alef komentáře u knih

Jak bylo napsáno v komentáři níže (Atuin), ... procházky antikou miluju a tohle byla opravdu procházka příjemná :-).

Krásný příběh o šťastném dětství a méně šťastném dospívání, ... o nadání, úspěchu a pak ... na vrcholu slávy přichází Augustův trest ... za navádění k sexuálním orgiím :-)... jj verše ze sbírky Umění milovat byly oficiální příčinou Ovidiova vyhnanství - prý byly demoralizující a měly neblahý vliv na společnost...

... skutečné okolnosti a příčiny jsou však nejasné a dodnes jsou nerozluštitelným tajemstvím.

18 04.06.2015

Autor se nejenom v této knize, ale ve své práci obecně, věnuje výzkumu primátů – i primáti (tedy nejenom člověk!) jsou schopní vykazovat soucit a empatii, dělí se o potravu, a tak můžeme říci, že se chovají „morálně“ – ano, je to tak, altruismus je jev, mezi živočichy, celkem rozšířený :-).

De Waal je kritikem Richarda Dawkinse a jeho teorie o „sobeckosti našich genů“, říká, že takovým „drsným principem nelze vysvětlil zájem o druhé a laskavost“, resp. říká, že mravní chování nemůžeme posuzovat podle toho, jaké budou jeho následky (jak to dělají naše „sobecké geny“), ale podle toho, jaký je úmysl, který nás k danému chování vede, tedy musíme posuzovat: „úmyslné a neúmyslné důsledky“, posuzovat „chování sloužící mně samotnému a sloužící jiným“, posuzovat „mezi tím, co říkáme, a tím, co míníme, nebo mezi omylem a předstíraným omylem“.

Knihu doporučuji těm, koho zajímá proč se někdy chováme nesobecky :-) … a zároveň doporučuji přečíst si také knihu Richarda Dawkinse „Sobecký gen“, aby jste mohli posoudit pro a proti každý sám za sebe :-).

18 25.05.2015

Jsou témata, která jsou věčná :-) ... a panu Haškovi jeho vlastní život poskytl spoustu námětů ... bohém se slabostí pro alkohol, tulák, anarchista (však za to byl i ve vězení), taky narukoval na frontu, byl zajat, vstoupil do čs. legií ... no uznejte, že pan Hašek měl z čeho čerpat :-).
Základem jeho příběhů - povídek je satira a ironie, ... pomocí přehánění a zveličování ukazuje na lidské slabosti - jako jsou samolibost, přetvářka nebo třeba pomluvy ... všichni je známe, určitě jsme se s nimi už setkali ... v tom se náš život, od dob c.k. zase tak moc nezměnil :-) ... no a pan Hašek nám ukazuje, že když se jim zasmějeme, život bude příjemnější ... dříve ... stejně jako dnes :-).

17 30.05.2017

Lidé ve všech kulturách se vyvíjejí přibližně stejně a náboženství se vyvíjí společně s nimi (jeho původ je ve všech kulturách stejný - vždycky ho najdeme v animismu: všeobecně rozšířené víře v samostatnou duši). Důvod je podle Tylora v tom, že lidstvo má společnou psychickou jednotu - principy racionálního myšlení jsou základem lidského chování v moderních i primitivních společnostech (způsob lidského myšlení máme shodný - primitivní i vyspělé společnosti - jediné v čem se lišíme je stupeň poznání).

Tylorova teorie byla pro své zobecňování s vlnou relativismu odmítnuta - hlavní námitkou bylo, že kultuře je třeba porozumět především v jejich vlastních termínech (těch relativních, které jsou jedinečné právě pro tu konkrétní kulturu), ne pouze v těch obecných, společných pro všechny kultury.

17 21.04.2017

S hledáním lidské přirozenosti je hodně úzce spojená otázka altruismu: „proč pomáháme druhým?“ ... v prvopočátečních úvahách (pátrejte až v antice) ... objevíte altruismus chápaný jako ctnost ... teprve později, někdy v období osvícenství, je možné zaznamenat změnu v pohledu na lidskou přirozenost – kdy je člověk primárně chápán jako tvor zaměřený na vlastní cíle (jako např. u Davida Huma, který tvrdil, že člověk se v rámci své přirozenosti stará především sám o sebe, ovšem má schopnost sympatizovat s druhými, to ovšem nepřináší nic jiného než dobrý pocit) ... tak to jen tak na úvod :-) ...

