Amazonka72 komentáře u knih

Celkem zdařilý pokus o vlastní životopis. Protože jsem milovnicí zimy a běžeckého lyžování, potažmo i biatlonu, kniha se mi celkem líbila. Příjemné oddychové čtení. Nepřikrášlený pohled do zákulisí vrcholového sportu. Drsné prostředí, ale na druhou stranu touha vyhrávat, jít až na hranici svých možností.
Jinak průměrná kniha, občas trochu “ o ničem”. Je však potřeba si uvědomit, jaký smysl tato kniha má. A ten bezesporu splňuje. Tři hvězdy.

3 18.03.2019

Psát komentář k této knize pro mě není vůbec jednoduché. Ačkoli jí dávám čtyři hvězdy, protože se mi četla s neuvěřitelnou lehkostí a naplňovala mě dokonalým klidem, mám pocit, že jsem pravý smysl románu v knize zkrátka neobjevila. Tak snad alespoň dojmy z četby samotné.
Klidně plynoucí slova a věty, příběh je velmi prostý, bez velkých zvratů a nečekaných událostí. Popis života v Japonsku po 2.světové válce, pro nás naprosto nepochopitelné vztahy a pravidla panující v rodinách, dodržování tradicí. Pokora a úcta při jednáních se staršími, výše postavenými, zkušenějšími. A možná bych to nazvala i obyčejnou slušností, v dnešním světě tak vzácnou. Snad právě proto mám z přečtení knihy dobrý pocit. Protože o tyto hodnoty přicházíme.

5 05.03.2019

Nejlepší pro všechny, ano, s tímto výrokem se potkáváme velmi často. Kdo z nás nemá pocit, že to co dělá a jak jedná, je přeci nejlepší pro všechny. Otázkou je, jak to vidí “ti ostatní”, mnohdy jinak než my. Jak křehké jsou rodinné vztahy? Avšak nakonec i přes jejich křehkost jsou tím nejcenějším, co ve svém životě máme. Nad těmito otázkami se odehrává děj knihy.
Oceňuji práci autorky s psychologií jednotlivých postav. Jedenáctiletý Viktor, nezvladatelný chlapec z Prahy, který se potácí ve “vzduchoprázdnu”, a proto si občas neodpustí chovat se jako rozmazlené protekčni děcko, se přestěhováním na venkov a nastavením pravidelného každodenního řádu, stává citlivým klukem, který zastává smysluplné životní hodnoty. Hanka, herečka, potácející se mezi vztahem k synovi a matce, která nedokáže přijmout její profesi a být na ni pyšná. Zoufale hledající zázemí, lásku, pochopení. Musí urazit klikatou cestu, aby našla sama sebe a srovnala si svůj život.
Eva, babička. Prototyp superženy, vychovávající své děti za éry socialismu, a vytvářející dokonalý servis pro celou svoji rodinu. I ta musí projít vývojem, najít si cestu k dceři, jejíž způsob života pro ni může být těžko pochopitelý.
další skvělý psychologický román s dobře vykreslenými charaktery jednotlivých postav. Psaný stylem filmového scénáře, což je pochopitelné vzhledem k původní profesi autorky. Uvěřitelný příběh, nutící k zamyšlení nad naším vlastním životem. Nad tím, jak jednáme se svými nejbližšími a jak občas nahlížíme na jejich jednání s mírným despektem. Asi bychom se měli umět podívat nad věci z různých úhlů a přestat občas být tak soběstřední. Kniha Petry Soukupové nám k tomu může pomoci.

10 03.03.2019

Toto je kniha leda tak na čtení do lázní... Já jsem si ji vzala na týden do hor, když jsem měla na starosti 24 puberťáků. A nebýt toho, asi bych ji nedočetla. Nesdílím nadšení čtenářů pana Hartla, příběh mi připadá laciný, vlastně i nudný... a děsím se toho, jestli je opravdu "normální" léčit si krizi středního věku tímto způsobem. Přeci nejsou všichni muži tak omezení, aby jim jako důkaz toho, že ještě za něco těsně před čtyřicítkou stojí, stačí, že ... nebudu prozrazovat těm, co se knihu teprve chystají číst. A ti, kteří ji přečetli, vědí. Zkrátka, asi není důvod cokoli dodávat, je to ryze komerční čtení, bez hlubší myšlenky. Bez jakéhokoli smyslu. A jsem moc ráda, že můj život je podstatně barvitější a smysluplnější, i když jsem si také prošla "divokým obdobím", které souvisí s dosažením magické věkové hranice 40 let. A co teprve přijde při dosažení 50? To si v podání pana "spisovatele" Hartla nedovedu představit. A vlastně ani nechci.

