alef komentáře u knih

Autoři knihy říkají, že jsou vzdáleni evolučního pohledu na lidské chování, kdy člověk je redukován jen na „pouhý automat neúprosně řízený geny“, jak se můžeme dočíst např. v knize Richarda Dawkinse „Sobecký gen“, ... a já doporučuji tuto knihu všem, koho toto téma zajímá, kdo četl Dawkinsovu knihu a chce vidět i jiný úhel pohledu...

Evoluční psychologie a tzv. behaviorální ekologie člověka se zabývají právě úvahami o evolučních vysvětleních různých dílčích rysů lidské mysli i o komplexním vysvětlení vzniku naší mysli, a autoři obhajují některé předpoklady, jako, že všichni jedinci určitého druhu vykazují variabilitu ve svých behaviorálních, morfologických a fyziologických znacích, přičemž část těchto rozdílů je dědičná z generace na generaci, tedy, že potomstvo má sklon směřovat k podobě svých rodičů více než k jiným jedincům ...a také, že mezi jedinci panuje soupeření o zdroje (jídlo, pohlavní partneři, životní prostor) a některé z těchto změn dovolují svým nositelům soupeřit efektivněji, takoví jedinci se pak úspěšně „adaptují“ na své prostředí ... podle autorů pak hraje v sociální evoluci člověka velkou roli kooperace a reciprocita (nepříbuzenský altruismus) a aby takový systém „oplácení služeb“ fungoval, je podle nich důležité, aby se jedinci dokázali „individuálně rozpoznat“ a zapamatovat si své minulé vzájemné interakce, a tak na ně později dokázali reagovat. Naši předkové se tak setkali s problémem, spojeným s výměnou informací o prostředí, a se sdělováním instrukcí - tedy s potřebou jazyka a autoři poukazují na mnoho zajímavých faktů, ... např. že ze studií, které probíhaly v současných industriálních společnostech, vyplývá, že lidé jazyk nejčastěji užívají k úplně jinému účelu ... ke konverzaci o společenských tématech „drbech“ :-) (už lovci většinou lovili v malých skupinách a dorozumívali se nehlučně – posunky – jazyk k tomu nepotřebovali), problematické že je i sdělování instrukcí, protože např. při výrobě nějakého předmětu, je úspěšnější dát přednost názorné demonstraci, než verbální instrukci ... takže je zřejmé, že jazyk se užívá trochu jinak ... vždy v sociálním kontextu a má tedy především svůj sociální význam, pomáhá začlenit se do určitého kulturního kontextu, a tedy i do určité sociální skupiny ...

... a to je jen kratičký výřez zajímavých témat o kterých tato kniha hovoří ... výborně napsané a srozumitelně podané ...

21 10.10.2016

K příběhům pana Formánka jsem se dostala náhodou, na doporučení mé kamarádky a v době, kdy tahle jeho prvotina čerstvě vyšla a pan Formánek ještě nebyl příliš známý. Hned od prvních řádků jsem věděla, ... že tohle mi sedí :-).

David Zajíc je pro autora příležitost, jak se vypsat ze svých vlastních zkušeností, trápení, pocitů, přání (popisuje běžný život s jeho trablemi - s podnikáním, rodinou, ... popisuje příběh rozpadu jednoho života) ... tak David Zajíc prostě prožívá obyčejný život českého muže se všemi jeho plusy i mínusy. A pak se ocitneme na Siberutu ... v exotickém prostředí .. kde si autor spolu s hlavním hrdinou prožije svůj "existenciální boj" sám se sebou.

Pan Formánek se od té doby stal mým oblíbeným autorem, přečetla jsem už několik jeho knih a můžu jen doporučit :-).

21 18.02.2016

Dalí nám odhaluje svá tajemství a je při tom hodně upřímný ... ukazuje se jako perverzní erotoman s exhibicionistickými sklony, poukazuje na svou vášeň pro výšky, na panickou hrůzu z kobylek a samozřejmě na svůj už v útlém věku objevený malířský talent ... a všechny tyhle střípky zanechávají stopu v jeho vlastnoručně vytvořeném „surrealistickém světě“ ... jsou jeho „podpisem“.

