alef komentáře u knih

Tuhle knížku jsem si koupila v Levných knihách, abych si ukrátila čas strávený cestováním, a tak vlastně splnila mé očekávání ... zpříjemnila mi cestu :-).
Zaujalo mě, že se jedná o příběh romantického malíře 19. století Williama Turnera /výtvarné umění je jedna z mých zálib, takže volba byla celkem jasná :-)/. Turner je jako malíř zajímavý třeba tím, že v období, kdy se malovaly romantické krajinky začal používat „převratnou“ ... nebo spíš v očích tehdejší doby „skandální“ techniku, vedoucí později k impresionismu, hrál si svým zvláštním, jedinečným a abstraktním způsobem se světlem a barvami, což v době kýčovitých krajinek bylo opravdu dost skandální :-) ...
... tento příběh byl ovšem o něčem jiném, odvíjel se od Turnerova ztraceného obrazu Heleny Trojské, údajně nejkrásnějšího obrazu na světě, resp. obrazu na němž byla geniálním způsobem vyobrazena nejkrásnější žena na světě, jež probouzí touhu a vášeň ... a tento obraz je pak spojovací nitkou se současným příběhem, ve kterém obraz vypráví další, tentokrát tak trochu thrillerový příběh o jeho hledání a ukrývání, pátrání po zvláštních okolnostech, za kterých vznikl ... a samozřejmě opět o touze a vášni, kterou probouzí ...

... bylo to celkem příjemné čtení ... příběh mě provedl kouskem života Williama Turnera /a to pro mě byla hodně zajímavá část příběhu, kterou bych ohodnotila asi spíš 4*/ ... o zbytku tohoto vyprávění už to tak úplně ale říct nemůžu ... protože právě tato část z knížky udělala příjemné čtení na ukrácení času dlouhým cestováním ... a pak tu máme probouzení touhy a vášně :-) ... slibující probudit emoce a fantazii :-) ... a já mám emoce v příběhu ráda, tento příběh na mě ale bohužel emocionálně moc nezapůsobil ... jak napsala v komentáři pode mnou Ollinecka, autorovi jsem prostě jeho líčení dokonalosti obrazu a jeho účinků ... nevěřila ... škoda :-).

16 23.02.2017

Tahle knížečka mi připomíná staré sešity, které jsem si prohlížela jako dítě u své babičky, nebo ještě lépe staré obrázkové herbáře, je přesně tak podobně ilustrovaná, působí starosvětsky, a to bylo, jak píše autorka i jejím záměrem. Už si ani nevzpomínám, kde se u nás doma vzala, nejspíš mi byla darovaná, asi proto, že doma jednu malou bylinkovou zahrádku mám, a tak občas do téhle brožurky nahlédnu, jejím velkým mínusem bohužel je, že není moc obsáhlá, jak do množství bylinek, o kterých se zmiňuje, tak do množství informací, takže doporučuji brát jen jako pěkně ilustrovanou doplňkovou odpočinkovou příručku :-).

16 26.01.2017

Při rozboru základních způsobů vyjadřování nachází Aristoteles 10 základních typů výroků "o tom, co jest", neboli kategorií. Kategorie u Aristotela znamená totéž co schéma nebo forma výpovědi. Vychází z toho, že vždy už mluvíme o věcech. Kategorie jsou nejvyššími rody pojmů, které o věcech vypovídáme. Vše, co o věcech můžeme vypovídat nutně náleží do jedné z 10 kategorií, nejsou to tedy jen způsoby výpovědí (o věcech), ale také způsoby bytí (jsou tedy zároveň základní ontologické formy, v nichž je jsoucno – všechno co tedy nějakým způsobem je, spadá podle toho svého způsobu bytí do jedné z kategorií:

1. substance (podstata - úsia); 2. kvantita (množství); 3. kvalita (vlastnost); 4. vztah (relace); 5. kde?; 6. kdy?; 7. poloha; 8. mít; 9. činit (činnost); 10. trpět (trpnost).

