BabaJaga11 komentáře u knih

Opět jeden neuvěřitelný úlovek z českobudějovické nádražní knihovny. O mořích a mořeplavcích jsem s oblibou čítala už v dětství. Ale Martin Behaim? Kdo to je? Že by si ho autor vymyslel? To vše se mi honilo hlavou, když jsem knihou listovala.

Ne, Martin Behaim není smyšlená postava. Dle některých názorů se dokonce narodil v Čechách, dle jiných, jichž se přidržel i autor knihy, byl jeho rodištěm Norimberk, avšak rod Behaimů pocházel z Čech.

V mládí bystrý a nadaný mladík, výborný matematik, prvorozený syn obchodníka suknem, který měl převzít rodinný podnik. Ale po několika letech, které strávil na zkušené v různých koutech Evropy, se chopil příležitosti, která neměla nic společného se suknem. Měl vstoupit do služeb portugalského krále a pracovat na technických vylepšením pro jeho námořní flotilu. I tehdy, v době, kdy neexistoval internet, ale ani telefon či telegraf, pouze osobní či poštovní spojení, se totiž o Behaimových schopnostech dozvěděli vlivní muži v různých koutech Evropy. Musel být tedy skutečně geniální, jestli ho dal k sobě povolat samotný král.

Zanedlouho se Martin zúčastnil i první, velmi náročné plavby do střední a jižní Afriky. A láska k životu na moři a volnosti u něj přetrvala po celý život – byla silnější než láska k matce a sourozencům, láska k manželce a dítěti či k pohodlnému životu bez zbytečných útrap. Martin se nedal nikým a ničím zastavit. Ani novým králem, který jej z portugalského královského dvora vyhostil. Behaim si opatřil vlastní loď a pokračoval v plavbách. Tak dlouho, dokud mu nedošly peníze a neselhalo už tak podlomené zdraví. Umírá daleko od rodiny, v chudobě, obklopen jen svým přítelem, někdejším lékařem Jana II., a mnichem z útulku pro chudé.

Dobrodružství, exotiku, historická fakta – ale i otázky lidské rovnosti a smyslu lidského konání, vášně a touhy jednotlivých postav, silná přátelství, to vše najdete v této knize, která se zdá být stejně zapomenutá, jako její hlavní hrdina. Je to škoda, protože Martin Behaim učinil řadu významných objevů, sestrojil na svou dobu výjimečný a až dosud zachovalý globus a zapsal se i do dějin dalších oborů.

38 10.08.2019

Kniha předčila moje očekávání. V těchto horkých letních dnech se moc dobře četlo o ledu, sněhu a teplotách hluboko pod -35°C :-). Stejně tak popisy přírody – světa rostlin a zvířat se mi moc líbily, protože evidentně vycházely z autorovy zkušenosti a dobré znalosti severské přírody.

Lidské příběhy a postavy pak působí hodně realisticky. Jistě, autor se příliš nezaobírá vývojem jednotlivých postav, tedy tím, proč asi jsou takové, jaké jsou, je to převážně "tady a teď". Jenže drtivou většinu lidí, s nimiž se denně setkáváme na ulici, také neznáme – a přesto si mnohokrát uděláme velmi rychle úsudek, kdo jaký asi je, stačí pohled, gesto... Typy lidí, které autor vykreslil, se najdou v každé době a v každé zemi.

Setkala jsem se během svého života s rozmazlenými a nafoukanými Natašami (a měla jsem co dělat, abych sem tam některé nedala pár facek, aby se probrala :-)) i mírnými, ale radostnými Galjami (kéž by těch druhých bylo víc). Nechyběl Saša (hned v několika vydáních), muž na první pohled dokonalý "borec", který ale při bližším zkoumání tak dokonalý není, naopak, je to muž, který nikdy nedospěje, sobec, který potřebuje, aby mu pořád někdo foukal na bolístku nebo mu říkal, jak je dokonalý, ale svému ženskému protějšku dává jen to, co sám uzná za vhodné a co ho hlavně nestojí moc úsilí, co jeho žena doopravdy chce, co jak prožívá, jaký má názor, ho nezajímá. A Máša - utrmácená životem, od něhož čekala něco jiného. Pak se ale přece jen rozhodne vše změnit, škoda jen, že už se o ní v posledním vyprávění nic nedozvíme. Pak je tu vzácný a obětavý Voloďa – ano, taky se mým životem nějaký mihl, bohužel jenom mihl :-).

Zajímavé je propojení příběhů, vyústění dvou prvních v tom posledním. Trochu mě rozčilovalo, že je v nich poměrně dost protivných postav, i když kdoví, kdyby je člověk lépe poznal, třeba by se s nimi dalo vyjít (ale s Natašou asi ani náhodou :-) ). Je ale fakt, že tím, že lidí, kteří jsou nám doopravdy sympatičtí a k nimž máme dlouhodobě vřelý vztah, za život zas tak moc nepoznáme, takže knížka je vlastně odrazem skutečnosti.

38 30.07.2019

Poetická, napínavá, místy humorně laděná, ale místy i smutná – taková je knížka Lampa malého plavčíka. O období druhé světové války bylo napsáno nepřeberné množství knih, ale tato je unikátní tím, že líčí život rodiny lodníků na vlečném člunu na Dunaji. Ten sám o sobě nebyl jednoduchý ani v mírových dobách – život ve stísněných prostorách lodi, rozmary počasí, lodní neštěstí... válka ovšem z plavby po Dunaji, který v té době vesměs ovládali Němci, udělala ještě mnohem nebezpečnější podnik. Rodiny se však nezřídka rozhodly raději pro společnou plavbu po Dunaji, než pro návrat "na souš", kde mužům hrozilo odvelení na frontu.

