alef komentáře u knih

Laskavost se tu potkává s přirozenou lidskou urputností – lpěním na životě – udržet život!
Vřelé srdce vzdorující lidské hlouposti.

Romantický příběh slavného chirurga Wilczura – tuláka Antona, mě vzal za srdce. Je to příběh člověka, jemuž život dopřál, aby mu vzápětí vzal, a který navzdory osudu zarputile hledá – a taky nachází – dobro v člověku a lásku k člověku ...
Tulákova dobrodružná pouť mě zavedla hluboko do polského území, na polský předválečný venkov – hluboko do myslí lidí tehdy tam žijících. Zavedla mě do světa složitých vztahů – světa nestabilního, nejistého sama sebou, náchylného ke konfliktům.
Jedním dechem jsem sledovala tento podmanivý emocemi nabitý melancholicky laděný lidský příběh - tulákovy cesty ... „A co teda děláš?“ ... „Něco hledám.“ ... "A co hledáš?“ ...„Nepamatuju se“ ... vyprávěný až naivně dojemně /a tady to přesně a na 100% zafungovalo/ - příběh plný bolesti a hluboké lidskosti.

Ještě je asi potřeba dodat, že je to příběh trochu až pohádkový - a žili šťastně až do smrti – ale víte co, pohádky k životu patří :-).

Knížka se žlutou obálkou (hledaná v rámci čtenářské výzvy), tak se mi dostal do rukou Mastičkár – nalezený v knihobudce, psaný ve slovenštině, pro mě neznámým polským autorem. Knížka, s níž bych se jinak asi nepotkala, a to by byla velká škoda.

79 23.11.2023

Milé děti,
byl jednou jeden ČLOVÍČEK, a ten měl pro strach uděláno, vlastně ani ne, on se nejdřív všeho moc bál, když ten svět kolem sebe ještě neznal, ale pak se mu podařilo díky dětské zvídavosti (té co máte vy děti všichni, a kterou vám my dospělí občas závidíme), takže právě díky ní se mu podařilo vykřesat první jiskřičku a pak už to šlo ráz na ráz, přestal se tolik bát a pustil se do zkoumání toho zvláštního světa. Pustil se na cestu plnou dobrodružství a jsem si jistá, že vás všechny bude bavit taky, ještě si to trochu pamatuju, když jsem byla malá. A víte, na co jsem nikdy až do dneška a to už je hodně dlouho nezapomněla? Na všechny ty pohádkové bytosti, co mě, jako malou holčičku provázely. Věřím, že si je taky oblíbíte a dovolíte jim, aby šly kousek cesty s vámi, ráda vám o nich budu číst, než se to naučíte samy :-).
- a tak -
Bylo nebylo, za lesem v malém domku bydlela malá holčička, jmenovala se Ája, a ta jednoho dne dostala štěňátko a z něho pak vyrostl Maxipes Fík, se kterým ta malá holčička zažila spoustu dobrodružství,
... a až si je všechny poslechnete, zajděte se podívat taky do Hrusic, tam totiž mají zase moc šikovného kocourka, jmenuje se Mikeš, je celý černý a moc chytrý a taky, po všech čertech mazaný, dokonce se naučil mluvit! takže se vám s ním bude dobře povídat,
... jedno takové mluvící zvířátko má taky malá čarodějka, co bydlí v tom hlubokém lese, kam nesmíte chodit samy, a aby se tam nebála, než vyroste ve velkou čarodějku, bydlí tam s ní mluvící havran, který na ni dává pozor, aby nevyváděla moc velké vylomeniny, ale někdy se mu to moc nepovede, tu malou nezbednici uhlídat,
... a když se v tom lese ještě trochu porozhlédnete, tam vzadu u té mýtiny v kapradí a mechu tam uvidíte malou pařezovou chaloupku, bydlí v ní dva popletové Křemílek a Vochomůrka, a to bude koukat, co všechno dokážou poplést, ale nebojte, vždycky nakonec vše dobře dopadne, jak to tak v pohádkách bývá, a vám se určitě pak bude krásně usínat a budou se vám zdát krásné sny!
Takže dobrou noc, děti, a sladké, pohádkové sny!

Některé pohádky, jak my dospělí víme, nebývají tak úplně přívětivé, jsou plné až hororových příběhů, i když nakonec dobře dopadnou, ale tyhle, večerníčkové, ty to tak nemají, ty jsou opravdu jen a jen čistě přívětivé! Vyprávěné s laskavým humorem, takže ani strašidlo Barbucha, není zas až takové strašidlo, a to je přeci super, zasmát se takovému Barbuchovi :-).

Večerníčkové pohádky se nezapomínají, v žádném věku, a jsem moc ráda, že je můžu předat dál ...
Malé nostalgické zastavení v dětském světě, do kterého se strašně ráda a pravidelně vracím!

79 13.10.2023

Proč jsme tam, kde jsme?
A jak nastavit hodnotový systém?
To je asi tak v kostce to nejstěžejnější, nad čím se Jiří Pehe (filozof a politolog) v této útlé knížce svých úvah zamýšlí.

Stojíme totiž na křižovatce (z dějin víme, že zdaleka ne poprvé) kdy morální a kulturní hodnoty hledají pevnou půdu pod nohama.
Řešením by samozřejmě bylo, nastavit si správný hodnotový systém, jenže, právě to se nám/světu moc nedaří! Jen si představte, jak by to na světě vypadalo, kdyby se lidé naučili tolerovat odlišné názory a respektovat diskuzi. Jenže takový svět není, a tak to nikdy zatím nefungovalo, tak, jak by třeba mohlo.
Podle pana Peheho (a musím s ním souhlasit), abychom tohle zvládli, měla by se společnost nejdřív ze všeho vypořádat s temnými stránkami vlastních dějin, což, přiznejme si to rovnou (vesměs, tedy globálně) taky nefunguje.
Navíc, právě globalizace poslední dobou dost mění paradigma!

„Jenže i naše chápání historie se zkomplikovalo. Jako by se už neodvíjela tak lineárně, jako tomu bylo dosud – tedy z minulosti do budoucnosti. Mlýn globalizace semlel dohromady jak západní modernitu, tak společnosti, z nichž některé jsou ještě hluboce „předmoderní“. Některé z těchto společností vidí
co nejrychlejší přechod k „západní“ modernitě jako svůj cíl, zatímco jiné ji programově odmítají.
V globalizovaném světě si tak činí nároky na univerzálnost celá řada soupeřících výkladů světa.“

Pan Pehe popisuje (a není to zrovna příjemné čtení) proměnu společnosti a demokracie samotné.
A že je o čem psát, totiž, i naše novodobá historie je poznamenaná dost velkou řadou traumatických událostí :-/.

Zdá se, že náš svět je velmi složitým místem pro život.
Budovat demokracii fakticky není snadným úkolem, a taky se nám to zatím tak úplně nedaří (navíc, třeba na naší soudobé politické scéně opravdu nemáme moc vzorů), a co je asi ještě důležitější, a na co bysme neměli zapomínat, nejsou to totiž politici a instituce, to, čemu říkáme demokracie, jsou to hlavně lidé a jejich kultura, sdílené hodnoty!

Proto je veřejný prostor (jak říká pan Pehe) tak důležitý, a úcta k pravidlům … vím, že se dneska hodně mluví o jejich relativnosti (vzhledem k okolnostem, místě, času, prostoru), jenže, možná, že některé hodnoty by si mohly činit nárok na to být globálně univerzální (co třeba taková slušnost, nebo respekt)?

„V jistém slova smyslu mohl být postmodernismus ovšem také viděn jako vyvrcholení určité bezradnosti západní civilizace po „smrti Boha“. Pro některé teoretiky se stal v tomto smyslu jakýmsi dekadentním vyústěním přílišného důrazu západní civilizace na individualismus, který se může opravdu svobodně realizovat jen v relativistickém supermarketu hodnot, identit, zboží a informací.“

Tahle útlá knížka je dost zajímavým čtením o konci světa rozumu, co nás ale čeká za horizontem budoucnosti nevidí samozřejmě ani ona … no, možná trochu natahuje krk a na špičkách vyhlíží v dálce zamlžený okraj … událostí budoucích :-).

