Apo73 komentáře u knih

Tuhle knihu jsem začal číst třikrát a ne a ne se do ní začíst. Až mi to přišlo vůči autorovi, kterého osobně neznám, trapné. A tak jsem znovu sebral odvahu a knihu přečetl asi na tři zátahy. A byl jsem velmi mile překvapený. Štifterovi se podařilo vytvořit poměrně spletitý příběh o třech časových rovinách, v němž není nouze o historické souvislosti (např. chování Henlienovců a nebo kruté jednání českých občanů v Českých Budějovicích po válce apod.), a zejména se mu propojily osudy jeho postav a jejich dětí, a to jak živých, tak mrtvých. Štifterova síla je v detailu, umí vystavět situaci, umí ji včas ukončit (přerušit do jiné časové roviny), je dobré, jak některé ty vazby fungují.
Už ale není tak silný v jazyce, kterým se snaží přiblížit různá tři historická období (jak lidé spolu mluví, jak uvažují...) - to jsem mu ve velké většině nevěřil a způsob, jakým líčil současnost, mě vlastně iritoval. Naložil si na sebe velmi těžký úkol. Pomáhají mu sice různé rekvizity, o nichž se mluví nebo jsou součástí situace, ale trochu to skřípe. A pak jsem se nesrovnal s názvem, který vůbec s příběhem nesouvisí. Sběratel sněhu tam sice je, ale není hlavním hrdinou (to nemá a ani nemůže mít hlavního hrdinu) a jeho "sběratelství" nemá v příběhu vůbec žádný podíl na dramatičnosti. Není to oblouk, který by někam vedl. Jistě, i Štifter je tady "sběratel" různých okamžiků z různých koutů historie, ale to je hodně slabé spojení. Zkrátka jsem rád, že jsem se nakonec přemohl, není to uhrančivé, není to strhující, je to poctivě odvyprávěný a domyšlený příběh v kulisách Českých Budějovic v průběhu 20. století. Chvílemi (kolem hlavní zápletky) je to chytlavé a zaplaťpámbu není to plytké a ploché, jako je např. dílo paní Morštajnové. Zkusím autorovu další knihu.

11 02.10.2022

Vzpomínka na dětství. Knížka se mi líbila, i když jsme psa doma nikdy neměli - ona je to vlastně celé taková trochu bajka. Vždyť všechny ty vlastnosti, které Čapek popisuje jsou sice ryze psí, ale taky lidské, a proto je to tak úsměvně srozumitelná "dokumentární" pohádka. Ono je to vlastně vyprávění, které je s nadsázkou jakoby objektivním líčením (až téměř vědeckým), a v tomto "rozporu" je to ta knížka právě nejpůvabnější. Prostě Dášeňka a Devatero pohádek jsou pro mne takový základ.

11 28.08.2022

Pokud bych měl vyjmenovat 10 nejlepších knih, které jsem v životě kdy četl, pak mezi nimi bude Cizinec přichází. (Upozorňuji, že na to navazuje ještě Dohra!)
Drsný příběh z finského statku uprostřed lesů, který je kompozičně krystalicky čistý a vyhrocený na život a na smrt. Není třeba žádných intelektuálních kudrlinek, je to hrubé a přitom poetické líčení proměn tří hrdinů v daném času a prostoru, které se podle mne musí přečíst na jeden zátah, na posezení. Já se nemohl odtrhnout. Tato útlá knížečka má podle mne stejnou vypovídací hodnotu jako Egypťan Sinuhet, kde Sinuhet je freska a toho je črta, ale udělaná několika tahy. Geniální.

