Akana komentáře u knih

Kniha sice nemá výslovně za cíl ekologickou agitaci, ale její dopad je možná o to víc burcující. Autor mapuje různé důsledky lidské činnosti a hlavně předpovědi, jakým způsobem a jak rychle by tyhle důsledky pominuly, kdyby jsme všichni zničehonic zmizeli. Nehrozí zamračeně prstem, jen předkládá fakta a promýšlí hypotézy, a zděšení nad naším destrukčním a hlavně sebedestrukčním potenciálem přijde samo. Nevím, nad čím kroutit hlavou dřív, jestli nad tím, jak by se planetě v případě náhlého vyhynutí lidstva ulevilo, nebo nad tím, jak těžko a dlouho by se různá námi vyprodukovaná svinstva odbourávala. Doporučuju například zjistit si něco o skládce v Severopacifickém gyru, případně tam přímo posílat poznávací zájezdy. Pro utužení optimistické víry v budoucnost lidské rasy naprosto nevhodné čtení.

6 12.09.2014

Paasilinna mě opět nezklamal. Tady je jeho styl snad ještě odměřenější než obvykle, a tím víc pak vyniknou různé bizarní gagy a situace, které Paasilinna trousí jakoby mimochodem. Spousta zvláštních postaviček je tu načrtnutá záměrně schematicky, ale právě proto děj sviští jako zbrusu nový Tempobus, a jejich minipříběhy i následná společná odysea tak pobaví víc, než kdyby je autor kdovíjak psychologicky rozebíral. Smysl je ostatně jasný - se smrtí je vždycky lepší počkat.

12 04.09.2014

Kdyby byl každý jako Henry Miller, svět by se proměnil v peklo. Ale kdyby takoví lidé nebyli vůbec, zůstali bychom všichni slepí jako holátka. Takové bezskrupulózní vizionáře zkrátka lidstvo potřebuje aby úplně nezdegenerovalo opojené vlasními uměle vytvořenými morálními konstrukcemi. Právě moralista si před Obratníkem raka nejspíš znechuceně odplivne. Nejde vůbec o otevřenost v sexu nebo vulgarity, ale o celkový přístup k životu, který si už ani nedovedu představit svobodnější a tudíž pro většinu z nás provokativní.
Nejde brát Millera jako vzor, potřebujeme řád, ale potřebujeme zároveň i jeho podrývání, potřebujeme vědět, že je to jenom slupka a pod ní že kypí život podle jiných pravidel, v nichž se morální kategorie rozpouštějí. Obratník raka je kniha maximalistická, bezohledná, intenzivní a - jak Miller zdůrazňuje - pravdivá za každou cenu. To často bolí a ne každý touží po nepříjemných konfrontacích. A že Obratník raka je konfrontační i osmdesát let po svém vzniku, to je její největší vyznamenání.

17 30.07.2014

Stejně jako předchozí díly: téměř dokonalé protnutí odborné erudice a popularizačních schopností. Kovařík toho ví o středověku hodně, ale umí to taky čtivě zpracovat aniž by se podbízel nějakým rádobyhumorem. Občas se trochu nadměrně vyžívá ve vyjmenovávání jednotlivých rytířů účastnících se té které bitvy, ale to je opravdu jen drobnost, která spád vyprávění brzdí jenom maloučko. Jinak opět perfektní práce. Navíc tentokrát došlo i na mojí oblíbenou Janu z Arku a ohromně zajímavá je i s jejím osudem spjatá (a mě dosud neznámá) postava Gillese de Rais z předposlední kapitoly - vážně se divím, že po takovém námětu ještě (pokud vím) neskočil nějaký filmař. Ale po zkušenostech s hraběnkou Báthoryovou je to možná dobře.

