Alex.Barunka komentáře u knih
Jedním z mála plusů této knihy je zaručeně styl psaní, knihou prostě prolétnete na první dobrou. Ale to je zdaleka jediný plus tohoto rádoby severem inspirovaného příběhu. Nestálo to za moc. Zápletka, hrdinové, svět - to všechno neskutečně ploché a nepoutavé.
Hlavní hrdinka se po celou dobu příběhu cítila neskutečně zrazeně a ublíženě. Chovala se jako rozmazlený spratek, který nechce slyšet nic jiného, než svoji pravdu. Příběh? Budiž, je jednoduchý, přímý, ničím nevybočující a bez pointy, což je na stand alone příběh velká chyba. Svět, který měl dle slibů připomínat drsný sever byl jen zlomkem toho, co mohl být a v tomto případě je to jen promrhaný potenciál. Čekat zde vikinskou atmosféru je jako čekat na něco, co nikdy nemá v úmyslu dorazit.
Ne, ne a ne.
Sestavit tuto encyklopedii musela být pořádná makačka vzhledem k mnoha nejasnostem a nesrovnalostem severské mytologie. O to víc se tato práce cení. A pokud by se někdo chtěl oddat základům severské mytologie, není špatné začít tady.
Pokud už Vás milé a jemné YA příběhy unavují, není nic lepšího než sáhnout po této knize. Úvod sice má přirozenou tendenci čtenáře odradit, ale pokud se jím prokoušete, autor vám to rozhodně vynahradí.
Poteče zde krev a nebude jí málo, autor nemá slitování dokonce ani s hlavní hrdinkou, bude se mučit a zabíjet těmi nejpříšernějšími způsoby. Bude se nadávat a bude to drsné, plné akce a emocí. Tohle prostě chcete!
No co si budeme, bylo to o něco slabší než Finální říše, protože se autor rozhodl vyměnit akcí prosáklou high fantasy za hromadu politiky a pletichaření. Pořád si to ale udrželo ráz nesmírně inteligentního příběhu, u kterého se zkrátka musí přemýšlet. Je to promyšlené do posledního detailu, je to ohromné, je to monstrózní.
Valnou většinu knihy se opravdu nic nedělo a v kontrastu k tomu stojí závěr, který byl jedna velká jízda. Prohlubuje se zde autorův geniálně originální svět společně s hlavními hrdiny, kterým autor nedal oddechnout a neustále je za pomocí různých překážek nechal se vyvíjet. Vzájemný vztah Vin s Elendem byl trošku na hranici. Ti dva řešili svůj vztah, ale každý sám separovaně, nemluvili, a když už mluvili, tak ne o tom, o čem by mohli. Přesto v tom bylo (hlavně v závěru) neskutečné množství emocí a vyslaného potenciálu. Je trošku škoda, že autor nerozvinul minulost jiných postav.
Vodítka, která autor před svoje čtenáře staví jsou stejně vrtkavá jako povaha některých postav (viď Straffe a Zane), ale to je přesně to, co dává autorovi nad čtenářem naprostou moc a moment překvapení, který prostě vyráží dech.
Plamen v Temnotě po Jiskře představuje neuvěřitelné zklamání a veškerý potenciál, nadšení a skvělé základy zde autorka prostě pohřbila.
Příběh je naprosto nezajímavá a nepotřebná vata, která je poskládaná z mnoha nelogických a zbytečných kroků. Postrádá to záběr Jiskry, je to ploché, bez emocí a plné opakujících se klišé. Základy příběhu jsou chatrné a neustále se naklání.
Snad největší propad představují postavy. Laia, která měla v prvním díle neuvěřitelné ambice, byla dynamická, bojovala a vyvíjela se, se proměnila v ignorantskou blbku, která si sama nezavázala ani tkaničky. Vše nechávala na druhých (i vinu) a prostě se jen vezla. Byla sobecká a její část cesty naprosto beze smyslu. Elias si někde v soukromí procházel neuvěřitelně depresivním vývojem, který sice byl na rozdíl od Lai trošku zajímavější, ale pořád to nestačilo. Jediný světlý bod představuje Helena, která je hezky rozervaná mezi Eliasem a Impériem. Je drsná a celé to táhne do předu.