... v téhle knížce pak naleznete základní vymezení předmětu zkoumání sociobiologie (jak tady již bylo řečeno p. Willson je jejím zakladatelem), ... čímž je, „pozorování biologické podstaty veškerých forem sociálního chování všech druhů organismů na Zemi, vč. člověka“. ... Člověk je podle Willsona zásadním způsobem formován prostředím (kulturním), ve kterém se nachází, a samozřejmě, jeho genetickou výbavou, která významným způsobem ovlivňuje jeho sociální chování ...
Otázka kterou si autor klade, nezní zda je lidské chování – jeho přirozenost – geneticky determinované, ale jde spíš o to, jaká je míra tohoto ovlivnění, tedy, do jaké míry je naše přirozenost výsledkem přírodního výběru, a tedy ovlivněná našimi geny. Vždyť téměř ve všech základních rysech se lidské společenství v podstatě podobá jiným sociálním uskupením savců (hodně shodných rysů můžeme pozorovat např. u šimpanzů, a podobnost nepovažuje Wilson za nahodilou), základní rysy všech vytvořených lidských společenství zůstávají stejné (i když jsou lidé vychováváni v různých prostředích, nebo i kdyby byli úplně zbaveni kulturního vlivu, přesto si nakonec vždy vybudují společenství postavená na stejných základech, jako jsou zákony, pravidla, manželství, tabu, mýty, rituály, víra, psychózy, homosexualita, apod.) ... a hodně podobné rysům jiných savců (např. u šimpanzů nalezneme různé formy chování připomínající použití kooperativních manévrů v průběhu lovu a rozdělování kořisti, nalézáme u nich „zárodky“ kultury – používané techniky jsou pak schopni předávat dál, máme přímé důkazy pozorování imitace chování dospělých při lovu, které provozují mláďata při hře) ... pozor, slovem „civilizace“ se nemůžeme omezovat jen na hominidy :-), protože taky např. mravenčí společenství vykazují charakteristické kulturní znaky, jako společné bydlení, kastovní determinace, organizace, péče, populační politika, tykadlové obřady, rituály, výchova, aj. ... a co je nejzajímavější ...všechny tyto zaznamenané a pozorované jevy jsou přitom plně v souladu s hypotézou, že lidské sociální chování je organizováno geny ...
... Willsonova práce pak směřuje především k hledání odpovědí na dvě otázky: (1) jestliže je veškeré lidské snažení evolučně formované k prostému přežití, proč má člověk „v sobě“ smysl pro transcendentní záležitosti jako je víra, různé ideologie, atp. a (2) proč člověk od nepaměti řeší dilema spočívající v nutnosti volit mezi etickým způsobem řešení problémů (které mj. velí zachovat se altruisticky) a řešením vycházejícím z, řekněme lidské biologické (zakódované) přirozenosti, velící přežít (tedy jednat egoisticky)?
Sociobiologické pojetí, tak jak ho představuje Willson, pak staví na tom, že „každá osoba je formována vzájemným působením svého prostředí, obzvláště kulturního, a pak svých genů, které ovlivňují sociální chování“. Tedy jsou to geny, které hrají v tomto sociobiologickém pohledu na altruistické chování – a lidskou přirozenost - hlavní roli, ... evoluce je zde vysvětlována skrze genocentrickou představu o vzájemném soupeření sobeckých genů o přežití. Sociobiologické pojetí tedy popisuje altruismus, svobodnou vůli, ... prostě naši přirozenost ... jako (z velké části :-) ) ... chování podmíněné sobeckostí ... :-) ... našich genů ... jak později na tuto tradici navázal známý propagátor této teorie Richard Dawkins ... pokud se o toto téma zajímáte ... Willsonova práce (jako předcházející všem těmto úvahám) by pro Vás mohla být zajímavým čtením ...

17 14.03.2017

"Lidé se nesprávně drží zuby nehty iluze o svobodě svých aktů, protože jsou přesvědčení, že by bez svobody ztratili veškerou důstojnost. Avšak ve skutečnosti jsme opravdu kontrolováni minulostí i prostředím."