4 21.07.2014

Dost se ve zdejších komentářích řeší neukončenost jedné z vyšetřovacích linií. Mě to ale vůbec nepřekáží. Naopak si myslím, že to perfektně zapadá do autorčina celkového záměru. V lesích je totiž podle mě detektivka s přesahem a ne pouhá varianta na šablonu zločin - vyšetřování - dopadení. Onen starý případ vyvolává vzpomínky na něco neodvratně ztraceného - na dětství s jeho citovou bezprostředností, smyslem pro tajemno, divokostí, dychtivostí, zvířecí čistotou, a to může být jak dětství Ryanovo, tak i dětství lidstva - pravěké kultury spjaté s přírodou poutem tak přirozeným, že nás to dneska děsí (myslím, že ani ten motiv archeologických vykopávek tam není náhodou). Tohle všechno podle mě v románu symbolizuje les. Les, který na konci definitivně mizí spolu s Ryanovou nadějí, že si snad někdy vzpomene... Tajemství jeho starého případu je pro něj navždy ztracené, stejně jako všechna tajemství, která dvanáctiletý Adam instinktivně vnímal a důvěrně znal. Tohle pro mě znamená ta vedlejší linie a právě díky ní uvízne kniha v paměti déle, než by mohla obyčejná detektivka. Tana French navíc umí skvěle a věrohodně prokreslit charaktery i poutavě vyprávět.

18 07.07.2014

Václav Cílek je opravdu podivuhodná osoba. Na jedné staně seriózní vědec-geolog, na té druhé (a zajímavější) zanícený polyhistor mísící exaktní vědy s esoterikou, filosofií a zejména s vlastní intuicí a rozumem, těmi nejpřirozenějšími nástroji na ohledávání světa kolem nás. Jeho vnímavost mu mohu jen závidět. Na krajinu a na to, jak se v nás zrcadlí (a my v ní), se dívá z mnoha různých úhlů a odkrývá nečekané souvislosti. Právě ve schopnosti nahlédnout celek je jeho síla. V leckterých detailech z oborů, v nichž není expertem, může být nepřesný nebo dokonce naivní, ale dokáže s jejich pomocí vycítit a načrtnout jakési základní (i když málo zřetelné) obrysy našeho bytí ve světě, což právě expert zaměřený na svůj ohrazený píseček většinou nesvede. Líbí se mi i to, že Cílek není staromilský, nezjednodušuje, neháže mobily do rybníka jako v "Cestě z města". Nezavrhuje civilizaci a neidealizuje divočinu. Snaží se najít cestu k jejich sladění. V některých pasážích druhé části věnované krajinám vnitřním se vydává snad až příliš daleko do říše blouznivosti mýtů a transcendentních úvah, ale to už záleží na vkusu a odvaze čtenáře, jestli bude autora následovat i tam.
Vědec, který je zároveň snílkem, to je přesně to, co potřebujeme.

15 29.05.2014

Finská autorka píšící o českých reáliích, taková kombinace mi bohatě stačí ke zbystření pozornosti. Nakonec nedošlo ani k nadšení či okouzlení, ale ani ke zklamání. Vzájemně související příběhy jsou zajímavým způsobem zřetězené, je v nich stejně zamlčeného jako odhaleného, čtenář si musí hodně domýšlet. Přitom styl psaní není nijak náročný, množství přímé řeči mu dodává spád, záludnosti se skrývají spíš v dešifrování vzájemné provázanosti příběhů. Většinou se dá s trochou představivosti odhalit, ale přiznám se že v posledních dvou kapitolách jsem se už jaksi ztratil. A to nejen v ději, ale především ve smyslu zprávy, kterou mi Katri Lipson předložila.

3 23.05.2014

Ano, s-readerův příměr ke žvanivé sousedce beru, Ryšavého vypravěč ostatně sám přiznává slovy klasika "neschopnost udržet myšlenku + neschopnost myšlenku opustit". Jeho žvanění mě ale většinou dokázalo upoutat a sledovat tok jeho myšlenek mi nedělalo problém. Autorovi se podařilo vytvořit myslím velmi věrohodný, i když nutně fragmentární obrázek Ruska uplynulého půlstoletí, včetně současné podoby toho, čemu se říká "široká ruská duše", s její existenciální přecitlivělostí i bohatýrským požitkářstvím. Jen tak mezi řečí vyplouvá na povrch nejedna trefná myšlenková perla, ojedinělé nejsou ani kritické komentáře k ruské současnosti (Putin to schytává hned několikrát a dnes můžeme vidět, že v něm autor imperátorské choutky rozpoznal správně). Hodně se probírá prostředí divadla, kterým se vypravěč v minulosti zabýval, jindy se otřeme o různá podezřelá esoterická hnutí nebo tarotové výklady, nechybí typicky ruské anekdoty, ale hlavně historky a historky, které se prolínají, překřižují, navzájem přerušují. Člověk lehce nabude dojmu, že Ryšavý má ruské reálie i způsob myšlení hodně hluboko pod kůží, ale zároveň dokáže být sdělný i v nadnárodním měřítku. Zajímavé a originální.

