alef komentáře u knih

„Co si člověk myslí o sobě, právě to určuje či spíše naznačuje dráhu jeho osudu.“

Příběh života, který vypráví pan Thoreau, je vyprávěný v 1. osobě, protože vypráví o tom, jak on sám! ... zakouší svět, co si o světě myslí – tedy, jaký je právě pro něj! A přesto toho říká tak hodně i pro nás ostatní, vypráví totiž o … postavení se ke světu … o životních podmínkách a možnostech, které nám svět nabízí.
Každý z nás se někam a do něčeho (někomu a do nějakého prostředí) narodil, nevybrali jsme si to, životní loterie rozdala karty, a je našim údělem „protloukat se životem, jak to jen jde“ … hrát! Jak se ale k té „hře“ postavíme, jestli budeme švindlovat, hrát podle daných pravidel, nebo si vytvoříme pravidla vlastní, to už je na každém z nás …

„Domnělým osudem, nazývaným nezbytností, je … určeno, jak se praví v jedné staré knize – totiž Bibli – hromadit poklady, které moli a rez posléze sežerou a zloději uloupí a ukradnou. Je to bláznovský život, jak lidé shledávají, když dospějí k jeho konci.“ … a jen někteří to zjistí dřív …

“There is a pleasure in the pathless woods,
There is a rapture on the lonely shore,
There is society, where none intrudes,
By the deep sea, and music in its roar:
I love not man the less, but Nature more.” / George Gordon Byron - Childe Harold/

Thoreau se odvolává na přírodu jako na nekonečnou krásu, jako na reprezentaci božství, vysvětlit to je možné pomocí termínů makro a mikro – kosmos, příroda a celý vesmír to je makrokosmos a my, lidé, individuální bytosti, jsme malé mikrokosmy, jenže makro a mikro kosmos jsou ve vzájemném, přímo se dá říct, v tom nejniternějším, spojení … proto je povinností obou „světů“ starat se o vše živé i neživé, protože jeden bez druhého nemohou být a nemohou existovat …

Walden je knížkou o cestě k soběstačnosti - našeho malého mikrokosmu (ovšem, pozor, stále v rámci makrokosmu, jehož jsme součástí) – a taky svědectvím o duchovní cestě k ní .. jde o ucelený koncept, nebo filozofický systém, založený na vlastním praktickém pozorování (dvouletém životě bez jakékoliv podpory u rybníku Walden). Jednotlivé kapitoly se věnují jednotlivým tématům, která vzešla z jeho pozorování – ekonomice, čtení, samotě … „šel jsem do lesa, abych zjistil základní fakta o životě“ …

Při psaní tohoto komentáře jsem si připomněla Velkého Gatsbyho od Fitzgeralda, kterého jsem četla nedávno, těsně před koncem roku, připomněla jsem si, jakou cenu je možné zaplatit za to, být ve vleku konzumní společnosti – většinou si to asi ani neuvědomujeme, že tím mj. často ztrácíme ta opravdová (vnitřní, niterní) přání a sny … uvazujeme se tak, jak píše Thoreau k dobrovolnému otroctví … "je těžké mít /nad sebou/ dozorce … ale nejhorší ze všeho je, když jsi otrokářem sám sobě.“

„Nikdy není pozdě vzdát se předsudků.“

PS: a taky nezapomeňte, že Thoreauova zpráva je určena především nám, žijícím v těch „nejmírnějších možných podmínkách“, … těm opravdu chudým, jak sám říká, toho moc co říct nemá, jsme to právě my, kdo „přehání důležitost toho, co dělá“, kdo se často ponořuje do pochybností a nejistot a komu tak strašně záleží na pocitu bezpečí, že „zapomíná žít“!

„A tak jsem několik dní kácel a osekával dříví a také latě a krokve a nezatěžoval se příliš … učenými myšlenkami a jen si prozpěvoval:
Říká si člověk: Mnoho znám.
Leč vše odlétá bůhvíkam,
Hle, díla umění a věd
a mechanismů bezpočet –
jen vítr, který vane,
nic víc nám v hlavě nezůstane.“

76 06.01.2021

"V:Ale vysvětlete mi, jak je možný, že tenkrát byli klauni a šašci a už nejsou.
W: No já bych si nebyl tak jistej. Tedy klauni nejsou, ale šašků je. Protože klaun je řemeslo, to dá práci. Kdežto šaškem se může stát leckdo, aniž o tom ví, aniž to tuší, aniž to chce. Ovšem to je makačka.
V: Tehdy klauni byli i v životě, tedy v životě běžném.
W: Protože přirozenou cestou z toho života vyvěrali. Jak víte, život se neustále mění. Svět se mění. Svět byl dřív daleko větší, než je dnes!
V: No to snad ne?
W: Ovšem nebyly komunikace, nebylo rádio, nebyla pára. Tenkrát když král poslal druhýmu králi posla, aby mu vyřídil, že je vůl, no to trvalo. Dneska to máte e, e, eee, e, eee. To ví dřív, než to řeknou."

Ačkoli jsem četla i viděla už několikrát (naposledy se mi připomněla právě minulý víkend na čt art v podání dvojice WaV) ... nikdy mě nepřestane bavit tahle baladická a přitom tak rebelantská hra z autorské dílny WaV.
Dvě dějové linie - v té první do Francie 15. století, která je v krizi v období Stoleté války, proniká závan renesance a s ní kult svobodného člověka v podobě básníka Francoise Villona, vyjadřujícího se velmi buřičsky, a proto vyvrženého někam na okraj společnosti kde uvízne snad někde mezi láskou, zlobou, krásou a smrtí a ... a v té druhé, uvidíte v křeči zmítané Československo, které představuje stará cihelna, kde nocují taktéž různé postavy a postavičky z okraje společnosti /žebračka, student, herec, který už nehraje a nabízí divadelní kostýmy, ty nás, čtenáře a diváky, pak přenesou do villonovského příběhu/ ... v obou liniích jde samozřejmě o to samé, v obou proti sobě bojují pravda a lež, dobro a zlo, humanita a totalita, a v obou případech je svoboda projevu ... čistě výsadou bláznů!

Dvě ústřední postavy - antoušek Georges a ponocný Jehan, aneb ústřední "tvořiči" satiry ...
„Georges: Řekněte mi, pane, upřímné slovo. Jak to v tom Rusku vypadá? Hrůza, viďte, doufám?
Jehan: Můžete být klidný. Něco strašlivého.
Georges: To rád slyším. Bída, hlad, co?
Jehan: Něco mnohem horšího, pane. Faleš! Přetvářka."

A pak, v neposlední řadě - "předscény" neboli forbíny (originální know-how dvojice WaV) ... místo, kde "divák může zastihnout zázrak inspirace" ...
"Zůstává-li co na tomto světě zajímavým a poutavým i pro nejomrzelejšího pesimistu, je to okamžik, kdy se rodí něco nového. To jsou chvíle zázraků.“
... aneb chvíle tvůrčí radosti z improvizace samotné, z nadšení diváků, z okamžiků zrodu divadla bezprostředního, improvizovaného a dokonale komunikativního, kde už hlavní postavy nejsou hlavními postavami, ale najednou před očima vidíte "jen" dva klauny volně diskutující spolu ... a s diváky - tak přesně tohle je .... prostě geniální!

PS: později, když dvojici WaV nahradila dvojice WaH /Miroslav Horníček/ ... pronesl právě on na adresu pana Wericha: „Vy nejprve jako autor přivedete hru do krize, a pak si jdete jako klaun před oponu povídat s lidma.“ :-)

PS2: taky závidím (viz. níže komentář Damato) ... těm, co mohli vidět a slyšet WaV naživo!