„… ukázalo se, že západní racionalismus je dvousečná zbraň. Jedna jeho tvář byla reprezentována vírou v postupný pokrok … druhá … vírou, že lidský rozum dokáže změnit lidstvo k lepšímu …“

79 03.11.2022

„Lidmi jsme proto, že umíme vytvářet nové světy. (…) protože než se člověk pustí do přetváření světa, musí si nejdřív vymyslet, čím by se ten nový svět měl lišit od toho stávajícího. Lidmi jsme proto, že máme představivost, ne proto, že jsme inteligentní.“ (Terry Pratchett)

Fantazie je nedílnou součástí lidské podstaty a Neil Gaiman to jen potvrzuje .

A tak jsem si s ním začala taky – se Sandmanem, s jedním z prvních komiksů, jehož hlavní postavou je Pán snů, jeden z prvních Sedmi, cynický, trochu namyšlený, a vždy vznešený Věčný, jež je vládcem říše snů. Sandman se stal pevnou součástí Gaimanova světa – stvořeného z toho našeho – z míst, věcí, lidí – z jejich pocitů, myšlenek, způsobů chování, které autor bedlivě pozoruje a ve své hlavě (obdařené obdivuhodně mimořádnou fantazií) z nich pak spřádá svou vlastní realitu – světa paralelního, a právě jeho nedílnou součástí Sandman, je.

Stejně, jako když spíte a hlavou se vám prohánějí a prolínají sny, se Sandman prolíná skrze jednotlivé příběhy – on je to, co je spojuje. Není to žádný akční hrdina, ale bytost, která tu (v daném časoprostoru) byla ještě dřív, než lidé stvořili své bohy, a bude tu (spolu s ostatními Věčnými) až do úplného konce ....

"My Věční jsme služebníky živých - nejsme jejich pánové. My existujeme, protože oni v hloubi svých srdcí vědí, že existujeme. Až z tohoto vesmíru odejde poslední živý tvor, náš úkol bude splněn."

.. je Věčný, a je víc než bůh, je něčím, jako samotným principem snění, a taky má svou vlastní říši, ale pozor, i pro něj platí určitá pravidla, kterými se musí řídit, možná právě proto, je právě teď, na začátku příběhu, jeho říše v troskách ...

Gaimanova mytologie, musím říct, mě ohromila, mám už s ní své zkušenosti (Anansiho chlapci, Američtí bohové, Nikdykde), ale jako začátečník ve světě komiksu (první byla tedy Koralína), jsem se asi právě stala v této gaimanovské podobě – Sandman je úžasně zpracovaný grafický román s hororovými prvky a dějem zasazeným někde na pomezí reality a fantazie – jeho trvalou obdivovatelkou.

Příběh se začíná … Sen (vysoký, bledý, rozcuchaný muž s vizáží rockera) uprchne ze zajetí a nastoupí cestu za znovuzískáním svých artefaktů (váček s pískem snění, rubínový klenot, helma) a za obnovou říše Snění (tou nepopsatelnou snovou krajinou, kterou tvoří všechny sny všech bytostí ve vesmíru), na své cestě, za svým posláním, se mění, a tak získává i různé podoby (je přeci Věčný), musí tu totiž vždy v nějaké podobě být …

„ale teď jsem celý zesláblý a vyčerpaný klopýtal po okrajích snového času“

„Vaše Výsosti, princi Morfee, … připravil jsem Vám jídlo, … to jsem já Vaše důstojnosti, Kain, dodavatel krváků, krve, hromobití a prvotřídních nočních můr.“

… k čemu by se asi tak jinak jedinec zmítaný existenční krizí, když neví kudy kam, mohl upnout?
Víte co, myslím, že je to vážně tak, že my lidé (ve světě bez boha – jak nám to vysvětlil pan Nietzsche), prostě něco, k čemu se „upnout“ potřebujeme, staré tradice, staré mýty už nefungují, tak možná proto máme tak rádi všechny tyto novodobé mýty a legendy (vysvětlující po svém moderní běh světa) … a ty gaimanovské se vážně povedly … příběh Sandmana je totiž, kromě všech dalších kvalit, skoro dokonale čistou syntézou – dobra a zla – snad u každé z postav, u každé ze situací, totiž zjistíte, že má svůj rub i líc!

A i všechny ty odkazy na staré (zašlé, zaniklé) příběhy, mytologie (Morfeus, Hypnos, Hádes, Orfeus a další postavy z mytologie řecké), kulty (Pískař, jež přináší sny – germánský kult), a další písně, a jiné texty (bibličtí Kain a Ábel, trojjediná čarodějka, apod.) … já si užila opravdu snad úplně všechno!

„Každý má v sobě tajný svět. Myslím každý. Všichni lidé na světě – bez ohledu na to, jak jsou zvnějšku nezajímaví a nudní. Uvnitř mají všichni nepředstavitelné, skvělé, nádherné, hloupé, úchvatné světy ... Nejen jeden. Stovky. Možná tisíce.“
(Neil Gaiman – Sandman: Hra o tebe).

79 29.07.2022

„Je-li krajina knihou, jsme my spolu se všemi dalšími složkami krajiny čtenáři této knihy, ale zároveň jejími aktivními tvůrci, a rovněž písmenky nebo částmi textu této knihy.“
/Sádlo, J. Krajina jako interpretovaný text/

Krajina fascinuje a inspiruje člověka od pradávna, aby ne, vždyť je taky její nedílnou součástí.
Tohle je opravdu výjimečná knížka! - viz. komentář witiko, od biologa Jiřího Sádla (který se zabývá mj. kulturními projevy v krajině, podobně jako třeba možná trochu známější, Václav Cílek) je dost jiná od jeho ostatních (více odborných, či populárně-naučných), tahle je opravdicky úžasně čistě poetická, náladová a pocitová …
„Jak je krásné chodit v zimě lipinou! Chodím lipovou alejí, lipovým lesem, často se zastavuju, vracím, nechodím dopředu.
U poslední lampy vesnice zastávka autobusu, u zastávky: bílé světlo lampy, bílý sníh po krupičkách znovu trochu padá, v pámelníku bílé hrudky starého sněhu, kulaté bílé plody. Tak celkem čtyři různé bílé, pátý mráz, všecky táž tma.
Jak je krásné chodit na mraze pod lipami! Chodím lipovou alejí... Ztratit se ve svém vlastním světě. Rákos v rákosí.“
… v téhle útlé knížečce totiž Jiří Sádlo popisuje, jak on - sám za sebe! - prožívá krajinu během podzimně-zimního období, a jsem opravdu moc ráda, že se s námi, čtenáři, o své pocity podělil, je to totiž až překrásně snové, hodně (někdy až drsně, v pozitivním slova smyslu) intimní a myšlenkově krystalicky čisté, jako čerstvě napadané vločky sněhu, jako jinovatka, jako mráz, co kreslí na okenní tabulky, své složité, originálně jedinečné, vzory.

Jiří Sádlo je známý svým konceptem „čtení krajiny“ - krajina je něco jako text, který nabízí více způsobů interpretace, je totiž stejně, jako je text složený z písmen, složená z objektů, které možná samy o sobě se nezdají nijak zajímavé, všechno je ovšem jinak, když přidáte přítomnost pozorovatele – interpretovat krajinu je intimní záležitostí, podobně, jako čtení knížky (však to znáte, co čtenář, to vlastní názor na knihu :-) ...
„Krajina je rozhraním vnímaného a vnímajících, utvářeného a utvářejících, je průběžně - a vždy, kdy je krajinou v plném slova smyslu dotyčného pojmu - čtena a interpretována.“
/Sádlo, J. Krajina a revoluce/

