BarboraJir komentáře u knih

S hlavní myšlenkou o nemrhání časem, který nám byl dán; o neplýtvání talentem a o nutnosti žít život naplno, je možné docela bez výhrady souhlasit. K tomu doplňuje autor dílčí myšlenky často také podnětné, hodné zamyšlení, i když ne se vším je možné souhlasit. Velice často se ovšem opakuje, ale rozsah dílka je takový, že to nakonec ani nevadí. Nepříliš náročná literatura, který ale poskytne množství lárky k zamyšlení.

3 10.03.2018

Smutné a kruté. Četlo se to docela dobře, taky to bylo krátké. Ale ani na Pulitzera ani na Nobelovku mi to nepřišlo. Asi si od Ernesta budu muset přečíst ještě něco dalšího, tohle mě nenadchlo...

3 10.03.2018

Němci vyhráli válku a jak by to v 60. letech v tomto vítězném nacistickém Německu asi vypadlo... nápad moc zajímavý. Zpracování kvalitní - dobrý špionážní thriller (český překlad příšerný), od zhruba 60% nejde kniha ani odložit. Ta základní myšlenka, že nikdo v Německu vůbec netušil, co se s těmi miliony židů stalo, je na jednu stranu dost směšná, na druhou stranu jako selektivní paměť národa docela pochopitelná.

3 10.03.2018

Teda, nějak mě to neoslovilo. Nádherně poetický jazyk (tak krásný, že si od Dyka přečtu i něco jiného... tentokrát asi víc "bělohorského"), ale ten děj mě nestrhl a hlavní myšlenka mi unikala mezi prsty... Ale nejtěžší téma čtenářské výzvy splněno!

3 10.03.2018

Čteno dnes z pohledu čtenáře ze střední Evropy je to hodně zajímaví čtení. Kniha byla napsána v 90. letech. V době, kdy se EU rozšiřovala směrem na východ a na východ. Autor zde na základě historických analogií analyzuje, co to je "Evropa," kde začíná a kde končí. Kdo do ní patří a kdo už ne.
Zajímavé je, že už v roce 1996 předpokládal Judt problémy, s jakými se EU potýká a už tehdy varoval, že by se o nich nemělo mlčet a zametat je pod koberec.
Za nejcennější ovšem považuji tu část, kdy se autor drží svého kopyta. V prvních kapitolách popisuje poválečnou dobu, analyzuje hospodářský zázrak, k jakému došlo a varuje, abychom to samé neočekávali od "poválečné" (míněno po skončení studené války) Evropy 90. let.
Kniha má mnoho skvělých myšlenek.
A nebojte, opravdu není jen pro euroskeptiky. Judt sjednocené Evropě fandí. Jen v její budoucnost tak nějak nevěří.

2 01.06.2022

Hlavní myšlenka knihy je úchvatná - tedy to, že když si žena uvědomí a užívá svou ženskost, najde v sobě víc potenciálu, než se feministickým aktivistkám kdy snilo. Ale mohlo by to mít čtvrtinový rozsah a chvílemi to šlo těmi ezobláboly až za hranici toho, co jsem ochotna pro dobrou myšlenku snést (já si uvědomuji, že to některé čtenářky asi chtějí...). V další části se autorka drží novodobého marketinkového trendu, že k prosazení se na trhu to chce podat zákazníkům svůj autentický příběh. Problém je, že já jí ho nevěřím ani z poloviny, za mě moc autentický není. Ale to šlo přeskočit. Suma sumárum za tu hlavní myšlenku to stojí za to prolistovat, ale spíš doporučují jiné autorčiny knihy, které ještě nebyly přeložené, tohle je prostě moc ezo, moc omáčky a prostě...moc.

2 31.08.2021

Jiný a nový pohled na politiku sovětského svazu - pohledem nejbližších Stalinových spolupracovníků se člověku dostává jiná optika. Autorka navíc jako sociální historička neopomíjí ani názory sovětské veřejnosti, která zde není vnímání jako zcela pasivní masa lidí. Sheila Fitzpatricková představuje proud tzv. kritiků totalitarismu a zde ukazuje přesně proč, protože totalitární přístup k dějinám vyviní téměř všechny kromě totalitního vládce. Nový přístup se snaží o barvitější obraz a tento čtivě napsaný mi připadal docela přesvědčivý.

