoj, asi nešla napsat lépe. Číst jí v jednom zátahu ale není jednoduché. Po čase se člověk ztrácí v jednotvárném výčtu volebních výsledků a stranických zkratek, i když se to autor snaží kompenzovat shrnujícími závěry. Souvislá četba taky ztěžuje udělat si obrázek o vývoji konkrétních států. Každá kapitola rozebírá určitý časový úsek, v němž se v podobném pořadí postupně věnuje jednotlivým regionům, takže než se v další kapitole dostanu k následujícímu období daného státu, o němž jsem naposledy četl o padesát stránek dřív, už jsem ztratil přehled o jeho situaci. Možná by tedy nebylo od věci pročítat dějiny určité země napříč knihou. Ale jak říkám, při zaměření na dějiny celého jednoho, a tak různorodého, kontinentu se takovým potížím asi nešlo vyhnout. Jako zdroj základních informací a odraziště ke studiu dějin jednotlivých zemí (edice Dějiny států v NLN k tomu láká) je kniha ideální.

4 25.04.2016

Asi jsem se moc namlsal autorčiným jmenovcem Stiegem, ale tohle je jen obstojný průměr. Postavy bez života, děj řídký a občas i předvídatelný, žádné nečekané rozuzlení, natož nějaký obecnější přesah (a že by se při tématu náboženského fanatismu nabízel). Atmosféra zmrzlého laponského městečka je nahozená slušně, ale i ta mohla být hustší. Oddychovka, která nezanechá hlubší stopu.

3 03.04.2016

Bavil mě Šindelkův dynamický styl. Zhuštěné, úsečné vyjadřování, kterým ale dokáže obdivuhodně přesně vystihnout různé situace i emoce. Stav mezilidských vztahů skutečně nevidí růžově, někdy tepe i do věcí, které osobně za tak negativní nepovažuji. Ale ono není vždy jisté, kdy autor projektuje do myšlenek postav vlastní postoje a kdy ta skepse patří čistě postavě samotné a je záměrně přehnaná. Takový pocit jsem měl hlavně u titulní povídky. Ta zároveň patří k nejlepším, spolu s Polaroidem a zdařile mysteriózním Návratem. Platí, že čím kratší text, tím těžší je dosáhnout kýženého "literárního satori" a i tady jsou ty drobnější povídky někdy trochu moc "chtěné", s výjimkou Jara. Šindelka je ale rozhodně talent s budoucností. Mapu Anny si řadím do (bohužel příliš dlouhé) "must-read" fronty.

4 25.03.2016

Burcující kniha. Ale naštěstí ne tím povrchně moralizujícím způsobem lamentujícím nad stavem společnosti, která produkuje nezletilé masové vrahy. Ani nápad. "Román v dopisech" Lionel Shriverové nepodléhá zjednodušujícímu generalizování, ačkoli obecných, až filozofických přesahů a impulzů k přemýšlení je v něm dost a dost. Autorka podrobně popisuje konkrétní případ a bere si na pomoc kvalitní psychologický mikroskop. Analýzy vypravěčky jsou dokonce tak pronikavé, až jsou kapku nevěrohodné. Těžko uvěřit, že by laik, jakkoli inteligentní a vzdělaný (a Eva Khatchadourian určitě je příkladem takto emancipované Američanky), by dokázal s takovou precizností formulovat své duševní pochody i různé souvislosti. Ale to vůbec nevadí, taková stylizace je přípustná a na působivosti příběhu nic nemění. Rekonstrukce celé té od začátku vykloubené rodičovské anabáze se nese ve dvou rovinách: Eva jednak zoufale hledá příčiny, které k osudnému "čtvrtku" vedly, a když stále jasněji cítí, že odpovědi zkrátka neexistují, stejně úpěnlivě se snaží s tou skutečností vyrovnat. Věci se prostě dějí a ne vždy je po ruce viník. Bohužel právě hledáním viníků v podstatě čehokoli je naše společnost přímo posedlá. A to zdaleka není jediná vrstva, kterou kniha ukrývá. Četba navíc skvěle odsýpá a v závěru číhá ještě jeden nečekaný zvrat.

