Amazonka72 komentáře u knih

Džungle před tabulí - jak trefný název. Ano, patřím do skupiny pedagogů a musím konstatovat, že naše profese je opravdu občas "džunglí před tabulí". Ale ke knize... první, co mě zaujalo, byl doslov. Mám doma knihu vydanou v roce 1976. Doslov, který srovnává tuto knihu s Makarenkovou Pedagogickou poémou, mě doslova dostal. Ano, v dobách socialismu bylo vše "jednodušší". Děti byly disciplinovanější, protože se, stejně jako rodiče, stále někoho bály. Škola byla místem, kde bylo potřeba jít s davem a moc nevyčuhovat. Naproti tomu v USA v této době již někteří pedagogové zažívali příběhy, jako mladý učitel Rick Dadier z této knihy. A po 30-ti letech demokracie mohu konstatovat, že Hunterova kniha, která je stará již téměř 70 let, je aktuální beze zbytku i v současnosti. Je tak těžké vzbudit v dětech zájem, někdy je to věc takřka nemožná. Většinou "tupě" sedí v lavicích a čekají, až hodina skončí. Vyžaduje to spoustu úsilí, aby žáci zpozorněli a začali skutečně vnímat výuku a hlavně se jí aktivně účastnit. Ale občas ten moment přijde, kdy se hodina povede, kdy se stane něco, co v dětech vzbudí zájem a rázem to ve třídě "vře". Možná proto spoustu učitelů stále vykonává tuto nelehkou profesi. Ten pocit, kdy se "hlavičky" přítomných otevřou a vy jenom vnámáte "proces", je nepopsatelný. Stáváte se v tu chvíli pouze moderátorem hodiny, o ostatní věci se postarají sami žáci.
Popis průlomové hodiny s povídkou "Jednapadesátý souboj" byl vrcholem knihy. Hltala jsem slovo za slovem a celý proces se mi odehrával před očima jako film.
Ano, občas je to "džungle", občas s námi žáci jednají velmi podobně, jak je to v knize popsáno. Ano, je velmi těžké získat si respekt děti, zvláště, když ho nemají ani ke svým rodičům. Ale když se to povede, stojí to za to!
Velmi dobrá kniha, měla by to být klasika a rozhodně povinná četba pro každého, kdo se rozhodne pedagogickému poslání věnovat.

12 20.05.2020

Tak tohle byla opravdu náročná kniha. Nejen svým rozsahem, ale i obsahem a formou. Rozhodla jsem se však, že ji zvládnu přečíst a rozhodně to nebyla ztráta času.
Filozofický román, kde se proplétají osudy protagonistů se symboly řecké mytologie. Pro mě někdy velmi těžký oříšek, protože se v řecké mytologii zrovna moc dobře neorientuji. Místy mi děj tak trochu připomínal některé z knih H. Murakamiho (svět, ve kterém se ocitl hlavní představitel, byl občas na hraně s realitou), ale tohle bylo mnohem obtížnější čtení.
Mnohovrstevnatost románu, spletitý příběh, pátrání ve vlastním nitru, láska a zklamání, zrada, zvědavost, to jsou asi prvky, kvůli kterým jsem se musela tímto obsáhlým románem prokousat. Potřebovala jsem zkrátka zjistit, kam až mě autor zavede.
Jediné, čím si nejsem tak úplně jistá je skutečnost, zda jsem opravdu pochopila o co autorovi šlo. Co bylo hlavním sdělením této knihy. Nějaký pocit ve mě nechala, je-li však ten "správný" , včetně pochopení všech náznaků, symboliky apod., to opravdu netuším. Ale to není asi podstatné, stačí, že jsem se pohybovala ve svém vlastním "knižním světě", který byl pro mě pochopitelný, a který mi sám odkrýval některá tajemství a příčinny jednání hlavních postav. I proto má smysl takové knihy číst.

6 07.05.2020

Taková velmi příjemná jednohubka na jeden večer. Příběh se mi líbil, znám jej z filmu, ale sepsané to bylo takové prosté... bez všech “kudrlinek”, které byly, z pochopitelných důvodů součástí filmu.
A téma nutící k přemýšlení - je lepší stárnout nebo mládnout?

