Akana komentáře u knih

Fantastický průvodce po dějinách blues pro začínající i pokročilé obdivovatele téhle muziky. Autor nezpracovává historii žánru v celé šíři, sleduje především jeho klíčový proud vzniklý v mississippské Deltě, jeho následnou elektrifikovanou verzi z Chicaga nebo Memphisu a dotýká se i významného vlivu delta blues na vznik rock and rollu. Tím pádem se o tak významných osobnostech, jakými byli třeba Blind Lemon Jefferson nebo Leadbelly, zmiňuje jen okrajově, o to zevrubnější je jeho vyprávění o bluesových hrdinech z Delty.

Mimořádně cenná je hned pasáž o afrických kořenech blues a jejich proměnách na americké půdě. Pak už před námi defilují ti zásadní (Charley Patton, Robert Johnson, Muddy Waters, Sonny Boy Williamson a další) i ti dnes pozapomenutí muzikanti. Palmer se věnuje jak jejich hudbě, inovacím, které kdo z nich přinesl, vzájemnému setkávání a ovlivňování, tak i jejich barvitým osudům a sociálnímu prostředí, v němž žili a tvořili. A to všechno neobyčejně čtivým a poutavým způsobem. Když trochu nadsadím, hypotetický čtenář, který v životě neslyšel jedinou bluesovou notu, může i jen s pomocí této knihy získat představu, oč kráčí. Palmer píše s láskou, ohromnými znalostmi i schopností zaujmout.

Já osobně jsem měl vždycky po ruce kanál youtube a ilustroval si četbu příslušnými nahrávkami. Prakticky všechny, o kterých je v knížce zmínka, jsou tam k nalezení. A to byl teprve požitek.

6 17.10.2015

Kruté a poetické najednou. Rusko bylo, je a asi vždycky bude zemí ostrých kontrastů a tyhle dva jsou mu vlastní. Bolševickou ideologií znetvořená stádnost, pravoslavná zbožnost i lidové báchorky a pověry se potkávají v příběhu mentálně zaostalé dívky, který má rysy novodobé legendy o svaté mučednici. Němá hrdinka je napůl konkrétní pozorovatelkou, obětí, spasitelkou, napůl symbolem toho všeho. Je to jedna a táž postava v éře stalinistických hladomorů i v době kubánské krize, kdy se odehrává epilog? Nejen časová osa je tu rozostřená, některé obrazy jsou ale drsně skutečné. Magický realismus v bytostně ruském podání.

11 04.10.2015

Vychází dost povrchních, hezkými obrázky a těmi nejtriviálnějšími údaji vybavených publikací o starověkých civilizacích. Proto díky za každou takovou, která jde do hloubky jako tato kolektivní práce. Ne, že by ta výpravná ale informačně chudá shrnutí neměla své opodstatnění, ale pokud už má člověk o Egyptě základní představu a chce jít dál, nemá dnes moc po čem sáhnout. Dějiny starověkého Egypta jsou pro takový krok ideální. Jsou obsažné, fundované a přitom čtivé.

1 22.08.2015

Jan Balabán neviděl naše životy růžově. V severovýchodním koutě naší republiky, který se v jeho prózách výrazně otiskl, taky není divu. A když navíc zvolil za ústřední téma knihy smrt blízkého člověka a snahu se s ní vyrovnat, můžeme si být jisti, že to bude dost chmurné čtení. Jenže jeho práce s jazykem (ale můžu vůbec použít slovo práce, když cítím, s jakou láskou a péčí Balabán se slovy nakládá?) a schopnost proniknout do psychologie postav až na dřeň jsou tak působivé, že lze mít přesto z četby potěšení.
Smrt je ta nejpřirozenější věc a hrdinové knihy se k tomu poznání, ke smíření s věcmi, které už nejde změnit, prodírají trnitými cestami. Tentokrát mi je úplně jedno, že každý z nich je ve větší či menší míře věřící. Se ztrátou se každý vyrovnává po svém a nikdy to není snadný (ani ukončený, leda naší vlastní smrtí) úkol. Fragmentárnost vyprávění ani převaha úvah nad dějovostí nejsou na škodu. Balabán je tak jistý a také poctivý vypravěč, že zaujme i bez efektních dějových zákrutů.

