BabaJaga11 komentáře u knih

Mám ráda knihy z Japonska a o Japonsku. I úplně obyčejné věci jsou v nich popisovány se zvláštní jemností a citem pro detail. Spíše než děj si z nich pak vybavuji atmosféru příběhu. Nejinak je tomu i v knize Malý dům.

Mnoha lidem se může zdát, že příběh je naší kultuře, zvyklostem i vnímání světa na hony vzdálený. Zdá se ale, že v základních věcech jsme, bez ohledu na kulturu, všichni stejní. V knize se hodně píše o válce a o předválečné a válečné propagandě. A většina lidí se nechá přesvědčit, že se vlastně nic moc neděje. Že se jich to netýká. A nakonec skousnou i tu propagandu, ze které měli zpočátku legraci. Přece se nenechají zavřít, jako soused. A co je vlastně pravda? I kdyby ne všechno, co se píše a říká, nepřítel je přece jasný – nebo snad ne?

Pravda je něco, co musíme hledat každý den po celý život. Hledat pravdu o věcech, o nichž nás ještě včera nenapadlo, že bychom v nich neměli jasno a že by se nás mohly týkat. Neboť jak napsal "Janík" Komenský, „Všichni na jednom jevišti velikého světa stojíme, a cokoliv se tu koná, všech se týče.“

Týká se nás všechno, co se ve světě děje, bohužel. Mnohdy víc, než nám může být milé. A mnohdy úplně jinak, než se nám mocní snaží vnutit.

Někdo je celým naším životem, celým světem – stačí jedna bomba shozená na Malý dům tam nebo tady a celý ten svět se zhroutí... Nechtěla bych zažít to, co Taki a další Japonci.

43 18.06.2024

Kniha z dobročinného bazaru. Četla jsem během zimy, kdy ovšem u nás žádný sníh nebyl, tak jsem si to knihou chtěla nahradit. Musím říct, že mě kniha vlastně vůbec nebavila – ale z nějakého podivného důvodu jsem ji nedokázala odložit. Říkala jsem si, že tam není nic, co by stálo za zapamatování, banální situace, konflikty mezi sestrami, v rámci jejich rodin i snaha nějak to "žehlit" na setkání u rodičů. Nakonec ale opak je pravdou. Spoustu situací si asi budu vybavovat dlouho, kniha se mi dostala pod kůži víc, než bych byla ochotna hned po přečtení připustit. A i když nemám sestry, jen bratra, myslím, že kniha může každému nastavit určité zrcadlo. Nehádáme se někdy kvůli malichernostem? Nezveličujeme svoje zásluhy a nedostatky či prohry ostatních? Přečtěte si a posuďte sami!

43 31.03.2024

Myslím, že čtenáře, kteří jsou velkými obdivovateli pana prezidenta Zemana, ale i ty, kteří jej bytostně nesnášejí, tato kniha zcela jistě naštve. Autor se totiž snaží na M. Zemanovi hledat nejen chyby, jak bývá zvykem zejména v našich médiích, ale popisuje i jeho kladné osobnostní rysy. Osobně nepatřím ani do jedné skupiny, emoce mnou tudíž necloumaly a některé části knihy jsem si docela užila. Je tam třeba spousta věcí z naší politické scény z 90. let a krátce po roce 2000, kterých kdysi byly plné noviny, ale s tím, jak se hlavní protagonisté postupně odklidili (nebo byli odklizeni) ze scény, anebo prostě změnili barvy, rétoriku, nebo měli to štěstí, že přišly jiné události, jsme na mnoho z toho dávno zapomněli. A je fajn si to všechno připomínat, protože současnost nelze pochopit bez kontextu minulosti – vzdálené i té docela nedávné.

Vše je psáno s lehce ironickým nadhledem, takže jsem se i zasmála. Co mi vadilo, byly jednak překlepy a gramatické chyby (ve spoustě souvětí chybějící čárky na správných místech – čekala bych, že novinář si s takovými věcmi poradí!) a pak nekonečné opakování některých skutečností. Osobně sice považuji opakování za matku moudrosti a i když sama píšu nějaký delší text, občas se snažím (jen jinou formulací) nějakou skutečnost připomenout kvůli návaznost. Ale tady toho bylo skutečně moc i na mě, a to i při stylu čtení, kdy jsem knihu četla asi půl roku, vždy několik kapitol za týden, někdy taky jen jednu (knihu totiž dostal k předminulým Vánocům můj táta a má ji pořád na nočním stolku, jakože ji bude číst :-)... četla jsem vždy o přestávce během sobotního úklidu :-) ). Kdyby kniha byla poloviční, přinesla by čtenáři více.

43 19.04.2020

Opět jsem se pokusila splnit poslední bod letošní výzvy – ale vždycky něco přehlédnu. Jako včera – říkala jsem si, že od Johna už jsem něco četla, není to Dán a cenu E. A. Poa taky nezískal, už nežije, takže žádné narozeniny, obálka je hezká a bez kytek, název je takový normální a nevyjadřuje moji povahu nebo náladu, vojákem jsem nikdy být nechtěla, název na obálce je černý a není v něm slovo "aneb" ani den v týdnu, kniha vyšla dávno, nejsou v ní básně a hlavní hrdina je psychicky OK, nezačíná zájmenem ani se v ní nepíše o holokaustu... svatba tam asi nebude, jen aby tam nebyl pohřeb, přece jen válka je válka...

No, pohřeb tam nebyl, ale úplně jsem zazdila téma 12. Knihu totiž přede mnou přečetl jeden jediný čtenář. Hm, tak ji dávám do dvanáctky a hledám dál :-).