Dalí při své tvorbě používá tzv. paranoicko-kritickou metodu (samovolného uvolňování iracionálního vědomí) – člověk prostě intenzivně zírá na sadu předmětů, dokud nespatří sadu jinou (např. explodující hodiny – Dalí se inspiroval Einsteinovou teorií relativity a pak taky pohledem na camembert, který se roztékal na slunci a jak říkají kritici, vyjádřil tak několik myšlenek, jako že čas je proměnlivý a všechno je zničitelné :-).

"Surealismus je stejně náhodný jako setkání deštníku a šicího stroje na operačním stole".

Dalí prostě zkoumal své nevědomé tajné touhy (a jak by řekl Freud – odhaloval sexuální úzkost, paranoiu a odpor) ... a předal nám je ve svých fascinujících obrazech.

"Když mi bylo šest, bylo pro mne hříchem jíst jakékoli jídlo v kuchyni. Číhal na okamžik, kdy se mohl připlížit k tomuto místu vzrušujících požitků, a zatímco děvčata přihlížela a ječela nadšením, popadl jsem kus syrového masa nebo grilovaný žampión, jímž jsem se div neudusil, který však pro mne měl opojnou chuť čehosi kouzelného, co mohou poskytnout jen strach a vina. Kromě toho, že jsem měl zakázaný přístup do kuchyně, jsem směl dělat všechno, co jsem chtěl. Močil jsem do postele až do osmi let prostě proto, že mě to bavilo. Byl jsem absolutním vládcem domu. Nic pro mne nebylo dost dobré... Za pootevřenými dveřmi kuchyně jsem slyšel cupitání zvířeckých žen s červenýma rukama; letmo jsem vídal jejich těžké zadky a rozcuchané hřívy vlasů; a zhorka a nepořádku, ze směsice zpocených žen, rozházených hroznů vína, vřícího oleje, stažené zaječí kůže, nůžek pocákaných majonézou, ledvinek a trylkování kanárků stoupala - z celé této směsice ke mně vanula - nepostižitelná a nápovědná vůně nadcházejícího oběda, prosycená jakýmsi čpavým koňským pachem... Jak jsem už řekl, byl jsem zhýčkané dítě."

"Jediný rozdíl mezi mnou a šílencem je v tom, že já nejsem šílenec!"

"Rozdíl mezi surrealisty a mnou je v tom, že já jsem surrealista."

"Každé ráno zažívám při procitnutí vybranou rozkoš... : rozkoš, že jsem Salvador Dalí, a ptám se unešeně sám sebe, co zázračného ten Salvador dnes asi vykoná."

"Myšlenka, že by mě mohli nepoznat, byla pro mne nesnesitelná."
Salvador Dalí

21 11.01.2016

Fantasy je žánr, který mám ráda a tak jsem na Gaimana měla už nějaký čas "políčeno", moje první volba padla na Koralínu nebo Nikdykde, nakonec se mi ale první do ruky dostali Anansiho chlapci, a tak jsem se pustila do příběhu, ve kterém jsem objevila paralelní světy, mytologii, legendy, nadpřirozené postavy, ale taky detektivku, romanci a humor ... podle mě bezva čtení, které mělo spád, a tak Anansiho chlapci určitě nebudou poslední, co si od Gaimana přečtu. Sedl mi jeho styl psaní, ... to jak konstruuje s pomocí legend paralelní světy za tím "naším", ... to jak se příběh pěkně svižně a s humorem rozvíjí, dává dohromady bezva čtení.

21 19.10.2015

Protože mám ráda pohádky, fantasy ... a hlavně čokoládu ..., byl tento příběh plný kouzel a vůně čokolády pro mě jako stvořený ... a já si ho užila, stejně, jak soudím podle níže uvedených komentářů, jako většina čtenářů :-).

21 15.10.2015

"... cosi upoutalo mou pozornost ... možná prchavá vůně muškátového oříšku a vanilky, která unikala zpod nebesky modrých dveří. Možná ten vítr, flirtující s lemem mé sukně ..."

... a tak jsem vzala knihu do ruky a začala číst ... a zpočátku to dost "drhlo" ... souhlasím, že začátek knihy není příliš povedený ... jako by vítr zamotal slova a rozházel je po stránkách halabala sem - tam ... tak se mi nedařilo se zorientovat a začíst ... přesto cosi upoutalo mou pozornost:

"Montmartre je poslední vesnicí v Paříži, říká se, ... s domky s růžovými či pistáciovými zdmi, okenicemi a pelargoniemi na každém okenním parapetu ..."

