Apo73 komentáře u knih

Je to originální postřehová kniha. Slovem "originální" myslím, že je velmi nezvykle a dobře uchopená, není nijak chronologická, vyprávěcí, uchopuje celou Holubovu americkou zkušenost jakoby najednou, což je opravdu výjimečné. Slovem "postřehová" myslím to, že je to vlastně mozaika různých střípků, odchycených dialogů, básnických vizí, statistických informací, a to jak v písemné, tak grafické (výtvarné) podobě. Dovedu si představit, jaký hit to v roce 1963 musel být - je to ryze apolitický obraz tehdejších Spojených států amerických, svým způsobem trochu rozverný a trochu vážný. Jen tři hvězdičky tomu dávám proto, že do dnešních dnů z knihy zůstaly, a přes desetiletí se podle mého názoru přenesly, "jen" originalita a postřehy. Knize chybí hlubší rozměr, který by byl více svědectvím než postřehem. Přesto mě čtení potěšilo. (Kdo by chtěl jít do hlubších vrstev, doporučuji esejistickou knihu Ivana Štolla Radil jsem se s vlky.)

2 10.03.2021

Je to příběh jakoby z jiného světa. Hlavní hrdina odjíždí z poklidné, úrodné části Provence do místa mimo čas a prostor. Tento prostor je ohraničen ostrovem mezi řekami, které se vzdouvají, plynou, obepínají, valí se, podobně jako vítr, který duje, cloumá, lomcuje a zmocňuje se. V obklopení těchto živlů, které samy se stávají postavami románu, dostává hrdina těžký úkol. Tedy hned několik. A jeden z nich, je přežít.
Román je velmi intenzivním líčením vztahu člověka a přírody, je prodchnutý pokorou k ní, je plný tajemství. Myslím, že se autorovi daří na papír přenést onen pocit, který zažívá člověk uprostřed přírody, kde je sice sám, ale není opuštěný. A příběh, který se týká lidí, jejich vztahů, lásky, úcty, zrady, pomsty i odpuštění, je jen esencí ve změti živlů. Kdo nemá rád sáhodlouhé líčení přírody, byť ve vypjatých chvílích, čtení nedoporučuji. Kdo se chce nechat unést proudem Rhony, a zažít mystický dotyk něčeho, co nás přesahuje, doporučuji vřele.

7 07.03.2021

Velmi roztomilé vzpomínání. Už samotný název, zejména slovo "krásných" vymezuje úhel pohledu, jak jinak by mohla na svoji celoživotní lásku, na svůj idol, na svého manžela a otce jejich dítěte vzpomínat milující žena? Ono by to mohlo být sladkobolné a sentimentální vzpomínání. Ale není. A v tom je právě síla této knížky. Paní Ludmila píše osobitě, s určitou dávkou humoru, ale zároveň i pochopení, empatie - myslím, že dnešním feministkám by se to ale nelíbilo. Ta bezvýhradnost a jistá podřízenost muži (i když měla svoji lékařskou praxi) je přeci jen něco, co dnešní gender nemá rád. Tady je to ozvěna časů, kdy to bylo jinak, a přitom to bylo důstojné. Mimochodem ona sama k tomu píše, když vzpomíná na své mládí na začátku 20. století: "Ženská emancipace tenkrát chodila ve slušivě naškrobené zástěrce a bylo dokonce žádoucí, aby byla ozdobena i vlastnoruční výšivkou".
Je až paradoxní, že právě vzpomínky této ženy jsou jedním z mála pramenů k osobnímu životu Vladislava Vančury. Ten toho o osobě mnoho nikdy neřekl ani nenapsal. Díky tomuto vyprávění absolvujeme návštěvy K. Teigeho, rozverné silvestry u Ivana Olbrachta v Krči nebo návštěvu u téhož Olbrachta v Koločavě, dozvíme se nejrůznější historky z jejich společného života i společenského ovzduší na Zbraslavi (včetně legendární "rozmarné" plovárny), a velmi intenzivně prožijeme strach z "návštěv" Gestapa, které jsou již předzvěstí tragického konce.
Zkrátka, díky Vám, paní Ludmilo. Za všechno.

