alef komentáře u knih

Příběh o muži, o němž se předpokládalo, že je válečným zločincem, spáchal velezradu, zločiny proti lidskosti, a zločiny proti vlastnímu svědomí.
Byl …
– tím, jenž pošpinil to nejsvatější lidské právo, právo na život v míru, ale taky
– tím, jenž byl překvapivě mužem se skrytě ctnostným nitrem!

Vonnegutův příběh …
– je příběhem o fanatismu instituce, jejímž účelem bylo hubit lidské bytosti po miliónech,
– je výpovědí o nesprávném pochopení hodnot, o relativitě pravdy, o zločinu a vině,
– je pokusem o vysvětlení schizofrenie doby, která nutila ignorovat skutečnosti a podřídit se tak šíleným názorům a myšlenkám,
– je ukázkou toho, jak lze legitimizovat, prostřednictvím všeobecně vymáhané pravdy, zlo,
– je působivým připomenutím toho, že válka nenechá na pokoji nikoho!

Svým zvláštním rozměrem černého humoru a sarkasmu zaplnil autor příběh, o touze jednoho muže skončit tu nekonečnou hru na schovávanou, jež mu zachránila život a zároveň mu z něj udělala peklo, aby tak možná ještě víc ukázal na zločiny proti lidskosti, které by neměly být nikdy zapomenuty.

„Jak dávno ta válka, ta II. světová válka, byla! Jak dávno se staly ty zločiny v ní! Jak na to všichni skoro zapomenuli, dokonce i samotní Židé - alespoň ti mladí.“

A víte, co je nejhorší? Že příběh, na první pohled plný humorného sarkasmu a ironie, jejímž prostřednictvím Vonnegut (ve všech svých knihách) přemýšlí o válce a jejich následcích, je přes to všechno, vlastně šíleně skeptický – nevidí totiž pro lidi lepší budoucnost, naopak, stane se, že ztratíte i poslední iluze o schopnosti lidí učit se z vlastních chyb!

„Myslím, že svět přestal existovat v první světové válce, kdy lidé radostně posílali své děti do zákopů po stovkách. Myslím, že tehdy zanikla civilizace. To nejhorší se již stalo. Ne, že se to stane, již se to stalo. "

Je to už dávno, co se tento příběh, a mnoho a mnoho dalších podobných, odehrál, a pořád ta otázka visí ve vzduchu … „Proč?“

"Kdybyste o tom napsal knihu," řekl, "a tam na tuto otázku, na toto ‚Proč?', odpověděl, napsal byste doopravdy velkou knihu."
"Vy tu odpověď znáte?" zeptal jsem se.
"Ne. A proto bych zaplatil pěknej balík za knihu, ve které by ta odpověď byla."
...
„Kde je zlo? To je ta velká část každého člověka, která chce neomezeně nenávidět, nenávidět s Bohem na své straně.“

Bohužel, hodně, hodně moc, aktuální :-/.
A humor, ten chutná … pořádně hořce!

"Přineslo vám to hodně velké uspokojení?"
"Ne," řekl, "byl jsem jako skoro většina těch, kdo prošli válkou."
"Co tím myslíte?"
"Došel jsem tak daleko, že jsem necítil nic."

104 01.02.2023

„Píšu o světě, který znám – a v tomhle světě lidi zas až tolik nepřemýšlej.“

A tak nečekejte žádné dramatické životní zvraty, ani nečekejte žádná zásadní životní rozhodnutí,
nebude se řešit ani být či nebýt, ale každodenní život úplně obyčejných lidí – a jejich zdánlivě nudné a nezajímavé všednodenní starosti, jež řeší nejen během jedné letní dovolené.

Co naopak čekejte je, ve své podstatě jednoduché, vtipné vyprávění – vzájemně se prolínajících mikropříběhů dost bizarně různorodé skupiny účastníků jednoho zájezdu.
Tedy čekejte svěží čtivou oddychovku bez hlubších myšlenek, zato plnou dobře mířené nadsázky a správně nastaveného sarkasmu, jež zábavnou formou s jemným melancholíckým podtextem popisuje pro mnohé účastníky osobně dost nepříjemné životní události, milníky, či hledání. Vlastně, každý z nich něco hledá, jeden lásku, druhý úspěch, další práci, jiný vzpomínky, a ten další sebevědomí, a ještě jiný smysl pro zodpovědnost (pozn.: Ignác u mě teda vede :-),
a kromě výše řečeného, můžete ještě čekat spoustu vtipných narážek – na směšné pózy, stereotypní klišé, a buranské zvyklosti :-).

Takže se připravte na vtipně pravdivé nastavení zrcadla – zmatenému dospívání, zmatenému stáří, dětské i stařecké naivitě, či dospělácké nabubřelosti – určitě se pobavíte, ale můžete se i zamyslet, nad zbytečnostmi, které nás zaměstnávají víc, než by si zasloužily, k životu sice patří, ale proč je brát až příliš vážně? – možná zjistíte, že zbytečně přeceňujete jejich význam :-).

Tohle je pan Viewegh ve své vrcholné formě, spolu s Báječnými lety pod psa osobně vysoko nastavená laťka, kterou už nikdy nepřekonal.

104 13.12.2022

A já ji mám prostě ráda, podle mě je střelená, svéhlavá, nešikovná, bláznivá, svá, originální, vtipná a chytrá potrhlice Bridget skvělá! Roztomilé trdlo, které vzdoruje všem ambicím nabitým jedincům, přechytralým nudným páprdům, hlupákům i chytrákům ...

A to úplně nejhlavnější je, že mě baví! ... svým životním postojem mě je vlastně strašně sympatická, umí rozesmát, všechny tragédie s lehkostí přeorientuje na komedie, je milující, hledající, upřímná, couvající, tápající, hledající, chápající, nakažlivě usmívající se, chechtající se, ... a ještě bych asi našla dost dalších, podle mě vesměs kladných, vlastností (navíc umí ty záporné dokonale přesublimovat alespoň ve vtipné), životní lekce ji totiž dost naučily.

A navíc, její chaoticky kladný přístup k životu je nakažlivý! ... odreaguje, rozesměje, navodí dobrou náladu. Není to žádná vysoká literatura, ale Bridget a její životní styl je lék ... na chmury, špatnou náladu i únavu ... a za mě, dost účinný ... doporučuji užívat pravidelně ... v malých dávkách, případně, co kdo snese :-).

"Říkám, že ti Geoffrey taky zapomněl zavolat, že jsme děvky a faráře na poslední chvíli zrušili."
"On mi volal."
"Á, krásné šaty...takové exotické."

103 28.03.2023

„Vědět místo“ … to je to „velké tajemství Skácelovy poezie … je v tom, že právě on ví místa … Skácel chodil světem a objevoval místa, o kterých nějak už věděl.“
(Zdeněk Kožmín)

Jsem ráda, že mám knížku Zdeňka Kožmína doma, můžu se k ní vracet, někdy opět zalistovat, vrátit se k ní až zas budu číst další Skácelovy básně, nejsem totiž žádný znalec poezie, jen ji mám prostě ráda, hlavně když vzbuzuje emoce, pak se mi líbí – a Skácel do toho mého, mými emocemi vytvořeného, prostoru pro poezii dobře zapadá.

