alef komentáře u knih

„Vášeň tak hluboká,
a přec nic nedáváme znát.“

Dívka či žena většinou jen plaše hledí, muž si netroufá, a tak se kradmé pohledy jen pomalu mění v pohledy, kdy se oči od sebe nemohou odtrhnout … :-)

Přečtení téhle knížky vůbec nic nemění na tom, že je pro mě čínská kultura poměrně velkou neznámou, je zvláštní, jiná, s našim způsobem myšlení těžko uchopitelná, ostatně, jako celá Čína (s její historií i současností). Čína, která navzdory všem změnám klade důraz na svou historii a tradici, a přitom je pro ni typická mj. i tradice všudypřítomné cenzury, která je ovlivněná měnícími se ideologiemi a státními zřízeními, a přitom, napříč všemi, je tu všudypřítomná naprostá bída a odevzdanost osudu „nízkých“ vrstev obyvatelstva … a tak se není čemu divit, že se čínská literatura hojně (tradičně a všudypřítomně) uchyluje k jinotajům – jinotajné významy se prostě staly nutností (často možná i pro samotné přežití autorů :-) ).
Jejich pochopení je pak pro „neznalce“, tedy i mě, dost složité, proto jsem si příběhy z téhle knížky – adaptace středověkých povídek o lásce, o zradě, o souženích s láskou – dávkovala pomalu a snažila se přitom mít stále na paměti místo jejich vzniku (ony by se bez toho daly asi dost těžko číst).
Takže, když jsem četla, měla jsem na paměti, … že literatura měla vždycky v Číně důležité postavení – chápaná jako autentické svědectví o době a lidech, podbarvené subjektivními emocemi autora (já je vnímala povětšinou jako pocity melancholie), které dodávají příběhům lyrický podtext.
Milostné příběhy pak mají většinou poměrně složité zápletky, nebo spíš složitě konstruované – do působivých (líbivých) scén – krátkých epizod (je to jako kdybyste sledovali divadlo), pointa je pak takovým pragmatickým zakončením děje, ne tak, jak byste možná v našem evropsko–romantickém kontextu milostných příběhů očekávali, o tělesné lásce se tu nehovoří vůbec :-), takže nehledejte žádné propracované milostné scény, či vášnivá vyznání, ani různé výrazy okouzlení milovanou bytostí (tohle v čínské literatuře spadá do zvláštní kategorie, taky tradiční, erotické literatury) a to není tento případ, lásku tu najdete vyjádřenou jen čistě lyrickou náladou příběhu :-).

Co tedy v příbězích najdete? … většinou krásnou ženu, jako předmět touhy, ale zároveň i jako strůjkyni komplotu, či přímo zkázy … prostě i krásné ženy staré Číny byly „femmes fatales“ … kvůli jejich rozmarům zanikaly říše, pro jejich jediný úsměv padaly hradby nedobytých měst :-).

„Bílá paní pak naplnila pohár a podala jej Sü Süanovi. Potom, plna laskavých úsměvů, řekla líbezným hláskem, poodkryvši své třešňové rtíky a odhalivši své zoubky jako perličky: „Jak tu přede mnou stojíte, vzácný pane, nechtěla bych vám nic nalhávat. Můj manžel už zemřel a my dva jsme si patrně souzeni osudem. Od prvního setkání jste byl ke mně tak milý, že si toho stěží zasluhuji. Máte-li mne opravdu rád, jsem se vším svolna. Velmi bych vás prosila, abyste vyhledal dohazovačku, mohli bychom být spolu šťastni do sta let. Takovému páru by samo nebe přálo. Což vám by se to nelíbilo?“

Jak to Sü Süan uslyšel, pomyslel si v duchu: „Byl by to vskutku dobrý sňatek. Nebylo by špatné dostat takovou ženu. Velice rád bych souhlasil, ale jedna věc mi v tom brání. Po celé dny pracuji v lékárně starého pana Li a nocuji ve švagrově domě. Pár věcí sice mám, ale musel bych si opatřit nové šaty. Kde bych vzal peníze na svatbu?“ A tak jenom povzdechl a neřekl ani slova. „Pročpak vzácný pán neodpovídá?“ zeptala se bílá paní. „Jsem vskutku pohnut vaší láskou,“ ozval se konečně Sü Süan. „Nebudu však před vámi nic tajit. Jsem příliš chud, než abych se mohl opovážit.“

„To je to nejmenší,“ řekla na to bílá paní, „můj měšec je dosti bohatý, o to se není třeba strachovat.“

… prostě bílá paní to měla pod kontrolou :-).

72 02.09.2020

Do rýmů a veršů svázaný každodenní život ... vztahy mezi mužem a ženou, mezi rodiči a dětmi ... otázky viny a trestu ... to vše ve formě dobře pochopitelné snad pro každého.

Máte před sebou lidské osudy svázané hororově pochmurným nadpřirozeným prostředím způsobujícím mráz na zádech a těžké přesto poetické sny :-).

72 25.07.2017

Detektivky nijak zvlášť nevyhledávám a moc jich nečtu, ovšem paní Agáta, to je čestná výjimka ... když mám sáhnout po detektivce, je moje volba do velké míry celkem jednoznačná :-) ...
... a tak jsem se zas jednou vydala, spolu s ostatními hrdiny tohoto až hororového příběhu, na anglický venkov, na ostrov, do luxusního sídla, které z počátku navozuje klid a pohodu (to se mi na příbězích paní Agáty líbí :-), no a když jste tak pěkně usazení v křesle, popíjíte čaj, můžete si položit otázku: Co se asi tak může stát, když dáte dětskou říkanku do rukou šílence? ... nic víc a nic míň, než, že se všichni zúčastnění velice záhy dozví svůj osud :-), stanete se tak hned vzápětí svědky toho, jak všichni stanou tváří v tvář spravedlnosti za činy, které spáchali v minulosti a nebyli za ně po právu potrestáni ... opravdu všichni, vč. toho posledního:
„Jeden malý vojáček vztek měl na svět zrádný,
proto se sám oběsil – a tak nezbyl žádný.“

Následuje vrcholná etapa ... hrůzy a vzájemného podezřívání (jak jinak, než že se, s narůstajícím počtem nevyjasněných úmrtí, mezi zúčastněnými – tedy spíš zbývajícími zúčastněnými :-), začínají objevovat různé teorie vysvětlující uplynulé události) ...a posléze smrti (vynalézavé a dost brutální).

S polknutím posledního doušku čaje se rázem ocitnete na konci příběhu, na konci autorčiny vynalézavé hry, během níž nám dovolila postupně nahlédnout do minulosti a myšlenek všech zúčastněných ... a to je to, co mě na jejích příbězích vždy zaujme :-).

Paní Agáta byla na tento svůj román patřičně hrdá, ve své autobiografii napsala: „Napsala jsem tu knihu po příšerně složitém promýšlení a měla jsem radost, co jsem z toho udělala. Bylo to jasné, jednoduché, neproniknutelné, a přece to mělo dokonale logické vysvětlení.“

72 30.01.2017

Sirmarillion – kniha knih (podobnost není náhodná) příběhů dávných věku od stvoření světa, kronika vzniku a pádu civilizací – kniha o ambicích, zradě, obětech, ale taky lásce, co přetrvá věky.
Sirmarillion – soubor textů (podobnost není náhodná), z kterých poskládáš kompletní mytologii a komplexní historii světa Středozemě.

Pan Tolkien má můj obdiv – za jazykově bohatý, epický příběh počátku věků, fascinující a dechberoucí ...

