BabaJaga11 komentáře u knih

Zase trochu jiný příběh z 2. světové války – neodehrává se v koncentračním táboře, jako mnoho v současnosti sepsaných příběhů, ale "jenom" v ženské káznici. Autorka byla odsouzena na 12 let za kresby v časopise "V boj", jež karikovaly nacistické Německo a jeho představitele. Dnes něco nepředstavitelného, takovou "palbu" leckdy nedostane ani vrah... A samozřejmě nacistická káznice nebyla žádná slast - práce pro Říši od nevidím do nevidím, jídla tak akorát, aby člověk měl na tu práci sílu, hygiena špatná, povolen jeden dopis za šest týnů (napsat i přijmout)...

Asi by si nikdo z nás takové "štěstí" nepřál, ale přesto si autorka byla vědoma toho, že je na tom mnoho lidí hůř (i těch, kteří hladoví na svobodě, hlavně ke konci války, kdy bylo potravin méně a méně), a nezapomněla to rodině ve svých dopisech zdůrazňovat. Dopisy vůbec hezky dokreslují celé vyprávění o životě v káznici, i když některé detaily se v nich Marešová snaží změkčit nebo o nich pomlčet, aby rodině nepřidávala starosti, věřím, že optimistický tón jejího psaní i jí samotné pomáhat vše překonat.

Trochu mě zarazilo, že vězenkyně, kterým trest během války uplynul, neputovaly po jho skončení většinou domů, ale do koncentračního tábora. Jenže asi v tom byla zrůdná logika nacistického režimu - nejprve trest, tedy práce pro frontové vojáky, a když už vězenkyně nebylo možno z právního hlediska držet v káznici (ano, i tehdy existovaly soudy, jakkoli ovlivněné říšskými zákony, ale nejspíš byly tyto procesy, na rozdíl od toho, co se dlo v koncentrácích, na očích české i zahraniční veřejnosti, tedy musely probíhat "podle práva"), tak raději pryč s nimi definitivně, aby snad nemohly Říši ještě škodit...

Kniha se čte dobře, jen je škoda, že nebyl někde doplněn výčet členů rodiny Milady Marešové, případně jejích přátel. V dopisech se vyskytuje mnoho různých jmen a dost jsem se v tom širém příbuzenstvu ztrácela.

49 15.12.2019

Nesmírně silná kniha! Svým vyzněním se jednoznačně staví proti válce, což je něco, co je zapotřebí v každé době, a proto knihu doporučuji k přečtení každému. Jde zároveň o sondu do myšlení vojáků, mladých mužů, kteří, jak poznamenává jedna z hlavních postav, pokud by se chtěli oženit, potřebují vzhledem k nízkému věku povolení od rodičů, ale zabíjet je jim dovoleno bez omezení. Každý chce přežít - ale co jim zajistí přežití? A budou skutečně moct žít po válce, srovnat se se svým svědomím? Budou moct milovat a vychovávat děti?

Musím říct, že ač šlo ve vztahu k naší zemi o nepřátele, pár postavám jsem přála, aby se konce války dožily. Jenže válka je krutá a ve vteřině dovede zvrátit všechny naděje. Pamatujme na to, až se zas naše média budou ptát, zda bude válka, v podobném tónu, jako kdyby šlo o "katastrofu" typu zdražení benzínu nebo zimní mrazy. Nikdy už nedovolme, aby za nás někdo rozhodl, že se něco takového bude opakovat!

49 08.07.2019

(SPOILER) V této knize je všechno a každý se v ní může najít. Ať už v postavách chvílemi ztřeštěných a jindy zas ideály nabitých teenagerů, v Terese či Bernovi na prahu středního věku, v rodičích či kamarádech hlavních protagonistů. Nenechte se odradit tím, když vám některé postavy budou zprvu připadat zvláštní. Román je zabydlen mnoha lidmi, i těmi "rozumnými". Jenže kdo je vlastně rozumný?

Knihou probleskuje mnoho palčivých problémů současnosti, např. konzumní společnost a život na venkově v souladu s přírodou, kdy se ale většinou ukáže, že to není taková idyla, jak si lidé obvykle myslí. Anebo klimatická změna a s ní spojené extrémy počasí, šíření nových škůdců – a přetrvávající touha po zisku za každou cenu, sobectví a ignorance skutečnosti, že čím dál více lidí se extrémní klima dotýká a ohrožuje jejich existenci. Společnost která je v některých směrech extrémně otevřená a tolerantní (volné partnerské svazky, neustálé změny názoru a životního směru), ale lidé přesto trpí pocitem, že je život nesnesitelný, že je nikdo nevyslechne a pro nikoho nejsou důležití. Mnohé z toho – a ještě ledacos dalšího – autor prostřednictvím hlavních postav a jejich dialogů postavil do příkrého protikladu a je na čtenáři, ať si vybere, co je podle něj správné.

V knize snad nebyla postava, která by mně alespoň na chvíli nelezla na nervy. Jenže nikdo z nás není dokonalý a černobílý a asi nás občas namíchnou i ti, které máme rádi. Takže nakonec jsem se s většinou postav dokázala smířit. Bylo mně líto, že kniha skončila a "nepotkám se" s Teresinou a Bernovou holčičkou. Ale na druhé straně... no, to už by to asi bylo trochu moc přeslazené. Myslím, že vědomí, že nakonec se Terese povedlo to, o čem s Bernem marně snili, na dobrý konec stačí. A říká, že zázraky se dějí a vždycky je naděje, i když jsme to všechno původně chtěli jinak...

48 12.10.2024

Zpočátku jsem musela dát zapravdu některým zdejším uživatelům – děj mi připadal nudný, text ne úplně nejlépe napsaný, vše příliš zamotané, aniž by bylo zřejmé proč. Zřejmě hrála roli i postava Gréty, která mi byla velmi nesympatická, i když jsem s ní do určité míry soucítila.