... a tak jsem vytrvala a rozhodně toho nelituji :-) ... nakonec se opět rozvine magický příběh plný čokoládové vůně a dramatických změn ...

21 29.09.2015

Mám ráda příběhy z naší historie a knížky paní Vaňkové ji pro mě dělají svým výjimečným způsobem ještě zajímavější … hledá a nachází neotřelá témata známé i méně známé části našich dějin a spojuje je do krásných dobrodružných a romantických příběhů, u kterých se tak krásně sní, no posuďte sami :-).

Zasnít se můžete hned na začátku:

„Kdo jsem? Jsem poutník s žebravou holí, který za vlahého podvečera usnul pod šípkovým keřem u polní cesty, jaké protkávají bělavou pavučinou mou zemi na každém kroku, vonící, kyprou sladkou zem.“

A poté ... pokračovat v snění až do poslední věty:

„Nikdy nebudu víc než toulavý rytíř, který odjíždí blátem a zčeřenými kalužemi od milenců, objímajících se ve vlahém předjaří.“

21 09.06.2015

Čtu neustále, ... ovšem důvody, proč po některé knize sáhnu, bývají různé, čtu, když potřebuji něco znát, čtu, když potřebuji něco zjistit, čtu, když si chci odpočinout, ... a také čtu, před spaním (pro určitou potřebu spokojeného usínání :-)... a ke každé z těchto činností potřebuji jiný typ knihy.

Třetí přání jsem si zařadila právě do skupiny "příjemného usínání" ... čtení není náročné ... můžeme se nechat unášet dějem, společně s hlavními hrdiny se ocitneme jednou uprostřed rozvalin starověké krétské kultury, poté se přesuneme do zahrady v Giverny, v níž žil a maloval Claude Monet, budeme jezdit vlaky z Madridu do Barcelony a z Paříže do Londýna, létat letadly z Evropy do Ameriky, plavit se lodí po oxfordském vodním kanálu. A všude budeme Svědky, stejně, jako hlavní hrdinové této knihy, budeme svědky jejich životů.

Pocity z téhle knížky naprosto dokonale popsal v komentáři pode mnou "tanuki": "Všichni tři jsou děsně inteligentní, nekonformní, finančně zajištění, nezávislí, s hlubokými znalostmi všeho možného vědění, od vesmíru přes filosofii, dějiny až po botaniku. Všichni mají, jaké to štěstí, slabost pro nonsensovou poezii, skvěle si rozumí, vlastně až tak moc, že si téměř čtou myšlenky" ... ale nenechte se odradit :-), je to opravdu milá knížka :-) ... a opravdu překrásně ilustrovaná.

21 17.04.2015

Tak se poslední dobou probírám knihovnou a našla jsem pár polozapomenutých "pokladů", tahle knížka je mezi nimi. Vzpomínám si na pohádkové dobrodružství "šikovných" tovaryšů, kterak získávali princeznu :). Plus ode mě dostávají také krásné ilustrace Heleny Zmatlíkové. Škoda jen, že jsem si na tuhle knížku nevzpomněla, když byly děti malé, ale snad se ještě bude hodit :-).

21 07.04.2015

Kniha psaná formou deníku Galileovy dcery Virginie, která žije jako jeptiška a pečuje o svého otce. V deníku popisuje časy jeho velké slávy a společenského uznání i období pádu, inkvizičního procesu, při kterém byl GG nucen pod hrozbou mučení odvolat svou teorii.
Také popisuje své dětství, jako nemanželské dcery GG, popisuje život jejich rodiny (matky a sourozenců), která sice žila pospolu s GG v pěkném domě a přesto si ji GG nikdy nevzal.

Námětem pro tuto knihu byla dochovaná korespondence mezi dcerou a otcem z doby, kdy již byla jeptiškou. Po historické stránce určitě zajímavé čtení, ale musím bohužel hodnotit jako čtení nezáživné. Autorovi se nepodařilo zasadit historická fakta do zrovna čtivého příběhu, a tak pro mě zůstává spíš jen takovou ne zrovna povedenou učebnicí dějepisu.