11 27.04.2020

V polovině 80. let to musela být skutečná bomba. Způsob, jakým John otevírá téma, otevřeně, dramaticky, časově i tematicky vícevrstevnatě, to skutečně nemá srovnání s ničím, co tehdy mohlo vycházet jako oficiální literatura. (Například vedle perverzních melodramat jako Kozákova Adam a Eva.) A je vidět, že John se s problematikou feťáků a smažek, vlastně se subkulturou té doby velmi detailně seznámil, pronikl nejen do jejich argotu, ale i do psychologie. Střídání ich-formy a er-formy a fragmentace na menší kousky bez nároku na kapitoly z toho vytváří opravdu spletitost myšlenek a dějů. Stojí jako autor ale samozřejmě na té "druhé" straně, tj. společnosti, která těmto lidem padajícím na dno chce a dokonce i umí pomoci, ať už jsou to všechny dobrovolné nemocnice, léčebny dobrovolné i nedobrovolné, izolace a v případě odsouzení i kriminál, což jsou samozřejmě kruté a institucionální nástroje, u nichž se ale předpokládá, že by se člověk už k drogám nemusel dostat - jak ovšem i John ukazuje, ani tam to není problém. To je vlastně jediné, co mi malinko vadilo při čtení tohoto textu, který mě v pubertě minul a zřejmě by mocně zapůsobil: v dialozích a situacích s lékaři, dozorci, spoluvězni psychology apod. jemně proznívá didaktický tón. Ale to si myslím, že cítím dnes, kdy "perník" není dávno novinkou. Ale jinak se mi to líbilo, celou dobu jsem si říkal, škoda, že pan Radek John u té novinařiny a spisovatelství nezůstal. Odpustili bychom si Věci veřejné.

10 23.10.2022

Paní Lednická by se měla rozhodnout, jestli píše beletrii nebo literaturu faktu. Evidentně jí jde obojí, ale ne najednou. To, co dokázala v Šikmém kostelu, zde nemůže rozvinout, protože uvozující mikropříběhy jsou přílišnými miniaturami. Faktuální části jsou zase příliš nesoudržné, takže se jí to přes ty beletristické fragmenty nespojuje. To, co mělo působit jako pojivo, je cizorodý prvek, který tah na branku jen komplikuje. Je to překombinované a přemyšlené, je to tah, který se jí nepovedl. (Povedl se brilantním způsobem třeba Kateřině Tučkové v Žítkovských bohyních.)
Takže - vynikající tragický a nadčasový příběh, který překračuje dalece regionální problém, který je neustále likvidován umělými beletristickými vložkami, které jej znepřehledňují. Přicházejí v nich neustále nové a nové postavy, je těžké se s nimi identifikovat, vracet se k nim. Škoda. Kniha chtěla dramaturga.

10 27.04.2022

Tam, kde Gustave Flaubert skončil (například v Citové výchově), tam Émile Zola pokračuje. Tam, kde Flaubert kritizuje "jen" pokrytectví, pokles morálky a permanentní vypočítavost francouzské společnosti, tam Zola představuje její naprosté dno - zato v plném lesku a slávě. Svět kabaretů, divadla pochybné úrovně, nevěstinců, (pseudo)salónů, ale také situaci na dostizích, nebo na francouzském venkově - to je všechno vylíčeno velmi barvitě, člověk má téměř pocit, že je toho účasten. To není smysl pro zatěžkaný detail, kterým by čtenáře unavoval v popisu, to je smysl pro atmosféru, vykreslení hrůzy i slavnostnosti situace, a hlavně nastavení situace, která se pak vždycky nějak zásadně promění. A pokud je Zola nazýván naturalistou, tak to ne proto, že by nám líčil například detailní sexuální zvrhlosti při erotických hrátkách (i když taky je to tam nějak neexplicitně přítomno), ale proto, že se románem Nana dotýká animality člověka. Zvířeckost je tu vykreslena jako přirozenost, jen je zasazena do společnosti. Morální, etické hodnosty, úcta k člověku, základní úcta ženy k muži a opačně, k mateřství, k budovaným hodnotám (i když třeba jde o peníze majetky, statky nebo společenské postavení - jakkoli to je vždy ve světle věčnosti pochybné), ty jsou zde naprosto zadupány, je to nějaký odpad, kterým ani není třeba se zabývat. Hlavní hrdinka je krasavice, plná živočišné erotičnosti, matka a zároveň prostitutka ve všech významech toho slova. Na tomto napětí stojí celý román a nejde samozřejmě jen o Nanu, ale o metaforu celé společnosti.
Takže doporučuji. A dodávám pro ilustraci pěkný citát, aby bylo patrné, jak pěkným jazykem je to napsáno (resp. také přeloženo Miloslavem Jirdou):
"Bylo to v době, kdy Nana oslňovala Paříž leskem dosud nebývalým. Její postava se giganticky tyčila na obzoru neřesti, vládla městu nestoudnou vyzývavostí svého přepychu a svého pohrdání penězi, v němž zcela veřejně tály celé majetky. Její dům byl jediná žhnoucí výheň, z níž její choutky ustavičně vyšlehávaly novými a novými plameny; stačilo jí slabě fouknout, a zlato se měnilo v jemný popel, jejž vítr ustavičně roznášel. Ještě nikdo neviděl takovou posedlost v utrácení. Její dům jako by stál nad propastí a v ní mizeli mužové se vším všudy, se svými majetky, těly i jmény, ani se po nich nezaprášilo...."

