Amazonka72 komentáře u knih

Cituji: “Tohle je teď nejdůležitější, odmítnout být obětí. Pokud to nedokážu, nemůžu dělat nic. Musím se zříci staré víry, vzdát se starého přesvědčení, že jsem bezmocná, a že tudíž nic z toho, co udělám, nemůže nikomu ublížit. To je lež, která byla vždycky mnohem škodlivější než skutečná pravda.” Kniha “Z hlubin” pochází opravdu “z hlubin” vědomí nás všech. Velmi zajímavá a nevšední kniha, protkaná tajemnou atmosférou odehrávající se na břehu nejmenovaného kanadského jezera. Uprostřed nedotčené přírody postupně rozkrýváme vztahy mezi hrdiny knihy (čtveřicí přátel), z nichž každý pomaličku a polehoučku, ale zato velmi důkladně, “obnažuje” svoji povahu. Anna touží po uznání a respektu, ale nechává se opakovaně ponižovat. Ačkoli to může být těžko pochopitelné, nechce z tohoto nevyrovnaného vztahu odejít, setrvává v něm s vědomím, že si nic lepšího nezaslouží. Hlavní hrdinka jde opravdu až na dno své duše, podstaty svého bytí. Včetně návratu k samému počátku lidství - přerodu “divokého zvířete” v “myslící lidskou bytost”. K tomuto návratu jí slouží hledání otce, ztraceného kdesi v divočině... Hluboký příběh plný hlubokých myšlenek. Slova se vrývají hluboko pod kůži. Název knihy dokonale vystihuje její atmosféru.

6 09.08.2018

Po této knize jsem sáhla s vědomím, že půjde o oddychové dílko právě tak na cestování vlakem po krajích českých v těchto letních dnech. A po přečtení mohu konstatovat, že toto mé očekávání splnila na 100%. Celkem jednoduchý a pro mě i předvídatelný romantický příběh, ve kterém nechybí zvraty, láska, překvapivá (nebo spíš očekávaná rozhodnutí), krásná příroda, ohrožená zvířata, idylické vztahy v malém přímořském městečku, kde všichni bojují za stejnou věc. Kniha se čte celkem lehce, ale rozhodně nebude patřit k dílům, které ve mně zanechají takový ten neklidný pocit, díky kterému se musím k příběhu stále vracet, přemýšlet o něm. Ale i takové knihy občas potřebujeme, záleží jen na tom, jak moc jim věříme. V životě to často bývá poněkud komplikovanější.

5 27.07.2018

Nebudu zastírat, že jsem po knize sáhla z jiného důvodu než z toho, že se stala součástí mé Knižní výzvy pro tento rok. Ano, jsem nositelkou stejného jména jako hlavní hrdinka. Jsem však moc ráda, že mě výzva k této knize dovedla, protože jinak bych po ní opravdu asi nesáhla... Jeden z důvod, proč Knižní výzvu přijmout a plnit, může nás dovést k titulům, které bychom jinak vůbec nezaznamenali. Ale zpět ke knize. Je pravdou, že jsem se začátkem knihy vůbec nemohla prokousat, dokonce jsem měla pocit, že to vzdám a odložím ji. Vytrvala jsem a ejhle, ve chvíli, kdy jedna ze sester zahynula při neštěstí na lodi, mě kniha začala neskutečně bavit. Od té doby byla každá stránka překvapením. I když někdy trochu převídatelným. Přečetla jsem ji doslova jedním dechem. Bavil mě i poněkud archaičtější jazyk, dlouhé věty, popisy. Stále jsem čekala, jak moc ještě se děj zkomplikuje a jaké všechny překážky bude muset hlavní hrdinka, Martina, překonat. Neskutečné, někdy těch nástrah bylo trochu moc na jednu křehkou dívku, ale jakoby to k té knize patřilo. Trocha patosu, romatnické zápletky, vše umocněné na druhou. Druhá stránka příběhu je v rovině psychologické. Často, a to především ve chvílích, kdy nám osud zrovna moc nepřeje, máme pocit, že ostatní (nebo alespoň někteří) mají život krásný a jednoduchý. V duchu si představujeme, jak by mohlo být krásné, kdybychom byli někým jiným. Přijali jejich život. Ale ono to tak jednoduché není. I ten sebelepší život a osud je něčím komplikovaný. Jenom to nemusí být na první pohled vidět. Možná se musíme naučit být spokojení s tím co máme a hledat vlastní štěstí v maličkostech, které nás obklopují. Pokud člověk ztratí svoji identitu, pak ztratí sám sebe. A s tím se pak těžko žije. Souhlasím s názorem, že pokud by pan Beneš napsal knihu dnes, jistě by se stala bestselerem. I to, že byla přeložena do několika cizích jazyků a stala se předlohou k filmovému scénáři, svědčí o tom, že téma knihy i celý příběh má co říci a je poskládán tak, aby byl srozumitelný a zajímavý pro širokou čtenářskou obec.