5 16.04.2020

Tak já nevím... Je to jedna z velmi vychvalovaných novinek tohoto roku. Ano, četla se velmi dobře. Příběh je realistický, má rychlý spád, věnuje se problémům současnosti a může se zdát až děsivý...
Co oceňuji je fakt, že mě, jako matku teenagera, donutila se občas zamyslet nad důsledky svého jednání. Ne že bych o nich nepřemýšlela. Ale popisy ze strany matky musely zasáhnout snad každou mámu, která se občas diví, co to z jejího "sladkého drobečka" vyrostlo za podivně se chovající osobnost. Opět jsem si uvědomila, jak jednoduché je mít vedle sebe potomka, který nastavením a temperamentem odpovídá Vaší osobnosti. A jak je to těžké, když se vedle Vás objeví naprostý protiklad. To si pak říkáme, jak je možné, že to naše dítě vnímá úplně jinak. Takže ano, zamyslela jsem se tak trochu nad sebou a nad mým "občasným" chozením do pokojíčka a do koupelny, a řekla jsem si, že bych přeci jenom měla respektovat mnohem více soukromí svých potomků, kteří jsou už skoro dospělí.
Co je však alarmující, je neustálé srovnávání se starší dcerou a absence jakéhokoli upřímného citu. Frustrovaná matka si tak našla svého obětního beránka a v rámci "pořádku v rodině" ho úplně rozložila. A otec - tak to byl asi ten největší průšvih. Já mám z těchto knih vždy takový pocit, že dnešní žena většinou žije v zaběhlém stereotypu, v nefungujícím manželství, které však nedokáže opustit, ve stresu, že nebude dostatečně "dobrá" - a to jak v práci, tak v domácnosti, věčně unavená a vlastně vnitřně nespokojená se svým životem.
Citlivě napsaná kniha o odcizení, o chybějících citech, o stavu dnešní společnosti.

12 09.04.2020

Kniha s přesahem. S krásným přesahem. Rozpravy o životě, o takovém obyčejném... a všem, co nás provází. V době, kdy sedíme zavření doma, hranice se zavřely, jistoty přestaly být jistotami, je tato kniha pohlazením na duši. Možná jsme si až moc zvykli na konzumní způsob života a teď nastává chvíle návratu k hodnotám.
Rozpravy profesora Morrie Schwartze (kouče) s jeho bývalým studentem Mitchem o běžných věcech, jako je např. láska, rodina, manželství, city, peníze, sebelítost, výčitky, odpuštění... ale i smrt a strach ze smrti. Přesně to, o čem tak často přemýšlíme.
Profesor umírá a zbývá mu pouze pár týdnů života. Postupně jeho tělo chřadne, ale mysl nikoli. O své pocity, ale i životní filozofii se dělí se svým žákem. Ale také s širokou veřejností přes televizní pořad.
Celá kniha je plná krásných myšlenek, takže pokud bych chtěla citovat, musela bych ji opsat celou. Pro mě byla důležitá jedna věta, kterou jsem si poznamenala, protože souvisí s mojí profesí: " Učitel nás poznamená navěky, nikdy nedokáže určit, kde jeho vliv končí".

Tato kniha by neměla chybět v každé knihovně a měli bychom se k ní vracet ve chvíli, kdy budeme potřebovat v životě povzbudit, nebo naopak, pokud začneme propadat přesvědčení, jak moc se nám daří...

Šťastní můžeme být pouze tehdy, když rozdáváme radost druhým a můžeme se s nimi o ni podělit. Je to princip obdarovávání. Movité věci ani peníze nám pocit štěstí nepřinesou, nebo jenom zdánlivý, ale to jsou obecně známé myšlenky, na které občas zapomínáme.