Část, v niž má Gréta již dospělé děti, které se snaží obstát v životě, jak nejlépe to jde – a že to v té době nebylo jednoduché – se mi četla mnohem lépe a nakonec jsem se rozhodla dát knize čtyři hězdičky, s čímž jsem na začátku vůbec nepočítala. Oblíbila jsem si postavy Norberta, Heleny a Frederika, z nichž každá jinak bojuje s nepřízní osudu. Bavilo mě, jak autorka odkrývá některé důležité skutečnosti teprve mnoho let po válce, či dokonce po smrti některých postav. A přišlo mi moc líto – pokolikáté už? – že se normální lidé, kteří vedle sebe dokázali ještě včera bez problémů žít, nechají oblbnout svými vůdci, a najednou je pro ně soused nepřítel. Někdo dokázal každou dobou proplout slizce jako úhoř a ještě mít vždy ze všeho výhody. Někdo naopak měl smůlu a byl ten "špatný", bez ohledu na své schopnosti a charakter...

48 27.10.2023

(SPOILER) Z nádražní knihovny v Chomutově. Prvních asi 20 stránek jsem protrpěla, říkala si "kdyby se to dalo číst, asi by nikdo nenechal v knihobudce novou knihu, proč jsem si raději nevzala toho Lenze" (v knihobudce byla kniha "Vzor" od Siegfrieda Lenze, nad kterou jsem váhala). Jak poznamenává uživatel ondras666, v knize je totiž řada hebrejských výrazů, přičemž na začátku je jich úplně nejvíc a navíc není úplně jasné, co od knihy čekat.

Bylo štěstí, že jsem při návratu ze služební cesty neměla po ruce jinou knihu ani další knihobudku, kde bych mohla provést výměnu. Protože po (alespoň pro mě) neslaném nemastném začátku mě děj chytil a nepustil. Hebrejské výrazy sice pokračovaly a vysvětlení některých není v textu ani ve slovníčku, ale nakonec jsem naznala, že to má něco do sebe. Příběh je tak trochu více tajemný a je z něj patrné, že i když židovská komunita žila v českých zemích dlouhodobě, kulturní rozdíly mezi Židy a majoritní společností byly mnohem větší, než by člověk čekal. Je to škoda, protože v mnohém byli Židé o hodně napřed. Kniha tak podává svědectví o mnoha historických postavách a skutečnostech. Mnohé je samozřejmě autorova fantazie či přinejmenším neověřená legenda – ale to k dobrému románu patří.

Pár věcí jsem si uvědomila. O pogromech na Židy v průběhu dávnější historie se sem tam nějaké zmínky vyskytnou, ale nikdy mě nenapadlo, že pronásledování trvalo prakticky permanentně a jak krutou podobu mohlo mít. Stačilo, aby se objevil mor nebo něco podobného. Také mě napadlo, z čeho vlastně vznikla legenda o Golemovi – má nějaký reálný základ?

Příběh končí smutně. Odkazuje na nikdy nekončící tragédii židovského národa – ale i na pýchu lidského rodu. Plánovat dětem budoucnost ještě před jejich početím, to dnes asi vyvolá pobavený úsměv. Ale j stále nemálo takých, kteří svého právě narozeného potomka v duchu vidí na univerzitě nebo na stupních vítězů na olympiádě, a ani je nenapadne, že by si syn či dcera třeba chtěli jednou zvolit jinou cestu ke štěstí...

48 27.10.2023

Knížka vyřazená z obecní knihovny – skvělá zrovna do Čtenářské výzvy – kniha, která je v době čtení méně než 20x v přečtených. Tady je ještě velká rezerva, takže se klidně můžete přidat, jestli knihu seženete. A taky je tam vylíčena svatba a minimálně dva pohřby...

Život prostých lidí nebyl nikdy jednoduchý. Po zrušení nevolnictví a napoleonských válkách se sice zdálo, že přichází nová naděje a bude lépe, jenže nikdo nikomu nevěří, všude číhají špiclové, aby ohlídali, zda někdo nevede protistátní nebo proticírkevní (případně obojí) řeči, mluvit rodným jazykem často znamenalo být za hlupáka, před vrchností bylo třeba poníženě sklánět hlavu a líbat ruce... Dovedete si něco takového představit? Já ne, respektive nechci si to představovat... napadá mě, že je celkem zvláštní, že o totalitě se mluví teprve v souvislosti s 20. stoletím...

Vypadá to, že žít začátkem 19. století muselo být hrozné – jenže jak v čem. Vztahy v rodinách, alespoň pokud fungovaly plus minus normálně, byly zjevně intenzivnější, častá utrpení rodiny většinou stmelila, starší členové požívali zasloužené úcty. Alespoň tak to autor popisuje a existuje myslím dost dokladů, že tomu tak skutečně bylo. Ovšem různí blázni, ztřeštěnci a namyšlenci, kteří mysleli, že se dostanou mezi "lepší společnost", když si dcera vezme barona, se taky vyskytli. Bohužel někdy jejich poblázněnost tragicky ovlivnila osudy jejich nejbližších. To je krásně ukázáno na rodině Alžběty Šimkové. Jak málo stačilo, aby se člověk dostal do vězení, byť by byl ochoten pro ostatní udělat první poslední a i v pokročilejším věku kvůli tomu denně nachodit spoustu kilometrů (nakoukněte do mapy, kde jsou Chudenice, kde Borovy, Roupov, Přeštice a další místa na Klatovsku, kde se děj odehrává), to vám zase ukáže Matěj Pivoda. Mimochodem, ten mi byl ze všech postav nejsympatičtější a trochu mě mrzelo, že v závěru byly osudy postav tak nějak useknuté. Vlastně část těch, co mi byli sympatičtí, v průběhu románu zemřela, druhá část se v době, kdy naše hrdiny autor ponechává jejich osudu, potýkala s menšími či většími problémy a nedá se říct, že by kdokoli z nich vedl aspoň trochu spokojený život.

Vedle sedláků, řemeslníků a jim nadřízených správců a duchovních v knize vystupují i známé osobnosti české vědy a kultury: Dobrovský (již starý pán), Palacký (ten naopak mladíček), Tyl (teprve student) a mnozí další. I oni svádějí zápasy s nepřízní osudu – a hlavně s nepochopením okolí, snaží se rozhodnout mezi službou národu a osobním životem, často jde o bolestná rozhodování... i dnes to známe, když se snažíme skloubit pracovní a osobní život – i dnes je to těžké, i když většinou z jiných příčin.

