Amazonka72 komentáře u knih

Jsou knihy, které Vám v určité chvíli padnou do ruky. Ve chvíli, kdy je máte číst.
Knihu Jana Otčenáška “Když v ráji pršelo” jsem poprvé četla v sedmnácti. Pamatuji se, že mě doslova uchvátila. S mým kamarádem jsme se z legrace oslovovali příjmením, stejně jako hlavní protagonisté knihy, více jsem si však nepamatovala. Až nyní. Vyrazila jsem odpočinout si na čtyři dny na horskou chalupu obklopenou lesy a přírodou, když v tom mě hned první večer padly oči do místní skromné knihovničky, kde jsem JI objevila. A byla moje. Četla jsem v každou volnou chvíli, když jsem se zrovna netoulala po horách. V duchu jsem prožívala každé zklamání i radost Petra a Ludmily. Slzela jsem při jejich něžného oslovování, i při intelektuálních hádkách o maličkostech i zásadních rozhodnutích. Byla jsem překvapená, jak citlivá a romantická kniha vznikla v dobách tvrdé normalizace. Kniha o obyčejných lidech, kteří našli odvahu vyprostit se ze zaběhnutého stereotypu a postavit se na vlastní nohy. Jsem ráda, že to jde. Že je to možné, a to i dnes, kdy možná mnozí z nás touží na chvilku se zastavit a vrátit se k podstatě našeho bytí. Prostě jenom žít, volně dýchat. Moc se mi líbilo líčení jejich vztahu, protknutého láskou. Nekritickou, opravdovou. A bylo mi i trochu smutno, asi z toho, jak moc je těžké takovou bezmeznou lásku prožít. A co bych ráda vyzdvihla je fakt, že celá kniha je psaná velmi krásným českým jazykem. Bez zbytečných vulgarit, jak je v dnešních moderních románech zvykem. A tak krásně popisované hádky, to jsem měla sto chutí se s někým pohádat a pak se usmiřovat...
Zkratka, “Když v ráji pršelo” přišla v pravou chvíli. Četla jsem ji a za okny pršelo. Babí léto se přehouplo v mrazivá rána. Dny se krátily. Děkuji, pane Otčenášku.
Našla jsem zde spoustu myšlenek popisující vztah k přírodě, ale i vztahy mezi mužem a ženou. Tak alespoň něco málo:
“Řekla bych, že lidé ve městech sotva tuší, jak hraje počasí na jejich pocity a nálady, že je oproti nám vnímají tak na dvacet procent, leda při úvaze - mám si vzít pršiplášť, nebo to vydrží! Jejich nálady jsou odvislé víc od novin, rozhlasu a televize, žijí v soustředěné palbě slov, v každodenních smrštích informací, v záplavách šramotů a hluků, které si už ani neuvědomují, v inflaci tónů a obrazů, v dobrovolně přijatém obklíčení drbů a krátkodobých panik, drobných trablů, nadějí a radůstek. Nejsem si jistá - zvlášť ne v těchto dnech, že jim závidím”.

“Nechce se mi! Nechce se mi hýbat ani mluvit ani myslet, chce se mi jenom být! Prostě být! Je to málo - jen být?
Ne, usmál se. Mnoho lidí to pořádně neumí. Je to totiž náramně složitá a někdy namáhavá záležitost. Nebýt je poměrně snažší - vlastně totálně snadné - ale přesto není o co stát. Dobrá, tak jen buďme!”

A já se pokusím občas také jenom být...

22 29.10.2019

Další z rozsáhlých válečných románů. Kniha, která popisuje válku z pohledu obyčejných “malých” lidí, jejichž životy a osudy významně ovlivnila. Nevím, je tu spousta pochvalných komentářů, ale mně tato kniha až tak moc neuchvátila. Občas jsem se ztrácela v dějivých liniích (příběh německého chlapce Wernera a francouzské slepé dívky Marie-Laury). Občas mi přišlo, že některé situace byly popisovány zbytečně složitě. Ale možná jsem tento román vzala do rukou v nápravou chvíli.
Něco bych však ráda zmínila. Osudy obou hlavních postav byly popisovány velmi citlivě. Měla jsem je ráda a držela jim palce. Bohužel válka je krutá a s osudy lidí si někdy velmi nepěkně pohrává. Spousta lidí ztratila ve válce někoho blízkého.

