Alex.Barunka komentáře u knih
3.5
Máme to s Mahit komplikovanější. Celou dvojku jsem měla pocit, že se neustále musím krotit, že musím zůstat v hranicích space opery, protože překračovat svůj stín se nebude. Ale pak přišla autorka a na několika místech nabídla víc. Víc omáčky, víc zákoutích, no zkrátka a dobře nabídla víc věcí k prozkoumání. Ale nakonec vždy jen zůstalo u řečnické otázky. Takže jsem nakonec dostala politickou vztahovku, přesně to, čím má kniha být ALE, ale! Ta pobídka tam pro mě navždy zůstane a já budu asi pořád přemýšlet nad tím co by kdyby, protože jinak bych z toho všeho měla za chvíli rozmazanou šmouhu.
Něco na tom je. Kombinace humoru, naivity i ostré reality s úžasně vystavěnou imaginací.
Má za ušima, tahle věc.
Fajn věc, ale silnější emoci to ve mně nezanechalo.
Ted Bundy pro mě byl zcela spontánní, překvapivou volbou. Šla jsem do něj úplně naslepo, bez jakýchkoliv dřívějších informacÍ, abych doslova zhltla informační stránku věci, abych soucítila s každou jednou rodinou, abych pochopila, co člověka vede zrovna touto cestou a taky abych do ticha několikrát pronesla - sakra jestli můžeš, tak zakřič
Jestli jsem pochopila? Ano i ne. Ale někde uprostřed ve mně začal hlodat červíček pochybností. Něco mi začalo vadit až do té míry, že jsem musela Teda několikrát zaklapnout. Nebyl to Ted sám, ač to může znít jako paradox. Byla to autorka. Její výrazná subjektivita, včleňování osobních záležitostí do míst, kam nepatří, její naivita a toliko četná lítost nad Tedem, která působila až moc bodavě v rovnítku k pozůstalým obětem, i obětem samotným. Věc, kterou jsem z hlavy nedokázala vypustit až do jejího posledního doslovu
The unicorn lived in a lilac wood, and she lived all alone.
Jak bláhově jsem si myslela, že Poslední jednorožec bude kniha na dva večery, ze dvou večerů se hnedle vyklubaly dva týdny. Tahle melancholicky bláhová podivnůstka doslova čaruje se slovy a metafory i odkazy zasévá do každého odstavce. Hraje si s humorem i pokrytectvím, dívá se pravdě do očí a rozbíjí se o realitu, která jaksi úsměvně souzní s pohádkou.
Nemůžu s jistotou tvrdit, že jsem v tom moři lyričnosti nechala celé srdce, ale šrám jsem jisto jistě utržila.
Jednu věc jsem opravdu nečekala. Propastný zklamání. Jednu jedinou věc, ve které pro mě Pilíře země naprosto neprůbojně zvítězily. V celé své zastrašující tloušťce čekalo nemilé překvapení. Povrchovost. Brouzdání po hladině bez možnosti se potopit. Dostat se pod kůži postavám, procítit jejich životní kroky i pády A pak se stane že s vámi po téměř tisíc stránek cloumá nezájem, který je navíc podpořen opakováním děje, nádechem telenovely a nakonec už jen snahou nepřeskakovat odstavce, které vedou do předem naprogramovaného konce.
Bylo to milý, oddechový, plný vůně kávy a skořicových šneků. Tahle kniha má za úkol jednu věc, dát vám stopku od akcí našlapaných fantazáren a do hloubky prokreslených světů. Má vás zrelaxovat a dovést do předem připraveného konce.
Tohle všechno se děje, ale něco tomu přece jenom chybí.
Ale jo, na chvilku mě to vyplo!
"Je noc, jen hodiny tikají, že ještě bude mnoho věcí, mnoho těžkých věcí, které uvidí a uslyší desetiletá Leni Freiwald..."
Very well, permit me, if you will, on this night. To break your hearts once more.
tak kolikrát ještě, Eriksone?
Čtyři neosobní hvězdy.
Co vůbec říct k Problému tří těles? Líbilo se mi, nelíbilo se mi? Vlastně nevím. Cítím, že by se mi tento hard sci-fi počin líbit měl, ale určitě si na mě nesáhl. Byl odtažitý, vzdálený, neinteraktivně vysvětlující, ale přesto se naskytly momenty, kdy jsem hlas Zbyška Horáka poslouchala se zatajeným dechem a netrpělivě čekala, až se mi propojí body rozeseté po vesmíru.
Těchto momentů bylo ovšem poskrovnu. Problém tří těles je příběhem několika tváří, není ani tak příběhem postav, je jedno, koho dosadíme do rovnice, je příběhem myšlenky. Nebo myšlenek, lidstva? Jestli se někdy pustím do dvojky? To je ve hvězdách, ale třeba na mě vesmír zase jednou blikne!
Chaloupka na muřích nožkách ve svých základech nese silný téma, takový, který nestojí na místě, ale větví se dál a dál. Krásnej nápad, ale je škoda přeškoda, že zrovna kniha, která by vám mohla ukrást duši, tu svoji postrádá.
Některý knihy mají tu sílu najít si k vám cestu, i když jste se ani neobtěžovali podívat se jejich směrem. Neplánovala jsem a nečekala na první výtisky v knihkupectví. Přesto se mi jeden z nich do rukou dostal. A abych neurazila zběsilé nadšení majitele onoho výtisku, nalistovala jsem si předmluvu a začala číst
A co na ní bylo tak zvláštního, že jsem se nakonec pročetla až do konce? Cit, hořkosladkost, naděje a plno zlomených srdcí mezi řádky. O pár set stran později se k nim to moje přidalo.