Není-li vám zatěžko číst knihy s pomalejším rozjezdem, s popisy malebné přírody, která doprovází poutníkův krok, příběhy obyčejných lidí, které není potřeba složitě vymýšlet, a přesto čtenáře zaujmou, je tohle kniha přesně pro vás. Já jsem si ji moc užila – ale pošlu dál, protože další knihy čekají na místo v poličce i na mé čtenářské oko a srdce :-).

48 24.01.2020

Hledala jsem do Čtenářské výzvy nějakou knihu s dnem týdnu v názvu. Protože jsem ve své knihovničce žádnou neměla a protože mi přišlo avízo z antikvariátu, že tam mají některé, mnou již delší dobu poptávané knihy, podívala jsem se rovnou i po knize k příslušnému bodu výzvy. Moc jich tam neměli a většina z nich je na DK hodnocena nevalně. "Od pondělka do neděle" nikdo nehodnotil, ba nebyl tu (a není dosud) ani popis knihy. Ano, přesně to chci – zajíce v pytli! :-)

A přišly knížky! Věděla jsem, že tahle bude tenká (nemám místo v knihovně, takže takové knihy se hodí), věděla jsem, jak bude vypadat obálka – a to bylo zhruba všechno. No dobře, ještě název a autor :-).

Byly to verše! Náklad necelý tisíc výtisků. Regionální vydavatelství. Vlastně něco z toho ještě na DK uvedeno je, ale já to tak nějak zazdila :-).

Verše zaujmou svojí prostotou a rytmičností, na první pohled připomínají mnohé z nich říkanky pro děti. Ostatně, v doslovu editor odkazuje na některé dřívější práce autorky, v nichž přiznává, že na nic jiného než na tvorbu pro děti by si ani netroufla. Ale to byla její raná tvorba. Později se věnuje hlavně tvorbě o tkalcích - bylo to i její povolání. Pro mě španělská vesnice, neb v mém kraji tkalcovská tradice není a nikdy nebyla. Takže občas některá slova mi nepřipadala ani povědomá, natož abych jim rozuměla :-). Ale bylo jich jen pár.

Ne všechny verše jsou o tkalcích, přadlenách a těžkém životě lidí v Podorličí. Najdou se tu i modernější motivy (např. Když to první auto jelo, Paní Široká), anebo básně o přírodě.

Alespoň krátký úryvek z básně Sestry (str.46), která se mi líbila nejvíc z celé sbírky:

"Jako dvě pentlice
jsou naše Orlice,
jedna je divoká,
druhá je tichá,
jedna si zabouří,
druhá si vzdychá,
a přece, a přece
obě dvě sestry jsou,
obě si z křišťálu
pramínky naberou."

48 15.01.2020

Kniha je čtivě napsaná, přečetla jsem ji během několikahodinové jízdy vlakem. Někde mě trochu rušily neobratné formulace, které přičítám překladu, který vznikal ve spěchu. Také si myslím, že jméno "Lale" není v knize správně skloňováno. Proto ubírám jednu hvězdičku. Kniha nás samozřejmě zavádí do největších hrůz 20. století. Co potřebujete k přežití? Odvahu, lásku bližních - a samozřejmě taky trochu štěstí. Lale se rozhodl jít štěstí naproti, polepšit si, když to šlo. Může se to zdát trochu nefér. Ale těžko říct, co bychom dělali na jeho místě my, kdo jsme se v podobné situaci nikdy neocitli. Sympatické je, že se snaží pomáhat mnoha dalším lidem. Přesto jej i jeho lásku Gitu, se kterou se po válce vzali, až do konce života trápí výčitky. A to je myslím cosi velice realistického. Mít štěstí - a vidět tisíce jiných, kteří je neměli, je kruté.

48 12.12.2018

Je úžasné, kolik toho autorka do této útlé knihy dokázala vtěsnat. A všechno to je důležité poselství, i když na první pohled se může jevit podivně, možná až nesrozumitelně, a ano, někdy i komicky.

Plynutí života. Mládí, kdy nám stáří připadá tak vzdálené, že si nepřipouštíme, že všechno bude jinak. Že něco už zkrátka nepůjde a že nejde jen o chůzi o holi a svalový třas, ale že možná ani nebudeme umět říct, co cítíme, co si myslíme, co chceme... Stáří, kdy nám najednou připadá, že jen málo věcí v životě má skutečný smysl. A že tomu, co smysl má, jsme možná věnovali mnohem méně času než povrchnostem. Že jsou věci, které jsme chtěli stihnout – a z různých důvodů se to nepovedlo. Říkají nám, co bychom měli, jaké cvičení dělat, abychom zpomalili ztrátu sebe sama – ale poslouchat různé poučky a prognózy je to poslední, co chceme.

Z některých momentů v knize mrazí, aspoň když už člověk dozrál do věku, kdy stáří je na dohled, i když si stále říkám, že to není možné, vždyť dvacet mi bylo někdy včera... Ale najdou se i hřejivé momenty. Mezigenerační sounáležitost přece jen funguje a snad tomu tak zůstane, snad se staří lidé nebudou muset v závěru svého života obklopit roboty... Snad bude vždy čas i vůle dělat dobré skutky, i když někdy vypadají bláznivě.

Na Mišku, Marii a Jéroma asi jen tak nezapomenu.

47 07.07.2024

(SPOILER) Mohu souhlasit s tím, že kniha se četla dobře. Navzdory vyššímu počtu stran jsem ji zvládla přečíst rychle. Zasazení děje do okolí Rokycan pro mě bylo originální, na žádnou jinou knihu z této oblasti jsem zatím nenarazila. I zde se ukazuje, jak události "velkých" dějin mohou jednotlivé aktéry doslova převálcovat, aniž by jednotliví hrdinové měli možnost proti tomu něco podniknout.