4 25.02.2021

Nenechte se mást. Rok vydání 1963, doslov Milan Jungmann, to vypadá na skvělou kombinaci. Dočetl jsem to s vypětím sil, protože jde o velmi průměrnou, až podprůměrnou sestavu. Z literárně-historického hlediska oceňuji, že je to určitý dokument doby, všechny povídky se opravdu snaží odpoutat od klišé 50. let, opravdu to nejsou budovatelské povídky, a je to po tom marasmu pátého desetiletí ozvěna svěžího mladého autorství. Ale je to málo. Je to strašně opatrné. Komunisté pochybují, mají složitý vnitřní život, stojí před zásadními rozhodnutími (např. zda být důsledný či si nechat ohnout páteř) atd., ale je dobré být komunistou, je to samozřejmé, nic jiného nikdo nikdy nechtěl. Takže je to opravdu cenný artefakt stavu "nové" povídky na začátku 60. let. To je ale bohužel všechno. K mému obrovskému údivu je podle mého zcela nejlepší povídka Jana Kozáka Mariana Radvaková. Pochopil jsem, že je to i jeho vůbec nejlepší dílo, než se dal na dráhu normalizačního funkcionáře a oficiálního spisovatele. Druhá nejlepší je podle mne Zelené obzory od Jana Procházky, ale čekal jsem od něj víc. Možná se ještě tehdy neodvázal, nebo nemohl, nebo nechtěl, ale ani na Ucho nebo Kočár do Vídně to samozřejmě nemá. Mladý agronom řeší dilemata a jde na určitou hranu svých možností. Budiž. Třetí nejlepší je podle mne Trefulkovo Pršelo jim štěstí, pak Friedova časová tíseň, pak dlouho nic a na konci Křížova agitka Oheň chce dobré dřevo. To se skutečně vymyká, tam se nasazují životy pro komunistickou revoluční myšlenku. Shrnuto, Kozákovi bych dal 100%, Křížovi 5%. Posílám do knihobudky.

1 25.02.2021

Byl to dluh ze školní četby. Je to roztomilá stostránková knížka, kterou z dnešního pohledu hodnotím jako průměrnou, ale lepší. Zároveň si uvědomuji, že jsem k ní nespravedlivý, protože v kontextu tehdejší prvorepublikové literatury kniha tematizuje velmi odvážně (byť v náznaku) tabuizované téma, je to psychologická novela zkoumající mysl čtrnáctileté dívky, která zažívá velmi podstatné věci života. Asi mé hodnocení ovlivnila určitá nepřesvědčivost myšlení hlavní hrdinky, psala to dospělá žena a vždycky hrozí že to bude buď dětinské, trapné nebo přemoudřelé. Tak něco z každého jsem tam cítil, ale naštěstí jen slabě. Jinak jsem se podíval na Boženu Benešovou a je to velmi zajímavá autorka, myslím, že si k ruce ještě zkusím vzít jejího Člověka.

11.02.2021

Tuto knihu jsem si přinesl z knihobudky. Nic jsem od portugalských autorů nikdy nečetl. A jsem skutečně rád, že jsem tak učinil. Zdánlivě působí soubor nesourodě, ale všechny povídky spojuje určitý typ dilematu. Nejen milostného, ale i vůči světu, vůči církvi, vůči Bohu (to odděluji úmyslně), vůči určité odpovědnosti spojené s pobytem na zemi. Zároveň je tam hodně živlů, část přírodní mystiky, a samozřejmě otázka života a smrti, zločinu a trestu. Například první povídka Lúciova zpověď je téměř pandantem k Zwiegovým vášnivým povídkám. Včely v dešti a Ďáblova hora jsou vztahové povídky, každá s příměsí jiného typu tragiky, a Misie je výborně vystavěný text z doby 2. světové války. Za nejslabší považuji Neklidnou řeku, ale asi mi přišla málo důrazná. Nicméně byl to zážitek, který doporučuji.

