Akana komentáře u knih
Omamná kniha. Filozofie se v ní potkává s dobrodružnou literaturou v podobně rafinovaném propletení, jak to známe od Umberta Eca. Odkrývá velké mystérium příběhu, jehož zdroje dřímou někde v temném chaosu "prázdna", kterému se marně snažíme uniknout, ale jehož jsme neustále součástí. Mnohonásobné větvení příběhů je možná trochu náročnější na orientaci, ale nesmírně poutavé. Dozvíme se taky hodně o moci náhody a světě zdánlivě banálních znaků, který nás obklopuje. Tohle je literatura skutečně světového formátu a to nejen pro svojí geografickou i časoprostorovou rozmáchlost. Jestliže Leonard Cohen zpívá o Tower of Song, Ajvaz tady vystavěl úchvatně mnohotvárnou Tower of Story. Jestli mě další jeho kniha okouzlí aspoň z poloviny tak jako Cesta na jih, mám nového oblíbence.
Křehkost, intimita, to jsou slova, která mi po přečtení novely v hlavě rezonují nejvíc. Takový protipól antických tragédií, místo velkolepých gest, činů a vášní jemná pavučina vztahů, kde mnoho zůstává nevysloveno. Já osobně se - jako vždycky - těžko srovnávám se zřetelně křesťanským zázemím hrdinky a zřejmě i autorky, ale na druhou stranu v téhle knížce není pokora (tak často hlásaná a tak málokdy křesťany uváděná ve skutek) prázdným slovem a s tím sympatizuji. Příběh, po jehož přečtení se nezboří svět, ale bude vám tak nějak příjemně hořko-sladko.
Vyčerpávající průvodce po evropských dějinách posledních desetiletí, díky němuž jsem si spoustu věcí ujasnil. Kniha je nabitá informacemi, je napsaná fundovaně a zároveň srozumitelně a čtivě. Autor se samozřejmě snaží být v hodnocení událostí objektivní a vidět jejich světlé i stinné stránky, ale to mu nebrání v tom aby občas nezaujal jasné osobní stanovisko (na postavě takového Nicolae Ceausesca by se taky klady hledaly těžko). Další velkou a zdaleka ne běžnou výhodou výkladu je jeho geografická vyváženost. Věnuje se rovnoměrně a se stejně hlubokou znalostí věci západní i východní Evropě, a přestože je autor Brit, dějiny své země nijak neupřednostňuje. Rozebírá politiku, ekonomiku, kulturu i každodenní život. Víc jak osm set stran textu může být pro někoho odstrašující, ale Tony Judt je opravdu tak zručný vypravěč, že se to čte samo. Jedna z nejlepších historických prací o moderních dějinách, co jsem kdy četl.
Příběh Zajdy Munroa, patologického děvkaře, zmateného egoisty, alkoholika a totálně selhávajícího otce, a jeho devítiletého syna. Cave podává o něco sevřenější a realističtější příběh, než ve své prvotině A uzřela oslice anděla, ale ve svém náhledu na živočicha jménem člověk zůstává stejně brutální. Líčení Zajdovy osobní sexuální apokalypsy není pro útlocitné povahy, ale vulgarita není samoúčelná a není ani na překážku bohatosti jazyka a imaginace, obojím Cave nepochybně vládne velmi zručně. Projít se Zajdou jeho truchlivou cestu, na níž je jako můra k žárovce přitahován k vagíně (čím dál míň záleží na tom k čí, ale nedosažitelným ideálem jsou Kylie Minogue a Avril Lavigne) rozhodně není nijak povznášející. Ale zážitek to určitě je (snad jen to rozuzlení mohlo být silnější) a Caveův pověstný černý humor nechybí ani tentokrát. Nick znovu dokázal, že jeho literární bokovky (knihy, scénáře) snesou vyšší měřítka, než jaká obyčejně uplatňujeme na spisovatelské pokusy známých muzikantů.
Všední-nevšední příběh o naději, hledání krásy, o pomíjivosti a věčnosti a podobně povznášejících věcech. Obě hlavní hrdinky, jejichž prostřednictvím je příběh vyprávěný (i když první část knihy je spíš sledem drobných událostí, postřehů a úvah k příběhu směřujícím), pozorují nepřátelský svět kolem sebe s filozofickou analytičností a jsou uzavřené ve skořápce, kterou se od něj úmyslně-podvědomě distancují, přičemž jejich skryté touhy hrozí definitivně zhořknout. Každá má ke svému vnitřnímu exilu jiné důvody a k závěrečnému prohlédnutí dojdou až díky vzájemnému sblížení. Kniha je plná podnětných myšlenek, podávaných odlehčeným způsobem, snad jen trochu příliš francouzsky estétská, takže mi dovolila dojmout se až v samém závěru. Ale tak to asi i mělo být.