6 01.10.2019

Ačkoli jde o Ziburovu první cestovatelskou knihu, četla jsem ji až jako poslední. Opět místy velmi vtipné postřehy z cest. Ale ze všech tří knih se mi tato líbila asi nejméně. Zřejmě to bude tím, že Turecko a Izrael pro mě nejsou destinacemi, kam bych se toužila vypravit. Do Izraele ještě možná ano, ale Turecko mě opravdu neláká. Obdivuji Ládíkovu houževnatost a boj s úmorným vedrem. Já měla možnost zažít jednoho dne v Bosně 50 stupňů na slunci, a asi bych nepřežila každý den se v tomto horku pohybovat a ujít třeba 30 km. Ládíkovy cestopisy jsou vtipné, vše popisuje s nadhledem, nechybí zde sebeironie, je to příjemné čtení.
“Snad každý člověk při cestě do úplně neznámé země jistý strach. Bojí se, že se nedomluví, okradou ho, chybně exotickou chorobu a zemře v krutých bolestech. Sotva zemi alespoň trochu pozná, většina původních obav se rozplyne. Zjistí, že tam žijí lidé jako on, nikdo ho nechce zabít a chytne maximálně průjem. Je škoda, že si tento svůj omyl neuvědomujete při hodnocení zemí, ve kterých jsme nikdy nebyli. Možná bychom je tak snadno neodsuzovali.”

6 07.09.2019

Opět příjemná a napínavá oddychovka na dovolenou. V tomto případě oceňuji téma, nad kterým je určitě dobré se zamyslet. A to problém zbrojního průmyslu a lobby kolem tohoto velmi lukrativního odvětví. Občas jsem se ztrácela v postavách, ale to je už bolest severských krimi, protože jména jsou pro nás neobvyklá a ne zrovna lehce zapamatovatelná.
Ráda si přečtu některou z dalších knih této spisovatelské dvojice, až bude vhodná příležitost.

5 07.09.2019

Je velmi těžké po přečtení této knihy cokoli psát. Jako bys jedla kámen nepatří mezi knihy, které se Vám budou líbit, ale přesto je dobré si ji přečíst.
Stále se vracíme v knihách, filmech, vzpomínkách, k hrůzám holocaustu a 2.světové války. Je to správné, měli bychom si je hrůzy připomínat, aby se nemohly již nikdy opakovat. Co je však alarmující a vyvolávající mrazení až do morku kostí je skutečnost, že se tyto hrůzy děly i v nedávné minulosti, na konci minulého tisíciletí kousek od našich hranic. V době, kdy se Evropa probouzela do nového života po desítkách let totalitních režimů.
Reportáž W. Tochmana je syrová, pravdivá, popisuje hledání ostatků bližních těmi, co válku přežili. Vrací se i k popisu příběhů a hrůz, kterými oběti války před svou smrtí prošly.
Knihu jsem četla před svojí cestou do Bosny a Hercegoviny, abych lépe pochopila mentalitu tohoto kraje... abych do sebe nasála bosenskou atmosféru... abych se pozorně rozhlížela... abych si zapsala do paměti, že lidský život je křehký, a že svobody si musíme vážit.
Možná po návratu dopíši pár vět, až všechno spatřím na vlastní oči.