6 11.07.2018

Ke knize Kafka na pobřeží jsem se vrátila asi po deseti letech a po několika dalších prečtených knihách od H. Murakamiho, který má v mé knihovně čestné místo. A rozhodně si ho zaslouží. Neznám jiného autora, který by tak bravurně a s lehkostí balancoval na hranici mezi fikci a skutečností. A pokud se uchýlí přeci jenom do nereálného světa, vždy má tato “odbočka” mnohem větší přesah, než se může zdát. Kafka je příběhem o hledání sebe sama, smyslu svého bytí. Je knihou nesmírně lidskou plnou postav, které čtenáře zasáhnou svým životním příběhem. Je to záhadná a smutná slečna Saeki, zdánlivě prostoduchý, ale přitom neuvěřitelně “čistý” pan Nakata, Hošino, který díky panu Nakatovi nalézá sám sebe a své lepší já, pan Óšimo - postava neurčitého pohlaví, s nadhledem, empatií a inteligencí, a pak sám Kafka Tamura. Nejdrsnější patnáctiletý chlapec, který díky potřebě ujasnit si důvod, proč vlastně žít, odejde z domova a rozjede, jako jedna z postav, příběh plný magična, nadpřirozených schopností, ale s velkým filozofickým přesahem. Všichni celý život něco ztrácíme a opouštíme.

13 05.07.2018

Tak tohle byla opravdu velká porce. Doslova. Co o knize napsat. Určitě to není, po literární stránce, žádné přelomové dílo. Ale... ta kniha Vás zkratka naprosto pohltí, i přes zdánlivé nelogičnosti, trochu “idylický” úvod a, již tolikrát obepsané, téma holocaustu a přežívání za 2.světové války. Příběh dvou sester se Vám odvíjí před očima jako film. Hltáte každou další stránku a čekáte, co přijde. Někdy je děj trochu předvídavý, ale to vůbec nevadí. Isabelle je živelná, silná a tvrdohlavá osobnost od samého počátku. Vivian se zdá býti obyčejnou matkou v domácnosti, trochu závislou na svém muži. Ale i přes tuto nálepku je to silná osobnost, neustále o sobě pochybujici, ale o to více milující. Drží pohromadě svoji rodinu, zachraňuje židovské děti, ale stále má pocit, že je vlastně zbabělá. Nestaví své jednání na obdiv, chová se přirozeně, jako většina žen, které “jenom ochraňují své děti”. A co mě opravdu chytlo za srdce, byla ta bezmezná láska, kterou v době musíme hledat, abychom mohli odpouštět. Obě sestry mi byly blízké, jak Vivian svojí mateřskou láskou, tak Isabelle svojí živelností a odvahou. Slavík dostává pět hvězdiček, byla to kniha, od které jsem se nemohla odtrhnout a po zavření jsem ještě dlouho musela přemýšlet o tom, co jsem zrovna přečetla. A tak to má u dobrých knih být.

14 13.06.2018

Splněno. Přes počáteční rozpaky se mi podařilo dočíst ságu až na samý konec. A nelituji. Každý další díl byl o kousek lepší, dramatičtější, propracovanější... co však nejvíce oceňuji, že příběh skončil v pravou chvíli, bez zbytečného patosu a šťastného konce. Tragédie Lily mě rvala za srdce, s Elenou jsem se v mnohém ztotožnila, i když mi její (občas hysterické) jednání není zrovna blízké. Nino se vybavil přesně tak, jak jsem očekávala. A čas plynul, děti odrostly, odcházely a zase se vracely, přátelé a blízcí začali umírat, a tak to v životě chodí. Velký román 20.století. Děkuji.