76 28.10.2020

„Nikdo neví, kdy a proč se Smrť začal v praxi zajímat o lidské bytosti, se kterými tak dlouho pracoval. Pravděpodobně to bylo z obyčejné zvědavosti.“

Jak bych Vám to … prostě ten příběh pokračoval a teď tu máme Zuzanku … a odněkud se ozvalo: „ANO, MOHL JSEM S TÍM NĚCO UDĚLAT.“ … jenže ON s tím nic neudělal, a jen si posteskl …

„PROČ MUSÍ VĚCI BÝT TAK, JAK JSOU?
„No -“
NEVÍŠ, co?
„Ne úplně přesně. Od takových věcí se přece čeká, že budou záhadné, ne?“

… a navíc, to podle Alberta, ON vždycky nakonec pochopí tak nějak špatně a v tom je ta potíž, protože ON tak nějak mine podstatu věci, a pak příběh pokračuje svou vlastní cestou.
Abyste tomu rozuměli, „pro tyhle události byl v lidském podvědomí uložen určitý scénář. … Život šel dál.“ … takhle to prostě funguje odjakživa a pro všechny … až na Zuzanku.

A pak tu máme starý dobrý Ankh-Morpork, jehož vodu byste mohli nejenom pít, ale dokonce si ji kus ukrojit a žvýkat, navíc pár doušků vody z Ankhu by s člověkem přinejmenším provedlo „věci, na které by si už nikdy v životě vzpomenout nechtěl“, a ani jinak se v něm asi nic nezměnilo, mnozí sem stále přicházeli hledat své štěstí, ovšem „k jejich neštěstí tam své štěstí přicházeli hledat i jiní.“

A tak se tu shodou všech možných i nemožných okolností sešli bard Imp y Cilin, troll Perm Modrá skalice a trpaslík Zlota Zlotasson a za vzorného dohledu Noční hlídky dorazili do Cechu hudebníků, odkud je ovšem vyrazili a tak šli svou vlastní hudební cestou vstříc skvělé hudební kariéře.

„Podívejte, hlavy vzhůru,“ prohlásil Zlota. „Zítra nám najdu nějaký angažmá. Žádnej strach. Znám v tomhle městě každýho. Když jsme tři, to už je skupina.“
„Vždyť jsme společně ještě ani nezkoušeli,“ namítal Imp.
„Budeme zkoušet průběžně,“ odpověděl mu Zlota. „Vítejte do světa profesionální hudby.“

Jo a taky tu je jeden ukecaný havran, který nesnáší dělat „Krá“ a místo toho radši mluví, protože tohle je okultní havran, a tak je to právě on, koho KVÍÍK (no jasně, krysí Smrť) pověří, aby Zuzance všechno objasnil …

„Samozřejmě,“ přikývl havran, „… jedna z důležitých věcí, co se týče lidí, jeden z klíčových rysů, abychom tak řekli, je, že jen velmi neochotně připouštějí, že by je uprostřed noci mohla probudit oživlá krysí kostra, která pak narychlo shání tlumočníka. Ostatně, lidé ho stejně nevidí.“
„Já ho vidím.“
„A to je právě ono!“

Takže, teď už máte všechny indicie a už vám jen, milí zeměplošští spoluturisté, můžu popřát dobře se bavte na další krkolomné dobrodružné jízdě napříč Zeměplochou, dejte si pozor na díry ve vozovce, výmoly a samozřejmě bludné kameny, protože nikdy nevíte, do čeho (pardon, do koho) právě kopete, či o co (koho) právě brkáte! Každopádně vás opět čeká parádní jízda!

PS: Ani jsem netušila jak je tenhle příběh právě teď aktuálně výchovný! :-)
„Imp se pokusil pochopit, co se děje. „Tak dobrá,“ říkal právě Zlota. „Dohodli jsme se, platí?“ „Platí,“ přikývla stařenka. „A neplivej si na ruku, než si plácnem, takové věci jsou nehygienické!“

PS2: Jo a nezapomeňte! „Hudba je prakticky ve všem, když víš, jak ji tam najít.“

76 06.10.2020

„Do toho vylouhovaného pytle jsme nacpali něco slastí i strastí, kousků veselých i zlomyslných, zkušeností i bláznovství, sena i slámy, fíků i hroznů, ovoce zeleného i slaďounce uzrálého, růží i hloží, všech možných věcí viděných, vyčtených, věděných, nabytých, prožitých! A to všecko je v naší brašně nacpáno páté přes deváté. Jak těší hrabat se v tom!...“

Na začátku příběhu se nám představí padesátiletý „stařík“ s velmi svérázným pohledem na svět! Tak jo, přiznávám, pobavilo mě to :-), a to vč. následujícího monologu: „jaká podivná radost je to pro mne vidět tě opět, sklánět se sám a sám nad svou starou tváří, procházet se vesele jejími vráskami a jako z hluboké studny v mém sklepě (brr, čert vzal vodu!) vypít ze svého srdce doušek starých vzpomínek?“

… vlastně by mě to mělo spíš vyděsit :-), ale tak, přeci jen žiju v době kultu „věčného mládí“ a tudíž mě to přeci nemůže rozhodit :-) … každopádně, krásný text, který následoval, mě pak usmířil docela, … a já, hodíc výraz „stařík“ za hlavu, se úplně ponořila do krásného … snění? … kdepak, Colas mě okamžitě vyvedl z omylu: „Snít? Co to povídám? Mám přece oči pěkně dokořán, zvrásněné v koutcích, pokojné a posměvavé; prázdné sny, to nechávám jiným! Vypravuji, co jsem opravdu viděl, říkal a dělal.“

Tenhle příběh totiž není vůbec o žádném staříkovi, a není ani o snění, je prostě o životě … takže jsem se ponořila do úžasného příběhu o nezdolné chutí k životu … který je „ještě šťavnatější než předtím, takový křehký, měkoučký a do zlata, tak nejlépe usmažený, vypečený, křupkavý v zubech a rozplývavý na jazyku.“, nazvěme to, spolu s našim hrdinou „apetit vzkříšeného“ … přesně tak to totiž s Colasem je … sice už se padesát let prohání po cestách Francie (po kterých souběžně prošla válka), a určitě to nebyla žádná procházka růžovou zahradou, přesto má v sobě stále entuziasmus a tedy obrovskou chuť, rozdávat radost a taky vyprávět … o té spoustě slunečních paprsků, které mu za ta léta dopadly na hlavu, dešťů, před kterými se musel schovat, anebo které ho zmáčely … o nepřekonatelné touze po nezkrotné galské veselosti … o radostech a strastech běžného života, a taky o tom, jaké to je, když se vám život úplně náhle promění pod rukama a o tom, jak se s tím s humorem a veselou myslí vyrovnat …

Roland do Colasova vyprávění vložil snad všechny krásy jazyka – metafory, přirovnání, archaismy, přísloví, rýmy, … aby tak vzniklo originální a svébytné, poutavé a až barevné a voňavé (cítíte to, vidíte to) líčení … protože Colas vyprávění miluje a ze všeho nejvíc pak miluje, když má taky dobré posluchače … jako třeba přátelé u džbánku vína, nebo malou zvědavou vnučku :-) …

„Když tě tak člověk slyší, řekl by, že se živíš jenom hubou: lelkovat, žvanit jako o závod, zívat žízní,…“

76 03.06.2019

Básně ... písňové texty ... vypovídající o lidské hlouposti a slepém poslouchání, ale taky básně milostné a intimní. Starosti s láskou, a bohužel zrovna tak i lidská hloupost nás asi budou provázet navždy ...