A jak se mi líbila? Nebylo to špatné, i když Rajský ostrov z Johnova dětství se mi líbil víc. Tato kniha je povídková, píše se v ní o vojácích v 1. světové válce a zvířatech, která na svém tažení potkávali, ale povídky jsou v ní jen tři, a hlavně druhá v pořadí, "Filípek", je hodně dlouhá a i když téma je hezké, připadala mi příliš rozvláčná, zabíhající k mnoha nesouvisejícím věcem, takže celkové vyznění nakonec nebylo takové, jak bych čekala. Naopak nejvíc se mi líbila první povídka "Utržený knoflík" – voják, který před odchodem do bitvy obdaruje cizí dítě, mi byl sympatický.

Všechny tři povídky jsou dojemné, původně psané pro děti, i když jako u mnoha starších knih s válečnou tématikou si myslím, že dnes by je ocenili spíše dospělí. Zajímavé je, že se naši vojáci vyjadřovali o Srbech jako o bratrech (oč horší pak pro ně muselo být proti nim bojovat) a že si dokázali uchovat lidskost i ve vztahu k němé tváři a starat se o své průvodce – nejčastěji psy a koně – i za cenu vlastního nepohodlí, námahy a menších porcí jídla pro sebe. Mrzí mě pak, že dnes spousta lidí, ač mají vše, na co si vzpomenou, bezostyšně vyhodí z domu psa, protože rozkousal boty, nebo kočku, protože poškrábala sedačku. Snad je to tím, že lidé kteří nezažili hrůzy války a obrovskou touhu po životě, se raději spokojí s mrtvými věcmi, než aby se starali o živé tvory, kteří se často chovají "nestandardně".

43 13.02.2020

Kniha z dobročinného bazaru, od které jsem původně moc nečekala (a anotace k tomu "ne-očekávání" spíše přispěla), ale ještě před odesláním dál "do oběhu" jsem si ji přečetla. Nakonec jsem byla celkem příjemně překvapena. Půvabná líčení přírody Českého lesa se střídají sice s krátkými, ale o to syrovějšími a drsnějšími popisy z bojišť 1. světové války.

A pak hlavní hrdina dr. Jiří Stach. To, co se píše v anotaci, na něj úplně nesedí. Je to obyčejný člověk, který by se rád zachoval správně - ale už tím vytváří konflikt, nelze zkrátka vyhovět všem a všemu, člověk vždy musí volit. A také občas stojí před dilematem, kdy ještě jde o nezištnou pomoc bližnímu, kterou děláme z lásky k němu, a kdy už vlastně nic takového udělat nechceme, protože popíráme to, co cítíme, a spíše jednáme tak, jak se to od nás očekává.

Musím říct, že jsem přepdokládala velmi tragický konec příběhu, takže nakonec jsem byla překvapená, že některé postavy se dokázaly z tragického osudu vymanit. Více neprozradím :-).

43 27.12.2019

Knihu jsem získala v dobročinné aukci – nikdo tam o nic neměl zájem. Často jsem takto získala skvělé knihy, ale to bohužel není případ tohoto titulu.

První kapitoly, kde se autorka rozepisuje o tom, kdo by měl mít děti a kdo naopak ne, zabývá se "kvalitou matek" či rodičů vůbec a tvrdí, že lidstvo je o 3 miliardy "přemnožené" (kniha vyšla v roce 1991, kdy na Zemi žilo něco přes 5 miliard lidí), mě místy rozpálily do běla, v lepším případě jsem jen nevěřícně zírala. Také např. autorčino tvrzení, že prarodiče nejsou vhodnými osobami pro výchovu dětí, protože jsou o dvě generace starší, zdrženliví k různým technickým novinkám, dětem vše dovolí a "vykrmují" je nezdravými potravinami, mě nadzvedlo ze židle. O pár stránek dál ovšem autorka píše, že má ráda staré lidi a jejich moudrost.

I na mnoha jiných místech si autorka ve svých tvrzeních zcela jasně protiřečí. Na jedné straně považuje za důležité, aby byly děti od útlého věku seznamovány s tím, jak rozeznat dobro od zla, ale v závěru knihy považuje autorka za nevhodné, aby děti četly knihy, v nichž tyto síly vystupují, protože líčí situaci příliš černobíle. Knihy mají být dle ní dětem vybírány tak, aby v nich vystupovali pouze charakterní hrdinové. Takže milí rodiče, má-li Vaše dítě ve své knihovničce klasické české pohádky (neřku-li pak německé či jiné s různými negativními postavami), Letopisy Narnie, dobrodružné knihy od K. Maye, Tři mušketýry nebo něco podobného, raději to vyhoďte - alespoň to by vyplývalo z autorčiných doporučení.

Ač autorka se v některých částech knihy ohání věděckými autoritami, zrovna různá silná, či spíše extrémní tvrzení vycházejí z neznámých zdrojů. Ano, může jít o názor autorky – ale i to by mělo být uvedeno, jestliže se kniha tváří jako odborný návod na pozitivní změnu v lidské společnosti.

Jediná část, kterou na knize považuji za hodnotnou, jsou kapitoly o prenatálním vývoji dítěte, zejména o vývoji duševním a o možnostech komunikace dosud nenarozeného dítěte s rodiči. Autorka vlastně postavila knihu na výsledcích různých experimentů a na vlastních zkušenostech s pacienty, jimž pomocí hypnózy a vzpomínek na jejich rané období života pomáhala překonat mnohá traumata. Bezesporu by se ovšem k tématu našla i další, navíc novější literatura.