Proč tolik zlé krve? Vždyť máte každý svojí pravdu, to se bez uznání relativity sladit nedá. Pro malc8k bych rád zacitoval Vlastu Třešňáka: "Jezte hovna, milióny much se nemůžou mýlit." a pro X3ON zase dialog z Vratných lahví: "Jak se na tohle můžeš dívat?" "Žehlil jsi někdy? Nežehlil." Když taková kniha někomu přináší uspokojení (a nikomu to neubližuje), proč bych jí měl odsuzovat? Teď jen čekám jak dostanu klackem z obou stran.
Už ani trochu nelituju, že jsem se do Asimovovy série pustil. Nadace na hranicích je ještě propracovanější a myšlenkově bohatší než předchozí díly. Je znát, že mezi ní a původní trilogií uplynula řada let a autorův přístup se změnil. Dokonce už do světa svých postav vpouští i trochu emocí, takže se s nimi čtenář snáze identifikuje. Konstrukce tohoto světa, která mi ze začátku připadala poněkud chatrná a řídká, se zahušťuje, přibývají detaily a propojující vlákna. Ale hlavně je děj opravdu napínavý, plný nečekaných zvratů a odhalení a vrátka k závěrečnému dílu vypadají velmi lákavě.
Věci se stále víc komplikují a to je dobře. Příchod Druhé Nadace na scénu přináší do děje víc nepředvídatelností i špionážních prvků. Kují se plány v plánech, uzavírají tajná spiknutí a je stále méně jasné kam (a kudy) to všechno vede. Zatím má série stále vzestupnou tendenci.
Nevšední a moc chytře napsaná kombinace detektivky z drsné školy a sci-fi, přesněji jejího subžánru alternativní historie. Chabon vykreslil ovzduší hypotetického židovského ghetta dočasně zřízeného na Aljašce s úžasným realismem. Tíživý stín blížícího se zrušení ("Reverze") tohoto dočasného útočiště Židů, všeprostupující pavučina mafiánské konspirace i osobní morální rozklad hlavního chandlerovského hrdiny dodávají románu temné dekadentní tóny, ale stejně důležitý je i břitký humor. Oceňuju taky nestranný a tudíž politicky asi lehce nekorektní pohled na různé stránky židovského charakteru i na problematickou existenci židovského státu na Blízkém východě.
Ten oblouk jaký autor sklenul mezi kosmologií a biologií je obdivuhodný. Musel toho hodně nastudovat i mimo svůj obor a přitom v obou světech působí sebejistě. Navíc je v mezích určených odbornou terminologií i přístupný a čtivý. Ale v téhle branži pro mě zatím Briana Greeneho nikdo nepřekonal.
Výčet autorů, jejichž příznivce by měl román potěšit, opravdu navnadí, ale ani s Murakamim ani s Ecem se Revazov nemůže měřit. Styl vyprávění je klopotný, hra na rafinovanost konspiračních thrillerů neúčinná. Snaha o postmoderní míchání všeho, citace vtipů a písňových textů - má to vypadat překvapivě, neokoukaně, snad to má i šokovat, ale celé je to prodchnuté jen snaživým amatérismem. Jediné, co oceňuju, jsou nakonec nějaké ty reálie současného Ruska, s nimiž v literatuře nepřijdeme tak často do styku. A ano, u některých pasáží jsem se i docela bavil, ale celek je nemotorný a nesoudržný.
Zajímavé téma, ale po všech stránkách odfláknutá práce. Na hlavu překladatele a editora toho míří hodně, ale bez viny není ani autor. Jeho snaha o oživení dějů známých jen z nespolehlivých kronik pomocí zcela smyšlených detailů je populistická (což by nevadilo) a taky kostrbatá a nešikovná. Kim MacQuarrie mě přesvědčil o tom, že ho incká historie zajímá, ale už ne o tom, že je na ní odborník a už vůbec ne, že o ní umí psát.
Druhý díl slavné ságy už ke mně nacházel cestu snáz než jeho předchůdce. Snad proto, že souvislé dějové segmenty jsou tu jen dva, takže se postavy tolik nepletou. Autorův přístup k nim je ale pořád přísně chladný, zůstávají jen drobnými kolečky v soukolí předvídaného dějinného vývoje. Zdá se ale, že Seldonovy předpovědi nebudou tak spolehlivé, jak se zdálo. Takže moje dojmy i zvědavost utěšeně narůstají.
Velmi příjemné překvapení. Mně zatím neznámý autor se pohybuje jistě jak na poli historických reálií tak i co se týče jejich zapojení do děje. Ten sice není třeskutě originální, ale je aspoň zručně napsaný a nenásilně propojuje vyfabulovanou milostnou zápletku se světem historických osobností poloviny 12.století. Líbí se mi jak šikovně a nenápadně autor vsunuje do příběhu různé drobné detaily z každodenního života, čímž to časově hodně vzdálené prostředí oživuje a přibližuje čtenáři. To mě na tom bavilo skoro víc než příběh samotný, i když ani ten rozhodně není nezáživný. Faktograficky by se určitě daly najít mouchy (mě se například nezdá, že by u nás v té době bylo tak běžným jevem plátové brnění), ale ty nijak hlasitě nebzučí a neobtěžují. Pro milovníky oddychové historické četby, která ze čtenáře nedělá vola, je Královská jízda ideální.