13 10.02.2019

Pražské jaro... 50 let poté beru do ruky knihu od anglického autora a čtu příběh odehrávající se převážně na území tehdejšího Československa, konkrétně v hlavním městě Praze. Léto 1968 plné ideálů, zdánlivé svobody, asi i euforie z možnosti se opět "nadechnout" a vzít život do svých rukou. Postava Alexandra Dubčeka, přeceňovaná, ale lidem "milovaná", protože byl tak trochu jiný... ale slabý. A pak pád až na dno. Pocit hořkosti a beznaděje, který v našich myslích přetrvává dodnes. Jakobychom se neuměli stále s událostmi z roku 1938 a 1968 vyrovnat. Nezažila jsem tuto dobu, narodila jsem se pár let po pražském jaru jako "husákovo dítě". Do doby normalizace, ve kterém jsem vyrůstala a dospěla. S rodiči jsme v srpnu na chatě vždy poslouchali Rádio Svobodná Evropa a o událostech ze srpna 1968 jsem toho věděla možná více, než většina mých spolužáků. Maminka pracovala tou dobou v rozhlase... Proto toto období československých dějin vnímám velmi citlivě a opravdu se mě dotýká.
Ale zpět ke knize - výborná! Ano, mně se velmi líbila, a jak jsem již u dalších knih pana Mawera uvedla, oceňuji především pohled na události našich dějin očima někoho "zvenčí". Je to vždy trochu jiné, bez patosu, zvláště u tak citlivých témat, jako jsou "zrady" ve 20. století našich dějin. Při popisování událostí 21.8.1968 jsem cítila bolest, beznaděj a strach - z toho, co bude. Klidný a romantický letní večer se rázem změní v hrůzostrašný sen. Příběh Sama a Lenky, otevřený, nedokončený... na jednu stranu se ptám, jak to dopadlo, na druhou stranu jsem velmi ráda, že to vlastně nevím. Protože co je tím "správným koncem"? A druhá dějová linka - letní putování anglických studentů Jamese a Ellie, kteří se shodou okolností, náhody a asi i přirozené zvědavosti ocitnou uprostřed Střední Evropy a stávají se tak součástí "zlomení" národa. A v neposlední řadě příbeh slavného dirigenta a houslistky, kteří se snaží utéct ze chřtánu sovětského imperia, protože chtějí prožít svůj tvůrčí život svobodně - tak, jako každý umělec. Vše do sebe v příběhu zapadá, má smysl a svoje místo. Děkuji, pane spisovateli.

"A přestože země je tísněna cizími vojsky ze čtyř stran, blaničtí rytíři neprocitnou a nevyjedou včele se svatým Václavem na pomoc, aby armády nepřátelských zemí rozprášili. A pak věřte legendám."

"K čemu je morální vítězství, když je bitva prohraná?"

"Jednoho dne, blesklo mu hlavou, jednoho dne bude tohle všechno minulostí. Uloženou ve vzpomínkách, překroucenou, patinovanou uplynulými roky, které setřou většinu bolestí. Možná ji tu a tam někdo vytáhne na světlo a zbaví prachu zapomnění, aby na pár minut znovu zazářila. Ale pořád to bude minulost, ať už se stane cokoli."