Knize bych bez problémů dala pět hvězdiček, kdyby si autorka dala trochu víc práce s dobovými detaily (nikoli nepodstatnými) a časovou osou příběhu. Například to, že Emilka se během osvobození domluvila s americkými vojáky anglicky, protože angličtinu měla ve škole, naprosto popírá reálie období 1. republiky a 2. světové války. Ve školách se vyučovala němčina, na gymnáziích latina, řečtina, francouzština. Angličtina snad někde na vysokých školách – jenže Emilka vystudovala dvouletou hospodářskou školu a neměla ani maturitu. Podobných "přešlapů" je v knize víc, jak už upozorňovali mnozí čtenáři přede mnou.

Ještě víc mi vadila práce s časovou osou, kterou bych nazvala jako vysoce neprofesionální... někdy mi dokonce připadalo, že si autorka dělá z čtenářů legraci. Nejde o ty dlouhé skoky, třeba o deset let, někdy to ani nejde udělat jinak, jinak by kniha měla 800 stran a čtenáře by asi nudila. Jde o to, že struktura knihy je naprosto matoucí. Hlavní kapitoly jsou jen tři, podle tří hlavních hrdinek románu. A uvnitř každé z těchto kapitol se řadí číslované dílčí kapitoly, pěkně jedna za druhou, mezi nimi je jen prázdný odstavec. Čekala bych, že když se přeskočí deset let, že to autorka zohlední. Ideální by bylo alespoň nějaké datování, stačil by roka a roční období, např. jaro 1945. Možná toho nebyla schopna – vyžadovalo by to totiž mnohem pečlivěji nastudovat historii jednotlivých míst, protože když děj zasadíte do existujících měst a obcí a ke konkrétnímu datu, tak nějak se čeká, že alespoň v rámci "velkých" dějin si nebudete vymýšlet a ověříte si třeba i takové věci, jako kolik lidí jaké národnosti bylo během osvobození zabito a za jakých okolností. Pak se z toho dalo vybruslit velmi snadno tak, že by text byl jinak členěn a skupiny podkapitol z jednoho období byly nějak jasně označeny a začínaly by na další stránce. Bohužel jsem během knihy získávala stále větší dojem, že autorka se v časové ose sama zamotala a že už ani neví, kolik let je kdy jejím postavám. Vědět to od začátku, asi bych si dělala poznámky a časové údaje porovnala, ovšem vracet se v tak špatně strukturované knize se mi nechtělo, byla by to spousta času navíc. Jsem ale přesvědčena, že chyby tohoto typu v knize jsou. Například v jedné části knihy se dozvídáme, že v roce 1968 bylo Janě 17 let, skoro 18 (nevím už přesně, k jakému období roku se údaj vztahoval, ale každopádně v roce 1968 mohla mít Jana max. 18 let). Skok o 10 let, přeneseme se do roku 1978 – a Jana o sobě tvrdí, že je jí 30 let. Anebo mi něco uniklo? Nějaký skok o dva roky ještě před skokem desetiletým?

Hodně čtenářů píše, že je kniha smutná a depresivní. To je pravda, ale je to věc, kterou bych brala jako nutnou součást takové knihy, která zahrnuje různá pohnutá období našich dějin. Co ale nepochopím, je vztah autorky k jejím postavám. Ano, čtete dobře, vztah autorky k postavám, ne postav k sobě navzájem. Autorka vytvořila (zčásti i kvůli neznalosti dobových reálií) postavy, kterou jsou buď uvěřitelné, ale krajně nesympatické (např. Mírek a jeho otec), anebo takové, které sice určité sympatie vzbuzují, ale nakonec čtenáře otráví tím, jak si stěžují na věci, pro které se ale vlastně rozhodly dobrovolně (Emilka), anebo se postupně "vybarví" jako postavy zahleděné do sebe, s nedostatkem citu pro druhé (Jana a její vztah k Johance); druhá skupina postav příliš uvěřitelná není. To je ale můj subjektivní názor a každý čtenář může postavy románu vnímat jinak. Pochybuji ale, že u většiny čtenářů bude vztah k postavám kladný.

47 01.04.2024

(SPOILER) Četla jsem už více než před 10 lety a tehdy se mi kniha moc líbila, i když mnoho si z ní už nepamatuji (= signál, abych si ji znovu přečetla :-)). Vzpomněla jsem si na ni docela náhodou nyní při čtení jiné, s tématem moc nesouvisející knihy "Příměří" od P. Leviho. Konkrétně, vytanul mi na mysli příběh z příběhu "Dlouhá cesta domů", který je součástí knihy "Obejmout život". Píše se v ní o tom, jak krásná, úspěšná, inteligentní a vždy dobře upravená žena po zemětřesení v jednom americkém městě absolvuje cestu domů pěšky, protože nefunguje žádná doprava. Jde dlouhé hodiny, samozřejmě na takovou "túru" není vybavena, boty (lodičky) zanedlouho zničí a odhodí. Domů se přesto dostane ve zdraví, což byl, alespoň z mého pohledu, malý zázrak - představte si jít bosí městem, přelézat trosky... není to úplně příjemná představa. Autorka příběh vyprávěla z jiného důvodu, šlo o vztah dotyčné ženy a jejího snoubence, vztah, který po této příhodě doznal velmi pozitivních změn. Mně ale v paměti utkvěly hlavně ty boty a to, že by měl být člověk kdykoli připraven na dlouhý pochod. Leviho kniha, kterou zanedlouho dočtu a okomentuji, mi v tom dává za pravdu, byť celé to srovnání je, to uznávám, hodně mrazivé...

47 27.09.2020

Nalezeno svého času v českobudějovické nádražní knihovně, a tak jsem si knížku vzala s sebou do vlaku. I když je určena spíše mladším ročníkům, četla se mi dobře. Jednoduchý příběh, život na hájence, v lůnu přírody, rozvíjející se vztah dvou mladých lidí.

Vlastně životní osudy hlavní hrdinky mají blízko k tomu, co v mládí prožívala moje generace – život na vsi, nebo dokonce na hájence u dědy (hájenka pro mě byl sen, který se konal aspoň o jedněch prázdninách u známých mojí spolužačky, dodnes na to ráda vzpomínám), práce venku (na zahradě, na poli nebo v lese), na chození po zábavách nebyl moc čas ani peníze a ani nás to moc netáhlo... a když už, tak žádné ponocování!