4 05.06.2018

Budu se opakovat - další z knih pana Browna se čte velmi svižně a dobře. Tento “pan spisovatel” zkrátka psát umí. Ale... Knihy psané podle stále stejného scénáře po čase unaví. Zkrátka, pět knih se dá, v šesté to již trochu skřípe a sedmou čtete pouze ze zvědavosti. Konec knihy, i když v tomto případě velmi předvídatelný, byl pro mě vlastně tím nejlepším z celé knihy. Možná vize civilizace v roce 2050 se může zdát trochu “přitažená za vlasy”, není však nereálná, stačí se rozhlédnout kolem sebe. Zavzpomínat, jak vypadal život s technologiemi před 20 lety. Otevřít dveře dětského pokoje, pozorovat lidi při ranní cestě do práce MHD, navštívit špičkové pracoviště některého z výzkumných ústavů. Každá kniha, která nás přinutí zamyslet se nad tím, kam náš svět směřuje, má svůj smysl. A pokud je napsaná panem Brownem, je to čtení velmi příjemné. Tři hvězdy, lepší průměr.

4 08.05.2018

Z této knihy jsem tak trochu rozpačitá. Guenassiemu, mému oblíbenému francouzskému autorovi, jakoby docházel dech. Po skvělém životním románu Klub nenapravitelných optimistů, i po zajímavé sondě částečně i do české historie v knize Tajný život Ernesta G., je kniha o V.V.Goghovi takovým slabým odvarem. Čte se dobře, rozhodně jsem se nenudila, ani jsem ji nechtěla v půlce odložit, ale něco jí chybělo. Možná je těžké psát o Goghovi, když o něm již pan I. Stone napsal úžasný román Žízeň po životě. Naivní Marguarita zamilovaná do Vincenta působí nepřirozeně. Nepochopitelný, ale především nesrozumitelný je vztah Vincenta k doktoru Gachetovi. Jeho vztah k Marguaritě je celkem uvěřitelný, přeci jenom jde o geniálního umělce, který v mnohém předčil dobu a navíc celý jeho život byl spjat s uměním. To je sama o sobě diagnóza podivína neschopného orientovat se ve vztazích. “Něčeho” bylo málo, těžko říct čeho... Za mě 3 hvězdy, průměr. Kdo se však chcete dozvědět více o Goghovi samotném a proniknout tak do jeho umělecké duše, rozhodně sáhněte po panu Stoneovi.

4 08.04.2018

Souhlasím s tvrzením, že je to kniha na jeden večer. Já ji sice přelouskala po částech za večery čtyři, více času tato kniha však opravdu nevyžadovala. Téma jistě potřebné a důležité - moc bulváru, ztráta soukromí, "nesvoboda" ve svobodném státě, beznaděj, ponížení. Ano, toto je, bohužel, společnost, ve které žijeme. A je smutné, že nás více zajímají a těší neštěstí a selhání druhých, než náš samotný život. Zpátky ke knize - autorka opravdu nezapře svoji profesi scénáristky. Kniha je psána spíše jako scénář k filmu či k seriálu. Krátké věty, prostřihy, dějové linie. Možná chybí podrobnější vykreslení charakterů hlavních postav, ale vzhledem k rozsahu "románu" to ani není potřeba. Já jsem knihou nijak nadšená nebyla, ale rozhodně nelituji času na čtení. Mnohem více se mi líbila "Moje pařížská revoluce", snad proto, že jsem se mohla ztotožnit s autorkou. V případě této knihy se mi to nedařilo, svět celebrit je mi celkem vzdálený, bulvár nečtu, nekupuji ani nesleduji na internetu. Je však potřeba tato témata otevírat a psát o nich. Když nebudeme bulvár vyžadovat, doslova "vyhnije". To ale asi nastane v jiném světě ...