V dnešní době vyvrcholí „soudobý pokus odpovědět s využitím empirických metod na prastaré epistemologické otázky týkající se zejména povahy vědění (vědomí), jeho složek, pramenů, jeho rozvoje a rozmachu.“ Současnost přináší vědcům i filozofům poznání, že se: „ač z různých úhlů pohledu, zabývají často tímtéž a že se bez vzájemné spolupráce nadále nemohou obejít. … stejné platí pochopitelně i pro vztah věd „humanitních“ a „přírodních“.“

Kognitivní věda je odpovědí, je to věda multidisciplinární (často je užíván spíše pojem transdisciplinární – který více vystihuje ono prolínání oborů), propojuje mnoho rozličných oborů a jejím cílem je proniknout do tajemství mysli, a to v nejširším možném smyslu, proto se zajímá např. o racionální i iracionální jednání, intencionalitu, paměť, kreativitu aj., ale o co jí hlavně a především jde, je poznání vědomí.

Marek Petrů podává skvěle ucelený přehled, reaguje na všechny dosavadní pokusy o vysvětlení lidského vědomí, od prvopočátků, které najdeme (jak jinak než v antickém Řecku :-), přes Descarta a jeho svět matematiky v období osvícenství, po behaviorismus a jeho snahy o vysvětlení lidského vědomí s pomocí přímo pozorovatelného chování organismu, až třeba po první pokusy o konekcionismus a vysvětlení lidské mysli jako analogie s počítačem (tedy přesvědčeni o tom, že myšlení je zpracování informací a to, že se děje tak, že manipulujeme se symboly, tedy pokusy charakterizovat mozek, ne v rovině neuronálních nebo vědomých mentálních stavů, ale v rovině reprezentací, kde mozek funguje jako systém zpracovávající informace), aj.

Kognitivní věda současnosti tedy přistoupila ke zkoumání fenoménu lidské mysli jako k interdisciplinární záležitosti. Mozek a lidská mysl vykazují mnoho úrovní, na kterých je možné tento fenomén zkoumat a popisovat, Marek Petrů pak udává výstižný výčet možných úrovní a interpretací pojmů lidské mysli. Mluví především o těchto úrovních: mentální úrovně, jako myšlenky, touhy, představy, atp., chemické a fyzikální úrovně, tedy popisy mozkových fyzikálních a chemických reakcí, ale také mnoho úrovní činností probíhajících přímo v mozku, tedy úrovně subatomární, molekulární, neuronální, nervových spojů, neuronových sítí, atd.

Každá z vědních disciplín, popisuje tyto různé úrovně pomocí své vlastní metodologie, a tato mnohost, jak píše Petrů, vede k jedinému cíli, k poznání.

17 13.02.2017

Tak tedy, tento příběh o krizi víry, ... o duchovním lapeném do osidel tělesné touhy svádějícím boj s rozumem, ... mě prostě nijak zvlášť neoslovil :-).

„Leo mezi ženami ... a svatou Klárou, která na něj zděšeně zírá, jako by ji vyděsilo, že vidí spřízněnou duši utopenou ve všedních banalitách“ ...

Zajímavé „kulisy“ slibovaly originální příběh, jenže ... samotné Jidášovo evangelium se v tomto případě stalo kulisou velmi mlhavou, jaksi dost podružnou příběhu o lásce, až jsem přemýšlela, kam se příběh Jidáše ztratil :-) ... zůstaly jen Leovy ženy, ... pomyslné Máří Magdalény? ... ženy, které významně olivňují Leovo konání, a tak i jeho víru v církev a Boha ... očekávajíc tedy alespoň příběh nabitý emocemi, ... nebo jinak řečeno, dramatický příběh zakázané lásky, ... dočkala jsem se bohužel jen spíš planého filozofování, spíš dumání nad svým životem, nad potřebou citů a samozřejmě i nad vírou ... které, přiznávám, z velké části nudily ...