14 31.01.2019

Poslední Murakamiho "jednohubka", která čekala v mé knihovně. I když tentokrát přeci jenom trochu vydatnější "jednohubka".
Murakamiho mám prostě ráda. Líbí se mi jeho zdánlivě záhadné příběhy, jejichž děj se velmi často ubírá směrem, který nečekáme. Právě to nečekané v jeho knihách oceňuji nejvíce. Mladá žena nemůže spát. Absence spánku ji ovšem nijak nevyčerpává, naopak, díky tomu získává více jak 8 hodin denního času sama pro sebe. Nikdy jsem o tom nepřemýšlela, ale to je myšlenka, která mě doslova zasáhla. Ano, je to tak, celý den děláme věci, které se od nás očekávají - chodíme do práce, staráme se o rodinu, o děti, o manžely (či manželky). A pak najednou přijde čas, kdy všechno kolem nás usne, to je potom čas jen a jen pro nás. Který nemusíme před nikým obhajovat, protože je jaksi "navíc". Přála bych si také mít čas "navíc", kdy bych se nemusela obhajovat, že ukrajuji část dne, která mně tak docela nepatří. Jak moc musíme sdílet s ostatním světem svůj vlastní čas? A na kolik minut (hodin) máme vlastně právo? Ano, toto jsou otázky, které mě při čtení útlé knížky napadaly. Hlavní hrdinka věnovala velkou část "svého času" čtení - proč zrovna Anna Karenina, to je asi otázka pro pana Murakamiho - každopádně ve svém čase četla knihu mnohem pozorněji, vnímavěji. A opět zde narážíme na to, jak věci kolem sebe vnímáme. Zrychleně, povrchně... kdo z nás čte knihy opravdu tak, že je příběhem doslova pohlcen a nevnímá čas ani prostor kolem sebe.
Asi se k této knize, s úžasnými ilustracemi paní Menschik, vrátím. Otázek je více než odpovědí. A konec - ten je tradičně Murakamovský. Každý si ho můžeme vyložit podle svého.

8 14.01.2019

Opět ten nejkrásnější začátek nové čtenářské sezóny. Pan Cognetti je zkrátka moje krevní skupina. Nádherně prostý příběh "divokého kluka", který cítí potřebu odejít na předem časově neomezenou dobu do hor, na samotu, daleko od civilizace. Vrátit se tak k podstatě svého bytí. Být sám se sebou (a sám sebou). Součástí vesmíru, který nás obklopuje. Urpostřed hor, které tento návrat ke kořenům umožňují.
Oceňuji nádherné popisy: "V horské chatě jsem znovu propadl dětským děsům: když zašel měsíc, tma byla neproniknutelná a ticho tak hluboké, až mě z něj bolely uši, stále našpicované, aby zachytily jakýkli zvuk. Dokázal jsem zaslechnout, jak teče voda v prameni. Jak vítr ohýbá špičky modřínů. Hlas srnce v lese, který nezní tak, jak si lidé myslí, žádné bekání, spíše se podobá chrčivému kašli, štěkotu psa, který ochraptěl".
Divoký kluk je kniha, která pohladí na duši. Číst ji, je zážitek ... zalézt "za kamna" a číst. V duchu se odprostit od starostí všedních dní a alespoň prostřednictvím slov zažít pocit opravdové svobody. Za okny padající sníh... jak krásná představa. V této "bláznivé" zimě, kdy jsou hory doslova zasypané sněhem, nikoli nereálná. Jste-li na horách odříznuti od světa, vezměte do ruky Divokého kluka a čtěte. Možná zažijete něco, v co jste ani nedoufali.

11 14.01.2019

Poslední prečtená kniha roku 2018. Dočetla jsem ji 30.12. večer. Ani nadšení, ani zklamání. Mám knihy pana Mawera ráda, líbí se mi, že ve svých knihách střídá témata, že se v některých zaobírá zajímavými osobnostmi (v tomto případě zakladatelem genetiky G. Mendela). A co oceňuji asi nejvíce, je pohled na nás, Čechy a Českou republiku, očima cizího pozorovatele. Je příjemné číst v knize britského autora opakovaně o Brnu, popř. Praze v jeho novém románu, je z toho patrné, že dějiny našeho národa, i když součástí byla po dlouhá léta početná německá komunita, jsou zajímavé. A stojí zato se k nim vracet a psát o nich.
Ale zpět k románu. Co obdivuji, je znalost všech odborných detailů, kterými se autor musel přinejmenším prokousat, aby je mohl v knize uvádět. Na druhou stranu to bylo právě asi velké množství odborných výkladů a statí, které mě od čtení knihy odrazovalo. Zkrátka jsem měla problém se ve všech těch mutacích a kříženích občas vyznat. Bylo to zbytečné, cílem románu asi měla být jiná myšlenka než zvýšení povědomí o vědeckém oboru zvaném genetika.
Příběh Benedikta Lamberta byl typicky Mawerovský. Jen velmi těžko se můžeme vžít do role člověka, který je po celý život mrzákem. Podstatná je jeho touha po obyčejnému vztahu a lásce. Neméně důležitá je i postava Jean, ženy, která osciluje mezi dvěma muži. Jedním “normálním” a druhým “trpaslíkem”. Její jednání je pochopitelné, uvěřitelné a skutečné.
Osud však nakonec zasáhne po svém, navzdory všem výpočtům, prognózám a vědeckým pojednáním.
Takže, tři a půl hvězdy - knihu je dobré si přečíst, rozhodně to není ztráta času.