15 22.08.2015

Sedláčkovu snahu nabourat samolibost ekonomických kormidelníků světa vítám (tím spíš, že přichází z jejich vlastních řad), stejně jako apel na naši nedožranost a diktát konzumu. Jen mám obavu, že tzv. "dobrovolná skromnost" je nedostižná utopie, něco, co nám prostě nebylo zapsáno do genetického kódu. Rád bych se mýlil.
V první, rozsáhlejší části knihy zahrnující exkurz po proměnách ekonomického myšlení v dějinách (přesněji řečeno v dějinách "západní" civilizace), mi trochu překážela autorova zjevná inklinace ke křesťanské etice (bible je asi nejcitovanějším pramenem). Díky tomu s pojmy dobra a zla operuje jako s něčím univerzálním, což je přinejmenším zjednodušující. Pak také nevidím příliš těsnou návaznost mezi tímto průletem historií (jinak nesporně zajímavým a poučným) a závěrečnými kapitolami, které se věnují současnosti.
Tahle část mi ale byla určitě nejbližší. I když v oboru ekonomie naprostý laik (nebo spíš rovnou antitalent), mám na její postavení v našem životě, na její odtrženost od reality, velmi podobný názor. To, že právě ekonom upozorňuje na škodlivost neustálého cíleného růstu spotřeby, je pro mě velmi cenné. Takový hlas je potřeba, i když moc nevěřím tomu, že ještě dokážeme obrátit. V tomto směru nejsem optimista a na konci téhle cesty tuším spíš nějakou katastrofu.
Neustále si stěžujeme, jak konzumní životy tu v Evropě vedeme, a jak bychom rádi byli skromnější a uměřenější a že bychom si neměli kupovat zbytečnosti. Ale na kupování zbytečností to dnes celé stojí. Jakmile bychom v téhle "disciplíně" polevili, už nám bude vyčítáno (námi samými, to jsou paradoxy), že zpomalujeme hospodářský růst, následkem toho zchudneme a ty věci, které si odmítáme koupit, si pak už nebudeme moct dovolit. Tak tohle já si představuju pod slovem absurdní, soudruhu majore. Přitom by nám v naší materiální otylosti nějaké to kilo dolů bylo jen ku prospěchu. Jenže jak nám někdo sáhne třeba jen na deko, to je hned křiku.
Neřekl bych, že Sedláček je bůhvíjaký myslitel, jeho Ekonomie dobra a zla má své trhliny (ve formě i obsahu), ale je to kniha zatraceně potřebná. Už jen proto, že narušuje zavedené myšlenkové stereotypy, které jsou hrobem každého oboru.

12 21.08.2015

Styl vyprávění není zrovna tuctový. Činy i myšlenky hlavního hrdiny jsou popisovány velmi zevrubně a zároveň mozaikovitě. Díky tomu vzniká jedinečně plastický obraz nejen Thomase Cromwella ale i celé jeho doby až do nevídaných podrobností každodenního života u dvora Jindřicha VIII. Zároveň je vyprávění maximálně nestranné. Autorka nepostrkuje čtenáře po předem dané morální mapě, ale nechává ho vytvářet si vlastní. Cromwell, pragmatický obchodník a nesmlouvavý politik, jakýsi uvědomělý oportunista, který ale dovede sladit zájmy vlastní se zájmy státu (potažmo panovníka, což tehdy dost splývalo) a není mu cizí soucit, budí sympatie aniž by o to autorka nějak zjevně usilovala.
Její navenek odtažité líčení dvorského mikrosvěta a jeho hemžení by se dalo označit za rozmáchlou historickou fresku, kdyby knihám s takovou nálepkou většinou nechybělo to, čím Wolf Hall naopak přetéká: realistická drobnokresba dějová, sociální i psychologická. Tenhle rozměr románu je fascinující, Mantelová skutečně umí čtenáře přenést v čase i prostoru, ale nezapřu, že jsem se rozsáhlým textem, kterému vlastně chybí nějaký dramatičtější dějový oblouk, často dost ztěžka prokousával a někdy bohužel i nudil.