Telefon jen pevná linka, kterou neměl zdaleka každý (a leckde nebyla ani telefonní budka, chodilo se volat třeba od sousedů nebo z JZD), vrcholem elektroniky byl kazeťák, později walkman, naopak počítače, tablety a podobné vymoženosti jsme neměli, neb to buď ještě neexistovalo, anebo nebylo k dispozici pro běžné uživatele... Zato těch táboráků nebo podzimních ohníčků s opékáním brambor, koupání, třešní, sladkého hrášku a vařených kukuřičných klasů, ořechů v zelené slupce, sládnoucích švestek, koupání v řece, běhání naboso... toho všeho jsme si užívali plnými doušky. Z výletů, táborů a vandrů jsme posílali pohlednice a dopisy, které leckdy dorazily až v době, kdy už jsme byli zpět doma :-). A rodiče to přežili! Dnešní mládeži to musí připadat jako z doby před 100 lety... :-).

47 26.07.2020

O vrcholový sport a sportovce jsem se nikdy nijak zvlášť nezajímala. Ke knize mě přivedly dvě věci – jednak autorka Ilona Borská, která píše biografie velmi čtivě a napínavě, jednak možnost získat knihu v dobročinném bazaru a přispět tak na dobrou věc.

V knize se prolínají rozhovory autorky s gymnastkou Evou Bosákovou, které mají formu vzpomínek na její kariéru, a vypravování autorky. Nádherně vykresluje nejen to, co se při trénincích, na závodech i v osobním životě Evy Bosákové rok za rokem odehrávalo, ale i to, jaké byly její niterné pocity před vrcholnými výkony na olympiádách a MS. Zajímavé bylo i líčení podmínek ve sportu obecně v 50. a 60. letech 20. století (myslím, že dnes si sportovci nic takového nedovedou představit) či sportovních zájezdů do některých zemí. Mezi nimi nechyběly Finsko, Itálie, Austrálie nebo Čína.

U povídání z Číny jsem mě zaujalo líčení zdravotní situace v nám dnes notoricky známém Wu-Chanu: "Tady už je chřipka v plném proudu. Dělají se proti ní hygienická opatření, lidé chodí po ulicích s rouškami přes nos i ústa, telefonní sluchátka mají antiseptické povlaky. Jenomže chybí patrně to nejpodstatnější: přirozená obranyschopnost organismu". Asi se toho moc nezměnilo, byť podvýživu, která byla tenkrát pravděpodobnou příčinou chřipkových epidemií, z šíření koronairu dnes asi vinit nemůžeme. Po přečtení této pasáže v knize a taky nedávné zprávy o tom, že španělští vědci našli stopy koronaviru ve vzorcích odpadních vod ze Španělska z roku 2019, tedy s původem viru ve Wu-Chanu to asi nebude tak žhavé, nemůžu nepřemýšlet o tom, co asi Wu-Chan má tak zvláštního z epidemiologického hlediska... je to ještě něco víc než vysoká koncentrace lidí?

A ještě o řádku let později postřehy z USA, kde byla Bosáková na kulturně-sportovním turné poté, co musela opustit národní reprezentaci:
"Já to znám, panenky", kývl stařec s tváří poskládanou do uzoučkých, opálených vrásek. "Každého večera člověk myslí, že ráno snad ani nevstane. To je – jak se to poví po česku? – krisis. Tady tak dělají všichni a každý se hanbí přiznat, že už nemůže." (ze setkání s krajany krátce po vystoupení skupiny, přičemž za půldruhé hodiny měla skupina být jinde na dalším vystoupení)

"Jestli Eva někdy pocítila nechuť předvádět se nějakému obecenstvu, pak to bylo tady, a věděla, že lidé ze souboru jsou na tom stejně. Tady, kde první večer po vraždě [Johna Kennedyho] fungovaly beze změny programu a byly do posledního místa obsazeny všechny zábavní podniky, kde městská opera dávala v plném lesku pro dva tisíce diváků Verdiho Maškarádu, jakoby se vůbec nic nestalo". (úvahy před vystoupením v Dallasu)

Čtení jsem si moc užila a dozvěděla jsem se i ledacos nového. Vřele doporučuji i nesportovcům :-). Jen kvůli nedostatku místa knihovně posílám dál v naději, že kniha osloví i další čtenáře.

47 28.06.2020

Tak to tedy byla síla – klobouk dolů před autorkou a hlavní protagonistkou knihy Elyn Saksovou! Její celoživotní boj s vážnou duševní chorobou, schopnost jít za svým cílem, může být inspirací pro všechny lidi, kteří si myslí, že kvůli nemoci, ať již duševní či tělesné, nemohou vést plnohodnotný život. Někdy to možná doopravdy nejde tak, jak by člověk chtěl, ale nevzdávat se a jít až tam, kam nemoc dovolí (kolikrát je to mnohem dál, než si myslí lékaři) je cesta, která vede k pocitu naplnění.

Během čtení mě napadaly různé otázky, mj. jak bych reagovala, kdybych se dostala do podobné situace, jako přátelé Elyn, z nichž někteří neměli o její nemoci potuchy, a pokud ano, jejich představa byla hodně odlišná od skutečnosti. Napadalo mě také, zda to, že dítě vyrůstá "v bavlnce", v dobrém materiálním zázemí, nakonec nevede k tomu, že přechod "do života" nezvládne úplně dobře a zda právě toto nemůže vést k propuknutí duševní choroby. Ale nejsem odborník a jak už zde bylo zmíněno, u Elyn se těžká duševní porucha vyskytovala i v rodině.