10 09.01.2022

Jestli bych někomu měl doporučit něco, co mu v plné nahotě a rozporuplnosti ukáže a nejen ukáže, ale i vtáhne ho do skoro čtyřiceti let velmi dynamického období českých dějin, pak právě tuto knihu. I kdyby Zábrana nenapsal nic jiného, nepřeložil ty kvanta knih, co přeložil (ať už pod svým jménem nebo cizím), byla by tato kniha - a je - základním dílem české literatury.
Zábrana je nesmírně otevřený, ale není bulvární, jsou to niterné procesy v člověku, který je bytostný intelektuál v tom nejlepším smyslu slova, a který plně chápe situaci, ve které žije. Trápí se tím, jak režim a tehdejší realita ubíjí to cenné v člověku, jak ho nutí kličkovat, skvěle definuje lidi, se kterými se potkává, má v líčení situací smysl pro absurditu. Tedy veselé čtení to není, ale toto je základní kniha pro povědomí o druhé polovině 20. století v Československu.

10 08.08.2021

Aloisu Jiráskovi bylo v minulém režimu velmi ublíženo. Udělal se z něj ideologický autor, který díky jeho důrazu na husitství a národní obrození byl snad proto-komunista, ale když si člověk přečte jeho dílo, po kolektivním hrdinovi či proto-komunistických myšlenkách ani stopy.
Jirásek se dokonalý vypravěč, splétač jednotlivých příběhů, jednotlivých postav, které se na různě dlouhých kompozicích různě vyvíjejí a potkávají a jsou tak živé, psychologicky věrné, že to nemá obdoby. Ano, je také učitel, tak jeho východiska jsou výchovně naučná. I jeho styl psaní je víc popisný, ale když dojde na akci, na situaci, je to povětšinou situace dramatická (ne samosebou je také dramatik), vyhrocená, je to konflikt a často ne lidí samotných, ale přístupů k životu, myšlenek, postojů, výchovy, různých světů.
Tento dlouhý úvod uvádím proto, že románová kronika U nás I-IV je podle mého jeho majstrštyk. Ve čtyřech dílech představuje nesmírně plasticky vývoj společnosti na českém maloměstě nedaleko hranic mezi lety 1828-1851. Jeho postavy představují všechny možné pozice, jaké bylo možné tou dobou zastávat. Je to plnokrevný život různých charakterů, kteří o něco usilují a mají různě velkou sílu dosáhnout svého.
Je pozoruhodné, že např. faktická hlavní postava románu, páter Havlovický, se v prvním dílu téměř nevyskytuje, resp. přijde až na jeho konci. Zato drama židovky Justyny, která se kvůli lásce snaží vymanit nejen z bratrova vlivu, ale i z tradice, kterou se cítí svázána, čtenáře nenechá v klidu.
Doporučuji všemi deseti. A prosím učitele, aby nedávali dětem číst Staré pověsti české, které jsou navíc úmyslně psány starodávným jakoby mytologickým jazykem. Jiráska je třeba číst od Filozofské historie nebo Skal, Skaláků, aby člověk přes F. L. Věka dospěl k Temnu.