6 03.08.2015

Pro mě bylo asi nejzajímavější jak se v těch vyprávěních kuriózně proplétá křesťanské myšlení (které má na Islandu překvapivě hlubokou tradici) a přetrvávající pohanské pověry. K tomu samozřejmě docházelo v každé christianizované zemi, tedy i u nás, ale ta islandská verze je hodně speciální. Díky tomu silnému křesťanskému prvku je ale svět islandských pohádek a pověstí pro nás docela srozumitelný. Aspoň když knihu srovnávám s podobným výborem sámských pohádek O muži, který si koupil svědění. To je teprve jiná dimenze.

4 29.06.2015

Hakl mě znovu přesvědčil, že je skvělým pozorovatelem každodenního hemžení včetně naší mluvy, která mívá daleko k obsahové vyhraněnosti mluvy literární. Samozřejmě, že nejde hovorovou řeč jen tak odposlechnout a hodit na papír, to by se nedalo číst a Hakl to ani nedělá. Ale dokáže vyvolat dokonalou iluzi, že právě takhle spolu mohou otec se synem půl dne rozprávět, vzpomínat, jen tak tlachat, vyprávět si vtipy a historky, štvát jeden druhého a nešikovně k sobě hledat cestičky. Ulice nebo hospoda, čtenář je tam s nimi a čím dál víc je mu jedno, že to vlastně nemá děj. Být realistou a ještě k tomu čtivým není snadné, ale Hakl to umí.

11 07.06.2015

Jeden ze vzácných případů, kdy prodejní čísla odrážejí kvalitu. Zdlouhavější expozice není na závadu, díky ní jsou pak postavy a děje plastičtější. Chce to jen špetku trpělivosti, které dnešní čtenáři nemívají na rozdávání, ale v tomhle případě se to vyplatí. Ve chvíli, kdy se objeví první pořádná stopa, jako by se utrhla lavina a ze zaujatého ale přece jen docela poklidného louskání stránek se stává jejich nezřízené hltání. Výborně napsané jsou i hlavní postavy. "Kalle" Blomkvist je sice možná až moc morálně neprůstřelný klaďas, ale nechceme sakra aspoň někdy číst právě o takových?

32 06.05.2015

Silná káva. I pro mě, přesvědčeného ateistu. To ale nic nemění na tom, že v drtivé většině s Dawkinsovými názory souhlasím, jen asi nejsem tak kategoricky odmítavý co se týče úlohy náboženství v dějinách lidstva. Vzhledem k tomu, že různé náboženské představy nás provází už od pravěku, řekl bych, že je prostě takový způsob uvažování s naším druhem spojený ať se nám to líbí nebo ne. Jelikož se nás po tisíciletí víra v různých podobách drží jako klíště, v něčem nám asi prospěšná bude. Dawkins ji vidí jako vedlejší důsledek nějaké evoluční změny, který tak nějak hypertrofoval do rozměrů, v nichž víc škodí než prospívá. Přitom analyzuje nejrůznější a někdy trochu překombinované možnosti jak náboženství vlastně vzniklo. Mně se to zdá prostší: řekl bych – vědom si své laické nezpůsobilosti - , že náboženství se zjednodušeně řečeno objevilo ve chvíli, kdy jsme si začali uvědomovat smrt (ve srovnání s ostatními druhy je to náš dost nepříjemný bonus k původnímu pudu sebezáchovy). Náboženství je podle mě jen obrana proti strachu z vlastní konečnosti.

