Alex.Barunka
komentáře u knih
Zrada vítězů
Marie Rutkoski
Asi chci hodně, když si přeji, aby Kestrel alespoň jednou zapojila hlavu.
Dobrodružství Toma Sawyera a Huckleberryho Finna
Mark Twain (p)
Miluju Pány kluky, takže na tuto předlohu pro náš krásný český film muselo jednou dojít. A je to parádní kniha o klukovinách nejen pro kluky. Dílko plné humoru, dětských tajemství a průšvihů.
Děti krve a kostí
Tomi Adeyemi
Vypadá to, že jsem prozatím objevila nejhorší knihu roku 2019.
Tohle byla katastrofa od první stránky do úplně té poslední. V první řadě by si autorka místo udělování své vlastní knize pět hvězd, měla rozšířit slovní zásobu. Na termín "skies" by mi nestačily všechny prsty co mám, a ano podlaha je většinou vydlážděná, ale autorka si asi nemohla pomoct a musela nám to připomínat nejméně v deseti kapitolách.
Od omezené slovní zásoby k postavám, kde tři ze čtyř byly nesmírně otravné a sváděly vinu jeden na druhého. Žádná postupná výstavba ani vývoj. Postavy ustrnuly ve stádiu nesmírné nelogičnosti, otravnosti a dalších tří charakterových vlastností. Nemluvě o nulovém vývoji vztahových záležitostí. A s tím samozřejmě související insta love. To je tak, když se dva na smrt nesnáší a během chvilku se strašně chtějí.
Kupa nelogičností a 98% předvídatelnost s nezajímavou zápletkou. Ano, ono totiž při záchraně světa, kdy všechno stojí na vlásku, a kdy máme pouze pět dní na záchranu magie a nevíme, kdy se co semele, je nutné uspořádat oslavu a zbytečně se zdržovat.
Ale snad nejvíce promarněný potenciál spočívá v kultuře Jorubů, kdy právě Orisha představuje původní náboženství. Kdybychom ho měli umístit ke kořenům, jedná se o africkou Nigérii, odkud pocházejí i rodiče autorky. Ale ani tady se autorka moc neobtěžovala zabřednout do této kultury, což je ohromná škoda, protože na knize je to to největší lákadlo.
Kniha je neskutečně natahovaná a stojí v kontrastu k nedostatku prostoru pro vývoj postav a jejich vztahů.
Nakonec místy styl psaní nebyl úplně k zahození a konec s lehkou nadějí do budoucna. Tohle je tak velká škoda.
Tolkienův prsten
David Day
David Day už si pravděpodobně tu nerelevantnost některých informací prostě neodpáře. A i když se Tolkien nechal inspirovat různými mytologiemi, pořád toho spoustu vymyslel sám. Ale zde to vypadá, jako by se Day snažil na každý Tolkienův motiv něco vyšťárat. Nezastírám, že některé informace byly zajímavé a poutavé, rozhodně ale bylo zbytečné převyprávět do detailů různé eposy. U některých se totiž právě motiv Prstenu hodně vzdaloval.
Utajené Orákulum
Rick Riordan
Jediné, co už poslední dobou Riordanovi pravidelně vytýkám je jeho stereotyp, kterého se nezbavil ani u Apollóna. Bohužel, je to pořád jedno a to samé, a už to přestává stačit (neustále čekám na ty méně známé, slíbené mytologie).
Ale jinak je to typický Rick. Neskutečné množství jeho typického humoru prostě baví od začátku do konce. Vykouzlit úsměv nebo přímo záchvat smíchu pro něj není problém. Jednoduchý styl psaní s mořem akce jdou hezky na ruku dynamice. Za pojení nového se starým má autor prostě palce nahoru, protože zrovna toto skvěle nahrává jeho vtípkům. A co víc, nenásilným stylem prostě učí a vzdělává. V tomto jsou jeho knihy nejhodnotnější.
A Apollón? I sebestředné postavy jdou autorovi na jedničku. Sobeckost a vysoké sebevědomí jsou vlastnosti, se kterými by si tato postava rozhodně vystačila. No a nezapomínejme na provázanost s Magnusem Chasem a úžasným návratem do Tábora polokrevných.
Pět kroků od sebe
Rachael Lippincott
Chápu všechny úskoky YA žánru, a taky chápu všechny možné klišé prvky, které autorka použila, aby si tuto knihu cílovka zamilovala. Co ale nikdy nepochopím je idealizování nemocničního prostředí. Ne, opravdu Vás v nemocnici jen tak nepustí potloukat se po ostatní odděleních, a rozhodně není možné se jen tak proplížit na operační sál. A rozhodně se o Vás nebudou starat jako o jediného pacienta. Když tuto obrovskou botu pominu, tak je to ještě překlad a chyby v textu, ale Yoli už to poslední dobou ani jinak nemá.