9 12.08.2019

Dočteno. Další z knih mého oblíbeného autora. Tentokrát šlo opravdu o velký čtenářský oříšek, protože kniha měla 750 stran psaných hustým a malým písmem.
Klasická Murakamiho kniha, která mě už asi ničím nepřekvapila. Ano, je to čtivý příběh, ale mám pocit, jakoby se pan Murakami vyčerpal. Pro nás, čtenáře, kteří máme přečtenou většinu jeho knih (a některé i dvakrát), je to stále stejně se opakující vzorec. Hlavní hrdina, uzavírající se sám do sebe a prchající před nenadálou situací. Záhadné osoby, se kterými se potkává, a z nichž každá v sobě nosí nějaké tajemství. A pak rovina magična... většinou ve formě nějakého vchodu do paralelních světů. Průchod tímto světem pak znamená jisté osvobození se od sebe sama. Vše se pak samo od sebe urovná...
Rozhodně se přikláním k názoru, že v tomto případě měl autor několik desítek stran textu seškrtat. Do str. 500 se vlastně nic tak podstatného neděje, popisy některých situaci jsou zbytečné a zdlouhavé. Navíc jsem měla tentokrát i trochu problém se s některými osobami identifikovat, nepochopila jsem smysl jejich jednání.
Ale na druhou stranu se mi velmi líbilo téma knihy - výtvarné umění, které se celým příběhem prolíná. Autor velmi sugestivně popisuje jednotlivá výtvarná díla i cestu k tomu, aby vznikla. Naprosto živě jsem vnímána vůni barev i lehkost pohybů ruky, když hlavní hrdina obraz maloval...
Příběh hlavního představitele a jeho rozchod s manželkou Juzu, byl popisován s velkou citlivostí. Líbilo se mi, že rozchod dvou lidí zde není líčen jako dramatická událost, že je to něco, k čemu v životě občas dochází, z různých důvodů. Že je potřeba snažit se toho druhého pochopit a porozumět mu, nikoli vyčítat a ubližovat. Myslím si, že se vztahy pracuje Murakami velmi citlivě, s nadhledem.
“Já samozřejmě umím pochopit, že jak jde čas a ledacos se mění, můžou se i lidská srdce navzájem přibližovat a vzdalovat. Podobná hnutí lidského nitra plynou jako nespoutaný proud a nezadrží je v tom žádný zvyk, rozum ani zákon. Mávají svobodně křídly a létají si sem a tam. Jsou jako tažní ptáci, pro které taky neexistují žádné lidské státní hranice.”

Takže, dávám hodnocení 4*, protože mám knihy pana Murakamiho ráda a vždy se ráda ponořím do měkkého polštáře tajemna. Ale myslím si, že by měl na chvilku zabrzdit se psaním další knihy. Chtělo by to nový nápad a ne se stále vést na osvědčené vlně magického realismu.

13 11.08.2019

Číst tuto knihu byla opravdu radost. Ve smyslu toho, jak výborně je kniha postavena a napsána. Psychlogický romám, který jde až na dřeň. Při čtení mi doslova běhal mráz po zádech. První část knihy (psaná z pohledu Kanibala) je velmi dynamická a během chvilky se dozvídáme vše, o co v příběhu jde. Resp. z té věcné stránky - co všechno se stalo. A je velmi zajímavé, že při čtení prostého popisu věcí vzbuzuje hlavní hrdina, Sběratel, Kanibal, pouze soucit. Ve druhé části (psaná z pohledu Mirandy formou deníku), která plyne výrazně pomaleji, ale mnohem hlouběji popisuje vnitřní prožívání jednotlivých osob, se postupně z Kanibala stává "monstrum". Vše vygraduje v naprosté zhnusení.
Uvědomovala jsem si, jak velmi je důležité vzdělání a jakýsi životní nadhled pro vnímání světa kolem nás. Svět Mirandy je mnohem pestrobarevnější, vnitřně bohatší, a nic to nemění na tom, že jde vlastně o dívku "z dobré rodiny", narozdíl do Kanibala. Jeho "jednoduchost" mě rozčilovala, a přitom si dovedu představit, jak moc lidí by s ním soucítilo a vlastně mu rozumnělo. V tom smyslu, že Miranda působí "povýšeně a nafoukaně". Není to však povýšenost ani nafoukanost, je to komplikovanost jejího vnitřího světa a vnímání věcí, kolem ní. Ale to je právě to důležité. Vidět věci kolem sebe z různých stran, nespokojit se s tím, že život je pouze "černý a bílý". Není.
Téma svobody - něco, co je pro citlivé osobnosti tak důležité. Miranda mohla být zahrnována dary, přepychem, mít vše, nač si vzpomněla. Mnohem důležitější však pro ni je pocit svobody. Ten se nemůže vyrovnat žádným hmotným statkům. A troufám si říci, že ani bezmezné lásce. Pocit svobody je stav mysli. Pokud nejsme svobodní, tak náš život ztrácí smysl. A je jedno, jak svobodu vnímáme.
Našla jsem v knize spoustu myšlenek, které by stálo zato si uchovat. Tak snad alespoň jedna, která souvisí s názvem knihy a s celou atmosférou příběhu:
"Já vím, co pro něj jsem. Motýl, kterého chtěl vždycky chytit. Vzpomínám si, jak G.P. řekl (když jsme se poprvé setkali), že sběratel je ze všech živočichů ten nejhorší. Měl ovšem na mysli sběratele obrazů. Vlastně jsem to tentokrát nepochopila, myslela jsem si, že chce jen šokovat Karolínu - i mne. Ale má samozřejmě pravdu. Sběratelé jdou proti životu, proti umění, proti všemu."