Našlo by se i pár dalších míst, kde bych s Dawkinsem polemizoval. Jeho nekritický obdiv k všemocnosti vědy a hlavně k ideálu „pokroku“ tak úplně nesdílím. Jinde halasně brojí proti náboženské indoktrinaci dětí ze strany nejen školství ale hlavně rodičů (neexistuje katolické dítě ani muslimské dítě, ale dítě křesťanských nebo muslimských rodičů – naprosto souhlasím) a prosazuje pro dítě možnost vlastní volby. Já říkám ano, nevnucovat dětem vlastní víru (jak to ale provést ve společnostech, kde je právě takové jednání v příkrém rozporu s morálním kodexem?), ale jelikož svobodná vůle je iluze (naše nejoblíbenější), to dítě se stejně úplně nestranně rozhodnout nemůže. A ještě: nadřazenost západní morálky nad jinými kulturami. Dawkins kulturní diverzitu nezavrhuje, ale v oblasti náboženství by ji nejradši zadupal do země. Nebudu se pouštět do detailů, ale problém míry tolerance mezi kulturami je aspoň pro mě velmi rozporuplný a těžko řešitelný. Dawkins v něm má ale docela jasno a já se s jeho jednoznačným pohledem úplně neztotožňuju.

Nicméně v hlavních rysech s jeho rozborem fenoménu náboženství souhlasím a stojím určitě na jeho straně barikády. Skvělý byl třeba oddíl, kde se sžíravým vtipem na několika příkladech zlikvidoval možnost brát kompletní text Bible jako závazný morální vzor (tedy pokud nejste sadista nebo krvelačný diktátor). Přesto jsem byl zvědavý na kriticky se tvářící doslov, protože Dawkinsův někdy až povýšenecký tón si o nějaké dobře mířené klepnutí přes prsty sám říká. Bohužel komentář Filipa Jaroše je všechno možné jen ne dobře mířený. To spíš bezzubý, vágní, nesoudržný a pro Dawkinsovy vývody zcela neškodný. Takový by smetl několika slovy. A s tím kratším od Stanislava Komárka (proč vůbec dva podobně laděné doslovy?) je to podobné.

Nepopírám, že kniha Boží blud hladí můj světonázor hodně po srsti. To ale neznamená, že se vším, co je v ní psáno, souhlasím. Autor je velmi přesvědčivý, ale papouška ve mně neprobouzí. A věřím, že pokud by měl být Dawkins prorokem nové „vědecké“ víry, jak mu mnozí podsouvají, za moje „odchylky od dogmatu“ by mě pravděpodobně za kacíře neprohlásil.

Omlouvám se za tak dlouhý komentář, ale mohl být ještě podstatně delší.

17 04.05.2015

Román Susanny Clarkové o dvou anglických gentlemanech oživujících na počátku 19. století pozapomenuté umění magie mě před pár lety jednoznačně uchvátil. Myslím, že dost z toho kouzla proniklo i do souboru povídek, v nichž se autorka do svého originálního světa vrací. I ty krátké příběhy voní jedinečným spojením starosvětské elegance a uhlazenosti s šibalským humorem ale i zlověstnými, temnými tóny. To všechno prosakuje do seriózně se tvářící reality z přízračného světa Férie, jejíž vládcové - elfové nejsou vznešení a ušlechtilí jako jejich tolkienovští bratranci, ale spíš nevypočitatelní, lehkomyslní, sobečtí, zábavní a krutí.
To všechno už víme z příběhu pánů Norrella a Strange, ale je milé si to připomenout - Clarková je velmi poutavá vypravěčka. Zároveň mám ale dojem, že její síla je především ve větších plochách. Její rozvážný, humorem půvabně nadlehčovaný styl a postupné budování napětí jsou jako stvořené pro rozsáhlejší útvary. Proto považuju za nejlepší povídky právě ty nejdelší (Paní Mabbová, Pan Simonelli aneb Elfí vdovec), kde se u mě stačila rozvinout ta dychtivost po dalších zákrutách děje, jakou si pamatuju z četby románu. Roztomilé jsou i ty kratší, stejně ale doufám, že Clarková ještě přijde s něčím tak okouzlujícím jako byl Jonathan Strange a pan Norrell. Tuhle knihu beru jako vydatnou ale přeci jen svačinku na zahnání hladu.