3 04.01.2019

O této knize se mi nepíše snadno. Není lehké proniknout do své duše a s naprostou otevřeností a upřímností psát o svých pocitech. Mnohdy je skrýváme i sami před sebou. Pan Waltari svou duši odkrývá, před očima se nám tak otvírá příběh lásky a vášně. A to tak, jak nám obvykle probíhá v hlavě, o čem všichni přemýšlíme, když milujeme nebo jsme milováni. Čeho se, ve vztahu k lásce, bojíme. Otevřít svá srdce dokořán, nechat vše přirozeně plynout, ale také trpět, protože kdo opravdu miluje, ten zároveň trpí. A vždy trpí více ten, kdo více miluje. Co je to vlastně láska? A musí být každá láska naplněna? Není náhodou nenaplněná láska tím nejčistším citem, který jsme schopni v životě prožít? Tyto otázky se mi honily hlavou při čtení této útlé knížky. Není to příběh pro každého. Je potřeba ho číst s myslí otevřenou, schopnou nahlížet do svého vlastního nitra. Potom Vám kniha cosi odkryje...
“Nikdo nemůže porozumět tomu, co se děje mezi dvěma lidmi. Ani oni sami. Mezi řádky toho zůstane příliš mnoho. Prázdnota.”

5 16.12.2018

Cestopis mladého dobrodruha, tak trochu samotáře, zmatkaře, ale vlastně velmi odvážného člověka. Uprostřed nevlídného a sychravého pozdně podzimního počasí jsem zkrátka potřebovala sáhnout po knize, která mě alespoň na chvilku odpoutá od všedních dní a přenese do jiných dimenzí. A tato kniha byla logickou volbou, nutno dodati, že tou nejlepší, jakou jsem si mohla vybrat. Upřímné líčení cesty po Nepálu a Číně, mimo hlavní turistické trasy. Díky tomu měl autor možnost stát se na pár týdnů součástí, pro nás jistě velmi neobvyklé, kultury. Oceňuji prosté vyprávění, bez všech těch “kudrlinek” a “velkých myšlenek”, které cestopisy někdy obsahují. Na cestě je krásné to, že si z ní po čase uchováváme jenom ty pozitivní zážitky. A přitom je takové putování mnohem více provázeno zážitky nepříjemnými, kdy bychom nejradši vše zabalili a utekli zpátky domů - déšť, zima, hlad, špatná cesta, strach... Ladislav Zibura je obyčejný mladý muž, který rád cestuje. Má dost odvahy se do dalekých zemí pustit sám a bez větší přípravy a píše o tom vtipně a čtivé knihy doplněné vkusnými ilustracemi, které celou knihu tak nějak dotváří. Grafická podoba knihy ještě umocňuje zážitek z vyprávění, já jsem naopak ráda, že se zde fotografie neobjevily, protože díky tomu si mohu vše představovat pouze ve své fantazii. A o tom přeci to cestování, i když na dálku a prostřednictvím papíru, také je. Příjemné čtení a ráda se pustím i do dalších knih, až nastane ten správný čas.

10 14.12.2018

Další z knih, které rozhodně nelze vzít do kabelky a číst cestou do práce. Stejně tak nedoporučuji ji číst v posteli těsně před usnutím, protože pokud během její četby usnete, může Vám polámat nos. Ale zpátky ke knize. Četla jsem ji již podruhé. Poprvé se mi do ruky dostala asi před deseti lety a jediné, co jsem si uchovala v paměti byla skutečnost, že mě zaujala natolik, že jsem v zápětí přečetla všechny knihy od pana Christensena, které u nás vyšly. Vzpomněla jsem si na ni při vymýšlení dárku pro mého osmnáctiletého syna, a tak se stala součástí jeho knihovny. Příběh čtveřice dospívajících chlapců z Norska na přelomu 60.-70.let 20.století je pro nás v mnohém překvapením. Zajímavý je popis atmosféry v jedné ze skandinávských zemí v době, kdy jsme žili odříznutí od okolního světa a spousta informací k nám pronikala se zpožděním a značně zcenzurována. Chlapci hledají své místo na slunci, mnohdy s mohutnými pády až na samé dno. Celou společností (a knihou) se nese podivná atmosféra té doby, nevím proč, ale působila na mě tak trochu beznadějně. Neznám podrobnosti z politického života v Norsku na počátku 70.let, ale předpokládám, že ani zde nebyla situace růžová. Odrazilo se to na celé spokečnosti, kterou v tomto případě představuje skupinka mladých chlapců. Fascinováni a inspirována kapelou Beatles bojují svým levicově orientovaným pohledem na svět s rodiči, učiteli a vlastně i celou společností. Prožívají první lásky a zklamání, první prohry. Nejcenějším z celého románu je však naděje, že pravé přátelství přežije všechny krize a šlápnutí vedle... Proto není konec beznadějný a stojí zato si ji přečíst.