Kategorie představují strukturu reality (gramatickou strukturu jazyka), jsou to výpovědi o skutečnosti.

Základní otázkou je tedy: Co je podstata? - ne všechny skutečnosti jsou reálně existující, některé existují jen potenciálně (např. embryo – je v možnosti, že bude existovat skutečně) – podstata vzniká teprve spojením látky (resp. možnosti) a uskutečnění (tedy získání tvaru, podoby). Všechny možnosti mohou být uskutečněné po spojení s tvarem.

Aristoteles při rozboru kategorií vychází od porozumnění – základním faktem je, že člověk člověku něco sděluje – něco, co má obsah, co chápeme – o čem se dorozumíváme.

Nezbytné čtení pro všechny kdo se zajímají o logiku, resp. o její počátky :-).

16 06.01.2017

..."jsoucí nemůže vzniknout a zaniknout" ... a Platónovy dialogy jsou prostě "jsoucí" :-) ... tedy "nevzniklé, nepomíjející, neproměnné, ... (a) ... dokonalé" ... Parmenidés nám ukazuje omyl nás smrtelníků ... lidé se domnívají na základě toho co vidí, že existuje mnohost (hlad-žízeň, bytí-nebytí, den–noc), a to je jejich omyl ... nelze věřit té realitě, kterou vidíme, ... "jedno jest vše"

... je zajímavé sledovat spolu s Parménidem, tuto alegorii "cesty" ... Parmenidova myšlení a smyslového vnímání ...

… to, co jest nemůže být založeno něčím, co není → BYTÍ JEST A NENÍ MOŽNÉ, ABY NEBYLO → nic není možné ani myslet – jakmile myslím, myslím něco – kdykoli myslím něco – má to 1 vlastnost – že to „jest“ – myslet a být je totéž – bytí je jediné, stálé, nemá hranici, počátek ani konec ...Parmenides tak pojmenovat základní téma filozofie „bytí“ → položil základy ontologie :-)

... Platónův dialog je dokonalý nástroj ... je to rozhovor ... proto může zobrazit situace běžného života, nálady a emoce, v nichž se pak rozhovor uskutečňuje, ... a taky ho ovlivňují :-) ...

16 21.11.2016

Téma, které tyto úvahy a eseje spojuje, je jazyk, autor říká, že je třeba se ptát, co je vlastně „způsobováno“, tím, že užijeme nějaký jazykový výraz, ... že je třeba zbavit se určitých iluzí o tom, jak jazyk funguje, neznamená to ovšem, že by si myslel, že existuje nějaký "jediný správný" způsob, jak jazyk vidět, ... naopak, ... naše úvahy nás ale mohou dovést k rozlišení, které směry tázání přinášejí zajímavé odpovědi a které nás dovedou jen na scestí :-) ... je tedy možné se na jazyk dívat jako na nějaký kód, který si záměrně vyvinuli lidé, proto, aby byli schopní zaznamenávat, co se kolem nich děje a také navzájem si to sdělovat ... nebo je to spíš nějaký soubor „vrozených“ lidských schopností určitým způsobem komunikovat? ... jazyk je prostě velice zvláštní věc a hraje důležitou roli v tom, jak chápeme svět :-)... a tahle knížka si určitě zaslouží pozornost.

16 11.11.2016

Schweitzer v těchto esejích mluví o prožitku údivu nad životem: „Tak jako v mé vůli k životu je touha po životním pokračování … , která se nazývá radost, ale také strach před zánikem, což nazýváme bolestí, stejně je tomu s vůlí k životu všude kolem mne …“, protože úcta k životu je pro něj prožívání naléhavé potřeby mít ke každé životní vůli stejnou úctu jako ke své vlastní a tím je dán i základ mravnosti: „Dobré je život uchovávat a podporovat, zlé je život ničit a omezovat.“

Opravdu eticky je člověk jen tehdy, když poslouchá naléhavý příkaz pomáhat všemu živému, čemu může prospět a přímo se hrozí mu škodit. Neptá se nakolik si ten nebo onen život svou hodnotou zaslouží jeho účast, ani na to, zda a pokud vůbec je ještě schopen něco pociťovat. Život je mu svatý sám o sobě.