10 27.04.2020

Cesta na jih mnou opravdu zamávala. Ten způsob jeho psaní je střídavě geniální a střídavě nesnesitelný, a to v obou extrémech stejně intenzivně. Ten příběh je naprostým brakem a zároveň vysokou sofistikovanou filozofickou úvahou o životě, a to v obou extrémech stejně intenzivně. Ten příběh je vážný a tragický a zároveň neskutečně vtipnou komedií plnou sarkasmů a humoru (a to i ze sebe sama), a to v obou extrémech stejně intenzivně. Několikrát jsem měl pocit, že tu knihu musím sklapnout a jít od ní pryč. Pro mám číst přeintelektualizovanou performanci v šesti vrstvách příběhu, kde všech může souviset se vším, ale taky nemusí? Není můj čas trochu drahý na to, abych tomu věnoval 538 stran? Pak čtenáře chytne zcela brakově fantasmagorický příběh, strhne ho, vyválí ho v blátě braku a ukáže se souvislost, kterou nikdo nečekal, a zas se vrátí chuť ke čtení. Mezi těmito dvěma póly jsem se neustále zmítal, na jedné straně v obdivu k tomu, jak je to možné napsat, na druhé straně v obavě, že věnuji čas něčemu jen proto, že to je prostě "uznávaný autor".
Jak jsem se blížil ke konci, začínal jsem mít strach. Ne proto, že bych se náhodou nedozvěděl, kdo byl pachatel, ale proto, že jsem podobně jako literární kritika v jednom z těch mnoha vrstev příběhů podezříval Ajvaze, že tu bezbřehost, výtoky příběhů, kde všechno může pokračovat jakkoliv a nikdy nekončí a nikam nevede, nakonec svalí na svého hrdinu a tím dá sám od celého svého grafomanství ruce pryč. Naštěstí se tak nestalo, a je proto nutno se přiklonit k obdivu.
Jak známo, dobré umělecké dílo nemá člověka nechat chladným. Má ho pohnout, povznést nebo i přidusit - to všechno se Ajvazovi se mnou povedlo. Všechny ty rozporuplné pocity, které ve mě vyvolal, jsou nezapomenutelné a přes to všechno je celek pozitivní. Není to pro každého čtenáře, ale mě to bavilo. Jdu si teď ale přečíst něco, má jeden příběh, začátek, prostředek a konec. Podobně jako jeden z hrdinů vyznávám Arsitotela.

10 09.01.2020

Zařazuji mezi první desítku nejlepších knih, které jsem kdy četl.
Představuji si, že paní Tokarczuková je jako velká švadlena nebo výšivkářka, která s velkým nadhledem, jakoby nad světem a nad osudy svých hrdinů píchá do různých míst tu sem tu tam a to bavlněné vlákno se neustále zahušťuje a propojuje a často nečekaně, až je z toho pevná látka, rozprostřená nad krajinou obce Pravěk a okolí. Způsob vyprávění je nezvyklý a originální.
Cením si té knihy pro mnohé - například proto, jak pracuje s časem. Čas tu není kategorie fyzikální (čas ubíhající, čas přesný a možný meření), čas je pro ni pohled na svět. Čas daného hrdiny/hrdinky je svět viděný jeho/jejím úhlem se vším tím, co si nese ve svém příběhu, ve své minulosti, ve své duši a v rozumu. Takhle vnímá "čas", tedy "svět" Izidor, Jenovéfa, Rúta, Pavel apod. Toto permanentní měnění perspektivy vytváří jakési "společné" vyprávění toho, co spolu tyto postavy zažily na určitém místě a v určitém fyzikálním čase, ale čas je tu nejen ten okamžitý, ale zároveň i ten věčný. Jeden lidský život. Jedna válka? Další změna politického uspořádání? Jeden rok? Vteřina?
Pak si na textu vážím toho, že tyto "časy" autorka nepřisuzuje jen živým bytostem. Zcela klidně, a jakobyby nic, samozřejmě, se na svět dívá duše utopence Skorce, Zlý člověk ukrytý v lese, který je napůl nadpřirozená bytost, ale také některá zvířata a věci. Jejich pohled na svět, jejich "čas", je tu stejně důležitý, jako ten člověčí, protože jsou součástí společných životů. Jsou jen jinou dimenzí života. Ano, tady se dá mluvit o tzv. magickém realismu, protože tyto nadreálné vrstvy jsou tu pojímány jako něco naprosto přirozeného.
A pak si vážím toho, jak autorka pracuje s prostorem. Je přeci samozřejmé, že Pravěk má hranice, za kterými končí svět, a že jen senzitivní Rúta ví, kde je. Celý Pravěk s přilehlými vesnicemi je na konci knihy čtenáři jakoby důvěrně známý, každý má nějaký "svůj" Pravěk.
Ač knížka malá, je to zásadní text novodobé světové literatury. Jsem nadšený. Hra, kterou musí hrát bývalý statkář Popělský, je snad jediný řád, který v neuchopitelném a utíkajícím světě má smysl, a který je třeba hledat. Lidé v Pravěku hledají svůj vztah k přírodě, ostatním, k sobě, k Bohu, který se pro ně skrývá v proměnlivosti a nikoliv strnulosti. Košatostí různých časů, tj. pohledů na svět, se Tokarczukové podle mne podařilo daleko přesáhnout možnosti tzv. krásné literatury, je to filozofická úvaha o mnohovrstevnatosti života na tomto i v jiných světech. Žasnu.