4 26.11.2018

Připojují se ke komentáři předcházejícího čtenáře, i já četla knihu především z profesního hlediska. Nejsem sice učitelkou českého jazyka, nýbrž matematiky a fyziky, ovšem v kantorském prostředí se mnohé vzorce opakují a jsou platné bez ohledu na aprobaci a čas. Knihu jsem si zakoupila ve chvíli, kdy jsem na konci školního roku, v červnu 2018, měla možnost v Českém rozhlase slyšet rozhovor s panem profesorem Hoznauerem. V době největšího školního stresu, tedy před závěrečným vysvědčením, řešení problémů s rodiči, kteří učitelskou profesi velmi často považují za něco podřadného a mají pocit, že sami přesně vědí co a predevším jak by měl učitel dělat, to bylo pohlazeni po duši. Pan profesor mluvil tak krásně o kantorské profesi, o studentech, o ženách, že jsem si opět uvědomila, proč (občas tak náročnou a nevděčnou) profesi dělám. Protože mi dává smysl. Protože se těším na každou hodinu, která je vždy výzvou. Protože mám stále radost z poznání a žasnu nad každou nově objevenou věcí (ve fyzice je to jev velmi častý, zvláště když k ní přijdete jak slepý k houslím...). Protože se cítím dobře mezi mladými lidmi. Protože cítím potřebu předat nové generaci schopnost mít oči otevřené a vnímat svět jako pestrobarevnou mozaiku. A toto všechno v knize pana profesora najdete. Radost ze života, citlivý a rovnoprávný vztah s jeho studenty, vzpomínky na věci, které studentský život provázejí (opisovaní, chmelové brigády, studentské šprýmy). A v neposlední řadě i návrat ke “krásnému” českému jazyku a literatuře. Děkuji, pane profesore.

4 18.11.2018

Lost Horizon - kniha, která vznikla před více jak 80-ti lety, avšak stále aktuální. Některé myšlenky z této knihy jsou tak moc současné, že z toho až mrazí. Filozofické rozmlouvy Conwaye a Čanga se týkají otázek, které si dnes klademe možná častěji, než současníci pana Hiltona. Kniha, která nutí k přemýšlení o světě kolem nás, o tom, co je důležité, jak moc naše životy ovlivňuje čas.. Ano, čas a umírněnost, nejčastěji používaná slova. Času se nám opravdu nedostává, stále se za něčím honíme, zastavit se je luxus dnešní doby. O to více rozumím Conwayovi, že podlehne iluzi klidného a dlouhého života, kde dostatek času je tou hlavní devizou. Rozhovor s Mallisonem v závěru knihy je tím nejlepším z celé knihy. Těžko se přiklonit na jednu či druhou stranu, toto dilema si musí vyřešit každý čtenář sám v sobě. Ale ať tak či tak, život v Šangri-La obklopeného hradbou hor, je možná tím pravým životem - člověk se zde vrací k postatě sebe sama a života.
Několik stále současných myšlenek, které jsem si musela poznamenat:
“Vy se na všechno díváte jinak, v tom to vězí - pro vás čas neznamená tolik, kolik pro většinu lidí”.
str.110
“Víte, my věříme, že vládnout dokonale znamená vyvarovat se toho, aby se vládlo přespříliš. A přitom přece nemáte žádnou demokratickou mašinerii - volby a tak podobně? Ovšemže ne. Naše lidi by šokovalo, kdyby museli prohlašovat, že jedna politická linie je naprosto správná a jiná naprosto špatná”. str.114
Možná bychom v době předvolebních kampaní a povolebních jednání měli přemýšlet o tom, jak moc tyto tahanice o moc ovlivňují naše životy. A co je vlastně demokracie.