Pan Skácel nás totiž ve svých básních provází svou minulostí – místy svého dětství a vzpomínkami, zastaveními uprostřed proudu času, kdy vám pak skoro jako malíř zprostředkovává pohled na krajinu, která mu je blízká … na všechny ty prchavé okamžiky, které mu utkvěly v paměti … „moment mezi tím, co již není a ještě není“ (Z. Kožmín) ...třeba někde mezi létem a podzimem …

„Včera letěl vzduchem první bílý vlas [...]
a podzim přijde zítra.“
(Jan Skácel)

Díky Zdeňku Kožmínovi nebudu asi mít Skácelovy básně radši (ráda je mám už dávno), ale možná jim trochu lépe porozumím, a možná, že to ani není tak úplně potřeba, ale taky možná, že pak v nich objevím – no prostě – ještě víc těch vzácných okamžiků i všednodenních situací, které pak ještě víc, ještě intenzivněji dokážou oslovit, ukázat svou hodnotu … všech těch nedoceněných „běžných chvil v životě“, protože právě ty jedinečné okamžiky pan Skácel zachycovat opravdu umí …

„Já mrtvý harlekýn
trvám i po smrti neochvějně na tom
že slunce zacházející za hory
je krásné“
(Jan Skácel)

Líbí se mi atmosféra jeho básní … líbí se mi přemýšlení o životě člověka … líbí se mi zachycení konkrétního okamžiku … líbí se mi nejistota v básníkově výpovědi … líbí se mi jistota ve vyslovování souladů i rozporů … líbí se mi i večerní tesknoty o pomíjivost prostoru ... o pomíjivosti všeho …

„a je to prosté jako zázrak
a jako věčnost ve chvíli
kdy zase znovu nebudeme
jako jsme předtím nebyli“
(Jan Skácel)

… „kdy život jednotlivého člověka probíhá v kruhu, na jehož počátku a konci zároveň se střetává narození a smrt“ (Zdeněk Kožmín).

103 14.09.2021

„Kdo někdy zkusil zaběhnout maraton, poznal sám, že pro běžce nepředstavuje zvláštní problém, jestli snad v závodě nad někým konkrétním zvítězí, nebo ne. … Spíš chci vědět, jestli dokážu splnit cíl, který jsem si stanovil – to mě zajímá mnohem víc.“

Celá tahle knížka je o motivaci … o vnitřní motivaci k práci, ke sportu, … k životu. A jak jsem poměrně rychle zjistila, autorova cesta a jeho způsob dívání se na svět, je tomu mému v lecčems dost podobný, takže bylo poměrně brzo jasné, že si u mě získá jednoznačných 5 čistě subjektivně laděných *.

„… není mým životním cílem, abych, ať už na poli každodenního života, nebo v práci, soupeřil s ostatními o to, kdo je lepší nebo horší, a zápasil s nimi o vítězství … náš svět obývají různí lidé … a ti mají své vlastní názory a s těmi jsou pak spjaté jejich životy.“
… a právě z toho pak vznikají různá nedorozumění, různé malé, ale i větší neshody, které někdy zraňují a jindy nad nimi jen mávnete rukou, což je jednodušší, když víte, z čeho vycházejí, a zároveň, jak píše autor, jsou pro náš život nezbytné, protože ukazují na naši jedinečnost, na to, že si třeba všímáme něčeho jiného než druzí, že je pro nás důležité něco jiného pro druhé, že prostě „píšeme vlastní, osobité příběhy“ … a taková životní filozofie mi je opravdu hodně blízká.

Vrátíme-li se ale k běhu, což byl důvod, proč jsem začala číst (taky totiž vím, o čem mluvím :-), sama aktivně běhám už asi 6 let), z výše uvedeného je zřejmé, že k běhu, stejně jako k jiným činnostem, máme různé motivace. Někoho k němu např. motivuje touha „být lepší než …“, a ta pak táhne dál, být lepší a lepší, ale to není případ Murakamiho … a právě v tom mi je hodně sympatický, jak jsem zjistila, je mojí krevní skupinou, s podobně nastavenými motivacemi … on totiž musí mít z toho, co dělá, především dobrý pocit (že udělal všechno, co šlo) – a ten ho vede k tomu, že každý den znovu a znovu obléká běžecké boty, protože z toho, co dělá, má radost … „jinými slovy je pro … běžce důležité měřítko hodnocení, jestli jsou, když doběhli, na sebe pyšní“ (mají ze sebe úplně obyčejně dobrý pocit, že to zvládli :-).
Důležitou roli při tom pak hraje svědomí … před ostatními si totiž dokážete ospravedlnit ledasco (proč se mi zrovna dnes nechce jít běhat), ale své vlastní svědomí, to tak jednoduše neošidíte … a právě kvůli němu musíte hledat motivaci hlavně v sobě!

A ještě něco máme společné …. „Přinejmenším tedy nemusíte při běhání s nikým mluvit a nikoho poslouchat. Díváte se na okolní svět, pozorujete sebe sama, a to úplně stačí. Jsou to vzácné a ničím nenahraditelné chvíle!“
I tohle mám úplně stejně, … jen tak si běžíte a přemýšlíte o všem a o ničem, honí se vám hlavou, jak je vedro, jak je zima, rozeberete si svoje pocity, když vám je smutno, tak je vám smutno, když máte radost, tak máte prostě radost a všechno se to prolíná s různými vzpomínkami, nápady, představami i plány, a občas přijde i nějaký ten nápad … ale v tu danou chvíli je to nejdůležitější, že prostě běžíte!
Jo, a je fakticky docela fajn, když máte třeba vztek, „využít“ trochu té energie do něho vložené … jinak … možná uběhnete i trochu víc než normálně :-), a navíc, pak už budete určitě klidnější, čímž prospějete i svému okolí, když všechnu tu nahromaděnou energii budete ventilovat jinak :-).

Knížka ve stylu, copak se ti to honí hlavou?, a taky ve stylu, zápisky z cest, po kterých jsem se něco naběhal … mě fakticky bavila, byla osobitá, byla osobní, a prostě skoro jako pro mě, rozuměla jsem si s většinou z toho, co Murakami vypráví, vysvětluje, nebo ještě spíš objasňuje, proč to má tak a tak …

A tak … „běžím pořád dál útulným prázdnem … běžím nostalgickým tichem A to je opravdová nádhera. Ať už si o tom říká, kdo chce, co chce.“

103 29.03.2021

Je bezva, když vás knížka chytí hned první větou. Vlastně už svým přebalem, na kterém je ilustrace Adolfa Borna – tudíž je skvělá!) Ale vraťme se k první větě, v téhle knížce se to autorovi povedlo – dostal mě totiž opravdu téměř ihned – prostým pojmenováním kocoura … Petronius Arbiter, moje oblíbená historická postava, básník a soudce krásy :-) … důsledkem čehož jsem se na příběh okamžitě dobře naladila. No řekněte sami, neoblíbili byste si takového kocourka?
… „Když byl ještě kotě, samé chmýří a pomňoukávání, vypracoval si jednoduchou filozofii. Já jsem měl na starosti ubytování, stravu a počasí, on sám se staral o všechno ostatní. Zvlášť jsem mu musel skládat účty za počasí … connecticutské zimy jsou dobré jedině pro vánoční pohlednice; tu zimu Pete pravidelně zkontroloval svoje dveře, odmítl vyjít ven kvůli tomu nepříjemnému bílému svinstvu za nimi … a pak na mě dorážel, abych mu otevřel některé lidské dveře. Byl skálopevně přesvědčen, že přinejmenším jedny z nich musí vést do letního počasí. Pokaždé jsem byl donucen obejít s ním všech jedenáct dveří v domě, podržet je dokořán, dokud se nepřesvědčil, že je tam venku taky zima … s každým dalším zklamáním byl roztrpčenější … nikdy se však nevzdal a nepřestal hledat dveře do léta.“