Ano, zaznamenala jsem v knize i zajímavou filozofickou úvahu, ta ovšem nebyla z pera autora :-)

"Všechny šťastné rodiny jsou si podobné, že? Kdo to řekl?“
„Tolstoj.“
„Anna Karenina. Všechny šťastné rodiny jsou stejné; jen nešťastné rodiny jsou nešťastné každá po svém. Není to pravda?“

17 23.01.2017

Lévi-Strauss odsuzuje jakoukoli podobu rasismu, zastává se ohrožených etnických skupin a varuje před kulturní homogenizací (tendence k jednotvárnosti a redukce odlišností) ... Lévi-Strauss tak pojmenovává hlavní dopady globalizace na kulturu a zároveň varuje před vytvářením právě takové globální kultury ... a že k ní máme bohužel pořádně našlápnuto ...

Jeho knihy mj. vyprovokovaly ve Francii debatu se známým filozofem Jeanem-Paulem Sartrem o přirozenosti lidské svobody. V roce 2005 při jednom ze svých nemnoha veřejných vystoupení neskrýval skepsi: "Lidský rod žije způsobem, který se rovná smrtelné sebedestrukci. Není to zkrátka svět, který mám rád."

17 02.01.2017

Když čtete dílo, jako je Summa theologická, doporučuji mít vždy na pozadí svých myšlenek stále na paměti dobu, ve které vznikala. Počínající středověk byl dobou hlubokého kulturního úpadku, způsobeného rozpadem římské říše, ale taky třeba vpádem arabů, byla to doba, kdy došlo ke střetu antického světa s monoteistickými náboženstvími, jako je křesťanství a islám. V antice se do té doby vše řídilo cykly – věčně se opakující vznik a zánik, oproti tomu monoteismus přišel s aktem stvoření světa jedním Bohem. A úplně nejbytostnější rozdíl můžeme vidět v představě Boha, ve vztahu Boha a člověka. Antika měla nejrůznější představy o božské bytosti, jako praoheň, první hybatel, atp. Naproti tomu křesťanství pojalo Boha jako všemohoucího Stvořitele, který svět stvořil z ničeho, vše kromě něj bylo stvořeno, proto je mezi Stvořitelem a stvořeným - propast – vše je zde jen skrze Boha a kvůli Bohu, jako výtvor Boží vůle, člověk má jedinou úlohu plnit Jeho vůli, kterou mu zjevil ve svých přikázáních. V antice byla největší ctností blaženost, středověk má zbožnost a pokoru, nejzavrženíhodnější je pýcha, troufalost člověka, pokud by se chtěl vyrovnat Bohu. Křesťanský Bůh není neosobní, ale zcela osobní, vůči Bohu stojí člověk jako jednotlivec, mluví s ním jako osoba k osobě, zatímco pro antiku je duše něčím neosobním, přírodním faktorem.
S koncem poloviny 1. století n.l. už není křesťanství jen náboženstvím jedné skupiny (židů), ale expanduje do celého Středomoří. Mýtus se prolíná s historickými událostmi, úcta se týká i člověka, víra směřuje k lásce a filozofie se prolíná s teologií a základním rysem středověké mentality je podřízenost člověka všemu vyššímu. Je to svět náboženské úcty, pochopené jako úcta k autoritě a oddanost vůči ní. Filozofie je pěstována především kvůli teologii, jako příprava na teologii a později v scholastice jako nástroj teologie. Asketické křesťanství přišlo s příkazy a zákazy. Filozofie se stala čistě teocentrickou – věnuje se jen Bohu – snaží se ideově zdůvodnit otázky typu: Je jen jeden Bůh? Jaký je status Marie Bohorodičky? A jaký Ježíše Krista? – Jejím úkolem se stalo hledat bezrozporné odpovědi.

Tomáš vychází z předpokladu, že Bůh je stvořitelem světa, a proto můžeme z jevů, které ve fyzickém světě pozorujeme usuzovat na jeho podstatu – navazuje tak na Aristotelův (ve středověku se v Aristotelovi opravdu hodně viděli :-) ) kosmologický důkaz. Důkazy, které uvádí, bývají označovány jako cesty k Bohu, nemůžeme je samozřejmě brát jako důkazy v pravém slova smyslu, protože jejich základním předpokladem, nebo požadavkem je víra, tu už ale musíte mít v sobě.