Velikou daň si na této knize vybrala i absence další výstavby světa. Základy, které si Sabaa Tahir vystavěla v prvním díle, nechala ležet. A ten svět si to zkrátka nezaslouží. Autorka se na něj prach sprostě vyprdla. Sice sem tam nějakou tu zběžnou informaci pustila, ale to nestačilo. A co se týče stylu psaní, je to vlastně směsice neustále se opakujících frází, nudných popisů a z poloviny směšných dialogů.
Světlým bodem je závěr, ve kterém se autorce konečně daří rozproudit krev v žilách a dát tomu zase tolik potřebný záběr.
Kolem a kolem je Plamen v Temnotě ukázkou vycpávkového dílu, který Jiskře nesahá ani po kotníky a je to velká škoda, protože ty možnosti byly snad nekonečné.
Tohle nikdy nezevšední.
Pořád dokola čtu a poslouchám poznámky, které útočně míří jak na Odkaz dračích jezdců, tak na samotného autora. Poznámky o tom, jak jsou veškeré motivy ukradené a okoukané, jak to nemá vlastní myšlenku. Poznámky o tom, že je to celý Tolkien nebo Star Wars. Ale jak může člověk vědět, jestli se někdo nechal inspirovat nebo ne, když mu nevidí do hlavy? A jaká myšlenka je v dnešním YA světě příběhů originální? Pátrat po originálním motivu je jako chodit v kruhu. Vždyť samotný Tolkien se nechal inspirovat severskou mytologií a kolik lidí ho za to soudí?
Navíc srovnávat Odkaz a díla Tolkiena je jako srovnávat starý trabant s Bugatti Veyron. Je to nesrovnatelné, už jen z toho důvodu, že Odkaz je směřován především mladší věkové kategorie a stejně tak se řadí i do tohoto žánru. Samotná Maasová se nechává inspirovat Tolkienem, a to nikomu nevadí?
Ale na rozdíl od mnoha zvěrstev, které dnes vycházejí se Odkaz může pyšnit hezky promyšlenou magií, zvláštnostmi draků a mnoha originálními myšlenkami. Morální stránka příběhu zde hezky vyniká, a kdo by napsal něco takového ve věku patnácti let? Autor se vyvíjí společně s postavami a jednotlivými díly, navíc nezapomíná budovat svět a nechává si rozehraná vlákna do budoucna. Těžko byste v YA žánru hledali kvanta lepších knih.
Díky za Odkaz :)
Svůj účel kniha plní na 100%. Žádný velký prožitek zde není potřeba, stěžejní je prosté porozumění textu.
2,5 z 5
Třetí a také asi i poslední setkání s Cassandrou Clare. No a paradoxně také nejlepší. Musím říct, že ač je pro mě svět Lovců stínů nesmírně nezajímavý, neoriginální a je takovou kombinací všeho a ničeho, ten viktoriánský Londýn ho hezky potlačil, a najednou už nebyl takovým problémem. Nicméně atmosféru tohoto období moc nečekejte, protože je podpořena pouze usměrněně otravnou mluvou.
V tomto případě se nejslabšími články staly hlavní postavy. Cassandra má totiž ve zvyku dát jim asi tak tři charakterové vlastnosti, a tím to končí. Postavy jsou pak nesmírně předvídatelné, ploché a otravné. Mají danou linku a té se striktně drží. Takže je docela nemožné od nich čekat nějaké wow. Zástupci mužského pokolení ještě ušli, ale Tessa byla nesmírně hloupá a otravná, což je v případě hlavní hrdinky docela problém. Všechny postavy však mají něco společného, jsou děsně dětinské.
Body nahoru za dobrou dějovou linku a taky provázanost s ostatními sériemi.
Tohle je taková malá zrůdnost. Plno gramatických chyb jako takových, překlepy v názvech míst, vynechávání spojek a stylisticky hrozně poskládané věty. A nakonec ilustrace? Některé opravdu stojí za to.