Ale zpět k Prázdné zemi, která je z výše uvedeného asi nejvíc právě o tom rozhraní mezi vnímaným a vnímajícím, autor v ní pak zkoumá především příměstskou, tedy kulturní, krajinu na rozhraní podzimu až zimy s příslibem jara.
Je to totiž specifický prostor asi nejvíc ze všech ovlivněný člověkem, je to mikrosvět, který je asi nejvíc tlačený podlehnout lidskému řádu věcí …
„jedu tramvají, jsem rád, podél náspů, úhorů, ohrad, plotů, hromad větví, hromad listí, hromad země, hromad izolace z kabelů, podél starých domů, cest s vytrhanou dlažbou, slepých ramen zpola zasypaných navážkou, míst pustých, kde bylo zrušeno zahradnictví, podél rozpadlých skleníků, podél vysokých aster, které popálil mráz. … kůra vrbová, pod mostem řeka zvracela listí. Ohniště, kde se topilo pražci. Podél hrud, podél zbytků polí, zahrad, zdí.“
… ano, přesně tohle je smutně, pustě zimní příměstská krajina, opakující se, stejně stejná, mdlá … až pak, najednou …
„Na různých místech různé jarní pachy. Opravdu, ráno jsem šel pro rohlíky a už bylo jaro. Začínalo sněžit. Potkal jsem straku na ořechu, psa s vousy jako Daniel Frynta, lístky pampelišky. A kdybyste viděli, jak zelený a vysoký je na Českomoravské pýr u zdi vedle stanice metra! A pak tam byla jedna odrápaná zeď a i to bylo jaro.“
…
„Je po sněhu, nejaro, nezima... Však také bezčasím a blátem se může projevovat rozhraní ročních dob! Z fialek čouhají oschlé lupeny polorozpadlé... andělé z břečťanu... jasany... šel jsem na Flóru přes Olšany.“

A víte, kdy se to všechno začalo? … jednoho pozdně srpnového dne, kdy Jiří Sádlo začal psát svůj deník …
„Náčrt podzimního deníku: Teď jsem viděl čáry od letadel na nebi. Je konec srpna a teď jsem napsal začátek podzimního deníku …“
… díky za ten bezva nápad!

PS: Na knížku jsem narazila díky DK, když se objevila v nové várce e-knih ke stažení, všechno šlo stranou a tenhle krátký text přeskočil všechno právě čtené, takže tímto velmi děkuji za tenhle malý, ale pro mě velký, objev! Hned ji také ráda přidávám do letošní ČV – téma: kniha kterou jsem objevila díky DK :-).

„Téměř jistě žádné z lipových semínek, které jsem dnes dopoledne našel, se nestane dospělou velikou lípou. Má-li zůstat zachována populační hustota, což je asi nejpřirozenější stav, ze všech semínek, která se kdy na této lípě narodila, se právě jenom z jednoho stane takto stará a veliká lípa. A tak to, co nacházíme, jsou hluchá semena času, z kterých nebude nikdy nic, nebo jenom marné pokusy. – Ale přece lípa existuje?“

79 23.02.2021

„Pohádky jsou víc než pravdivé: ne tím, že nám tvrdí, že existují draci, ale tím, že říkají, že draky je možné porazit.” — G. K. Chesterton

Mám ráda Neila Gaimana, takže jsem se na Koralínu chystala už dlouho, a po zveřejnění témat letošní ČV bylo jasné, že letos to dopadne, Koralína se totiž hodí hned do 3 témat letošní výzvy (název knihy stejný, jako jméno hlavního hrdiny, nadpřirozené bytosti v knize a ilustrovaná kniha). Rozhodla jsem se vyzkoušet komiks, takže je jasné, že mi Koralína odstartovala letošní výzvu tématem – ilustrovaná kniha.
Koralínin příběh převedený do komiksového pohádkově-dobrodružně-hororového příběhu mě nadchnul. Moc se mi líbilo výtvarné zpracování, provedení v tlumených barvách a zajímavá kresba podpořily hororový nádech, a mě to fakt bavilo! Převyprávět Koralíninu cestu do světa za dveřmi, do světa Té druhé matky, pomocí obrázků se autorovi vážně povedlo.
Koralína musí podstoupit dost nebezpečnou cestu, aby zjistila, že sen o lepší realitě nebyl zas tak růžový, jak se zprvu zdál. Takovým průvodcem na té cestě jí je černý kocour, který prostě přišel, a je asi tím nejmagičtějším tvorem v příběhu, protože je to právě on, kdo ví, kdo chápe situaci, a taky, kdo může mezi světy přecházet bez omezení. Cestou určitě potkáte i další neobyčejná zvířátka, ale černý kocour je jen jeden :-).

… „když se bojíš, a přece uděláš to, čeho se bojíš, to je statečnost“ … A Koralína je statečná mladá slečna, navíc má pořádně pádný důvod, se se světem tam za dveřmi, vypořádat.
Tak jí držte palce, i když víte, že je to pohádka a ty mívají šťastné konce :-).

Hloubku tohoto příběhu nehledejte ve slovech (ono jich tam zas tak moc není), ani čistě v obrázcích, ale ve spojení obojího a pak hlavně ... ve své vlastní fantazii :-).

79 08.01.2021

Černý humor okořeněný dávkou ironie a na závěr nečekanou pointou + sociologicko-psychologický přehled a velká dávka empatie = know-how Dahlových povídek a záruka pohodového letního čtení.

„O svém talentu dobře věděl a také ho při každé příležitosti beze studu využíval.“

V každé z povídek vždy najdete nějaké malé tajemství, založené na jednoduché myšlence, a když o svém „talentu“ víte – jde hned všechno snáz …

… jednoduchá příhoda zdá se evokuje dobrý nápad, který je potřeba využít (Farářovo potěšení, Chutě),
… některá tajemství jsou předávaná pouze rodinnou linií (To sladké tajemství),
… pomsta může být sladká, nebo naopak správně okořeněná (Skopové na porážku, William a Marie),
… zvlášť, když už vás nikdo a nic nezataví (Jak se pak Botipol do sázky namočil),
… zvlášť, když se zdá, že všechno je tak, jak má být a pravidelnost ustálených zvyků je člověku vlastní a příjemná (Sekáč Foxley),
… atd., atd., pokračovat bych mohla až k té poslední, ale radši to shrnu: Dahlovy povídky se bezvadně čtou, nutí vás zapojit představivost, protože fantazie a absurdno mají občas navrch, taky trochu provokují, ukazují, že život není vždy spravedlivý, nebo že si nemáme pohrávat s osudem, protože náhody se dějí a nám se to pak velice snadno může krutě vymstít :-).

Abych nezapomněla, pozor si dejte i na jednotvárnost života, ani ta nemusí být vždy sázkou na jistotu …
„Mám rád své místo v rohu u okna, kde si pročítám Timesy, zatímco vlak si to lomozí a sune se vpřed. Tato část cesty trvá třicet dvě minuty a působí na mou mysl i staré popudlivé tělo stejně konejšivě jako důkladná, hojivá masáž. Věřte, že pro udržení duševní pohody není lepší recept než pořádek a pravidelnost.“
… a fakt si radši nic nenalhávejte :-) …
„Nemělo smysl nalhávat si, že má nějakou naději, byť sebemenší …“

79 07.08.2020

Jeana Jacquese Rousseaua si nejspíš každý okamžitě spojí s osvícenstvím, i když on sám se se svými myšlenkami od tohoto proudu spíš distancoval, a nejvíc to je vidět možná právě na jeho vlastním životním příběhu.
Pokud se chcete podívat do 18. století, a být svědky naprosto převratných událostí, které se ve Francii v té době udály, učinit tak skrze poměrně přesný a autentický životní příběh Jean Jacquese Rousseaua je dobrou volbou.

Až do přečtení téhle knížky jsem Rousseaua znala jen skrze jeho filozofii (myšlenky společenské smlouvy, „svobody a rovnosti“, atp.) a jeho pedagogické úvahy (děti je třeba vychovávat a formovat přirozeným způsobem, inspirovat se v přírodě), a samozřejmě taky jeho antropologické koncepci („ušlechtilého divocha“, kterého prezentoval jako „praobraz civilizací nezkažených autentických lidských bytostí“). V příběhu, který budete číst, jsou tyto jeho myšlenky takovým středobodem, ze kterého se ovšem jen vychází.
Hned na začátku se totiž vlastně ocitnete hned na konci – Rousseauova životního příběhu, který si vyslechnete skrze Vyznání (Rousseauovy paměti - hrají v příběhu svou roli). A právě díky téhle niterní „zpovědi“, vyznání se ze svého života, se tak dozvíte možná daleko víc, než kdybyste „jen“ poslouchali vyprávění o jeho životě. Dozvíte se totiž, jak se právě jeho vlastní život, téměř navzdory jeho filozofii, čím dál víc a víc, ocital ve víru paradoxů a rozporů.