8 18.07.2019

Mám pocit, že jsou knihy, které lze číst pouze v určitých situacích. Neuvěřitelně uvěřitelné příběhy z hor jsem četla na treku. Nikoli za hranicemi, ale v horách českých. Pětidenní přechod hřebene Jeseníků a Rychlebských hor. Dá se říci, že jsem prožívala podobné situace, jako autor knihy. Na cestách je to stejné, ať se člověk pohybuje v Andách či v Jeseníkách. Sólo nebo ve skupině. Po večerech jsem hltala stránku za stránkou a občas jsem se i hlasitě smála. Bavila mě soutěž o "dementa dne", dovedu si to živě představit, a mám pocit, že podobné soutěže na cestě vznikají vždy... abychom přežili, a abychom nepropadli ponorkové nemoci. Pamatuji si, jak jsme při putování po chorvatských horách vymysleli soutěž o to, kdy koho plácne nenápadně přes zadek... a bodovali jsme úspěšnost. Vyhrála to kamarádka, která plácla po zadku nic netušícího chorvata, který vybíral jízdenky na výletní loď. Večer vždy nastalo vyhodnocení nejúspěšnějšího účastníka a oslavovalo se.
Kniha mi hodně připomínala moji oblíbenou útlou knížečku "Proč bychom se nepotili, aneb jak se chodí po horách". Velmi podobný styl popisování příhod včetně autentických zápisků účastníků výpravy. Jenom se trochu změnily destinace, kam se dnes cestuje, a také způsob cestování.
Kniha pro milovníky hor, cestovatele, trekaře. Ti vědí, chápou a užijí si veselé příhody, které tak dobře sami znají. Ale pro ty, kteří neznají a nechápou, to asi kniha nebude...
A jen tak na okraj - dovedu si představit davy turistů před vchodem na Machu Picchu. Já to nazývám Dysnilandem. Je to přesně to, co nemáme rádi. Za tři dny jsme na hřebeni Rychlebských hor potkali celkem asi 10 lidí. I u nás jsou místa, kde srdce každého horala zaplesá...

1 17.07.2019

Moje druhá kniha od Paola Giordaniho. Na Osamělost prvočísel nemá, ale... lze vůbec tyto dvě knihy srovnávat? Ano, protože Paolo G. opět napsal dílo, ve kterém jde "až na dřeň", do myslí jednotlivých postav, jejich myšlenek. Navíc i zde je cítit, že se původně věnoval teoretické fyzice. Přirovnávání našeho myšlení a jednání k fyzikálním zákonům je prostě dokonalé.
Novela Čerň a stříbro mě hluboce zasáhla. Přečetla jsem ji během dvou dnů, a bylo to čtení, při kterém jsem nezažívala zrovna příjemné pocity. Jakobych to všechno znala, žila, přemýšlela o tom. Ano, stejně tak, jako v osamělosti prvočísel, i v manželství či partnertství jsme velmi často osamoceni. Člověka "vedle sebe" vnímáme jaksi z povzdálí. Snažíme se zůstat sami sebou a přitom se přizpůsobit tomu druhému. Máme v sobě jakýsi smutek, velmi obtížně definovatelný. Spojují nás děti, a někdy i osoby, které naše manželství sledují "zpovzdálí". To byl případ i paní A., která oba manžele spojovala tím, že jim dávala jistotu, pravidelný řád a rituály.
Spousta myšlenek mi utkvěla v paměti, některé jsem si i založila.
"Manželství fungující mimo předem stanovené role jí bylo cizí, a možná právě tohle přispívalo k pocitu jistoty, který nám svou přítomností poskytovala, jelikož jsme skrze ni zakoušeli trochu zbabělý stesk po překonaném, zjednodušené modelu rodinu, modelu, v němž každý nemusí být vše najednou - muž i žena, racionální i sentimentální, poddajný i přísný, romantický i přízemní -, modelu odlišném od toho, co na nás v dnešní době nakládá tak širokou a nerozlišenou zodpovědnost, že pak tak či onak pokaždé selháváme." (str. 87)
Není toto důvodem neustále omílající krizí vztahů v této uspěchané době?