Obsahově kniha pobírá neskutečné množství pojmů, ale rozhodně je lepší mít načtený jak Silmarillion, tak trilogii a Hobita. A nakonec je to David Day, neříkám, že dělal kopance, ale nechává se rád unést vlastní prezentací.
To je tak, když se autor zaměří pouze na hlavního hrdinu a téměř se vyprdne na všechno ostatní. V hlavní roli čtrnáctiletý Jorg, kterému žádný druh vraždy, zvěrstev a násilí není až tak cizí, stejně tak si pro vulgarismy nechodí moc daleko. Nicméně to nefungovalo. Tyto věci až příliš ostře kontrastují s věkem hlavního hrdiny a jeho skutky? Až moc neuvěřitelné. A hlavní námět knihy se bortí jako domeček z karet. První polovinu knihy obestíral neuvěřitelný potenciál, který, když se přehoupl do půlky druhé, postupně vymizel. A děj byl pak víc než nezajímavý, nelogicky a zbytečně stavěný.
Nicméně styl psaní je vyvedený na jedničku, ať už svojí mrštností nebo obsahem. Samotný hlavní hrdina, který se stal středobodem celé knihy, je taky někde uprostřed. Bohužel tato dark fantasy svému slovu nedostála.
Sherlock Holmes získal opět další podobu, tentokrát byl zpracován ve formě velice povedené mangy. Nicméně pro seriálového fanouška nepřináší nic nového, jen to, že psané slovo dá více vyniknout některým sarkasmům a vtipům.
Jo, tak tohle se na debutový román opravdu povedlo. Minulý rok to byla Petra Stehlíková, kdo mi dokázal, že čeští autoři a fantasy literatura nejsou pasé. Tento rok je to zase Jan Hamouz s touto bichličkou, která má na to uspokojit choutky čtenářů high fantasy.
Příběh se víc zavděčí čtenáři, který nikam nechvátá, protože se vyvíjí opravdu pomalu, přesto není na dynamiku, akci a rozličné události chudý, právě naopak. Na své si rozhodně přijdou milovníci drsnějších záležitostí, protože mučení, krev střeva a častý sex jsou přirozenou součástí reálně vykreslených knih, a v tomto ohledu mě autor opravdu hodně potěšil. Jsou v tom emoce, je v tom síla, je to promyšlené a má to neskutečný záběr.
Na Polovičním králi je hodně patrné, že se jedná o rozjezdový díl a popravdě je autor tak trochu tajnůstkář a rozhodně nepustí důležité informace jen tak pro nic za nic. A v tomto případě je strašně těžké odhadnout, jestli si je autor střeží do dalšího dílu nebo nikdy nebudou součástí příběhu. Pevně doufám v to první. A jako věčný hnidopich, co se týče nových univers, ani zde si to neodpustím. Chyběla zde mapa, neskutečně moc. A chybělo zde více z tohoto světa. Hlavně z jeho minulosti a hierarchie.
Nakonec je to příběh více méně tří postav. Krále, obyčejného děvčete a piráta. Jejich příběhy by měly souviset jeden s druhým, ale i zde si dal autor pořádný pozor, aby nic neprozradil. Takže pro tento krát tu máme tři velice rozdílné příběhy, které jsou si docela vzdálené. Ale jejich nositelé jsou více než zajímaví. Buď se vyvíjí nebo už se nemají kam vyvíjet a válčí s běžnými životními problémy.
A co je nejhorší? Konec je naprostým prokletím, protože dostáváte naději a zároveň vám ji autor druhým dechem bere a vše končí ostrým cliffhangerem, nad kterým si ještě nějakou dobu budete lámat hlavu.
Čtěte Polovičního krále, protože ten si to opravdu zaslouží.
Krásný melancholický příběh, který se rozhodně dotkne srdce nejednoho čtenáře. Jediná věc, která mi vadila byla určitá a hodně nesmyslná část Petrova příběhu.
Ale části vyprávěné Paxem jsou tak krásně upřímné, nevinné a věrné :)
Skvěle a poučně popsaná historie fantasy žánru a jeho nejznámějších odvětví.
Ale tím to hasne.