„Měl klobouk z peří rajky
a s důstojností snoba
on vymýšlel si bajky
v nichž vítězila zloba“
/Divný kníže/

Karle, každé Vaše slovo, každý verš ... vše stále aktuální, zas tak moc se toho nezměnilo, ... lidi jsou nějak stále stejní:

„Zástupy lidí
jdou pozpátku vpřed ..."
/Znamení doby/

Zbývá jen "se slzou na víčku ... hledět na sebe"? ... ona totiž cesta ... je tak nějak stále rozbitá ... a dát to všechno do pořádku se tak nějak moc nedaří ...

Tak jsem si docela ráda připomněla (v rámci Čtenářské výzvy - Kniha poprvé vydaná v roce vašeho narození) Krylovy texty ... zbývá jen přát si, aby si i dnes našla své čtenáře, tak jako stále oslovuje mě ...

76 18.07.2018

„Dětství je hrozně intenzivní období, takže mám obrazy návsi a chalup okolo vryté do paměti a ta venkovská atmosféra je ve mně pořád.“
Jiří Hájíček

V této knize se Vám dostane do rukou vlastně takový zcela obyčejný příběh všedních lidí, založený na reálné inspiraci - jedné malé vesnici se zvláštním osudem, ve které autor skutečně žil. Dál už si pak příběh jde svou vlastní cestou ... je smyšlený a přesto tak neuvěřitelně uvěřitelný ... mě se ta cesta líbila, příběh plynul pomalu, jako líná řeka za letního ospalého odpoledne :-) ... všechny ty popisy krajiny, prostředí, atmosféry tempo příběhu zvolnily a tak mi daly příležitost ... zasnít se a vrátit se ... do prostředí, krajiny mého dětství (taky moje babička s dědou žili na podobné vesnici, jen ve východních Čechách a já tam trávila krásná léta :-) ... mezi lidi, které jsem tam tenkrát potkávala ... protože, ač vymyšlení, Hájíčkovi hrdinové jsou opravdoví, jsou to lidé, které můžete dnes a denně potkat na ulici, nebo na návsi v konzumu :-) ... tak asi proto se mi ten příběh tak líbil, protože mi umožnil zavzpomínat :-) ...

... dnes už je to hodně jiné, i na vesnici už se dostal náš dnešní globální svět ... a zasáhl poměrně tvrdě ... dost neúprosně tak mění ráz českých vesnic ... možná v tom je hodně nostalgie, ale mě se ten dnešní pohled vůbec nelíbí ... tak i to mi Hájíčkův příběh připomněl ...

... a pak samozřejmě taky ty „velké“ dějiny ... to všechno, co bylo na pozadí příběhu ... co změnilo osudy těch „vymyšlených“ lidí z vyprávění ... ale bohužel i těch skutečných ... protože, ty „velké“ dějiny ... to co bylo na pozadí ... to se skutečně stalo ...tak i to mi Hájíčkův příběh připomněl ...

... tak, to je asi tak všechno, politické i historické události na chvíli vypluly na povrch, a připomněly tak ty malé příběhy ... o industrializaci krajiny, o zániku starých tradic, o mezilidských vztazích, o vysídlování, o příslibech a nadějích, o etice našeho počínání, o boji člověka, se sebou samým a s rozhodnutími, která se ho fatálně týkají ... bylo to hodně zajímavé ohlédnutí a připomenutí ... děkuji.

„A dole pod svahem voda. Široká rozlitá řeka. Na levém břehu, kde bývala i naše chalupa a za ní škola, není nic. Prázdný břeh, dvě přivázané pramice. Na pravém břehu jsou vidět oplocené zahrádky, jeden obytný přívěs, několik zahradních chatek nebo malých kůlniček, nové, mladé stromky ...“

76 15.05.2018

Třicet pět let lisuje starý papír a za tu dobu mu sběrači hodili do sklepa tolik krásných knih, že kdyby měl tři stodoly, všechny by byly plné ... pracuje na pražské periferii, jejíž drsnou krásu si zamiloval.

Večerní ulice osvětlené blikajícím elektrickým osvětlením, putyky, výčepy, kde ti natočí pivo do džbánku – odráží se tu lesk a třpyt poetické staré Prahy, ale pořád to je JEN periferie – neuchopitelná pro většinu a neodolatelně lákavá pro pana spisovatele …
„… miluji průtrže mračen a demoliční čety, postávám celé hodiny, abych se dočkal, až pyrotechnici zpraženým pohybem, jako by pumpovali gigantické pneumatiky, vyhazují celé bloky domů, celou ulici, nemohu se do poslední chvíle vynadívat na ty první vteřiny, které nadzvednou všechny cihly a kameny a trámy, aby pak nastala ta překrásná chvíle, kdy domy se sesouvají tiše jak hedvábné dívčí šaty, jak oceánský parník, když po výbuchu kotlů jde rychle na mořské dno…“

Někde tam, na té periferii, ve sklepě, ze kterého je výhled jen na chodník a nohy procházejících chodců, pan Hrabal pracuje už spoustu let - „polyká tu slova“ – u lisu papíru …
„Knihy mne naučily zálibě a radosti z pustošení, … odstraním tištěná slova, tak z textu nezůstane taky víc než nehmotné myšlenky, které poletují vzduchem, spočívají na vzduchu, vzduchem jsou živeny a do vzduchu se vrací … ještě krásnější časy musely být, kdy všechno myšlení bylo napsáno jen v lidské paměti“.

A právě tam, u toho lisu papíru, který nemilosrdně chroupe všechna slova, se v mysli spisovatele zrodil řetězec myšlenek – motivů, které pan spisovatel svým originálním způsobem spojil v umělecké dílo – vznikla další jedinečná koláž s nostalgickým názvem Klub poezie – použitý materiál: vystříhané a originálním způsobem opět pospojované útržky z novel Něžný barbar a Příliš hlučná samota...
„Kdybych já uměl psát, tak já bych napsal knihu o větším štěstí a větším neštěstí člověka, protože já jsem se knihami poučil, že nebesa nejsou humánní a člověk, kterému to myslí, také není humánní, ne že by nechtěl, ale odporuje to správnému myšlení. Pod mýma rukama v mém mechanickém lisu hynou vzácné knihy a já tomu proudu a průtočnosti nemohu zabránit. Nejsem nic než něžný a citlivý řezník.“

Výsledkem je tentokrát čistě něžně poetický text, do třpytivého náhrdelníku poskládané spisovatelovy výpisky z různých textů, očistěné od nánosu vulgarismů, obroušené od většiny politických narážek, až na dřeň, … zůstal jen čistý, přesný a dokonale krásný brus toho nejtvrdšího z kamenů – malé, ručně opracované diamanty – slova, myšlenky, vzpomínky …
„jak jsem se tak do sebe zakutal a schoulil, tak jako koťátko v zimě, tak jako dřevo houpací židle, protože já si mohu dovolit ten luxus být opuštěn, i když já vlastně opuštěný nikdy nejsem, já jsem pouze sám, abych mohl žít, v myšlenkách zalidněné samoty, protože já jsem tak trochu furiant nekonečna a věčnosti, a Nekonečno a Věčnost mají asi zálibu v takových lidech, jako jsem já“

… „protože jsem byl proti své vůli vzdělán, trnul jsem a žasnul nad Hegelem, který mne učil, že jediné, z čeho lze mít na světě hrůzu, je to, co zvápenatělo, hrůzu ze strnulých a umírajících forem, že jediné, z čeho lze mít radost, je to, když nejen jednotlivec, ale i lidská společnost se dovede zápasem zmladit, vybojovat si novými formami právo na nový život…“