Posuďte sami:
1. Důkaz z pohybu a změny: cokoli se pohybuje, pohybuje se proto, že jím něco pohybuje. Proto musí být něco (někdo), co je příčinou pohybu. Na počátku musí být první hybatel, který všechno uvedl do pohybu a sám je nehybný.
2. Důkaz z první příčiny: všechno, co jest, musí mít nějakou příčinu, a protože řetězec příčin nemůže být nekonečný, musí existovat první příčina, kterou nic nezapříčiňuje, která je příčinou sama v sobě.
3. Z nahodilosti: věci mohou být i nebýt a někdy tudíž muselo nastat, že nebyla žádná z nich; proto musí existovat něco, co nutně jest – a tedy vždycky bylo. Všechny věci vznikají a zanikají nahodile. To, že jsou, musí být zapříčiněno něčím, co existuje nutně, tedy Bohem.
4. Ze stupňů: kdykoli užíváme slov „více“ a „méně“, předpokládáme nějaké absolutní „nejvíce“ a „nejméně“. Vlastnosti věcí můžeme hierarchizovat a posuzovat, co je lepší, pravdivější, dokonalejší a co méně. Jednou z vlastností je také jsoucnost. Bůh je „nejvíce jsoucí“ a je původem všech ostatních jsoucen.
5. Z účelnosti: věci v přírodě směřují k nějakým cílům, často k nejlepšímu, ačkoli samy nemají žádné poznání. Musí být tedy vedeny někým, kdo poznává. Vše se děje za nějakým cílem, přestože sama příroda je nevědomá a nemůže jednat za nějakým účelem. Účelnost pochází zvenku, od rozumné bytosti, od Stvořitele.

17 23.11.2016

Jaké, že jsou výsledky Aristotelových zkoumání? ... posuďte sami:

"všechna jednoduchá tělesa mají přirozený pohyb ... a každý pohyb má svůj opak ... pouze to, co má svůj opak, může vznikat a zanikat"

"sféra nebeská protiklady nemá ... na kruhu není protiklad ... nebeská tělesa se skládají z éteru ... svět nevznikl, je věčný"

Proti Aristotelovi vystoupil Filopónos, ... našel chyby v jeho uspořádání světa, upadl však v zapomnění, protože katolická církev ho zavrhla a tak neměl Aristoteles oponenta ... zato ve středověku, který následoval, velkého přívržence, kdy celá katolická církev hájila tento "pohanský" model světa :-).

A co bylo dál? ... Pak přišel Koperník, který navrhl jiný model světa než tento uznávaný aristotelský, protože se mu zdálo, že svět není nehybný... Země se otáčí kolem své osy... Slunce nezapadá a nevychází (poznáváte? ... Platónský názor :-) ... Koperník toto své pojednání věnoval papeži a ten ho dal na index :-) .... později tento názor obhajoval i Galileo Galilei ... a oba byli odsouzeni :-).

17 21.11.2016

"Domy vnímáme většinou jenom z vnějšku, ale málokdy víme, co se odehrálo za jejich zdmi. Jejich historie zůstane ukryta a tajemství samy nevydají."

Četba téhle knížky pro mě byla příjemně stráveným časem u zajímavých příběhů poskládaných ze střípků vzpomínek, drobných nálezů a dobových záznamů, okořeněná krásnými ilustracemi, odkrývající osudy lidí žijících ve zdech chrudimských domů po mnoho a někdy jen několik generací před námi.

17 05.01.2016

Máme tu 18. století - osvícenství, období přelomové změny ve vnímání křesťanství, z velké části způsobené rozvojem novověkých přírodních věd a s nimi ruku v ruce spojeným rozvojem "rozumu" - ve smyslu racionálního uvažování ... a tak lidé začali víru a její roli s ve společnosti vnímat trochu jinak ... započal proces sekularizace Evropy.

Nebyl to ale ateismus, který by se stal vůdčím, naopak většinou osvícenců byl kritizovaný, ale deismus (Bůh stvořil svět a stanovil jeho neměnné a i pro něj samého platné přirozené zákony, a dále již tudíž do jeho vývoje nechce ani nemůže zasahovat) ... a tak se největší kritika snesla na katolickou církev - na její pověrečnost a způsoby její organizace ... tolik asi k důvodům, které vedly Denise Diderota (jednoho z čelních představitelů osvícenství a mj. zastánce deismu) k tomu, aby Jeptišku napsal.