Líčení bylo nesmírně sugestivní a brzy jsem zjistila, že mi nedělá moc dobře číst tuto knihu večer před spaním, protože se mi pak před očima vyjevuje ledacos z toho, co Elyn vyprávěla svým terapeutům, tedy nic, po čem by člověk toužil, když jde spát. Holt silná obrazová představivost nemusí být vždy výhodou :-). Knihu určitě lze doporučit lidem, kteří mají nějaký podobný problém, ale pozor, místy je to fakt dost drsné (třeba okamžiky z téměř "středověké" léčby, než se Elyn dostala k vhodným terapeutům). A samozřejmě každý, kdo se zajímá o lidskou psýchu, si v knize najde své. Po přečtení jsem si dokonce začala říkat, že nebýt tolik zaneprázdněna, přihlásila bych se dálkově na studium nějakého „psychooboru“.

47 21.06.2020

Asi tak do poloviny knihy jsem myslela, že jí dám maximálně tři hvězdičky. Nemohla jsem si zvyknout na styl vyprávění, díky němuž jsem to, co jsem přečetla, vzápětí zase zapomněla, a nebyla jsem schopna vidět v knize příběh, vlastně celou paletu vzájemně více či méně provázaných příběhů. Možná, že kdybych věděla, jak se věci mají, byla bych při čtení pozornější, ale jelikož zde píšu první komentář, nevěděla jsem, do čeho jdu. Jen mi bylo trochu divné, že kniha je ověnčena cenami, ale tady na DK kdovíjak vysoké hodnocení nemá...

Ještě k tomu stylu vyprávění – ten je skutečně originální, není zde totiž jeden vypravěč-pozorovatel, ani nevypráví hlavní hrdina – doktor Sachs – ale vyprávějí jeho pacienti a blízcí. Ovšem je to něco jako sonda do jejich hlav, čteme především to, co si oni o Sachsovi myslí, méně již to, o čem s ním mluví. Totální zmatek, navíc kniha je překlad z francouzštiny, samozřejmě jména lidí jsou ponechána jako v originále, a když máte třeba tři různá příjmení začínající na "g", budete je schopni rozlišit asi tak snadno, jako cizinec, kterému byste předložili k zapamatování například příjmení "Vrba" a "Vrána" – prostě v těch jménech se bezpečně ztratíte. Tím spíše, že na začátku nejsou některé postavy pojmenovány jménem, ale "pán v čapce" apod. Pokud chcete potrénovat pozornost a paměť, tak tato kniha je ideální tréninková pomůcka :-).

Někdy kolem poloviny mi to ale začalo dávat smysl. Některé postavy se objevily už poněkolikáté, takže jsem byla schopna si je zapamatovat. Taky mě už přestalo rozčilovat opakování některých popisů – např. činností lékaře. Zjevně šlo o to, aby se čtenář lépe vžil do pocitů lékaře, který stráví velkou část svého času rutinní administrativou a podobnými věcmi a na vlastní léčení už tolik času nemá. Stejně tak autor dokonale vykreslil čekání pacientů na lékaře, ať už v čekárně, anebo doma.

Postupně v knize vykrystalizuje několik příběhů, které končí tak rozmanitě, jak rozmanitý je život sám. Ledacos se dozvíme jen v náznaku a vzpomeneme si, že první náznak byl v knize už o 100 stránek dříve, jenže nejsme schopni to místo najít a přečíst si je znovu (právě za to dávám hvězdičku dolů – v obsahu jsou jen názvy "velkých" kapitol, ale nikoli podkapitol se jmény osob... a jelikož některé podkapitoly jsou dlouhé méně než jednu stránku, hledejte je na více než 450 stranách knihy!)

Co se mi na knize nejvíc líbilo, byla upřímná snaha dr. Sachse pacientům pomoci – a frustrace z toho, že se to ne vždy daří, že lékaři jsou vedeni k tomu, aby prodlužovali život, ale často i utrpení člověka. V druhé polovině knihy jsou zahrnuty texty fiktivního dr. Sachse – dopisy, eseje apod. na toto téma, a je to velmi poučné čtení. Někdy, hlavně zezačátku mi připadalo, že Sachs je takřka "nadčlověk" bez jediné chyby, ale postupně se čtenáři vyjevují i jeho slabé stránky, kterých není zrovna málo. Jenže je to hrdiny autentický, hledající, pochybující – a přesto stále připravený pomoci.

Knihu jsem si zařadila do čtenářské výzvy jako knihu s obálkou, která se mi nelíbí. Rozhodla jsem se vybrat skutečně knihu, jejíž obálka, pokud bych ji viděla v detailu, by mě odradila když už ne od čtení, tak určitě od koupě knihy. Překvapivě jsem takových knih vyhrabala ze svých zásob knížek ke čtení hned 10 (a asi by se jich našlo i víc), a tak jsem mezi nimi losovala a vylosovala Sachsovu nemoc. Tu knížku jsem získala v dobročinném internetovém bazaru, ano, nikdo jiný ji nechtěl. Ovšem na fotce ta obálka nevypadala tak děsně. Až když jsem knihu držela v ruce, přemýšlela jsem, zda se v tiskárně při tisku barevného přebalu obálky rozlila šedá barva i tam, kde neměla, anebo jsou ti zamlžení šedí lékaři a o něco méně zamlžená šedá krajina tak vytištěni schválně (jelikož stejný design, i když v jiných barvách, mají i obrázky na tvrdé desce pod přebalem, asi je správně za b). A musím říct, že mě ta obálka odpuzovala docela dost a docela dlouho :-).

Jestli se tedy nebojíte spletenců mnoha postav a dějových linií, ba dokonce se v nich vyžíváte, určitě si tuto knihu přečtěte :-).

47 19.02.2020

Už vůbec nevím, kde přesně jsem výtisk 1. vydání této knihy získala, zda v bazaru na DK, anebo v některém z internetových antikvariátů. Každopádně nešlo o knihu, na kterou bych měla "políčeno", ale o takovou, kterou jsem si přihodila k objednávce, "aby to stálo zato, když už platím poštovné" :-). Někdy se ukáže, že ta knížka navíc je lepší, než bych čekala, a že úmysl poslat ji po přečtení "do oběhu", nebudu moct splnit. A to je případ knihy "Nejsevernější lékař".