10 05.07.2019

Musím se přiklonit k několika komentářům a knihu označit jako “takový jednoduchý příběh”, bez hlubší myšlenky. Kniha se nečetla špatně, ale místy mi forma vyprávění přišla tak trochu jako slohová práce. Souhlasím s komentářem “soukromé”, že hlavní hrdinka se popisuje takřka jako dokonalá žena, která vše dělá správně. I přes těžkosti, které provázejí její původ (Židovka, přistěhovalecká rodina), pomalu, po krůčku směřuje ke šťastnému americkému životu. Má milující rodinu, spoustu přátel, práci, kterou zbožňuje... ano, a cesta k tomu všemu probíhala téměř bez problémů. Ty šly vždy tak trochu mimo ni.
A co mi asi také vadilo, že velká část dospělého rodinného života Addie byla shrnuta na 4 strany. Asi bych celou koncepci vyprávění příběhu uchopila trochu jinak, toto nahuštění v závěru knihy mi přišlo jako špatný konec.
Ale je pěkné, že i tento příběh dává naději těm, kterým nebylo dopřáno narodit se na správném místě a do správné rodiny.

2 03.07.2019

Můj druhý cestopis od prince Ládíka. Jednoduše řečeno, skvělé! Takhle se mají psát cestopisy. Nikoli nudný popis navštívených destinací, s množstvím fotek a popisu sebe sama, ale zajímavé vyprávění o prostých lidech, místních zvyklostech, nevšedních a pro turisty mnohdy neatraktivních místech. Navíc je i tato kniha doplněna nádhernými ilustracemi, které z ni dělají ucelené dílo. Vždy sáhnu po cestopisu ve chvíli, kdy mě začínají svrbět nohy a potřebovala bych co nejdříve vyrazit na cestu. Ne vždy to však jde, a tak alespoň cestují v duchu s autorem a občas si říkám, že je mi vlastně doma v mé vlastní posteli dobře. Ale pak přeci jenom vyrazím a na cestě se snažím chodit s očima otevřenýma a vnímat všemi smysly vše, co cesta nabízí.
Po přečtení knihy o Číně jsem neměla chuť vydat se ve stopách Ládíka, ale u Gruzie to byli docela jiné. Možná i proto, že pro nás není zas tak neznámá a navíc jsou tam krásné hory (a domluvíme se tam, tedy pokud oprašíme znalost ruštiny). A vyprávění z Arménie a Náhorního Karabachu mě doslova nadchlo. Asi zbytečně někdy přistupujeme k určirtým destinacím s předsudky. Jenom nevím, jestli bych byla schopná zvládnout takové množství alkoholu.
Historky, které mě pobavily asi nejvíce: shánění kola a následně brášen na kolo, školní výlet a příběh kopáče pana Levina Arekelyana.

4 29.06.2019

Není jednoduché psát k této knize komentář. A to především díky skvělému J. Nicolsonovi ve Formanově filmu Přelet nad kukaččím hnízdem. Každopádně kniha je skvělá, stejně jako film. A jak už to u filmových adaptací knih bývá, nikdy nemohou být tak vrstevnaté, jako právě kniha. Do té se vždy vejde mnohem více, protože to formát a naše fantazie dovolí... Každopádně musím přiznat, že mám film tak hluboko zažraný pod kůží, že zkrátka McMurphy pro mě byl Nicolson, stejně tak všechny ostatní postavy včetně slečny Ratchedové. Těžko jsem se od toho dokázala odpoutat, takže při čtení stěžejních scén (rybolov, hlasování ohledně shlédnutí finále amerického poháru, mejdan) jsem před sebou měla dokonalý obraz, se všemi detaily.
Musím přiznat, že zpočátku děj plynul velmi pozvolna, ale od druhé poloviny knihy se rozjel až do grandiózního finále.
Děsí mě představa, jak moc může jakýkoli režim zasahovat do životů lidí. Jak je jednoduché, na základě nějaké pomoci či diagnózy, člověka odsoudit k poslušnosti a ztráty své identity. Jak nás dokáží řídit typy lidí jako slečna Ratchedová. A jak jsou v životě potřeba i lidé, jako je Mc Murphy, kteří nás donutí přestat se bát a postavit se diktatuře. I když ne vždy se to podaří, často se svobody lekneme a zase se postupně stáhneme a začneme poslouchat. Někdo ale "vyroste" a najde v sobě dostatek síly zaběhnutý stereotyp opustit. Narostou mu křídla...