A teď k příběhu: ... Diderot před námi rozvine příběh jako ostrou kritiku klášterního života ... nepřístojností, které se za jeho zdmi dějí ... je to protest proti doživotnosti slibů, které jsou dívky nucené (často pod nátlakem a ve velmi mladém věku) složit, ... je to vyřčená pochybnost k samotnému opodstatnění existence klášterů ... je to připomínka, že Kristus nebyl ten, kdo by zakládal náboženské řády a že mechanické opakování modliteb nedokáže vyvážit hodnotu ani jediné almužny nebo dobrého skutku ... je to ukázka toho, že řeholní slib je v naprostém rozporu s přirozenými sklony lidí a ti, kdo ho bezezbytku mohou plnit musí být buď "nedostatečně vyvinuté bytosti", fanatici a nebo ... pokrytci.

17 05.10.2015

Příběhy, které si v tomto souboru povídek přečtete jsou hodně zvláštní - zvláštní hrdinové, zvláštní prostředí, zvláštní emoce, zvláštní jazykový styl, ... vypravují zvláštní milostná dobrodružství s velkou dávkou empatie u kterých se rozhodně nudit nebudete ...

... a pozor - opravdu to není kniha na čtení před spaním ... spíš by jste pod tím přívalem emocí špatně usínali :-).

17 09.09.2015

Neprávem trochu opomíjená technika a přitom se pastelem dají namalovat jedinečné obrázky a používají se již někdy od 15. století (i když z počátku spíš pro malířské studie - jako Leonardo Da Vinci nebo Michelangelo).
Já až takové malířské ambice nemám :-), ale maluju ráda a pastel je spolu s kresbou mou oblíbenou technikou.

17 12.08.2015

Kdo četl první díl, určitě si s chutí přečte i tento … první kniha skončila pro mě tak krásně otevřeným koncem, že bych vlastně ani pokračování nepotřebovala … mám docela ráda, když můžu přemýšlet,¨... jak by to bylo dál ..., ale když víte, že prostě ta 2. a 3. jsou … tak Vám to nedá.

Velice rychle Vás to vtáhne opět do příběhu, čte se lehce … krátké kapitoly a přitom atmosféra každé stránky je neopakovatelná, prostředí, kde se tento příběh odehrává mu samozřejmě dodává na atraktivnosti a pak také ty obrázky, i když jiné než v prvním díle … připomínají něco ... nevím, něco známého, příjemného, a to se mi opět strašně moc líbilo.

Nečekejte od tohoto příběhu akci a rychlý spád děje, je to kniha pro odreagování, na odpočinek a tak plyne lehce … a kdo bude chtít, tomu poskytne i prostor pro zamyšlení:

„Nevěř všemu, co si myslíš.“ Ano pane Fulghume, je to tak, každý z nás má nějaká očekávání a představy, které s realitou nemusí mít nic společného …

Fudžita Aji: „Nic netrvá. Všechno se velmi rychle stává něčím jiným. Z třešně plodu je třešeň strom, je třešňový květ, je třešeň plod. Plynout je cesta, …“

A pak taky ten krásný úvod:

„Tato kniha je pro tebe, kdo mi scházíš;
pro tebe, i když se naše cesty nikdy nezkřížily;
pro tebe, kdo v mém životě pořád ještě nejsi;
i tak je tato kniha pro tebe,
protože vím, že někde být musíš.

Mnohokrát jsem se vydal jinou Cestou,…"

Takže nemůžu než dát opět vysoké hodnocení :-).