Humor byl místy hezky úderný, Stella měla také svoje silné chvilky a téma je bez debat výborné, ale rozhodně by na tom chtělo zapracovat, a stoupnout nohama pevně na zem.
Medvěd a Slavík
Katherine Arden
Naprosto dokonalá atmosféra východu a ruského folklóru, tradic a rozepře mezi starým a novým. Úžasná stavba příběhu a naprosto ukázkový potenciál postav. Nádherný, jemný styl psaní, ze kterého dokáže ale pěkně zamrazit.
ALE
to pomalé tempo příběh zabíjelo. A bylo by tomu jinak, kdyby autorka ten postupný vývoj a budování komplexity prostě dotáhla do konce, který vyrazí dech. Ale od jisté doby se příběh ponořil do monotónnosti a nikam se nehnul. Autorka si to parádně budovala krůček po krůčku. Postupně čtenáři přibližovala postavy, rozvíjela svět a gradovala, ale nikdy nevygradovala, spíš se vrátila o několik kroků zpět. A nevyužít tak skvěle rozehraný potenciál? To je sakra škoda. Postavy tak působily vzdáleně, a příběh zpětně neuvěřitelně mdle. Škoda, že se nepovedlo alespoň vystupňovat nějaké to napětí.
Škoda, že se toho nepovedlo víc.
Ross Poldark - Návrat domů
Winston Graham
Do Poldarka jsem se poprvé zamilovala na základě jeho seriálové podoby a knižní varianta té seriálové konkuruje v plné síle.
Na jedné rodině Winston Graham popisuje poměry Cornwalské převážně hornické společnosti 18. století, tak jak leží a běží, bez zbytečných příkras. A že to mnohdy není hezký pohled, protože rozdíly mezi vyšší společností a obyčejnými lidmi jsou doslova propastné. Hlad, chudoba, nemoci tu ostře kontrastují s luxusem, bohatstvím a lhostejností. Nositelé kritiky společnosti jsou zde právě postavy, které procházejí postupným, trefným vývojem.
Divokost Cornwalského pobřeží hezky prosakuje celým příběhem, stejně tak jako kupa emocí. Popisuje se docela hodně, ale také se neustále něco děje, a pracuje se na vztazích. Oproti seriálové variantě se v té knižní více objevují vedlejší postavy a jejich osudy, což je příjemný bonus.
Temnota
Kiersten White
I přes veškeré snahy a klacky, které mi autorka házela pod nohy, jsem to zvládla. A asi se budu muset odměnit třetím Mistbornem, kterého si tak sveřepě šetřím.
Když pomineme historické zázemí do kterého se autorka opravdu odvážně pustila, nemá příběh vlastně moc co nabídnout. Hlavní hrdinka, která se za každou cenu snaží být nejvíc badass je ve skutečnosti nejvíc otravná. Její bratr je snad ta nejvíc ukňouraná postava. A dohromady mají tito dva hrdinové tak čtyři charakterové vlastnosti, dle kterých se chovají. Jsou nanejvýš předvídatelní, takže o nějakém tom hezky upečeném překvapivém zvratu nemůže být ani řeč. Popravdě i samotná zápletka/nezápletka byla tak o ničem, že by ji nějaký ten zvrat sotva vzkřísil, ale kdo ví?
Styl psaní naprosto nezajímavý a zbytečně natahovaný. Málo kdy se něco dělo a vše je popsáno tak, že to působí neskutečně nepoutavě. Nemá to jiskru, nemá to emoce, nemá to prostě a bohužel skoro vůbec nic.
Jedna hvězda za počáteční originální koncept a ta druhá za snahu konce s cliffhangerem.
Oheň probuzení
Anthony Ryan
A je dobojováno, a že to byla fuška. Píseň krve byla naprostá pecka, ale zbytek série měl hodně sestupnou tendenci. A bohužel ani Oheň probuzení, který láká zcela svěžím pojetím draků, steampunkem a námořním dobrodružstvím, nedokázal autorovu reputaci opět vytáhnout nahoru.
Nejdříve o tom, co se povedlo. Rozhodně je to kombinace steampunku s fantasy prvky, které si hezky sedly. Na jedné straně magie a draggové. kteří zde působí jako otroci a na straně druhé vynálezy pohánějící námořní flotilu. Ta atmosféra této souhry je naprosto okouzlující. O poznání horší už to bylo se světem, který je sice obrovský, ale autorem neprobádaný a nedostatečně vysvětlený. Ryan sem tam sice utrousí nějakou tu informaci v zápalu konverzace, ale mnohdy je tak zamotaně podaná, že je problém si ji nějakým způsobem vhodně zařadit. Ten svět má neskutečný potenciál, nicméně v této fázi je hodně zaostalý. A podobně jsou na tom postavy. Tři dějové linky, tři postavy, jedna žena a dva muži. A autor zběžně nakousne nějakou tu informaci z jejich minulosti, ale opět to není dostatečně silné, aby si čtenáře omotal kolem prstu. Postavy tak působí neskutečně vzdáleně a lhostejně.