4 11.02.2021

Tak pokud jsem se pozastavoval u prvního dílu nad tím, že autoři uvízli v pasti současné literární vědy a nevědí, jestli mají být moderním postmoderní, postpostmoderní, postdějinní či jacíkoliv jiní, tak jakoby se v druhém díle našli. Uklidnili. Rozhostil se klid a najednou je všechno jasné. Kniha jako dobře uzrálé víno. Všechny ty mohutné roviny, jako byly v prvním díle, tu jsou opět, seznamy prvních vydání za ten který rok, a hlubinné studie - tentokrát nenavázané na časovost, ale pouze ohraničené vymezenými roky a řez danou skutečností v určitém úhlu. Dokonce bych řekl, že jsou to jedny z nejlepších studií, jaké jsem kdy četl - zejména Weindlův chytrý text o třech zásadních konceptech Systémy v poločasu rozpadu je snad vůbec nejlepší, ale i Brabcův úvod Spisovatelé v proměnách meziválečného světa je hutný a vskutku širokopásmový, stejně jako další studie od Papouška (Dotek nicoty a rozprava o ohrožené jedinečnosti člověka) nebo od Veberové (Mystika půdy, národa a krve). Zkrátka skvělá práce a už se těším na třetí, časově nejdelší a stránkově taky nejvýživnější díl. Skvěle!

4 11.02.2021

První díl velkolepého projektu, který bohužel neví, co je a co chce být. Samí skvělí historici a teoretici literatury, odvedli neuvěřitelné množství práce, představují několikrát zlomenou epochu 1905-1923 ve vší složitosti a snaží se v ní zorientovat čtenáře. (Čtenáře milujícího ryze odborné texty, nutno podotknout - to není popularizace. Jen pro upřesnění.) Časová pole, srovnávání událostí českých i světových, seznamy prvních vydání publikací, kontexty dalších oborů. Chtělo by se říci dokonalé. Ale nemohu to říci. Tato kniha je krystalickým příkladem krize současné literární vědy (a pravděpodobně vůbec humanitních a společenských věd). Ten zoufalý strach nebýt chronologický! Nebýt selektivní! Nebýt kanonický! Je to až komické. Autoři zde chtějí být kontextuální, jevoví, pokud možno nehodnotit, vystoupit mimo strukturu textu nebo naopak být pouze v ní bez ohledu na cokoliv ostatního, zároveň označit i neoznačit, zvýznamnit a posthistoricky nechat být... Milí pánové a dámy, tohle všechno najednou udělat prostě nejde! Takže na jedné straně autoři deklamují, jak to není chronologické, zároveň se jednotlivé studie vztahují ke každému roku, a zároveň nevztahují... Když se mluví o díle autora, tak v nějaké souvislosti, ale bez jiných souvislostí před a po nebo s čímkoliv jiným. To ale není dřeň nebo podstata, to je osekání rukou a nohou životnosti autorova činu. V seznamech "prvních vydání" jakoby bylo všechno na jedné hromadě bez označení významnosti, ale pak je hned vedle znenadání seznam "příznačných nebo kuriózních" publikací. To je co? Takže někdy se tentýž autor ocitne v obou seznamech s různými knihami. Takže: hodnotím vysoce nasazení, hutnost informací, zjevené kontexty, ale myslím, že by se současná literární věda neměla bát říct o něčem, že je dobré nebo špatné. Já myslel, že jsme už z postmodernismu a postpostmodernismu vyrostli. Ne? Výběru (a tím pádem kanonizaci) se nikdy literární věda a historie nevyhne už jen tím, že o něčem prostě píše a o něčem ne. Tak se tomu nebraňme a vezměme statečnost do hrsti.