Asi by si na čtení ještě chvíli počkala, ale díky čtenářské výzvě se mi náramně hodila, protože ji napsal dánský autor; žádného jiného Dána jsem totiž neměla po ruce. To mi nikterak nevadilo – mám ráda knížky o polárních krajích a jejich původních obyvatelích, takže už proto jsem se rozhodla nepátrat po jiné dánské literatuře. A jsem moc ráda, že jsem si vybrala právě tuto knížku.

Bylo to moc hezké čtení, napínavé a hlavně psané od srdce. Líbilo se mi, že dánský lékař Aage Gilberg, který je autorem knihy, se s Eskymáky dokonale sžil, měl je rád a mnoho se od nich naučil. Ten vztah byl ale vzájemný a vlastně začal tím, že Aaage i jeho žena Lisbet byl v místní komunitě nadšeně přijati, všichni jim prokazovali úctu – ale zároveň byli nesmírně srdeční. Není divu, že když se Gilsbergovi po patnácti měsících museli vrátit do Kodaně, byli najednou rozčarováni z života, jaký dříve vedli a jsou nuceni opět vést. Ve společnosti plné přetvářky, podvodů, pomluv... ne, nemysleli tím, že by dánská společnost byla tak prohnilá, ve srovnání s jinými evropskými národy, ale naopak obrovský smysl pro přátelství, odpovědnost vůči rodině, čestnost a poctivost, které zažili u grónských Eskymáků v osadě Thule a okolí. Je ovšem otázka, jak to v těch místech vypadá dnes, po více než 80 letech od doby, kdy v Grónsku působil Aage. Jak se na tamním prostředí a lidech podepsaly změny životního prostředí, ale např. i turisté, kteří se dnes nevyhýbají žádnému koutu zeměkoule.

Kniha je doplněna fotografiemi, které jsou sice černobílé, ale vzhledem k době a podmínkám, v nichž vznikaly, velmi kvalitní (napadá mě, co dnes, zda a jak vůbec v extrémních mrazech fungují digitální fotoaparáty :-)).

Zajímavý byl i doslov překladatelů, kteří se snažili najít i českého polárního lékaře. Povedlo se – a od dotyčného se dozvídáme o skromnosti a pokoře severských obyvatel, kteří s mnoha bolestmi čekají na svého lékaře i několik týdnů. Jaký rozdíl oproti rozmazleným Evropanům! Ovšem dodejme, že moje vydání knihy je z roku 1947; myslím, že dnešní poměry, kdy je ve městech lékáren téměř více než prodejen potravin, a přesto jsou lidé čím dál víc nemocní, by pan doktor, kdyby žil, asi jen tak nerozdýchal.

Jediná "vada", kterou jsem na knize našla a která vlastně slouží knize ke cti, bylo toto: můj výtisk byl ještě předtím, než se ke mně dostal, čtený asi už mnohokrát, a tak nejenže na poměrně tuhých a odolných stránkách vznikly oslí růžky a některé listy se uvolnily, ale musela jsem dávat velký pozor, aby se mi brožovaný výtisk úplně nerozpadl v rukou :-). Všem zájemcům o polární kraje vřele doporučuji, pokud knihu seženou. Svůj výtisk ale do oběhu už nepošlu, hned mu jdu najít místo v knihovně :-).

47 19.01.2020

Když jsem zjistila, že jedno z témat čtenářské výzvy bude kniha, kde hlavní hrdina má vaše/moje vysněné povolání, přemýšlela jsem, které povolání si vybrat. Jedno moje vysněné povolání sice vykonávám, ale o tom bych knihu sháněla jen dost těžko... i když možná o Tadeáši Haenkem někdy někdo knihu napsal, ale bádal v tropech – a tam se mi nechce :-).

V záloze mám naštěstí i další vysněná povolání, která mě sice neživí, a když, tak jen příležitostně o dovolené, ale nejsou o nic méně vysněná, než to první. A k nim patří i povolání rybářské. Nadšeně jsem se tedy začala rozhlížet po knihách, kde je hlavní hrdina rybářem. Ač jsem takových knih přečetla plno, měly tu chybu, že hlavní hrdina byl rybář sportovní, tedy rybařina byla jen jeho koníčkem. Kniha o rybáři profesním, nejspíš tedy rybničním, která by byla beletrií, mě žádná nenapadla, a tak jsem se vrhla na rybáře mořské, kteří jsou nejen rybáři, ale i námořníci (další vysněné povolání – zdědila jsem po mamince, tedy ne to povolání, jen ten sen :-)).

Islandský rybář má vlastně více hlavních hrdinů – rybáře Yanna a mladičkého Silvestra, Silvestrovu babičku a Yannovu snoubenku, později ženu Gaud. Rybáři vyplouvající každého jara z Bretaně až ke vzdálenému Islandu a vracející se koncem léta či začátkem podzimu s nákladem ryb, neměli lehké živobití. Věčné bičující větry, rozbouřené moře, zima, chlad, nevyspání... když šly ryby, pracovalo se neustále, i v noci, střídali se po skupinách. Ale přiznám se, že bych si asi spíše zvykla na neustálé nebezpečí, než na život babiček, matek, snoubenek a manželek rybářů, které s každodenné úzkostí čekaly, zda se jejich vnuk, syn, snoubenec či manžel vrátí... zpravidla se nevrátili všichni a některým rodinám moře postupně vzalo všechny muže.

Děj románu je velmi jednoduchý a dýchne z něj na vás spíše smutek – nejen kvůli nelehkým, často tragickým osudům bretaňských rybářů, ale i díky podmanivému líčení drsné přímořské krajiny, plné studených žulových skal, kde téměž chybějí stromy a kamenné domky obrostlé mechem se choulí pod skalními převisy či mezi kopci, aby byly aspoň trochu chráněné před větrem. Ano, příběh je smutný, ale čiší z něj obrovská láska prostých lidí k jejich rodinám, a je jedno, zda jde o starou babičku, anebo dosud nedospělého mladíka, jejich city jsou stejně vřelé.

Více neprozradím, snad jen to, že kniha se hodí i do jiného tématu letošní čtenářské výzvy – je tam podrobně popsána jak svatba, tak pohřeb...