To, že se mi tyto eseje líbily ovšem neznamená, že etika Alberta Schweitzera nemá i své nedostatky :-), tím největším je, že Schweitzerovi ani tak nejde o záchranu přírody, píše o tom např. Erazim Kohák, říká, že Schweitzer si snad si ani nebyl vědom ohrožení přírody, ale že mu šlo primárně o to, aby v životě konal dobro, ne zlo, a toto hluboce procítěné životní poslání formuloval systematicky jako etiku úcty k životu.

Pokud Vás zajímají biocentrické teorie, které Albert Schweitzer svou prací rozhodně ovlivnil, určitě si tyto eseje přečtěte, ovšem zajímavé budou pro každého komu není ekologická tematika lhostejná :-).

16 10.11.2016

Celý sborník je věnován Kantově etice, a to především její hlavní zásadě – kategorickému imperativu. Kant si od této zásady sliboval, že se stane jednoduchým kritériem pro posuzování mravnosti jednání a zároveň, že bude jednajícího k morálnímu jednání motivovat.

Nejen filozofové se dodnes přou o to, jak tato zásada svou úlohu plní.

Kant (ale také stoupenci utilitaristické etiky, jako jsou Habermas nebo Rawls) stojí v opozici proti současným „trendům“ v morální filozofii, jako jsou různé druhy skepticismu, relativismu a dogmatismu, a to především proto, že vychází z předpokladu, že mravní jednání není věcí libovolného rozhodnutí, a ani nejde o nějakou naučenou konvenci, ale že je podřízeno jistým posledním závazkům – kvůli jejich dodržování jsme druhými i sebou voláni k zodpovědnosti.
Spor s Kantem nastává až v momentu (ve kterém není zajedno ani současná diskuze), kdy požadujeme přesné určení nejvyššího pravidla pro posouzení.

Kantovu kategorickému imperativu je často vytýkáno, že je chápán spíš jako test toho, co je v souladu s povinností – tedy test legality ne morálnosti jednání, a taky suverénní pohrdání všemi důsledky, které jednání (jež je v souladu s povinností) přináší pro štěstí zúčastněných – tedy lhostejnost k blahu člověka.

Pojí se s ním také různé problémy, jako např.: Co můžeme chtít jako obecný zákon? Protože říká, že mravně přikázaná jsou všechna jednání, která spadají pod pravidla, která se dají zobecnit. Jenže ... problém je, že tímto „testem“ procházejí i pravidla, která jsme si sami uložili:
např. každý den zazpívat jednu písničku ( to už samo o sobě se nám jeví jako mravně irelevantní) ... Kant s tím ale problém neměl, protože kategorický imperativ nevztahoval na jakákoli pravidla, pouze na MAXIMY, které patří do rodu praktických zásad (principů) – jejich specifická odlišnost je, že platí subjektivně (ne objektivně) – platí tedy pro individuální subjekt jako určení mé nebo tvé vůle, a to bez ohledu na to, zda je uznávána objektivně – proto mohou být maximy pro různé lidi různé.

Toto je samozřejmě jen "ochutnávka" toho, co se v tomto sborníku dočtete, těch témat a úhlů pohledu jak bylo řečeno, je mnoho. Koho Kant zajímá, určitě pro něj bude toto čtení zajímavé.