9 22.09.2024

Podle mne povinná četba pro kohokoliv, kdo se chce vcítit do toho, co to znamená ocitnout se v soukolí moci.

9 09.03.2024

Vynikající kniha, protože je nesmírně inspirativní. To není jen publicistický popis událostí, to je v tom nejlepším smyslu nejlepší esejistika, jaká může být. Jiným, ale osobitým způsobem navazuje na Macurův Český sen, ale i Šťastné zítřky - hutné, inteligentní přemýšlení nahlas, které snáší různé argumenty a situace v kontextu historického vývoje, přičemž provádí různé řezy českým mentálním prostorem. Přitom autor nenabízí nějaké konečné odpovědi, naopak - v chronologickém líčení se nedostává dál než k 2. světové válce nebo k roku 1989, takže naopak po každém textu zůstává viset ve vzduchu položená, ale nevyřčená otázka: A co nyní? Jak je to dnes? Co my Češi a - moře, Slovensko, zdatnost, vyhrané bitvy, cesta na jih....apod. dnes? Jak jsme si to v sobě porovnali? Patří ro ještě do nějakého systému národních hodnot? A nebo alespoň osobních?
Kosatík se nesnaží o "národní charakterologii", jak píše v úvodu, nicméně tím, jak osvětluje pomyslným kuželem světla různé části české duševní krajiny, tak se vždy zvýrazní nějaký aspekt a považuji to za velmi zdravé.
Takže tato Kosatíkova kniha je podle mne jedním z jeho vrcholů, hned vedle Jiného T. G. M.

9 05.02.2024

To je učebnice pointy! Na tom lze demonstrovat mistrovství pointy, která má vycházet z příběhu, ale má být překvapivá a nečekaná. To pan Dahl umí dokonale. To oceňuji nejvíc. Jinak jsou to čtyři vlastně rozverné povídečky, ve kterých jde vždycky o to, jak získat nějakou ženu do postele, což ale, jak se ukazuje, není vždy vítězství. Lehké čtení k moři (taky je to v edici Čtení na dovolenou), úsměvné, ale dynamické a vzrušující.

9 30.11.2023

Marek Epstein i v těchto povídkách potvrdil, že je skvělý spisovatel a vypravěč. Po té, co jsem zhltnul jeho román Země, a který doporučuji kudy chodím, tak jsem se trochu povídek bál - autor přeci jen nemůže rozehrát velkou plochu a tak někdy zůstane jen u nějakého okamžiku, nálady apod. Ne tak Epstein. Jeho povídky jsou hutné, naplněné, i když jde jen o tom, jestli člověk vyleze na skálu nebo ne (Šakalí dech), představí čtenáři celý jeho život nebo alespoň všechno to důležité, co člověk potřebuje k tomu, aby na konci povídky se s postavou člověk sžil a pochopil ji. Musím říct, skvělý. Povídky Zbraň, Kuna, Šofér a Potopa hodnotím 110%, povídky Synek a Nerez "jen" 90 %. Všechny postavy se dostávají do nějaké svízelné situace, kterou musí řešit, a hledají nejrůznější variace řešení. A situace se mezi tím zhoršuje a zhoršuje, až vykulminuje a musí dojít k nějakému zásadnímu zvratu. Obdivuji, že na tak krátkých plochách mě dokázal Marek Epstein zase uchopit a vláčet. Mezi povídkami si člověk ale musí dát pauzu. Skvěle!