10 09.04.2020

Asi nebudu sama, kdo v těchto dnech sahá v knihovně po knihách, které jsou tak trochu "objemnější". Nastal ideální čas je přelouskat. Velká samota je úchvatný román z prostředí Aljašky v 70. letech minulého století. Co nelze paní spisovatelce upřít, je vypravěčský um. Ano, stejně jako u Slavíka se děj rozjíždí pomalu... autorka nikam nespěchá a v klidu se věnuje popisům přírody i svérázných povah jednotlivých aktérů. Pak to ovšem začne... a to se už nejde od knihy odtrhnout. I přesto, že jsem poslední třetinu knihy přečetla téměř jedním dechem, jednu hvězdičku z hodnocení ubírám. Možná mi tam chyběl nějaký přesah. A hlavně jsem byla trochu zklamaná ze závěru knihy. Nebudu prozrazovat, ale připadal mi, bohužel, trochu jako z "červené knihovny". Po velkém dramatu přichází šťastný konec. Obávám se, že v životě to tak nebývá, spíše dochází ke smíření se s osudem a s jeho přijmutím. Můžeme také prožít plnohodnotný a šťastný život, i když máme za sebou velká dramata a smutné roky. Kniha však rozhodně není ztrátou času.
A ještě jeden postřeh: zhruba uprostřed knihy, kdy se rodina Leni chystá na "útok" zvenčí - v době studené války v 70. letech to byla spíše hrozba jaderného útoku - padne v textu i zmínka o tom, že svět se musí připravit na válku a nebo na pandemickou krizi, kdy svět napadne zákeřný virus chřipky... Až mě mrazilo, že to tam bylo napsáno černé na bílém... a jak je vidět, tato hrozba nad námi již pár let visela. Akorát jsme si ji nechtěli připustit.

11 09.04.2020

Tohle je zkrátka kniha s velkým K. Četla jsem ji po pár letech již podruhé a naordinovala jsem si ji jako povinnou četbu v tomto "podivném" čase koronavirovém. Snad proto, že jsem ji i poprvé přečetla jedním dechem, protože mě doslova pohltila. A stalo se tak i podruhé.
Příběh ruských emigrantů, resp. ruské inteligence, na počátku 60. let v Paříži na pozadí Alžírského konfliktu. Vyprávěné 12-ti letým (na konci příběhu již 16-ti letým) chlapcem, předčasně vyspělým. Ano, občas mi přišlo, že se Michael choval na kluka velmi dospěle, ale možná to bylo dáno dobou a společností, ve které se nacházel. Kluk, který má přátele mezi muži o několik desítek let starších a nesoucích si s sebou velké břímě z jejich minulých životů. Moc se mi líbilo členění knihy do částí, kdy postupně odhalujeme příběhy jednotlivých hrdinů. Každý z nich byl jiný a každý měl jiný důvod, proč odejít ze SSSR a začít svůj život ve Francii.
Konec knihy je neuvěřitelný, ale pravdivý. Když jsem dočítala posledních 50 stran této objemné knihy, slova se mi před očima měnila na film... napínavý, ale přitom tak skutečný a uvěřitelný. Musela to být hrozná doba, 50. léta v ČSSR byla poznamenána ponurou atmosférou, udavačstvím, strachem. A co teprve v Rusku! To musela být opravdu hrůza. Národ Dostojevského, Gogola a jiných velikánů pohlcen naprostým potlačením lidské důstojnosti. Člověk tam neznamená nic.
A tak jsem si v hlavě říkala, že ač teď čelíme pandemické krizi a situace kolem nás není vůbec veselá, máme vlastně štěstí. Známe nepřítele. A ten nepřítel je pro celý svět společný. Můžeme proti němu bojovat, i když velmi omezeně. Můžeme ho pojmenovat. Ale v době stalinismu byl nepřítel mnohdy nejasný. Mohl to být kdokoli, soused, přítel, kolega... nikdy si nikdo nemohl být jistý, z jaké strany přijde útok. Hranice zavřené. Lidé uzavření do sebe. To musela být opravdu hrůza.
V knize je spousta krásných komentářů a dialogů, týkajících se literatury.
Tak alespoň jedna ukázka, kterou jsem si založila: str. 255
" V četbě je cosi iracionálního. Člověk okamžitě uhodne, jestli se mu to bude líbit, nebo ne, ještě dřív, než si knihu přečte. Očichá ji, ohmatá, říká si, jestli stojí za to trávit v její společnosti čas. Je to neviditelná alchymie znaků na stránce, které se nám vtisknou do mozku. Kniha je živoucí bytost."