… „Když jsem se navracel pražskými ulicemi nazpátek do svého podzemí, myslel jsem na melancholii věčné stavby světa, brouzdal jsem se v duchu kloakami a přitom uslzenýma očima jsem hleděl vzhůru, abych tam najednou uviděl to, čeho jsem si nikdy nevšiml, na fasádách a průčelích baráků i veřejných budov jsem uviděl, do čeho se promítal a po čem toužil Hegel a Goethe, to Řecko v nás, krásné helénství jako vzor a cíl, viděl jsem sloupové dórské řády, tryglyfy a okapní řecké lišty … a balustrády na samé střeše činžáků, v jejichž stínu jsem kráčel, a přitom jsem uvažoval, že to samé Řecko je i u nás v Libni a ostatních periferiích, na průčelích obyčejných domů …“

Číst … nechat kolem sebe plynout slova … nechat se jimi oslnit … a pak je nechat tiše a klidně doznít … slyšet sentimentální hudbu na pozadí … cítit tklivou melancholii … bojovat s textem - jen pro tu radost, až mu podlehneš …

„A tak jsem tiše kráčel“ … za zvukem slov, za jejich neodbytnou návykovou melodií … slyšíš, vidíš a cítíš ve vzduchu harmonii …

75 10.05.2024

Aneb, hledání vědomého „já“.

Dennett je známým zastáncem funkcionalismu, vědomí vzchází z hmoty těla, zároveň ale vlastnosti hmoty nejsou rozhodující. Ke vzniku vědomí došlo procesem evoluce, a neexistuje jeden hlavní činitel (takže zapomeňte na „karteziánské divadlo“).

Našim, lidským, problémem pak je naše „vše-věření“ – totiž, jak bych to řekla, jsme schopní někdy i úplně rudimentárnímu intencionálnímu systému (jako třeba bakterii) připsat sebeuvědomění (jen proto, že poměrně komplikovaně až nám to připadá, že vědomě, přesto stále neuvědoměle, sleduje /nám připadá, že svůj/ cíl).

Pan Dennett říká, že vědomí není stav, ale proces, a k jeho vzniku je potřeba simultánního propojení mnoha mozkových částí. Pro vznik samotného vědomí je pak základní podmínkou naše schopnost „ukazovat si uvnitř představy“, a objednávat si je v procesu, který nazýváme myšlení.

Postoj Daniela Dennetta je docela problematický, že? Už jenom proto, že vědomí považuje za něco iluzorního - reálně neexistujícího. Jenže … když si vytvoříte (vymyslíte) uvnitř v hlavě (mysli) něco jako „vědomí“, můžete ho pak vnímat jako iluzorní? – vždyť už jenom to, že na tu (podle Dennetta vybájenou duchovní složku) myslíte, poukazujete, uvažujete o ní (samozřejmě kriticky hodnotíte) – není už to samo důkazem její existence?

Přesto, že mám k postoji pana Dennetta docela dost výhrad, jeho práci průběžně sleduji. Totiž, když vás zajímá něco tak složitého, jako je lidské vědomí, mysl a subjektivní „já“, musíte si hodně „představovat“, jak píše pan Dennett, musíte hodně „vytvářet“ v procesu myšlení a porovnávat s dalšími, názory, nápady, myšlenkami – a hledat mezi nimi – cestu k vlastní představě „já“ ...

Takže, pokud vás něco z toho zajímá, určitě pana Dennetta doporučuji – k vytvoření si vlastní kritické představy :-).
Ty pana Dennetta směřují k závěru, že naše subjektivní „já“, resp. naše mysl, není jeden celek, ale spíš něco jako „svazek, několika, částečně autonomních, systémů“.

Každopádně, odpovědi na otázku, co je to „já“, nedostanete, odpověď totiž zatím /úplně a zcela/ neví nikdo, ale určitě získáte do sbírky spoustu dalších otázek, na které je potřeba odpovědět … vždyť to je přeci základ našeho myšlení – pokládání otázek – je to stimul, který způsobuje, ... že začnete vymýšlet odpovědi :-).

75 18.01.2023

Praha – polovina budov je rozbořená, populace v troskách,
scenérie, kterou netoužíte vidět, natož zažít,
prostě jedno velké smetiště,
na kterém ovšem zbylo pár velkých hráčů!

A pak už jen tajemný vlak, který nikdy nezastavuje
a bájemi opředený, zrcadly vyzbrojený labyrint cest,
vrchol zborceného světa.
Šachová věž z jejíhož vrcholu je nepopsatelný výhled,
perspektiva z jaké město jen tak někdo nepozná,
dychtivost je na místě,
patří totiž jen pár vyvoleným!

Před očima máš další díl skládanky,
která ale nemá být nikdy dokončena,
pokud chceš zůstat v bezpečí!

„Pokud vstoupíš do věže … znamená to, že překračuješ hranice, za kterými máš zůstat.
Co pro tebe může být důvodem, to udělat?“

Víte co, svět se zas tak moc nezměnil … velkolepé plány, projekty a nikde ani stopa po skutečném řešení problémů. Ať děláš, co děláš, je to stále stejné před 2000 tisíci let i za dalších 1000 let, stačí aby se dvě libovolné strany vydaly každá svou cestou a dřív nebo později si začnou překážet!

Jak brzo zjistíte i v postapokalyptickém světě, platí stejná pravidla, opakují se vzorce chování …

„Cítila marnost …“
„Budeš z toho mít problém?“
„Ten už mám … dávno.“

… nejvíc patrné to pak je, když se pravidla začnou měnit, zvlášť, když si člověk začne zahrávat s přírodou, když se začne chovat jako její pán a tvůrce.

Takže, co se stane, když se člověk pokusí změnit stav věcí?

„jiný svět, ale pořád plný intrik a tajemství“

A přesně to vás čeká v postapo příběhu, odehrávajícího se v notoricky známých kulisách, které autorka (a za to má můj obdiv) přesvědčivě změnila na „jiný (a přesto skoro důvěrně známý) svět“.
Přiznávám, že mě svou nečekanou přesvědčivostí překvapil, přečetla jsem si totiž příběh, který byl velmi dobře promyšlený, poutavě vyprávěný a ve kterém jsem (k mému dalšímu překvapení) objevila několik zajímavých odkazů, na knihy, které jsem četla (možná že se autorka inspirovala, možná jsem to tam viděla jen já, každopádně mě to mile překvapilo, jak do sebe zapadlo něco příjemně originálního do něčeho z dřívějška známého – S. King – Temná věž (nejen věž, ale taky vlak, co nikdy nezastavuje), D. Glukhovsky – série Metro (upoutalo mě využití stanic metra, ale taky starých bájí a pověstí), a abych nezapomněla, i na pana Čapka a jeho R.U.R. , a další a další autory zabývající se umělou inteligencí (což je mimochodem za mě téma, které je ohromné plus této knížky! za mě asi největší).

Doporučuji, jako dobrou volbu pro prázdninové čtení, lehce laděný příběh s mnohými překvapeními, ať už svými tajemstvími (která ovšem míří i pořádně hluboko a donutí vaši šedou kůru mozkovou přemýšlet i na rozpálené pláži, dotknou se totiž témat, která rozhodně povrchní nejsou, ba právě naopak, řekla bych, že dost přesně míří k jádru věci), tak způsobem, jak se s ním autorka (jako prvotina to je opravdu skvělé!) vypořádala.

PS: děkuji za zajímavý čtenářský zážitek.
PS2: a užila jsem si i tu něžnou love story příběhu :-).

75 22.07.2022

“Lidé by neměli dělat spoustu věcí.”