1 31.03.2018

Tahle kniha, to byl pořádný oříšek... Na jednu stranu se mi moc líbila a vím proč. Na druhou stranu jsem trochu rozpačitá ze závěru knihy. Ztotožňuji se s názorem, že útěk do jakési sci-fi byl zbytečný. Nemusel zde vůbec být, aby autor mohl příběh důstojně dokončit. Proto ubírám na hvězdičce, jinak bych volila 4. Vyrovnat se s minulostí, pochopit a přijmout slabosti druhých, jde i bez nepřirozeného návratu do retra, toť můj názor.
Na druhou stranu mě kniha doslova "dostala". Je o mé generaci, resp. vyprávěna z pohledu někoho, kdo vyrůstal ve stejné době jako já. Odehrává se z velké části v mých milovaných Krkonoších, mnoho míst znám jako své boty, takže jsem příbehem doslova procházela. Stejně jako autor v dětství, tak i já pravidelně každé léto trávím se svými dětmi a s partou znýmých již několik let v boudě na hřebenech Krkonoš. Je pravdou, že žijeme v jiné době, neřešíme vstup vojsk do naší země ani udávání kamarádů či strach o práci. Doba se změnila, ale atmosféra je stále stejná. A je jedno, jestli to vnímáte z pozice dítěte nebo dospělého. Téma vyrovnání se s minulostí také řeším, netrápí mě žádné pochybnosti o mé rodině a blízkých přátelích, ale nejde zapomenout... stačí si občas otevřít internet nebo noviny. Jak můžeme soudit jednání někoho, v jehož situaci jsme se nikdy neocitli? Jak moc je člověk vinen, pokud je ze strachu o rodinu a své nejbližší okolnostmi donucen přistoupit na hru někoho mocnějšího. Dokumenty nedokáží zaznamenat pocity a myšlení lidí, jejichž jména se na nich ocitnou. Nikdo z nás nemůže tušit, jak by se v určitých situacích zachoval, pokud se do nich opravdu nedostane. A soudit někoho je velmi jednoduché. Pokud nebudeme o věcech přemýšlet a nahlížet na ně z různých úhlů, a pokud nebude schopni někdy i odpustit, bude pro nás velmi těžké vyrovnat se s minulostí. Všechno je jenom dvakrát, tak doufejme, že v těch nejednoznačných situacích v životě dostaneme i druhou šanci.

2 26.03.2018

Příjemné čtení. Pana Dutku znám, je to dlouholetý spolupracovník a kamarád mého tatínka z katedry animace na FAMU, ale vůbec jsem netušila, co všechno ho v životě potkalo. Nejsilnější je určitě povídka první, nejdelší a nejdramatičnější. Moc se mi líbil sugestivní popis útěku z vězení i přechodu “přes čáru” do Rakouska. Oceňuji realistický pohled na protagonisty dalších příběhů, ničím nepřikrášlený, jsou to lidé “z masa a kostí” se všemi možnými slabosti, které máme. Povídky jsou milé, příjemně se čtou, ale nepohltily mě tak, jako ta první. Asi sáhnu i po knize “U útulku 5”, jsem opravdu zvědavá, co prožíval malý chlapec v padesátých letech minulého století v socialistickém dětském domově.

1 24.02.2018

Po knize jsem sáhla hned po přečtení Dívky, která spadla z nebe. Tudíž jsem neměla problém s navázáním na příběh Marian odehrávající se za války. Přišlo mi naprosto přirozené, že se děj posunul o pár let dále. Období počátků studené války je velmi zajímavé a rozhodně málo prozkoumané a v beletristických dílech zmiňované. Není možné se vcítit do osoby Marian, zvláště pokud jsem neprošla tím co ona... a můj život je vlastně naprosto bezpečný a “nudný”. Ale dokázala jsem pochopit, proč jedná tak jak jedná. Toužící po lásce, ale vlastně citově vyprahlá. Jdoucí za svým přesvědčením, ale vlastně nejistá. Stroj, jehož “vnitřek” je neuspořádaný, ale pečlivě uzavřený. Kniha mě nezklamala, ale ani nijak zvláště neuchvátila. Zajímavé téma, poutavě napsáno, dala bych 3 a půl hvězdičky, ale vzhledem k sympatiím k panu Mawerovi, půl hvězdičky přidávám.

6 18.02.2018

Mawer psát umí. Příběh Marian mě zaujal, je zasazen do doby druhé světové války a konečně se to v něm nehemží pouze zabíjením, koncentračním tábory a holocaustem. Tím ovšem nechci snižovat potřebu se k těmto těžkým tématům vracet. Zavede nás do prostředí špionáže. Pohled mladičké dívky, která teprve “vstupuje do života” a již se musí potýkat s velmi složitými úkoly, sílu příběhu ještě umocňuje. Zvláště pak posledních cca 100 stran, kdy se kniha čte doslova jedním dechem. To, že se Marian rozhodne Francii neopustit, a to, že je na konci příběhu dostižena, nechává ve čtenáři pocit, že je potřeba vše zakončit... otázkou je, zda někdy není lepší nechat nejistotu z dokončení příběhu právě na čtenáři, na jeho fantazii a životních zkušenostech - domyslet si, jak se život Marian vyvíjel dále. Nevím, mám již připravenou Provazochodkyni, tak se snad po jejím přečtení dočkám odpovědi.