Rozhodně nepolemizuji s autorkou o tom, že náš svět není ideální a množství různých problémů se spíše prohlubuje. Také je pravda, že rodičovství je důležité poslání a zasloužilo by si větší společenské ocenění i podporu. Ale mnohé autorčiny nápady mi připadají jako utopie, další pak jako vyloženě škodlivé. Opravdu nevím, jak by chtěla humánním způsobem dosáhnout toho, aby někteří lidé děti neměli. Charakterizuje je jako "spodinu" společnosti (v uvedeném případě americké), ale kupodivu nejde jen o kriminální živly, ale dle autorky i o méně vzdělané a méně inteligentní občany nakupující levné potraviny v supermarketech. Nad tím, že možná jde o lidi s nízkými příjmy, protože třeba vykonávají špatně placená zaměstnání, se však již nezamýšlí. Stejně tak autorka brojí proti agresi, násilí, hračkám s militantním obsahem apod. – to je jistě správný postoj, pokud by ovšem nebyl dohnán do extrému. Autorka zjevně považuje za násilí jakékoli použití hrubé síly, přičemž nerozlišuje, zda jde o útok nebo obranu. Navíc, její snaha cíleně vymýtit jakékoli stopy agresivity (např. tím, že se budou rozmnožovat jen lidé neagresivní) by mohla paradoxně skončit tak, že skupiny různých teroristů a extremistů vyhubí cíleně "pěstovanou" neagresivní část lidstva. Bohužel historie nás učí, že mnohé mírumilovné a vysoce rozvinuté civilizace zanikly po nájezdech "barbarů". Mírné, neagresivní typy lidí mají nezřídka problém bránit sebe nebo své blízké - a na přímý fyzický útok nic jiného než fyzická obrana neplatí. Ano, souhlasím, že děti by měly být vychovávány k úctě a lásce k jiným lidem a k tomu, aby nevyvolávaly konflikty, ale každý má právo chránit svůj život, je-li napaden, a použít přitom i násilí. Tímto se autorka v podstatě nezabývá - tak nějak předpokládá, že lidstvo bude jednoho dne "lepší" a asi pak už žádná fyzická obrana nebude potřeba... no, možná, že kdyby knihu psala o pár let později, mluvila by jinak. Každopádně autorčina představa o "pěstování nového člověka", tak, jak ji ve své knize popsala, mi připadá nesmyslná.

K velmi nízkému hodnocení, které knize uděluji, přispěla i otřesná jazyková kvalita publikace. Chápu, že pokud autorka strávila mnoho let v Americe, kde i vystudovala, mohlo pro ni být obtížné sepsat knihu v češtině. Ale od toho jsou korektoři, aby podobné nedostatky odstranili.

43 23.12.2019

Úlovek z knih vyřazených z obecní knihovny, přečteno asi za dvě hodiny během cesty vlakem a ponecháno v nádražní knihovně v Č. Budějovicích.

Je to knížka pro mládež, nedívala jsem se na doporučený věk, ale tipla bych si tak 12–13 let. Alespoň tehdy, za mého mládí. Obávám se, že dnes by se řada rodičů zdráhala svým potomkům příslušné věkové kategorie dát knihu ke čtení, protože by jim připadala příliš drastická. Druhá světová válka se sice již blíží ke svému konci, ale i tak stačí drobná neopatrnost, slovo, pohled, podaná pomocná ruka - a o teprve šestnáctiletý Vilém, denně těžce pracující v textilní továrně, na vlastní kůži pozná brutalitu německých samozvaných vládců. A to může mluvit o štěstí, že pro něj vše skončilo "pouze" krutým výpraskem. Nesvoboda, všudypřítomný strach, nedostatek základních potravin, krutost od lidí, s nimiž kdysi vyrůstal... ale nakonec i pomoc od takových, od nichž by to čekal nejméně, odpor těch nejutlačovanějších... Rozhodně stojí za přečtení a zamyšlení - a vůbec nevadí, že už Vám není -náct.

43 17.11.2019

Ač jde o román, opírá se o historické skutečnosti, jednak o politický vývoj v Evropě v období mezi dvěma světovými válkami, během 2. světové války a krátce po ní, jednak o rozvoj medicíny, zejména pak výzkum patogenních bakterií a proti nim použitelných léčiv. A samozřejmě nechybějí ani milostné vztahy, pevná přátelství a v náznaku se objevují i špionážní záplatky. Moc se mi to líbilo, ač to není zrovna jednoduché čtení. Spletitá historická fakta jsou okořeněna fiktivním příběhem J. Elgara, který v knize vystupuje jako hlavní hrdina a vypravěč; údajně on mohl za to, že siru A. Flemmingovi zplesnivěly bakteriální kultury, což stálo u zrodu penicilínu, ovšem dobové dokumenty se o žádném nedůsledném studentovi nezmiňují.

Je tam hodně postav různých národností – Němci, Britové, Američané, Francouzi... Místy se autor soustředil na pečlivý popis prostředí a lidí, ať již obydlí hlavního hrdiny, chodů nějaké večeře, či vybavení laboratoří... pro někoho by to asi bylo dost nudné. Mně to nevadilo, dává to totiž prostor pro přemýšlení o hrůzách nejen válečných, ale např. i o Německu před 2. světovou válkou (je neuvěřitelné, jak dlouho před rokem 1939 Hitler nechal vraždit a věznit své politické odpůrce, spousty lidí – a procházelo mu to) či o tom, co po válce dělaly vítězné mocnosti (USA nejen pochytaly a do svých laboratoří "vyvezly" spoustu německých vědců, aby se tam věnovali výrobě zbraní včetně jaderných – jak ušlechtilé, že? :-(, ale prolezly v Německu veškerou možnou dokumentaci a sebraly vše, co mohlykomerčně využít... kupodivu Britové, kteří jim v tom pomáhali, moc nezískali, ukazují se jako gentlemani, kteří se nesnaží na válce co nejvíc "vytřískat", na rozdíl od Američanů).