V dokonalém světě je všechno buď černé, nebo bílé, správné, nebo špatné, a všichni poznají rozdíl. Jenže tenhle svět není dokonalý! Potíž pak nastává v momentě, když si lidé myslí … že je!
Navíc, když žijete ve světě, který je prošpikovaný pravidly skrz na skrz, je docela snadné zapomenout na tu úplně nejzákladnější věc … že jsme lidé!

Neal Shusterman vymodeloval další v řadě z možných dystopických světů, který je poměrně dost uvěřitelný, protože vlastně není nijak zvlášť odlišný od toho našeho, ovšem jen do určité chvíle, jedné historické události, od které se pak svět začal vyvíjet jinak, stačil k tomu jeden zákon, který měl život chránit a místo toho ho učinil laciným, a ze světa tak udělal dost kruté místo k životu, je to totiž svět, ve kterém nikoho nezajímá, že nedělitelnou částí člověka je i jeho duše.
A protože se právě pohybujete v rámci žánru „young adult“, nejkrutější je tenhle zákon právě k nezletilým. Tudíž, jediné, co může následovat je samozřejmě … boj o život!
Příběh, který budete číst, tak rozdává rány hlavně zdravému rozumu, a do země tvrdě zadupává především soucit, emoci, která nás odlišuje od zvířat a která je v tomhle světě jaksi navíc, a těm, kteří ji přeci jenom vlastní, přináší jen spoustu potíží. Navíc, zjištění, že ve světě bez lidskosti se žít nedá, fakt bolí.
Bez šance je pro mě dobrým adeptem na zfilmování – bez problému se podle mě zařadí mezi takové úspěšné tituly jako Hunger Games nebo Divergence, a já se na filmové zpracování určitě ráda mrknu.
...
Někdy i děsivé sny mohou být hezkou vzpomínkou, ovšem většinou jen na chvíli, protože pak už to jsou jen … “Hloupé sny. I ty hezké jsou (totiž nakonec) špatné, protože člověku připomínají, jak mizerná je ve srovnání s nimi realita.“

75 25.09.2020

"Co tě sem přivedlo?“

Dobrá otázka – důvod, proč jsem opět sáhla po další z knížek Petry Hůlové, je totiž poměrně sázkou na jistotu, co se týče dobrých otázek, ale i dobrých odpovědí, mám už ji jako autorku „vyzkoušenou“ (její výbornou prvotinu Paměť mojí babičky u mě ale zatím žádná další její kniha nepřekonala, laťku totiž nasadila sama sobě opravdu dost vysoko), ale abych se vrátila k tomu, co jsem chtěla říct, Petra si opravdu umí klást dobré otázky, výsledkem pak jsou vesměs velmi zajímavé a originální náměty jejích knih (všechny), Petra umí nejen klást otázky, ale s pomocí svých knih se na ně snaží dát i odpověď, a musím říct, že pokud můžu posoudit, tak se jí to poměrně dost dobře daří :-).

„Na život se musí chytře, věděl to odjakživa. Proto taky odjel.“

Bylo a je jich hodně, těch, co nejspíš tahle věta napadla, a pak se všichni potkali, ale mnohem víc, míjeli … někde na neurčitém místě jednoho z největších „cirkusů“ světa – v New Yorku…

„Bylo jedno, že v New Yorku šlo dostat úplně všechno.Indové si od svejch chodili na poštu pro papiňáky na rejžový koláčky, Arabky pro navoněnej olej a Nigerijci pro vyztužovací pomádu do vlasů. ... Ale každej národ tu má aspoň tři čtyři ulice a ty větší celý města …“

Jenže … na samotu a pocity vykořenění, na zklamání z nesplněných snů, totiž tohle nestačí … beznaděj se tomu říká …

„Přikyvoval a koukal přitom na svý boty. Pár černejch hlav hodilo unavenej obličej a někam to s autama rozjely. Nejvíc se styděl za svý oblečení. Hrbil se, že to přes to zmačkání nebude tak zřejmý. I love NY. Mikina, co si ji sem šetřil. Byl rád, že se všude nevidí. Jen v posuvnejch dveřích, co chrlily ven z letištní haly lidi s vozejkama, co nasedali do taxíků, jako by se to rozumělo samo sebou. Taky měl předtím doma sny.“

Tak a teď jsem se dostala k tomu, proč jen 3* … podobné hodnocení ode mě dostala knížka Biancy Belové – Jezero, obě totiž mají něco společného, obě jsou toho plné … velmi intenzivně popisované, tudíž vysoce koncentrované beznaděje, která zalézá až do morku kostí a ukazuje život z té druhé, odvrácené, strany …

„Obludárium.“ … dejte si pozor! … „Abyste nenarazili, jdete tam, kde na zemi není žádnej práh, jedině tudy se dá projít. To byl jeden z jeho snů o tomhle městě. Taky myslel, že tu bude chodit mezi tabulema ze skla.“ … jenže místo toho … „Žil ve městě, kde se ukázalo, že je víc dvoupatrovejch domků z překližky než čeho jinýho.“

… a když je něčeho moc, je toho příliš, pak se totiž může stát, že vám ta všehochuť … úplně zkazí chuť :-) … hodnocení je tedy čistě subjektivní, každý, kdo co snese, já dávám přednost asi trochu jiné stravě, složené z menšího množství ingrediencí, kde pak dokáže více vyniknout chuť jednotlivých složek pokrmu :-). Za mě to tedy Petra tentokrát trochu moc přikořenila, ovšem názor je to čistě osobní, takže to nic nemění na tom, že si myslím, že Petra je dobrou a zdatnou „kuchařkou“ a k jejím příběhům se ráda zase vrátím … ale přiznávám, že tohle cirkusové panoptikum, jsem už docela ráda opustila :-).

„Stačilo se jen rozhlížet po vagóně a Tereza moc dobře cejtila, že je a není jedna z nich. Jak kdyby jen ona tu byla sama sebou, zatímco všichni ty okolo měli osudy a věci k vysvětlování. Dívala se, jak nastupujou a vystupujou, jako by listovala fotkama National Geographic a sama tam byla taky. ---
Proudy lidí z metra se na hlavní rozbily do hemžení, každej si někam šel, kdyby si tu lehla, jenom ji opatrně překročej.“

75 13.12.2019

„Kdo ticho miluješ a samotu
a v lesích hlubokých a v míru sněžných polí
nasloucháš rytmu života.“
/Únor/

Líbí se mi, jak básník Toman naslouchá … „rytmům života“, a já jsem ráda „poslouchala“ s ním :-) … tyhle verše jsou totiž lehce srozumitelné, mírně sentimentální, trochu melancholické a každopádně krásně lyrické, vzpomínky na domov, ještě spíš venkov, kde jsou lidé víc spojení s přírodou a tak je patrnější i to, že, s proměňující se krajinou jednotlivých měsíců v roce, se ukazuje, jak nám všem plyne čas …

Bydlím na venkově, a tak jsem se docela ráda nechala okouzlit tak krásně harmonickým popisem jednoho takového jarního rána, chcete-li … krásou venkova :-) …

„Na naší studni ráno hvízdal kos.“
…
„A když jsem okno na sad otvíral,
šeptaly pukající pupeny:
…
Bez chvěje se a hrušně čekají.“
/Březen/

Je to totiž přesně tak! … vážně, tyhle básně jsou totiž, doslova a do písmene, ukázkou naslouchání kraji, ve kterém žijete … harmonii přírody, zvířat a lidí, kteří v ní mají svůj domov, a taky starým venkovským „modlitbám“, tedy svěřování se s úzkostí, vyjádření naděje …

„A v šumu listí, v chladné písni vod
hlas jeho slyšíš, slyšíš doprovod:
Pamatuj!“
/Červenec/