5 01.02.2021

Jaroslav Havlíček je rozený vypravěč se schopností dokonalého vykreslení psychologie postav. Tady, v klasickém románu, se mu ještě daří udělat téměř příčný řez maloměstským světem městečka Jilemnice na přelomu století, když se jako velké novinky zaváděla železnice nebo secese. Jednotlivé vztahy a vazby mají neočekávaný vývoj, dramata jsou veskrze vnitřní než vnějšková. Vedle jeho románu Neviditelný, který doporučuji jinde, bych Havlíčkovo dílo vřele doporučil každému, kdo sice má rád nostalgii konce 19. století, ale chce se na tu nostalgii samotnou dívat s trochu odstupem, ironickým úsměvem a hlavně pochopením. Velký spisovatel!

15 24.01.2021

Bedřich Václavek potřetí. Je to radost, pouze opakuji, číst texty člověka, který má rozhled. Je to radost číst texty, s nimiž lze polemizovat, vůči nimž lze zaujmout i odmítavé stanovisko. Ale vědět přitom, že mají svoji hodnotu, že nejsou hloupé, že to nejsou plakáty. Že ty texty stojí za to si dát tu práci a nesouhlasit.
Tento konvolut textů (pochází ale už z roku 1975) je pokračováním edice, která byla zahájena už na začátku 60. let, pak byla patrně dlouhá přestávka a v půlce normalizace se k tomu redakce vrátila. Jsou to cenné dokumentární sondy do kulturní publicistiky a literární kritiky 30. let, toho kvasu mezi Levou frontou, surrealismem, avantgardou, "hradním pragmatismem", a ještě v nálevu kontextů války ve Španělsku. Texty "Ke stavu marxistické teorie umění", "O marxistickou teorii umění", "Krize mezi československými intelektuály", "Jiří Wolker a proletářská poezie", "Surrealismus v diskusi" apod. jsou ať už recenze, ohlasy, kritické črty a nebo dlouhé studie a tento pelmel ukazuje tu pestrobarevnost žánrů. Vidím Václavkovy texty vedle F. X. Šaldy, Otokara Fischera, Kurta Konráda, Eduarda Urxe, Julia Fučíka, Ladislava Štolla apod., třicátá léta se mi jeví čím dal barvitěji a zajímavěji právě tím souzvukem třeba i zcela protipólných postojů. Mj. variací na tuto knihu je právě Štollova Z bojů na levé frontě, která má podobnou dokumentární sílu. Doporučuji oba. Už jen proto, že nepějí stejnou "píseň".

1 23.01.2021

Už v Juveniliích jsem psal, že Václavek je bystrý intelektuál, který to myslí s levicovostí vážně. Tady bych řekl dokonce smrtelně vážně. To ale neříkám jako odsudek, jen jako charakteristiku. Soubor jeho studií a podobizem ukazuje, jak široký rozhled měl, jak dokázal obsáhnout českou, moravskou, a taky německou a francouzskou literaturu. Za nejzajímavější studie považuji porovnávání básnických typů Máchy a Halase (jeho přítele) nebo jeho analýzu S. K. Neumanna. Je zajímavé, jak se sice s úctou, ale vlastně odmítavě staví ke Karlu Čapkovi, zato oceňuje Josefa Čapka ("Josef je umělcem namnoze hlubším a tím, kdo do společných prací obou bratří vnesl právě tóny nejsilnější..."). Myslím, že na tom něco je, jakkoliv Karla obdivuji. Za velmi cenné považuji jeho texty vztahující se k moravskému kulturnímu životu (Wolker, Mahen, Index, Brněnský Devětsil....), velmi břitký je příspěvek o možnostech revoluční intelektuální práce na Moravě nazvanž "Revoluční intelektuál v provincii". Až dokumentárně hodnotné jsou jeho menší studie o F. V. Krejčím, I. Bláhovi, Z. Nejedlém, O. Fischerovi, a půvabný je text "Požehnaný svár" o dvou antipodech Arne Novákovi a F. X. Šaldovi...Zkrátka je to nepropagandistický, velmi tematicky rozpřažený soubor textů, vlastně inspirativní - i když s jasným levicově-marxistickým postojem. Mám dojem, že Bedřich Václavek byl skutečný intelektuál, nikoliv poskok. Doporučuji.