A pak už vše běželo pěkně jako po drátě, doslova a do písmene, protože hlavní hrdina příběhu, Daniel, je technik – konstruktér, takže o drátech všeho druhu něco ví, a navíc, jako bonus, je to podle mě docela sympaťák, s poměrně pragmatickým přístupem k životu. Ale ani jemu se nevyhnou emoce všeho druhu (od dejme tomu lásky až po vztek a nenávist) a jak už to tak s emocemi bývá, jsou mu osudné, mění totiž pravidla hry!
V Danielově životě, totiž světě, je téměř vše podřízeno přísnému determinismu, a taky je tu možné cestování časem, samozřejmě za splnění všech předem definovaných podmínek (jak si to i vědecky a tedy opravdu poměrně přísně deterministicky založený Daniel vyžádá) … jenže ve světě, ani v Danielově životě, většinou není nic přesně tak, jak si to nadefinujete. Jsou to právě emoce, které vše, co se kolem nás děje, mění v procesy stochastické (ovlivněné iracionálními rozhodnutími a náhodami všeho druhu). A díky tomu tak stále existuje jistá možnost, jak se přes propast času pomstít! … s tím se prostě musí u zvířecího druhu – člověk – počítat :-). A taky s tím, že lidé rádi podléhají hédonistickým pokušením (k nimž patří i slast z dobře vykonané pomsty) – tudíž většinou velmi ochotně při sebemenším náznaku možnosti toho, že se to povede, do toho jdeme – jdeme hledat své dveře do léta!

103 19.11.2020

Nevlídný kraj,
blata, kopce, vřesoviště, ledový vítr, to je Haworth v Yorkshihu.
Není to zrovna ideální místo pro život, jak brzy po nastěhování zjistila rodina Bronteova. Čekalo je tu, jak je známo, jen nepříliš šťastné dětství, bez matky a s emočně chladným (uvnitř milujícím, navenek despotickým, nevšímavým až sobeckým) otcem, a to si vyžádalo své oběti – bohužel i na životech!

A ti, co přežili? Sociálně izolovaní, se svým nadáním naložili po svém, byli bystří pozorovatelé okolního světa (všichni), a tak si z vlastního pozorování, a za pomocí výjimečné fantazie, jíž byli obdařeni a kterou pilně rozvíjeli (všichni), vytvořili vlastní hry, vlastní imaginární světy – a tady se započala jejich cesta … po níž se zpočátku vydaly všechny tři sestry a snimi i nezdárný bratr Branwell.

Větrná hůrka rodiny Brontëových pro mě byla milým překvapením!
V rodinném příběhu si postupně berou slovo všichni členové téhle zvláštní rodiny, jejich myšlenky se prolínají a vytvářejí tak rozhodně zajímavý, i když dost tragický, obraz. Každý z nich přispěl svým dílem, namaloval pár črtů, smělých, či nesmělých tahů štětcem, jimiž poodkryl svůj úhel pohledu, a mírně poopravil celkovou perspektivu příběhu – teprve celek pak může skutečně vyprávět - o šanci, jak vést důstojný život, o níž snil kaplan Brontë, o šanci, jak žít spokojený rodinný život, o níž snila jeho žena, o pokřivených charakterech, o lásce a o osudu …

„Člověk /totiž/ míní, pánbůh mění.“

A o tom se ovdovělý a zahořklý duchovní i celá jeho rodina, díky dramatickým životním událostem, skutečně přesvědčili …

… „pokusil se potlačit strohou přísnost … maska uměřené rozvážnosti měla zakrýt divoké výbuchy zuřivého hněvu, impulzivní záchvaty vzteku … jen Maria znala tuhle jeho temnou stránku …“
… a později … i jeho jediný nezdárný syn Branwell.

… „Tehdy jsem právě dokončovala rukopis Jany Eyrové, … během tří týdnů jsem ho odeslala – ujaly se ho schopné a mně přátelsky nakloněné ruce. To se odehrálo na začátku září roku 1847 a ještě před koncem října téhož roku román vyšel, zatímco texty mých sester Na Větrné hůrce a Agnes Greyové, které byly v tisku již několik měsíců, si dávaly na čas … konečně se oba romány objevily. Kritici je neposuzovali spravedlivě.“ …

„Co víc bych měla o sestrách ještě dodat? Nemohu a nemám potřebu toho říkat o mnoho víc. Z vnějšího pohledu to byly nenápadné ženy, jimž život žitý v dokonalém odloučení přinesl mírné způsoby a návyky.“

102 06.01.2023

Život rozcupovaný na kusy, rozoraná cesta, žádný cíl!
Ztráta schopnosti konat!
Člověk nepotřebující záruku vítězství, ale MOŽNOST, jednat.
Ruce spoutané za zády, tak jde vstříc zkáze.
Ruce v řetězech, a přesto – jde dál!

„Se světem není něco v pořádku,“ prohlásil. „Odjakživa. Akorát to nikdy nikdo nepojmenoval ani nevysvětlil.“

Až se o to ve víc jak 1000 stran dlouhém příběhu pokusila Ayn Randová, zastánkyně laissez-fair kapitalismu („volná ruka trhu“) a duchovní představitelka tzv. objektivistického hnutí.
O příběhu samotném toho moc nepovím (tohle si opravdu každý musí přečíst sám), jen snad, že se pro mě jednalo o doslova nervy drásající čtení, zkuste si totiž číst 1000 stran, kdy máte potřebu o každé druhé větě s autorkou buď polemizovat nebo zuřivě diskutovat (vznikla by tak možná pěkná 50ti stránková seminární práce, to ale není cílem komentářů zde na DK, takže pryč od zuřivé polemiky zpět k rozsahem i zdejším účelem omezenému komentáři určenému výhradně čtenářům).

Tak, abych to shrnula, vězte, že všichni lidé mají rozum! Opravdu všichni .
Naštěstí ale, podle Ayn Randové, existence existuje nezávisle na něm!
Tedy, realita tu byla už před tím, než člověk získal vědomí, a bude tu i po něm.
Rozum pak máme k tomu, abychom poznávali svět, ovšem pouze na takové té pojmové úrovni, kde se navíc naše omezené poznání dopouští úplně běžně dost četných omylů. Díky našemu rozumu si tak všechny nabyté poznatky (i ty, o kterých ani netušíme, že jsou omylem) uspořádáme pěkně do nějakého (pro nás) bezrozporného hierarchického systému, který pak považujeme (pro sebe) za určitý světa řád – díky němu se domníváme, že lépe pochopíme funkci všech objektů, které nás obklopují, přidělili jsme jim tak totiž určitou hodnotu, což nám pak zase pomáhá orientovat se ve všech možných nastalých situacích, reagovat na ně a jednat (až na to, a na to bychom neměli zapomínat, že na vstupu je náš systém plný omylů o kterých ovšem nemáme ani potuchy).
Abychom to zkrátili, ty pak vedou k tomu, že si vytvoříme naprosto nevhodný systém morálky! … a že jich historie, a bohužel i tak aktuální současnost, je požehnaně plná.

Jak vidíte, přijmout „rozum“ jako základnu pro vytvoření si reality má svá úskalí – a samozřejmě, dalekosáhlé následky, jenže odmítnout ho, taky nejde! Podle paní Randové byste tak totiž sklouzli k iracionalitě a mysticismu – tedy odtržení od přírody a k velebení zhoubné fikce namísto skutečnosti.
Pro Ayn Randovou má rozum prostě velký význam, ovšem v trochu jiném smyslu, než jak je možná běžně chápaný, či přijímaný (proto také z jejích myšlenek vzešel celý filozofický proud), takže než začnete číst, možná není od věci uvědomit si, jak to Ayn vlastně myslí ...
Rozum může udělat chybu, ale realitu to nijak nezmění, rozum totiž pro ni není rozhodující – jediné co dělá je, že skládá věci dohromady a přiřazuje jim hodnoty.