21 23.01.2015

Způsobné děti: „Nedělej si starosti. Jsou natolik vychované, že když jim řekneme, aby na nás klidně počkaly, poslechnou“,

... úspěšný, milující, chápající manžel ... bohatství ... báječná práce ... služebná ... přítelkyně ... prostě nechybí vůbec nic ...

... a tak z celé knihy na nás zívá jedna velká nuda.

Jako poznámku pod čarou bych ještě chtěla připomenout, že tématu "nevěry" se Coelho už věnoval, v knize Alef, a řekla bych, že tam se mu vedlo o poznání lépe: každý z nás může dospět k bodu, kdy má pocit, že život plyne kolem nás ... že se jen snažíme plnit očekávání druhých ... kdy vnitřně "voláme o pomoc". Coelho se s tím vyrovnává "cestou" - resp. poutí, na které je otevřeně nevěrný ... kdy je nevěra součástí jeho "duševní pouti" a "terapie"? (no s tím mám, přiznám se, trochu problém), ale knihu jako takovou jsem si přečetla se zájmem, našla v ní hloubku příběhu, který jsem v "Nevěře" prostě neobjevila.

21 05.01.2015

S doznívajícím úsměvem a příjemným pocitem po dočtení poslední stránky se ptám, v čem se skrývá kouzlo téhle knížky?

Autorův humor mi je celkem sympatický. Podle mého naprosto přesně, vtipně a výstižně líčí ten "odvěký boj" :-) ... Francouzů a Angličanů, ano ... proč k jejímu přirovnání nepoužít teorii her :-) ... autor kápl na to pravé ... "klasická půjčka za oplátku" ... mě to bavilo :-):

"... my (angličané) jsme se jenom posmívali jejich přízvuku a taky frňáku generála de Gaulla, a od té doby je prý jen v jednom kuse prudíme svým nechutným jídlem a pokoušíme se ze světa vyhladit francouzštinu. Proto nastavěli (francouzi) tábory pro uprchlíky hned vedle vjezdu do Eurotunelu a odmítají jíst naše hovězí, ačkoli už to je roky, co je podle odborníků bezpečné. Permanentní půjčka za oplátku, ... Nejezdi tam. A já mu na to: milej zlatej, je mi líto, ale musím tam jet a ověřit si, jestli s tím spodním prádlem nekecáš."

Dočteno, zavřu oči ... a stále jako bych cítila tu "příjemnou" :-) vůni francouzského sýru, ... prostě zjišťuju, že se mi bude po Paříži (viděné Paulovýma očima) stýskat :-).

21 02.12.2014

Monády ... "duchovní atomy, které jsou podstatou všech věcí".

Leibniz v tomto spisu představuje svou teorii předzjednané harmonie, vysvětluje řád a souvislost jevů tím, že Bůh uspořádal monády – nejjednodušší jednotky světa – tak, aby si jejich stavy vždy odpovídaly.
Nejvyšší – božská monáda (Bůh) předzjednala všechny monády ve světě (jako hodinář nastavující hodinky :-). Od boha pak pocházejí všechny monády, a přestože je každá monáda uzavřená a monády se vzájemně neovlivňují, tvoří spolu harmonický celek světa a mohou žít v souladu.

Pro Leibnize je typická představa suverenity Boha, která protiřečí každé snaze o jeho poznání, protože pojem Boha ohraničuje a přesahuje lidský rozum, lze jej sice myslet, ne však poznat.

Kdybychom ovšem v dějinách filozofie hledali nějaké období, kdy se nepovažovalo minimálně za sporné postavit Boha před "soudní dvůr lidského rozumu", nebo ještě jinak řečeno, kdy víra v Boha nevylučovala přesvědčení o autonomii lidského intelektu, pak to bylo právě tohle období - osvícenství ... a k tomuto "požadavku" racionálního poznání Boha se přidává i Leibniz (Bůh jako hodinář, který předzjednal harmonii mezi všemi jsoucny – hodinovými strojky na počátku stvoření :-) ... pěkné přirovnání :-) ... typické pro novověký obdiv k všemu technickému (nesmíte přitom zapomenout na právě probíhající počátek technické revoluce :-).

Pokud se zajímáte o novověkou filozofii, popřípadě ji studujete, určitě na Leibnize, jako jednoho z jejích představitelů, narazíte, a pokud chcete získat určitý ucelený přehled o novověku, neměli byste Leibnize určitě vynechat :-).