9 18.04.2014

Pro svého nešťastného hrdinu Oskara má autor v zásobě nelítostný sarkasmus i porozumění a soucit, pro diktátora Rafaela Trujilla ale jen to první - plus zcela zasloužené opovržení a nenávist. Tahle pro našince prakticky neznámá postava svírala Dominikánskou republiku svojí hrůzovládou ve 30. - 60. letech a soudě podle Díazova vyprávění byla proti jeho zvěrstvům naše čtyřicetiletá totalita idylickou selankou. Už jen seznámit se s touhle opomíjenou epizodou hrůz 20. století je velmi přínosné. Díazovo vyprávění na tomto pozadí je ale také velmi přitažlivé. Bravurně míchá tragično s komičnem, je temperamentní i uvolněné (přitom on sám přiznává jak dlouhá a těžká bývá jeho cesta k definitivnímu textu), v pravých chvílích ironicky relativizující i citově zaujaté.
Ozvláštňující je, že vypravěčem je jedna z vedlejších postav a ta se vedle tlustého beznadějného nerda Oskara postupně zaměřuje i na uzlové životní body jeho sestry, matky a dědečka. Tím vzniká živý a provázaný obraz jedné rodiny pronásledované drtivým stínem domnělé kletby fukú. Ten je ale neodlišitelný od stínu zvůle Trujillova režimu, která osud rodiny nesmazatelně poznamenala a v Oskarovi ovlivňuje i další generace. Trujillův přízrak nad nimi neúnavně bdí jako Sauronovo oko (to přirovnání je přímo od autora - Oskar je totiž blázen do sci-fi a fantasy a Díaz podobné odlehčující paralely používá velmi důvtipně). Chytře napsaný román, který nečpí intelektuálštinou ale živou krví.

5 21.03.2014

Poslední - aspoň co se dějové chronologie týče - díl ságy a zase trochu jiný. Tentokrát už plynule navazuje na ten předchozí a sleduje dál už jen jeho klíčové postavy. I příběh se zjednodušuje (klasický model cesty za tajemstvím opředeným cílem), což se nedá říct o myšlenkové náplni. Tentokrát se opravdu hodně filozofuje. Prakticky celou knihou se vinou vášnivé disputace mezi Trevizem, který zastává nedotknutelnost práva na individualitu (a zároveň hledá důvod, proč se rozhodnul jí lidstvu upřít) a Bliss, která neústupně obhajuje výhody všeobjímajícího kolektivního propojení. Na sci-fi opravdu velkorysá dávka podnětů k hloubání. V tomhle ohledu mě ale mrzí trochu uspěchaný závěr, v němž Trevize svoje dilema rozlouskne až moc snadno. Ale jinak bylo celé pátrání napínavé a rozpravy hrdinů vyprávění nijak zvlášť nebrzdily.

1 21.02.2014

Moc rád bych dal Neznámým slastem nejvyšší hodnocení, ale pár věcí mi v tom brání. Čert vem editorem neohlídané překlepy, i když ty se třeba v kapitole Babylon kupí až nepříjemně. Víc lituju, že se s texty, které vznikaly v delším časovém horizontu, nepracovalo víc v zájmu soudržnosti celku. Jádrem knížky jsou kapitoly mapující spletitý vývoj rockové hudby mezi punkovou explozí a zhruba polovinou 90. let, kdy vznikaly. Vycházely tehdy na pokračování v časopise Rock&Pop pod stejným názvem Neznámé slasti a musím říct, že v této ucelené podobě jim to sluší ještě víc. Vznikla tak jedinečná, systematická, přehledná i poutavá mapa tehdejších hudebních dějů a jmen pro všechny, které baví rozmotávat spletité klubko vlivů, trendů a souvislostí. Tahle část (a je to naštěstí ta větší) zasluhuje nejvyšší absolutorium. Tím víc je škoda, že další kapitoly věnující se novějším kapelám působí trochu jako uměle přilepené a neudržují souvislou vyprávěcí linii. Na některých je až příliš znát, že byly psány před deseti, patnácti lety jako samostatné články a zabývají se jmény, která tehdy ještě nestihl prověřit čas. Kontinuita tak bravurně udržovaná v předchozích kapitolách se rozpadá a není omluvou, že i hudební scéna je v posledních letech mnohem nepřehlednější. Prostě bych byl radši, kdyby na původní časopisecké Neznámé slasti Vojtěch Lindaur v závěru navázal nějakým čerstvým, podobně systematickým textem. Ale i tak mu za tohle dílko vysekávám poklonu. Pro každého, kdo se dnes ještě hlouběji zajímá o vývojové zákruty rockové hudby, je to neocenitelný průvodce.