A jak se s takovým systémem hodnot, který neodpovídá realitě, vypořádat?
To je otázka za všechny prachy – v Atlasově vzpouře se právě o takovou odpověď Ayn pokusila.
Odvyprávěla tak příběh o člověku – jako potenciálně racionálním individualistovi, poznávajícím zákony přírody a svou prací formujícím své okolí (samozřejmě ve svůj prospěch) …

„Abychom mohli pochopit, co máme chtít, musíme pochopit, jací jsme.“

Před očima vám tak doslova vyvstane „zářivá vize člověka“ coby racionální bytosti, jež tvrdě využívá svůj dar – myšlenky …

„Myšlenka je nástroj, jehož prostřednictvím se člověk rozhoduje.“ ...
ovšem nezapomínejte přitom, že není jen cílem, ale i cestou k němu!

„Byl to boj, ve kterém nezbývá než tlouct hlavou o hluchou zeď, o zeď z toho nejzvukotěsnějšího materiálu – lhostejnosti.“

Živoucí síla vyprchala, zbyl jen pocit nesmírné, nevypověditelné zrady, o to strašlivější … když netušíte, co vlastně bylo zrazeno!

„Ale slečno Taggartová, kdo dneska ví, co je pravda?“

102 28.03.2022

„Země má tajemnou moc přivlastnit si člověka.“
(V. Cílek – Krajiny vnitřní a vnější)

Provence je krajinou, o které většina z nás ví, že voní levandulí.
Marcela Pagnola si krajina modrých polí přivlastnila, stala se jeho důvěrně známou krajinou vnitřní a jeho trvalou inspirací … „pohádkovou říší, kde voní (nejenom levandule, ale taky)… tymián“ (mimochodem, jeho vůni mám moc ráda a v kuchyni je jedinečný).
Pro malého osmiletého (ale i dospívajícího) Marcela, který vypráví příběh svého dětství, to každopádně byla krajina, kde pocítil, že se venkovský dům, za jehož plotem se rozprostírá kopcovitý terén, stal místem, kde se „rodí láska, která měla trvat celý život“ … je to totiž krajina zalitá sluncem, kde voní snad každý keř, nejen levandule a tymián, ale taky rozmarýn, jalovec, šalvěj, a taky ty rozlehlé borové lesy, vonící silně pryskyřicí.

V „mihotavém slunci, roztančeném vzduchu horkých letních dnů“ Marcel zažívá klukovská dobrodružství, z jeho vyprávění čiší čisté nadšení, ale taky, přestože je vše popisováno dětskýma očima, úcta a respekt ke krajině. Viděno očima osmiletého kluka je to totiž krajina kouzelně divoká, ve které se Marcel učí znát každý kámen, každou rostlinu i každé zvíře, které se mihne mezi tymiánovými keři, nebo prolétne nad hlavou na azurově modrém nebi. Marcel vše dychtivě pozoruje … „zdvihl jsem hlavu a spatřil kondora, vlétl z nadhlavníku a vznešeně kroužil vzduchem“ … učí se, poznává … každičkou změnu okolí, nálady počasí … „nad Garlatonem se náhle křižovaly blesky a hromy z obou stran si vzájemnou ozvěnou břitce odpovídaly … poryv větru ženoucího před sebou kapky deště rozechvěl borový les.“

Jeho vyprávění je ve svém popisu poeticky velkolepé, ale taky nesmírně intimní, ve svém svědectví o životě na francouzském venkově na poč. 20. století – o životě takovém, jaký skutečně byl … „borovice zpívají“ a krajina k Marcelovi promlouvá …
… v provensálských kopcích, v kraji žízně, se jí lidé musí naučit naslouchat … „a žít s tím, co jim příroda poskytuje“. To proto se museli zdejší lidé naučit hledat studánky, starat se o ně, živit se vypěstovanou zeleninou, mlékem a masem svých koz … a ulovenou zvěří … „člověk prostě musí nějak zajistit svou existenci“ … což pro vesničany mj. znamenalo … sběr a lov! … živit se tím, co příroda poskytuje.
Pro lidi z města, tedy i Pagnolovi, to ovšem bylo něco jiného … pro otce Josefa a strýce Julese to byla „lovecká sláva“, která je hnala za svítání prohledávat místní planiny a houštiny … a střílet po všem, co se namane. A přesto byla i z jejich počínání cítit úcta k přírodě.

Zaujal mě hlavně zcela prostý, řekněme pragmatický, přístup k pytláctví (činnosti staré tisíciletí, odjakživa nelegální a povětšinou nutné) … s místními se to má totiž tak, oni považují okolní krajinu za svou … mají právo si z ní brát! … „kopce patří zdejším … my nejsme žádní pytláci“ … tady totiž funguje zvykové právo! – výsada místních, nepsaný zákon vesnice … to lidé z měst se svými loveckými lístky pytlačí! Pro místní je ulovená zvěř obživou – ne trofejí! Pro vesničany je tak krajina především užitečná!

… ale víte co? … pro Marcela byla hlavně krásná! … „nekonečně rozsáhlý kraj … černé borové lesy oddělené údolíčky … a odevšad, jako z moře hudby stoupalo kovové chřestění cikád“ …

A já si to vyprávění – o krajině – moc užila, a nejenom to, bavilo mě to úplně všechno!
Vlastně celá Pagnolovic rodina mi byla dost sympatická … vzdělaný, někdy přísný, ale především nesmírně liberální a milující tatínek Josef, který byl v Marcelových očích skoro „nadčlověkem“, kterého moc obdivoval, … milující, starostlivá a krásná maminka, která s nesmírnou trpělivostí pečovala o svou rodinu, … zaujalo mě láskyplné sourozenecké pouto mezi Marcelem, jeho mladším bratrem Paulem a maličkou sestřičkou, … a bavili mě i výstřední, ale i dobrosrdečný strýc Jules a jeho krásná a hodná teta Róza … s jejich pěknými rodinnými vztahy, s jejich přátelským ani trochu povýšeneckým přístupem k prostým vesničanům, který si vysloužil dobré přijetí celé rodiny.
A taky mě to dojalo, úplně všechno!
Ale nejvíc asi to klukovsky přímé a čisté přátelství Marcela (městského a velmi chytrého kluka) a místního (nepříliš často a s nevalným úspěchem místní školu navštěvujícího) prostého a přímočarého Liliho … bylo to „hustý“, jak by možná řekli dnešní kluci, tenkrát … si prostě po vzoru dospělých chlapsky podali ruce a řekli si, „pane, to jsme byli pašáci“ … a vite co, fakticky byli! … neohrožení, stateční pašáci :-).

PS: při čtení jsem si několikrát vzpomněla na páně Svěrákovo Po strništi bos a další jeho povídky z dětství … český venkov se od toho francouzského, co se týče klukovských dobrodružství, zas tak moc nelišil :-) … každopádně, to bylo dětství, tak jiné než bylo to mé, a tak diametrálně odlišné od toho, jaké mají děti dnes … dýchala na mě nostalgie starých časů se vším tím pěkným a poetickým, ale i nazíráno dnešním úhlem pohledu, tak drsně krutým (viz. naturalistické popisy lovu a odchytu divoké zvěře a ptactva), ovšem tak pochopitelným, optikou časů minulých!

102 23.01.2022

„Stabilita byla jen iluzí.“

Premisa, která stojí na počátku, úplně všeho o čem budete číst, od chování každého jednotlivce, přes chování celé světové společnosti až po nekonečný vesmír a jeho taje a zákonitosti.
Pokud ji přijmete, svět se vám rázem začne před očima nezadržitelně měnit.
Uvidíte lidskou rasu ve své pravé podstatě, jako velmi naivní, bojující ve „válce“, kterou prohrává ještě dřív, než ji vůbec začala, protože jejím největším protivníkem jsou hlavně a především … slabiny samotné lidské civilizace!