„A jak se stmívá,
věrnému druhu hlavu do hřívy
položil tiše, pohladil mu šíji
a zaposlouchal se, co mluví kraj.
...
Zní zvony z dálky …"
/Září/

75 21.11.2019

„Nebot jsem rád, že jsem naživu. Že žiju, dýchám, že miluji, že doufám, že pochybuji,
že sním, pláču, směju se, že se bojím, že mám roli na tomto velkém bláznivém divadle.“
(dopis Jana Wericha panu Williamu Shakespearovi z knihy Falstaffovo babí léto)

Pana Wericha mám ráda, a tak to pro mě bylo příjemné čtení ... a bylo to víc, byl to příjemně strávený čas. Bylo totiž nesmírně zajímavé "poslouchat" o čem si ti dva pánové povídali, ... na přetřes přišly soukromé radosti i starosti, úvahy o životě a smrti, i filozofie a názory na svět a veřejné dění, ... ti dva toho probrali opravdu hodně, a vzali to pěkně od vzpomínek na dětství, rodiče a prarodiče, přes školní docházku, a taky do Ameriky zavítali a vzpomněli na pana Ježka, aby pak přišla řada na pohádky a samozřejmě, divadlo, herectví, smích a nezapomněli ani na Shakespeara.
Nejvíc jsem se toho ale dozvěděla asi o přátelství: "Oba však nesnášeli setkání po dlouhé době. Když se viděli po 9 letech řekli si na uvítanou jen: “Kapánek jsem se opozdil." "To nic, já s tím počítal.“ ... řeč tu je samozřejmě o dvojici V&W.

Na otázku, kdo je přítel, pan Werich řekl: “Nechci, aby člověk, který je mým přítelem, souhlasil se vším, co dělám. A potřebuju, aby on nevyžadoval můj souhlas se vším, co on dělá. Ale k tomu musíte být dostatečně svůj.“
Svoucí ... to pan Werich byl.

75 13.04.2019

„... když už o vás vím tolik, nemyslíte, že by bylo dobře dovyprávět mi i zbytek vašeho příběhu? Jak se jmenujete a jak dlouho už žijete na Jamajce? ... Jen se nebojte, řekl s úsměvem, vyslechl jsem už kdysi mnohou zpověď ... váš příběh mi nebude znít tak podivně, jak myslíte. Jsou i horší pelechy, než je Jamajka.“

Nečekala jsem, že mě Daphne du Maurier svým romantickým příběhem tak okouzlí :-). Přečíst si něco od paní du Maurier jsem měla v plánu už hodně dlouho, a ještě než jsem se do příběhu o zchátralém hostinci uprostřed nehostinných hrůzu nahánějících bažin na drsném, krutém, a přesto krásném, mořském pobřeží pustila, někde jsem si přečetla, že spisovatelčiny popisy cornwallských bažin patří k tomu nejkrásnějšímu, co bylo o tomto kraji napsáno, a to mě samozřejmě nalákalo. Teď už můžu jen potvrdit, výsledek naprosto nezklamal, právě naopak, paní du Maurier mě opravdu dostala :-). Vytvořila úžasně působivý obraz Cornwallu z počátku 19. století, se všemi jeho krásami, náladami, ale taky nástrahami.
Čtenářský výlet do odlehlého koutu Británie, na Bodminskou planinu, a k jezírku Dozmary Pool (mimochodem, v něm je prý uschovaný slavný Excalibur) se opravdu vydařil. V obrazu, který mi vyvstal před očima, nechybělo naprosto nic, sugestivní líčení vyvolalo představu divokého pobřeží, pochmurnou krásu skalisek, rozlehlé travnaté plochy s úzkými cestičkami uprostřed tajemných a nebezpečných rašelinišť, i zvláštní krásu opuštěných vřesovišť ... a samozřejmě, ponuře nevábné Jamajky.
Navíc nebyl to až tak úplně romantický výlet, romanticky rozervaná je spíš krajina, ve které se příběh odehrává, a samozřejmě hlavní hrdinka Mary, mladá, krásná a taky statečná, vytržená z důvěrně známého prostředí, zažívající pocity osamělosti, strachu a opuštěnosti, osudem nedobrovolně vehnaná do životního dobrodružství, donucená zaplést se do nervy drásajícího života plného pobřežních pirátů, pašeráků i vrahů, do prostředí nepřátelského a dost nebezpečného, tedy do života, kterému se jako správná romantická hrdinka vzepře. Dějová zápletka je pak dobrodružně – detektivní, možná místy až hororová (ale to spíš ve filmu – po dočtení jsem se podívala na jednu z verzí z r. 1939, kterou natočil A. Hitchcock – bylo to jiné, a nebylo to vůbec špatné, mě se to líbilo, jen doporučuji shlédnout až po přečtení knihy, protože dojmy budou nejspíš kvalitativně dost odlišné – to co nabízí du Maurier a co Hitchcock je opravdu trochu něco jiného, du Maurier celý příběh zabalila do dramaticky romantického vyprávění, na rozdíl od Hitchcocka, který vsadil daleko víc na drsnost a ošklivost, hrůzu nahánějící krajiny i charakterů).
Ale zpět ke knize, doporučuji, pokud si chcete odpočinout, je tahle knížka to pravé, poskytne vám příjemně mrazivý, napínavý a dramaticky popisovaný příběh v lákavě jedinečném prostředí ... a Mary budete prostě fandit :-).

„Stála tak dalších deset minut nebo ještě déle a čekala na nějaký zvuk nebo znamení, ale všude byl klid. Jen hodiny v předsíni tikaly, chraptivé a nepřístupné – symbol času a lhostejnosti. Náhle zaslechla výkřik, ale v okamžiku dozněl a ztratil se a byl tak slabý a vzdálený, že to mohl docela snadno být výplod jejích představ, vybičovaný vším, čeho byla v noci svědkem.“
...
„Mary prošla předsíní a vkročila do chodby. Ani paprsek světla nepronikal ven skulinou pode dveřmi ... přistoupila těsně ke dveřím a přitiskla ucho na výplň. Ani hlas se odtud neozval, ani ona bezpečná známka života, lidský dech. I ten prudký pach po vyčichlých nápojích ... byl teď mnohem méně znatelný a klíčovou dírkou sem vnikal průvan. Mary podlehla náhlému impulsu, který nedovedla ovládnout, stiskla kliku ... nikdo tam nebyl. Dveře do dvora byly otevřené ... muži byli pryč ... a jí se místnost náhle zdála nevinná a neosobní. Bylo po hrůze. Poslední paprsek zapadajícího měsíce namaloval na podlaze bílý kruh a uvnitř kruhu se pohyboval tmavý kroužek jako prst. Byl to vržený stín. Mary pohlédla nahoru ke stropu a viděla provaz, provlečený hákem v trámu. Konec provazu vrhal stín do bílého kruhu. Kýval se tam a zpět ...“

75 18.02.2019

Fascinující! Bylo mi ctí a potěšením tuto knihu číst už od prvních vět.

Ano, je to opravdu příběh o ženské duši a magii a také o malé části naší historie. Pochopit, co se vlastně na kopanických kopcích odehrávalo bylo úžasným dobrodružstvím. Objevovat moudrost bohyní: "Že je někdo doktor, neznamená, že ví všechno! Jak já znám doktory, tak ani ten lepší, ani ten horší nevědí ani to nejzákladnější – že totiž nemoc těla je i nemoc duše. To bylo to první, co mě moje mamka naučila, a oni se k tomu nedopracovali doteď."

Vyprávění doplněné o citace ze zdrojů, které autorka prostudovala mě nadchly ... teprve ze strohých úředních hlášení je možné plně pochopit tu bezmoc, která bohyně po celá ta léta provázela (čarodějnické procesy, slídění SS, později STB), umocněnou jednoduchostí a nevědomostí lidí z tohoto drsného a chudého kraje.