Mě např. zaujalo rozlišení maxim a pravidel, které je důležité z mnoha důvodů, např. protože maximy a pravidla nemají mezi sebou jednoznačný vztah, ... nelze najít žádnou jednotnou odpověď, a to hned z několika důvodů: ... jedna a táž maxima (např. bezohlednosti, pomsty, …) vyžaduje za různých okolností různá pravidla jednání, ale také ... k jednomu a témuž pravidlu jednání je myslitelná více než jedna maxima ... pak se jednání řídí pravidly různých maxim – a tak může být v jednom případě mravně zakázané, ale v jiném mravně dovolené a v jiném zase mravně přikázané ... a hledání normativních vzorců je třeba pro mě zajímavým tématem :-) ... sborník doporučuji každému, kdo se o takové a podobné otázky zajímá, ... je hodně odborná, takže doporučuji každému, kdo má v dané problematice základy Kantovy etiky už za sebou :-)

16 17.10.2016

Podle autora se všem "entitám", které nás všude kolem obklopují, snažíme nějakým způsobem porozumět, a to tak, že k nim zaujímáme různé druhy postojů.
Nejběžnější je fyzikální postoj, ten zaujímáme, vykládáme-li danou entitu čistě prostřednictvím kauzálních zákonu, jaké nám dodávají přírodní vědy.
Některé entity jsou však na to, abychom je dokázali popsat a pochopit tímto způsobem, příliš komplikované, proto si pomáháme postoji jinými. Takže k artefaktům často zaujímáme to, čemu Dennett říká projektový postoj, kdy vycházíme z toho, k jakému účelu byla uvažovaná entita vyprojektována a na základě toho také předpovídáme její chování. (Předpokládáme například, že je-li něco automobil, pak se to po vykonání určitých úkonu rozjede – aniž bychom museli přesně vědět, jaké fyzikální mechanismy jsou za tím.)
K lidským bytostem pak zaujímáme tzv. intencionální postoj, tzn. nahlížíme je jako "mající" přání, přesvědčení atd. a jejich chování pak předpovídáme jako výsledek souhry těchto jejich "obsahů myslí". A vzhledem k tomu, že pojmy jako myšlenka, přání atd. jsou svou podstatou funkcionální, muže být jejich připisování naprosto opodstatněné.

Co je tedy podle Dennetta mysl? Dennettovo vysvětlení je ve své podstatě pragmatické, lidem připisujeme myšlenky, přání, přesvědčení atd. prostě proto, že jsme zjistili, že to funguje, že nám takovýto výklad pomáhá zjednat takový druh porozumění, o jaké usilujeme.

Doporučuji každému koho zajímá, jak se vyvinula lidská mysl, co ji odlišuje od jiných myslí, proč máme dar řeči, atp. ... Dennett nabízí rozhodně zajímavé závěry a zajímavý úhel pohledu, který je mnohými kritizován (tím, že Dennett je funkcionalista, jeho výklad fungování lidské mysli je tedy hodně funkcionalistický - mozek jako hardware a mysl jako dobře fungující software) a dá se říci, že tento úhel pohledu je již mnohými překonán, ... pokud si ovšem chcete vytvořit přehled o různých směrech, kterými se úvahy o lidské mysli ubíraly a ubírají, rozhodně na Dennetta nezapomeňte :-).

16 27.09.2016

Měsíc je krásné a široké téma a tahle knížka byla celkem příjemným čtením o jeho zapomínaném vlivu na naši planetu (na nás) ... čtením o zapomenutých moudrech a zkušenostech našich předků.

V běhu dnešního života málo sledujeme nejenom měsíční cykly, ale přírodu vůbec a přitom jenom ta krása, když se večer dočista rozjasní obloha a vyjde velké a zářící "rybí oko", tak to stojí za to se na chvíli zastavit a jen se dívat :-).

Měsíc dokáže oživit vaše smysly, které náhle umí vnímat a rozlišovat. Společně s nimi se probudí i vaše vnitřní orgány, klouby a funkční okruhy. Jestliže se tedy aktivně zajímáte o to, jak probíhají procesy v těle a jaké oběhy právě pracují, je tahle knížka pro Vás.