9 27.03.2015

I když je mi jasné, že pečlivý rozbor společenského a duchovního vývoje dokáže osvětlit současnou situaci arabského světa lépe než podrobné líčení jednotlivých politických zvratů, přeci jen mi při čtení Houraniho knihy tahle stránka věci hlavně u starších dějin trochu chybí. Jen tak pro oživení. Jakmile dojde na 20. století, konkrétních jmén, dat a událostí už je samozřejmě víc a závěr byl tudíž pro mě čtivější.
Jinak má ale autor obdivuhodný přehled a vědomí souvislostí, však mu také díky jeho původu a vzdělání nechybí neocenitelná možnost pohledu z obou břehů - arabského i západního. Protože zemřel v roce 1993, docela by mě zajímalo, jak by pohlížel na současný fenomén Islámského státu. Jako na anomálii nebo logické vyústění vývoje s jednoznačnými příčinami? A s jakými? Roste ve mně chuť popídit se po nějaké aktuálnější analýze.

6 11.02.2015

Konečně jsem se dostal k dílu tohoto hororového klasika, které už mě nějakou dobu lákalo. Záměrně jsem zvolil tento díl Sebraných spisů avizovaný jako sumář nejdůležitějšího Lovecraftova tvůrčího období. A podobně jako uživatele see_sawandrew, i mě spíš než slavné Volání Cthulhu okouzlilo především Snové putování k neznámému Kaddathu. To je skutečně erupce té nejbizarnější představivosti, Alenka v říši divů pro otrlé. Obdivuju to absolutní odevzdání se pokřivené snové logice, nechuť cokoli korigovat v zájmu nějaké kompoziční čistoty. Naivita, která z dnešního pohledu Lovecraftovy průhledy do světa nezemské hrůzy trochu ohlodává, je v případě Kaddathu tou hlavní předností.
No a po druhém dílu trojky Sebraných spisů samozřejmě sáhnu také. Vydavatelský fígl s rozdělenou novelou Případ Charlese Dextera Warda mě k tomu spolehlivě přiměje.

2 11.02.2015

Přiznávám, že s Waltariho "nehistorickou" tvorbou jsem zatím neměl tu čest a teď vidím, že jsem o dost přicházel. Nenásilně propojené příběhy několika lidí různého věku i společenského zařazení se sice odehrávají v Helsinkách 30. let minulého století, což jsou pro nás už samozřejmě dějiny, ale Waltari je psal jako novelu ze současnosti. A od jeho historických románů se také liší. Méně sází na barvitost prostředí nebo dobrodružnost dějových zvratů (tady se všechno odehrává během jediného dne) a naopak se soustředí na psychologickou drobnokresbu a úvahy.
Není to ale žádný suchopár. Waltariho styl je i dnes docela moderní a čtivý. Všichni hrdinové vlastně právě stojí v nějakém klíčovém bodě svého života, buď je něco donutí hořce zabilancovat nebo naopak udělat krok, který zásadně ovlivní jejich budoucnost. Ústřední postava venkovana se sekyrou v batohu, ta se dívá oběma směry - do minulosti i do budoucnosti a celou tu mozaiku osudů jakoby spíná dohromady.
Název knihy je výstižný, optimismus i pesimismus se tu mísí v jakousi útěšnou melancholii. Řečeno s Homolkovic dědečkem: "Život je krásnej, i když stojí za hovno." A Waltari tenhle pocit dokázal zprostředkovat decentní, ale velmi naléhavou a místy vyloženě dojemnou formou.

12 27.01.2015

Mám rád prequely. U knih i filmů. Baví mě sledovat, jak se autorům podaří napojit dějovou linku na místo, od něhož se kdysi odrazili a pravděpodobně ještě ani netušili, co se z něho všechno odvine. Řekl bych, že vzhledem k tomu, jak a kolika knihami Asimov svůj svět Nadace propracoval v mezidobí od prvního dílu k Předehře, se mu tenhle manévr docela povedl. Neskáču do stropu úžasem, ale docela se těším na sedmý díl.