Velmi silné bylo líčení prvních pokusů užití sulfonamidů a penicilínu u pacientů a zoufalství, když léku nebyl dostatek a pacient nakonec přes slibné zlepšení zemřel. Komerční výroba těchto léků byla již během 2. světové války zvládnuta, ale distribuce byla během války a krátce po ní velmi omezená a lidé umírali dál. I zde se ovšem někomu válka "vyplatila", zejména penicilín se vyvažoval takřka zlatem...

Nesmírně poučné, hlavně tím, jak je lidstvo stále nepoučitelné... Doporučuji!

43 08.10.2019

Hezky, čtivě napsáno, přečetla jsem po večerech a během cest veřejnou dopravou za tři dny. Celou knížkou lehce prostupuje smutek z neúprosného běhu času a pomíjivosti života. Jsou to věci, které si někdy neradi připouštíme, ale stojí zato se nad nimi zamyslet, tak, jako se zamýšlela Marianna – ústřední postava příběhu. Někdy je těžké něco změnit a čas, ten už vůbec nezastavíme, ale důležité je usilovat, navzdory všem nepříznivým okolnostem (a že jich v životě Marianny bylo!), nenechat se životem semlít.

Román končí okamžikem, kdy se mladší dítě Marianny a Josefa, syn Pavel, vydává studovat do vzdáleného města. Trochu mě mrzelo, že tím příběh skončil a víc jsme se o šikovném a chytrém Pavlovi, který byl matčinou nadějí, nedozvěděli, ale je pravda, že tři generace jsou na jeden román až dost a že každý příběh je konečný, tak, jako je konečný život sám...

Román je zalidněn spoustou postav, z nichž některé jsou vyloženě nesympatické. Autorovi se ale povedlo vykreslit jednotlivé postavy velmi realisticky, i na nesympatických postavách nachází alespoň občas světlé stránky a naopak kladní hrdinové jsou vždy lidé chybující. Autor jejich jednání zasazuje do širších souvislostí, a tak se nám před očima odvíjí plastický obraz života na malé jihoslovenské vsi od začátku 20. století až přibližně po 60. léta. Mnoho myšlenek, v románu obsažených, má ovšem univerzální platnost, bez ohledu na čas a prostor.

43 15.09.2019

Knihu bych doporučila zejména znalcům a milovníkům Šumavy. Já se do těch končin bohužel dostanu jen zřídka, za znalkyni se rozhodně považovat nemůžu, a tak pro mě bylo čtení trochu náročné, protože mnoho míst v knize popisovaných jsem prostě znát nemohla. To by mi ale tolik nevadilo. Trochu zavádějící je název - asi největší prostor je věnován dávnější a hlavně nedávné historii a jejím památkám, zejména drobným sakrálním stavbám. Naopak příhod o pacientech a přátelích se mnoho nedozvíte.

Autor se netají svojí křesťanskou vírou a kritizuje, jak minulý režim nechal zchátrat, anebo přímo zničil kapličky, kostelíky, křížové cesty i celé obce. To je jistě něco, co nemůže nikdo schvalovat, ale vzhledem k tomu, že kniha vznikala až po roce 2000, mě zaráží určitá naivita pana doktora, podle něhož se vše v dobré obrátilo. Přehlíží, že nyní se sice některým památkám věnuje větší péče, ale na druhé straně byly jiné zničeny, že pokračuje devastace krajiny, že některé části Šumavy, ale i jiných pohraničních oblastí, doslova úpí pod náporem turistů...

Přiznávám, možná jsem od knížky čekala příliš mnoho – je to především osobní vyznání autora, a k jako takové je k ní nutno přistupovat. Přestože text mě až tolik nenadchnul a zvažovala jsem, že knížku pošlu dál, nádherné fotografie zadumané Šumavy mě přesvědčily, abych si ji ponechala :-).

43 10.08.2019

Knih o hrůzách 2. světové války bylo napsáno hodně - o utrpení Židů a dalších vězňů v koncentrácích, o bídě porobených národů a vojácích bojujících na frontě. Nevím, kolik knih existuje o tom, jak prožívali 2. světovou válku obyvatelé Německa. Asi existují, ale celé generace nejspíš neměly chuť číst o tom, co prožíval národ, který za všechno to utrpení přece mohl... Alespoň něco podobného mě napadlo před lety během túry ve Schwarzwaldu, když jsem narazila na památník vojákům padlým ve 2. světové válce... cože, jaký památník? Vy, kdo jste začali válku, napadlo mě tenkrát. Ale vzápětí mi došlo, že všichni možná do války nechtěli, že se možná našli i matky a otcové, kteří nebyli hrdi na to, že jejich syn jde bojovat za tisíciletou říši... anebo alespoň později prozřeli a pochopili tu hrůzu, ten obrovský omyl, ten podvod, který nikdy nikdo nevezme zpět... a i kdyby takových moc nebylo, že si ten památník zaslouží, tak jako vojáci všech jiných národností.

Kniha Ruth Kraftové je přesně takovou knihou, kde si možná řeknete: proč by mě TOHLE mělo zajímat? Proč zrovna TOHLE mám číst? Asi se s tím počítalo, v době, kdy knížky vycházely ve statisícových nákladech, kniha Světlo bez majáku měla náklad pouhých 10 tis výtisků. Asi se počítalo s tím, že nepůjde na dračku... vlastně se divím, že u nás vůbec vyšla, sice 16 let po válce – ale co to je 16 let, zdaleka nebyly, nemohly být zahojeny všechny rány... Taky to, že knize dávám první hodnocení, tak trochu dokládá, že si kniha moc pozornosti u nás nezískala. A je to škoda.

