Antoramix komentáře u knih

Když jsem do své čtenářské bubliny pustil úplně jiný žánr než preferuji, nečekal jsem, že na mě 1984 tak hodně zapůsobí. Byl jsem prostě nadšen, takže Farma zvířat byla hned další volba. Orwell tu bajkovým způsobem sice nezatracuje komunismus, ale poukazuje na hrůznost stalinismu a vlastně jakéhokoliv totalitního systému. Tolik paralel s historií, ale i současností je šokující a zarážející zároveň. Orwell je prostě génius a ta jeho nadčasovost je až neuvěřitelná. Ideály rovnosti, volnosti a bratrství vždy směřují k tomu, že revoluce nakonec sežere své děti.

32 17.01.2023

Miluji, když se v zimě procházím zasněženým tichým lesem. Miluji, když se na jaře vše rozpučí a potoky zurčí množstvím vody. Miluji, když se v létě procházíte pod zelenou klenbou a trochu se ochladíte ve stínu lesa. Miluji, když na podzim vše hraje barvami, či je vše tajemné a zahalené mlhou. Les mi přirostl k srdci a já jsem tak mnoho věci vytušil, nebo si na ně přišel sám. Díky knize mi ale konečně vše do sebe zapadlo jak skládačka. Dokonce bylo pro mě i mnoho věcí nových. Proč jsem takovou knihu nečetl už dřív ? Asi prostě nadešel ten správný čas teprve teď. Děkuji, že jsem mohl objevit i tento typ literatury a že toulky přírodou teď budou mít ještě o hodně hlubší rozměr.

26 01.03.2023

Obvykle čtu naprosto jiný druh literatury, takže jsem byl v očekávání spíše skeptický. Tohle mě ale nadchlo. To, že se ke knize v mysli stále vracíte znamená, že dílo naprosto zasáhlo svůj cíl. Obdivuji, že autor dokázal v roce 1948 předpovědět některé věci a že dokázal dokonale popsat obludnost a hrůznost totalitních systémů. Je zarážející, jak se některé věci v historii opakují. Se spojitostí se současností je to až mrazící. Děkuji, že už patřím mezi zasvěcené a že jsem dílo mohl zažít. Budu se těšit i na Farmu zvířat...snad nebudu anulován :-).

22 12.01.2023

Přesně před rokem jsem do své čtenářské bubliny pustil 1984 a následnou Farmu zvířat a bylo to jak zjevení. Byl jsem nadšen. Rok se s rokem sešel a zase ten pocit, jako že teď je ta pravá chvíle na MY. Nelituji, ba naopak. Mám rád původní první česká vydání, ale tady ten rok 1927 byl hodně znát. Ač mám za sebou bezpočet knih z 19. století a starou češtinu jsem si oblíbil, tak tady jsem vůbec nevěděl o čem se píše. Musel jsem zvolit novodobější překlad. Není to místy lehké čtení, musíte se hodně soustředit, ale to je to pravé kouzlo Zamjatina. Deníková forma a psychické stavy hlavního hrdiny mohou někoho odradit, ale mě se právě toto moc líbilo. Ta změť myšlenek, ten jeho neuvěřitelný dystopický svět. Za mě je Zamjatin génius, že toto mohl napsat v roce 1920. Souběžně s četbou jsem poprvé shlédl kolorovanou verzi Metropolis ze stejné doby a to vše komplexně vytvořilo opravdový zážitek. Všichni známe Orwella, ale Zamjatin je tím pravým průkopníkem poukazující na hrůznost totality a to ještě tak nevšedním způsobem. Buď vás kniha neosloví, nebo si jí zamilujete tak, jako já. Nadčasové.