6 20.10.2018

Paní Morštajnová psát umí. Další ze skvěle vystavěných příběhů, tentokrát 3 generací žen, z nichž každá vyrůstala v jiném období 20.století. I přesto, že je dělilo vždy asi 30 let, musely se potýkat s nástrahami, které celý náš národ v minulém století potkávaly. Taková kronika posledních téměř 100let. V roce, kdy si připomínáme výročí založení republiky a s tím i dějinné události, má tento příběh ještě další přidanou hodnotu. Popisuje historii z pohledu obyčejných lidí. Mě osobně oslovily osudy všech tří. Nejméně možná upovídané Anny, která z příběhu zmizela jako první, osud chladné Alžběty a nesebevědomé Anežky jsem prožívala doslova na vlastní kůži. Anežka byla ve věku mých rodičů, Alžběta pak mé babičky. I moje rodina musela projít mnohými nástrahami nejprve války a posléze komunistického režimu. Nikdo se nestal hrdinou, ale otázkou je, zda slušný a poctivý život v totalitním režimu není hrdinstvím sám o sobě. Anežka je nešťastnou postavou, ale není to zrádce. Její slabost a strach ji provází po mnoho let, je to velmi vysoký trest za jedno selhání a vlastní neznalost. Alžběta žije uzavřený život, je však vždy připravená postavit se osudu a nefňukat. I přesto, že se zdá chladnou, je její život naplněn láskou.
Velmi pečlivě vykreslené osobnosti, dějové zvraty, živé dialogy, uvěřitelné náhody, to je vše, co tuto knihu dělá zajímavou a čtivou. Je dobře, že takové spisovatelky máme.

12 07.10.2018

Knihu Betty Macdonaldové jsem po dlouhých letech vzala do ruky z důvodu, že jsem měla v červenci možnost shlédnout divadelní představení “Kdokoli může dělat cokoli” na letní scéně divadla Ungelt. S Terezou Kostkovou (Betty), Mášou Málkovou (Mery) a Jitkou Smutnou (maminka) v hlavních rolích. Představení mě doslova uchvátilo. S neskutečnou lehkostí a jemným humorem vypovídá o složité době světové hospodářské krize. Početná rodina, kde vládnou pouze ženy, si i v tomto nelehkém období dokáže najít čas pro humor, v leckdy složitých situacích hledá to pozitivní a především stojí všichni pevně při sobě a mají se rády. Díky tomu mohou být šťastné, i když není co na sebe, čím zatopit, a někdy ani co k jídlu. V době konzumu a blahobytu je to jako balzám na duši. Návrat k podstatným věcem, které náš pocit “štěstí” formují. Proto kniha, chtěla jsem atmosféru a pocit lehkost načerpat ještě z knižní předlohy. Nastalo ovšem zklamání. Nevím proč, ale zkrátka se mi nepodařilo prožít ji znovu. Ano, kniha je vtipná, je to přjemné čtení na letní večery a do vlaku, ale něco jí chybí. Možná nebyla ta pravá chvíle, kdy jsem ji měla číst. Možná jsem ovlivněna skvělou dramatizací příběhu, který knize dodal další rozměr, plastičnost, možnost být součástí příběhu, postavám pak skutečnou fyzickou podobu. Paní Macdonaldová musela příběh napsat dobře, bez něj by skvělá divadelní hra nevznikla. Proto nakonec čtyři hvězdičky. Kniha zůstává v mé knihovně a určitě se k ní v budoucnu vrátím. A to i k dalším dílům (Morová rána a Dusíme se ve vlastní šťávě), které jsem zatím odložila.

4 23.09.2018

Asi po 30-ti letech jsem z knihovny vytáhla tuto útlou knížku, abych opět otevřela její stránky a nechala se bavit skvěle napsaným příběhem z pera pana Šmída. Důvod byl prostý, jela jsem se svým synem do hor na Slovensko. Vlakem. S batohem na zádech. Úplně přesně jak před výše udaným časovým údajem. Tehdy byla tato kniha doslova naší biblí, četli jsme ji ve vlaku, večer u ohně, ve stanu, a vše, co v ní bylo napsáno tak neskutečně odpovídalo skutečnosti. Cítili jsme se jako “horalové”, kteří jsou pro lásku k horám schopni obětovat pohodlí socialistických domovů a zvládnout i zákeřné nástrahy hor. Překvapilo mě, jak i po letech, v úplně jiné době, téměř nepřetržitě v dosahu mobilního signálu a internetu (mluvím o Slovenských horách, nikoli o Balkánu), jsou mnohé věci aktuální. Nebo, přesněji řečeno, jednotlivé situace jsou popsány tak působivě a uvěřitelně, že jim rozumíme i dnes. Je pravdou, že cesta vlakem na Slovensko již není bojem o místa ve vlaku, dnes dostanete zadarmo nejen vodu, ale i kávu, výkřiky, které je ve vlaku slyšet, když jsou vidět Tatry, jsou však stále stejné. Můj syn se při četbě této kapitoly doslova dusil smíchem. Je potěšující, že má česká literatura i takové autory, jako je pan Šmíd. My, čtenáři, se pak můžeme k jeho knihám nostalgicky vracet a prožívat tak opět příběhy, které nám v našem mládí přinášely pocit svobody.