Na počátku bylo stvoření světa – božské bytosti zpívají hudbu, jež stvoří svět – a máme tu kosmologický základ! Počátek dobra a zla! Mocné bytosti sestoupily na zem a zformovaly ji k obrazu svému …

„Na počátku byl Ilúvatar, a s ním byli Ainur, které stvořil, a ti zpívali … pokuste se zpívat spolu v souladu a ladit své hlasy … a když zpívali z hudby povstal svět.“
Svět, do kterého s láskou a dobrem přišly i ambice a první náznak zla, co sehraje velkou roli v osudu světa … „ve svém srdci zatoužil po větší moci a začal do hudby vnášet vlastní tóny, narušil tak harmonii světa a vznikly nesoulady a střety …“

A tak božské bytosti Valar potřebují se světem pomoci – do příběhu vstupují Maiar, nižší duchové sloužící mocnějším bytostem Valar – služebníci, co se přidávají na stranu dobra či zla, takže se tu poprvé setkáš se Sauronem i Gandalfem, známým tu jako Olórin – moudrý mezi Maiar – kam, kdo zamířil ti co se po Středozemi již nějaký čas potloukají, moc dobře vědí, a ti co ne – zjistíš ve Třetím věku ...

Svět byl tedy stvořen, a jako každý řádný svět, i tento potřebuje svou mytologii a s ní pohádky (nenechte se mýlit, prapůvodně to nejsou jen povídačky pro děti před usnutím) – o vzniku a osudu tří drahokamů vytvořených elfím princem, naplněných světlem prastarých stromů – následují totiž tragické příběhy o hrdinství, lásce a zradě.
V knize knih najdeš opravdu spoustu příběhů – pohádek, do kterých se otiskla historie – o vzestupu a pádu, o věrnosti a pýše, o snahách dosáhnout na nesmrtelnost, o potopě a ten poslední – o stvoření Prstenů moci – vzestupu Saurona a počátku Třetího věku – stojíš na prahu Pána prstenů!

„A tehdy Sauron přijal na sebe krásnou podobu a předstíral pokoru a žádal, aby mu bylo dovoleno zůstat v Eregionu. A tam se usídlil a učil Noldor všechna řemesla, v nichž měl velkou dovednost. A lidé mu věřili, protože vypadal jako přítel elfů. A pod jeho vedením vyrobili mnoho prstenů, které měly velkou moc; avšak Sauron potají vyrobil Jeden prsten, aby vládl všem …“

Každý z příběhů je trochu jiný – mísí se v nich kosmologie, mytologie, politika s pohádkami o lásce a životními tragickými příběhy – dohromady pak ze Sirmarillionu dělají takový klenot – vybroušený diamant jehož precizně vybroušené plošky dohromady vytváří oslnivý lesk nad Tolkienovým světem!

71 25.10.2024

„Dojat vším, co je láska,
k tobě se přimykám,
smuten vším, co je láska,
před tebou utíkám.

Překvapen vším, co je láska,
mlčím ve střehu,
churav vším, co je láska,
soužím se pro něhu.

Poražen vším, co je láska,
u věrných noci úst,
opuštěn vším, co je láska,
až k sobě budu růst.“
/Doznání/

Dostala se mi do ruky náhodou – objev knihobudky, a tak jsem ji vzala s sebou na cesty a v podvečer se na chvíli (venku po parném dni na sluncem sálajícím břehu pomalu plynoucí řeky) začetla … do melancholických, silně náladových, lyrických, ale taky dost bolestínských, melodických, a přitom zvláštně smutně útěšných a veskrze intenzivních básnických obratů pana Halase…

„Oblohy zvrstvené
a roky přešlé v dál,
dny láskou zvichřené
vás jsem se nenadál.

Teď stojím zmaten v nich
v přepychu podivném,
snů dávno ztracených
v mlčení pochybném …
/Léta/

A v žáru horkého léta mi bylo na chvíli trošku smutno, ale ne úplně nepříjemně, spíš to byl jen takový chvilkový letmý pocit … smutku z konce léta …

„Nebe podzimní tisíci ptačích křídel laskané“ …
/Podzim/

… „tak jako zavíráš své oči jímavé,
pták křídla sklání“
/Píseň/

71 05.08.2024

Nečekaně zajímavý čtenářský zážitek … v příběhu Mečířovic rodiny ukryté vyprávění o proměnách podkrkonošského kraje, kde se do čistě zemědělského prostředí pozvolna „vkrádala“ industrializace a s ní počátky dnes dobře známého (a bohužel už upadajícího) sklářského průmyslu, kde se do původně negramotného a tmářského kraje pozvolna „vkrádalo“ vzdělání, které ovšem místním přineslo víc otázek, než odpovědí, a asi víc duševního i morálního trápení, než osvícení, určitá pudová „jednoduchost“ k životu v tomto kraji totiž tak nějak „přirostla“ …

Je to kraj, kde jsou podkrkonošské vísky rozesety po celém údolíčku a jeho stráních a „stavení od stavení je značně vzdáleno“.
Je to kraj se silnou vůlí k životu, jinak by se tam ani nedalo přežít.
Je to kraj, kde se děje často něco tajemného a místním se zdá, že až zázračného, kde smrt je častou mařitelkou lidského štěstí, jen občas se totiž slituje a couvne.
Je to kraj, kde prostá a často nábožná mysl není navyklá reálně posuzovat život v celé jeho složitosti jevů a tak ho chápe spíš jako prosté seskupení náhodných skutečností, a tyto nenadálé obraty pak vysvětluje všemocným prstem laskavé Prozřetelnosti.
Zdejší lidé tu rozhodně nemají kdy oddávat se labužnickému pozorování půvabů kraje a náladové hře jeho barevnosti … „hmotné starosti jim totiž nedopřávaly tolik hledaného klidu, spíš je honily a pobízely z místa na místo, od úsvitu do tmy, od jara do jara – den co den.“
Nutnost je pak naučila důmyslnosti, stali se vynalézavými - tak postupně velebili své „háje“.
A tak je tu celý život jedna ohromná práce.

I z rodiny Mečířových to věčné pachtění a starosti vysály život – „srdce je totiž odstrčené, ošizené o svou dávku láskyplného života“ – a tím pak trpěli všichni členové už od plenek.

Citové bohatství je totiž pramenem štěstí – a ten tu vyschl!

A tak s obvyklou horalskou důkladností dál žijí své životy bez něj.

„Tvrdý horalský život jako by v něm byl ztělesněn a zhuštěn. Veškerá ta fyzická námaha nebyla s to zdolat jeho pevné zdraví, jako divoké vichry, sveřepé lijavce a šílené vánice nebyly s to rozhlodat hrdá čela horských velikánů. Nezmarná síla a nepoddajný vzdor tohoto kraje jako by se vstřebaly v krev a svaly upřímného jeho dítěte a věrného obyvatele. Člověk s přírodou a ovzduším a náladou zdál se srůstat v jedinou harmonickou jednotku. Ba člověk jako by chtěl triumfovat nad mrtvou hmotou… Ovšem nebylo nic podobného vědomého v duši Mečířově, ale instinkt zdravé bytosti zdál se vésti ho k témuž cíli.“
Pevní, neúnavní, vytrvalí … ale stačí to?

„U Mečířů nikomu ani nesmělo napadnout vyhýbat se práci, která mu byla přiřčena.“

Do Mečířových osudů, tak křišťálově jasných, a tak prostě průzračných, stejně padl nenadálý a neznámý stín … pokrok! Nevyhnul ani téhle horské krajině …

Je to ale pro zdejší její obyvatele cesta k prospěchu, nebo ke zkáze?