1 17.02.2014

Bolaňo si se čtenářem pohrává opravdu záludně. Čert vem nelineárnost vyprávění, to už dávno není nic výstředního. Ale především střední, nejobsáhlejší část vyprávěná útržkovitě množstvím osob různé důležitosti, mate a znejišťuje na každém kroku. Jednotlivé příběhy se ústřední dvojice básníků, z nichž jeden je autobiografickou projekcí samotného Bolaňa, dotýkají jen částečně a každou chvíli sklouzávají k vyloženě podružným skutečnostem ze životů jejich vypravěčů, které s ústřední linií (zdánlivě?) nemají souvislost. Nehledě na to, že i způsob jejich vyprávění se liší.
Nebudu zastírat, že jsem se stránkami Divokých detektivů musel často prokousávat s pocitem, že nemám tušení, kam mě autor vede, jestli vůbec někam. Jindy ale zase jako bych chytil vítr a chvíli jsem na vlnách těch rafinovaných odboček klouzal se zaujetím. A nakonec, po otočení poslední strany, jsem měl navzdory střípkovitosti a nepřehlednosti celého románu pocit jakési těžko definovatelné úplnosti. O čem jsou Divocí detektivové, to si vážně netroufám ani načrtnout. Lehké počtení to rozhodně nebylo. Ale mají v sobě něco, co mi brání považovat čas s nimi strávený za promarněný. Originální skrz naskrz.

3 26.01.2014

Když pominu zavádějící a hloupý podtitul českého překladu, nemám co bych vytknul. Protože to, že se s autorem často diametrálně rozcházím v názorech na některé písně nebo celá alba (The River, Live 1975-85), rozhodně jako výtku nevnímám. Heylin má prostě svůj pohled a o písničkách, které upřednostňuje on, zase píše s upřímným obdivem. Věnuje se jen období první éry Springsteenovy spolupráce s E Street Bandem, tedy 1972-1989, zato ale hodně důkladně a s důrazem na proces vzniku jednotlivých desek. A zejména v tomhle ohledu Mistrovi jen tak něco nedaruje. Chvílemi to vypadá, že co se týče výběru písniček na alba z přelomu 70. a 80. let Springsteen nedělal nic dobře, a pokud ano, stejně to nakonec pokazil. Ale to je v pořádku, nestál bych o nějaký nekritický fanouškovský paján na nedotknutelnou rockovou hvězdu. Aspoň můžu s autorem polemizovat. Díky němu už vím s jakou vysilující pracností dával Springsteen dohromady moje oblíbené nahrávky a jaký to byl ve studiu mezek.
A to není jediné, v čem mi Heylin otevřel oči. Součástí knihy je i neuvěřitelně pečlivě sestavený a okomentovaný soupis přesně 300(!) písní, které Bruce natočil v daném období, a z nichž většina (a skvělých) na řadových albech nevyšla. O 4CD Tracks a 2CD The Promise, které část z nich zpřístupnily, vím. Ale kolik dalších mi zůstává utajeno! Biografie, která vám otevře skryté komnaty vašeho oblíbeného umělce - to je přece na pět hvězdiček

2 16.01.2014

Kniha nepochybně obsahuje množství užitečných rad a návodů pro začínající spisovatele, zároveň je ale i trochu školometská a konzervativní. Autor rozhodně nepatří k bořitelům stereotypů, základním měřítkem jsou pro něj ta nejklasičtější díla, která se ovšem dnes konzumují převážně jako povinná četba. Tím vůbec nechci naznačit, že klasikové patří na smetiště, dnešní spisovatelé stojí na jejich ramenou a měli by si toho vážit. Ale řekl bych, že mladí literární adepti mají přece jen trochu méně staromilské preference. Ani styl výkladu není bůhvíjak záživný natož zábavný (to asi ani nemá být). Na druhou stranu má autor s kurzy tvůrčího psaní bohaté zkušenosti, takže mu snad můžeme věřit, že jeho příklady a cvičení, které mi osobně někdy připomněly hodiny slohu na základce, zabírají.