20 04.08.2017

Aristoteles nám vědy pěkně "zkatalogizoval" a zařadil, ... jako první byla samozřejmě fyzika, která . .. "je věděním o určitém rodu jsoucna – neboť zkoumá druh podstaty, jež má počátek pohybu a klidu v sobě, - je zřejmé, že není ani vědou praktickou, ani vědou poiétickou ... z toho tedy vyplývá, že fyzika je vědou teoretickou."
Hned v závěsu se zařadila matematika: "Ale teoretickou vědou je také matematika; zatím necháme nerozhodnuto, zda zkoumá to, co je nehybné čili neměnné a odloučené, přece však je zřejmé tolik, že některé matematické útvary pozoruje jako nehybné a odloučené."

JENŽE, ...podle Aristotela si s fyzikou a matematikou nevystačíme :-)

"Je-li však něco nehybného a odloučeného, je zřejmé, že poznání toho je úkolem vědy teoretické, ale nikoli fyziky – neboť cílem fyziky je to, co je podrobeno pohybu – ani matematiky, nýbrž vědy, která je oběma nadřazena. Neboť fyzika pozoruje sice to, co je odloučené, ale ne nehybné; některé obory matematiky se sice týkají předmětů nehybných, ale jež snad nejsou odloučené, nýbrž jsou v látce ...avšak PRVNÍ VĚDA má předmětem zkoumání i to, co je odloučené, i to, co je nehybné. Sice všechny příčiny musí být věčné, ale především tyto; neboť jsou příčinami viditelných božských věcí."

A tak je nám třeba ještě... PRVNÍ FILOZOFIE ... "jež zkoumá jsoucno jako jsoucno a to, co mu o sobě náleží ... není totožná s žádnou takzvanou vědou zvláštní. Neboť žádná jiná věda nepojednává obecně o jsoucnu jako jsoucnu, nýbrž každá si z něho bere určitou část a zkoumá určení, jež jí náležejí, jako například vědy matematické Ježto však hledáme počátky, tj. nejvyšší příčiny, je zjevné, že musí jako počátky náležet určité přirozenosti o sobě ..."

... a protože máme již vědy pěkně seřazené a "zkatalogizované" ... "šoupneme" ji pěkně před fyziku ... takže, jestli se někdy pustíte do Aristotela, zkuste začít od Metafyziky, první vědy, ... té, která předchází všem vědám teoretickým i praktickým :-).

20 04.08.2017

Jejda, tak tohle je opravdu už hodně dávno, co jsem přelouskala celého Olava a hned nato Kristinu Vavřincovou ... právě vzpomínám na svá gymnaziální léta :-) ... a na romantické čtení o lásce :-) ... (o jejích různých podobách - od dětské, přes mileneckou až po mateřskou v Kristině Vavřincové) a nebo v případě Olava, o touze (bolestné) a snaze naplnit ji ... vzpomínám na příběh o nesčíslně komplikacích a o vyvzdorované lásce :-) ... a taky na vyprávění o těžkém životu na Heistvikenu, o utrpení a o pocitech viny, a taky o dospívání a prvních láskách Olavových dětí ... prostě na vyprávění o smyslu života ... na drama vrcholící pocity viny a následného pokání ... a samozřejmě to vše jsem silně emocionálně (njn to už tak v pubertě bývá) prožívala :-).

20 18.07.2017

„Ulice byla špatně osvětlena ... Divil jsem se zvláštnímu klidu a temnu tady, když to musilo přece být blízko nějaké hlučné hlavní tepny londýnského života, ... za velkými vraty pevně uzavřenými a zamčenými bylo docela temno a pusto. Pak přišel ohromný průmyslový závod; a u cesty ohyzdná holá zeď ... a na vteřinu tím oknem uviděl jícen pekla,“

Všechno je podivnější ... víc, než si dokážete představit :-) ... připravte se na magické popisy ... na to, jak pradávné síly zla vyplouvají na povrch ... a s nimi skrytá tajemství ... a všechno se to „hrne“ současným světem :-) ... taky si opravdu hodně užijete popisu prostředí, ve kterém se příběhy odehrávají ... a nejsou to opravdu žádné akčními thrillery ... co se týče akce, máte spíš pocit, jako by se vlastně ani nic nedělo ... a přeci se děje ... před Vámi se otevírá mystická atmosféra, kterou opravdu vnímáte ... v ulicích Londýna pak potkáte dva svérázné gentlemany ... tito pánové Vás provedou vážně až poetickým :-) příběhem plným symbolů, které ale každý vnímá úplně, ale úplně, jinak (trochu mi to připomnělo pány Jackyla a Hyda :-))

... zde stojí proti sobě ... rozumové zdůvodnění událostí a jejich pocitové chápání ...