No, není to krásné? Klub nenepravitelných optimistů patří rozhodně mezi vrcholná díla tohoto francouzského autora a rozhodně stojí za to si ji přečíst a proniknout tak do její atmosféry.

15 28.03.2020

Po knize Předčítač jsem sáhla ze zvědavosti. JIž před delší dobou jsem viděla film, který mě zaujal, a to především tématem, kterému se věnoval. Takže když jsem objevila téma letošní čtenářské výzvy "kniha o holocaustu", padl výběr právě na Předčítače.
Narozdíl od filmu mě kniha nijak zvláště neoslnila. Ne, nebylo to špatné čtení, dokonce jsem půlku knihy zvládla přečíst v kuse během jednoho volného odpoledne, ale chybělo tam "něco navíc". Proto dávám 3 hvězdičky.
Téma je pro mě velmi silné, i proto ráda sahám po knihách, které se otázce viny či neviny věnují. Jak těžké je rozhodnout někdy o tom, zda je člověk vinný. A co všechno naše jednání ovlivňuje. Že je někdy těžké odsoudit člověka za jeho činny, pokud nevíme, jaké okolnosti ho k jeho jednání dohnaly. Hanna se odsoudila sama, nepotřebovala k tomu žádný veřejný soud.
Na druhou stranu je tato kniha i příběhem o hlubokém citu a lásce. Ano, myslím si, že vztah Hanny a jejího "chlapečka" byl naplněný opravdovou láskou, a to i přesto, že většinu svého života prožil každý z nich v osamění.

4 07.03.2020

Dávám pět hvězd - od knihy jsem se nemohla odrthnout. Asi se nedá hovořit o nějakém přelomovém literárním díle, důvodem je událost, o které kniha pojednává. Každopádně... na konci osmdesátých let jsem hltala všechny knihy z prostředí horolezců a především Himálájí. Joska Rakoncaj (jeden z našich nejvýznamnějších horolezců, první horolezec, který dvakrát zdolal vrchol obávané K2 alpinským stylem) byl můj vzor. Rainhold Messner - horolezec nevídaného formátu, knihu "Moje osmitisícovky" jsem četla několikrát.
Po knize Jona Krakauera jsem tudíž sáhla s očekáváním návratu o 30 let zpátky ... do časů, kdy jsem v duchu toužila prožít také "své himálájské dobrodužství". Místo toho jsem cestovala po evropských horách a můj nejvyšší vyrchol, kterého jsem dosáhla, měřil jenom něco málo přes 3000 metrů.
Kniha je velmi zajímavá, podrobně rozebírá situaci, která se odehrála v květnu 1996 na Mont Everestu. Myslím si, že situaci popsal pan Krakauer velmi objektivně, neměla jsem pocit, že by kohokoli obviňoval ze selhání. Ani nemám pocit, že on sám mohl ve 4. výškovém táboře udělat cokoli jiného, aby některým z jeho spolulezců pomohl v těžké situaci. Hory jsou nevyzpytatelné, vyžadují obrovskou pokoru od nás, lidí.
Co mě však více při četbě zaráželo... uvědomila jsem si, jak moc se z horolezectví stala komerční záležitost. Proč je v dnešním světě možné koupit si úplně cokoli? Není to opravdu cesta do záhuby? Neměly by být hory přístupné jenom těm, kteří k nim přistupují s pokorou? Možná to mělo být varování, když se tolik klientů nevrátilo z vrcholu dolů. Je pravda, že mé kroky směřují do hor Evropských - tj. do Alp a na Balkán. Ale vždy se řídím pravidlem, že se nepouštím do ničeho, co bych nezvládla sama.
Je to velké téma k přemýšlení, jak moc je správné pouštět se do dobrodružství, které je za hranicí našich možností. Jestli bychom neměli nechat vrcholky těch nejvyšších hor pouze těm, kteří v sobě mají tak velkou touhu a sílu postavit se přírodním živlům čelem, a do tohoto dobrodružství se pouští pouze sami nebo s někým, kdo je na tom podobně. Myslím si, že vrcholky osmitisícovek by se neměly stát cílem komerčních organizací. Nedivím se pak, že Ságarmátha (Matka bohyně) ukáže svojí nevlídnou tvář a naznačí nám, že naše místo je jinde.