22.12.2013

Rád bych dal i plný počet hvězdiček, protože je to opravdu mistrovská záležitost, ale Faulknerův styl, jakkoli obdivuhodný, je na mě přeci jen asi příliš těžký. Ne nesrozumitelný, ale jaksi až starozákonně pochmurný, osudově těžkotonážní (ale ne těžkopádný). Slovo, které ve mně evokuje nejvíc, je dusno. Jižanské dusno prostupující dějem, nitrem postav i stylem vyprávění, které je chvílemi spíš zolovsky nelítostnou analýzou našeho živočišného druhu. Rasistické dědictví Jihu je určitě silným motivem románu, ale nakonec není zdaleka jediným. Líbí se mi, že i když se zdá být hlavní postavou Joe Christmas, dalších čtyři, pět figur (i dějových linek) se postupně ocitá ve stejně pečlivém hledáčku autorova zkoumavého oka, a přece se jednota nerozpadá. Faulkner je fenomenální vypravěč a pozorovatel, ale aspoň pro mě je těžké se s ním víc sblížit. Snad z úcty, snad díky mojí povrchnosti?

10 26.11.2013

S Philipem K. Dickem jsem se zatím setkal jen prostřednictvím několika (většinou) interesantních filmů natočených podle jeho knih. Temný obraz je tedy moje první čistě literární dostaveníčko s ním, a musím říct, že ani to rozhodně není marné. Je to rozhodně víc, než jen povedená "žánrovka", science-fiction je pro Dicka víc prostředkem, než cílem a působivost téhle paranoidně-schizofrenické noční můry pramení i z jeho osobní zkušenosti s feťáckým prostředím, jak dosvědčuje v doslovu. Nestrhlo mě to úplně, ale pošmáknul jsem si.

5 02.11.2013

Autor rozebírá fenomén rytířství opravdu ze všech stran a do hloubky, s důrazem na jeho formování a "zlatý věk" ve 12.-14. století. Sleduje kořeny téhle dodnes atraktivní společenské skupiny až do doby pozdního Říma, popisuje její sebeuvědomění a vyhranění v 10.-11. století (to je ta méně záživná část), vykresluje rytíře jako válečníka i turnajového "sportovce", zabývá se jeho morálkou, vztahem k církvi i jeho obrazem v dobové literatuře. Pro povrchnější zájemce o středověké dějiny to asi nebude to nejzábavnější čtení, ale autor ve svých analýzách myslím nepřekračuje pro laika únosnou míru. Trochu stranou zůstalo období pozdního středověku a uvítal bych i víc informací o rytířských řádech, ale ty už asi leží na okraji Floriho autorského záměru.

4 19.10.2013

Je to impozantní román. Tradiční formou, ale nekompromisní svým poselstvím. Čte se to báječně, délka tu není problém. Problém je v tom, že po jeho přečtení (i během něho) má člověk pocit, že se právě o životě dozvěděl něco zcela zásadního, nevyvratitelného, univerzálního, ale ten pocit neroste sám od sebe, ale je promyšleně a účelově budovaný autorkou.
S její životní filozofií můžete souhlasit nebo ne. Spousta myšlenek zde nastolených mi mluvila z duše (definice bulváru, str.463 nahoře), s jinými bych polemizoval, některé odmítám, záleží na úhlu pohledu. Ayn Rand ale podřizuje svému úhlu pohledu fungování všehomíra s přehnanou sebejistotou. Zápas jednotlivec versus kolektiv má v jejím podání naprosto jasně vymezené role a morální hodnocení. Ve světle jejího výkladu je všechno kolektivistické ve společnosti nanejvýš opovrženíhodné a vůle jednotlivce naopak tím božským Zdrojem. Jenže o to právě jde: Rand si všechno nasvěcuje právě tak, aby jí vyšel kýžený výsledek, aby její filozofický systém neměl ani trhlinku. V proslovech hlavních postav se to hemží kategorickými soudy. Závěrečná obhajoba Howarda Roarka obsahuje takové množství slov jako "nikdo", "žádný", "jediný", "všechno", "nic", že to skeptik ve mně prostě nesežere. Takhle jednoznačně polarizovaný, takhle černobílý svět není. Americký patos (s příznačnou totální absencí humoru) je tady představený ještě ve své relativně nevyprázdněné, hrdinské formě, ale je tam, a s ním jsem se nikdy neztotožnil.
Ale budiž, názory jsou různé, nemusím se vším souhlasit, aby se mi román mohl líbit. A Zdroj se mi líbil a přes všechny ideové výhrady bych ho mohl ohodnotit nejvyšší známkou. Ale co mi v tom brání, je způsob jakým autorka svůj světonázor do díla hustí. Urputně a pod tlakem, takže se z něho stává spíš manifest. Hlavní postavy se svojí vševědoucí empatií se stávají nereálnými nadlidmi, i když je to, pravda, nezbavuje sympatií nebo odporu. Všechno míří neochvějně za svým cílem, a cokoli by mohlo ten cíl zamlžit nebo relativizovat, je pomíjeno.
Z předchozího by mohl vzniknout dojem, že mě Zdroj odpuzuje. Vůbec ne. Málokterá kniha ve mně zanechá tolik semínek ke klíčení, tolik návodů k zamyšlení. Hodně věcí si budu ještě dlouho v hlavě přemílat a něco mě snad i ovlivní, a román, který zanechá takovou stopu, stálo za to přečíst. Jen se prostě snažím myslet vlastní hlavou (tak jak to po mně Ayn Rand chce) a o vznešenosti (a obecné platnosti) velkých slov si myslím svoje.