Jako dlouholetý fanda world music jsem samozřejmě vděčný za každou podobnou publikaci a Jiří Moravčík je k jejímu sepsání určitě tou (druhou po Petrovi Dorůžkovi) nejpovolanější osobou. Mám sice drobné výhrady k jeho někdy až příliš květnatému stylu psaní plnému superlativů a hyperbol, ale na druhou stranu k propagaci neprávem přehlíženého je takový slovník ospravedlnitelný. Každý z představovaných muzikantů si nadšené ovace koneckonců zaslouží. Jen houšť.
Je to moje první setkání s Philipem Rothem, ale jsem přesvědčený, že ne poslední. Tuhle knihu rozhodně nedoporučuju začínajícím spisovatelům s nedostatečným sebevědomím. Při její četbě by je určitě začaly napadat myšlenky jako "Takhle nikdy psát nedokážu" a pocit méněcennosti by jim tohle řemeslo mohl navždycky znechutit. Rothův styl je bravurní, jazyk bohatý a charakterové profily postav až pedantsky pronikavé. Ale přestože nešetří často až barokně rozmáchlými souvětími a podrobnými psychologickými sondami, čte se to jak po másle. Tohle je to pravé romanopisecké umění. O tvoru jménem člověk se od Philipa Rotha můžeme dozvědět spoustu zajímavého i hodně nepříjemného.
Čtivé zpracování dramatických epizod ze středověkých dějin, tentokrát v několika případech úzce spjatých s naším regionem. Přístupné komukoliv, přitom plné informací a detailů, o kterých povrchnější zájemce o historii nemá tušení a které přispívají k vytvoření opravdu plastického obrazu popisovaných bitev a jejich okolností. Jiří Kovařík je zručný psavec i fundovaný badatel a líbí se mi, že leckterý zažraný mýtus nebo přímo lež nemilosrdně demaskuje a posílá kam patří.
I já jsem se těžko srovnával s těmi časovými skoky a nepřehledným defilé nových a nových postav. Ani propracovanost tisíce let vzdáleného světa budoucnosti mě neohromila (Duna je v tomhle směru mnohem dál), ale chápu, že Asimovovi tu šlo o něco jiného, o analýzu obecných sociálních a politických tendencí lidského druhu. V tomto ohledu si určitě zaslouží uznání, ale já hodnotím svůj subjektivní dojem z četby a ten nesplnil očekávání, jaká jsem do klasického díla vkládal. Ale aspoň to ve mně vzbudilo zvědavost jak se budou osudy Nadace dál vyvíjet a ságu pravděpodobně dojedu celou (koneckonců to nejsou žádné špalky). A třeba se s dalšími díly zlepší i hodnocení.
P.S. - Teď, když vím, že šlo původně o jednotlivé povídky, se mi ta rozkouskovanost samozřejmě jeví logická.
Na knihy o historii z nakladatelství Beta pozor! Tohle byla moje tuším třetí zkušenost a znovu dost otřesná. Těžko se rozlišuje, jestli na ní má větší podíl tradičně odfláknutá ediční práce (překlad, překlepy) nebo autor sám. Ten ale bez viny určitě není. Hlavně z úvodní části popisující stručně nejstarší ruské dějiny jsem nabyl dojmu, že jeho znalosti z téhle oblasti jsou na úrovni čerstvého absolventa ZŠ (příklad za všechny: "S rozvojem zemědělství a řemesel se zvětšovala i velikost sídel. Některá z nich dosáhla značné velikosti." K takovému závěru se dopídit, to muselo dát práci...). Jak se přesunuje k novějším dějinám, trochu se to zlepšuje a zdá se, že v těch už si je jistější. Stejně ale působí podivně, když v oddíle věnovaném SSSR musí překladatel každou chvíli opravovat evidentní omyly v poznámkách pod čarou. Nechce se mi věřit, že pan Philip Longworth je skutečně univerzitním profesorem a odborníkem na danou problematiku. Příště už si opravdu rozmyslím, než začnu číst něco z Bety, ať bude téma sebevíc atraktivní.
Plechový bubínek je sice jenom jeden, ale kdo má rád ten neuvěřitelně košatý a jazykově vytříbený Grassův styl, nemůže být nespokojený. Znovu, tentokrát z pohledu tří různých vypravěčů, podrobuje nemilosrdné a zároveň nesmírně poetické analýze hlavní traumata německé, potažmo evropské historie 2O. století: nástup fašismu, válka, rozdělené Německo. Jako obvykle to není jednoduché čtení, vypráví se pomalu a detailně, ale trocha té námahy a soustředění rozhodně stojí za to.