Už od prvních stránek na vás tak budou útočit pocity marnosti. Než totiž lidskému světu něco dojde, většinou už není co řešit, stále krok pozadu. Vytvořit pak, nebo i jen představit si, v nestabilním možná přímo chaotickém prostředí, kterým je naše planeta Země a její celosvětový pořádek, fungující systém (čehokoli), je více méně nemožné.
Patová situace! Od které už není daleko k takovým filozofickým otázkám, jako, zda jsou stabilita a řád jen dočasnými jevy v chaotickém proudu vesmíru? … a ty vám nedají spát.
Když vás začnou napadat podobné otázky, když nabydete dojmu, že svět se nezadržitelně mění, získat zpět pocit jistoty není jen tak …

„I kdyby nad námi držel ruku Bůh, nepomohlo by to. Lidé zašli už tak daleko, že jejich modlitby dávno nikdo neposlouchá.“
…
„Přestaňte!“ křikl. „Nemáte nic lepšího na práci? Kde je váš smysl pro zodpovědnost? Nemá-li civilizace budoucnost, k čemu je vám cár světské slávy, o který tu bojujete?“

Čeká na vás velkoryse pojatý a komplikovaný příběh, který reflektuje obecné otázky přežití civilizace, a jde při tom dost hluboko, pohybujíce se (použiju-li vědecký termín, kterými se příběh jen hemží) nejen na makro, ale i mikro úrovni tohoto společensko-vědecko-filozofického fenoménu. Jinak řečeno, prostě nahlíží na problém ze širšího i užšího úhlu pohledu, reflektuje tak otázky přežití … v oblasti konkurenčního boje na úrovni jednotlivce, jednotlivých států i celé civilizace, ukazuje tak na soupeření jednotlivců, národů, společenství, prostě všech proti všem, aby ho pak pojal tak, jak si zaslouží, jako problém celého lidstva.
A protože jsme v Číně, která ve své alternativní historii (dost odrážející tu skutečnou) jede v duchu hesla:
Být prvním, kdo se stará o problémy světa, a posledním, kdo se vzdává jeho zábav!
(ostatně, tenhle způsob uvažování podvědomě vnímáte na každé stránce), pojala tato země tento „boj“ v duchu své revoluční tradice, tedy, svérázně a po svém (to je docela dobré si uvědomit, ještě než se do Problému tří těles pustíte), jsou to totiž právě čínské reálie, s čím se, kromě samotného sf příběhu, budete muset vypořádat.

„Takto víme, že život pramení z obav a smrt z pohodlí a zábav.“
(sbírka rozhovorů učence Mencia s králi své doby, přibližně 4 st. př. n.l.)
Mimochodem, i tohle je Čína … a její společný základní rys myšlení, jako nikdy nemizející kontext!

Pokud se z mikro úrovně jednotlivých postav, národů a světových společenství posunete až na makro úroveň kosmologických záležitostí, začnete se pohybovat v exaktních prostorách vědy, především matematiky a fyziky (určité znalosti těchto oborů vám budou jen ku prospěchu, ale pro opravdu vědecky vzdělané čtenáře možná spíš budou některé premisy obtížněji uvěřitelné). Nahlédnete totiž jejím zorným úhlem především na chování chaotických systémů, abyste prozkoumali citlivost takových systémů na jejich počáteční uspořádání, nebo taky zjistíte něco o nepředvídatelnosti určité periodicity v takových systémech, prostě (více literárně řečeno) dýchnou na vás vzdálenosti tisíců, milionů astronomických jednotek, gravitačních vazeb, nezměrnost oběžných drah, celá ta do nekonečna se vlnící nezměrná hloubka vesmíru.
Nakonec se ale stejně vrátíte! Ještě dál (hlouběji) než jste začali, na mikro úroveň všeho! Na úplný počátek všeho! K Myšlence? K Bohu?

Problém tří těles je příběhem mnohovrstevným, hledajícím stabilitu a řád.
V tom malém měřítku, v chaotickém prostoru naší planety … v chaosu emocí, vztahů, konvencí, tabu a všech těch společenských struktur lidské rasy;
v tom větším měřítku, pak v chaosu vesmírného nekonečna, které možná že bylo, ale taky možná že ne, vytvořeno za nějakým účelem?

Zasaďte tohle všechno do neméně komplikovaného kontextu moderních čínských dějin, východních filozofických systémů a celosvětových náboženských konceptů … výsledkem bude tato 600-ti set stránková knížka, která mi svým rozsahem myšlenek, úvah a námětů na přemýšlení brala dech, ovšem, svou literární úrovní už tolik ne, řekla bych, že právě na příběhu samotném se chaos myšlenek a nápadů projevil nejvíc, skoro bych řekla, že i pro autora samotného byl příběh jako takový, podružnou záležitostí, takže něco mezi 3-4*, přesto se můžete těšit na výbornou sf, hezké až poetické popisy jiných světů, nebo „mrknutí vesmíru“ :-).

102 08.10.2021

Hotel – jako životní styl – jako živoucí organismus –
veřejný dům – instituce s vlastní know-how – místo setkávání –

Zastavte se v New Orleans v největším nezávislém hotelu ve městě! Leží ve Francouzské čtvrti, která patří k těm nejlepším ve městě, je rušná a je tu stále plno lidí, a ti zde tráví svůj čas – v pozdních barech, bistrech, jazzových sálech i striptýzových podnicích – až do svítání, a hotelový mechanismus musí fungovat 24/7 ...
... jenže poslední dobou se spíš potlouká ve stínu své bývalé slávy!
Dobrý pozorovatel, a to pan Hailey rozhodně je (připravte se na velmi realistický příběh – pozorování skutečného života!), vidí drobná znamení (nesebrané noviny, nedopalky, chybějící knoflík na uniformě poslíčka, vyhořelé žárovky v lustru) ... „u vchodu na St. Charles Avenue drbal uniformovaný vrátný s prodavačem novin, kolem nich se valila vlna hostů a dalších lidí. Blíže seděl u stolu postarší asistent ředitele, zamyšlený, s očima upřenýma“ ... na všechno to dění, hemžení, kolem sebe, a taky na výtahy, které jsou mimochodem v dost špatném stavu.
Finanční krize totiž útočí – vynucuje si drastické změny – a tak hotel potřebuje pevné a rozhodné vedení. Tenhle hotel totiž má po mnoho let excelentní reputaci! A to přeci už něco znamená!

Těžištěm příběhu (vlastně všech Haileyho knih) je skutečnost! Čekejte skutečný popis – reality hotelového provozu, celé té mašinerie, která se 24/7 hýbe, pracuje, žije, funguje, a která by bez svých zaměstnanců pošla – život by se tu zastavil. Takže čekejte množství postav – důležitých i těch možná méně důležitých, ovšem v tomhle soukolí nikdy nevíte, co vynechání i malého kolečka může způsobit. A pak je tu hlavní hrdina – ten, co se snaží hotelu vrátit jeho lesk a slávu – napravit chyby a vyřešit problémy (hlavně ty mezilidské) ...

V době, kdy jsem byla na gymnáziu (a to už je hodně dávno) jsem Haileyho skoro kompletně přečetla, dnes už se k jeho příběhům – spíš prostředím ve kterých se příběhy odehrávají, protože v tom je pro mě Hailey nejzajímavější – nostalgicky občas ráda vracím, vezmu si některou z knih, prolistuju a znovu se začtu, líbí se mi totiž jeho literární styl, v mé knihovně má rozhodně své místo!

Takže cestovateli – směle vstup! Strávíš tu pět dní – a uvidíš (skoro jak pod mikroskopem, za oponu, do zákulisí, do strojovny) očima lidí z hotelu, hostů i konkurence!