5 11.06.2019

Dávám knize paní Mornštajnové opět plný počet hvězdiček. A vím proč. Možná tento příběh lehce pokulhává za jejími staršími tituly. Možná jí ke konci románu už opravdu docházel dech, a tak posledních pár let života Svatopluka a Bohdany “prolétla” pouze na pár řádcích. Možná byl konec předvídatelný... ale ...
Knihy paní Mornštajnové mě vždy velmi zasáhnou. Snad proto, že odkrývají skrytá tajemství, křivdy a nepochopení členů rodiny. Něco, co tak důvěrně známe a prožíváme. A také nacházíme ve svých rodinách a pocitech. Z tíživého ticha mě mrazilo, cítila jsem to napětí až do morku kostí. Skrytou nenávist mezi Svatoplukem a Bělou. Bohdančinu touhu po lásce. Svatoplukův žal a jeho lásku k Evě. Myslím si, že narozdíl od Hotýlku, kde sehrála doba a politické události klíčovou roli, zde komunistická minulost Svatopluka vlastně žádnou podstatnou roli nehraje. Byl komunista, který ideologii o spravedlivém uspořádání věřil celý život, ale to je tak vše. Z tohoto důvodu mi trochu do příběhu nesedla příhoda týkající se jeho přítele Jiřího, připadlo mi, že tam byla vložena “jen tak do počtu”, aby se Svatoplukova komunistická minulost trochu vyhrotila.
Líbilo se mi členění knihy - vyprávění příběhu očima Bohdany a očima Svatopluka (vypravěče). Zajímavý je nápad s ukončením kapitoly a začátkem nové - vždy stejnou větou. Ani já až téměř do konce knihy nepoznala, jak to vlastně s Bohdanou je (myslím tím tiché roky... ). Bylo to překvapení a díky tomu jsem si mohla ke konci příběhu doposkládat skládanku, která do sebe začala zapadat. Dílek po dílku, nepochopení za ticho, smutek za radost, obyčejné věci za ty nevšední. A vznikla z toho koláž. Barevná i černobílá. Koláž života.
“Teprve ve šňůře plynoucích let se ukázalo, že cokoli se stalo, bylo důležité, protože tak jako mávnutím motýlých křídel může vyvolat tajfun na druhém konci světa, tak i pouhé slovo mnohdy raní a poznamená vztah dvou lidí navěky”.

11 17.05.2019

Důvod zakoupit si a přečíst knihu Moniky Benešové o její cestě po legendární PCT v Americe byl prostý. Jednak jsem četla, i opakovaně shlédla, příběh Cheryl Strayed “Divočina”, a jednak v duchu stále koketuji s myšlenkou opustit na čas zaběhnutý stereotyp a komfort mého života a vydat se na cestu. Ne nutně na PCT, ale zkrátka někam... protože i “cesta je cíl”. Ne, že bych neměla odvahu, ale asi jsem mnohem více svázaná odpovědností za dva dospívající chlapce, stárnoucí rodiče a kolegy v práci. Takže se mi v hlavě rodí pouze několikadenní cesta po horském hřebeni Rychlebských hor a Jeseníků během tohoto léta. Naprosto rozumím všemu, co Monika v knize popisuje. O tom, jak těžké je být sám se sebou. O tom, jak si vědomě (či nevědomě) ubližijeme. Jak se bojíme odpouštět. Změnit život a postavit se mu čelem jde vždy, jenom je potřeba udělat první krok, tedy rozhodnout se, a hlavně vytrvat.
Zpět ke knize. Je to, vpodstatě, velmi osobní deník. Literární úroveň nízká. Pokud by Monika byla třeba prodavačkou, asi bych to tak brala. Co mě však trochu zarazilo byla skutečnost, že autorka knihy je novinářka. V tomto případě bych očekávala, přeci jenom, trochu propracovanější literární formu. Tak trochu mi vadilo neustálé označování autorky sebe sama jako “rozmazlené holky”. Chápu to tak, že to bylo, svým způsobem, právě vyrovnávání se se svojí bytostí. Ale do knihy, kterou čte spousta cizích lidi, bych sebeobviňování trochu ubrala.
Za knihu dávám tři hvězdy, Divočina zkrátka byla výrazně povedenější. Ale na druhou stranu opravdu smekám před odvahou a vytrvalostí Moniky, je to neskutečně statečná žena. Jsem ráda, že knihu o své cestě napsala, protože tím možná ukázala dalším lidem, že zvítězit nad nepřízní osudu jde. A to je velké plus.