Uvidíte totiž, jak Rousseau, nenapravitelný snílek a tulák, který měl ze všeho nejvíc rád samotu a přírodu, a rád poznával venkovský život, protože v něm probouzel jeho přirozené sklony, formoval základy jeho povahy (velmi citlivé ale i vznětlivé, oddávající se snění, okouzlené přírodou, nesnášející jakékoli vnější náznaky podřízení či nesvobody), a jak přesto přese všechno toužil po úspěchu, a své snahy a rozhodnutí, téhle své touze podřídil.
Uvidíte, jak během let prošel vývojem, na jehož konci se mj. distancoval od osvícenců, protože „jejich snahy, i když ušlechtilé, se hnaly jako lavina – strhávaly a bortily staré pořádky, jenže on nechtěl jen bořit, ale taky stavět“.
Ale taky uvidíte totálně propastný rozpor mezi jeho pedagogickou teorií (Rousseauovy zásady přirozené a svobodné výchovy) a jeho osobním životem (na jedné straně starost a péče o čistou dětskou duši a na té druhé, odvrácené, jeho vlastní děti, které dal do nalezince, a které tak nikdy nepocítily ani vliv idejí svého otce, ani jeho lásku).

A protože příběh, který čtete, je z pera Liona Feuchtwangera, který je zárukou kvality a preciznosti, už dopředu můžete tušit, že se toho dozvíte ještě daleko víc. Na Rousseauově životním osudu uvidíte, precizně vystavěný, obraz převratné změny, která v 18. století proběhla, podíváte se na události, které se odehrály. Skrze francouzskou společnost, protože to byla právě Francie, která v té době udávala tón celé tehdejší Evropě /rozhodně byla v té době mocensky i kulturně nejsilnějším hráčem/, uvidíte, jak si svět buduje nové etické normy, protože podívat se do Francie znamená spatřit vše, co tehdy hýbalo světem /vč. zvláštního optimismu provázejícího nově se ujímající představy o světě, a následné změny v jeho uspořádání/.

Přiznám se, že Lionu Feuchtwangerovi bych nejspíš byla ochotná dát 5* i za nákupní seznam, líbí se mi jeho jazykový projev, líbí se mi jeho preciznost, se kterou vystaví příběh promyšlený do nejmenších detailů, vlastně se mi líbí úplně všechno, takže, i tentokrát pro pana Feuchtwangera to je za 5*, přesto finálně hodnotím 4* - asi vlastně ani neumím vyjádřit, jak mě (snad všichni, zejména ale mladý pan hrabě) hrozně štvali, tím svým nadšením a optimismem, hledíc vstříc „lepším zítřkům“ :-) - novým světovým pořádkům (tahle knížka je i v tomhle směru plná paradoxů – protože právě za to bych panu Feuchtwangerovi přidělila klidně další 6*, za mistrovský kousek s jakým právě tohle dokázal vystihnout tak, že mě to až iritovalo :), přiznávám, že vč. samotného Rousseaua, který se „vypovídá“ ze svých „prohřešků“ ve svých Vyznáních a „vesele“ si dál pod vlivem vášní a citů, kterých je jako velmi citlivý člověk plný … filozofuje :-) …

„Místo abych se oddal beznaději, klidně jsem se oddal lenosti a péči Prozřetelnosti; a chtěje jí poskytnout čas, aby vykonala své dílo, jal jsem se beze spěchu projídat těch několik louisdorů, které mi ještě zbývaly.“ (Rousseau – Vyznání)
…
„Rousseauův duch „je pojednou oslněn tisícerým světlem, spleť živých myšlenek na něj zaútočí, zalyká se jimi. Klesne pod strom v aleji a stráví tam půl hodiny ve víru citů. V tom okamžiku uvidí jiný svět a stane se jiným člověkem.“

79 15.07.2020

" ... správně kreslit znamená modelovat barvou ..." (Vincent van Gogh)

Když Vincent van Gogh přišel do Paříže, kde se seznámil s impresionisty, znamenalo to pro něj radikální změnu, jeho paletu ovládly jasné, zářivé a výrazné barvy, zvlášť pruská modř a chromová žluť, on vůbec s barvou často experimentoval, hodně to bylo dané taky tím, že neměl žádné klasické výtvarné vzdělání, ale všechny zákonitosti malby objevoval sám ... možná se dá říct, že jeho osobité výtvarné vyjádření přímo stojí na vnímání barev , a na rozvíjení a převedení svých pocitů na plátno ...

Při pátrání v rámci Čtenářské výzvy jsem narazila na J.M. Guenassiu, první výběr pak padl na Valčík stromů a nebe, s krásnou obálkou, která zaujala, a s dovětkem "nevšedně pojatý fiktivní milostný příběh Vincenta van Gogha", a tak jsem si uvařila kávu, vzala knížku a usadila se na zahradě, kde mi společnost dělalo polední příjemně teplé jarní slunce. Přesně ten správný čas na seznámení se ... s autorem, od kterého jsem ještě nic nečetla ... s impresionisty (s kterými se "známe" už poměrně dlouho a poprvé i potisící ve mně jejich obrazy vyvolávají úžas) ... a s příběhem "co by se stalo, kdyby" (je známo, že okolnosti kolem smrti Vincenta van Gogha vzbuzují otázky) ... takže, co kdyby to možná bylo trochu jinak?

Docela s chutí jsem se pustila do příběhu 19ti leté Marguerite a chudého umělce (umělci obecně nemívají příliš snadný život, zvlášť pak v 19. století, které nebylo zrovna dějinami těch nejlépe placených umělců své doby, ale spíš dějinami osamocených mužů, kteří měli odvahu a vytrvalost myslet či tvořit ... jinak), jenže, mě vlastně vůbec nezaujal (a to ani v rámci žánru lehké odpočinkové čtení). Margueritino vyprávění ve mně nevyvolalo v podstatě žádnou emocionální odpověď, vlastně mi bylo celkem jedno, co se (v mysli autora) mezi těmi dvěma odehrálo, přestože jsem měla číst milostný příběh, tak zrovna tahle rovina vyprávění byla natolik sterilní, že mě absolutně minula a nezískala si v podstatě vůbec moji pozornost.

Naštěstí tahle knížka, kromě avizovaného milostného příběhu, skrývala ještě něco jiného, co mě zaujalo mnohem víc, bavilo mě a v konečném rozhodnutí donutilo dát knížce 3 hvězdičky a říct si, že to nakonec nebylo tak špatné čtení.

Krásná příroda jihofrancouzského venkova v horkém srpnovém slunci byla Vincentovi skvělou inspirací, a mě bavilo sledovat ho "jak si vykračuje procházkovým krokem po cestě z Pontoise, jakoby měl před sebou celou věčnost, slaměný klobouk naražený hluboko do týla ... klekne si, hlavu zaboří do krátkých zlatých klasů ... a pak se dá znovu poklidně na cestu do Auvers." ... zvědavě jsem mu pak nahlížela přes rameno spolu s Marguerite ... "stokrát jsem procházela touhle krajinou, připomínající stovky jiných pohledných údolí, ale to co vidím ... není ani banální, ani pohledné, obilí a stromy vibrují, jakoby byly živé a vášnivě vše prožívaly, ... vítr je ohýbá, ze všeho tryská žluť, a zelená barva se zachvívá" ...
A tak tím nejemotivnějším, co jsem v příběhu nalezla nebyl milostný poměr těch dvou, ale popisy krásné přírody, a Margueritino pozorování van Gogha při práci ... "V tomhle vedru," povídá mí, "je žlutá jinačí"... a pak vyprávění o tom, co uviděla, když se na jeho plátna dívala.