7 29.02.2016

V porovnání s jinými, podobně zaměřenými knihami, s nimiž jsem se zatím setkal (v čele s Elegantním vesmírem), je tohle tak trochu "letem světem". Relativně řídce sázený text a množství atraktivních ilustrací určitě nevyděsí váhající a přitom zvědavé laiky a lépe přitáhne jejich pozornost, což je záslužný záměr. Ti zkušenější se ale z Velkolepého plánu dozvědí jen málo nového. Na druhou stranu tyhle věci rozhodně stojí za to si čas od času osvěžit, takže ani pro jeden druh čtenářů to není ztráta času.

3 14.02.2016

Hodně netypická detektivka důsledně se vyhýbající žánrovým klišé a připomínající spíš psychologický román. S případem se seznamujeme pomalu, střípkovitě a prostřednictvím různých postav. Matoucí jsou i vedlejší dějové linie a motivy. Přesto mě kniha dokázala strhnout. Každá další drobná osvětlená ploška příběhu zvyšuje napětí a hlad po vysvětlení, které je nakonec rovněž náznakové, ale dostačující. Kromě toho kniha nutí přemýšlet i třeba nad povahou "normálnosti" a šílenství. Cením si detektivního románu, který vyvolává otázky i po něčem jiném, než je identita pachatele. Nejde o četbu do MHD, ale je to originál.

1 12.01.2016

Vyčerpávající shrnutí Dylanova života zhruba do přelomu milénia. Přestože je postavené téměř výhradně na svědectvích "těch okolo" a vlastních autorových průzkumech, působí velice věrohodně. Další předností je přehlednost. Daltonova kniha Kdo je ten chlap? je rovněž skvělá, ale je mnohem víc hřištěm jeho literární imaginace, zatímco Sounes se drží víc při zemi a postupuje přísně chronologicky. To ale neznamená, že Down the Highway je suchým výčtem faktů. Je to rovněž velice čtivá biografie a lze ji doporučit jako vhodný úvod do Dylanova světa. Mimo jiné i díky skvělému a zasvěcenému překladu Michala Bystrova.

2 12.01.2016

Ale jo, pěkné. Za padesát let si na tu knihu asi nikdo nevzpomene, ale koho to trápí? Odpočinková četba, která se v člověku snaží vzbudit pocit, že čte něco hlubokého, to byl vždycky dobrý recept na úspěch. Ale dost ironie, příběh je to hezký a dojemný, zručně odvyprávěný a bez zbytečného patosu. Vtáhl mě do děje, budil zvědavost na další stránky, moje sympatie i antipatie si získávaly ty správné postavy, tak jak podle autorky měly. Jen bych jí jako spisovatelce přál více odvahy a méně vzpomínek na kurzy tvůrčího psaní. Trochu krotké, ale jinak zdařilé.

10 12.12.2015

Takhle si představuju dobrý cestopis. Žádný turistický leták nebo snůšku rádobyvtipných historek a povrchních postřehů. Jazairiová to má všechno poctivě odcestované, odpozorované, odposlouchané a svědomitě se snaží dávat slovo názorům obou znesvářených stran i jejich jednotlivých frakcí. I každodenní život nebo příroda jsou náplní této knihy, ale je logické, že politika musí mít v tomto případě navrch a je to jedině dobře.

Pro úvod do složité situace v regionu lze tuhle knížku jen doporučit. Je tu historické shrnutí i reflexe (v té době) nejžhavějších událostí. Díky rozhovorům autorky s mnoha místními osobnostmi aspoň trochu dokážeme pochopit, v čem vězí izraelsko-palestinská tragédie. Při vší snaze o nestranný pohled musím říct, že hlavní brzdu v řešení konfliktu shledávám v dogmatismu Židů a v jejich jinak než nábožensky neobhajitelném přesvědčení o právu na tuto zemi. I relativně vstřícní a tolerantní Židé, s nimiž autorka mluvila, věří tomu, že Izrael jim dal Bůh a šmitec. Stejně jako tomu ve Starém zákoně věřil Jozue, když dal zmasakrovat původní obyvatelstvo. Jak se dá diskutovat s lidmi používajícími argument "Je to Boží vůle"?

5 12.12.2015

Přiznám se, že mi teprve doslov plně objasnil, co chtěl Canetti svým groteskním panoptikem vyjádřit. Tak by to být samozřejmě nemělo, ale autorova myšlenková konstrukce je podle mě natolik rafinovaná, že se snad nemám za co stydět. Ale i když jsem při čtení tak úplně neviděl les, i stromy samotné byly hodně zajímavé. Trochu zdlouhavá, intelektuálně náročná, ale zdaleka ne nudná a hlavně naprosto originální kniha.

3 17.10.2015