5 11.05.2019

Sáhla jsem po severské krimi z prostého důvodu - pokud jsou tyto knihy dobře napsány, je to nejlepší oddychové čtení. A to i přes množství stran, které je potřeba přelouskat, uřezaných rukou, nohou i hlav a všech velmi drastických scén. Nevím, čím to je, ale i přesto, že nemám ráda násilí, hororové filmy nesleduji a nevyhledávám, mi to u těchto příběhů nevadí. Hltám stránku za stránkou a jsem zvědavá, jak všechno dopadne. A o to asi u těchto typů knih jde především, proto jsou tak oblíbené a vyhledáváné.
Lazar je moje druhá kniha od této spisovatelské dvojice. Nezklamala. Nečetla jsem Písečného muže, ale nijak mi to nevadilo. Jurek, typicky záporná postava s téměř nadpřirozenými schopnostmi, je ztělesněním všech špatných lidských vlastností. Musíte ho od první chvíle nenávidět. Jenom doufám, že jeho dějová linka skončila a autoři nebudou mít tendenci tuto postavu jakýmkoli způsobem zahrnout i do další knihy. Líbila se mi dějová linka Sagy, asi proto, že šla nejvíce do osobní roviny.
Hvězdičku od plného počtu odečítám proto, že si ho zaslouží kniha, která má i něco navíc.

8 11.05.2019

Komentář k této knize jsem musela nechat uležet. Tak silně mě příběh zasáhl. Jedním slovem - nádhera. Velmi se mi líbilo vyprávění příběhu z pohledu chlapce. Všechny ty hrůzy, které se ve 30.letech děly v zemi sovětů pod diktaturou velkého Stalina, zvládla rodina očima Slávka (Vaška) s lehkostí. Putování rozlehlými pustinami v těplušce je pro malého kluka velkým dobrodružstvím. Stejně tak pobyt v Šurabu, v úplně jiném světě, uprostřed Tádžekistánu, kamenité pouště, kam se člověk dostane pouze na hřbetě velblouda. Setkání s naprostou chudobou a hladomorem, který touto dobou v Rusku propukl. A pak zase cesta zpět na Sibiř a nakonec do Československa, které se v roce 1938 stalo obětí Mnichovské dohody. Hltala jsem stránky jedním dechem.
Co jsem obdivovala, byla statečnost maminky. A také jsem si uvědomila, jak těžké pro ni muselo být “pustit” své děti do světa. V době, kdy se musela postarat o děti sama a navíc v cizí zemi. Vůbec si to nedovedu představit, ale na druhou stranu si Slávek našel svoji cestu sám. A tvrdá služba či shánění živobytí v pubertálním věku má také něco do sebe. V dnešní době, kdy mají mladí vše, nač si vzpomenou a vlastně se nemusí o nic starat, by taková “škola života” byla tou nejlepší terapií.
Kniha je krásná, laskavá a přitom s velmi hlubokým obsahem. Souhlasím s tím, že by se měla stát součástí školních čítanek a seznamů doporučené četby.
Děkuji za čtenářský zážitek, Trosečník Sibiřský získává čestné místo v naší knihovně.

9 02.05.2019

Chtěla jsem ohodnotit pouze dvěma hvězdičkami, ale díky celkem zdařilému konci dávám nakonec tři.
Pocity z knihy, rozpačité. Sáhla jsem po ní z prostého důvodu odpočinout si na chvilku od četby knih, které se týkají silných témat a velmi mě zasáhly. V tomto případě není nic jednoduššího, než vzít do ruky útlou detektivku. A jak říká můj tatínek, Chandler je jistota.
Děj se neskutečně táhnul, vlastně se stále skoro nic nedělo, žádné velké napětí. Rozhodně se mi nestalo, jak to u detektivek bývá, že bych se dostala do stavu, kdy si stále musím říkat: “už přečtu jenom jednu kapitolu a knihu odložím”... naopak, musela jsem se donutit, abych knihu dočetla.
Co musím ocenit, bylo velmi barvité líčení a popis vlastně všeho. Místy jsem měla pocit, že jsem se ocitla ve filmu, před očima jsem měla jasný obraz prostředí, ve kterém se děj odvíjel, postav i jejich přesných dialogů. Dovedu si představit, že by byl celý příběh zfilmován ve stylu amerických filmů ze 60. let. Scénárista by s textem asi neměl moc práce, tu již odvedl pan Chandler, a film by mě asi i bavil. Příjemné zpestření a oddych od všudypřítomné severské krimi. A stejně jako Kmotr99 mám pocit, ze by se celý film odehrával převážně v noci.
Nejsem zklamaná, ale asi si na chvilku dám od pana Chandlera pauzu.