16 13.01.2016

Mluvíme tu o ekologii, která se spíše než jednotlivými životními formami zabývá vztahy mezi nimi, posunuje a rozšiřuje ohnisko zájmu na širší společenství. Cílem není ochrana života v jeho jednotlivých projevech, ale ochrana života jako provázaného celku ... nejde tu jen o úctu k životu samému, ale o úctu k předpokladům života … a k podmínkám jeho udržitelnosti …

„thinking like a mountain“ (myšlení jako hora)… Organismy fungují v ekosystému jako jednotlivé orgány v těle, jako součásti stroje (pokud vyjmeme z vlka srdce, organismus zahyne, pokud vyjmeme vlka z ekosystému, může zahynout celý ekosystém) = omezení svobody jednání v boji o přežití.

Výsledkem tedy je, že kromě "obvyklého" sociálního svědomí bychom měli mít ještě ekologické svědomí: „všechna etika spočívá na jedné premise: že jedinec je členem komunity vzájemně na sobě závislých členů“.

16 11.09.2015

S přirozeným světem začal Edmund Husserl, ve svých spisech se zabýval cestou k přirozenému světu, ale nezabýval se příliš analýzou přirozeného světa samotného. Patočka nám podává analýzu právě tohoto světa, právě těch souvislostí, “dík kterým nemáme jednotlivé věci, nýbrž právě svět.” Neanalyzuje věci se kterými se setkáváme, ale to, díky čemu věcem rozumíme.

“...přirozený svět je třeba pochopit jako svého druhu základ všech možností naší, existence.” Možností proto, že lidská “podstata” není daná, “nýbrž je to cosi, co každý z nás při své existenci musíme tvořit.”

Proto si Patočka lidskou existenci představuje jako pohyb (jsem tak, že se uskutečňuji, jdu za svojí budoucností).

Podstatným charakterem pohybů je, že jsou vždy na něco a k něčemu zaměřené. Pohyb (na podkladě tří časových momentů: minulosti – přítomnosti – budoucnosti. Prvotní lidský pohyb je pohybem zakotvení. Jsem dítě a svět si "získávám", zabydluji se v něm, ... člověk „musí skutečně sám získat svůj svět, ale ovšem v krytosti, kterou zaručuje přijetí druhými“ ... jsem dítě a "krytost" mi zaručují druzí, mé okolí, které mě má rádo a já si tak mohu svůj svět získávat. Druhým pohybem, v „přítomnostní“ fázi, je pohyb "sebeprodlužování". Je charakterizován věcným zaměřením, ... pracuji a funguji v zařazenosti, stylováním se v nich - zařadili jsme se do světa a jako dospělí v něm fungujeme ... Třetí pohyb je „přihlášením ke konečnosti a jejím převzetím“. "Tam, kde nyní život dokáže pohlédnout své konečnosti tváří v tvář, ....“ ... ve stáří dokážeme (ne však každý) "zhodnotit" svůj život a ... přijmout... nesamozřejmost celku světa.

A dějiny pak podle Patočky nejsou "nic hotového nebo všeobecného", ... ale je to "opakovatelná možnost svobodného bytí, které se nás nějak podstatně týká.“

Takhle nějak velmi, velmi ve zkratce bych se "poprala" s tím, co se nám Patočka snaží sdělit :-).

16 11.09.2015

Hodně emotivní filozofie. Nietzsche přichází s myšlenkou svobodného a ničím neomezovaného života, ale pozor! ... také s tím spojenou zodpovědností lidí, kteří by si takový způsob života zvolili!

Podle Nietzscheho by si každý člověk svůj život měl umět protrpět sám za sebe, jen to ho může posílit :-).

Nietzsche byl ovlivněn Darwinovou teorií, uznával myšlenku silného jedince, zdatného
fyzicky i duševně ... pak jsou všechny životní nástrahy, které člověk překoná pozitivní, člověka posílí, naopak sdílení utrpení s ostatními lidmi šíří vše špatné a jen utrpení prohlubuje:

„Pomoz si sám: pak ti pomůže kdekdo. Princip lásky k bližnímu.“

16 13.08.2015

V mezní zkušenosti koncentračních táborů hledá Todorov to, čím se my lidé odlišujeme od pouhých zvířat bojujících o přežití. Život lidí – vězňů – je zcela v moci systému, který se je snaží zbavit lidskosti a nutí je ke každodennímu boji o život. Jsou filozofové, kteří tvrdí, že v těchto extrémních podmínkách je možné pozorovat pravou podstatu člověka, protože ten ze sebe v takové situaci odhazuje tenký nános civilizace a morálka podle nich není nic jiného než částí toho nánosu.