9 29.02.2020

Krásná kniha, jejíž děj velmi poklidně plyne... Citlivé vykreslení příběhu jedné obyčejné rodiny žijící na konci 40.let v Oslu. Příběh malého chlapce, z dnešního pohledu zřejmě autisty, a jeho rodičů, je popsán bez zbytečného patosu a kudrlinek. Přesně tak, jak život plyne, s jeho drobnými radostmi i situacemi, se kterými je potřeba se vypořádat. Pan Christensen toto umí výtečně. Jeho romány jsou zdánlivě o obyčejných věcech, ale obvykle se za nimi skrývá něco hlubšího.
Pokud se panu spisovateli podaří dodržet slovo a dokončit celou zamýšlenou trilogii, budu mezi prvními čtenářkami dalšího pokračování.

8 16.02.2020

Tak tohle byla těžká kniha... nikoli váhou, ale obsahem. Za mě velmi zajímavý náhled do nitra téměř padesátileté ženy, která se vyrovnává se svým životem. Není to žádné příjemné čtení, ale upřímně, komu z nás se v hlavě nehoní často právě tyto "ponuré" myšlenky? I přesto, že se snažíme být šťastní a optimističtí, mnohdy se v životě dostáváme do situace, kdy nám naše vlastní děti doslova "lezou na nervy", kdy jich máme "plné zuby" a nejraději bychom utekli. A to i přesto (a nebo právě proto), že je milujeme nade vše. Je těžké si tyto myšlenky přiznat a ještě je sepsat na papír. To považuji za velkou odvahu.
Kniha je plná ponurých myšlenek, je pravda, že světlých okamžiků se v ní moc nedočkáme. V některých situacích (popisu vztahu jejich dcer k ní) jsem Ledě rozumněla, jenom bych se nechovala stejně jako ona. Opustit vlastní děti kvůli hledání "sebe sama" je pro mě nepochopitelné. To je jedna z věcí, které nerozumím. Dále mi přišlo velmi zvláštní její chování k Nině a dcerce Eleně. Příhoda se ztracenou panenkou byla zvláštní...
Myslím si, že tato kniha není pro každého. Že ji mladá dívka nemůže pochopit, a možná právě proto jí připadá, že je jenom "o fňukání". Asi to chce dospět do správného věku (jsem úplně stejně stará jako Leda), kdy už si dokážeme přiznat, že naše vnitřní myšlenky odpovídají těm, které jsou v knize popsány. Umění však je, nedat je najevo, vyrovnat se s nimi po svém, najít si věci, které nás od nich odvádí, umět si říct a přiznat, že je to normání, že "nejsme špatné mámy či manželky".

Dávám tři hvězdy, knihu jsem přečetla během víkendu doslova jedním dechem. Je napsána velmi sugestivně. Navíc, jak jsem již napsala, považuji za velkou odvahu tento vnitřní dialog sepsat a vydat. A také jsem v knize našla pár zajímavých myšlenek.
"Je pěkná hloupost si myslet, že dětem o sobě můžeme vyprávět dřív, než jim bude alespoň padesát. Vyžadovat, aby mě viděly jako člověka, a ne jako funkci. Říct: Já jsem vaše historie, váš počátek je u mě, poslouchejte mě, mohlo by se vám to hodit." str. 101

3 09.02.2020

Nejsem aktivní čtenářkou detektivek, ale knihy Agáty Christie mám ráda. Tuto knihu jsem četla asi před čtvrt stoletím a vím, že se mi tehdy moc líbila. Proto jsem po ní sáhla, abych si příběh odehrávající se v Sýrii před druhou světovou válkou připomněla. Věděla jsem, že nepůjde o detektivku, ale spíše “cestopis” z prostředí archeologických vykopávek. Nevím proč, ale téměř až do poloviny knihy jsem se do příběhu nemohla začíst. Asi mě mátla arabská jména všech těch sluhů a pomocníků. Nebo mi zkrátka nepřirostla k srdci Sýrie, protože je to destinace, kam se rozhodně netoužím vydat. A je pravda, že “cestopisy” čtu ráda pouze z oblasti, které mě zajímají nebo jsou blízké mému srdci.
Nakonec jsem však příběh dočetla a určitě to nebylo se sebezapřením. Agáta je skvělá vypravěčka. Velmi vtipně a s lehkostí popisuje veselé, i méně veselé, příhody odehrávající se ve světě vykopávek... ano, četla jsem s úsměvem na tváři, když jsem si některé situace v duchu přehrála. Příjemné čtení, ale pro mě bez potřeby se ke knize opakovaně vracet.