„Po osobním jejich štěstí se Mečíř neptal. Sám žádných podobných požadavků neměl, a že by nějakých mohly mít jeho žena nebo děti, to mu ani na mysl nepřipadlo.“
V těchto letech se podstata podhorského života na první pohled nepozorovatelně, ale přesto dost pronikavě měnila …
„Ale tak mě často napadá, co na tom světě máme. Od narození do smrti jen lopotu a chvíle oddechu a radosti jen jako namátkou. Proto jsme na světě? Stojí za to život?“ … „Proč jen nám vložil Pánbůh do těla srdce a do toho srdce cit! Bylo by líp, necítit jako kámen nebo zvíře –“ … „A tak si někdy myslívám, že dětem dobře nerozumíme. Zapomínáme, že maj jiné myšlenky než my a jiné tužby – a my že pořád je chceme mít po svém. Všecko se tak změnilo …“

Vítr se žene – slyšíte?
Taková hrozná metelice!
Stromy láme a vyvrací! – Už je tu!
Slyšíte – jak skučí a lomozí – – a láme kmeny?

Jako větrná smršť zavířil život v zdejším kraji - divoce a zběsile se rozvlnil nad zdejšími rodinami … „ a co za dlouhá léta nahromaděno, rozprášil téměř v jediném okamžiku“.

71 04.06.2024

„ Mluvíme-li o hodnotách, mluvíme v inspiraci, v optice života: život sám nutí nás, abychom stanovovali hodnoty; život sám hodnotí námi, když stanovíme hodnoty…“ (Soumrak model)

Zarathustru jsem četla už dávno, v době studia na FF, a tak teď, když se mi náhodně dostal znovu do rukou, jsem si jeho příběh prošla ještě jednou, už ale ne, jako student FF, ale prostý čtenář, kterého zajímá starý příběh o jednom moudrém Peršanovi …
--- A on se obrátil ke svému srdci a pravil mu: „nechápou mne, nejsem ústy pro tyto uši.“
Zarathustra totiž mluví výhradně v obrazech a podobenstvích, a tak se mi nakonec má předchozí četba přeci jen i teď dost hodila – není to vůbec lehké čtení – Zarathustra má jediný cíl – svým vyprávěním přesvědčit člověka (přesvědčit lidi), aby zapřemýšleli nad hodnotami, které utváří jejich životy – aby je přehodnotili – a pak skrze smrt Boha apeluje na zánik těch „přebytečných“ – slepého stáda …
Je fakt, že jeho nihilismus v důsledku znamená úplný rozklad morálky – a tak, podívat se na dnešní svět Nietzscheho optikou není pak zrovna příjemné zjištění … křesťanskou morálkou, zdá se, se dnes už řídí málokdo – spíš se většina, z těch, co se k ní hlásí, jen tváří, že se jí řídí, ale ve svém nitru? … nechci říkat, že nihilismus dnes vládne naším západním světem, protože si to nemyslím, ale své místo v něm má, takové, že bychom nad ním měli znovu a znovu přemýšlet a zvažovat jeho důsledky – náš západní svět tak přichází spolu se zrušením toho pouta s vírou v nadřazenou instanci (viděno optikou současného stavu světa) mj. o své morální chápání světa a v důsledku toho i o svůj životní postoj (myšlenku svobodného a ničím neomezovaného života) – zapomínáme totiž, že se pojí (a to pouto je nerozpojitelné) se zodpovědností těch, kdo si takový způsob života zvolili – no, jak říkám, náš morální způsob chápání světa dostává dost na frak …

Možná je na čase začít s přehodnocováním (a to bylo především Zarathustrovo úsilí) všech dosavadních hodnot lidské existence, celé společnosti a tím i její morálky. – Zarathusta možná vyzývá hlavně k tomu, abysme, my lidé, začali „bez pomoci a záchrany od Boha“ sami svou vlastní zodpovědnost brát vážně …

A jenom malinko z té filozofie, která mi, jako vzpomínka, prolétla při čtení hlavou, třeba na Spinozu, který mezi prvními rušil ten transcendentní vztah mezi Bohem a člověkem, nebo na Kanta, který říkal, že je v podstatě nemožné, abychom se mohli se svými kategoriemi rozumu jakkoli vztahovat k transcendentnímu světu …
… teda až na to, že pro Kanta jsou ideje nedosažitelné jen na půdě poznání, ale co se týče morálky, tam je člověk svým praktickým jednáním stále uskutečňuje (přiznávám, že Kant mi je o dost bližší) – Nietzsche totiž považuje svět idejí za dokonale vylhaný (po kupě ho drží jen víra – nelze vykázat ve zkušenosti něco, co vlastně vůbec neexistuje) – a v tom si s Nietzschem moc nerozumím :-) …

71 24.05.2024

„ ... hluk ... hlasy, smích, křik, ... pláč, cinkot, štěkot ... troubení všechno ... útržky obrazů. Abstraktní umění ...“

Magický bolavý příběh se vám hned v úvodu zatne drápy do kůže a kdo znáte Annu Bolavou tušíte, že vás ta nepříjemně bodavá bolest neopustí až do samotného konce.
To magické v autorčiných příbězích mě přitahuje – vábí do svých tajemných zákoutí, ať už jsou hluboko ve tmě, na dně, nebo pod zemí, naopak to reálné v jejích příbězích (po třetí přečtené autorčině knize v krátké době za sebou) – vyřešené a nevyřešené mezilidské vztahy – defilující proud postav a postaviček maloměsta, mě oslovuje čím dál méně (jedno neměnné schéma ve všech příbězích udržet atmosféru nepomáhá) – tak proto ta kalná voda, která si nakonec udělá vždycky co chce, uhasila dvě hvězdy, Před povodní si tak musí vystačit se 3* osvětlujícími scenérii – tu magickou i tu reálnou. Voda je totiž hodně nebezpečný živel – nakonec vždycky smete vše – neklid v duši i chaos v citech – podle Anny Bolavé ovšem apokalypsa očišťuje ...

Bavilo mě objevování toho erbenovsky „prastarého“ (kdo by si nevzpomněl na jeho poeticky hororového Vodníka, ale i na toho urbanovsky eko-teroristického), co se stále drží v našem světě a co nás ohrožuje, co nás zachraňuje - naši civilizaci varuje!
Ale na druhou stranu, jsem už ráda, že řečovická kronika došla ke svému polednímu listu, a budu se těšit na nové – předpokládám, že opět palčivě bolavé/bodavé náměty, já po Anně Bolavé určitě opět sáhnu, teď si ale dám trochu pauzu a před koncem roku naladím na poněkud veselejší/optimističtější notu, dramatické atmosféry jsem si užila (po přečtení dvou knih od této autorky hned za sebou) --- až, až :-).

„U dna je jiný svět.“

71 12.12.2023

Úzkost, obestře vás hned na začátku,
neidentifikovatelný strach,
nevíš komu a čemu věřit,
co je pravda, co je klam?
Nevěříš vlastním očím, vlastně přestáváš věřit všem svým smyslům - a někdo klepe na dveře!
Co ti říká instinkt?
Sleduj zvířata, ta moc dobře ví!
A člověk? Je dobrý nebo zlý? Jaké jsou jeho úmysly?
Jak se rozhodnout, když svět přestane fungovat podle zajetých pravidel?
Je důvěra v člověka, k člověku, na místě?
Co se vlastně děje se světem?
Bouře otázek, prší na vás ze všech stran. Paradoxem je, že odpovědi nejsou až tak důležité, najednou na tom nezáleží, svět, tak jak ho znáš, totiž necháš za sebou!

Dívat se z očí do očí lesní zvěři a obdivovat instinkty plameňáků může být mrazivě drsnou zkušeností...