9 25.06.2023

To je skutečně jízda na tobogánu. Podle mě adept na Magnesii Literu (když už Tučková má za Bílou Vodu státní cenu). Vynikající stylista Marek Epstein se smyslem pro hutnou situaci představuje české dvacáté století prostřednictvím příběhu rodiny, kterou potká všechno, co je potkat může - letec RAF, Jáchymov, StB, udavačství, výslechy v Lubjance v Moskvě, zvěrstva nacistická, sovětská i československá, sudetská tíha a nejednoznačnost, emigrace, NSR i NDR, vyhazovy z práce, živoření, disent i Charta 77, srpen 1968, neustálý boj o přežití, láska, milování... a v tomto "nálevu" osudy Ley, která jen touží po normálním životě. Je to vylíčeno strhujícím způsobem, který chytne a nepustí.
Několik drobným poznámek bych přeci jen měl: a) Mám dokonce dojem, že text je v několika místech a množstvím souvislostí a příběhů až přehuštěný - taková Morštajnová by z jedné jeho kapitoly udělala román. b) Přistihl jsem se, že mě začíná trochu unavovat zřejmě už manýra současné české literatury, tedy vyprávět linie příběhu na přeskáčku. To, co začali kdysi Tučková a Hájíček, teď rozvíjí právě Morštajnová nebo Štifter, teď přináší zase Epstein a mám pocit, že nejde o roviny příběhu, ale jen úmyslně narušenou chronologii, která nepřináší příliš novou kvalitu do textu. Co kdyby současní autoři zkusili psát jakoby od začátku do konce? Třeba tady jsem myslel, že to skončí dramatickou situací v 60. letech a proto je odůvodněná ta diachronnost, ale není to tak. Končí to v roce 1992, tedy na konci příběhu. Takže proč? c) Pak jsem ještě přemýšlel o vhodnosti názvu. "Země" je podle mě velmi slabý název. Tady by se to podle mě chtělo ještě zamyslet. d) A poslední věc - rád bych Marka Epsteina opravil - pojem "blbá nálada" "zavedl" Václav Havel až v rudolfinském projevu v roce 1997, nemůže tento pojem tedy použít hrdinka v roce 1992...
Ať tak či tak, je to vynikající kniha, která Vás chytne a nepustí. A pozor - není to pro slabé nátury! Za všechny možné příklady uvedu půvabnou definici mentality prostého Čecháčka, jak ji hlavní postava znala od svého profesora Kácela: "Smícháme-li německou tvrdost, polský romantismus, rakouskou nabubřelost, tureckou posedlost a švédskou lhostejnost, necháme zamřít pět set let uprostřed Evropy, podusíme v zarputilém mlčení Jana Husa a zapečeme v potu Bílé Hory, dostaneme jednoho obyčejnýho Čecháčka." (s. 113) Tak v tomhle rámci jsme podle Marka Epsteina žili o 20. století.

9 29.12.2022

Asi nenapíšu nic nového, než u I a II. Ikonická kniha, která mě ovlivnila. Pro mě May je víc než Foglar.