4 03.02.2018

Nejsem zkušeným čtenářem severských detektivek, ale občas po nějaké sáhnu. Po Keplerovi jsem již dlouho pošilhávala, Svědkyně ohně je prvním setkáním s touto autorskou dvojicí. Žádné velké nadšení se nekoná. Ano, kniha se četla jedním dechem, přesně podle vzorce “ještě jednu kapitolu a pak jdu spát”. Oceňuji tedy členění do krátkých kapitol. Nicméně mi celý příběh připadal tak trochu “přitažený za vlasy”. Tolik komplikovaných odboček a příběhů, které nakonec vlastně ani nebyly pořádně dotažené do konce. Spousta postav příběhem proplouvá a vlastně se nedozvíte, jací opravdu jsou a proč jednají tak, jak jednají. Postava Daniela - připadá mi téměř nemožné, aby někdo z jeho blízkých neodhalil jeho zrůdnou povahu, nebo alespoň nepojal podezření, že něco není v pořádku. Za mě tři hvězdičky, je to oddychovka a taková “drsná pohádka pro dospělé”.

4 19.01.2018

Osm hor je kniha, která mě chytla za srdce. Poetické vyprávění Pietra o hledání svého místa v životě. Jeho místo je úzce spjato s horami a s kamarádem Brunem, který v horách vyrůstá, žije a nakonec i zemře. Milovníkům hor by tato kniha neměla chybět v knihovně. Nádherné popisy přírody, mnohdy drsného života uprostřed ní, avšak života, který dává smysl. Silný příběh dvou kamarádů, kteří se vzájemně doplňují, jeden druhého znají natolik, ze mnohdy nemusí ani používat slov, aby pochopili toho druhého... Krásný začátek letošní čtenářské sezóny. Jak bych si přála mít tolik odvahy zabali svůj pohodlný městský život a vydat se napospas přírodním živlům pod vrcholky Alp.

12 07.01.2018

Třetí díl tetralogie jsem vzala do ruky po přečtení předchozích dvou dílů spíše z povinnosti. Říkala jsem si, že pokud se autorka pustila do tak rozsáhlého díla, jistě to musí mít nějaký důvod. A konečně jsem měla pocit, že důvod pomalu nacházím. Za mě zatím nejvydařenější kniha ze tří. Zaujala mě poměrně podrobná sonda do nedávné Italské historie, popsaná drsně, bez jakýchkoli vytáček a zjemňování. Líbilo se mi, že se z obou protagonistek staly konečně jasně definované postavy, jejichž jednání je uvěřitelné, i když s ním nemusíme vždy souhlasit. Ale rozumíme mu. Konečně si Elena uvědomuje, že její vztah k Lile je patologický a nemá s přátelstvím nic společného. To mi v předchozích dílech jaksi chybělo, ale našla jsem, takže v březnu hurá do dílu posledního.

5 01.01.2018

Velmi povedená kniha od české autorky, to zahřeje u srdce. Moc se mi líbí řazení děje od současnosti až o 100 let zpátky do počátku minulého století. Čas, který jde pozpátku... Příběh Baltazara doplňuje reálný život, hledání mapy nás provází celým životem. Často hledáme a chceme vyjádření skutečného světa a našeho života, mapu, kde bychom se jasně orientovali, věděli vždy, na jakou cestu se dát. Potřebujeme ji však?

5 23.12.2017

Druhý díl dočten. Žádné velké nadšení se nekoná, ale nejsem zklamaná, že jsem oba díly přečetla. Akorát do dalšího pokračování se už nepustím. Čtivé vyprávění o dospívání a vstupu do života dvou kamarádek, jejichž přátelství je již od samého počátku “podivné”, plné skrytého soupeření, závisti. To mi asi vadilo nejvíce, takhle si přátelství nepředstavuji. Občas se dalo předvídat, kam se osudy obou dívek posunou. Oceňuji však velmi zajímavý a poutavý popis života v Italské Neapoli v 50. a 60.letech minulého století.

2 10.12.2017

Psát komentář po prvním dílu mi připadá unáhlené. Vzhůru na druhý díl, je potřeba vědět, jak se příběh rozvine a kam nás zavede. Zatím nesdílím všeobecné nadšení, ale čte se velmi dobře, rozhodně to není ztráta času.

3 19.11.2017

Murakamiho jednohubka, příjemná, nijak zásadně nevybočujíci z jeho tvorby. Půlhodinová záležitost v chladném podzimním večeru. A co si budu k příštím narozeninám přát já? Přání se nesdělují, jsou tu jen a jen pro nás samotné. A splní se jen tehdy, když jim vyjdeme vstříc.

3 19.11.2017