Zneklidňující příběh, který si zaslouží pozornost!

71 10.12.2023

Za svitu helénského slunce na agoře je slyšet hlas,
přednáší se aristotelská logika, předvádí se umění rétoriky,
tady má své pevné základy morálka.

Tak začíná výlet časem – za hranicemi poznání a svobody myšlení. S panem Vondruškou projdete staletími a prozkoumáte dějiny manipulace a podprahového ovlivňování, budete pozorovat realitu skrze optiku fake news, vynálezu, který je starý jako lidstvo samo – prý je to naší lidskou evoluční výhodou – vytvářet a podléhat konspiračním teoriím, nechat se ovlivňovat ideologiemi, propagandou, náboženskými dogmaty – to proto se to stále opakuje, to proto jsme museli projít protestantskými revolucemi, barokním temnem, osvícenstvím a renesančním optimismem, a mockrát podlehnout válečné propagandě ...

Pan Vondruška mě mile překvapil, optikou historika se nad tématem rozkročil opravdu zeširoka a myšlenku svobody myšlení důkladně prozkoumal, výsledkem je dobře zpracovaný přehled přístupů ke konceptu svobody myšlení – má totiž bohatou historii (a taky hluboké zakotvení ve filozofii).
Na počátku stoji právo jednotlivce svobodně formovat, vyjadřovat a měnit své myšlenky, a to bez vnějšího omezení a tlaků. Jak z této publikace poznáte, přestože se to zdá jako samozřejmost – historie nám podává mnoho zpráv o potlačování a omezování této naší svobody – formy jsou různé – mění se také obsah – jen nástroje zůstávají pořád stejné!

A tak se postupně něco dozvíte o racionálně promyšlených konstrukcích, které po staletí intenzivně využívá propaganda, zjistíte, že vždy záleží na tom – kdo, co a jak říká! – a taky, pro koho je sdělení určené. Zjistíte, jak důležitou roli hraje charisma (což dodnes mnozí – většina - současní politici nechápou).
Na přetřes tak přijde třeba má oblíbená Obrana Sókratova (tam někde na začátku poznáte, jak lze pomocí logiky manipulovat se závěry – stačí vyjít s nesprávného předpokladu a přesto dojdete k logicky správnému závěru – takže si pamatujte, že logicky správný závěr sám o sobě prostě nestačí ), ale povídat se bude i o sv. Augustinovi, který byl přesvědčený, že se otázkou svobody nemá smysl zaobírat – protože člověk je dílo boží a vše se řídí jeho vůlí. Zjistíte třeba taky, jak neúnavní ve své propagandě byli husité (a Češi neúnavní volnomyšlenkáři :-) ... a i o dalších podobně významných mechanismech, které formovaly myšlení, bude řeč.

A na závěr bych možná přidala několik aktuálních postřehů hodných k zamyšlení ...

„přemíra informací ztěžuje možnost jejich objektivního posouzení “

„jednoduchost získávání informací znehodnocuje proces poznání, už není potřeba „studovat“, stačí „vzít“, a když to udělají lidé, kteří nejsou schopní kritického myšlení?“

„nehledejte zlé úmysly tam, kde je dostatečným vysvětlením hloupost“

71 23.11.2023

„Láska je přechodné šílenství, vybuchne jako sopka a potom opadne."
Tato "definice lásky" pochází z knížky Mandolína kapitána Corelliho. Ale, co myslíte, je to tak?
Na začátku příběhu Možností milostného románu jsem si na ni vzpomněla, měla jsem totiž pocit, že přesně o to tu běží, a samozřejmě, chtěla jsem zjistit, jak to teda je, resp. o co tu jde? Dala jsem na doporučení nefernefer - viz. komentář níže, přestala se tak úplně soustředit na příběh a vrhla se na to, co je za tím vším, čemu říkáme láska, ukryté ... na emoce, na pocity, které se autor pokusil s námi, čtenáři, sdílet.
Nechala jsem tedy slova a věty plynout ... "vůbec mi nedávalo smysl, že by někdo psal o tom, co se běžně děje" ... ale je to tak, jsou totiž v každém z nás, přichází zcela přirozeně, a jsou naší přirozenou součástí - řeč je tu samozřejmě o emocích, to ony jsou tím stěžejním, na co se v téhle knížce soustředit. Ať už se jim totiž bráníme, nebo se jimi necháváme unášet, jsou tu a ovlivňují každého z nás, a samozřejmě, stojí v první řadě, u všech pocitů týkajících se ... lásky.
Děkuji mé oblíbené nefernefer, protože právě její komentář, hovořící o sdílení, mě nasměroval tím správným směrem, a přesně ukázal na to, o co tu jde - jak už jsem řekla, příběh vlastně není vůbec důležitý, takových milostných příběhů, kde se TO děje (proces od zamilování se až po konec jedné lásky) je téměř nekonečné množství, miliony variací o TOM hovoří.
Ale tady mají hlavní slovo do nejmenších a nejniternějších detailů rozpitvané a sdílené, myšlenkové i tělesné ... pocity...
"psát milostný román je jako vytvářet patchwork ... s každou větou upadám v podezření, zda jsem látku svého života neutkal podle jiných milostných románů, co hůř, podle písní a reklam, podle filmů a seriálů, podle vašich facebookových statusů ...".
... analyzující s filozofickou přesností všechny etapy milostného citu.
Souhlasím, že je to asi jediný způsob, jak tuhle knížku přečíst a odnést si z ní opravdu to, co se autor čtenáři snažil zprostředkovat ... pochopení toho zvláštního procesu, kterým každý z nás, když se zamiluje, svým vlastním, osobitým a jedinečným způsobem prochází, a který má, přesto přese všechno, něco společného (se všemi ostatními), a to je to, co autor téhle knížky hledá a pojmenovává ...
"Proč jsme vlastně jeden s druhým? Snad jsi chtěla slyšet nějakou svou vlastnost, která ti připadá zvlášť žádoucí ... nebo jsem měl zmínit pestrá potěšení ... tvého těla. Ale já mlčel a cítil, že s tebou nejsem z žádného určitého důvodu ..."
... jen mi chvílemi přišla na mysl otázka ... jak moc? ... a jak hluboko? ... je potřeba rozpitvávat důvody ... toho, co prožíváme?
"Jenže co proti tomu znamenají nějaké naše vlastnosti nebo schopnosti?"

Čtěte, pokud si právě o tom chcete popřemýšlet ... a sdílet své pocity!

PS: do paměti i do srdce se mi opravdu vryl výlet s babičkou a dědou na Pálavu ... "Pustil jsem jim potichu Johnnyho Cashe, a vystoupil z auta, abych je nerušil. ... Takže to existuje, říkal jsem si. Je možné spolu zestárnout ..."

"One man, one wife, one love for life
Memories are made of this" (Johnny Cash)

71 28.12.2020

Josef Lada – jméno, které si snad každý spojí s typickou idylickou venkovskou krajinou, s její atmosférou a náladou, a někdo pak ještě s ilustracemi k vojáku Švejkovi. „Značka“ Josef Lada má ale taky své pevné místo v žánru komiksu, resp. své místo tu mají Ladovy seriálové obrázkové „příběhy“ psané v letech 1900-1930, a to do různých satirických časopisů nebo humoristických magazínů. Šprýmovné kousky pak vycházely v nedělní příloze Českého slova na počátku 20. let 20. století.

Jen náhodou se mi dostaly do rukou právě tyto venkovské minipříběhy – Šprýmovné kousky Frantíka Vovíska a kozla Bobeše. Pan Lada je ještě nenazýval komiksem, ale tomuto svému časopiseckému seriálu říkal: „humoristický film dětem přístupný“, což samozřejmě byl, protože si za komiksového „hrdinu“ zvolil opět jednoho ze svých oblíbených zvířecích „hrdinů“ – kozla Bobeše.