Nemají pravdu. A to ze dvou důvodů. Jednak proto, že se pravá podstata lidství stěží ukáže v tak extrémní situaci, jak říká J. J. Rousseau, “je sice možné přinutit rostliny, aby rostly vodorovně, ale necháme-li je na pokoji, porostou vzhůru”, a podobně je to i s lidmi, jsou-li ponecháni na pokoji, chovají se lidsky. A za druhé: kromě případů brutálního sobectví, jsou z táborů známy i případy nezištné pomoci a sebeobětování (i když řidší než ty první).

Prostředí táborů je silně zkreslující, a přesto v něm můžeme nalézt zrovna tak lidské ctnosti, kterých si vážíme, jako nectnosti, které vedly mj. k ukrutnostem 20. století.

16 24.07.2015

Začnu od začátku – první díl knihy mě dá se říci okouzlil :-) … krásné zpracování knihy, obrázky, zajímavý lehce plynoucí příběh, dokonalé odpočinkové čtení, a zajímavý otevřený konec, dávající prostor pro vlastní fantazii … takže jsem trochu váhala, zda pokračovat s dvojkou, ale jak už jsem u dvojky napsala, když prostě víte, že existuje pokračování, zvědavost mi nedala, … a musím říct, že ani nezklamala, jiné ilustrace /opět krásné/, stejně plynoucí příběh z atraktivního prostředí /zajímavé postřehy - příjemné čtení/ … a konec … jiný než bych si ve své fantazii představila já, přesto nezklamal … příběh se prostě uzavřel … tak, jak si to autor přál … a tak mně nezbylo, než dát opět vysoké hodnocení.
Moje váhání s tímto pokračováním bylo trochu větší než u dvojky … jak jsem řekla, příběh se uzavřel ... a podle mě tak měl i zůstat … trojce bych dala místo přídavku „splněno“ přídavek „navíc“ – kouzlo, spočívající v objevování pestrosti příběhů hlavních hrdinů, epizod z jejich životů, zajímavých prostředí ... vyprchalo, … zůstaly jen formy - ilustrace a melodie, … objevování zmizelo … a nový příběh, který se rozvinul, … to kouzlo prostě ztratil.

16 01.07.2015

Drsná příroda ... drsní lidé ... drsné city ... tenhle příběh se vůbec nečte lehce ... Whiteovy "vize" zobrazené až příliš realisticky ... složitosti vztahů, sil a jejich proměn odpovídá složitost textu, nad každým slovem je třeba přemýšlet.

V doslovu se dočteme, že "kniha vypovídá jakou krásu a váhu mají věci samy o sobě", lépe bych to nedokázala vyjádřit, ....a tak můžu jen dodat , že nám tato knížka ukazuje, jaké mohou naše, lidské, prožitky být, když je nepřekryje nános civilizace s jejími konvencemi.

16 23.05.2015

Polovo vyprávění o "pohádkových" asijských zemích se stalo pobídkou pro zámořské cesty, známé bylo i Kolumbovi. V dnešní době však mnozí historikové poukazují na zvláštní nepřesnosti, kterých by se očitý svědek nedopustil. Kromě nepřesností v popisech vojenských lodí a operací, se v Miliónu neobjevuje ani slovo o takových čínských zvycích jako je pití čaje, bandážování chodidel u žen, nebo ani zmínka o Velké čínské zdi. Opravdu by něco takového opominul někdo, kdo tam tak dlouho žil? No, italští vědci se domnívají, že tam Polo nikdy nebyl, a ve své knize pouze "zkomolil", co slyšel od Peršanů (tam se asi dostal nejdále) :-).