A na vině je z velké části Ryanův neskutečně zbytečně popisný styl psaní. Věcem, které bylo potřeba popsat se vyhýbal ale dalším nepotřebným okolnostem věnoval neskutečné množství času. A ono to nefungovalo. Upřímně Ryan nudil, a nepomohly tomu ani akcí odlehčené momenty či nějaký ten zvrat, protože vše bylo zasazené do jednoho monotónního rámu. A ano, Ryan psát umí, takže tohle je velký paradox.
A je to neskutečná škoda, protože ta myšlenka, ten svět, postavy, magie, draggové, to všechno si zasloužilo pozornost, to všechno si čtenář zasloužil, potřeboval a bohužel nedostal.
Výprava v oblacích
Kazu Kibuishi
Je super jak se tato série postupně vyvíjí, s každým dalším dílem toho čtenář dostane jak víc o postavách tak víc o pozadí celého příběhu a magii. A o ilustracích asi ani mluvit nemusím :)
Prokletí kamene
Kazu Kibuishi
Lepší než díl první, konečně se trochu vysvětluje a ty ilustrace jsou tak neskutečně kouzelné :)
Paní kamene
Kazu Kibuishi
Opravdu přenádherné ilustrace, ale i když je příběh směřován mladším čtenářům, pořád byl dost přímý a omezený jen na hlavní dějovou linku. A to je velká škoda, protože i přesto že je jádro krásné, ta omáčka tomu chybí.
Králové Wyldu
Nicholas Eames
Kentauři, nekromanti, mantichory, enti, kyklopové, obři, draci, raskové, yetikové, mořské panny, golemové, skřeti, trollové, chiméry, nymfy, orkové, bazilišci, satyrové, sklepní slizáci, sovědové, saigy, murlogové, ogři, firlolgové, zlovlci, grimlochové, wyverni, akrové, gorgony, banshee, minotauři, daévy, vrci, druinové, sylfové a nakonec i mnohé další nestvůry, které autor splácal dohromady. Že to může působit zmatečně? No za nějakou dobu si čtenář prostě zvykne a uvědomí si, že už ho vlastně nemá co překvapit. Autor si půjčil některé motivy, zkomolil nějaká jména a celý svůj svět tak nějak zdvojnásobil a nafoukl.
Ale prostě mimo tento svět je zde hned několik důvodů, proč se do knihy pustit:
1) Postavy
Banda vysloužilých bojovníků, kteří si nejdou pro sprosté slovo daleko a protlouká se tak, jak jen po více méně úspěšné kariéře dokáže. Všichni do jednoho jsou to nesmírní sympaťáci a vůbec nevadí, že si jeden přes pupek na nohy skoro nevidí a další že pomalu ale jistě umírá na nevyléčitelnou nemoc. Život je pro ty, kdo se neposerou a v tomto duchu se tak nějak nesla celá kniha. Když to nejde, vždy se dá najít nějaká oklika.
2) Humor
Jedním z neodmyslitelných aspektů příběhu je beze sporu humor. A dost často se stává, že humor po nějaké době omrzí nebo je více méně nepatřičný. Zde ale ne, zde si drží úroveň od začátku až do konce. A že je někdy až moc vulgární? Popravdě zde se ten humor odvíjel v tak harmonickém stupni s dalšími aspekty knihy, že o nějaké nevhodnosti nemůže být ani řeč.
3) Poselství
I člověk, který má kariéru za sebou se může hezky vybarvit a dokázat, že zvládne ještě daleko víc, i když mu to prostě nikdo nežere. Na sklonku života si jeden často uvědomí, co je nejdůležitější, a že honit se celý život za něčím, co stejně vybledne, nemělo moc význam. Ale, že daleko významnější byly ty vazby, které se přitom formovaly. A tuto cestičku si autor hezky budoval skrz na skrz příběhem, a že do toho dokázal dostat neuvěřitelnou hromadu emocí.
Pokud ještě váháte s přečtením této knihy, možná vás utvrdí fakt, že je to jednohubka, od které se díky svižnému stylu psaní jednoduše neodtrhnete. Sága si mě dostala na svoji stranu hned, jak se sjednotila. A jsem zvědavá, jaké další eso si pro své čtenáře autor nachystal.