Knihu jsem získala náhodou v jednom dobročinném bazaru. Nikdo jiný ji nechtěl a já se již předem rozhodla, že po přečtení ji pošlu dál. Z anotace jsem věděla, že hlavní hrdinkou je dvacetiletá dívka Eva, po matce Němka, po otci Židovka. Nebezpečná kombinace pro mladého člověka, který chce žít, studovat, milovat, bavit se... jak jen mohla ve válečném Německu přežít? Matčin nový manžel, Evin otčím, zařídí "uklizení" Evy na ostrov v Baltském moři, kde se vyvíjejí a testují Hitlerovy "zázračné" zbraně. A tak, podle hesla "pod svícnem je tma", Eva v relativním bezpečí tráví válečné dny pilnou prací v kanceláři, kde se přepočítávají a kreslí technické parametry nově vyvíjené zbraně A4. O její pravé identitě ví jen několik zasvěcených...

Musím říct, že asi tak první jedna třetina knihy mě příliš nenadchla. Velká spousta postav, o nichž jsem nevěděla, co si mám myslet, a které jsem si nedokázala zapamatovat, hodně technických informací o tajné základně pro vývoj zbraní. Postupně však, jak autorka vykresluje psychologii jednotlivých postav, jsem se nemohla od čtení odtrhnout. Ukázalo se, že na ostrově působí odbojová skupina, že někteří netouží po tom, aby Německo dobylo svět, anebo, po drtivé porážce u Stalingradu, již nevěří ve vítězství Německa a chtějí se vzdát dříve, než bude úplně pozdě. Masivní propaganda ovšem nepřipouští říkat takové myšlenky veřejně. Naopak, ti, kteří pochybují, si obvykle nechávají své pocity pro sebe, anebo se svěří jen nejbližším přátelům – aby pak pochybovali společně. Podobné je to i s Evou - teď už se nebojí jen o sebe, bojí se o o pár svých nejbližších, bojí se myšlenek, toho, co přijde... a ztrácí přátele ve válečné vřavě, na útěku před vězením, při plnění tajných úkolů... shledají se ještě? Pochyby lidí, kteří se jen ojediněle a tajně dostanou k pravdivým informacím, jsou pochopitelné. Čemu ještě mohou věřit, když to, co ještě včera byla pravda, je dnes bohapustá lež?

Evina totožnost se nakonec vyzradí, a tak je několikrát přesunuta na méně bezpečné pracovní pozice dále na východ. Málo se vídá i se svým milým, fyzikem Hansem, bojí se představovat si život po válce - bude nějaký život, jejich život? Rudá armáda postupuje na západ, mládež staví hliněný Pomořanský val, nevědouc, že už je vše zbytečné, že vysocí důstojníci Wehrmachtu jsou dávno na útěku a jenom bláhové a snadno zmanipulovatelné mládí se snaží zastavit příval, který se prodral skrze hradby z německých tanků a děl.
Ve dnech spojeneckých náletů na Drážďany Eva navždy v nich ztrácí nevlastní sestru, ostatní, jí drazí lidé mizí kdesi ve skupinách uprchlíků, jeden o druhém netuší, zda přežili. Peklo, které se na Drážďany sneslo, nelze pochopit ani na ně zapomenout. Přesto Eva musí jít dál... a tu se s ní loučíme... Zůstává víc otázek než odpovědí. Shledají se někdy s Hansem? S kamarádkou Valy, která zachránila Evina malého synovce Rainera? Uvidí se s Jürgenem Baerem, kterému kdysi dopomohla k útěku? S potěšením jsem zjistila, že existuje pokračování příběhu v knize Zlatá židle...

Jiné otázky ale už nezodpoví nikdo. Vyprávěla Ruth Kraft svůj osobní příběh? Byla ona sama Evou? Anebo hlavní hrdinku poskládala z několika osudů, včetně toho svého? Pracovala totiž na základně výroby zbraní, stejně jako románová Eva, a i v dalších ohledech zde najdeme mnoho podobností. O jejím případném pobytu v Drážďanech se však v dostupných zdrojích nepíše – nebyla tam, anebo by bylo bývalo lépe, kdyby tam nebyla a nepopsala všechnu tu hrůzu ve své knize? Historikové se dodnes dohadují, zda by spojenecké nálety na Drážďany, které zabily tisíce civilistů a z centra města učinily ohnivé peklo, z něhož nebylo úniku, neměly být považovány za válečný zločin (to byla první věc, která mě při čtení napadla). Zničeny byly nemocnice, kostel a další místa, kde se obyvatelé, vesměs ženy s dětmi a staří lidé (protože bojeschopní muži byli na frontě nebo už dávno v hrobě) ukrývali. Zničen byl park Velká zahrada, kde se řada lidí uchýlila po první vlně náletů a kde nehořelo - prý mířili do parku cíleně, mluvili mezi sebou, že z vysílání Londýna měli mít snad záruku bezpečí, ale opak byl pravdou... Německá Wikipedie se zmiňuje o některých "mýtech"- například shazování bomb s bílým fosforem a nálety hloubkových letců, kteří stříleli po prchajících. Prý ani jedno nebylo možné, vyhodnotili historikové několik desítek let po válce. Očití svědkové se v té vřavě jistě spletli..Těžko soudit, co je pravda...

43 17.06.2019

Knihu jsem získala zdarma, byla vyřazena z obecní knihovny. Jedna z těch, kterou jsem po prolistování podcenila. Vzala jsem si ji na cestu vlakem na služební cestu, s tím, že ji pak nechám v nějaké nádražní knihovně. Dovezla jsem ji ale zpět. Příběhy Eskymáků, zejména popis jejich myšlení, hodnoty, které vyznávali, jejich láska k rodné krajině – to vše mě vzalo za srdce. Tím spíš, že většina příběhů končí smutně. Prolíná se v nich již vliv bílých lidí, bohužel velmi destruktivní. Mowat byl jedním z těch mála bělochů, kdo Eskymáky považovali za sobě rovné.