17 20.05.2015

Vztah člověka ... k životu ... k Bohu ... k přírodě ... k morálce ... takto bychom mohli rozdělit jednotlivé kapitoly zahrnující úvahy, eseje, přednášky pana profesora Koháka. V jeho osobě se všechny tyto přístupy prolínají, jeho úvahy zapadají do širšího kontextu podobně smýšlejících filozofů jako je Albert Schweitzer nebo Aldo Leopold. Všichni tito filozofové se zabývají ekologií a to co mají společné je, že jejich přístup se vymanil z antropocentrismu, ukazují na to, že středem všeho není člověk, jak se bohužel stále mnozí z nás (nebo většina?) domnívají, ale že středem našich úvah směrem k našemu (lidskému) působení na Zemi, by měla být „úcta k všemu živému“, resp. „úcta k životu jako takovému“. Pan Kohák v téhle útlé knížce probírá otázku lidské odpovědnosti ze všech různých úhlů pohledu – především z perspektivy vůbec další existence našeho bytí na této planetě.

Tahle drobná knížka je ale i hodně osobní, pan Kohák do ní vložil i určité svoje vlastní „soukromé“ nebo „niterní“ pocity o vztahu k Bohu, k životu, k přírodě:

„Tiše nadchází noc, tam, kde se dávno zanedbaná vozová cesta vytrácí v mlází pod sesutou hrází - hluboká, panenská tma, jak jí lidé vídávali po celá tisíciletí mezi žhnoucím ohništěm a hvězdným nebem. Soumrak tu přichází hebce, houstne pod jedlovci, šíří se světlinou a stírá obrysy dne. Je čas naslouchat lesnímu tichu, když skomírající světlo ohlašuje konec denního shonu, avšak houstnoucí tma si ještě nevyžaduje, aby člověk rozžal lampu. Čas se tu neměří podle hodin: je tu jen čas odchodu a návratu, a je noc, hebká, všeobjímající, všeusmiřující, obnovující duši.“

A to se mi na ní moc líbilo – kniha nejen k zamyšlení, ale také kniha poskytující estetický zážitek :-).

17 07.05.2015

Wittgenstein byl geniální matematik a filozof!
Jeho knihy mapují vývoj jeho uvažování a tak číst tuto knihu a snažit se jí porozumět, bez toho, že bychom předtím přečetli a "porozuměli" jeho Tractatu a Filozofickým zkoumáním není úplně nejlepším řešením (i když osobně si myslím, že porozumět jeho filozofii lze jen v kontextu dalších filozofických prací filozofů zabývajících se analytickou filozofií, resp. otázkou jistoty poznání, a to je opravdu velký úkol na dlouhé období ... :-) ) ...

A tak si dovolím snad jen dvě krátké citace z Traktátu:

„Hranice mého jazyka znamenají hranice mého světa.“ ... a samozřejmě jeho poslední 7. věta: „O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet.“.

A na závěr ještě jedna citace z Traktátu: "Většina otázek a vět filosofů spočívá na tom, že nerozumíme naší jazykové logice. ... A nelze se divit, že nejhlubší problémy vlastně žádné problémy nejsou.“

17 12.02.2015

Veronika, hlavní spojující postava těchto povídek, je sběratelkou příběhů - povídek, nejspíš stejně, jako autorka ... a asi to tak mělo zůstat, jak v případě hlavní hrdinky, tak spisovatelky ... sbírat příběhy, životní peripetie kamarádů, více či méně známých, i neznámých lidí a lidiček, může být fajn koníček :-) ... a věřím, že na kolejích o ně jistě autorka neměla nouzi :-) ... co se mi na této knize bohužel nelíbilo, je způsob podání těchto příběhů. Psaný projev autorky mi bohužel přišel spíš jak více či méně povedené středoškolské slohové práce, slohový útvar: vyprávění na téma studentský život a jeho peripetie :-).