Neobyčejné ženy žily v Bílých Karpatech.

"... tato mračna zakalená a búřlivá povětří zažeň, jakož i všeckny neřesti v nich škodlivé, krupobití, hromy a blesky... prosíme, rozežeň a zkaž Bůh všemohúcí!"

75 24.11.2014

Sinuhet nás provází životem faraonů,utrpením otroků, ukáže nám touhu po vědění, ale také po moci, z ní vzešlé války,ale i sílu lásky a víry, to vše jeho očima, tak jak se žilo a jak svět okolo sebe vnímal on sám:

"Já, Sinuhet, syn Senmuta, jsem nicméně znechucen lží ve dnech své staroby a svého zklamání. Proto píši jedině pro sebe a píší jen to, co jsem viděl na vlastní oči nebo o čem jsem se přesvědčil, že mi bylo pravdivě vypravováno. V tom se liším ode všech, kteří žili přede mnou, i ode všech, kteří budou žít po mně…“

Sinuhet, na počátku plný síly a víry v pomoc lidem, na konci zodpovědný za smrt faraóna. Špatné činy, přestože většinou pochopitelné, si vyčítá do konce života, nevěří v bohy ani v to, že by se lidé někdy mohli polepšit:

„Toto napsal Sinuhet, Egypťan – ten, jenž žil osamělý po všecky dny svého života.“

75 03.10.2014

„To jsou řeči,“ odpověděl medvěd Kubula, „to jsou řeči, abys věděl, já se každému líbím. “ Kuba Kubikula zavrtěl hlavou a povídá si sám pro sebe: „Však já na tebe, synáčku, vyzraju. Víš, co udělám, postraším tě medvědím Barbuchou.“

A tak se i stalo … pan Vančura vytvořil opravdu nezapomenutelné postavičky, jeho fantazie stvořila zábavné pohádkové příběhy nejen pro děti, uplatnil v nich totiž svůj pověstný smysl pro absurdní situace, a tak se jedná o příběhy vtipné, v podstatě o takovou situační komiku pro děti, ale i dospělé /bavila jsem se taky :-)/.
Oblíbila jsem si líného medvídka Kubulu, který se nerad myje, oblíbila jsem si i vlastně neškodné (a trochu ustrašené) strašidlo Barbuchu – zhmotněnou fantazii medvědáře Kuby – který s medvídkem a Kubou prožívá všechna jejich dobrodružství …

Takže se pěkně usaďte, děti (i vy, dospěláci) a seznamte se … to malé chlupaté je velký hajdalák a mlsoun Kubula. Za časů ušatých čepic, kdy mrzlo až praštělo, světem s tímhle méďou chodil medvědář Kuba Kubikula, který s ním ovšem měl dost starostí a občas i velké potíže, on se vám totiž tenhle méďa vůbec nechtěl mýt, taky chvíli neposeděl, a tak vyhřebelcovat ho a vyčistit mu uši bylo nad medvědářovy síly, a o koupání nemohla být ani řeč – a tak Kuba, který měl pod čepicí, vymyslel jak na něj … „Co ty Kubulo, se budeš věčně drbat?“ … „já tě naučím!“

A taky, že naučil … no a co a jak se událo, už si budete muset přečíst sami :-) …

Pozn.: věřím, že ze mně možná mluví nostalgie, vzpomínky, že pro dnešní děti je archaický jazyk asi hůř zpracovatelný, vlastně i příběhy samy o sobě, protože společenské normy, jak mnozí čtenáři poukazují, se posunuly jinam, přesto si ale myslím, že není vůbec na škodu zkusit příběhy těch tří výtečníků dětem přečíst, možná neuspějete, možná se nebudou zase až tak moc líbit, ale jsou součástí naší literární historie, tak se prostě dřív psalo, byly regulérní součástí tehdejší společenské normy, a tak bychom je měli brát, a tak bychom je měli znát (a i dětem zprostředkovat) ... navíc, leccos opravdu vyváží Vančurův humor, takže za mě je to příjemné čtivo "ze starodávna", z doby Ladovských zim a ušatých čepic :-) ...

74 18.09.2024

ONA – vystupuje z vlaku, a přitom chce utíkat,
zdraví, a přitom chce řvát,
místo toho jen neslyšně kráčí po šedém koberci …

A pak se to skutečně děje, všechno to, o čem se jí zdálo.
Její podezření, pochybnosti, úzkosti a strachy se zhmotní ...
Jen jeden den a je po všem, stačilo! Víc nezvládne, už ani vteřinu!

ON – přece nebude brečet!
Co bys chtěl? Co ti chybí? Co by ti udělalo radost?
Vyslov to nahlas, řekni …
Jenže ty mlčíš! A potichu trpíš.
Jen jeden den a je po všem, stačilo! Víc nezvládneš, a tak je konec!

Pochopení, co se právě děje, přichází náhle, najednou prostě víš, skutečně stačí jeden den, abys pochopil a jedna vteřina, abys to zastavil!
Stačí na to i krátký, komorně laděný, příběh, který řekne minimem slov vše, co mělo být řečeno.
Střízlivě vyprávěný, téměř, jako by bez emocí, a přesto jich je plný, vřou pod povrchem, a ty se přitom procházíš po hladině, a pod tebou to vře, jen tenká vrstva slov, minimalistická vyjádření, tě odděluje od gejzíru, který hrozí vyvrhnout svůj obsah, to, co je skryté v nitru a hrozí výbuchem …

Přitom těch pár slov dokáže říct vše, je to umění a Delphine de Vigan ho ovládá. Dlouho jsem se jí vyhýbala, v obavě, nebo předtuše pesimisticky laděného příběhu, zbytečně!

Příběh dvou hrdinů, spousty nevyužitých a nevědomých náhod, z každého slova čpící beznaděje, takovým vlastně vůbec není! Střízlivost textu tu zaručuje čtivost, chceš se dobrat „něčeho“, co cítíš, že tam je, a protože je ten příběh krátký, máš to na dosah … pravdu?
„To přeci nemůže být pravda.“
Jenže je! A ty si to musíš přiznat, Mathildo.
… odpovědi?
„Viděl sám sebe, … jak hledá správné odpovědi.“
Jenže smršť otázek tu je jen od toho, abys na ně nemusel hledat odpovědi, Thibaulte.
…
„Došla na konec čehosi.“ … velmi prostého, zdá se totiž, že šanci, na kterou čekáš, pokračovat dál, vlastně vůbec nepotřebuješ!
Nenech se zmýlit, tenhle příběh v sobě v podstatě umně skrývá spoustu optimismu, je totiž ó tom, že to jde … navzdory … říct dost!

74 16.07.2024

Příběh je to prostý – šťastně zapomenutý krátký úlet s trvalými následky o jejichž existenci nemáš dlouho nejmenší tušení. A tak následuje šok! – který chce čas – pro všechny zúčastněné. Musíš pochopit situaci, přijmout ji a naučit se s ní žít.
Jednoduchá zápletka /na které stojí většina autorových příběhů/ se začne odvíjet v sentimentálně romantickém vyprávění o jedné manželské krizi /Segal je jednoznačně autorem sentimentálně romantických vztahových příběhů/ zatraceně dobře napsaném! Erich Segal je velmi dobrý vypravěč /však je taky mj. VŠ pedagog kreativního psaní/ každopádně není moc autorů tohoto žánru, které bych četla /není to můj preferovaný druh literatury/, ale od pana Segala jsem přečetla skoro vše, co napsal, jeho styl psaní se mi líbí, má dobře propracovanou psychologii postav (je vidět, že v tom je opravdu profík), a tak je to pro mě příjemně strávený čas, s každou jeho knihou – v relaxačně odpočinkovém módu (většinou je to dovolenková záležitost).