Bylo to príma setkání, četla jsem si večer před spaním, jako takovou „minipohádku“ na dobrou noc, a je škoda, že tenhle „seriál“ nebyl delší, protože jsem se u všech těch drobných „zlomyslností“, které si Frantík s Bobešem na ostatní, ale i na sebe navzájem navymýšleli, bavila a pěkně se mi usínalo, když nakonec všechno … dobře dopadlo :-) ...

„Stále se opakující rozpustilé kousky Frantíka a Bobeše nemálo dopalovaly panímámu Vovískovou. Po každém kousku panímáma vyhrožovala, že Bobeše prodá, ale vždy ji za chvíli zlost přešla a zapomněla na to. Ale když v sobotu, minulý týden, ti dva kašparové svrhli panímámě v kuchyni velký krajáč mléka, rozzlobila se tou měrou, že poslala pro řezníka a Bobeše mu opravdu prodala. Smutně Bobeš naříkal, když si jej řezník Úterý odváděl a Frantík u plotu celé potoky slzí proléval. To bylo smutné rozloučení obou nerozlučných kamarádů.“
… ale nebojte, takhle to nekončí! A jak to tedy dopadlo?
„Doufejme, že se to na ně neprozradí! Konec. Má úcta, nazdar, pozdrav pámbu!“

71 16.07.2020

„jako lidská bytost se posouváte jedině tehdy, vymaníte-li se ze zóny osobního pohodlí“

Scott Jurek, „člověk, který nezapadal“, sám sebe asi nejvíc definuje skrze výkon … „každý máme svou vlastní cestu, každý může něčeho dosáhnout, nenechte se od nikoho odradit, když se snažíte dosáhnout nějakého cíle nebo si splnit sen“ … zní to hezky, že. To těžké teprve přijde, totiž, zjistit o čem opravdu sníte a jaké jsou vaše cíle, háček tedy spočívá v tom, že ji (cestu) musíte najít!
Obrovský respekt, musím hned na začátku říct, že jsem ho cítila v podstatě od první stránky, od prvních řádků, už když jsem četla o Scottově ne zrovna veselém dětství (alespoň tak na mě působilo) a náročném až tvrdém dospívání, které si asi neumím úplně představit. Scott více méně říká, že ho zformovalo, a taky připravilo, na život, jaký si vybral … „někdy je potřeba nemyslet na to, co budete dělat, ale prostě půjdete a uděláte to, protože to udělat musíte!“
Přiznám se ale, že cesta, kterou si Scott vybral (a že měl ten výběr dost zkomplikovaný, takže opravdu, klobouk dolů!) mě vlastně neoslovila, navzdory veškerému respektu k tomu co dokázal, a navzdory tomu, že mnohým jeho rozhodnutím rozumím … jenže, mnohým zase vůbec!
„Pohánějí vás sice nohy, ale za podstatnou část výkonu vděčíte svalům zad a břicha. Na posílení zad je dobré v posilovně trénovat přítahy horní kladky a veslování, lopatky při tom tlačte k sobě. Cvičíte-li jógu, zaměřte se na pozice v záklonu, například polohu kobylky, most nebo loďku. Na posílení břišního svalstva zařaďte do svého repertoáru cviky, při kterých pánev zůstává na místě, a nohy se pohybují. Vzpory na rukou a předloktí patří mezi nejjednodušší a nejúčinnější cvičení tohoto druhu. … Běžcům úžasně prospěje jakákoliv jógová pozice, pokud se ovšem soustředí na to, aby zpevnili svalstvo středu těla.“
To, jak Scott popisuje svou cestu k fyzické kondici, je zrovna jedna z těch rovin vyprávění, kde si v podstatě rozumíme, sama taky běhám a tak jsem si docela ráda trochu „porovnala“ vlastní zkušenosti (jen ještě, abych uvedla na pravou míru, v žádném případě se nechci srovnávat – moje běhací denní taxa je mezi 5-10 km, žádný velký trénink, řídím se čistě pocitem, běžím, dokud se mi chce :-) … pro mě je běh totiž čistou relaxací), a tak třeba tohle, že přibrat jógu (mám vyzkoušené a praktikuji) je fajn, bych určitě podepsala :-).
Úplně nejvíc jsme si pak „rozuměli, ve chvílích, kdy Scott popisuje „ty“ chvíle (stavy mysli), které se při běhání dostaví:
… „kdy se „pro mě běhání přetransformovalo do něčeho jiného, než je pouhý trénink … stalo se něčím jako meditace, místem, kde jsem mohl nechat svou mysl – obvykle zaneprázdněnou školou, myšlenkami na budoucnost nebo starostmi o mámu – volně plout.“
… „znám jednoho spisovatele, který prohlašuje, že nebyl nikdy tak šťastný, jako když pracoval na své první knize – ta byla nakonec tak mizerná, že nikomu ani neukázal rukopis. Říkal, že ta radost pramenila z toho, jak se mu během práce zastavil čas a on toho zjistil spoustu o sobě a o svém řemesle. … když jsem to jaro běhal … pochopil jsem, co tím ten spisovatel myslel.“
– tohle totiž, je na běhání to nejskvělejší!
„Jde o to, žít s dobrou vůlí, dostatkem ohleduplnosti i pozornosti vůči světu; osvobodit se od uměle vytvořených konceptů ve vlastním životě.“
A hodně zajímavé pro mě bylo i vyprávění o změně způsobu stravování, tedy o Scottově cestě k veganství a vitariánství, přestože sama nic takového nepraktikuji, to ale neznamená, že bych se nechtěla dozvědět víc, protože souhlasím, že ve způsobech stravování jsme stále hodně ve vleku „vytvořených konceptů“, konvencí a zažitých „pravd“, kterých se stále příliš držíme, nebo ještě spíš, o kterých vlastně ani moc nepřemýšlíme. Veganství ani vitariánství asi přesto pro mě úplně nebude (i když ráda pár receptů vyzkouším, a věřím, že i trvale zařadím do svého jídelníčku, protože v jídle ráda experimentuju a novým chutím se rozhodně nevyhýbám, a když zavítáte do té správné prodejny – už tu opravdu jsou – ani ingredience nejsou problém), spíš bych řekla, že si taky už nějaký čas hledám svou vlastní cestu (proto díky za určitou dílčí inspiraci), která sice nebude ani veganská, ani vitariánská, ani úplně vegetariánská, protože maso na mém jídelníčku zůstane, ovšem v míře velmi omezené – což mám už přibližně rok vyzkoušené a za mě – tohle funguje – pokud se držíte hesla: z jídla musíte mít radost! … tedy, držte se svých vlastních chutí :-), a nezapomeňte přitom na střídmost, na množství totiž taky záleží :-).
„... ale když jsem teď viděl, jaké ovoce může bolest přinést, chtěl jsem víc bolesti. Chtěl jsem ji použít jako prostředek, abych objevil, co ve mně je. Změřit síly se sto mílemi terénu a nejlepšími trialovými vytrvalci na světě mi potřebnou bolest mělo zajistit.“
Neporozumění pak trochu přichází ve chvíli, kdy Scott hovoří o bolesti, vím, že ke sportu patří (každý, kdo sportuje, ví o čem je řeč), a právě proto, že běhám, dokážu si představit i pochopit, že přesně tohle je nejspíš gró většiny ultramaratonských běžců, ale zároveň se mi (možná proto) příčí přijmout (nejen Scottovo, ale obecně, sportovní) … „měřit si síly skrze bolest“ … vyhrává, kdo víc vydrží! … mě se totiž v tu chvíli nějak vytrácí můj hlavní smysl, či důvod, proč sportuju – potěšení! … a k takovému druhu „potěšení“ (viz. výše) asi nikdy nedospěju :-), mít dobrý pocit z vítězství, když od půlky v pravidelných intervalech cestou zvracím, když dobíhám posledních 50 km! se zpřetrhanými vazy, apod., určitě není nic pro mě :-) , ale tím neupírám Scottovi a jeho kolegům obdiv – že tohle zvládnou, to co mě na tom trochu děsí, že tohle je pro ně určitým „motorem“, který je posunuje dál.
Takže, chcete-li blíže prozkoumat prostor mezi vyčerpáním a totálním zničením, chcete-li se dozvědět víc o svém těle a vůli, chcete-li zažít vzrušení z porážek soupeřů - čtěte!