1 23.01.2021

Starý dobrý Zweig ještě před tím, než získá autorskou sílu. Je to vlastně povídka, která přesně ukazuje, jaká budou nejsilnější stránky autora - psychologická kresba, skvěle vystavěná situace, minimálně dva dějové zvraty - a zase vášeň. Doporučuji si přečíst tuto knížečku jako doplněk k povídkové knize Amok, kterou jinde hodnotím velmi vysoko. Klidně by to mohla být jedna z povídek právě v tomto výboru. Proč ji zde nedávám všechny hvězdičky je asi proto, že právě z Amoku vím, že má Zweig daleko silnější povídky. Ale i Strach je pěkné čtení, doporučuji.

3 23.01.2021

Jednak si zaslouží pochvalu editoři, kteří dali k sobě povídky, které skutečně spojuje Amok (název také úvodní povídky). Vášeň, spalující mučivá touha, dotýkání se hranic existence jak z pozice plného a rozkošnického života, tak temné i osvobozující smrti. Každá povídka začíná celkem nevinně a končí nad propastí - nebo v ní. Takže povídky byly vybrány výborně - až na poslední (Letní novelka), tu bych tam klidně oželel. Ale prosim.
A pak chválit Zweiga je ode mne poněkud naivní. Spisovatel, který dokáže takovou vášeň vyjádřit, je mistr. Bez patosu, bez kýče, bez zbytečných okolků. Jeho psychologická kresba figur je skvělá, motivace jejich jednání jsou zřejmé a vždycky zároveň překvapí, vždy se to vyvine ještě jinak. Většina povídek je i dost dlouhých, takže se "stihne" skutečně dotknout života a jeho plnosti, i jeho radostí i zoufalství. Opravdu skvěle. Za mě nejlepší povídka Zmatení citů (u té jsem si poplakal zoufalým štěstím), pak na stejné úrovni Amok, Fantastická noc, Mučivé tajemství a Neviditelná sbírka. Šachová novela je skvělým doplňkem pro všechny diváky Dámského gambitu, ale o 100 let dříve. Zcela zvláštní pozici v této skupině má Knihomol, po kterém zůstává hořkost v ústech a výčitka pro sebe sama.
Jestli jsem psal u Morštajnové, že to není literatura, tak to tady klidně zopakuji. Tohle je literatura tak, jak má podle mne být. Chytit čtenáře do sítě situace, kterou zná a přijde mu přirozená, a pak ho usmýkat a neustále překvapovat, až ho nechat vystoupit z centrifugy nebo horské dráhy tak, že neví, jestli je mu krásně nebo špatně. Ale ví, že se nějak dotkl života. Prostě Pan Mistr!