2 18.04.2021

Nevím, nějak to bylo na mě moc útočné, nekompromisní. Bez ohledu na to, kolik hezkých myšlenek, se kterými veskrze souhlasím, jsem v knize našla. Ten styl mě odrazoval. Nemam to ráda ani u autora ekonomických knih, natož u apologeta křesťanství, to tak úplně nesedí s pokynem sv. Pavla: "buďte připraveni se obhájit s pokorou a mírností." Nebo spíš mě prostě ten "já vím všechno a ty nevíš nic" odrazuje i tam, kde mluví ve prospěch mého názoru a to platí v politice, vědě i náboženství a obecně asi i v životě. Každý to vidí ale jinak.

2 13.09.2020

Historici by měli psát syntézy. Ano, musí vyslovit své interpretace a jít daleko za bezpečné meze ověřených faktů. Ano, odkopou se, protože do díla musí vložit kus sebe, bez osobního názoru není žádná syntéza nic platná. Ale měli by to dělat, alespoň ti nejlepší z nich. Protože to je to, co laiky k historii přitáhne, výklad dějin, kdy čtenář jednoduše drží palce hlavnímu hrdinovi, i když to je abstraktní pojem (národ, stát, myšlenka), ve který vlastně ani třeba nevěří (jako společná Evropa v tomto konkrétním případě pro mě). Každý to asi ale nenapíše tak dobře jako Christopher Dawson. A ano, je znát, že to psal ve 30. letech, kdy žádná evropská jednota svou politickou realizace neměla (v úvodu si takto posteskl - vždy, když něco podobného čtu, říkám si, zda by se ta konkrétní realizace, kterou žijeme, autorům líbila, nebo ne...). A taky nelze souhlasit se vším, poctivá fakta prokládá svými interpretacemi, ale právě proto se to tak hezky čte. A doporučil bych to všem, také (možná především) nehistorikům.

2 28.04.2020

Jedna z nejlepších knih na téma dějin genderu na našem trhu. Autorka totiž dělá gender dějiny tak, jak se dělat mají, a jak to píše málokdo. Tedy bez feminismu, bez politiky a bez předem dané myšlenky. Nesnaží se dokazovat ani teze o mužském útlaku, ani nedokazuje, že muži a ženy jsou stejné, ani není posedlá ženskou/mužskou sexualitou, ani se nepokouší vyvozovat závěry platné pro 21. století (čemuž se v doslovu výslovně brání). Zkoumá ženskou středověkou zbožnost jako fenomén v historickém kontextu s hlubokým citem pro středověkou mentalitu a přichází s mnoha tezemi, které docela obrací způsob, jakým o středověké zbožnosti (nejen u žen) uvažujeme. A to především, jak název napovídá, v otázce jídla: jídla jako symbolu, jídla jako tématu, jídla jako životní reality, která se od naší západní společnosti s plnými supermarkety podstatně lišila. Není to kniha pro laickou veřejnost. Je to sice krásně napsáno a také velmi dobře přeloženo, ale jedná se o poměrně komplexní historickou studii. Ale čeští medievisté nebo historici píšící o genderu, ženských nebo obecně sociálních dějinách, by tuto knihu asi minout neměli.

2 04.04.2020

Některé části textu jsou samozřejmě zastaralé, protože způsobe přípravy akademického textu se s užíváním moderních technologií podstatně proměnil. Ale gró Ecovy knihy zůstává stále platné. Asi není mnoho autorů, kteří by dokázali podat čtenáři docela přesný návod k napsání vysokoškolské práce a přitom ho i pobavit. Ale Umberto Eco to dokázal, ne že ne.

2 06.01.2020

Nebudu předstírat, že jsem všem těm metaforám rozuměla. Ale rozhodně to bylo krásné, nádherná práce s jazykem. Hlavně jsem skutečně měla před očima obrazy různých podob vztahu ženy a muže, metaforu Ráje, prostě to bylo moc hezké. Asi si to přečtu ještě jednou, až si budu s poezií více rozumět.