1 01.02.2020

Ani později, ani jinde... Kniha bez hapyendu. Kniha o pocitech. Kniha o jednom dni a dvou lidech. Kniha o tom, jak jednoduché je spadnout na úplné dno. Přečteno za jeden víkend. Ano, příběh mě dostal, a to i přesto, že jsem chvílemi odkládala knihu, protože jsem již nemohla číst příběh Mathildy. Říkala jsem si, že musí něco udělat, bouchnout dveřmi, poslat svého šéfa do patřičných míst, dát výpověď a utéct...
Příběhu lékaře Thibaulta byla věnována mnohem menší část útlé knihy, což mě občas zamrzelo. Ale rozumím tomu, že šikana na pracovišti byla "závažnějším" tématem, který si zasloužil mít svůj prostor.
Co jsem však při čtení knihy cítila asi nejvíce, byla ta neskutečná beznaděj, prázdnota... související tak úzce se způsobem našeho života. Uspěchaného, povrchního. Každý den se stáváme zajatcem svých stereotypů, chodíme do práce, přesouváme se z místa na místo jako masa bezejmenných těl. Přestáváme vnímat svět kolem sebe. Soustředíme se na výkon, bojíme se o svá "teplá místečka", protože pokud bychom o ně přišli, pak bychom se museli v svém životě něčeho vzdát. Toto jsou pocity a myšlenky, které se mi často honí hlavou. Přemýšlím, jestli je to ještě v pořádku, způsob, jakým v současné době žijeme. Jestli není čas se vrátit k podstatě našeho žití - jenom tak "být", vnímat svět kolem nás - vůně, věci, lidi, zastavit se.
Tato kniha mi opět potvrdila, že svět, ve kterém žijeme, je nemocný.
Našla jsem tam spoustu pravdivých slov, pocitů, které tak dobře znám.

"Milostné vztahy možná nejsou nic jiného než tahle nepřímá úměra: jakmile člověk po něčem touží, jakmile něco očekává, prohrává." str. 90

"... zoufalci se neseznamují. Leda tak ve filmu. Ve skutečném životě se potkají, zavadí o sebe, narazí. A často se navzájem odpuzují jako shodné póly dvou magnetů. To ví už odedávna."

"Čolvěk asi miluje jen jednou. Není to obnovitelné...... Možná že něco takového prožila v naivitě svých dvaceti let, společný život, na jednou místě, dýchat stejný vzduch, každý den spát ve společné posteli, mít společnou koupelnu, možná se to stává jen jednou, ano, a pak už se prostě nic podobného nedá, nejde začít znovu." str. 162

"Míval rád město, ten propletenec příběhů, to nekonečné množství siluet, bezpočet tváří. Míval rád ten cvrkot, prolínání osudů, nové a nové možnosti.... Teď už ví, že město je kruté a nechá si tvrdě platit od těch, kdo v něm chtějí přežít. A přesto by za nic na světě už neodjel."