Od téhle knihy jsem nečekala příběh, ale zajímavý cestopis ... bohužel zajímavým nebyl ...dost nuda, jak píše "Denaille": ... Co je to za lidi, co jedí, co dělají, co se tam pěstuje ...a tak :-) Možná i vzhledem k výtvarné úpravě mi to sem tam přišlo jak z čítanky pro ZŠ.
Nechci této knize křivdit, přeci jen mluvíme o cestopisu z 13. století, ale na druhou stranu, četla jsem literaturu daleko, daleko starší ... a rozhodně jsem se nenudila.
Lituji, ale Marco Polo mě neoslovil ... pro mě zůstane zajímavým cestovatelem (nebo řekněme historickou postavou), ale rozhodně ne spisovatelem :-).

16 09.05.2015

Jak popsat problém o který Millovi jde? Omezování svobody jednat (bránění, donucování, kontrola) je vnímáno jako něco negativního, jenže, život bez jakýchkoli omezení individuální svobody by stál za nic, protože při bezvládí by někteří obrátili svou svobodu proti jiným, aby z toho těžili.
Problém, který se před námi objevuje zní: Na základě čeho stanovíme, kdy je omezení individuální svobody morálně ospravedlnitelné a kdy ne?

Mill svobodu považoval za nejvyšší hodnotu a hlavní lidskou potřebu. Podle něj je tedy zcela nelegitimní jakýkoliv společenský tlak na jedince, a zásadní je možnost vybrat si sami takový způsob života jaký chceme a uznáme za vhodný. Hájí to, že každý máme určitou sféru života do které by druzí (společnost, stát) neměli zasahovat (neměli ji kontrolovat nebo jakkoliv omezovat) - a mluvíme tu o čistě soukromém jednání a praktikách, které nemají žádný vliv na druhé, ale i o jednání a praktikách, které se sice týkají jiných, ale nikoho nepoškozují nebo předvídatelně neohrožují. Mill považuje za naprosto nepřijatelné omezení něčí svobody proti jeho vůli z důvodu, že takové omezení je pro jeho vlastní dobro, i když přímo nepoškozuje druhé, tedy i když si myslíme, že něčí jednání je i pro něho samotného špatné, jediné co jsme morálně oprávněni je přesvědčovat ho a diskutovat s ním, v žádném případě ne omezovat jeho svobodu rozhodování :-). Podle Milla bychom tedyměli mít individuální svobodu věřit a cítit co a jak chceme, vyjadřovat, co chceme a dělat si sami se sebou, co chceme :-).

15 26.09.2016

Výborný úvod do studia, doporučila bych tuto knihu každému začínajícímu studentu filozofie ... i mně byla průvodcem u první zkoušky :-).

15 06.11.2015

Pokud k této knížce přistoupíme jako k oddychovému čtení na dovolenou, lze říci jediné - pěkný poutavý příběh - psaný jednoduchým, přímým a nekonfliktním způsobem, letní čtení, které plyne a vy se rádi necháte unášet dějem se zajímavým námětem ...

... ale nečekejte příběh osobního rozvoje, ... tady jde o trochu něco jiného, ... chce nám spíš ukázat jak moc a proč jsme se odcizili přírodě ... a sami sobě ... a z toho jde spíš mráz po zádech ...

15 21.07.2015

Tahle knížka mně původně zaujala v knihkupectví svou obálkou a protože jsem sháněla něco pro syna, tak jsem ji otevřela a prolistovala ... hned mě taky zaujala grafická úprava - komiksové obrázky i písmo mě nadchly ... ještě než jsem ji darovala, stihla jsem ji jeden večer rychle přečíst a musím říct, že mě zaujala i po obsahové stránce - prostě mě bavila :-) ... a hlavně .... ani syn si nestěžoval ... takže ... kupujeme další díl :-).

15 26.05.2015