21 17.01.2021

Se skutečným zájmem jsem se začetl do črt a fejetonů autora, který je silně socialisticky a marxisticky smýšlející, a patřil k jednomu z pilířům marxistické kritiky a novinařiny během tzv. První republiky. Po této vějičce jsem teď přivzal jeho Kritické stati z třicátých let a potvrzuje se mi, co si dávno myslím, že sociální cítění a marxismus ještě neznamená stalinismus. Václavek je inteligentní, chytrý glosátor, s velkým reportážním nadáním, a podle mne má odvážné a pronikavé vidění. (Musím si určitě přečíst jeho Poezie v rozpacích, která vyvolala tehdy mezi marxistickými kolegy rozruch a nutili jej tehdy se málem za své názory omlouvat.) Rozhodně ho podle mne nelze dát do jednoho pytle s aparátčíky KSČ, kteří se "také věnovali literatuře". Jistě - byl bohužel zlikvidován nacisty během 2. světové války, takže nevíme, do jakého proudu by se začlenil v poválečném vývoji, ale to platí i o Fučíkovi a dalších.
Tento skromný svazek doporučuji jako první nahlédnutí do postřehů inteligentního Moraváka, který se rozhlíží kolem sebe. Jeho cestopisné postřehy (Berlín, Salzburg apod.) jsou zároveň krásným dokumentárním materiálem o tehdejší dobové mentalitě a reáliích života v "buržoazní" republice. Je potřeba vše číst s vědomím Václavovy pozice, a klidně s ním polemizovat. Těším se na další.

1 16.01.2021

Nemám slov. Zážitek. Krásná kniha (i od pohledu i na omak), obrazová složka je rovnocenná s textovou. Po její konzumaci - to není pěkné slovo - po jejím labužnickém přečtení zůstává v člověku mnohovrstevnatý pocit literárního života v tzv. první republice, člověk má dojem, že se "na nic nezapomnělo": němečtí i maďarští autoři, literatura Podkapatské Rusi, hledání kulturního centra na Slovensku (soubor Martina s Bratislavou) a jeho vztah k Praze, literární projevy levicových intelektuálů (od avantgardy přes surrealisty až k Levé frontě), pátečníků, ruralistů, katolických spisovatelů, stav knižního trhu a sítě knihoven, stát a oceňování literatury.... prostě naprostý komplex. A k tomu je kronika vyprávěna v několika rovinách: kromě kalendária je zde jedno dominantní téma za každý rok (1918-1938), obsáhlá kapitola o jednom vybraném díle, dvoustrana pohledu do výlohy knihkupectví toho roku. Je to opravdu labužnický zážitek.
Týmu skutečně gratuluji, jsem nadšen!

2 16.01.2021

Není to lehké čtení. A to nikoliv tím, že by to bylo moc odborné - pro každého, kdo má rád odbornější literaturu faktu, je to vlastně zážitek -, ale proto, že autorčin záměr je tak kolosální, že ho sama neví, jak pojmout. Kniha je zdánlivě členěna podle celkem jasných řezů, ale kapitoly se neustále prolínají a místo toho, aby vznikl ve čtenáři pocit, že všechno je propojené, vzniká spíš zmatek. Někdy až komické je, že se zničehonic autorka vrátí k připomenutí ústřední myšlenky "Moskvy jako čtvrtého Římu", což působí jako že se sama chytá poolingové tyče, aby neupadla.
NICMÉNĚ - s neskutečnou erudicí, rozhledem po sovětské/ruské kultuře a politice (což je vzhledem k tomu, odkud autorka je, opravdu obdivuhodné) člověk v knize proplouvá mezi pilíři novořímské architektury a sleduje, jak se během jednoho desetiletí stalinismus zcela proměnil, jaký měl vztah k Francii, Berlínu, válce ve Španělsku. Čtenář sleduje osudy vybraných čtyř osudů-typů (Ilja Erenburg, Michail Kolcov, Segej Treťjakov a Sergej Ejzenštejn) a téměř bytostně cítí, jak se Moskva (i díky jejich prostřednictvím) urputně ucházela o místo jednoho z podstatných center Evropy (vedle Berlína a Paříže). Přičemž specifika stalinistické estetiky, vkusu, konfliktu kosmopolitismu a socialistického vlastenectví (vlastně nacionalismu), samotná postava Stalina a s tím související a přituhující mechanismy totalitního řízení (Velká čistka, procesy s Bucharinem apod.) byla ve světovém kontextu sice originální, ale nakonec velkým omezením. Těžko být světový, když nechci doma cizince a požaduji, aby všichni měli sovětské občanství. (Tady bych doporučil si jako dodatek přečíst knížku Interhelpo z minulého roku, kde se to krásně spojí i s československou zkušení komunistů nadšenců, kteří jedou do asijského Frunze pomáhat budovat vysněný komunismus a jak skončili - právě ve 30. letech.)
Závěrem - knihu velmi doporučuji. Přes určité zmatky, které zmiňuji výše, je to monumentální dílo, které ukazuje velmi plasticky, že stalinismus byl velmi plastický, měl různé valéry a mluvit o něm jen černobíle prostě nelze. A dokládá, že každá totalitní moc nakonec musí požrat sama sebe, což se také stalo.