7 19.01.2020

Paolo Cognetti patří mezi mé oblíbené autory. Píše o horách, ale nejde o klasické cestopisy, jeho knihy jsou protkány tichém hor, jejich magickou atmosférou a světem, který odkrývají v našich srdcích a myslích. Musí se číst s duší otevřenou a připravenou přijímat tento prostý svět. Navíc se jeho nová kniha v českém překladu objeví vždy na konci kalendářního roku, takže patří mezi vánoční dárky a také první knihy, které v daný rok čtu.
Nejnovější kniha nás zavede do Himaláji. Nikoli však na trek, kterého se každoročně účastní tisíce horchtivých turistů doprovázený armádou nosičů a pomocníků, ale do míst, kde před desítkami let putoval Peter Matthiessen, který o své cestě napsal knihu “Sněžný levhart”. Konkrétně do oblasti Dolpa v Nepálu, na dohled od Dhaulágiri. Příběh Sněžného levharta Paola provází celou cestu a často jej v knize vzpomíná.
Moje srdce si rozhodně získala Kandžiroba, nejoblíbenější postava knihy. Pro nezasvěcené nebudu prozrazovat, o koho jde, aby měli důvod si příběh přečíst.
Kniha vpodstatě nemá žádný děj, je prostá, musí se číst pomalu a k některým odstavcům je dobré se opakovaně vracet. Podle mě má ve čtenáři zanechat pouze “pocit”.
Rozhodně tedy není pro každého.
Ve mně “pocit” zanechala a to velmi pozitivní. Jednu hvězdičku však ubírám, protože jsem mnohem silnější “pocit” prožila při Divokém klukovi. A přišlo mi správné tento rozdíl, alespoň pro sebe, nějak rozlišit.
Óm Mani Padmé Húm.

9 07.01.2020

Ztracený slib byla moje třetí kniha od Kate Mortonové. K jejím knihám se vracím vždy s dvou až tříletým odstupem a je to správné rozhodnutí. Díky tomu mě příběh vždy doslova pohltí. Přes kýčovitou obálku alá červená knihovna, se na stránkách knih odvíjí velmi pozoruhodný, napínavý (a tak trochu detektivní) příbeh.
Začátek se vždy rozjíždí velmi pomalu, několik desítek stran mi trvá než se začtu, závěr knihy je vždy velmi strhující. A to tak, že se od čtení nemohu odtrhnout. Velmi se mi líbí cilivé střídání časových rovin, autorka se střídavě věnuje období 30. let a současnoti. Díky střídání příběhů, které se navzájem prolínají, Vás autorka udrží ve střehu až do samého konce.
Kniha určitě stojí za přečtení. Pro mě je sice asi nejsilnějším příběhem "Tajemství letního odpoledne", ale "Ztracený slib" ho však velmi statečně dohání.

4 29.12.2019

Velmi příjemné čtení. Napínavý příběh, který se pomalu “rozjíždí”, ale na konci jsem již hltala stránku za stránkou, abych se dozvěděla, jak příběh dopadne. Spojení dvou odlišných lidí - dramatika, morouse, alkoholika a bývalé policistky, utíkající před sama sebou, zoufale toužící po klidném životě a mateřství. Spojí je pronajatý “byt v Paříži”, který skrývá tajemství slavného malíře Seana Lorenze. Úkol najít jeho tři poslední obrazy, které údajně namaloval před svou smrtí, se změní na napínavou honbu za odhalením sériového vraha dětí a nalezením Seanova, údajně zavražděného, syna.
Vše se odehrává v předvánoční době v Paříži a následně i v New Yorku. Romantická Paříž je zde vykreslena jako nevlídné město s neustále stávkujícimi taxikáři či hromadnou dopravou. Celé mi to přišlo vtipné, protože jsem knihu četla v předvánoční době a v rádiu jsem neustále poslouchala zprávy o kolabující dopravě v Paříži z důvodu stávky. Asi Paříž, pro nás dlouho nedostižné, romantické město, tak moc romantická nebude... Jak říká rčení: není všechno zlato, co se třpytí. A proto mi nebude líto, že vyrazím na předvánoční romantickou procházku “pouze” do pražských ulic ... ale to již ke knize nepatří.
Pěkná a napínavá kniha, určitě stojí za přečtení.