Píseň o Nibelunzích
neznámý - neuveden
Vždycky když čtu knihu podobného ražení si říkám, jaká je to vlastně škoda, že se kvůli formě epické básně nezařadí do repertoáru více čtenářů.
Přesto si myslím, že poznávat to, co bylo a přemýšlet u toho je mnohem důležitější než číst jedno a to samé pořád dokola.
Pod znakem orla
Simon Scarrow
Simon Scarrow je jedním z autorů, který mi byl doporučován strašně dlouho a neuvěřitelně často. A asi neznám profláklejšího autora historické fikce Starověkého Říma a tehdejší Velké Británie.
A jo, jo, jo. Byla to úžasná jízda od začátku až do konce. Sice nečekejte žádné složitější machinace, protože linka je dost přímá a jednoduchá. Spíš to působilo jako oddechová/historická fikce. Ale rozhodně to mělo neskutečně drsnou atmosféru, která byla podtržena nemilosrdným životem legionářů a mnoha a mnoha vulgarismy, které zde seděli jako prdel na hrnec. Navíc neskutečně dynamické a akční. Hlavní hrdinové velcí sympaťáci, ale bohužel značně předvídatelní, což si autor tak trochu způsobil sám, protože dal nahlédnout až moc hluboko do příběhu a zároveň i na pomyslnou druhou stranu. Závěrečné rozuzlení je tak možné odhalit už se značným předstihem a popravě to trochu kazí požitek z knihy.
Nicméně i tak to stálo za to. A co, že je neuvěřitelná výhoda sérií? Že je možné se kam vracet, a to hned několikrát :)
Velký Gatsby
Francis Scott Fitzgerald
Ze ztracené generace jsem zatím měla jen tu čest setkat se s Hemingwayem, a rozhodně to bylo setkání, kterého nelituji, protože doteď je Hemigway jedním z mých oblíbených autorů. Proto jsem ráda, že ani v případě Fitzgeralda jsem nestoupla vedle.
I když je Velký Gatsby krátká novela o sto stranách, rozhodně uhodila hřebíček na hlavičku. Autor si do hledáčku bere vyšší společnost a její nestálost a neupřímnost. V tomto světě je vše jiné, a v mnohých případech ne zrovna ryzí. Když máte peníze, je pro vás mnoho věcí snazších, ne však vztahové záležitosti, ty na kterých opravdu záleží. Za peníze si můžete koupit společnost, ale s láskou to tak už nefunguje, což si samotný Gatsby zkusil na vlastní kůži. Takže je tomu opravdu tak? Máš vyšší společnost výhodu spokojenějších životů na své straně?
Miluju knihy s pointou, miluji když vám má autor co říct a na něco poukázat.
Rozvaliny Gorlanu
John Flanagan
Vyrůstat s Hraničářovým učněm je naprosto nepřekonatelné. Po tolika letech od vydání a s ohledem na množství knih a jejich kvalitu, které dnes vycházejí, si příběh o hraničáři Haltovi a jeho učňovi neustále drží přední příčku mezi fantasy příběhy pro děti.
Docela se tu bavím nad názory některých čtenářů. Srovnávat Hraničářova učně s Harry Potterem je opravdu velká pitomost. Zatímco je HP primárně cílen na YA, HU je především na Middle Grade, takže ještě mladší čtenáře. Je to pro dospělého čtenáře předvídatelné? Samozřejmě, protože myšlení dětí je na úplně jiné úrovni. Je to jednoduché a přímé? Ano, protože tato série vznikla hlavně za účelem přilákat děti ke čtení a ne ho rovnou odradit sáhodlouhými popisy. Na co příběh ale dbá je morálně správné rozhodování a následky špatného chování, takže ještě navíc poučuje. Určitě by se chtělo nad tímto zamyslet.
Rytíř Sedmi království
George R. R. Martin
S některými příběhy je to dost komplikované, protože je oceníme třeba až na podruhé že jo. Stejně jsem to měla i s Rytířem, který mě na poprvé tak akorát nudil. A přečíst podruhé mě jej donutila až vlna omývající osmou sérii.
Ač jsem si toho na poprvé až tak nevšimla, tento příběh pojímá obrovskou část targaryenské historie, která se formuje na pozadí příběhu jednoho bastarda, který se snaží dělat vše ve jménu rytířství. Je to morálně správné, přesto drsné. Má to vtip a pointu. Kolikrát jsem si říkala, kdyby nebylo lepší, aby byl Martin udělán více do povídek.
A ano, je to hutné, často se to vleče a výčet všech rodů je skoro nekonečný a více méně nezapamatovatelný. Stejně tak jako nespočet Targaryenů. Otázce kdo je sakra kdo se v této knize moc vyhnout nedá.