2 16.01.2021

Upřímně řečeno - knihu jsem si vzal z knihobudky. Ani jsem nevěděl, co to je za autorku. Četl jsem tedy knihu bez jakýchkoliv očekávání nebo doporučování či vědomí nějaké významnosti/nevýznamnosti. Zaujala mě na tom Afrika.
A dočetl jsem velmi citlivé povídky, některé velmi jemně propracované, které ukazují život na farmách s kukuřicí uprostřed Afriky mezi válkami. Jak to u souboru povídek bývá, některé jsou slabší (Svítání na veldu, Mrzutost, Cesta k velkému městu), jiné silnější (Kouzlo není na prodej, Druhá chatrč, Malý Tembi, Slova, která řekl, Mírný útok kobylek, Do nižších poloh), některé jsou trochu plakát (Starý náčelník Mshlanga), ale všechny jsou prodchnuty humanistickým přístupem k životu a nejsou ploché. Ty nejlepší z nich (podle mě Druhá chatrč a Malý Tembi) ukazují život nejednoznačně, člověk si z toho vezme, co myslí a ví, že věci jsou zkrátka složitější. Drtivě nejslabší na vydání z roku 1961 je doslov pana Petra Pujmana, který absolutně nemá co říct a mele prázdnou slámu.
A po dočtení jsem se podíval, kdo je paní Lessingová. A zastyděl jsem se: nositelka všech možných cen, včetně Nobelovy ceny za literaturu, a já to nevěděl. Neznám její další díla, ale tuto knihu doporučuji jako odpočinutí od současného světa, a zároveň jako procházku složitým životem v Africe, viděným dcerou běloškých (Anglických) kolonizátorů, a navíc dětsko-dívčíma očima.

3 03.12.2020

Autor "kápl" na skvělou a málo probádanou (resp. zcela překroucenou) kapitolu dějin. Podnikl historický výzkum, sešel se s poslednímu pamětníky (i potomky pamětníků), nahlédl do literatury i do archivů. Je radost vidět, jak poctivě kus po kusu před čtenářem skládá střípky neuvěřitelného projektu. Je to plastické publicistické líčení celého vývoje československých komun v SSSR, které mnohé skutečně překvapí (viz příběh A. Dubčeka). Nezapomíná na žádnou vrstvu budování, soužití i zkázy, daří se mu vyvracet některé přikrášlené interpretace z minulosti.
Měl bych dvě výhrady: 1. V závěru autor píše, že "kniha záměrně nehodnotí, jen se snaží popisovat děje...". To samozřejmě není pravda, když podtitul knihy zní: "Tragický příběh..." Celý přístup autora, který nedokáže od sebe odehnat je, že příběh, který vypráví, je tragický. Je to stranné a trochu podbízivě laciné. Když je to z historie SSSR, navíc v době stalinských čistek, tak to holt musí být tragické. Ano, jednotlivé příběhy tragické jsou, a to příšerně, protože s většinou zatočil nejtvrdší stalinismus. Ale příběh Interhelpa tragický není. To, že nakonec zaniklo, po té, co vplulo do sovětské ekonomiky a pod komunistické ideologické područí, je tak není tragické, ale logické. Navíc osadníci přijeli pomáhat budovat socialismus, navíc postupně sami a rádi Interhelpo postupně odevzdávali sovětské moci. A že byl tento projekt trnem v oku pětiletkám, a ve vztahu k cizincům apod., je taky logické. Tedy shrnuji - tragika je v osudu jednotlivců, nikoliv projektu jako celku.
2. Na mnoha místech se autor vrací k týmž lidem a týmž situacím, což bohužel čtení poněkud znepřehledňuje. V půlce knihy díky tomu čtenářský tah ztrácí, ale ke konci ho zase nabírá. A prostředek je zajímavý díky různým tematickým řezům.
Přes tyto dvě poznámky je to skvělá kniha, v jemném poznámkovém aparátu přibližující i současným mladým lidem základní historické souvislosti. Dávám si ji do knihovny vedle knihy Kameny na prérii o vystěhovalcích z Čech a Moravy v Texasu. Výborně!