4 15.12.2019

Měla jsem farmu v Africe.... Keňa, první polovina 20.století. Silná a samostatná žena uprostřed africké divočiny. Láska k Denysi Finchovi. Ano, tohle vše již tak dobře známe z knihy (a nezapomenutelného filmu) Vzpomínky na Afriku. Příběh Beryl zdaleka nedosahuje úrovně příběhu Karen Blixenové. Ale rozhodně se nedá říct, že by byl nudný či nezajímavý. Pobyt v koloniální Africe asi sám od sebe předurčoval dobrodružný život, a ti co zde v tuto dobu žili, pracovali a milovali Afriku, museli být silnými osobnostmi. Houževnatost Beryl mě fascinovala, její odvaha odejít z prvního manželství a postavit se na vlastní nohy. Prosadit se v ryze mužském světě. Určitě to v té době muselo být velmi těžké.
Prožívala jsem spolu s ní lásku k Denysovi, sžírající, mizející... k člověku, který potřeboval pocit svobody stejně jako ona. Ale i taková touha po svobodě má za následek osamění a neschopnost založit fungující rodinu.
Co mám však autorce za zlé je, tak trochu zavádějící, název knihy. Ano, Beryl létala, byla první ženou, která přeletěla Atlantik, o létání ale tato kniha vlastně vůbec není. Byl to jeden z důvodů, proč jsem si ji chtěla přečíst. Zkrátka očekávala jsem přeci jenom trochu více popisů leteckého prostředí. Je škoda, že autorka tuto (jistě velmi zajímavou) etapu života Beryl shrnula do posledních čtyř kapitol.

1 06.12.2019

Tak tohle byla milá kniha..., která pohladila po duši. Vyprávění “Rusandy”, která prožila své dětství a mládí v 50. - 80. letech minulého století v pražských Dejvicích, ale také na březích Černého moře ve velké zemi Sovětů. Vyprávění nezatížené ponurou atmosférou doby, ve které autorka vyrůstala. Dětství je období, které prožíváme s lehkostí, pokud máme kolem sebe lidi, kteří nás mají rádi. Vnímám to úplně stejně, jako velké dobrodružství. Včetně běhání po lese v pláštěnkách, igelitových sáčcích s plynovou maskou na obličeji. Lampiónové původy na svátek VŘSR, prázdniny s rodiči u moře v Bulharsku, mačkání se u rozhlasového přijímače, když jsme každé prázdniny na výročí 21.8. poslouchali s rodiči na chatě rádio Svobodná Evropa. Byl to můj život, ve kterém jsem prožívala první lásky, zklamání, výhry i prohry. Stejně jako Světlana, akorát o pár let později.
Je obdivuhodné, jakým způsobem paní Světlana popsala svůj vztah k otci. Autorka vzpomíná na to hezké, co s tatínkem prožila. A závěr knihy, kdy se celá rozvětvená rodina sejde nad výrobou pelmení, tak to je přeci ta nejhezčí vzpomínka na někoho, kdo byl součástí našeho života. Včetně tak důležitého odpuštění...
Ano, také věřím v to, že nás někdo na našich životních křižovatkách vede. Drží nad námi ochranou ruku. Že vše, co nás v životě potká, má nějaký smysl. I když si to nemusíme hned uvědomit.
Optimistická kniha, zvláště v den, kdy si připomínáme 30 let od znovunabytí svobody. Děkuji, že můžeme...

9 17.11.2019

Je to moje první kniha od K. Hosseiniho a musím konstatovat, že mě nezklamala. Velmi mě zaujalo téma knihy a hlavně exotické prostředí Afganistánu. Země, jejíž nedávná historie je protkána válkami a strádáním obyčejných lidí.
Trochu mi vadilo přeskakování v ději a čase, s čímž souvisí i poměrně obtížná orientace v exotických jménech. Jednoduše řečeno, občas jsem se ztrácela v tom, kdo je kdo... Proto ubírám jednu hvězdu z hodnocení.
Ale příběh dvou “ztracených” sourozenců je velmi poutavý a Hosseini nádherně vystihl potřebu člověka mít ve svém životě pevný bod, rodinu, ke které patří.
Určitě se k tomuto autorovi ještě vrátím, zvláště když se zde dočítám, že tato kniha je z jeho děl nejslabší.

4 13.11.2019

Pro mě již klasická Keplerovka. Velmi příjemné, napínavé, čtivé, oddychové čtení.
Asi bych ji nezařadila mezi ty nejlepší, novější Lazar se mi líbil více.
Každopádně ve chvíli, kdy budu mít opět chuť na slušnou severskou detektivku, kterou nebudu chtít odložit z ruky, sáhnu po další knize od této spisovatelské dvojice. A o to v těchto knihách jde asi především...

5 03.11.2019