12 18.05.2024

Když jsem v seznamů dystopií našel i jméno Karla Čapka, řekl jsem si, proč jsem ho vlastně nikdy nečetl ? Asi to bylo tím, že když je to povinná literatura, tak k tomu máte odpor a radši jste si sehnal obsah do čtenářského deníku od spolužaček. Ze začátku jsem si musel zvyknout na jiný styl četby, jelikož se jedná o drama. Trvalo to jen chvilku a naopak díky tomu je tempo naprosto strhující. Čapek ve své protiválečné hře reaguje na situaci v Evropě před 2. světovou válkou. Těch podob s Hitlerem si nelze nevšimnout a když si přirovnáte projevy Maršála s projevy současných mocipánů, je to až mrazící. Nadčasové, fantastické. Pro zintenzivnění zážitku jsem hned shlédl i film ze stejné doby. Herecký koncert Haase a především Štěpánka je uchvacující. Tohle se opravdu Němcům nemohlo líbit, takže se nemůžeme divit, že baron Krüg se musel ve filmu přejmenovat na Krog. Film i drama podporuje českou národní hrdost a vlastenectví. Ač jsou obě verze takřka totožné, tak film přece jen dává nějakou naději...tu, která před blížícími se událostmi roku 1938 byla více než potřeba.

9 01.02.2025

Podařilo se mi sehnat nesehnatelné a to první vydání z roku 1934. Ilustrace nejsou nějak světoborné a kniha je také zkrácenou verzí celého díla. Byla to má 10 kniha o tajze a druhá v pořadí od Arseňjeva, takže to značně ovlivňuje mé celkové hodnocení. Je to velmi podobné knize Tajgou od stejného autora, jen tu není tolik popisů řek, podloží, fauny a flóry. Velký rozdíl je hlavně v postavě goldského stopaře Děrsu Uzaly, který v Tajze nebyl. Jejich vzájemné hluboké přátelství s autorem dává dílu úplně jiný rozměr. Děrsova láska k přírodě a životu v ní se musí líbit každému milovníku přírody. Přiznejme si, že ten kdo miluje les a hory, se někdy musí cítit jako Uzala, když nějaký čas žil "uvězněný" v Chabarovsku. Sokol chce létat, nemůže být spoután městem. Ta touha být volný a procházet se nedotčenou přírodou to miluji a někdy v sobě nacházím toho malého, ale duchem velkého Golda...možná jako někteří z vás. Závěr jsem tušil, ale stejně mě dojal. Na konci hezké mapky.
Chvilku si od Děrsu Uzaly dám pauzu a pak se chystám číst od Arseňjeva Horký dech tajgy, který by měl být celým románem Děrsu Uzala. Tak uvidím, jaký bude rozdíl.

9 26.08.2021

Tuhle knihu jsem objevil náhodně tady v databázi a nelituji. Kozák ,ač zarytý komunista , tak opravdu úžasně popisuje přírodu. Hltáte každý řádek a připadá vám, že ten jelen dýchá přímo u vás. Nejen, že si potom užíváte drsnost zasněženého lesa ( jako letos ), ale máte touhu tu Sibiř navštívit. Snad jen bez toho velkého mrazu. Kniha je souborem jeho dvou knih z jeho loveckých výprav do Sibiře.

9 24.01.2021

S Bílou nemocí jsem objevil kouzlo Karla Čapka a tak se mi ještě nechtělo ho tak rychle opustit. Další na řadě bylo R.U.R. Chvilkami je to jak naivní film z meziválečné doby třeba s Adinou Mandlovou, či Oldřichem Novým, ale hlavní pointa je naprosto v něčem jiném. R.U.R. - Rossumovi universální roboti. Ano, roboti. Slovo, jenž Čapek dal světu. Prorocká vize budoucnosti. Člověk si hraje na Boha a neví, že si hraje s ďáblem. Problémy s porodností, rostoucí kvalita AI. Po sto letech se to až mrazivě blíží. Uvědomujeme si, že za několik třeba i desítek let může mít AI třeba 300, 500 IQ ? Díky tomu, že je dílo dramatem, tak děj je intenzivní a graduje. Možná by mohl skončit před závěrečným dějstvím. Čapek asi chtěl dát naději....opravdu ale takou naději chceme ? Další nadčasové dílo, které umocňuje fakt, že je z roku 1920.