A jestli do toho chcete jít ... "zaměř se na přítomný okamžik" ... a běž!
Podle Scotta Jurka totiž vítězství chutná skvěle!

71 05.06.2020

„Dobrá literatura vás nutí, abyste přerušil čtení a vycházel se projít ...“
(B. Hrabal)

Víte, že Hrabalovy texty vydané v 60. letech byly oproti původnímu znění umírněnější? Prý takové umírnění Hrabalových drsných, „rabiátských", poloh usnadní čtenářům k jeho textům přístup :-) … ve skutečnosti to ale bylo tak, že prostě musely brát určité ohledy na dobové normy, a to nejen na „únosnost“ určitých politicky ožehavých témat, podobné to bylo i u vulgarismů nebo popisů sexuálního chování :-). Knížka, kterou máte v ruce, mezi tyto texty patří, je Hrabalovou prvotinou, můžete tak posoudit sami :-).

Ještě než se ale pustíte do prvních páně Hrabalových povídek, určitě nevynechejte úvod, čeká vás tam totiž krásné autorovo vyznání … vyznává se tu z náklonnosti k lidem … zneuznaným, zdánlivě vyšinutým, vyvrženým na okraj společnosti, a zároveň k lidem … v jejichž nitru, přesto, nebo navzdory tomu, doutná plamínek lidskosti. Sám autor vám tak hned na začátku knihy krásnými slovy objasní její smysl, důvod, proč kniha vznikla a jak se její autor stal úžasným pábitelem :-) … protože to přesně pan Hrabal byl, člověk, který vycházel ven, projít se a poslouchat … hovory lidí …

„Tak jsem mu vypravoval o lidech, o kterých se ani nepíše, spíš o takových numerách, o lidech, o jejichž existenci je skoro možno se zranit. Zkrátka spíš jsem vypravoval o takových brňavkách velkoměsta...“ (povídka Baron Prášil)

… které pak, s poměrnou přesností zachovávající reálné informace, přenášel do svých příběhů, prožité a slyšené zkombinoval, spojil se svou úžasnou fantazií a povídky byly na světě …

„někde uvnitř máte uvízlého skřivánka na niti“ (povídka Emánek)

… jak vidíte pan Hrabal hodně a s neuvěřitelnou zručností kombinoval … motiv z povídky Emánek jistě poznáváte :-).

PS: děkuji 1amu za knižní tip, bez něj bych tuhle knížku asi minula :-).

71 19.02.2020

„Člověk oněměl úžasem před kapkou rosy a čas se zastavil.
Čekal, až mu strčí hlavu do záchodu, a čas utíkal příliš rychle a ne dost rychle zároveň.“

Zvláštní příběh … seversky strohý a přitom hluboce filozoficky existenciální … něco dokážeme vysvětlit přírodními zákony a něco ne …
… nejde tu o žádnou magii, ale spíš o momentálně racionálně nevysvětlitelné jevy, v jejichž středu je - čas - což je samozřejmě reálná veličina, jenže v tomto příběhu si musíte zvyknout na to, že nejvíc ze všeho záleží na úhlu pohledu a tedy na tom, kdo se dívá, pak už vás totiž nepřekvapí něco jako kruhový čas, zastavení času či jeho opotřebování, spotřebování, případně nastavení a jiné další podobné jevy, pochopení času je prostě složitou záležitostí a alfou i omegou k tomu je, že … záleží na interpretaci …

„… nemůže existovat žádný objektivní vnější svět … máme jenom jeho filtrovaný a zpracovaný otisk …“

… donutí vás hodně přemýšlet, a přesto si možná vůbec nebudete jistí „o co tu jde“?
Taky si úplně jistá nejsem, a tak jsem se přidržela toho, co si myslím, že je stěžejní … interpretace … zaměřila jsem se tedy na toho, kdo se dívá … na úhel pohledu … na subjektivní způsob vnímání světa vs. konvencí stanovená pravidla …

„Čas je sféra jazyka, barev, pachů, tělesných vjemů a zvuků, sféra, ve které člověk žije spolu se světem, nástroj k uspořádání a pochopení světa, jedna z příčin, že člověk dokáže přežít.“

S tím souhlasím, je to tak, člověk je asi jediným tvorem na téhle planetě (úplně jistí si být nemůžete), který je konstituovaný pravidly a zároveň jako jediný má tu možnost podívat se na ně „zvenčí“ … tedy, uvědomit si je, a nebo, jednat jim navzdory … překročit tak svá vlastní pravidla!

Hoegovy knihy (tato je 3, kterou jsem četla) jsou hodně originální, a to po obsahové i jazykové stránce, nezvykle používaný jazyk, netradiční a kontroverzní náměty, u téhle knihy se třeba v Dánsku strhla vášnivá debata ohledně dánského vzdělávacícho systému 70. let, než vyšlo najevo, že jde pouze o autorovu fikci, pokud by totiž šlo o popis skutečnosti, pak by to bylo fakt hodně děsivé … jenže Hoegovi nešlo o skutečnost, možná (alespoň si to tak vykládám) vzdělávací systém je prostě dobrým příkladem takového systému konstituovaného pravidly, sešněrovaného pravidly od sklepa až na půdu, řídícího se pravidly a stojícího na hodnocení a škatulkování ať se děje, co se děje … každý musí být zařazen … Hoeg možná jen tak chtěl ukázat, ať se prostě podíváme „zvenčí“ :-) …

„pokud je to skutečnost, pak je důležité, aby si lidé tu a tam … kladli otázky jiného druhu, než ty, jež si jinak kladou …“

71 29.01.2020

Juta – to je zcela jiný svět.
Platí tu zákon o zachování inteligence, pokud se pohybujete někde pod hranicí 100,
a nikdo si nesmí dovolit jen tak, mít víc.
A tak mozek místních není navyklý se unavovat přílišným uvažováním, hierarchie hodnot se tak radikálně mění.
Stěží pak lze měřit inteligenci objektivně.
Ve světě Juty vládne primitivní rytmus všech životních procesů.