11 09.09.2018

Další z Murakamiho jednohubek. Kniha na jedno sousto. Ponurý, tajemný příběh z podivné knihovny, kde je vše jiné, než bychom předpokládali. Opět se zde objevuje postava Ovčího mužíčka, v Murakamiho knihách tak často zmiňována. Přemýšlím, zda má tato postava (či ovce jako taková) nějaký hlubší význam v Japonské kultuře. Potom by celý příběh možná nabral i dalšího rozměru. Při čtení této povídky se mi hlavou honily otázky, nabyla jsem dojmu, že právě ony byly důvodem k napsání této povídky. Znám téměř všechna Murakamiho díla, a tak vím, že i ty zdánlivě nepochopitelné věci nejsou v jeho knihách zbytečné. Vždy mají svůj hlubší význam. Proč příběh skončil, tak jak skončil? Co se stalo s Ovčím mužíkem? Do jaké míry to byl sen a do jaké míry skutečnost? A nejsou naše sny náhodou, svým způsobem, vždy “skutečností”? Nechám tyto otázky v sobě ještě chvíli doznívat a možná pochopím...

8 09.09.2018

Kundera se vším, co k němu patří. Poetický jazyk, filozofické úvahy a otázky, vyhrocené milostné vztahy, velmi problematické hlavní postavy. Život je jinde je pro mě velkým překvapením a čtenářským zážitkem. Ano, Jaromil je ryze nesympatická postava, nemohu se však zbavit pocitu, že je pouze obětí své doby a své matky, jejíž všeobjímající mateřská láska vychovala ze syna sobeckého jedince. Duchem básníka, který se narodil do špatné doby. Hledajíc své místo v dospělém životě stává se sloužícím komunistického režimu, o jehož smyslu a významu nemá nejmenších pochyb. První měsíce po převratu v roce 1948 musela být těžká doba. Ponurá, chaotická, plná strachu. Nikdo nemohl tušit, co, resp. kdo opravdu se skrývá za tváří jeho přátel, sousedů, spolupracovníků. Ve jménu lepší budoucnosti se lidé houfně udávali. A i přesto, že se velká část románu odehrává právě v tomto období, není na první pohled v textu cítit “pach doby”. Příběh Jaromíra však tento “pach” nese s sebou, pod rouškou lyrické textu a lyrických básní. V tom je, podle mého názoru, kouzlo této knihy a vlastně většiny Kunderových knih. Je z nich cítit atmosféra doby, která mě vždy doslova zaplaví nepříjemnými pocity. Proto bychom se k nim měli vracet, abychom nezapomínali a tu podivnou atmosféru neustále na vlastní kůži prožívali.
A co je na knize ještě krásné, jsou vsuvky vracející se k zivotům jných velkých básníků. Jakoby byly jejich životy navzájem propojeny, a to i s životem básníka Jaromila. Lermontov, Puškin, Rimbaud, Wolker...
“A pak odložil pero a raději chvíli snil; snil o tajemného prahu, který musí překročit chlapec, aby se stal mužem; zdálo se mu, že zná jméno tohoto prahu; nebylo to jméno láska, ten práh se jmenoval povinnost.”
“A jestliže náhle odhalíme vlastní malost, kam od ní utéci? Od ponížení lze utéci jen směrem vzhůru!”