„Traveller, pray lodge in this unworthy house. The bath is ready. A peaceful room awaits you.
Come in! Come in!“
(nápis na dveřích hostince – Takamatsu, Japonsko)

101 18.10.2023

Seznamte se, tohle je tlustý, brýlatý a neohrabaný, vysoce nadprůměrně inteligentní Kvído, umí recitovat krásné básničky, je to sice jen reprodukční umění, ale když Jaruška ráda recituje, Kvído se určitě přidá, osobně ale dává přednost spíš vlastní svérázné tvorbě. Skrze ní a jeho deník poznáte celou jeho rodinu, a taky krásnou a malebnou Sázavu, a v neposlední řadě dost svérázných postav a postaviček hodně přesně odrážejících normalizační stav české společnosti.

Ach jo, pan Viewegh! ... pravidelný tvůrce pokleslého žánru i autor příběhů se zajímavými tématy (těch je podstatně míň, a je to škoda), od stropu k podlaze, vlastně málokterý autor začíná svou tvorbu tím nejlepším, co umí napsat :-).
Každopádně, Michalu Vieweghovi se to v příběhu Kvídovy rodiny povedlo, Báječná léta jsou totiž dost zdařilou karikaturou - obrazem své doby a všichni protagonisti jsou vykreslení poměrně sebejistou rukou profesionálního karikaturisty ... od "té čuby" Něhy, ... až po Šperka a Šperkovou :-).

"Na všem záleží", poučil Kvído jednoho večera z vany svou matku.
"Ale na ničem zase tak moc."
"Kdo ti to říkal?" dotazovala se matka s úsměvem.
"Dědeček Jiří", řekl Kvido, a jak sklonil hlavu k červenobílému plovoucímu parníčku, na krku se mu udělaly tři varhánkovité bradičky.
Dědeček Jiří toho během vycházek moc nenamluvil, ale stávalo se nejednou, že to, co řekl, si malý Kvido poměrně přesně zapamatoval."

101 31.05.2023

Studie lidských slabostí, stvořená tam, kde lidské podmínky neplatí …

A lidé,
nevědomí, hloupí,
s hlavou skloněnou,
souží se … a sní!

Nechápou,
žalostně všední,
tu tajemnou moc,
jež se slovy nedá vyjádřit.

Žijí,
zoufale krátce,
aby pochopili,
svou bezvýznamnost!

Píše se rok 1590, od nikoho není požadováno příliš velké vzdělání, vlastně se spíš nedovoluje. Věci se totiž mají tak, že vědění (dle všeobecného mínění) obyčejným lidem spíš nesvědčí, mohlo by totiž probudit nespokojenost s jejich údělem, a ten jim přeci určil bůh, a ten zas nesnáší, aby byl někdo nespokojený s jeho záměry :-).

Po světě, jak lidé stále věří, chodí různé tajemné bytosti, takže můžete zažít nečekané setkání se strašidly, čarodějnicemi, kouzelníky, nebo upíry … a ti bloudí světem sem a tam, protože to jsou bytosti osamělé a nešťastné, a chtějí jen, aby si jich někdo všiml …

… a tak se stalo, že se tři chlapci kamarádi (jak je u Marka Twaina zvykem), setkají s tajemným cizincem, který v nich vzbuzuje obavy, ale jen trošičku, protože se už nějakou dobu učí, nebát se …

„Však znáte to chvění, co člověka skrz naskrz roztřásá, když vidí něco tak podivného, kouzelného, nádherného, že je prostě strašná radost být při tom a dívat se, však víte, jak člověk valí oči …“

Tajemný cizinec všechno viděl, všude byl, a všechno zná a nic nezapomíná … navíc, to, čemu říkáte čas, to má pro něj úplně jiné, na naše poměry obrovské, rozměry, takže mu je něco kolem 16 000 let, … „když se to počítá, jak vy počítáte“.
A je na něm dost vidět, že si lidí vůbec, ale vůbec neváží „často by si člověk myslel, že mluví o mouchách“ … jsou pro něj hloupí, nevědomí, všední, domýšliví, choří a slabí, „prostě otrhaná, ubohá, bezcenná cháska“.
A přesně tak se v jeho očích uvidíte … jako ztracené a zatracené lidské pokolení, se kterým není třeba mít soucitu … „Neplačte,“ řekl ... „Za nic nestáli.“

Díky čtenářské výzvě člověk občas najde poklady … je to opravdu už spoustu let, co jsem četla Marka Twaina, a tak mě tento poklad, plný etických a morálních otázek, poslední nedokončené dílo, kde na každé stránce narazíte na nějaký ten odkaz, či filozofický podtext, zvlášť potěšil …

„Nelze srovnávat, co je nesrovnatelné už svou povahou …“

Přesto si pamatujte, že člověk, i když je muzeum nemocí, domov nečistot, i když dnes přijde a zítra je ten tam, má něco, čeho si i ten, jenž má na všechno spoustu času, ne třeba úplně váží, ale, možná si toho aspoň všimne … člověk má totiž mravní smysl …

„Chápeš? Mravní smysl!“
„… co to ten mravní smysl vlastně je? Věděl jsem jenom, jak jsme pyšní, že jej máme …“

A pozor, vše, co se tu seběhlo, … „bylo to divné a krásné“ … je tajemství!
Víš co, zkus uvěřit, ... že je to jen sen?

101 12.01.2023

“Někde u domu stojí starý džbán. Někde na pokraji chodníku zadrátovaná bandaska. Někde uprostřed ulice leží pekáč.
Jak tam přišly ty věci?
Vyšly si za noci z nestřežených polic a netrefily pak domů, když se rozbřesklo ráno?"

Mám fakticky ráda páně Nerudovo vlídné přemítání nad účelem věcí :-), jeho žertovně hravé zachycení okamžiku … on si prostě najde něco, nějakou skutečnost, věc nebo událost, co upoutala jeho pozornost, situaci, které se náhodně stane svědkem, okamžik, nějaké momentální zvláštní chování, a nebo i úplně obyčejné, a přesto v něm vytuší zajímavý příběh a on ho pak zkoumá a prozkoumává z různých úhlů pohledu.
Ve svém vyprávění, které z toho vzejde – pod drobnohledem provedeném popisu situace, je pak opravdu důkladný.
Vážně respekt k jeho bystrému literárnímu popisu prostředí!

A teď ještě k tomu slavnému slamníku, kolem kterého se všechno to povídání točí …
vážně to stojí za to si tuhle Nerudovu úvahu (dnes bychom řekli na aktuálně ekologické téma) přečíst.

Slamník je totiž, jak říká pan Neruda, věc potřebná a jak bychom dnes možná řekli i velmi ekologická (co se týče jeho zpracování a použití :)) … nj, ale všechno má svůj háček, nakonec stejně řešíte stejné dilema (tenkrát, skoro jako dnes) … kam s ním? … když doslouží, je totiž úplně stejně nevhodný k nacpání do popelnice, a to nejenom kvůli svému rozměru, ale i různým byrokratickým okolnostem, takže, jak vidíte, svět se sice mění, ale lidé … ti jsou nějak stále stejní a stejně nepoučitelní ...

„Projela mne myšlenka hanebná! Jakpak kdybychom tedy já a Anča chytli v noci slamník, donesli jej tamhle za roh a slámu vysypali? – Myšlenka rozhodně nepěkná – nepořádná – protizákonná – ale přiznám se: mně se líbila! Člověk se, ach, tak snadno stane špatným!“

A jak to se slamníkem a jeho majitelem bylo, určitě stojí za přečtení :-).