O zvěčnění draků v různých podobách se pokusilo už mnoho autorů, a každý další originální nápad je nesmírně osvěžující. Robin Hobb se toho chopila po svém a pro svůj příběh si zvolila draky, kteří se nevyvinuli tak, jak by měli. Jsou nějakým způsobem handicapovaní, a musí s tím žít, ač to třeba nechápou a pohrdají sami sebou.
Chytrá myšlenka, ale bohužel úvod, který trvá asi do tří čtvrtin, je zkrátka na takovou knihu až moc dlouhý a zbytečně popisný. A než se ze všech postav konečně vyvine nějaký příběh, je konec. Ta věčně přítomná a zdlouhavá popisnost mnoho skvělých aspektů příběhu noří do nudných a hluchých úseků.
Velká škoda.
Naprosto parádní vizuální podoba a grafika celé knihy, ve kterých se setkávají naprosto originální prvky. A pokud lze mluvit o nadčasovosti příběhů, tento by se rozhodně vyšplhal na přední příčky. Takže všechna odvolání a zásahy, které kniha obsahuje jsou naprosto skvěle cíleny.
Ale pane bože, Ezra a Kady? Dva aspekty, které vše neustále topily. Jejich insta láska/ kurva do prdele strašně tě miluji byla neskutečně otravnou záležitostí.
4,5 z 5
Nad příběhem Chaola protáčí oči nejeden čtenář, přesto je to jedna z nejlepších knih, jakou kdy Maas napsala. A proč to? Možná proto, že se kolem nemotá samá magií nadaná postava či dědic trůnu s magickými předpoklady a ve velkém průšvihu. Možná je to i absencí Aelin, ale své rozhodně dělá nové prostředí a zbrusu nové postavy.
Svěj inspirovaný východem, působí svěže, neotřele a rozhodně dokáže uhranout. Má své tradice, svoji historii a svůj řád. Skvěle zapadá do celkového univerza a je s ním neskutečně spjatý. Kromě toho se na scéně objevuje velké množství nových postav, které si dokážou skvěle podmanit jak ostatní hrdiny, tak i svého čtenáře!
A postavy? Skvělý vývoj Chaola, místy možná trochu zrychlený, ale stejně uvěřitelný. Na jeho psychologii si autorka dala záležet. Hezky si pohrála i s Yrene a nezapomněla ani na Nesryn a jiné aspekty příběhu. Žádná z postav nebyla zanedbávaná a všechny dostaly velké množství prostoru. Žádná z nich nepůsobila namyšleně ani otravně, spíše naopak, zlomeně a určitým způsobem zoufale.
Co je však na příběhu Chaola to nejlepší je to, jak se všechna pojítka a přesahy, které Maas zasadila už ve svých povídkách, hezky rozvíjejí a dávají smysl. Všechno se někdy až sarkasticky proplétá a ta promyšlenost je fakt skvělá. Kromě toho Maas nabízí snad vše, co její předchozí knihy. Dynamika, akce, napětí, zvraty, ale i poklidnější části plné emocí a napjatých momentů. Ani romantické duše si nemusí zoufat, i když právě ta romantika je zde odsouvána až na úplný závěr. A moc dobře víme, jak si Maas umí hrát s čtenářem ohledně emocí.
Takže ano, ano a ano! Tohle se povedlo!
Kniha, která je svým způsobem tak strašně obsáhlá, ale paradoxně jí to neubírá na čtivosti a postavy tak hluboce vykreslené, že je nebudete chtít opustit?
Naprosto parádně vykreslená atmosféra viktoriánského Londýna, teda jeho temnější, zkaženější části, ze kterého nejednou mrazí. Ale není to pouze Londýn, který byl naprosto skvěle vystižen. Ať už jste v Africe nebo Americe, ať už plujete na lodi nebo bojujete v občanské válce, autor má dar vás tam vzít. Skoky do minulosti, zpočátku pouze sporadické, postupně nabírají na četnosti a skvěle rozplétají všechna vlákna.
Nepřímá kritika společnosti, plno zajímavých a pravdivých myšlenek. Plno lidských omylů a zvěrstev. Bylo to zkrátka plné všeho, a i když jsem od konce očekávala trošku jinou jízdu, té síle celého příběhu dostál, i když trochu jinak.