2 13.01.2015

Znáte ten opojný pocit, když vám autor nějaké knihy takříkajíc mluví z duše? Když pronáší věty, co už máte dávno v sobě, jenom ne tak jasně formulované? Když se konečně najde člověk, který uvažuje jinak, než většina, a skoro přesně tak, jako vy? Tak právě to mi přinesla kniha Johna Graye Slamění psi.

Nebudu zastírat, že jeho vývody jsou velice snadno napadnutelné. Kniha netvoří nějaký konzistentní filozofický systém, Grayovy úvahy jsou volně řazené, nesouvislé. Dokonce se je ani nesnaží podepřít žádnou neprůstřelnou sítí důkazů, většinou prostě bez dlouhého vysvětlování konstatuje a tvrdí to, o čem je přesvědčený. Tím se samozřejmě připravuje o možnost přesvědčit ty čtenáře, kteří zastávají jiné stanovisko. Ale otevřeně přiznávám, že je mi to v tomto případě úplně jedno. Pohled na člověka a jeho místo ve světě sdílím s Johnem Grayem rovněž hlavně na základě intuice, spíš, než díky nějakému systematickému studiu. Ale připadá mi to všechno tak průzračně jasné, že při všem svém skepticismu nemůžu jinak. Je to víra? Budiž. Ostatně ateismus je stejně podle Graye jen vedlejší produkt křesťanství.

Základní myšlenka knihy je prostá: člověk je zvíře. A teď, prosím vás, aby bylo jasno: to nemá být žádná negativní nálepka, kterou občas v záchvatech falešného sebemrskačství jenom jinými slovy vyjadřujeme svůj pocit nadřazenosti jakožto živočišného druhu. Ne, to znamená, že nemáme svůj osud v rukou o nic víc, než bakterie nebo velbloud. Že rozdíl mezi námi a ostatními živočichy není zdaleka tak propastný, jak sami sebe přesvědčujeme. Když se kácejí tak hluboko zakořeněné a všeobecně uctívané modly jako Svobodná vůle, Morálka, Humanismus nebo Pokrok, dělá to kravál, je to nepříjemné a rozhodně nepopulární. Lidská ješitnost nezná mezí. Jsem ale moc rád, že to aspoň někdo dělá. Jen nevím, jestli by širší přijetí takového náhledu na svět, jaký zastává Gray, znamenalo pro lidstvo jiskřičku naděje nebo definitivní zkázu.

Pro sympatizanty jakéhokoli organizovaného náboženství je tahle kniha naprosto nevhodná a i pro ty svobodomyslnější může být tvrdým oříškem, nebo spíš hořkou pilulkou. Ne náhodou bývá Grayův myšlenkový svět nazýván "filozofií pesimismu". Vítejte ve světě bez iluzí. (Jenže i John Gray je zvíře ve vleku událostí, ani on není vůči iluzím imunní - takže...?)