101 04.11.2021

V odporně dusivé a vražedně husté atmosféře Skleníku uvidíte obraz – člověka sraženého ze svého trůnu!
A že se propadl hooodně hluboko … až na samé dno – potravního řetězce, bojujíc o holý život, v džungli, kde hlavní roli hraje – fíkovník, ovšem sežrat vás tu může kdejaká kytka!
Ocitli jste se totiž na Zemi mnoho milionů let po jejím vrcholu, někde mezi temnotou a totálním rozkladem, na Zemi, která se přestala otáčet, na Zemi, ze které se tak stal ohromný, stále se zahřívající skleník přeplněný „dravou“ zeleninou jejíž životní cyklus nabral vražedný směr využívaje evolucí stvořené, důmyslně útočné, techniky, na Zemi, kde je už téměř nemožné potkat zástupce živočišné říše, jen hrstku lidí, kteří zažili hooodně bolestný pád – pád ČLOVĚKA, ... je to totiž dost obtížné představit si přeživši, ještě jako „zástupce“ našeho druhu, navrátivši se na stromy, ne větší než malá opička a „hloupější“ než kdejaká houba!
A přesto je to příběh hlavně … o člověku … o jeho způsobech chování, uvažování, vzorcích, které si neseme v sobě … o chápání významu!

„A houba … vlekla Poyly a Grena časem vpřed a ukazovala jim pravdivou historii evoluce člověka …bloudící na samém dnu lidské paměti …“

„Lidé si podmanili svět, pak ale zapomněli vše o původu svého úspěchu!“

101 05.08.2021

Na přebalech Čechových knížek se dočtete, že Pavel Čech „má rád zarostlé zahrady, pohled na hvězdné nebe, motýly a brouky, lidi s dobrým srdcem, vůni letních jablek a borového lesa, toulání, oprýskané zdi, indiány, Rychlé šípy, písničku Andělská, pouštění draka, knihy Michala Ajvaze, zrezavělé klíče, stará kina, čistou vodu nebo tajemství.“

A můžete si být jistí, že to všechno v jeho knížkách najdete! … úžasné, geniální, dokonalé, překrásné a nostalgické obrázky hvězdného nebe, oprýskaných zdí, starých zahrad, starých prkenných ohrad, ... prostě všechno to, co určuje, jak vidí svět!
A mně se v tom jeho světě moc líbilo, bylo to krásné, krásné, krásné!
Samotné ilustrace někdy k vyprávění příběhu opravdu stačí!

Úplně totiž stačí, když vidíte ...
… třeba starého muže s plechovkou barvy a lucernou, jak kráčí temnými uličkami (Hvězdář), a už tušíte, jaký příběh se vám otevře před očima.
… dědečka, který přispěchá na pomoc malému chlapci (Hruška), protože ty hrušky jsou tak sladké, z příběhu to přímo cítíte, že si děda pamatuje, jaké to bylo ... být chlapcem.
…. starého muže, kráčejícího zasněženým městem (Knoflík), jak si pak doma za svitu petrolejky precizně přišívá knoflík, a vy cítíte nostalgii, a pak šílený smutek, když zahlédnete … žlutou hvězdu.
A jsou tu další dědečkové, staří, dlouhovlasí, s plnovousem, s moudrýma a laskavýma očima a ve všech najdete něco známého, dědečkovského a zároveň chlapeckého … něco, k čemu slov není potřeba!

101 20.01.2021

„vždycky jsem měla pocit, že existuje nějaký doma, pelíšek, kde je teploučko a známo a je tam dobře“

Bárka se celý svůj dosavadní život snaží vystačit si sama, nemá totiž kolem sebe hejno kamarádek a ani je nijak nevyhledává, navíc, její nejlepší kámoškou je její babička, ta ale právě zemřela a tak Bárka tak nějak neví co se svým životem.

Už dávno nejsem cílovou skupinou pro četbu dívčích románů (a vlastně ani dřív jsem je příliš nevyhledávala), na Markétu Lukáškovou jsem tak narazila více méně náhodou při takovém osobním průzkumu současných českých autorů (za pomoci DK). Takže takhle nějak jsem se seznámila s Bárkou a její babičkou Miladou.

Bára je poměrně vtipná, dost sebekritická, a k svému okolí a vlastně celému světu neskonale sarkastická, mladá žena. A babička? Ta je prostě pro Bárku ta nejlepší babička, zvlášť když máma se moc nepovedla.
Musím říct, že Bárka mi teda zrovna příliš k srdci nepřirostla a dvakrát sympatická mi nebyla, a to i když to vezmu čtenářskou optikou jejího (a ne mého) věku, a i přesto, že období, které právě prožívala, po odchodu své babičky, pro ní bylo emotivně velmi náročné, přesto přese všechno mi u ní přišlo vše „příliš“ – příliš ironická, příliš sarkastická, příliš kritická, a tak nějak neustále jakoby v opozici (proti všem, ale hlavně proti sobě samé), vzbuzovala tak dojem málo empatické (vůči ostatním), příliš naivní (vůči sobě) a životní entuziasmus postrádající slečny …

„Má cenu přemýšlet o tom, co bude?“
„Má cenu bát se toho, co bude?“
„No nemá, život stejně jde, jak chce.“ ………………….. tak to je Bárka.

„když si vzpomenu, co všechno jsem v životě zbytečně řešila“ …………… a to je Milada,
Bárčina zemřelá babička, která se s tím, že už je po smrti nějak nemůže ztotožnit :-), a tak dál „řeší“, co by vůbec řešit nemusela (zvlášť z toho prostoru bezčasí, kde se právě nachází) … mimochodem právě tahle rovina příběhu mi přišla nejvtipnější a nejzajímavější, každopádně to byl nápad, který si zasloužil většinu mých hvězdiček z hodnocení, pokud k tomu ještě přidáme příjemnou lehkost a nadhled s jakým autorka příběh pojala, dohromady to je za mile nostalgické 3*.

PS: Víš co, Báro, možná občas trochu víc než sebe poslouchej i ostatní, co ti říkají, zkus trochu trénovat empatii … a brzdi svou fantazii :-) …

„Pleteš se, to jsou věci, co si vytváříš v hlavě. Z mýho slova si vytvoříš příběh, tisíc domněnek a závěrů a mě nenecháš se obhájit, nic. A pak prostě vypadneš po nějakým svým pseudodramatu, který se mě týkalo, ale rozhodně jsem se na něm nepodílel.“
…
„Jenže já nemám náladu se obhajovat.“

Víš co, Báro, zkus to, vážně to občas zkus a na tom cynismu ... trochu zapracuj :-).

100 16.03.2022

Cestovatel, dobrodruh a snílek Jack London vyrazil na Aljašku hledat zlato, které nenašel, zato našel spoustu příběhů, spoustu námětů … odposlouchaných v místních hospodách a nálevnách – ty mu byly zdrojem spisovatelské inspirace, takže, pokud zatoužíte při toulkách literárním světem navštívit Aljašku, Londonovy knihy by měly být vaší první volbou … rozhodně stojí za to!

Po hodně dlouhé době jsem sáhla po Londonových příbězích (vlastně díky DK a čtenářské výzvě – kniha napsaná před více než 100 lety), samozřejmě jsem věděla, co mě čeká – Aljaška a její drsný svět zlatokopů, a taky divoké přírody a zvěře ... „hluboká údolí, do kterých bílý muž nikdy nevkročil“.

Přiznám se, že období americké zlaté horečky mě zrovna neláká, proto jsem si pro jistotu vybrala 6 krátkých povídek, jejichž četbu jsem si ovšem nad očekávání moc užila.