Ovšem člověk /evoluce, příroda – vyber si/ si svou cestu našel, jak navrátit věcem přirozený? řád – skrze Bruna, jehož paměť je nepopsaný list papíru, jehož smysly ho klamou /hluchý a slepý/ a jeho IQ je shodou okolností a díky spletitým cestám náhod /jedné ze základních pohonných jednotek evoluce/ 142 …
„základní vlastnosti hmoty se materializovaly ve formě rozvíjejících se spirál a narážely na bariéru, kterou před tento vesmír postavil ten tak neskutečně vzdálený okamžik, kdy pouhá náhoda chtěla tomu, aby se rychlost světla stala tou mezní hranicí a uzavřela tento svět do těsné ulity, z níž nebylo až do samého konce žádné možnosti úniku“ …
… „Utkvělá myšlenka hlodající v jeho neobyčejném mozku byla čirá jako horský pramínek, postupně se rozlévala do stran a zahlcovala další a další sféry a Bruno začínal rozumět tomu, jak vyřešit bezvýchodnost situace, kterou před něj postavil osud a lidé.“

A tak je Bruno tím, kdo najde tu uličku, „kterou lze proklouznout mezi jednotlivými závity prostoročasu.“
„Odložil tužku a udělal krok směrem, který Albert Einstein ani jeho následovníci nemohli nikdy v zajetí svých představ o reálném světě rozpoznat, směrem, který nemohl rozpoznat nikdo z lidí žijících od narození v tom sevření trojrozměrného světa.“

Otevírá se prostor mimo čas! … vítejte v dystopickém světě neradostné současnosti a zároveň v budoucím, stejně neradostném světě nových technologií … ovšem zdá se, že tudy cesta k přirozenému běhu věcí nevede …

A tak se střídají neradostné vize minulosti, přítomnosti i budoucnosti ….

Pan Pecinovský se pomalu stává mým oblíbeným autorem sci-fi … líbí se mi ten jeho (skoro čapkovský) styl psaní, baví mě jeho bezbřehá fantazie a mrazí mě z jeho vizí (stejně jako z těch Čapkových) – tohle je přesně ten druh sci-fi, co ráda čtu – Brunův dobrodružný příběh jdoucí po tajemství inteligence, jejích možnostech, klamavých smyslech a netušených možnostech náhod, které „pomáhají“ případně „brzdí“ … cílený rozvoj/nucený pokrok/nevyzpytatelnou evoluci/přirozený běh věcí/nepřirozený běh událostí/ …

„Ale ty jsi přece člověk!“
„Ano, je tu ovšem i druhá strana mince …“

70 02.08.2024

Černá můra se zmáčenými křídly se rozhlíží po Paříži,
v měsíčním svitu se rýsuje impozantní silueta Versailles.

Hrozba visí ve vzduchu, je jak oblak páry, jak zlověstná mlha,
která vyvěrá ze skrýší pařížského podsvětí.

A vzpomínky na tu noc! Jsou stále živé.
jsou jako střepy zaryté hluboko pod kůži.

Paříž je v područí Kotvy! A Bledý snílek tu pátrá po snových krajinách ... má úkol a taky má svůj vlastní cíl. Paige Mahoneyová je totiž jedna z mála, komu se může povést obojí, komu byste svěřili úkol, který je nad lidské síly! ... zvlášť, když s každým krokem bolí celý člověk!

S dalším dílem můj respekt k autorce ještě vzrostl, ona totiž ve své fantazii nestvořila „jen“ Scionský Londýn, ale celý, do zajímavých detailů promyšlený svět - kde existují jen 2 alternativy, země pod Scionskou kotvou a svobodný svět ... a jen na jedné straně, je moc, podpořená silou, které je těžké nepodlehnout, a tak padají, jak domečky z karet, další země, jedna za druhou.

Možná je opravdu londýnská Kmotryně jediná, kdo dokáže Scionu šlápnout na krk a zastavit ho v jeho záměrech, má na to totiž všechny předpoklady - zvlášť - je mladá! Je mladičká! ... a to se ukazuje, jako strategická výhoda - totiž, jen emotivní mládí, entuziasmus a vize ovlivněné už prožitou zkušeností, která nutí bouřit se, rebelovat a nikdy nic za žádných okolností nevzdat, jednat impulzivně, bez rozmyslu dřív mluvit než myslet, mít hlavu v oblacích i pevně na zemi - může zaručit úspěch takové mise! A ona přesně taková je! A mně se to líbí, fandím jí pro její nezkrotnou povahu, nezlomnou vůli a vytrvalost s níž se pouští za svým cílem a beru jí i se všemi jejími nedostatky (taky jich pár má, jako třeba zbrklost a netrpělivost, které nejenom jí přivádějí do dost nebezpečných situací a občas ohrožují na životě). To vše k ní patří, a posouvá ji dál, jako každá zkušenost. Paige je hrdinka, která je svá a je jiná! A pro mě tak zajímavá!
Takže Paige, vydrž, těším se na další setkání ...

„Nikdy jsem si nepomyslela, že se z téhle kukly vylíhnu jako Černá můra a nikdy bych nevěřila, že zrovna já Londýnu strhnu masku z tváře “

„ jaké tváře budu muset ještě nasadit? Kým se budu muset ještě stát? “

Tahle noční můra totiž, zdá se, nikdy neskončí!

70 05.10.2023

Vysvětluje legitimitu politické společnosti,
z racionálního souhlasu přirozeně svobodných lidí v přirozeném stavu,
kde žijí lidé jako svobodné a nezávislé morální bytosti, kde každý má právo sebe-řízení se, a nikdo nemá právo vládnout druhým. Tak vypadá dle Locka sociální, ale stále před-politický stav.
Smyslem ustanovení politické společnosti je pak zabezpečit podmínky soužití …

(až potud, zdá se, že mají s Hobbesem, do kterého jsem se pustila v předchozím komentáři, leccos společného)
… jenže Locke to vidí jinak …

… jedná se tu totiž o podmínky čistě mírového soužití!
(což je v Lockově přirozeném stavu, tak jak si ho představuje, docela dobře možné, protože tito lidé jsou, na rozdíl od těch Hobbesových, kde je „člověk člověku vlkem“, morální bytosti, tudíž, zapomeňte na „boj všech proti všem“, na morálku, bez autority, která by ji vymáhala, a na vzdání se dobrovolně svého přirozeného práva ve prospěch suverénní, ničím neomezené moci)

Jak tedy vypadá politická koncepce dle pana Locka?

Účelem politické společnosti, a vlády, která z ní vzešla, je zajistit čistě mírové soužití – což je i podmínka pro její autoritu – vláda bude ochraňovat přirozená práva a usilovat o obecné dobro!
Tady už ovšem neplatí žádná absolutní autorita – neplníš si své povinnosti (správy svěřené) – pak si ono delegované právo společnost bere bez pardonu zpět.
Tudíž (a z historie víme, že na to vlády dost často rády zapomínají) legitimita každé vlády je omezená!
Vláda nemá právo zasahovat a porušovat přirozená práva (každého na sebe-záchovu),
a i vláda je pod mocí zákona!
(tady obzvlášť je třeba zpozornět, protože je to právě tento bod; nedávná i dávnější historie by mohly vyprávět, který se vládám, resp. jejich členům, poměrně dost často nedaří dodržet, vlastně se dá říct, že v tomto bodě Lockova koncepce vůbec nefunguje :-/ … nevím, asi lidstvu nebylo dáno na takovou společenskou smlouvu do vínku dost rozumu :-) , a v tomto případě bych řekla, že to platí opravdu globálně!