2 17.09.2019

Lepší než první díl. Zápletka byla lehce přitažená za vlasy, ale jelikož mi celkově dost seděla, tak to autorovi odpustím. Dobbs má skvělý jazyk, jeho postavy samy žijí a člověka nenechají chladným. K tomu velmi originální děj a člověk se hodně přiučí o politické realitě současné Británie.

2 15.08.2019

Původní verze je mnohem lepší než ta Disneyova, celý příběh je propracovaný. Když jsem četla knihu jako dítě, tak jsem z ní byla nadšená a zařadila ji hned na nejvyšší místa svých žebříčků oblíbených knih. Teď v dospělosti, když jsem ji četla synovi, jsem se bavila také. Syn zatím těžko říct, ve dvou letech z něj recenzi nedostanu, tak uvidíme časem, určitě se za pár let k Pongovi a spol. vrátíme.

2 01.07.2019

No, od autora nejvíce opěvovaného všemi liberálními ekonomy jsem čekala víc. Tohle bylo trochu jako zajít do hospody s kamarádem, který má podobné názory jako já, navzájem se utvrdíme ve svém smýšlení a super. Ano, vypsala jsem si některé citáty, které třeba použiji, až půjdu do hospody s někým levicově smýšlejícím. Tak za to ta třetí hvězdička. Ale jinak je to psáno strašně arogantním a o své pravdě přesvědčeným stylem. Stylem: "Liberálové jsou jediní rozumní lidé a všichni ostatní by se měli jít léčit." A to na mě působí tak, že mě okamžitě napadají protiargumenty. Takže místo, aby ze mě, opatrného liberála, udělala kniha liberála přesvědčeného, tak mě posunula daleko zpátky. Samozřejmě, každá kniha, která člověku umožní utřídit si myšlenky v hlavě, je hodna ocenění. Jen si nemyslím, že toto byl autorův záměr. Rozhodně si nemyslím, že by někoho autoritářsky a levicově laděného tato kniha posunula doprava, spíš přesně naopak. Tak, moc prosím všechny liberály, nedávejte to svým opačně smýšlejícím kamarádům číst, myslím, že se to mine účinkem.

2 04.05.2019

Víte proč nepřekládám knihy? Protože to neumím a protože vím, že mizerný překlad může zkazit dojem z dobré knihy. Přípitek není ani tak o Screwtapovi, jak by se mohlo zdát. Přípitek zkušeného ďábla je jen první esej, co je v podstatě docela tvrdá kritika na dobu jen nedávno minulou. Následují eseje či kázání, které nejsou rozhodně jednoduchou četbou - Lewis v nich zabíhá hodně do hloubky po teologické stránce. Ale jako vždy musím uzavřít, že někteří lidé se narodili proto, aby napsali to, co napsali. A i v této knize to platí, i když je mnohem těžší než všechny ostatní které jsem od něj četla.