9 11.09.2022

Tak to je lahůdka prvního řádu. Mladý klouček František (Franz) začíná po obecné škole jako příručí v obchodě pana Hermanna Kafky a poznává velký svět obchodu - nejenom jeho atmosféru, ale také jeho metody, obchodně-prodejní fígle, zákonitosti. Poznává také, co to je pracovat jako křesťan u židovského obchodníka a shodou okolností má za úkol doučovat jejich syna (taky) Franze Kafku češtinu. Kluk zažívá plnými doušky atmosféru Prahy (a to i doušky piva, sherry i kuřiva), získává také první poznatky o svém tělesném vývoji v konfrontaci s ženským tělem. A pak, to už mu je skoro 18 let, získá místo v továrně Sezemský na výrobu svíček a vosku v Mladé Boleslavi, kam se přestěhuje a buduje si tam svůj kariérní postup. A jako na dlani tu František zažívá maloměsto se všemi jeho klady i zápory, dokonce si najde i cestu (opakovanou) do místního "bordelu". Spát s někým za peníze se nerozpakuje ani při návštěvě hlavního města, Vídně. (A už nebudu dál spoilerovat).
Kdo má rád atmosféru a realitu konce 19. století se všemi plesy, slečnami, továrníky, obchodními příručími a cesťáky, svět, kdy lidé ještě věřili, že pilnou prací se lze vypracovat a v rámci kontinuity vybudovat hodnoty (tj. svět, který se po Velké válce zhroutil) a cítit se svým způsobem bezpečně, tak si v líčení pana Bašíka přijde na své plnými doušky. Bašík není spisovatel, ale píše pěkně. Má v sobě něco nerudovského (však rád v Národní politice četl Nerudovy fejetony, které tehdy aktuálně vycházely) a něco z Ignáta Hermanna. Je někdy příliš popisný a doslovný, ale z dnešního hlediska je ta podrobnost vlastně zajímavá. Ten svět je líčen s takovou samozřejmostí a dramaticky jsou představeny tak obyčejné situace, až to může budit úsměv, ale jako celek je to klenot. Je to skutečně niterná sonda do života začínajícího a pak už ostříleného obchodníka, účetního a cesťáka, kterému jeho povolání přirostlo k srdci. A samozřejmě je tam dnes cítit nostalgie, tato Praha již neexistuje a Mladá Boleslav jakbysmet - tu se na rozdíl od Prahy podařilo zlikvidovat téměř úplně.
Probleskují zde i úvahy o sociálním postavení dělníků, autor postupně směřuje myšlenkově k socialismu (psal to ale v roce 1940!) a téměř šokující se neuvěřitelná otevřenost v líčení jeho intimních pocitů a myšlenek - ať už jde o finance, vztah k otci nebo právě o milostná vzplanutí a nebo "jen" tělesná (sebe)ukojení. A právě tyhle věci, které v normálních biografiích a natož v autobiografiích českých velikánů nenajdeme, dělají z textu vynikající svědectví, dokumentární literaturu bez laciného efektu i bez afektu. Škoda, že nebyl možno vydat pokračování, že zde jsou pouze dva díly, když jich autor napsal devět. No tetelil jsem se u toho rozkoší.

9 06.09.2022

Jedna z nejlepších Mayovek podle mě. Vinnetou a Poklad na Stříbrném jezeře by stačily, aby May byl klasikem dobrodružné literatury.

9 12.06.2022

Jestli máte chuť se vypravit po Evropě s inteligentním, vtipným, nesebežerným glosátorem života, dějin, povah, reálií, pocítit s ním severské země plné řádu a chaos Balkánu, desítky až stovky mikropříběhů lidí, které potkal, zamyslet se nad nejrůznějšími souvislostmi a nemít přitom pocit, že jste obelháváni nějakým komerčním trikem, pak nezbývá než si přečíst tuto knihu, a nebo si stoupnout na kraj silnice a začít stopovat. Skvělá oddychovka!

9 26.09.2021

Dalo by se říci - norský Klosterman. Ovšem pokud Klosterman, pak je o půl století zpožděný, protože přesně s touto poetikou přišel Klosterman dávno před ním. To není přírodní epika, to není jen romantizující líčení života v zapadlé norské horské vesnici - to je baladický obraz několika generací horalů, kteří umějí žít s přírodou, a příroda má pro ně i pro jejich životy osudovou moc. Nejdřív jsem se bál, že to bude kratochvilné čtení pro ženy a dívky, ale ukázalo se, že je to norský poklad. Příběhy vkořeněné do půdy, do lesů a do skal, do tradice, zvolna se otevírající novému světu, stále kladoucí otázky, co jsou hodnoty života. Vřele doporučuji.

9 18.04.2021