„Setkání s druhým člověkem, je událost (tváří v tvář, v situaci) … vystavení se blízkosti druhého, prolomení uzavřenosti Já.“

Každé setkání s filozofií prof.Petříčka je „zážitkem myšlenkového dobrodružství“, tak se vyjádřil, někde jsem četla, jeden z jeho studentů, lépe už bych to říct opravdu nedokázala, je to totiž opravdu tak.
Na tuto knížku jsem měla už nějaký čas spadeno, vzpomněla jsem si na ni s tím nejtěžším tématem letošní čtenářské výzvy – tíživé téma holocaustu, i o něm je toto „fenomenologické filozofické setkání“. Pan profesor zde opět rozvíjí, právě v rámci fenomenologické tradice, spoustu zajímavých myšlenkových experimentů…

„Myšlení, ať chcete nebo nechcete, podléhá své době.“ … ať chceme nebo nechceme, nelze se tomu vyhnout … pro každého jsou formativní roky, v nichž objevuje svět …
a právě na tom nejtíživějším období 20. století – holocaustu – pak hledá hranice dané společenskými konvencemi, a nejen to, spíš se dá říct, že je překračuje, a promýšlí svět trochu jiným způsobem (než jak jste možná zvyklí) … až k limitním stavům lidské představivosti (a věřte, že fenomenologie má velmi často tyto tendence, k takovým stavům vás dovést :-).
Se současnou krizí společnosti (situací s uprchlíky) promýšlí skrz optiku jedné historické etapy, určitá východiska, která se k ní vážou a v nich vidí paralely s dneškem, poukazuje na „sílu strachu“, z vnějších vlivů, která vedla ke katastrofě nečekaných rozměrů, poukazuje na to, jak je tento strach v naší evropské kultuře, napříč etapami, všudypřítomný … „kde se bere (strach), když víme, že rétorika a činy, stavěné na strachu, vedly k Osvětimi?“

„Hrůza z krize je kontraproduktivní. Krize znamená, že se něco změní … to patří k vývoji, to je jedna věc … obrovské nebezpečí ale vidím v panických zkratkovitých reakcích, k nimž krize vybízejí. Jakmile se snažíme něčemu uzavřít, tak to znamená, že strach ochromil naši schopnost reagovat … na problémy.“

„Děsím se společnosti, která nejenže se myšlení bojí, ale dělá všechno pro to, aby myslet nemusela.“ … co jiného pak je „přišla ke mně informace a beru ji, jako danou“? … takovým obrovským prostorem je dnešní prostředí fake news!

A tak si pan profesor, jako správný filozof, klade otázku: PROČ?

Proč, když svět zažil holocaust, se to dnes opakuje? … a věrný své fenomenologické tradici, ji i zodpovídá. Vy tak máte možnost, vydat se spolu s ním po stopách jednoho zajímavého myšlenkového experimentu, na jehož začátku je „setkání s Druhým“ … s člověkem tváří v tvář, v situaci … a faktem, že holocaust „nestvořil své svědky“ …

„sama struktura této události zabránila, aby její oběti byly schopné dosvědčit … vlastně nikdo ze zúčastněných … nepochopitelnost ochromuje všechny“ …

… bude pátrat, co se stane s člověkem, když se ocitne „uvnitř“ takové události, pochopíte, že je nemyslitelné svědčit mimo referenční rámec události, vymanit se z něj a reflektovat událost jakoby z vnějšku … a už vůbec je nemyslitelné požadovat něco takového po obětech, které ztratily dokonce i schopnost obracet se k druhému jako k „Ty“, pak se totiž nedokážou vztahovat ani k sobě samým, tedy svědčit sami o sobě … „jejich zkušenost, jako oběti, se tak stala nesdělitelná i jim samým“ … a právě to je vyhlazení … paměti dějin …

… všechny pokusy svědčit tak překračují hranice lidské schopnosti chápat …

Petříček se skrz tyto úvahy pak dostává až k zhroucení lineární časovosti … a tak i k Husserlovi a jeho „analýze vnitřního uvědomění času“ a popisuje paradoxy kontinuity a diskontinuity, kterým fenomenologie čelí … a tady (věřte mi) se už dostáváte až na samé hranice myšlení … skrz úvahy – zápasení s možnostmi jazyka – až … na hranice sebedestrukce :-).

PS: souhlasím s komentářem níže - pan profesor píše celkem srozumitelně i pro laiky, ale spíš doporučuji, pokud se ve fenomenologické terminologii už trochu orientujete.

70 10.02.2020

Trvalo to jen chvilku, právě asi tak hodinku, přečíst tuhle divadelní hru, která s pomocí hry se slovy řeší – lásku, ale ještě spíš, blízkost mezi dvěma lidmi. Je to vlastně spíš taková slovní hříčka, celý příběh je v podstatě hodinovou poměrně ostrou výměnou názorů 3 osob (dvou hlavních a jedné vedlejší):

„Počkej, počkej, jen až se dovíš!
Jak vypadá?
Hrozně!
To si dovedu představit.
To si neumíš představit! Jako hromádka neštěstí. Jednou nohou na suchu, druhou v louži.
Tak to na světě chodí.
A ten tragický výraz!“

O čem že to tedy je?
Je to ...
… trochu o snech a koho si do nich pustíme a proč,
… trochu o hře na schovávanou, kterou hrajeme sami se sebou … či proti sobě,
… trochu o tom, být někomu blíž, až už to víc blíž ani nejde:

„Ještě blíž. – Ještě!
(dosoukal se s židli až k ní, dotýká se jí koleny): Už to blíž nejde.
To není možné!
Dál to jde vždycky. Ale blíž …“

… trochu o tom, jestli hodina utíká víc, když se mlčí:

„Panebože, co máme času! Co máme ještě času. Těch vteřin …
Nemá se odečítat! Jednous´ řek hodinu, a to platí. To bude platit i tu poslední minutu. Do poslední chvíle to bude poslední hodina s tebou.“

… trochu taky o tom, jestli hřeje myšlenka:

„Může myšlenka tohle? (Políbí ho.)
Ne…
Nebo tohle! (Zatne mu nehty do tváře.)
Au!
Jak to do nás vtloukali ve škole? Bez barvy, bez chuti, bez zápachu. (Vzpurně.) A myšlenka nehřeje.
Někdy hřeje.
Pomyšlení hřeje. A pomyšlení je vždycky jen na něco nebo na někoho …“

… a trochu o tom, že člověk nechce být sám:

„Je to jako nemoc, věřte mi! Jak jsem sama, přestávám existovat. Potřebuju, aby se pořád kolem mě někdo motal, aby mi hodně často říkal mý jméno – někdo milej – to se ví! – aby na mě pokřikoval, aby mi nadával, aby do mě strkal, rejpal – Kousnul byste mě laskavě do ruky? Prosím, udělejte to honem! – Au!“

… takže i trochu o tom, jestli je možné mít lásku na dálku:

„Psát se ti nedá?
A jak bys chtěl útlým písmem po tenkým průsvitným papíře za mnou přijít? Já byla ráda, že tě můžu mít vedle sebe, ještě blíž sebe, co nejblíž sebe, až jsi musel říct: blíž to už nejde – vědět, že se tě můžu kdykoliv dotknout, slyšet tě dýchat, cítit, jak tvým dechem mi vlhnou řasy na očích – copak to není, jako bysme se i ve vzduchu potkávali? Někdy se mi zdá, že i naše myšlenky o sebe zavadí. Nebo se nestává, že se najednou po sobě otočíme a máme na jazyku to samé?
Nemohlo by to působit i na dálku?
Bude mezi tebou a mnou tolik lidí, tolik věcí! Jak by to mohlo působit i na dálku? Jak by si to proklestilo cestu od tebe ke mně? Vždyť to zabloudí!
Pojď to zkusit. Ty buď tady – já si beru svou židli sem. (Usadí se co možná nejdál) Mezi námi je dálka.
Tolik věcí, tolik věcí. Když si řeknem, že na sebe budeme každý den v určitou hodinu myslet – V kolik?
V poledne?
Ne, při jídle ne. To by mi zaskočilo.
Ráno v sedm?
To bych zaspala. A taky mi chvíli trvá, než přijdu k sobě.“

A celé to bylo tak trochu hravé a tak mě to bavilo, asi by se mi i líbilo, zajít na hodinku na Hodinku lásky :-).

70 27.11.2019