Taky to byl samotný van Goghův příběh závěru jeho života, vyprávějící o horečné tvorbě, která ho pohltila a vyčerpávala až na doraz, navíc "prošpikovaný" drobnými dobovými notickami (vloženými, pro oddělení, do textu kurzívou) ... vlastně takovou koláží z dobového tisku, dokreslující dobu a nelehký úděl umělců té doby, ale taky poukazující na společenské konvence a pravidla, která je svazovala (ale nejenom je, vrátíme-li se k Marguerite, i mladé dámy, kterým bylo odpíráno vzdělání, a která je nutila do podřízené role vůči svým otcům a později manželům); a pak tu ještě byly další vsuvky z dochované van Goghovy osobní korespondence, především s bratrem Theem, ale také s dalšími impresionisty (zvučných jmen, navíc van Gogh byl docela vášnivý pisatel dopisů, prý psal svým přátelům umělcům i bratrovi poměrně často dlouhé dopisy), a které víc než celý příběh vypovídaly o samotném Vincentovi ... o jeho myšlenkách a plánech ... a tohle mě bavilo asi nejvíc.

Pozn.: Víte, že se nedávno zjistilo, že jeden z van Goghových obrazů, konkrétně Olivové stromy, má jednu zvláštnost? O van Goghovi se ví, že rád maloval venku, této informace hojně využívá i tato kniha, a nedávno o tom přinesla věda i důkaz (kromě dochované korespondence s bratrem Theem, kde se o tom Vincent často zmiňuje) - v zaschlé barvě na obraze byla objevena zakonzervovaná malá zvědavá kobylka, která se malíři nejspíš připletla přímo pod štětec :-) ... https://veda.instory.cz/objevy/121-v-dile-od-van-gogha-byla-nalezena-zajimavost-o-ktere-nikdo-vice-nez-stoleti-nevedel.html

79 06.04.2020

„Když hovoříte o Dannyho domě, každý hned pochopí, že máte na mysli skupinu lidí, z nichž vyzařovala vlídnost, radost, láska k lidem a nakonec i mystický zármutek.“

Tak tohle čtení jsem si dokonale užila :-), bylo to naprosto úžasně pohodové, skoro se dá říct letní čtení (docela se mi to v tomto zvláštním ročním období mezi zimou, která ještě nebyla a jarem, které taky ještě nepřišlo, a kdy prší a prší, docela hodilo), oči jen tak lehce klouzaly po řádcích, až najednou byl konec … je to totiž jen pár příběhů, které spojují společní „hrdinové“ – mladí paisanové … „v žilách jim koluje směs španělské, indiánské, mexické a kavkazské krve“, jinak řečeno, partička kolem ústřední postavy Dannyho; a taky místo – pláň Tortilla … „žijí na okraji společnosti na návrší jihokalifornského městečka Monterey, kde si užívají svobodného života ve společnosti přátel, kalifornského slunce a vína“ …

„Sluneční ráno je časem klidné pohody. Když listy slézu pokrývá třpytná rosa, proměňují se její kapky v krásné, třebaže nikoliv drahocenné šperky. V takový čas se nesluší spěchat … Neboť naše myšlenky zrána uplývají zvolna a jsou hluboké a zlaté … usedli na sluncem zalitou verandu, naslouchali vyvolávání rybářů v ulicích Monterey a ospalým, loudavým hlasem probírali rozličné a strhující děje, neboť než se země jednou otočí, odehraje se jich na Pláni Tortille na tisíc… „Kdyby se kapky rosy proměnily v diamanty, byli by z nás pracháči," mínil Pablo. "Ožralý bysme byli, jak je život dlouhej." Avšak Pilón, jenž byl zatížen smyslem pro realitu jako kletbou, dodal: "Každej by pak měl diamantů fůru. Nedostali bysme za ně ani vindru. A víno nebude zadarmo nikdy. Chtělo by to jeden den pršet víno a nádrž, do který bysme si ho nachytali."

… a ještě něco je spojuje – jednotná, ve své podstatě velmi prostá, životní filozofie :-) … jsou vlastně stále spokojení, ač chudí, žijí šťastně, nemají žádné přemrštěné cíle, právě naopak, dalo by se říct, že si vystačí s naprostými maličkostmi, nepotřebují ke štěstí žádné materiální jistoty, k životu jim stačí když získají nějaké to jídlo, o které se pak spravedlivě podělí, a na vrcholu blaha jsou, když k tomu navíc mají dostatek vína a můžou si navzájem dělat společnost :-) … umějí si vážit maličkostí, ale hlavně, radovat se z nich … a to jim přináší svobodu, v té největší míře, jakou si umíte představit … nevlastní totiž nic hodnotného, tudíž jsou oproštěni od „návyků“ většinové americké konzumní společnosti, díky tomu jsou ale také dost nezodpovědní, ale proč by vlastně ne, vždyť oni nemají o co přijít, jsou tak naprosto nevázaní, … a stejně to pak mají i s přístupem k práci, pracují, jen když se jim chce :-) (moc často to není), a nebo, když za nějakým konkrétním účelem (většinou drobným cílem) potřebují nějaké peníze … mimochodem, je taky pravda, že společnost je moc nepřijímá, a že jsou z ní více méně vyloučení, ale je taky pravda, že se z ní možná tak trochu vyloučili sami a dobrovolně, že jim to prostě vůbec nevadí :-) … oni totiž rádi tráví většinu svého času posedáváním venku, obdivováním krásy přírody, filozofováním a diskutováním s ostatními obyvateli Pláně Tortilla a samozřejmě, vyprávěním … různě skandálních, pohoršujících, nebo naopak moralizujících historek …

A protože tady, na Pláni, teče víno opravdu a doslovně proudem, počítáno po demižonech, doporučuji, dát si pro dotvoření té správné atmosféry taky, ale buďte rozumní, zkuste to spíš jen po skleničkách :-) ...

„Z hlediska nálad duševních bráno, mohou být demižónky ocejchovány následujícím způsobem: Klesne-li hladina pod ohbí prvního demižónku, následuje vážný a soustředěný rozhovor. O pět centimetrů níže se nacházejí sladké a smutné vzpomínky. O dalších osm centimetrů níže přebývají vzpomínky na dávné a šťastné lásky. O tři centimetry níže vzpomínky na lásky sice dávné, leč nešťastné. Na dně prvního demižónku leží všeobjímající, blíže neurčený smutek. Pod ohbím druhého demižónku číhá černá, všivá sklíčenost. Spadne-li hladina o dalších pět centimetrů, probudí to ve vás buď píseň smrti, anebo píseň touhy. Další tři centimetry a zpíváte, co vám slina na jazyk přinese. Zde se cejchování obvykle končívá, neboť od tohoto místa se každý ubírá svou vlastní stezkou a jakákoliv předpověď je nejistá. Dál se může stát zkrátka cokoliv.“

79 04.02.2020

„Celý svůj život jsem miloval krajinu, krajina byla vždycky lepší než lidi. Lidi mě vždycky všude zajímali jen velmi málo ...“

„Tak jsme teď jeli písčitou brázdou silnice, světla vozu vyhledávala oči nočních ptáků, kteří se choulili tak dlouho do písku na silnici, dokud nebyl předek vozu skoro až na nich a oni v hebkém úděsu nevzlétli …“

Krásná slova, krásné popisy, krásný jazyk … však je to taky Hemingway … s jeho srozumitelným, dobře čitelným, v podstatě prostým a přirozeným stylem, … a přesto tohle čtení bolelo! Ne, právě proto bolelo!

"Co tady děláte?“
„Střílím.“
„Doufám, že ne slony?“
„Ne. Kudu.“
„Jak může někdo střílet kudu? Inteligentní člověk, básník, a střílíte kudu?“ „Prosím vás, co z toho máte, když zabijete kudu?“ … „Víte, já nezabíjím nic. … Proč to děláte?“
„Protože se mi to líbí.“
„No když se vám to líbí.“ … „Vidím, že se v některých věcech neshodnem. Ale těší mě, že jsem se seznámil s jedním ze slavných lidí“ … „Tak co,“ povídá Kandinsky, „dohodli jste válečný plán? Už jste se domluvili, jak na tu ubohou zvěř vyzrát?“

Hemingway se nijak nesnaží mudrovat, nebo filozofovat, on spíš jen prostě zaznamenává jednoduché události a fakta, jenže ty pak pospolu nabývají úplně jiného významu. Týralo mě to, emočně jsem to hodně prožívala, a přesto jsem to musela přečíst … přesvědčit se, proč by se tahle kniha číst měla (a jsem přesvědčená, že by se číst opravdu měla) navzdory (pro mě) velmi drsným, a tak realistickým a sugestivním (a určitě i pravdivým) popisům lovu zvěře.