2 11.03.2019

Pět hvězd dávám hlavně ze dvou důvodů.
A) Kniha je plná odborných výrazů, popisuje složité politické, kulturní a náboženské jevy, o kterých jsem do té doby mnoho nevěděla. A přesto jsem jí nemohla odložit, jednou kvůli ní přejela stanici v metru a dvakrát šla spát o hodinu déle, aniž bych si uběhlého času všimla. A to se často nestává.
B) Druhý důvod je složitější.
Autorův styl je čtivý také vinou toho, že se příliš nesnaží znít zcela objektivně. Asi také vlivem autority své erudice neváží pečlivě každé slovo jako začínající badatel, ale je znát, že své názory už má celkem jasně utvořené a nijak křečovitě se je nesnaží skrývat. Což přidává na čtivosti, ubírá na věrohodnosti. Nevadí to, když se drží svého kopyta. Když zabrousí do vytváření analogií s historií jiných oblastí nebo do hodnocení současné (2015) politiky západních států, už to skřípe.
Ale není to tak zlé. Např.
(1) Mendel má neskrývaně pozitivní vztah k islámu (taky studovat celý život něco, co nenávidím, kdo by to dělal...), což mu ale nebrání popsat také nepěkné stránky ve všech jeho různorodých projevech.
(2) Fakt nemá rád Izrael. Hodně ho nemá rád (což s bodem 1 logicky souvisí). Což mu ale nebrání při charakteristice izraelsko-palestinského konfliktu vypočítat předsudky, argumenty i zločiny obou stran zcela vyrovnaně.
(3) Hodně mu vadí "západní" a hlavně americká politika v otázce Blízkého východu, počínaje kolonialismem do současnosti. Jakkoliv s tím může člověk souhlasit, často to vyjadřuje způsobem, který do odborné práce zkrátka nepatří. Ale upřímně, když se dostaneme k popisu událostí roku 2011, kdy se někteří povstalci pomoci dočkali (Libye), nedočkali/dočkali (Sýrie) nebo si jich nikdo ani nevšiml (Jemen), tak se člověk moc nediví...Ale autor ani tak neochudí čtenáře také o poměrně spravedlivý výčet pragmatických a realistických motivací počínání západních velmocí.
Takových příkladů bych našla více. Je fakt, že mi jistě unikly i jiné, které vlivem neznalosti tématiky nerozpoznám, ale stejně si myslím, že kniha za přečtení a úvod do (tak omílané) problematiky stojí.
Ale bestsellerem se asi nestane.
Odborníkům budou vadit přílišná zjednodušení a neobjektivnost autora. Pro laickou veřejnost bude asi jednoduchý málo a objektivní moc. Nenabízí jako podobné knihy (včetně v knize často vzpomínaného Huntigtona a jeho Střet civilizací) v dnešní době (v každé době?) tak žádanou černobílou pravdu. Neřekne vám, kdo je padouch a kdo je hrdina, to si musíte domyslet sami. Teda, padouchů najdete v knize víc než dost, k tomu spoustu těch obyčejných lidí, kteří na velké události a vznešené myšlenky v každé době doplatí nejvíc. Ale hrdiny by tam člověk hledal marně. Stranu si (trvá-li na tom) musí čtenář vybrat sám. A za to je těch pět hvězd.

2 17.10.2018

Čekala jsem román a on to byl dokument. No, asi proto mě to tak neoslovilo. Harris je skvělý vypravěč, ty postavy vylíčil krásně. A ze začátku mě fakt chytla ona atmosféra západního Německá 70. a 80. let, kdy se navzdory oficiální linii v určitých kruzích za suvenýry z Třetí říše platilo zlatem a každý, komu vůdce třeba jen podal ruku, platil mezi místní smetánkou za celebritu. Potom už mi to ale přišlo zbytečně podrobné a dlouhé. Přečetla jsem to jen kvůli čtenářské výzvě a teď koukám, že to nebylo vydáno roku 1986 a je mi to do výzvy k ničemu. To je fakt fail!

2 21.09.2018

To téma ve čtenářské výzvě (kniha s vánoční tématikou) jsem proklínala. Ale kvůli tomu, aby se do této knihy dokopala a vzala Dickense na milost, to stálo za to. To je tak krásný! Ano, je to prvoplánová pohádka a hlavně Dickens se prostě blbě čte s těmi jeho barvitými popisy. Ale příběh je to kouzelný. Kdo by nepotřeboval občas prohlídku minulosti, přítomnosti a budoucnosti od Ducha Vánoc. Jo, a je to krátké, takže doporučuji přečíst na jeden zátah a pustit nějakou nostalgickou hudbu. Mě k tomu pasovaly The Killers.

2 31.08.2018

Je to krásná kniha. Janáček je mistr ve vytváření psychologického profilu historických osobností, o kterých píše. Jistě, někdy jde se svou interpretací daleko za jistotu poskytovanou prameny, ale vzhledem k jeho erudici a znalosti doby, to není na škodu. Valdštejn v jeho podání opravdu není hrdina, je popsán těmi nejhoršími výrazy, ale přesto s obdivem. I leckterý romanopisec by tuto schopnost záviděl. Až z té knihy zůstane pachuť: v tom příběhu jsou prostě pletichařící nebo rovnou za prachy vraždící prevíti všichni, až na tři do posledního dechu věrné (doslova). Prostě Game of Thrones jsou očividně vedle skutečné historie raného novověku hadr, pokud ji umí někdo dobře napsat a to Josef Janáček umí.