6 08.09.2018

Komentář k této knize musím napsat bezprostředně poté, co jsem dočetla poslední stránku. Některé knihy mají svůj čas, a pokud ji vezmete do ruky v tu správnou dobu, vidíte ve slovech spoustu věcí, které by Vám jinak unikly. Příběh Cheryl jsem znala velmi dobře ze stejnojmenného filmu, který mám moc ráda. Papírové knižní vydání jejího příběhu mi pár měsíců leželo v knihovně, až jsem po něm sáhla při balení na mojí vysněnou cestu. Mým cílem nebylo tříměsíční putování po PCT, ale jenom osmidenní přechod evropské cesty kolem horského masivu Mont Blancu- tzv. Tour du Mont Blanc - TMB. Celkem tedy pouhých 170 km v horském terénu a asi 9000 výškových metrů. Navíc stále tak trochu v civilizaci, protože zvláště v letních měsících je tato cesta plná turistů. Každopádně se, stejně jako v knize, na pár dní stal mým domovem stan se spacákem, a můj denní režim byl omezen na velmi jednoduché a jednotvárné úkony jako složit mokrý stan, sehnat dostatek vody, šlapat celé dopoledne do příšerného kopce a odpoledne zase z kopce dolů, postavit stan, připravit jídlo... a pak utahaná zalézt do spacáku s čelovkou a otevřít knihu. Divočinu. Hltala jsem slova v knize a prožívala vše doslova na vlastní kůži. Cítila jsem, jak mě bolí nohy, i hlad a neodolatelnou chuť na bublinkovou limonádu. V hlavě jsem si rovnala myšlenky, i když impulzem pro moji cestu nebylo srovnat si svůj vlastní život. Cesta je cíl, a je úplně jedno, jak je dlouhá. Důležité je, abychom měli mysl otevřenou. Pro pocit štěstí a jistoty stačí opravdu málo, vím to, a Cheryl to poznala také. V životě nám většinou stačí vlastnit pouze tolik věcí, které jsme schopni zabalit do batohu. Zní to jako klišé, nejsou to má slova, ale něco na tom je. Zpět ke knize. Ano, je to průměrný cestopis, ale je psán upřímně a nesnaží se nic skrývat. Návratů k matce je tam někdy až příliš, ale pokud autorka cítila, že se s její ztrátou musí opakovaně vyrovnat, pak tam patří. Je to kniha na cesty, pro chvíle, kdy máte potřebu alespoň v myšlenkách utéct někam “ven”. Nechám si ji ve své knihovně jako připomenutí, že někdy je dobré alespoň na pár chvil opustit komfort svého života, vydat se na cestu a být sám sebou.

18 26.08.2018

Tohle léto je ve znamení Jojo, nějak se mi vždy její knihy dostanou pod ruku. Žánr “červená knihovna” obvykle nevyhledávám, vadí mi předvídatelné šťastné konce, kterě vždy přijdou po různých, těžko uvěřitelných, situacích, kterými musí projít hlavní hrdinové. Ale u této knihy mi to nějak nevadilo, autorka píše velmi lehkým a čtivým jazykem, bez zbytečného patosu. Příběh se dal celkem lehce odhadnout, co mě však přinutilo k zamyšlení (nebo spíše k úvaze) byl samotný útvar dopisu jako takového. Možná je to tím, že jsem archivářkou své “staré” korespondence. Občas tu zaprášenou krabici vytáhnou ze skříně a pročítám si slova a myšlenky lidí, kteří prošli mým životem a v určitou chvíli jsme měli potřebu své příběhy sdílet formou psaného slova. Nemusí jít vždy o milostné dopisy, mezi moje poklady patří třeba korespondence s mým spolužákem, který se rozhodl pro studium filozofie a posílal mi velmi dlouhé úvahy o životě, umění, literatuře, víře... V době elektronické komunikace mi to přijde jako zázrak. Už jenom to, že pokud chce někdo napsat dopis, musí si udělat čas. Vyhradit si tu část dne, kdy si srovná svoje myšlenky a ty pak sepíše na papír. Intimita chvíle. A pak ten pocit, když otevřete schránku a vypadne z ní dopis (nikoli složenky či faktura). Možná bychom neměli zatracovat vše “staré” a svým způsobem “ přežité”. Jsem vděčná za to, že jsem dospívala v době, kdy jsem každý den netrpělivě utíkala ze školy domů, s bušícím srdcem otevírala dopisní schránku, a těšila se na modrou obálku od své první lásky, která studovala o 100 km dál.
Zpět ke knize - příběh plyne jako dobře poskládaný filmový scénář. Se zvraty, které k romantické knize patří. A co se mi opravdu líbilo, bylo citování dopisů, mailů či SMS zpráv na začátku kapitol... naprosto dokonale to vystihuje rychlost, stručnost a sobeckost dnešní doby. Stačí poslat krátkou textovku a je konec vztahu. Na jeden klik. Jak prosté...

5 09.08.2018