12 20.12.2014

Grassův vytříbený literární styl mám moc rád, jakkoli je občas nelehké ho vstřebat. Stejně ale obdivuji i jeho osobní kvality. Jeho neochvějnou poctivost, s níž říká nahlas to, na co by většina nejradši zapomněla. Nepříjemné pravdy bez růžových brýlí, bez sebeklamu, nebo snahy zalíbit se dobovým náladám. Za svou kariéru se stal pro mnoho lidí nejen v Německu značně nepohodlným hlasem svědomí a dráždí dodnes. Že se stejně nekompromisní upřímností, s jakou glosuje veřejné dění, dokáže namířit zpytavý reflektor i na své soukromí, dokazuje tato kniha.
Není to klasická autobiografie, takovou bych od Grasse ani nečekal. Pokrývá zhruba jen dvacet let autorova života, od pozdního dětství v těsně předválečném Gdaňsku po práh jeho spisovatelského věhlasu, ale právě tyhle formativní roky jsou pro jeho tvorbu i životní postoje nadmíru důležité. Na mnoha místech se dozvídáme leccos o skutečných předobrazech postav, nebo událostí známých z jeho románů, jinde Grass záměrně, s lehkým šibalstvím, trochu mlží.
V čem je ale neoblomně otevřený, jsou okolnosti, za kterých se stal jedním z miliónů poblouzněných následovníků Vůdce, což ho na samém sklonku války dovedlo až do řad jednotek SS. Grass si v této životní kapitole nijak nenadržuje. Nepředstírá, že má o svém tehdejším rozpoložení a motivech jasno, opakovaně poukazuje na skutečnost, že člověk ve dvaceti a v osmdesáti není a nemůže být týž. Vlastně jde o dvě různé osobnosti, které jedna druhé nikdy nemohou plně porozumět. Přesto se o to Grass zarputile snaží a svému dávnému zrcadlovému protějšku nic neodpustí.
A stejně pečlivě a přísně mapuje i své další osudy: zranění, zajetí (jestli ale v zajateckém táboře skutečně hrál kostky s budoucím papežem, ví asi opravdu jenom on), politické vystřízlivění, poválečnou nouzi, první erotické zážitky, probuzení uměleckých ambicí, první lásky atd. To všechno nevypráví tónem blahosklonného vševěda, ví, že paměť je nespolehlivá, má tendenci vylepšovat, zkreslovat, a do svých úvah tuhle nejistotu promítá. Vrstvy cibule svého životního příběhu loupá nanejvýš svědomitě, bez ohledu na slzy. Jen taková zpověď může očistit. Klobouk dolů pane Grassi.

8 30.11.2014

Tahle série leží podle mě trochu nezaslouženě ve stínu Toulek českou minulostí. Někomu možná chybí důvěrnější, odlehčenější tón Petra Hory-Hořejše, já ho ale zase tolik nepostrádám. Struktura hlavního textu rozšiřovaného glosami zůstala a plastický obrázek daného historického období se tudíž tvoří i tady, i když je výklad o něco sušší. A informací známých i málo známých jsou tu mraky. Mě mimo jiné pobavilo zjištění, že za nepravidelné rozvržení "krátkých" a "dlouhých" měsíců v roce vlastně vděčíme ješitnosti Octaviana Augusta, který nepřenesl přes srdce, že by měl měsíc pojmenovaný po něm méně dnů, než ten Caesarův (Iulius).

2 10.11.2014

Jak tak brouzdám Zeměplochou (pěkně popořádku, díl po díle), připadá mi, že kvalita nejen že neklesá, nýbrž naopak roste. Pratchett chrlí nové a nové nápady, občas je fikaně propojí s těmi dřívějšími a navíc je stále jistější v umění všechny ty ztřeštěnosti poskládat do soudržného příběhu. Soudné sestry jsou zase úžasně zábavné, bláznivé i chytré vyprávění, ve kterém jsou sympatické úplně všechny postavy, dokonce i ty nesympatické.

18 31.10.2014

Neveselé, ale velmi působivé čtení. Ó Ceallaighův styl je docela strohý, nepotrpí si na žádné velké formální kejkle. Ale právě proto jsou jeho povídkové záběry na zdevastované mezilidské vztahy i naše vnitřní světy tak mrazivě trefné. A vůbec nesejde na tom, že většinu z nich situuje do Rumunska, kde žije, a jehož současného ducha zřejmě velmi důkladně vstřebal. Životní marasmus v postkomunistické zemi, jejíž "cesta do Evropy" je polovičatá, zrůdně pokřivená a podstatně trnitější než ta naše, je možná křiklavější, ale v podstatě se od toho našeho (nebo úplně jiného) tolik neliší. Při nejdelší a výborné povídce Na sídlišti jsem nemohl nevzpomenout na Chytilové film Panelstory, tady ale byl ten depresivní mikrosvět rozpitvaný ještě mnohem důkladněji a bez návodného moralizování. V několika povídkách staví Ó Ceallaigh do kontrastu k civilizačnímu rozkladu prostotu balkánského venkova, ale ani to nepřináší příliš očistné pocity. Jediné smutné stébelko naděje se objeví až v povídce Ústup od Moskvy, která tvoří přirozený závěr knížky. Slibný autor.

4 29.09.2014