43 15.07.2018

Zajímavá kniha, zejména proto, že na podobné téma asi v poslední době nic moc napsáno nebylo. Ač se autorka do několika oblastí Sibiře vydala osobně, nepodařilo se jí sebrat dost údajů o kultuře sibiřských národů, protože, jak tvrdí, vlivem ruské nadvlády byla kultura těchto národů převážně zničena. Trochu mě ovšem zaráží, že ač vystudovala ruskou literaturu (čekala bych,že když člověk něco takového studuje, měl by mimo jiné být schopen číst příslušnou literaturu v orginále), z knihy se dozvídáme, že neumí rusky. Není proto divu, že se jí podařilo "vyzpovídat" jen relativně málo lidí. Někde bych uvítala, kdyby se autorka více držela faktů, a pokud už něco kritizuje, což činí velmi často, zejména v neprospěch etnických Rusů, aby tak činila alespoň se snahou o objektivitu. Někdy nešlo z její strany o kritiku, ale spíše napadání. Z některých rozhovorů s místními lidmi mi připadalo, že se chtěla buď ukázat, jak je chytrá, anebo požadované informace z lidí za každou cenu vytáhnout, nejednou ovšem dosáhla pravého opaku. Myslím, že kniha by vypadala jinak, kdyby se jejího sepsání zhostil někdo jiný, někdo, komu je vlastní láska k lidem všech národností.

43 01.03.2018

(SPOILER) Po této knize jsem delší dobu jen tak pokukovala, pak jsem ji koupila k minulým Vánocům a dlouho jsem se k ní nemohla dostat, poněkud mě odrazoval počet stránek.

Krátké kapitoly se ale čtou dobře, děj rychle odsýpá... až moc rychle. A opět válka, jako v tolika jiných, nedávno napsaných knihách. Říkáte si, kolik asi bylo takových Wernerů a zda skutečně někde žila slepá, ale statečná Marie-Laure s úžasným otcem, který bez technických vymožeností současnosti dokázal dceři předat to nejdůležitější: jak se stát soběstačnou ve světě vidících lidí, navíc ve světě zmítaném válkou. Napadne vás, jaké by to bylo, kdyby se osudy hrdinů odvíjely malinko jinak... možná by Werner nezemřel, ale taky by možná z příběhu vzniklo dílo hodné zařazení do červené knihovny.

Kniha je taková, jaká je. Mně se líbila, i když čtení takové knihy bolí. Je to vlastně dobře. Vše, co má nějakou cenu, bolí: život, láska, a koneckonců i smrt, neboť dává našemu životu konečnost, neopakovatelnost a tím i skutečnou hodnotu.

42 28.12.2024

(SPOILER) Svědectví o děsivé době. Podobných knih už bylo napsáno mnoho, ale tato je zase v něčem jiná než ostatní. Početná Evina nejbližší rodina měla přece jen trochu štěstí v neštěstí, byť mu zcela jistě napomohli vynalézaví rodiče, kteří své děti skrývali na různých místech po jednou či po dvou, aby byla větší šance, že přežijí alespoň některé z nich. Konce války se tak dočkaly téměř všechny děti. O to víc mě mrzelo, že Evin nejstarší sourozenec a jediný bratr tragicky zahynul krátce po válce.

Kéž by se takové hrůzy již nikdy neopakovaly! Jenže... jsme lidé... a lidé jsou největší bestie na planetě zemi. Jen člověk je schopen systematicky vraždit příslušníky vlastního druhu, včetně malých dětí. Nezbývá než věřit, že odvaha, statečnost, vytrvalost, ale také důvtip nakonec vždy v boji se zlem zvítězí.

42 28.04.2024

Zase jeden hezký úlovek z českobudějovické nádražní knihovny. Sáhla jsem po knížce kvůli pěkné obálce, na druhý pohled mě zaujal i název. Cože? Houština? Copak takhle se má jmenovat knížka? A kdo to byl ten Berenděj?

Kniha obsahuje tři části, přičemž každá je souborem vzájemně provázaných kapitol, které se "tváří" jako samostatné povídky, ale táhne se jedna dějová linka (pravda, občas se trochu ztrácí :-)).

Není to nic pro milovníky akce a rychlého spádu děje. Kniha je plná jemného filozofování, asi jako když jdete lesem nebo šplháte do kopce, sami, a tak si v nitru povídáte sami se sebou. A někdy vám ty myšlenky připadají pěkně ujeté, ale kdybyste si je napsali a přečetli za pár let, s úžasem zjistíte, že jste tenkrát, alespoň občas, odhalili hlubokou pravdu.

Prišvin měl na svých toulkách obvykle nějakého průvodce nebo parťáka. Setkával se s vesničany a oni mu jakožto člověku vzdělanému kladli různé otázky. Ani autor sám nedokázal potlačit zvědavost a vyptával se na různé, někdy zdánlivě nesmyslné věci. A pak si o nich ještě rozumoval, když byl sám a pustil se do psaní. Někdy mi jeho styl trochu připomínal B. Hrabala. Ve všem - i v obtížné cestě bažinami - nachází Prišvin něco když ne vysloveně krásného, tak alespoň zajímavého, hodného zaznamenání. Stejně tak i u lidí - pozoruje je, komentuje, ale neodsuzuje. Neznamená to, že by nedokázal vyjádřit svůj názor na to, co se mu nelíbí. Ale nedá se to nazvat kritikou. Zvažuje pro a proti, často v jeho textech probleskuje popis dob starých, předrevolučních, a nových, porevolučních – a na všem dokáže najít i něco pozitivního. Není to ani tak optimismus, jako spíš pochopení těžkostí žití, pochopení toho, že žádný člověk není dokonalý, ale to není důvod, abychom k němu neměli úctu. A stejně tak ani žádné politicko-společenské zřízení nemůže být dokonalé...