3 27.04.2019

Tuto útlou knihu jsem si zakoupila na základě recenze a komentářů na DK. A byla to opravdu dobrá volba a investice. Moc mě bavila minimalistická forma vyprávění všech tří příběhů. A že by si každý z nich zasloužil vlastní knihu... Ale to bylo právě to hezké, stačilo pouze poodkrýt určitou část života všech tří hrdinek, abych si mohla představovat co asi bude následovat, popřípadě co předcházelo. Propojení jednotlivých příběhů je nenásilné a zpočátku to vypadá, že se osudy tří tak odlišných žen snad ani nemohou setkat. Ale to jsou právě ty náhody, které náš život utvářejí. Často mě napadne myšlenka, jak se občas prolínají naše životy s neznámými lidmi. Mnohdy o tom ani nevíme, ale jsme určitým způsobem spojení.
Neodpustím si malou odbočku, kolikrát jsem koketovala s myšlenkou při prodeji knih přes DK, ze by bylo zajímavé připojit ke knize krátký vzkaz, poselství. Kniha by takto žila svým životem a do ruky by se nám mohla dostat vzácnost - ne ani tak postavením na žebříčku bestselerů, ale právě tím propojením životů nás, čtenářů.
Zpět ke knize. Symbol copu - spojení tří životů, osudů, propletení tří pramenů. Lidské vlasy - symbol naši svobody a nezávislosti. V nedávné době i forma protestu proti režimu. Navíc vlasy dotváří naši osobnost, jsou pro nás důležité.
Odvaha všech tří žen postavit se nepřízni osudu, vzít svůj život do vlastních rukou. Všechny tři ženy mi byly sympatické a dokázala jsem se do jejich jednání vžít. Paní Colombani děkuji za lehkost, se kterou jsem knihu přečetla.

14 16.04.2019

Pan Remarque se opět trefil do mého citového rozpoložení. Jeho knihy jsou vrcholným dílem literatury poloviny minulého století. Krásný příběh o touze prožít naplno život do jeho poslední minuty, bez ohledu na to, v jakých podmínkách člověk žije. O síle, lásce a cestě za svobodou. O těžkém údělu uprchlíků, ale i o naději v lepší život. Kritika nacismu i Hitlerova režimu, před kterým museli utíkat i “vlastní lidé”. Pod statutem uprchlíka pak čelit represím a nedůvěře i za strany národů, kteří stáli na straně proti Hitlerovi. Nelehký úkol a složitá doba. Je těžké se vžít do kůže člověka, který vlastně nepatří nikam. Vztah Heleny Josefa jakoby se nad vším tím válečným marasmem vznášel. S lehkostí, bez zbytečného patosu. Připomnělo mi to italský válečný film “Život je krásný”. I přes hrůzy války si člověk může zachovat důstojnost. Josefovi se to povedlo možná právě díky nekonečné lásce k Heleně a Heleně snad díky neustálé předtuše konce... Jsem ráda za takové romány, a měli bychom se k nim vracet.

12 16.04.2019

Při čtení knih paní Mornštajnové mě zaplaví hřejivý pocit, že současná česká literatura má co nabídnout, a že české dámy spisovatelky stále ještě umí napsat knihu, v níž jsou jasně vykresleny charaktery jednotlivých postav, děj má linii a směřuje k jasnému konci.
Hotýlek se mi moc líbil. Občas jsem měla pocit, že těch postav je tam až moc, ale na druhou stranu se paní Mornštajnové povedlo velmi srozumitelně vystihnout, proč tam daná postava musí být. V životě a v osudech rozvětvené Mánesovy rodiny měly všechny své místo. Fascinuje mě, kolik osudů se dá vměstnat do jedné knihy, těch “náhod” bylo někdy příliš. Když však uvážíme, jakou část historie naší země příběh obsahuje, je to spíše odrazem pohnutých dějin, které často zámávaly osudy celých rodin. Válka, znárodnění, kolektivizace, 50.léta a politické procesy, 60.léta a smutný rok 1968, normalizace, rok 1989 a následné budování kapitalismu... Až mrazí, co jednotlivé historické události pro člověka znamenají a jak mohou ovlivnit lidský život.

12 30.03.2019