16 19.06.2017

Určité pochybnosti o možnosti poznání (čehokoliv), má asi občas každý z nás :-), v této publikaci Quine poukazuje na to, že filozofické ani vědecké teorie tak úplně nereprezentují nějakou „pravou podstatu jsoucna“, ale spíš, že se dá hovořit jen o určitých „obrazech“, kterými nám náš vhled do tohoto jsoucna mohou usnadnit. Quine nám představuje svůj naturalistický pohled, který nám říká, že není žádný zvláštní důvod domnívat se, že příroda dala člověku do vínku nějakou „mimořádnou epistemickou kapacitu“, jinak řečeno, že jsme nějak uzpůsobení k vytváření pravdivých teorií o čemkoli. Stejně jako šimpanzi (určitě se shodneme na tom, že většina různých teorií, nápadů a pojetí je mimo jejich dosah :-)), jsme i my, lidé, kognitivně omezeni (např. naše pojetí vesmíru by se mohlo zdát omezené jiným „více vyvinutým“ tvorům ve vesmíru). Ovšem na druhou stranu někteří vědci (dost často to jsou fyzici) nám říkají, že právě fyzika postačuje k vysvětlení „všeho co se děje, když člověk svůj svět poznává“ a pak taky, že jsme „na pokraji finální teorie všeho“ – což by tedy spíš svědčilo o tom, že pro nás, lidi, kognitivní omezení neplatí ... a pak si vyberte :-).
Quine je tedy zastánce názoru, že lidské tělo i okolní svět jsou stvořeny přírodou, a tím je dáno i naprosté ovládání (determinace) lidského jednání přírodou a pak i filozofie by měla být součástí vědy: „Mám za to, že poznání, mysl a význam jsou součástí téhož světa, se kterým mají co do činění a mají být studovány ve stejném empirickém duchu, jakým jsou prodchnuty přírodní vědy. Pro žádnou filosofii, která by tomu předcházela, tu není místo.“, odmítá tedy něco jako „vnitřní svět“, neexistuje nic jako vnitřek světa, filozofování není možné nikde jinde než ve „vnějším světě“, takže tedy považuje stávající způsob formulace metafyzických otázek tímto způsobem za chybný.

Pro zájemce o epistemologii, ontologii, skeptické teorie ... se bude jednat o zajímavé čtení.

16 19.05.2017

Jack Challoner ve své knize poukazuje na to, že je potřeba se na otázku: Jak mozek funguje?, dívat trochu jinak, především bychom si měli uvědomit rozdíl mezi pochopením mozku „jako výrobce a producenta mysli“ a pochopením chování „jako produktu mysli“. Neurovědy se zatím vždycky snažily spíš o pochopení toho prvního – mozku jako výrobce mysli, snaží se odpovědět na to, jak reálně fungují a mezi sebou komunikují struktury mozku a nervový systém – resp. co se v mozku děje, když myslíme, hovoříme, spíme, vnímáme, atp. ... a pak se samozřejmě zabývají taky funkčními poruchami, nebo studují chemické prostředí, ve kterém mozek svou činnost provozuje, atp. Challoner v téhle knize také popisuje, jak složitě se věda musela ke svým poznatkům dopracovávat ... od názorů antických lékařů a filozofů, kteří měli za to, že mozek není centrem našeho myšlení (někteří za takové centrum považovali např. plíce :-), Aristoteles zas mozek považoval za „žlázu určenou k ochlazování krve“ :-)), mimochodem první, kdo pokládal mozek za centrum myšlení byl asi Pythagoras, který pochopil, že mozek potřebujeme k vnímání, myšlení a taky, že má co do činění s naší pamětí, a taky jako jeden z prvních považoval duševní choroby za nemoc mozku. Dočtete se také o všech těch různých pokusech a následných objevech, které výzkum mozku provázely a které vedly k tomu, že začínáme chápat funkce jeho jednotlivých částí, ... píšu začínáme, protože, přes veškerý výzkum, je toho ještě hodně, co nevíme, a mozek jako pochopení celku nám stále ještě uniká, ... to je úkol na kterém pracuje neurověda dodnes, ... poznat, jak jsou jednotlivé mozkové struktury propojeny, především v kontextu řešení různých úkolů, jako je učení, mluvení, cítění, ..., zkoumat jestli jsou při řešení zapojovány různé části mozku, jestli dochází k jejich zapojování postupně, nebo současně, ... jaké biologické a chemické pochody mozek k vytváření spojů a vzruchů potřebuje ... to vše jsou jednotlivé dílky velkého puzzle, které se neurovědci snaží poskládat do celkového obrazu... a těch poznaných dílků už je docela hodně, a přesto stále některé chybí, jako např. jak se všechny tyto pochody vztahují k našemu vědomí, co z nás dělá vědomé bytosti, jak vzniká pocit „vlastního já“ – a pak taky spousta neznámých na poli výzkumu sociálních aspektů chování, jako je např. empatie ...
... rozhodně se jedná o zajímavé čtení :-)...

16 28.02.2017