Prišvin je ovšem i velmi vnímavý pozorovatel přírody, jemuž stojí za popis naprosto vše, včetně lesů po lesních požárech, rozmanitých živočichů, počasí... Z odborného hlediska pro mě byly zajímavé popisy lesů – mimo jiné z nich vyplývalo, že jedle tvořící souvislé porosty nebyla příliš oblíbená, protože jedlové lesy jsou temné a chmurné a že ruský člověk miluje nejen světlomilnou břízu (to je, myslím, každému dobře známo), ale i borovici. Kdo ví, jak to v těch oblastech středního Ruska vypadá dnes a jak se změnilo vnímání lidí?

Trochu mě jen mrzelo, že ke knize nebyl připojen slovníček speciálních výrazů, které dnešní čtenář obtížně někde najde. Přímo v textu je jich vysvětleno jen několik málo, a tak význam některých slov musí člověk odhadnout z kontextu. Ale to nic neměni na skutečnosti, že jsem se rozhodla knihu si nechat a odnést do nádražní knihovny nějakou jinou. Raději víc - protože bych si chtěla opatřit i Prišvinovy "Berendějovy prameny" :-).

42 03.01.2020

I když kniha popisuje stav především v USA, navíc zhruba před 12 až 15 lety, je určitě užitečná i pro českého čtenáře, a to hned z několika důvodů.

Za prvé, upozorňuje nejen na to, že v běžně používané kosmetice renomovaných značek se mohou vyskytovat pro zdraví nepříznivé látky (byť ty nejhorší jedy, doufejme, již legislativa EU vyřadila, jak se na mnoha místech v knize při srovnání situace v Americe a v Evropě píše), ale navíc výrobci o jejich účincích často mlží, případně otevřeně lžou. Účinky mnoha dalších látek a jejich směsí pak nejsou vůbec známé.

Za druhé, pokud někomu imponuje americká kultura a "svoboda", ať čte obzvláště pozorně, neboť je zřejmé, že skutečná svoboda v USA existuje hlavně pro osoby a společnosti disponující značným obnosem peněz – a ta svoboda sahá až tak daleko, že z milionů běžných občanů si tyto subjekty mohou udělat pokusné králíky, aniž by někdy nesly důsledky svého jednání (mj. podvodů, lží, manipulací, podplácení). A i když Američané jsou zvyklí bojovat za různé pozitivní změny, což se v knize také na mnoha místech popisuje, dovedou se podle mého názoru nadchnout mnohem více než my v Evropě, někdy je jim to málo platné... prostě pokud jde o zdraví a péči o životní prostředí, jsou USA v podstatě zaostalý stát (což ostře kontrastuje s tím, jaké mají možnosti - kolik peněz jde na výzkum, jak špičkově mají vybavená vědecká pracoviště a nemocnice... jenže zas je to asi jen pro to, aby to některým lidem generovalo větší zisky, nikoli aby tyto investice sloužily celému národu).

Za třetí, kniha ukazuje, jak je dobré používat vlastní rozum a nenechat se ovlivňovat reklamou, která tvrdí, že ten a ten pleťový krém udělá do dvou týdnů z 80 leté stařenky ženu minimálně o 30 let mladší. Stejně je dobré nepřebírat bez rozmyslu to, co hlásají celebrity, např. že by nevyšly nenalíčené ani vynést odpadky do popelnice. Nesmyslný ideál mládí a krásy bezesporu zahubil už hodně žen (všechna ta chemie např. zvyšuje riziko vzniku některých druhů rakoviny), či je vystavil zbytečnému utrpení – dámy, opravdu nám to stojí zato? Pravý nefalšovaný zářící úsměv, který vychází ze srdce, nás přece ozdobí daleko lépe, než všechna drahá a jedovatá líčidla - nenechte si nikým namluvit, že to tak není!

42 30.12.2019

Odborná kniha, která vznikla z výzkumného projektu a kterou jsem získala přímo od autorky. Takové knihy obvykle není zvykem číst jako román, ale pouze v nich dohledávat informace. Tady jsem udělala výjimku – potřebuju číst pro relax od počítače, ale momentálně zároveň mít dostatek rybniční inspirace pro psaní vlastního projektu. A tak jsem sáhla po této knize a přečetla ji celou, jen s výjimkou anglického summary, což pro mě už nebylo nutné. Nejvíc se mi líbily rozbory toho, kde a kdy rybníky zanikaly (od 17. do 19. století) a z jakých příčin (byly rozmanité, od pěstování cukrovky až po těžbu uhlí), a kdy a proč potom zase začaly vznikat (hlavně 20. století, třeba jako protipovodňová ochrana).

Ke knize však mám i kritické připomínky – jsou v ní místy věcné chyby (např. jméno rybníka na Novohradsku je uvedeno jako Žďár, ve skutečnosti jde o Žár), formulační nedokonalosti a překlepy a chyby v gramatice. Je bohužel vidět, že se nestihla pořádná korektura, jak už to u knih z projektů vydaných bývá (pokud by kniha včas nevyšla, propadly by peníze na ni určené). To bych ale pochopila, protože vím, jak člověk kolikrát bojuje s časem. Trochu víc mě zklamal obrazový doprovod - některé mapky a další obrázky jsou velmi špatně čitelné, protože jsou malé. Např. každá mapka s analýzou historických či zaniklých rybníků v celé ČR by zasluhovala být na celé stránce (podél delší strany). Ani grafické zpracování obrázků není optimální, legenda je leckde neúměrně drobným písmem, což zvláště tluče do očí při porovnání s popisky obrázků.