8 04.02.2025

Na tuto knihu mě navedla televizní nominace na Magnesia Litera a budu této náhodně mnohokrát děkovat. Tohle bylo přesně to, co jsem na léto potřeboval. Je vidět, že je autorka blogerka, takže jsou kapitoly krátké a pravděpodobně převzaté z jejího blogu. Každá kapitola se dá číst samostatně a mě se osvědčilo nespěchat. Autorka Češka tu popisuje manželství s čerokézkým indiánem a jeho rodinou v panenské přírodě Kouřových hor. Při střetu kultur tu zažívá někdy tak vtipné situace, že se s radostí z plných plic zasmějete. Některé kapitoly jsou k zamyšlení a některé i inspirující. Autorka pochází z mého kraje a já na rozdíl od Danky vidím chemičku v Litvínově celý život. Jenže já se snažím najít tu indiánskou krásu přírody tady u nás v Krušných horách, či Českém Středohoří. Indiánské příběhy si vyprávíme v teepee na táboře, či v potní chýši. Nadšení z četby ovlivnilo i mnoho mých přátel, pro které je kniha také součástí tohoto léta. Poslední dvě kapitoly zasáhnou plně srdce i duši. Jedinou kaňkou je pochybnost, jestli to vše autorka opravdu zažila. Budu věřit, že ano a také budu věřit, že ten můj strom na mě čeká tady někde u nás...díky za čtenářský zážitek.

8 31.07.2024

Silný emocionální zážitek. V čem může být láska otce jiná než láska matky ? Prožíval bych to stejně i přes mužský pohled na svět. Protiválečná divadelní hra, která graduje každým řádkem. S chvěním na srdci otáčíte stránky a rezonuje ve vás každý dialog, každý příběh členů rodiny, každý osud. S blížícím se nacistickým nebezpečím pro naší zemi je ale i silně vlastenecká. Umím si představit, že vidět tuto hru v roce 1938 s charizmatickým Štěpánkem, tak na konci se sálem povstanete a zpíváte sborově národní hymnu. Pane Čapku, děkuji, že jste mi posledních 14 dní se svými díly udělal naprosto nevšedními.

7 07.02.2025

Mám rád knihy o tajze, takže tuto novinku jsem přivítal s radostí. Národ Mansů jsem neznal, takže jsem se těšil, že něco zjistím o jejich kultuře a zvycích. Skutečnost je však velmi smutná. Vymírající národ utápí své útrapy v alkoholu a mizí z přírodního prostředí. Kniha mi ze začátku připadá spíše jak cestopisný deník a mansijských slov je požehnaně, až se člověk ztrácí nejen, kde to vlastně je, ale o čem se vůbec mluví. Kapitoly jsou i krátké. Postupně je kniha více popisnější a čtivější. Asi si autor pamatoval z pozdějších let více. Také bych doporučoval mapu, aby bylo poznat kudy autor putuje. Hezké popisy drsné přírody. Část jsem četl v mrazu na zimním vandru. Takže tematické.

5 15.02.2021

První díl jsem končil slovy : Jízda pokračuje... a ono tomu tak skutečně bylo. Etzler tu představuje syrovou novinařinu a bez jakýchkoliv příkras totalitní politiku komunistické Číny. Oproti prvnímu dílu je tu více Etzlera, ale ono to tu prostě musí být. Nejenže je to více autentické, ale jeho osobnostní rozklad se značně podepsal na jeho práci. Nebere si servítky s některými českými politiky a poodhalí tu překvapivé zákulisí jeho odchodu z ČT. Tohle není dystopie, ale krutá soudobá realita. Před poslední kapitolou jsem shlédl i Nebe. Silné téma. Jen když se oproti filmu pro CNN přidaly komentáře k Číně, mohlo jich tam být víc. Za skvělou věc považuji vložení QR kódu s odkazy na reportáže. S tímto je zážitek z knihy mnohem intenzivnější. Díky, budu se těšit třeba na Novinářem v Afghánistánu....doufám, že brzy.