47 16.01.2020

Začala jsem číst už před mnoha měsíci, knihu jsem tenkrát "schroustala" skoro celou, až na posledních pár stránek. K těm jsem se nějak nemohla dostat - až teď, abych knihu mohla poslat dál a udělala si místo v knihovně :-).

Určitě zajímavé myšlenky, občas je fajn si podobnou knihu přečíst, i když dnes už nevěřím, že by mi tato nebo podobná kniha mohla nějak zásadně změnit život. Pro někoho je to inspirace, pro někoho návod, pro někoho kapka naděje, že život je dobrý, i když nám to tak někdy nemusí připadat – vyberte si. Osobně na návody nedám, ale inspirací nepohrdnu – a nadějí už vůbec ne.

Co mě oslovilo? Bylo toho víc, ale na těch posledních pár stránkách se mi nejvíc líbila tato představa (str. 149):

"Existujete v miliardách různých podob, protože jste Život, a ten nemůže nikdy umřít. Jste ve stromech a motýlech, v rybách a ve vzduchu, v měsíci a slunci. Kamkoli jdete, tam jste, tam na sebe čekáte".

47 09.01.2020

Knížka plná napětí, která se dobře čte – ale také plná popisů brutálních praktik, jimiž byli dělníci kácející a zpracovávající stromy v pralesích nuceni k co největšímu výkonu. Slabším povahám nedoporučuji, protože to, co všechno byli majitelé podniků a jejich poskoci schopni udělat, je dost podobné mučení v koncentračních táborech. Není divu, že se dělníci (v podstatě novodobí otroci) jednoho dne vzbouřili a brutalitu mnozí opětovali podobnou brutalitou.

Majitelé dřevařských podniků se často oháněli tím, že indiáni a další dělníci si za své postavení mohli většinou sami. Ale jak si něco podobného může člověk "zavinit", ukazuje autor na příběhu indiána Cándida, s nímž se setkáváme ve chvíli, kdy jeho žena onemocní. Pro nás banalita, pro chudé lidi v Mexiku (ale nejen tam) na počátku 20. století katastrofa - lékařská péče je drahá a je snadné se zadlužit... Manželčina nemoc odstartuje tragédii Cándidovy rodiny. Právě na ní autor ilustruje bezcitnost všemocných pralesních podnikatelů. Škoda jen, že v závěru knihy, kdy propukne otevřené povstání dělníků, se Cándido tak nějak ztratí v davu a již se o něm a jeho rodině nic nedozvíme...

Musím říct, že nemám ráda revoluce, a to z toho prostého důvodu, že upřímná touha po svobodě, po důstojném životě, zkrátka po tom, aby každý člověk měl zaručena určitá základní práva, se obvykle zvrhne v něco jiného. Ti, kvůli nimž se obvykle revoltovalo, buď včas otočí, anebo se ukryjí na výnosných "teplých" postech, naopak mnozí z těch, kteří nic zlého neprovedli, jen se ocitli v nesprávný čas na nesprávném místě, leckdy platí cenu nejvyšší. Sami revolucionáři se pak mnohdy chovají stejně, ne-li hůře, než jejich tyrani, ty rozumné a lidsky smýšlející revoluce často vyhodnotí jako "málo revoluční" a prostě je smete... Snažme se žít tak, aby nebylo utištěných a nebylo třeba revolucí...

47 24.12.2019

Vždycky, když si přečtu knížku, jako je tato, nemůžu se ubránit dojmu, že ti nejlepší z nás končí svůj život předčasně, ať již nešťastnou shodou okolností, anebo ve službě zbytku lidstva. A je mi z toho smutno.

Příběhy francouzských výsadkářů jsou čtivé, plné napětí a často neuvěřitelné. Co všechno jen byli tito vojáci (civilním povoláním ovšem zpravidla něco úplně jiného) ochotni podniknout jen pro to, aby se mohli stát součástí vojsk Svobodné Francie a aby mohli bojovat za svoji vlast! Kniha, jež vychází ze skutečných událostí 2. světové války, popisuje jejich útěky do ciziny, často velmi komplikovanou cestu do Velké Británie a tam velmi náročný výcvik. Následovalo netrpělivé čekání na návrat domů a zapojení do bojů.

Sympatická byla obrovská podpora civilního obyvatelstva, včetně žen, dětí a starých lidí, i když věděli, že pokud budou vyzrazeni, ušetřen nebude nikdo. V knize jsou sice popsány i případy, kdy němečtí důstojníci našli s civilisty, případně i zajatými francouzskými vojáky slitování, ale bohužel šlo o výjimky, naopak bojové akce z německé strany se obvykle vyznačovaly velkou brutalitou. V jedné kapitole je zmíněno i zapojení vlasovců – převážně z Ukrajiny a Gruzie – na německé straně; byli vylíčeni v podstatě jako bandité nelítostně plenící a vraždící vše živé.

Ač každodenně s nasazením života, dokázali si mnozí francouzští výsadkáři ze situace dělat legraci. A i když někdy neopatrnost a nesoustředěnost vedla ke ztrátě životů, fakt, že vojáky ani civilisty neopuštěl humor, jim nejspíš ve většině náročných bojových akcí pomohl uspět. Uvědomila jsem si, že i francouzské válečné filmy jsou nezřídka veselohry - Francouzi se prostě Hitlerovi vysmáli.

Jediná věc, kterou jsem na knize postrádala, bylo nějaké shrnutí faktografických údajů o jednotlivých postavách, zejména francouzských důstojnících. Jmen totiž v knize vystupuje skutečně hodně a i když u mnohých je jejich životní příběh načrtnut, v další kapitole se mi to již pletlo s dalšími, podobnými jmény. Krátký medailonek nejvýznamnějších členů odboje by tudíž byl velmi užitečný, protože listovat v dlouhých kapitolách a dohledávat údaje o jednotlivých lidech nebylo dost dobře možné.

Každopádně ale na to, že jsem knihu získala zdarma z knih vyřazených obecní knihovnou, to byl skvělý čtenářský zážitek, nemohla jsem se odtrhnout. Ale že mám doma na knihy málo místa, putovala i tato dál, zanechala jsem ji v nádražní knihovně v Č. Budějovicích.

47 23.12.2019