Nejsem zbožňujícím fanouškem Terryho knih, nejsem ani občasným fanouškem Terryho knih. Sama sobě si neustále vemlouvám to, že jsem ho chytila za špatný konec. Naštěstí nejsem jediná, kdo se k tomuto názoru přiklání. Po Životě v poznámkách pod čarou si troufám tvrdit, že jsem zbožňující fanynkou obrovského srdcaře, který dýchal pro fantastiku do posledního dechu
Díky Terry, naše cesta právě začíná.
A jest dobojováno.
Tak moc jsem se těšila na právo a spravedlnost, jejich aplikování, potírání a šíření uvnitř císařství. Tak moc jsem se těšila na fantasy, ve které klíčí detektivní a mysteriózní zápletka. Rozuměj, tohle není špatná věc, i po zklamaném otočení posledních stránek si pořád myslím, že je na tom něco zajímavýho a atmosferickýho
Ale k pocitu spokojenosti mi bránilo až přiliš vysokých překážek.
Nevím, jestli styl vyprávění, ich forma a zároveň oslovující vypravěčka zlomily vaz mě nebo autorovi. V první řadě je to moc hezky napsaný, ale tam kde nepromlouvá hrdinka, ani nikdo jiný, je těžké se k čemukoliv a komukoliv připoutat. Dynamičnost, přímost, nekomplikovanost, stránky utíkají pod rukama..
Ale motivy a směřování postav si autor tahá z paty bez jakékoliv výstavby, myšlenky a bortí tím jejich role. Kdo jsou? Co chtějí? Kam směřují? Proč? Kdy? A nejde o to, že hledají svoje místo. Ale o to, že jsou nedokončené, polovičaté, stojí na místě a autor před ně hází zápletky. A já jim prostě nevěřím.
Bez emocí, suché, přímo směřující do dalšího dobrodružství, ale změny vepsané do papíru, nejsou změny vepsané do duší postav.
.. a vy máte potřebu nakouknout pod každý kámen, zvážit pozadí mnoha a mnoha mnohoznačných vět, podívat se tam, kam vám je cesta prozatím zapovězená ..
a nakonec se jen ponoříte do srdcí dvou nerozlučných přátel, obujete si boty starého historika a vydáte se do beznaděje Psího řetězu .. a máte všechno, co potřebujete.
Někde jsem tam v tom zmatku a prolité krvi nechala srdce.
Lampička je tak trochu jiný retelling na Malou mořskou vílu, nádherně vyvedený na papíře, citlivý, plný lidské zloby, předsudků, nepochopení, ale taky dětské upřímnosti a dobroty.
Lampičko, budu na tebe myslet ještě dlouho. Na širé moře a váš maják!
Vrátit se zase o několik desítek let zpátky, šustit starým papírem, poslechnout si starý příběh.
Příběh Skafloca a Valgarda mě vzal za srdce, i když v něm byl cítit všudypřítomný chlad skrz na skrz prokvetlý osudovostí. Elfové, trollové, skřeti, trpaslíci, reálie skutečného světa, střet starých bohů s novými a mytologický ráz. Sem tam hodit očkem po Eddě.
A já jsem se zamilovala.
(SPOILER) Jak mluvit s dítětem, když jeden z jeho rodičů smrtelně onemocní? Co mu říct? Co vynechat? Být upřímný? Mírnit bolest, i když sami horko těžko kráčíte dál? Na to vám asi nikdo žádný recept nedá. Každá rodina je jiná, každé dítě je jiné. Mojenka je nádherně propojená s koloběhem života v přírodě, se stromy a jeleny, mravenci a divočáky. Náramně z ní sálá láska k přírodě a pochody, které jsou aplikovatelné i na život lidský. Neberte Mojenku jako návod na to, jak mluvit o nemoci. Berte ji jako příběh z mnoha, klidně i příběh, kde se to ve vašich očích nemuselo úplně povést.
Majda je dítě velice zvídavé až otravné. Takovým tím nepříjemným, přechytralým způsobem. Subjektivně si myslím, že se s ní o nemoci mohlo mluvit víc. Bylo tam pár momentů, kdy jsem si říkala jauvajs. Třeba, když maminka poslala Majdu samotnou nocovat do lesa plného divočáků.
Nakonec jsme si s Mojenkou moc nesedli. Ale svoje místo určitě má.
3.5
John Gwynne podruhé a líp!
Jeden se ani nenadá a už žije severem, žije světem, jež má základy v severské mytologii, ale dýchá sám za sebe. Je žádoucí, prokvetlý přirozeností, drsností, magií a bohy. Vlastně je to po dlouhé době svět, který tak trochu smetl všechno ostatní ze stolu.
Dost dlouho jsem měla na jazyku sousloví - neurazí, ani nenadchne, ale to by nebyla až tak pravda. Tedy, minimálně to druhé z výše zmíněných. Vůbec bych se nebála tohle strčit někomu, kdo si chce sáhnout na vyšší fantastiku a nebojí se motivů grimdarkovky. Gwynne je v tomto spisovatelsky přístupný a velice dynamický. Nemusí vyloženě překvapit, protože vsadil na prvoplánové postavy, které do celkové struktury hezky zapadají, ale rozhodně je to dost příjemný kousek.
Tým Varg a Elva
Na Orku si nakonec ještě počkám
Brakovka jak vyšitá. V tom nejlepším smyslu slova. Pobavila, příjemně. Do dvojky se jednou pustím, někdy mezi Historií Středozemě a Sandersonem.