4 13.10.2024

Tohle není dystopie, to je ničím nepřikrášlená realita, kterou nám tu Etzler ve svých novinářských zážitcích z Číny předkládá. Nebojí se vše říct syrově a to i někdy s ostřejším výrazem. Ekonomický růst a modernizace " Říše středu" je na úkor devastace prostředí, nesvobody a ničení životů vlastního národa. Jak někdo může obdivovat jakýkoliv totalitní systém ? V tomhle by jste chtěl někdo opravdu žít ? Knihu by si měl přečíst snad každý a mělo by se stát povinnou četbou. Škoda, že není v knize více fotografií, či odkazy na reportáže. V batohu už se mi ale usadil druhý díl a tam už vím, že odkazy jsou. Jízda nekončí, jedeme dál...díky za obohacující zážitek.

4 01.09.2024

Kdybych nečetl Duch tajgy a neshlédl ten krátký film, na něhož je v knize odkaz, tak bych byl asi zmaten, kde to vůbec jsem a kdo jsou všechny ty postavy. Citelně tu opět chybí mapa a oproti Duchu tajgy i fotografie reálných postav. Boukal se po 20ti letech vrátil do míst, kde poznával život a tradice místních Mansů. Tentokráte tu najde jen prázdnotu a všude přítomný stín smrti. Mansové totiž prakticky vymizeli z přírodního prostředí. Celý román tak pojímá jako sdělení světu o tomto trudném osudu pelymských Mansů. To vše je čtenářům předkládáno na skutečném příběhu lovce Saši. Ač jsem úvodu ve vězení moc nevěřil, tak zbytek je krásnou, leč velmi smutnou, vzpomínkou na všechny "jeho" blízké Mansi.Tome... Saša by ti poděkoval a byl by ti neskutečně vděčný. Přespat sám v těch opuštěných domech musela být teda velká odvaha.

4 31.01.2022

Mám rád knihy z tajgy, takže Arseněv musel být další v pořadí. Kdo má rád tento kraj, tak si knihu moc užije. Nejzajímavější jsou části věnované místním národům, které ještě v období před a po 1. sv. válce relativně hojně osidlovali toto území. Dnes už jsou z nich jen střípky opité alkoholem. Byla to doba, kdy tu tygr ještě běžně pobíhal a les byl opravdovým pralesem. Není to ale místy lehké čtení, jelikož Arseněv popisuje až zbytečně podrobně, takže znáte všechny potoky, říčky, geologická podloží, rostliny a každý mys i zálivek u pobřeží. Velmi nápomocná je tak pěkná mapa na konci knihy, i když jsou v ní chyby - poslední cesta vedla do Chabarovska, ne opačným směrem. Když knihu čtete po částech a nebude vám vadit, že to nějaký čas potrvá, tak pro milovníky drsné přírody to je jasná volba.

4 09.05.2021

Krásná kniha z prostředí sibiřské tajgy a hlubokého Bajkalu. Kozák umí krásně popisovat přírodu a to takovým způsobem, že snad tou mladou dívkou musel být on sám.

4 24.01.2021

Rok se s rokem sešel a zase to nutkání vpustit do mého cestopisného zaměření nějakou dystopii. Jako u Orwella a Zamjatina, tak i tady nelituji. Boyeový antiutopický svět není tak propracovaný, jako u již zmíněných autorů. Klidně by se příběh mohl odehrát v Berlíně roku 1940 a ne v nějaké vzdálené budoucnosti. Autorku inspirovala návštěva Třetí říše a tak tu je velmi patrná snaha ukázat obludnost nacistického systému. Hlavní hrdina přichází s objevem séra pravdy, které umožní odkrýt jakákoliv tajemství, která člověk má. Tato droga - Kallocain tak může odhalit každého nepřítele Světového státu. Nepřítelem je vlastně každý, jehož myšlenky nejsou totožné s ideály státu. Kniha se čte místy těžce a tak jsem musel zvolit stejný styl četby jako u Zamjatina. Nespěchat. Naladit se. Pochopit. Kniha od poloviny graduje a především zpověď Lindy o pocitech matky ve Světovém státu je naprosto úchvatná. Úplně mě mrazilo. Je vidět, že to psala žena. Co ale ten závěr ? Proč ? Možná tím chtěla Boyová vykřičet světu, v jakém stavu je svět v roce 1940 a jak bezvýchodná je budoucnost....a tenhle pocit, skepse, jí stál nakonec i její život.