Ale abych jen nekritizovala – kniha pro mě byla opravdu užitečnou inspirací a doporučuji ji všem zájemcům o historii rybníků. Koupit se asi nedá, ale hlavní autorka jistě ještě bude mít nějaké volné výtisky :-).

42 21.10.2019

Trochu mi to připomínalo "hororové" pohádky jako z knihy "Krása nesmírná". Všechno je vylíčeno nesmírně přímočaře, bez nějakého vysvětlování a omlouvání – tak se to prostě stalo a hotovo. Ani jsem nespočítala, kolik lidí v knize zemřelo násilnou smrtí... holt středověk. Trochu rozporuplné, na jedné straně se Vigdis modlí v křesťanském kostele, na straně druhé by Ljota ráda viděla mrtvého. I když nakonec zjistí, že si možná celou dobu přála něco jiného.

Bavilo mě číst o tom, jak někdo někam přijel, byl přijat jako host se všemi poctami, bohatě pohoštěn a štědře obdarován... opravdu jako v pohádce. Ale taky to mohlo sklouznout k tomu, že dostal oštěpem nebo mečem. A co mě hodně zaujalo, že za zabití člena rodiny mohla rodina žádat náhradu v drahých kovech či naturáliích. Ovšem musela být dostatečné výmluvná, anebo se jejich případu musel ujmout někdo vlivný. Ani když náhradu obdrželi, nebylo jim upřeno právo pomstít smrt smrtí. Přesto se to tak nějak bralo, že je to něco normálního. Bydlet pod jednou střechou s vrahem zřejmě nikomu nevadilo, ale "pohaněná" žena, to bylo něco jiného... i když tedy křesťanství ještě nebrali moc vážně.

Řekla bych, že pro čtenáře z naší doby a navíc střední Evropy možná trochu nezvyklé, ale za přečtení knížka stojí. Čte se dobře a taky se dobře vejde do batohu při cestování. A určitě potěší v další knihobudce, kam ji brzy zase odnesu :-). A už se těším na Kristinu Vavřincovu, kterou jsem nedávno získala za pár korun v dobročinném bazaru.

42 11.10.2019

Zezačátku jsem moc nevěřila, že mě knížka zaujme. Jednak je poměrně objemná, můj průměr je tak poloviční, jednak mi hlavní hrdina Lucien Leuwen tak, jak byl vylíčen na prvních stránkách románu, nebyl příliš sympatický. No jo, synek bohatého otce, říkala jsem si, kam tohle asi povede.

Čtenářskou výzvu jsem splnila už někdy v lednu nebo únoru, a tak si čas od času zadám svoji "soukromou výzvu" – a toto byla jedna z nich. O co, že to nepřečtu?

Čtení téhle knihy byl velmi zvláštní zážitek. Vážně nemůžu říct, že bych si první polovinu užívala. Naopak, nudila jsem se spolu s hlavním hrdinou (a ten mi tím postupně přirostl k srdci), který byl nucen vyhledávat společnost mnoha nudných lidí... pokud se rozhodl něco s tím sám udělat a být zábavný, někdy to hraničilo se společenským faux pax. Chvílemi jeho počínání připomínalo chůzi po provaze – o milimetr vedle a následuje pád...

Přichází velká láska, ale žádný happy end nečekejte. Milenci – lze-li je ve fázi, do které stačili dostat, vůbec takto nazvat – jsou od sebe rozděleni zčásti nepříznivou shodou náhod, zčásti vlivem intrik, a další pokračování jejich vztahu či alespoň setkání je zahaleno tajemstvím.

I přesto, že mě první část knihy valně nebavila, nedokázala jsem přestat číst a ráno jsem se někdy budila s některou francouzskou písní na rtech, jindy zase s myšlenkou na tu nebo onu ctěnou "madam de xy", co asi zase provede. Opravdu zvláštní!

Druhá polovina knihy je alespoň z mého pohledu dynamičtější, zejména ta část, která se týká práce hlavního hrdiny v kanceláři ministra nitra a voleb. Líčení předvolebních praktik, jejichž nepoctivost se ani nikdo nesnažil zakrýt, rozpolcenost hlavního hrdiny, který je nucen zasáhnout proti zvolení poctivého a čestného kandidáta, ví, že je to jeho práce, ale úkol se mu velmi protiví... kdo z nás někdy nezažil něco podobného?

"Zkrátka, musíte dosáhnout cíle stůj co stůj. Podle mého soukromého mínění by bylo lépe vydat půl miliónu franků než mít Mairoberta ve sněmovně. Je to tvrdohlavý, čestný, chytrý a vážený člověk, prostě je hrozný...Penězi opovrhuje, protože jich má hromadu. Horšího poslance si nelze ani představit."

Lucienovi se úkol splnit nepodařilo, ač do něj vložil obrovské úsilí. Bylo příliš pozdě na předvolební kampaň. Sympatické bylo, že odměnu za projevenou horlivost odmítl a navrhl odměnit svého asistenta.

S hrdinou románu se loučíme ve chvíli, kdy opouští Paříž a odjíždí na nové, zahraniční působiště. V té době je již zkušený v práci i společenském životě...

Působilo na mě děsivě, jak moc se člověk musel přetvařovat, aby v životě uspěl. Všude jen intriky. Být upřímný = cesta k tomu, aby se člověk znemožnil... i když možná se toho zas tolik nezměnilo. Zejména v "high society". Naštěstí do tak "závratných výšin" mě osud nikdy nezavedl :-). Nezbylo mi nakonec, než Luciena politovat – jaký kontrast oproti mému smýšlení o hlavním hrdinovi na začátku knihy!

42 08.09.2019