Právě taková knížka totiž může ukázat, že i takovému zarytému a vášnivému lovci se nakonec může krásná africká příroda ukázat, nejen jako lovecké teritorium!

„...to je můj život a ten si budu žít, jak se mi líbí a kde se mi líbí. A tam, kde jsem si ho právě žil, tam se mi líbil ohromně. Nebe tady bylo hezčí než v Itálii. Houby, nebylo. Nejhezčí nebe je v Itálii a ve Španělsku a na podzim v severním Michiganu a na podzim v Mexickém zálivu u Kuby. Na světě se najde lepší nebe, než je tohle; ale lepší krajina ne.
Teď jsem netoužil po ničem jiném než se vrátit do Afriky. Ještě jsme z ní neodjeli, ale kdykoli jsem se v noci probudil, ležel jsem a poslouchal a už se mi po ní stýskalo.
Jak jsem se teď díval klenbou stromů na oblohu, po které hnal vítr bílá oblaka, miloval jsem v tu chvíli tu krajinu tak, že jsem měl stejný pocit štěstí, jako když byl člověk právě se ženou, již doopravdy miluje, a teď cítí, že se vybraná studna znova naplňuje a voda už je zase nahoře; člověk ji nikdy nedokáže vyčerpat úplně, i když se dostal až ke dnu, chce víc a víc, chce mít, chce být, chce se do ní ponořit, chce, aby mu znova a znova patřila až na věčnost, na věčnost, která trvá a trvá, až najednou náhle skončí; snaží se zadržet čas a někdy ho zadrží tak dokonale, že se nemůže dočkat, až uslyší, že se zase rozběhl, a pak se mu rozbíhá příliš pomalu. Ale jestliže se vám podařilo milovat se s ní šťastně a bez rmutu, nepřestane vás milovat a už nikdy nebudete sami; ať pak miluje kohokoli, ať odejde kamkoli, vás miluje víc. Když se člověk miloval s nějakou ženou nebo s nějakou krajinou, měl štěstí, a i když pak třeba umře, už na tom nezáleží. A já teď byl v Africe a moje touha po ní nebyla ukojena, toužil jsem zažít střídání ročních období, zažít příchod dešťů a nemuset se stěhovat dál a dál, zažít nepohodlí, jímž si člověk vykupuje reálnost zážitku, poznat jména stromů, drobných zvířat a jména všech ptáků, poznat její řeč, mít na ni dost času a pohybovat se pomalu.“

Tak tohle přesně je Hemingway!

… a tohle ale taky: „Poznám dobrou krajinu, jak se na ni podívám. Je tady zvěř, spousta ptactva a domorodci se mi líbí. Můžu tady střílet a lovit ryby.“

79 04.10.2019

Svět je zahalený temným plášťem, máš se bát!
Strach ale přijde až se světlem – co strhne masku – až uvidíš svět takový, jaký skutečně je!

Daphne s její fantazií, s vybroušeným citem pro překvapivou pointu a smyslem pro vše neobvyklé, vymykající se, prostě jiné, mě ještě nikdy nezklamala. Ráda se čas od času vrátím do světa, který, jak zjistíš, ostře rozlišuje pravdu a lež a stanovuje hranici dobra a zla, k tomu totiž dobré hororové povídky „slouží“, a Daphne patří mezi ty, kdo tohle umění, najít ji, ovládají. Má totiž dar vidět dění kolem sebe, ale hlavně lidi takové, jací doopravdy jsou a ve svých povídkách nám takový svět ukázat …
Navíc, její povídky baví, vypráví totiž s lehkostí a hravostí jí vlastní, její povídky jsou jako divoký sen, který se ti k ránu zdál, a který se s probuzením nerozplynul, jak pára nad hrncem, ale naopak, donutil tě vracet se k němu, znovu a znovu a přemýšlet … o spletitých cestách fantazie a podvědomí …

„hlas, který dřív zněl skoro něžně, teď byl přesládlý a falešný“ … maska spadla …

78 18.07.2024

Kratičké epizody – letmé vzpomínky … co se tak honí hlavou … většinou šťastné, nebo úsměvné,
takže vám je při tom náhlém myšlenkovém skoku do minulosti dobře …

„Připadala jsem si s nimi tak dobře. Na chvíli ze mě úplně všechno spadlo.“

„Celý život se k téhle chvíli vracím. A vidím samé veselé obrázky. Slunečno. Dva lidi lezou po zemi a hledají klíče.“ … jednoduchý skeč … vyprávěný postupně vzpomínkou všech zúčastněných … a vždycky je to pěkná vzpomínka, co není nijak a ničím důležitá, a přesto se všem uchovala v paměti, je totiž spíš šťastná, milá, příjemná, pohodová, nebo úsměvná, záleží. jak si ji kdo pamatuje …

A pak přijde na řadu i pár trochu vážnějších vzpomínek, myšlenek skoro filozofických, co taky občas proletí myslí …
„Jedu ve vlaku. Pohodlný vlak. Bezpečný. Na tom je založená tahle civilizace. Na jistotě. Na zdi proti strachu. Za tím se celý život honíme. Domov, teplo, sociální jistoty, citové zázemí.“
… a přivodí takové letmé zamyšlení se, třeba nad příběhy, které jsme neprožili, protože to byl jen sen, nebo protože jsme se báli je prožít, a možná je i trochu závidíme, protože tyhle nejsou o jistotě …
Jeden z těch příběhů začíná … „Když jsem byl malý, přišel mě navštívit obr. Sen, řeknete, ale nebyl …“
A jiný zase končí … „ani Stvořitel vám nezaručí výsledek. Jde o pokus. Možnost. Je možné nemít z toho strach? Většina lidí, které znám, se bojí. Já jsem nebyl jiný. … Příběh má konec. Může to být konec dobrý, nebo špatný. Znáte to …“

Příběhy Bláznova kabátu mají příjemnou formu, jsou krátké, vyprávěné z perspektivy všech zúčastněných, střídají se v opravdu krátkých epizodách, takže se jejich úvahy a myšlenkové pochody prolínají, aby se na konci sešly v optimisticky laděné pointě, proto se tak lehce čtou …

„Bál jsem se dál, i když mě mátlo, že se vůbec netváří zle. Usmíval se a měl krásné oči.“

78 11.06.2024

Jeden z největších Čechů se představuje jako skladatel, který je sám sobě libretistou, biletářem, prvním tenorem i kritikem. Pro své posluchače totiž sepsal mj. operní jednoaktovku "Úspěch českého inženýra v Indii".

Počáteční nedůvěru Jára Cimrman bez problémů rozptýlí,
dokáže totiž lehce přesvědčit, že není nástroje, na který by nedovedl zahrát.
Navíc se, věřte nebo ne, projevil, a to zcela přirozeně, jako znamenitý hudební pedagog a ještě k tomu, jako nanejvýš šetrný hospodář … „Měl například stáj s vlastním chovem smyčcových žíní.“

Samotné hudební produkci jako vždy tradičně předchází oblíbený seminář, kde se dozvíte spoustu zajímavostí o Cimrmanových prvních hudebních krůčcích a třeba taky, proč se nestal virtuózem, zjistíte dokonce i kam se poděla třetí věta.

Ale teď už se pohodlně usaďte a "zaposlouchejte" se do geniální Cimrmanovy skladby: … „Rytmické furioso měchù, zvonící kovadliny a sršících jisker přechází zvolna v plastický popis kovárny a jejího okolí. Kovárna je malé, sešlé stavení s kamennou podezdívkou, vyjádřenou durovým akordem žesťových nástrojù. (Prof. Vondruška zahraje durový akord.) Má vysoký cihlový komín. Ten hraje fagot. Dřevník je vzdálen od kovárny 20 krokù. (Klavírista zahraje postupně 18 tónů.) Ještě dva, prosím! (Vondruška tedy dva dodá.) Kolem dřevníku se vine pěšina do vsi, vzdálené asi 1,5 km. (Vondruška odmítá motiv pěšiny zahrát s ohledem na čas.) Z časových důvodů vynecháme. …“
Geniální, že?