3 23.11.2020

Je to opravdu mimořádná knížka. Je zdánlivě pro děti, je civilní, bez nadpřirozených postav a fantasy prvků, a zároveň plná imaginace. Moc se mi líbila, protože to napětí, které se vytvářelo mezi lety 1914 a 2014, ten vývoj postav a předtucha, hezky gradovaly. Nebudu říkat, jak příběh skončil, ale ta určitá jednoduchost je tady velice funkční. je to na čtení dětem, a přitom to baví i rodiče. Tak přesně takhle to u nás bylo.

6 01.11.2020

Kunderův smysl pro "žert", ale ve podobě kruté směšnosti hraničící se schválností, během níž se odhalí ty nejspodnější proudy lidské existence, je obdivuhodný a odpudivý zároveň. Ale je to právě to napětí, které dělá Kunderu Kunderou a vytváří mu právě ono místo ve světové literatuře. V této knize jakoby zašel ještě dál a zesměšňoval i literaturu samotnou, neboť pokusem napsat text, v němž není ani slovo míněno vážně, dochází ke zpochybnění samotného procesu literární komunikace. Je to pohled na svět jakoby z toho spodního proudu směrem vzhůru, jako by jel po loďce s Cháronem a díval se skulinou na svět, k nám, nahoru.
Těžko tento text označit za román. (Nevím, proč ho tak nazývají.) Je to literární experiment, povídka, (nejen svojí délkou), v níž se stane tisíckrát nic a přesto to vypovídá o životě. Určitě zde vrcholí Kunderova programová práce se směšností a žertem, která od citových Směšných lásek a politicko-citovém Žertu, až po absurdní svět Knihy smíchu a zapomnění, stále nabývá intenzity zejména ve své obecnosti. Ano, Kundera jako by šel během své kariéry od konkrétnosti k obecnosti. Ale sám za sebe bych nesouhlasil, že jde o jeho nejlepší knihu - nestoudně obdivný doslov paní Silvie Rychterové je pro mne odstrašujícím příkladem, jak se nemá psát o literatuře. Všechnu magii, všechno neznámé, všechny pochybnosti, co je významné a co je bezvýznamné, co je směšné a co ne, kdy se smějeme druhým a kdy sami sobě - tohle všechno mistrovství ona Vám vysvětlí a vnutí Vám, co si máte o textu myslet. To je literárněvědný spoiler ne co do děje, ale co do definice podstaty, co má text samotný s člověkem udělat. Tak ten doslov prosím nečtěte.
Naopak je třeba si přečíst text překladatelky, který by se měl dávat jako povinná četba nejen na translatologii. Myslím, že v tomto Kunderově textu platí, že má autory dva, a to zcela rovnocenné. Kunderu a Kareninovou. Klobouk dolu, paní překladatelko!
Sumasumárum, Kunderova kniha jde na hranici srozumitelnosti, ale je možné ji číst v mnoha vrstvách. Každý si z ní něco vezme. Mám pocit, že v jeho "spisovatelském programu" už asi nelze jít dál, tedy pokud by nepřesedlal na poezii.

9 27.10.2020