I když je to už hodně dávno, co jsem knížku četla, tak si rámcově dobře pamatuju nejen děj příběhu, ale hlavně pocit – emoce příběhu, protože to je právě to v čem je autor dobrý, jeho příběhy ve vás zanechají emoční stopu – vesměs jde o silný příběh. V diskuzi k autorovi jsem se dočetla, že je to autor sentimentálních kýčů, za mě bych souhlasila se slovem sentimentální (ano, jeho příběhy takové jsou a mě se právě to na nich líbí, proto je čtu), s kýčem bych ale už nesouhlasila – jeho příběhy za mě nesou svou známku kvality, jsou dobře promyšlené a zpracované – za mě jde o literaturu ve svém žánru na špičce kvality.
„… vypadala, jako by znovu uchopila kormidlo života … nemýlil se … byla nesmírně houževnatá. Když přijel, měla na sobě džíny a kaštanový rolák … na poličce stálo nejmíň půl tuctu knih. Byla mezi nimi biochemie a angličtina pro cizince … a červená knihovna.“
… a u téhle se vážně dobře relaxuje …
„Jako obvykle jsem vstávala za svítání.“, odpověděla s úsměvem. „Nemám zatím záclony, ale aspoň k něčemu je to dobré, protože mě probudilo sluníčko. Uvařila jsem si čaj a prošla jsem se až na Harvard Square. Je to nádherné místo – obchody věčně otevřené. Hráli tu nějací muzikanti a knihkupectví byla plná lidí.“
… no řekněte, není tohle krásně idylické ráno? Za mě jednoznačně!

74 14.05.2024

„je dobré vědět, že v lidských dějinách je spíš pravidlem než výjimkou, že skořápky a nálepky zůstávají, ale obsahy se mezitím mění, někdy dost radikálně“ (S. Komárek)

Stanislav Komárek je, jak je uvedeno výše, filozof, sociolog, antropolog, etolog, biolog _ a taky je, mj. žákem A. Portmana _ „jde o to, že zde stojíme před tajemstvím toho „sebe“, jehož vždy novým, jedinečným uskutečněním je každé jednotlivé individuum, každá samostatná živá bytost“ (A. Portman).

Četla jsem různě několik jeho prací (hlavně v době studia) a čas od času si ráda od něj znovu něco přečtu (připomenu si, protože mi je jeho způsob uvažování dost blízký). Do rukou se mi tak dostaly tyto eseje, a tak jsem se do nich pustila.

Stanislav Komárek se v nich na člověka a společnost dívá kulturní optikou a to, že je všestranný – viz výše – je ve výsledku velkým plusem. Jeho eseje čtivou (popularizační) formou popisují důležité fenomény lidské duše – a jejího vztahu ke společnosti a přírodě. Uvažuje totiž o deformacích lidské přirozenosti – zvažuje objektivní realitu lidské kultury a přemýšlí o jejích zákonitostech.

Čtení je to spíš na pokračování, každá jednotlivá esej vás totiž donutí přemýšlet a možná pak spolu s autorem objevíte často se vyskytující absurditu lidského počínání (hlavně v společenském dění).

Témat, kterým se věnuje, je hodně, tak možná jen namátkou:
_o principech (společnosti)
_o propletení (osudů)
_o procesech (degradace)
_o pocitech (degenerace)
_o příznacích (intelektu)
_o povaze (charisma)
_o poutech (v nás)
_o předobrazech (lidskosti)
_o pomstě (ducha)
_o pláči (Bohů)
_o povaze (civilizace)
_o protivenství (údělu).
Ale věřte, že je toho daleko víc!

Co mě zaujalo, byly třeba úvahy o kolektivním nevědomí, „které vede národy do zkázy“ (myslím, že to je téma více než aktuální – je to právě válka, která má jeden z nejhlubších dopadů na lidské chování a ovlivňuje definování morálních a etických hodnot jednotlivých společenství) a individuálním nevědomí, „které, když je správně pochopeno a je mu dán prostor, vyhmatává pro jednotlivce ten správný životní prostor“. _ (a jsme pěkně u milého Freuda a Junga :-).

S vysvětlením se začíná (jak jsem psala, autor je mj. přírodovědec a etolog) u nižších organismů – nadindividuálních, jako jsou včely nebo mravenci (a to je pro mě hodně zajímavé téma, tyto myšlenky jsou často využívány v literatuře, a pokud se něco takového vyskytne, vždycky si to ráda přečtu – jako např. Mravenci od p. Webera, nebo teď mě napadá Šepot včel a jeho magický realismus) – od nich a jejich společenství (které je řízeno, zdá se právě kolektivním nevědomím, se možná máme co učit :-) – a tady je dobře vidět právě ta absurdita v našem lidském způsobu zacházení s ním :-/.

_“Kolektivní nevědomí však funguje velmi dobře i u lidí, kde se vztahuje nejen na rodiny či instituce, ale třeba i na celé národy. Nemohu si odpustit příklad, který máme v sousedním Německu přímo na očích, kolektivní nevědomí tam ostatně bylo vždycky mocné (historicky každý ví – ach jo :-/). _Na jedné straně tam přechází mateřství s jeho relativní bezmocností a pečovacími instinkty z jednotlivých reálných žen na stát jako celek, který leží jako obrovská kojící samice k všeobecné dispozici (i u pavouků rodu Eresus pavoučata matku nakonec vysají) - není tedy vcelku překvapivé, že stát tohoto typu je reprezentován bezdětnou kancléřkou.“ „Na straně druhé instinkt velí dovážet v rámci „Willkommenskultur“ spolu s lidmi ze zahraničí to, čeho se v těch vlastních akutně nedostává: touhu se rozmnožovat a udržovat rodinu, neproblematickou náboženskost či představu o odlišných rolích pohlaví ve společnosti. Nejen plžům a včelám, ale i celým národům nevědomí našeptává, kudy vede cesta.“ (S. Komárek)

Až tak budete hledat, ten správný prostor pro sebe, nezapomeňte, že _„když jsme příliš vtaženi do toho, co se děje ve světě kolem nás, tak si ani neuvědomujeme co se děje v našem vnitřním světě a jak se to vněm odráží. Když se ale naše pozice ve světě hroutí, _máme problémy v práci, když se mění celková hospodářská situace _ máme pocit, že jsme ve slepé uličce. Pak se všechna energie dostane do nitra a aktivuje hlubší hladiny v nevědomí a lidé začnou prožívat mimořádné zážitky, které normálně nemívají“ _pozor, to může být cesta k nespokojenosti a depresím!

A ještě jedna poznámka ke kolektivnímu nevědomí _“pokud například lidé dlouhodobě vnímají politické autority jako zloděje, lháře a podvodníky, může se stát, že v příštích volbách zvítězí někdo s podobným profilem“ _to je dost nebezpečný vzorec, že! _ navíc může lehce přecházet do všech možných odvětví – činností v našich životech! _ a ještě navíc „si můžeme zvyknout na to, že je s námi manipulováno a nevědomě hledat podobné" _do dalších budoucích nejen společenských vztahů!

A na závěr – ještě něco o lítosti, která je také naší přirozenou součástí _“lítost nad našimi činy a touha po jejich zpětné nápravě, patří k počinům už zcela integrované „dospělé“ mysli, která už ochutnala ze stromu poznání – toho dobrého i zlého! _k dospělosti patří, že za své činy neseme odpovědnost!“

74 21.03.2024