„Je dost zvláštní to, co jsem spatřil; někdo se loudá klidnou, střízlivou, všední londýnskou ulicí, ulicí s šedými domy a holými stěnami a tady jako by se na okamžik odhalil závoj, a kouř z pekla vystupuje mezi dlaždicemi, půda se do ruda rozžhavuje pod jeho nohama a jakoby slyšel syčení pekelného kotle. Muž, prchající v šíleném strachu o svůj život a zuřivá nenávist je mu v patách s nožem již vytaženým; tady je skutečně hrůza; ale co je to vše proti tomu, co jste mi řekl? Povídám vám, Fillippsi, vidím, jak se spiknutí zaplétá; naše kroky bude ode dneška sledovat tajemství a nejvšednější příhody budou plny významu. ... Náhoda nám vložila do ruky nit, řekněme, že zamotanou; bude naším úkolem sledovat ji.... Jinak nevidím důvodu, proč by měl být některý z nás znepokojován. ... Já osobně budu spát klidně a půjdu po své práci s pocitem jistoty a pevnou spolehlivostí v přirozený pořádek věcí.“

Nemůžu si odpustit ještě ukázku „popisné poetiky příběhu“ :-)
„Prošli tmavou ulicí a zamířili do něčeho, co vypadalo jako úzký průchod železem pobitými otevřenými vraty. Průchod byl vydlážděn dlaždicemi a vyzdoben pěknými keři v kořenáčích po obou stranách a stín vysokých zdí tu tvořil chládek, který byl velmi příjemný po horkém vzduchu na slunné ulici. Průchod ústil na malé náměstí, rozkošné místečko, kousek Francie, přesazený do srdce Londýna. Vysoké zdi čněly po obou stranách, pokryté lesklými popínavými rostlinami, květinové záhony s řeřichami, měsíčky a voňavou rezedou zářily barvami, a uprostřed náměstí vysílala fontána skrytá v zeleni chladnou sprchu ustavičně padající do bazénu pod ní. Židle a stoly byly rozestaveny v pohodlných vzdálenostech, a na druhém konci dvora byly dokořán otevřeny široké dveře; za nimi byla dlouhá, temná místnost a vřava provozu tu zněla jako vzdálený šepot.“

20 21.03.2017

Horory nejsou můj šálek kávy (zato miluju fantasy), jenže tenhle krátký příběh vzbudil na jedno odpoledne moji zvědavost :-) ...

... stačilo jen pár slov ... vplula jsem do příběhu a získala pocit, jako by se nic nedělo a přesto ... jako by se dělo všechno ... někde pod povrchem, kam nevidíte ... jen tušíte, dohadujete se, cítíte to, vnímáte ... se objevuje zmínka o zlu ... najenou přesně chápete, co tím Mr. Clark myslí, když říká: „jsem jako cestovatel, jenž pohlédl zvědavě do propasti a se strachem uskočil zpět. Co vím, je dosti zvláštní a hrozné, ale mimo mé vědomosti jsou temnoty a hrůzy ještě hroznější, neuvěřitelnější“

... a taky, že „vše –ano, od hvězdy, jež objevila se právě nad námi na obloze, až k pevné půdě pod našima nohama – pravím vám, že to vše jsou jenom sny a stíny: stíny, jež zakrývají našemu zraku skutečný svět.“ ...