Neměně zajímavé, a jistě hodné rozboru, jsou i géniovy texty:

DVOJICE
Dvě paže bílé,
jak je to milé.
Dvě oči modré,
i to je dobré.
Ani dvé uší
krásu neruší.
Tvých ňader párek
milenci dárek.
Dvě tvé brady to je jiné,
lépe když se nepaří.
Když se brada k bradě vine,
pak se lásce nedaří.

Jistě uznáte, že před sebou máte člověka, kterého byste stěží jinde pohledali – Cimrman se prostě opět projevil jako génius a člověk na svém místě ...
„A když paní Kreibichové během rozhovoru ještě při procházce učebnami promazal žaluzie, spravil mlýnek na kávu, profoukl okarínu a natřel dveře, poznala, že má před sebou člověka, kterého hledala.“

Celkem pravidelně se nechám zlákat na další přednášku o našem velkém mysliteli, zvlášť, když vychází z pera dalších z naši géniů – cimrmanologů Svěráka a Smoljaka – kteří svého Cimrmana doslova vymodelovali do nejmenších detailů. Dali tak vyniknout podivínskému a laskavému géniovi.

Texty těch dvou jsou totiž … osobité s originálním podtextem, groteskní s krásně poetickým nádechem, pseudovědecké, přesto s dokonale chytrým obsahem … tohle je naprosto dokonalá mystifikace, par excellence – pánové Svěrák a Smoljak jsou pro mě mistry falzifikace – samozřejmě v tom dobrém slova smyslu – jejich „hra na vědu“ nemá asi obdoby (vlastně mě ani nenapadá, kdo by se byť jen přiblížil jejich velkolepému stylu) …
Mimochodem, ve vědě je vždycky důležité podložit své teorie neprůstřelnými důkazy, a přesně to se našim cimrmanologům vážně dokonale daří :-) …

78 22.04.2024

Medojedky ji dobře znají – nudu z přepychu!

„Všichni se navzájem titulují miláčku, nebo slaďoušku. Jakákoliv emoce se musí povinně maskovat, a pak se zaplatí tisíce dolarů psychiatrovi …“

New York je exkluzivním místem pro život, těch dobře situovaných – k snídani Martini, k obědu Bloody Mary, večer whiskey, šampaňské teče proudem průběžně – peníze taky – a ty je potřeba vydělat!

Kruh se uzavírá,
on podvádí ji – ona podvádí jeho –
a oba tak zabíjí čas – a nudu!
Následkům, Alecu, neutečeš!
Myslíš, že máš vše?
Možná až příliš pozdě zjistíš, že jsi ztratil obzor – perspektivu – motivaci – svobodu!

Medojedky jsou pozapomenutou knížkou v mé knihovně, ležely tam dlouho, nepovšimnuty, přestože mají viditelně žlutý přebal, a taky listy mají už žlutavý nádech starého papíru, přesto, jakoby navzdory tomu, když jsem otevřela první stránku, dýchla na mě nikoliv vůně toho starého papíru, ale atmosféra! Ameriky 50-tých let. Retrospektivně jsem se s Alecem vrátila do let válečných, ovšem většinu času jsem strávila v letech po válce – v letech, s nimiž přišla prosperita a konzum (ne takový, jako dnes, ale už ho tam cítíš na sto honů) – cítíš atmosféru lehkomyslnosti a rozmařilosti, a rozmazlenosti (vyšších středních vrstev)… nevím co chci, ale když to chtějí ostatní …
Alec má luxusní byt, exkluzivní ženu, zdá se, že žije blahobytný život! Ale co takhle spokojený život?
Tak to ani náhodou! Tenhle životní styl totiž něco stojí!
Alec má nadání, má peníze, ale taky enormní spotřebu, která s sebou nese enormní tlak!
Tenhle svět opravdu není pro každýho!
Musíš ho zaplatit a věřte, že tady nejde ani tak o peníze!

Příběh Medojedek je příběhem částečně autobiografickým, poznáš to, zvlášť když víš, že je to Hemingwayův vrstevník – pan spisovatel a jeho alter ego Alec jsou totiž taktéž novináři, váleční veteráni, v duchu doby se létá s ostatními spisovateli na safari, protože, kdo neulovil ani jednoho lva, není am. spisovatelem, a tak vůbec mají obecně lovecké vášně … nejen, co se chudáků zvířat týká, ale taky krásných žen.

Ruark má (stejně jako Hemingway, ale taky třeba Fitzgerald) takový lehký hodně příjemný styl, který mě baví. Navzdory ne zrovna příjemné Alecově životní etapě /nevíš, jak naložit dál se svým životem/ příběh se čte hodně lehce /možná díky těm hektolitrům vypitého alkoholu, jako by ho obestřel takový bezstarostný opar/.
Jen pozor na tu pachuť, když se ten obláček rozplyne, a člověk vystřízliví!

78 19.04.2024

„Anna byla rozkošná ve svých jednoduchých černých šatech, rozkošné byly i její oblé paže s náramky, rozkošná byla pružná šíje se šňůrou perel, kadeřavé vlasy zcuchaného účesu, svižně graciézní pohyby malých nohou a rukou. Rozkošná byla i ta spanilá tvář ve svém oživení, ale v jejím rozkošném půvabu bylo cosi děsivého ...“

Krásná je ta padlá žena – zprvu dodržuje společenské normy a zdá se, že jí nic nechybí – až na lásku, protože citově chladný muž nenabízí nic, a tak se musí rozhodnout mezi vášní a láskou a vědomím povinnosti, když pak láska zvítězí, je z ní (jen na malou chvíli) – šťastná žena.

Jak se totiž zdá, to nejčistší musí být potrestáno, za oddání se lásce, za to, že se „povzneslo“ – vysoko nad průměr zdejšího života.

Příběh Anny je společenským románem – čas v něm plyne přirozeně, jak hrdinové prostě žijí a naplňují své osudy, je ale taky psychologickým románem – a tak se jejich pohnutky, myšlenky, činy a hlavně důsledky jejich činů, proplétají a společně spějí k dramatickému okamžiku.

Autor ve svém příběhu o rodinném štěstí, o vzestupu a pádu jedné okouzlující mladé ženy, odhalil kromě příběhu samotného, opravdu monumentální obraz celé velké epochy ruské společnosti, jiné než je ta dnešní, a přece v něčem podobné (ty společné geny se prostě nezapřou) ___

Je smutnou pravdou (a to dřív i dnes), že celá ta „vyšší“? ruská společnost (jak ji důkladně popsal pan Tolstoj) nemá žádné ušlechtilé zájmy a ani nehledá žádný rozumný smysl života, ale jen se honí slepě za požitky – oslněná (nechce vidět a slyšet) tím zlatým pozlátkem!
A ta „nižší“? ___ té asi opravdu nezbývá, pro všechnu tu starost o pouhé přežití, než na všechno ostatní rezignovat.

Je to příběh, který, jak píše níže MíšaS., pasuje na každou dobu ___

78 27.02.2024

... "fantazie na holou skutečnost nestačí" ... (Ludmila Vaňková)

A tak se začíná středoevropská "commedie dell´arte " ... kulisy jsou připravené.

Zázraky techniky (no jen si to představte, vlakové spojení mezi Prahou a Vídní!) jsou na vzestupu, zvláštní nálady ve společnosti sílí a čeština se hlásí o slovo!
Všude kam se podíváte se mluví o slovanské vzájemnosti, která nabývá na významu, dost se totiž v jistých společenských kruzích začíná mluvit česky, čeština je tak slyšet všude kolem, nejvíc možná ve Vídni (možná dokonce i víc než v Praze), a tak monarchie je na tom právě naopak, proto se taky zuby nehty brání, píše se r. 1848 a vzduch se chvěje - předzvěstí ... dějiny ožívají ...

"K zemi!, vykřikl. Přes řeku střílejí z kanonů!"
"... sám se rozběhl do Klementina. Vytáhli prapor na astronomickou věž a obsadili barikádu. ... Nálada zvolna stoupala, jak se ukázalo, že děla nejsou tak nebezpečná. Nezkušeným nedošlo, že to je jenom laškování. Skutečná kanonáda vlastně ještě nezačala."