Ano, čekalo mě 6 více méně dobrodružných příběhů z drsného světa primitivních mravů – na první pohled, ovšem na ten druhý se z příběhů vyklubalo 6 pro mě opravdu nečekaně hodně zajímavých filozofických zamyšlení … nad světem – o etice, o životě a smrti, o civilizaci …

„Co pro mne bylo to vše kol kolem? Proč jsem se narodila? Co bylo pro mne všechno to pouhé domnění o světě?“
…
„Dělá mu to rozkoš, když vidí, jak zvíře trpí? Jest to zbabělost … kdož se na to dívají … srdnatost mužů by se neměla vzněcovat podívanou na takovou zbabělost!“

A samozřejmě nádherné popisy panenské aljašské přírody …

„Leží tam neprozkoumaná země. Veliké její lány nebyly nikdy propátrány. Jsou tam …“

100 11.08.2021

„Vrcholem televizní zábavy bude taková soutěž, při níž prohrávající přijde o život.“

„myslíš si, že tomu rozumíš, a přitom nerozumíš ničemu“
… na ničem nezáleží – jen šlapej! … všechny obranné mechanismy pracují na plný výkon, křeč povoluje, i nesmyslné emoce, ale přece jen …“něco pronikalo hlouběji … čistší a děsivější logika!“

„ponořit se do vlastních neprobádaných hlubin tak hluboko, že už není cesta zpět“
… chtělo se mi na ty kluky křičet, že takhle to být nemá, že oni tam být nemají, že jsou tak mladí a zahrávají si s myšlenkami, které dorážejí a přitom vůbec netuší, že tohle je „v podstatě jasná sebevražda“ (se šancí 1:100, že se nepodaří), že se všichni dali na pochod, že kterého není úniku, copak to nevidíte! … jde jen o to, ukojit davovou touhu … po krvi!

„struny emocí neměli zpřetrhané, jen příšerně rozladěné“
… a pak následuje dlouhý a zdá se, že nekonečný, sled okamžiků, kdy slyší nikým neslyšené hlasy, kdy každého z nich něco trápí, často ani nic konkrétního, kdy přicházejí a zase odcházejí prchavé sny, do kterých se promítají skutečné pocity … s občasným zábleskem poznání!

A všude kolem … hlavně podél cesty (ale i doma u televizních obrazovek) … jásající dav, který zešílel!

PS: Věděla jsem, do čeho jdu, ale taky jsem moc dobře věděla, proč tuhle knížku tak dlouho odkládám, fakt to se mnou dost otřáslo, emocionální nálož byla nakonec ještě větší, než jsem předpokládala!
Velmi minimalistický příběh (však ho taky psal RB a ne SK, že), vyprávěný bez zbytečných oklik a popisů, bez přílišného vysvětlování, prostě a jednoduše, a proto tak šíleně a drsně … jednoznačně! Karty byly rozdány hned na začátku, vítěz může být jen jeden, takže se připravte, že vás čeká 99 zmařených životů!
Na co čekat … jdeme na to, diváci jsou tak nedočkaví!

„Jdu, šel jsem, šel bych, půjdu.“

100 08.03.2021

Aby bylo mezi námi hned od začátku jasno, obdivuji každé písmenko, které pan Čapek napsal!
Slova, která z nich stvořil, varují a přitom zároveň léčí! Jsou absolutně nadčasová … v době svého vzniku, kdy rychlost „nového světa“ teprve začala nabírat na obrátkách, a úplně stejně i dnes, kdy se někam řítíme nadsvětelnou rychlostí, aniž bychom alespoň tušili, kam naše cesta vede … nám můžou pomoci, zorientovat se!

Pro Čapka je „člověk“ a všechno to, co k němu náleží, tím nejdůležitějším, proto se tak často konfrontuje s otázkou, jak najít dobro – v sobě, v každém z nás, proto se tolik zaobírá těmi protichůdnými silami, které v sobě máme … tvořením vs. ničením, a proto nám, stále dokola ukazuje a zároveň nás před tím varuje, že tyhle dvě síly spolu jednoduše koexistují, a tak nemůžou jedna bez druhé být, protože teprve pak je jasné, proč je to na světě tak, že čím efektivnější prostředky v rámci pokroku vymýšlíme, čím víc tak naši civilizaci „zdokonalujeme“ … tím efektivněji a účinněji ji i ničíme!

Jak jsem psala, pan Čapek varuje, ale taky léčí! On totiž, na rozdíl od mnoha jiných autorů, nikdy neztratil základní důvěru v obyčejného člověka, v jeho schopnosti a taky víru, že všechno to, před čím varuje, si nakonec nějakým způsobem vezmeme k srdci.

… „největší víra by byla věřit v lidi“ …

A toho se pan Čapek drží :-). Jsme lidi, důvěřujme tedy našim schopnostem, ale, bacha, nepřeceňujme je, měli bysme totiž taky pochopit, že naše lidskost nás tím zároveň omezuje!

Opakování je matka moudrosti, takže, znovu a znovu, ale zase trochu jinak … největší problém moderního světa, nebo řekněme 20. století, se totiž plynule přesunul i do století následujícího, tedy našeho. Jak je vidět, stále řešíme to samé …
„co je největší problém moderní techniky?“ „Obchod,“ řekl prezident. ... „Žádný obchod, rozumíš? Spalování! Dokonalé využití tepelné energie, která je ve hmotě!“

Takže pozor, moc dobře to víme, jen na to rádi zapomínáme, že každý vynález, který naruší zaběhnutý řád světa … způsobuje jen problémy!

A přitom je nám to servírováno stále dokola :-) …

„Víš, co je to panteismus? To je víra, že ve všem, co existuje, se projevuje jeden Bůh, nebo Absolutno, jak chceš. V člověku i v kameni, v trávě, ve vodě, všude.
A víš, co učí Spinoza? Že hmotnost je jenom projev nebo jedna stránka božské substance, kdežto druhá stránka je duch.
A víš, co učí Fechner?“ „Nevím,“ přiznal se prezident Bondy. „Fechner učí, že všecko, vůbec všecko je oduševněno, že Bůh oduševňuje všechnu hmotu na světě.
A znáš Leibnize6? Leibniz učí, že hmota je složena z duševních bodů, z monád, které jsou boží podstaty. Co tomu říkáš?“ „Nevím,“ řekl G. H. Bondy, „já tomu nerozumím.“ „Já také ne; je to strašně spletité. Ale představ si, že dejme tomu opravdu v každé hmotě je Bůh, že je v ní nějak zavřen. A když tu hmotu nadobro rozbiješ, … Spálíš jeden atom, a máš najednou plný sklep Absolutna. To ti je úžasné, jak se to hned rozprostraní.“

Nemůžeme říct, že bychom nebyli varovaní.
Víte, pane Čapku, já teda takový optimista asi nejsem, mě teda čím dál víc připadá, že jsme stále absolutně nepoučitelní! …

„Nedá se to uzavřít ani vysát. Je to rozpoutané zlo.“ „Nu a co,“ řekl pan Bondy, „je to opravdu takové zlo? I kdyby to všecko byla pravda… je to takové neštěstí?“ „Bondy, … je to ohromná věc. Převrátí svět technicky a sociálně; nesmírně zlevní výrobu; odstraní bídu a hlad; zachrání jednou naši planetu před zmrznutím.
Ale na druhé straně vrhá do světa Boha jako vedlejší produkt. Zapřísahám tě, Bondy, nepodceňuj to; my nejsme zvyklí počítat se skutečným Bohem; nevíme, co by jeho přítomnost mohla napáchat …!“
...
„Vůbec, nevidím tě tu rád. Jsi trochu příkrý; já si nechci Absolutno hned předem urazit.“
„Bondy,“ šeptal Marek s hrůzou, „varuji tě naposled: uvedeš Boha na svět!“

100 13.10.2020