... Vaše mysl horečně uvažuje, probírá se „známými směry a cestami, které jste již stopovali stokrát“ ... a pak se Vám objeví „velká pravda a ... uzříte ... ohnivými čarami narýsovaný celý nový svět, neznámou zemi; pevniny a ostrovy a veliké oceány, po nichž ještě žádná loď neplula (pokud vím) od té doby, kdy první člověk otevřel oči a spatřil slunce a hvězdy na nebi a klidnou zemi pod sebou.“ 

„Dejme tomu, že některý elektrofyzik pozná dnes náhle, že on a jeho přátelé si hráli pouze s oblázky a považovali je za základy světa; dejme tomu, že tento člověk shlédne, jak se nezměrné prostory otevírají jeho proudu a jak lidská slova letí dále, až k slunci a za ně, do světů, jež jsou za ním, ... a uvidí ... nevyslovitelnou propast, zející hluboko mezi oběma světy, světem hmoty a světem ducha.“

... bylo to docela zajímavé čtení, ... setkání s představou zla ... ničícího tělo i duši ... takže Vážení, já si vezmu autorovu radu k srdci: „až skončíte ...vypuďte vypravování z mysli. Ani si radši na ně nevzpomeňte, ... jinak toho budete litovat“ :-).

20 23.01.2017

Aneb "jak správně vést svůj rozum a hledat pravdu ve vědách" ... Descartovým východiskem je metodická skepse, soustavná pochybnost, a to zejména o datech smyslového poznání ... je to pro něj prostředek, jak ze "zcela nezaujaté představy o skutečnosti, má být nalezeno to, co je nepochybné". Snaží se najít pevný bod, který by byl základem světa a ze kterého by pak vycházelo naše pravdivé poznání ... a potvrzení našeho bytí. Pro Descarta je ten pevný bod, ze kterého může vyjít - myšlení: „Myslím, tedy jsem“.

Ovšem pozor, Descartes odmítá takovou skepsi, jako „pochybování pro pochybování“ , ... pochybnost užívá jen proto, aby se dobral pravdy, takže ...

... když jsme takhle zpochybnili všechno, o čem můžeme nějak pochybovat, můžeme předpokládat, že není Bůh, ani nebe, ani tělesa; že ani my sami nemáme ruce ani nohy ani celé tělo ... co ale nemůžeme ....předpokládat, že nejsme my sami, když si to myslíme, ... protože nelze tvrdit, že by to, co myslí, v té chvíli, kdy to myslí, neexistovalo ...

... a tak myšlenka „Ego cogito, ergo sum“ (myslím, tedy jsem), ... je ze všech první a nejjistější ...první neotřesitelná jistota. Vše může být klam, všechno je možné zpochybnit, jen ne to, že právě teď, v tento okamžik, pochybuji.

Co následuje? Samozřejmě, že hned pak Descartes Jako další jistotu objevuje, že má v sobě ideu Boha ... jako nekonečné, všemocné a vševědoucí bytosti. Tahle idea přeci nemůže pocházet z vnímání vnějšího světa ani si ji nemohl vytvořit sám, protože konečný a nedokonalý tvor si nemůže sám ze sebe vytvořit ideu nekonečné a dokonalé bytosti :-).

Tak a teď už mu nic nebrání, aby v dalším kroku získal jistotu o realitě smyslového světa:
„K vlastnostem dokonalé bytosti musí nutně náležet i pravdivost. Kdyby Bůh nebyl pravdivý, nebyl by dokonalý. Je tedy nemyslitelné, aby mne chtěl pravdymilovný Bůh klamat a předstíral před mým zrakem tento svět pouze jako klamný přelud.“

A jak tomuhle všemu říkáme? ... pokus o formulaci spolehlivé a zcela obecné analytické metody poznání :-) ... přijímat jen to, co se mi samo představuje tak jasně a zřetelně, že o tom nemohu pochybovat, ... a nezapomeňte přitom, že každý problém lze rozdělit na co nejjednodušší části, které lze pak bezpečně poznat :-) ... už Descartes byl přesvědčen, že i ty nejobtížnější vědecké problémy lze takto rozložit na „dlouhé řetězce jednoduchých kroků, a pokud se zachová jejich pořadí, musí se najít řešení".

Souhlasím s woodwardem ... některé věci jsou živé v dnešní době právě tak, jako byly v 17. století ...

PS: Podobnou myšlenku, „Pochybuji, tedy jsem“, napsal už Sv. Augustin z Hippo, dále ji ale nerozvedl.