3 28.01.2025

V antikvariátech je to cennost, ale i tak se mi podařila sehnat. Od Arseňjeva jsem četl již Tajgou a Stopaře Děrzu Uzalu, což je této knize velmi podobné. Cestujete s výpravou po neprobádaných krajích Ussurijského kraje a seznamujete se snad se všemi říčkami a řekami, geologickou stavbou a místní faunou a flórou. To je ta méně zábavná část, ale popisy národů zde žijících jsou naopak velmi zajímavé. Oproti již zmíněným dílům je tu věnováno více prostoru čínským a korejským osadníkům, či původním Tazům a Udehejcům. K expedicím se přidal goldský stopař Děrzu, jehož láska k přírodě a znalosti o ní nadchnou každého čtenáře. Přátelství s autorem a jejich vzájemná symbióza se nesou celým románem. Na cestopis navazuje Děrzu Uzala v němž jsou některé části právě z této knihy. Pro milovníky přírody a tajgy obzvláště je to dobrá volba. Každý den zažíváte nějaká dobrodružství, bojujete s nástrahy nedotknutého pralesa a strádáte při dlouhých výpravách. V roce 2021 vyšla v nakladatelství Triton nová verze i s krásnými ilustracemi.

3 11.08.2022

Po prvním deníku světoznámého objevitele jsem byl lehce v rozpacích a mírně zklamán. Prostě stručný lodní deník. Ovšem popis jeho druhé plavby je opravdovým historickým, cestopisným a etnografickým zážitkem. Ač se v úvodu James Cook omlouvá za své nedokonalé literární schopnosti, tak tady to vůbec není potřeba. Deník je čtivý, podrobnější a hlavně velmi zajímavý. Nejvíce se mi líbili průzkumy antarktických vod, což s kvalitou tehdejších lodí musel být obdivuhodný počin. Opět nezklamalo Tahiti se svými kráskami pokleslých mravů, že se těm námořníkům ani nemůžeme divit, že se pokoušeli o dezerce. Zajímavá byla i část věnovaná Vanuatu a jejich obyvatelům. Nejzábavnější na četbě bylo googlení všech objevených míst a ostrovů, i když mají třeba už jiný název. Výhodou této plavby je i fakt, že se cesty zúčastnil malíř William Hodges, takže se na internetu dá najít plno maleb a rytin zobrazující domorodce a krajiny, které James Cook na této výpravě navštívil. To celé vytváří zážitek, že si chvíli připadáte, že na těch krásných místech jste také a objevujete je přímo s Jamesem Cookem.

3 09.11.2021

Těžko hodnotit, jelikož je to námořní deník. Pokaždé tam tedy musí být informace o síle a směru větru a i některé dny jsou velmi stručné a nezajímavé. Naopak to, co vás cestovatelsky obohatí, jsou setkání s domorodci a popis jejich kultur a způsobu žití. Ani se nelze divit, že se mu někteří členové posádky pokusili desertovat za pohlednými tahiťankami. Ovšem trest, a to za jakýkoliv prohřešek, byl vždy velmi přísný. Holt kázeň musí být. Návrat do Anglie pak byl díky úplavici genocidou posádky. Další jeho deníky jsou rozepsány podrobně, takže tady je to tak trochu odbyté, možná i překladatelem. Kde je třeba smrt Tupií ? Některé části jsou prostě vynechané, což je škoda.

3 12.10.2021