Na scéně se objevují tolik známá jména jako Jungmann, Dobrovský, Palacký, Frič, Rieger, Tyl, Štúr, a nesmí chybět ani známý buřič K. H. Borovský (kdo jiný by měl varovat v době, kdy se mluví o slovanské sounáležitosti před slovanským mrazem z východu, dost aktuální téma, že, možná paní Vaňková ani netušila, jak aktuální její příběh ještě bude) ... a v neposlední řadě, hlavní hrdina student Vojta Náprstek a svobodomyslná, po čertech chytrá a podnikavá Katinka Krákorová.

Na pozadí národně-obrozeneckých dějin se tak začíná odvíjet jejich životní příběh, který je hodně o idejích a o svobodě ... k sebeurčení národa, ale hlavně životní cesty jednotlivce.

Jenže účast na těchto velkých událostech se jen tak neodpouští, tak proto čas voní dálkou a svobodomyslným světem ... tam za velkou louží!

Jejich osobní příběhy paní Vaňková svým osobitým způsobem propojila s historickými událostmi ... ty se pak samozřejmě promítají do všedního života všech zúčastněných, a umět zachytit dobovou atmosféru, to je její "know-how" ... respektovat historicky doložená fakta a vylíčit je v poutavém dobrodružně-romantickém historickém příběhu, tohle paní Vaňková prostě umí :-).

A tak příběhem proplouvají další jména ...
- žen, které měnily svou dobu - Božena Němcová, Bohumila Rajská (manželka Čelakovského), které spolu s Tinkou nastavují ženám nový směr!
"Tinko! Nastavila jsi tu laťku moc vysoko! "

- a samozřejmě taky všech ostatních slovanských národů ... které prožívají to samé co Češi?
"Slované! Co to je? Mytický folklor: Mám ho rád, ale budoucnost?" "Nemyslím, že český národ nějakou má."
"A Chorvati ano?"
"Chorvati mají Jelačiče a s nimi se šťastně svezou Slováci. Maďaři mají jiné starosti než dupat po ponížených ... sami si podrážejí nohy, když proti sobě popudí slovanské národy."
"A koho máme my? Windischgratze a Thuna! Pěkně děkuju."
"Máme taky Havla, Palackého, Riegra" , řekl Vojta vážně.
"Ty si potrpíš na aristokraty?"
"Oni si na ně potrpí. ... demokraty nikdo z mocných v Rakousku vážně nebere. To není Francie. Jako by nějaká česká šlechta byla. Ani jeden z nich se nepřidal k povstání."
"Snad ne, ale v jeho jménu se dali zavírat. Nezřekli se ho před úřady pro vlastní bezpečí. Já byl na barikádách i v Praze a lituju, že nejsem Francouz."
"Ani tam nedopadli líp."
"Ne. Ale duch je jiný."
...
"Monarchie není k životu. ... Panebože, Tinko! Pryč! Tady nic nezmůžeme! ... Možná se vydám do Ameriky."
...
Druhý díl Naprsqaw (Náprstkové) tak čeká ...

78 01.08.2023

Tvořivá mysl,
kudrny, jakž takž zkrocené do účesu.
Bledý snílku, porcelánová panenko, nastal čas!

Ledacos vám o ní napoví pověst, která ji předchází, jestli jsi vidoucí, tak pro všechna tvoje břemena bude mít vždycky místo, je totiž Kmotryně, a zdá se, dost tvrdá, ale pod tou slupkou zjistíš, že vůbec není bezcitná,
v její snové krajině najdeš louku plnou květin a je tam, pro některé, dost příjemně, dokud v dálce nezahlédneš kouř ...
Pojď blíž, a uvidíš, jak se, s tváří ozářenou ohněm, zrodila Černá můra!

Vidořád se ocitl na pokraji války, na pokraji apokalypsy a Paige Mahoneyová se musí rychle rozhodnout, občas je přitom trochu zbrklá, je totiž dost mladá, na Kmotryni, jenže, možná, že právě to, je její jediná šance, občas (vážně jen občas) se totiž vyplatí dřív jednat, než myslet a tak, ... éter rozhodne!
Kdo v téhle bitvě zvítězí?
Zůstane Vidořád zapomenutý, ve tmě, hluboko pod zemí, anebo zrodí se píseň?

Jak je to Paige?
Vidíš zlobu v obličejích,
a začínáš pochybovat,
rozhodla ses správně?

A tak stále dokola vysvětluješ,
že teď už se nedá couvnout,
že dáváš šanci ...

... není totiž bezpečnějšího místa ...
... není bezpečné místo ...

Já se rozhodla už dávno, hned na začátku, že tuhle cestu s Paige projdu až do konce, a tak jsem tu, na konci třetí knihy, a rozhlížím se kolem vidím, jak je život vidoucích rozcupovaný na kusy, ale taky vidím tu nepatrnou možnost jednat a rozhodnout o svém osudu ...
... takže už teď netrpělivě vyhlížím první tóny, z další knihy, ... z písně, která se právě zrodila ...

78 23.05.2023

Komiks – grafický román beze slov - příběh vyprávěný čistě obrazy – já jsem prostě nadšená!
Výtvarné zpracování je naprosto dokonalé, v rukou držíte jakoby starou knihu se vzpomínkami, častým používáním lehce odřené staré rodinné album … „píšící“ svůj vlastní příběh.

První dvě stránky šokují – spousta tváří – lidí různého věku, rasy, vyznání – rast inspirovaný reálnými fotografiemi přistěhovalců (z archivu newyorského Muzea imigrace na Ellis Island) – fakt spousta tváří … a podobný osud.

Číst příběh „němého putování za novým životem“ bylo pro mě dokonale niterní záležitostí – „vyprávěl“ se přímo před očima sám, máte pocit, že sledujete realisticky (skoro jako sledovat emočně laděný dokumentární film) provedené obrazy, které zároveň působí nesmírně poeticky a uvnitř vaší mysli pracuje imaginace a fantazie na plné obrátky.
Příběh, který vypráví, je totiž opravdu působivý!

78 11.01.2021

Tohle je trochu jiný Michel Faber než ten, kterého jsem poznala v Kvítku, podle jeho vlastních slov z předmluvy, je to Michel Faber bilancující svou literární kariéru, proto bylo do této útlé e-knihy vybráno 5 povídek, dá se říct napříč žánry, které mají společného to, že si autor plní svůj soukromý „literární rest“ – napsat vše, co kdy napsat chtěl. Mě takový úmysl, možná trochu experiment, zaujal a tak jsem se do povídek hned zvědavě pustila – je to celkem 68 stran, a tak vám bude stačit třeba jeden pošmourný podzimní podvečer, resp. hodinka . Věnovat ji téhle knížce rozhodně stoji za to! Poznáte autora trochu jinak (než jako autora třeba právě Kvítku - tisícistránkového románu) – poznáte totiž čisté záblesky inspirace přetvořené do výborných, dokonale vypointovaných, krátkých (existenciálních, hororových, krimi- či eroticko-psychologických) příběhů.

Přemýšlela jsem, jak krátce, jednou větou, říct, proč byste si je měli přečíst? A tak jsem to i zkusila:
(1) V existencialistické povídce zjistíte, že něco je tak jak to vypadá a něco ne, něco je totiž dokonce ještě daleko horší, než jak hrozně už to vypadá.
(2) V trochu existencialistické, mírně futurologické povídce, zjistíte, že rovnováha ekosystému (ať už si pod tím představíte cokoliv) může být velmi křehká!
(3) Lovecraftovská povídka ve které na konci, samozřejmě mrazí!
(4) Vlastně dost drsné krimi-psycho, kdy nuda a únava na začátku spustí sled událostí, ze kterých na konci rovněž mrazí.
(5) Na počátku stojí několik pitomých manželských hádek, které odstartují eroticko, až pornograficko-psychologický sled událostí.

Za mě jasných 5* a doporučuji!
PS: ke každému jednotlivému příběhu ještě přikládám pár vět – komentář v sekci Povídky.

Děkuji za tip a hlavně za skvělou práci překladateli Viktoru Janišovi!

78 27.11.2020