20 20.01.2017

Slovo „člověk“ podle Schelera značí 3 navzájem zcela neslučitelné okruhy:
1. Myšlenkový okruh židovsko – křesťanský s příběhem o Adamovi a Evě, stvoření, ráji a pádu.
2. Myšlenkový okruh řecko – antický, který vyzdvihuje „sebe-vědomí člověka“ a zvláštní postavení „logosu“ – rozumu, který člověka přesahuje (transcenduje), člověk se na něm pouze (jako jediný tvor na Zemi) podílí.
3. Myšlenkový okruh převážně přírodních věd, který chápe člověka jako konečný výsledek vývoje Země, bytost odlišnou od ostatních forem života svou složitostí.

Neexistuje tedy jednotná idea člověka, už sám pojem „člověk“ je dvojznačný, za prvé čistě vědecky vzato, je to „tvor na vrcholu řady obratlovců a savců“, ovšem nezávisle na tomto významu, tu existuje ještě jeden pojem „člověka“, který Scheller označuje „podstata člověka“, a právě ten člověku přisuzuje zvláštní místo, nesrovnatelné s žádným jiným tvorem na Zemi, a které mu dává „vědomí“.

Antropologie pojímaná jako filosofická disciplína má pak za předmět svého zájmu člověka jako celek, člověka v celosti jeho bytí:

„Stále vzrůstající množství speciálních věd, které se zabývají člověkem, ať jsou jakkoli cenné, daleko více podstatu člověka zakrývají, než aby ji objasňovaly. Pomyslíme-li, že ... zcela otřeseno je zvláště darwinistické řešení otázky o původu člověka, pak můžeme říci, že v žádném dějinném období se nestal člověk tak problematickým jako v současnosti.“

Scheler tvrdí že hledá ... jak objasnit vznik a podstatu člověka, jeho postavení v přírodě (tedy v kosmu), která by mluvila o člověku na úrovni fyzické, psychické, duchovní i metafyzické. Filosofická antropologie má pak vystihovat podstatu člověka v metafyzických souvislostech, má nalézt odpovídající definici člověka, která by vysvětlila, proč je člověk výjimečnou bytostí, stojící na jedinečném místě v řádu přírody, které nepřísluší žádnému jinému tvoru. Scheler však jde ještě dál, tvrdí, neoriginálně (opakuje Kanta), že všechny prioritní problémy filosofie se dají převést na otázku: Co je člověk? ... hledá univerzální vlastnost, která určuje podstatu lidského jedince ... a nachází ji v lidské otevřenosti světu, ... touto svou otevřeností se odlišujeme od všeho dalšího života, který se naopak vyznačuje tím, že je na své organické prostředí vázaný. Člověk, jako jediný tvor dokáže vázanost na prostředí překročit ... to pak určuje způsob, jakým ve světě jsme – je to prvotní vlastnost lidského rodu :-).

"Člověk je jediná bytost, která umí říci: Ne!"

20 14.12.2016

Poezii čtu méně, než bych chtěla, prostě ne dost často, ale občas dostanu takovou náladu, nebo chuť, stává se mi to obzvlášť v tomto období, podzimních až zimních tmavých večerů ... a tentokrát se mi dostala do ruky tahle sbírka...

VÍM
„Vím, svět jsem svými verši znavil.
Kdo v této spoustě vyzná se?
Mnoho jsem znudil, jiné bavil,
Dnes každý k tomu přizná se.

A mně to v hloubi duše jedno.
Co psáno – psáno, žiju dál,
...
Kdos ohřeje se na mém zpěvu,
kdos usměje se všetečně,
kdos jádro chytí a kdos plevu,
a obé v posled zbytečně.“

... a příjemně jsem si užila tuhle svoji chvilku poezie :-) ... Vrchlického básničky jsou inspirované životem, snahou vyrovnat se se světem, s otázkami na život i na smrt, ... s otázkami, jak žít v souladu nebo spíš v symbióze s ostatními lidmi,
... jsou lyrické, ... plynou, a proto tak krásně „zní“, když je čtete,
... jsou smyslné, ...nebo spíš intimní, protože jsou o hledání, a taky o proměnlivosti nálad,
... jsou nevšední, nebo spíš ... vysoko nad všedností našich životů :-).

Mě jste pane Vrchlický bavil, ... jste opravdu vnímavý pozorovatel života, a taky jsem se ohřála Vašim zpěvem, ... obzvlášť, když jsem se snažila chytit jádro, ... místo plevy :-).

20 06.12.2016