9 26.09.2013

Typická autobiografie to není ani náhodou. Na nějakou chronologickou návaznost Neil Young zvysoka kašle, vypráví, vzpomíná a přemítá o tom, co mu zrovna přijde na mysl, a zdaleka to nejsou jenom muzikantské historky. Nehraje si na spisovatele, jeho povídání je nevykalkulované, bezprostřední, přímé, a ta přiznaná roztěkanost je docela sympatická a nakonec skládá možná celistvější obrázek Youngova vnitřního vesmíru, než jaký by poskytla úhledně poskládaná fakta. Díky této knize se dozvíme, že Neil Young není žádný vyžilý pamětnický snílek (ne, že bych si to kdy o něm myslel), že se stále vášnivě věnuje spoustě věcí, suverénně si tyká s nejnovějšími technickými vymoženostmi, miluje klasické americké bouráky, kterých má úctyhodnou sbírku, nedávno propadl paddleboardingu (sám jsem do té doby nevěděl, oč kráčí), je pečlivým archivářem své kariéry, fanatikem do technických aspektů nahrávání i poslechu hudby, stejně jako do vláčkového modelaření i toulek přírodou. Ničemu se nevyhýbá: bolestným vzpomínkám na roustoucí řadu zemřelých přátel, vlastním selháním ve vztazích, zdravotním problémům svým i rodinných příslušníků. Dokáže sebekriticky přiznat, že s jeho muzikantským pedantstvím často není lehké pořízení, o své hudební profesi dokáže uvažovat překvapivě racionálně i čistě emocionálně. Zkrátka je mnohem komplikovanější osobností, než by se mohlo zdát z jeho písní. A tak i když mě jeho nadšené výklady o nejrůznějších modelech aut nebo o technických detailech projektu Pono nebraly zdaleka tolik jako ty muzikantské vzpomínky a úvahy, stejně to bylo zábavné, poučné a tak nějak přátelsky uvolněné počtení. Rez, která nikdy nespí, na Neilu Youngovi stále nezanechává stopy.

8 11.09.2013

Kniha obsahuje spoustu přínosných informací i nezvyklých úhlů pohledu na vývoj naší civilizace v posledních cca 300 letech a ani čtivost se jí nedá upřít. Nevadila by mi ani jasná převaha faktů z autorova, tedy německého prostředí, ta myslím na celkový obraz nemá vliv. Ale trochu mě zaskočilo, že se kniha velmi zevrubně věnuje období zhruba od začátku 19. století do poloviny století 20. a poválečný vývoj je načrtnutý jen v posledním - a nepříliš rozsáhlém - oddíle, přitom právě rozbor tohoto časového úseku by mě zajímal nejvíc. A taky mi připadalo, že jde někdy jen o výčet událostí, čísel, jmen a vynálezů, zatímco nějaké hodnotící analýzy, nebo spíš jejího náznaku se dočkáme až na pár posledních stranách. Nebylo to zbytečné čtení, ale čekal jsem asi něco trochu jiného.

28.07.2013