Autor při psaní knihy využil své vlastní vzpomínky z dětství a příběh vypráví z pohledu malého chlapce Marka. Ten ještě spoustě věcí nerozumí, byť leckdy není ušetřen děsivých událostí, které by otřásly i dospělým. K tomu četné neshody s dětmi ve škole, které, jak už to bývá, odlišnost svého nového spolužáka chápaly jako vhodný důvod k šikaně (tehdy se to tak ovšem nenazývalo).

Hezké je Markovo dětské rozumování o tom, co si myslet o partyzánech, Němcích, Rusech... kdo je zlý, kdo dobrý, komu věřit, co se stane po válce... vlastně jde o otázky, na které ani dospělí neznali odpověď, anebo se odpovědi báli. Úvahy o tom, jak mnozí lidé po válce ze dne na den převlékli kabát, jsou ovšem až příliš dospělácké. I když kdoví, možná, že děti takové věci viděly a vnímaly zřetelněji než dospělí, pro něž bylo těžké uvěřit tomu, jaký je ve skutečnosti jejich soused...

38 24.07.2019

Moc krásná knížka, ze které se dozvíte spoustu zajímavostí o životě Bedřicha Smetany a jeho širší rodiny, přátel a známých. Mimo jiné je zde uveden i rodokmen rodiny, takže z něj zjistíte, o jak početnou rodinu šlo; bohužel, mnozí členové zemřeli předčasně, často již v dětském věku, jak bylo v 19. století běžné.

Líbí se mi, jak je příběh rodiny zasazen do venkovského prostředí přelomu 19. a 20. století, popisují se práce na zahradě, lidové zvyky a svátky během roku, trávení času o prázdninách - který ale i pro děti byl z velké části vyplněn prací. Rodina si na nic nehraje, nedělají ze sebe nafoukané "celebrity" jako je tomu velmi často dnes u umělců, kteří několikrát vystoupí v televizi. Ač jsou Smetanovi-Schwartzovi hrdi na to, že jejich manžel, otec a dědeček je známý hudební skladatel, který směl dokonce jako jeden z vybraných synů českého národa poklepat na základní kámen Národního divadla v Praze, prožívají to všechno tak nějak soukromě, v kruhu nejbližších. Stejně, jako s B. Smetanou sdílejí jeho onemocnění - naprostou ztrátu sluchu a psychické potíže, čemuž předcházely profesní problémy a útoky jiných umělců na jeho osobu. Důležitým členem rodiny je klavír, který se do Jabkenic "přistěhoval" spolu s B. Smetanou a má dokonce jméno – Ullrich. Umělec na něj hrával, komponoval – a po něm i jeho dcery a vnoučata. Ač se jméno klavíru objeví jen na několika místech knihy, často se zmiňuje, kdo a co hrával a jak i děti měly velmi rády, když hrál dědeček nebo některá z tet. Myslím proto, že tahle knížka skvěle splňuje jeden z úkolů čtenářské výzvy 2019 - kniha, kde důležitou roli hraje hudební nástroj. Rozhodně stojí za přečtení, přestože literárně nejde o žádné veledílo - ale tento nedostatek je vyvážen laskavostí, kterou je kniha prodchnuta. Smetanova vnučka Běla Čapková napsala za celý život tuto knihu jako jedinou, a to ve svých 80 letech. Myslím, že už to zasluhuje obdiv!

38 02.02.2019

Tahle kniha rozhodně stojí za přečtení. Děj se odehrává v Austrálii krátce po válce ve Vietnamu prolnou se v ní tři smutné osudy – bývalého australského vojáka z Vietnamu Paula, který po těžkých zraněních a znetvoření znovu hledá smysl života, mladé ženy Brendy, která byla hanebně podvedena mužem, jehož milovala a jehož dítě počala, a malého domorodého chlapce Kemmyho, který, aniž by to v té chvíli tušil, navždy ztratil oba rodiče. Všichni tři hrdinové se vrací ve vzpomínkách k životu, jímž žili ještě nedávno, a snaží se vyrovnat s přítomností. Kupodivu nejvíc bojuje a nejmíň si stěžuje chlapec Kemmy – snaží se postarat nejen sám o sebe, ale i o psa, který je zrovna tak opuštěný a k chlapci se připojil v lese. Kemmy kromě šatů, které má na sobě, a psa nemá vůbec nic, a tak se snaží opatřit si jídlo drobnými pochůzkami. Nikdo netuší, že jídlo které dostává za odměnu, je pro něj a pro psa jediným jídlem dne, že jeho rodiče již nežijí a nemohou se o něj tudíž postarat. Ač dospělí poukazují na to, že Kemmyho rodiče jsou jistě líní povaleči, kteří se o chlapce nestarají, skutečnost zjistí teprve ve chvíli, kdy chlapec těžce onemocní a několik dní se neobjeví. Brenda a Paul, kteří se do té doby starali jen o svá traumata z minulosti, spojí síly, aby Kemmyho zachránili, ale jejich pomoc přichází příliš pozdě… Konec knihy je smutný, ale dává naději, že dva lidé, kteří by byli bývali ještě nedávno raději nežili, paradoxně zachrání tragédie chlapce, jemuž oni sami pomoct neuměli. V knize jsou krásně vylíčeny úvahy a prožitky tří hlavních postav. Paulem zmítají děsivé vzpomínky na válku ve Vietnamu, na zlo, na jehož páchání se i on sám podílel, a to ve jménu demokracie a svobody pro obyvatele Vietnamu. To, co mu ve válce připadalo samozřejmé a o čem nepřemýšlel, ho teď děsí ve snech a nejde mu z hlavy, najednou vidí, že pravdu měli “blázni” z jejich jednotky, kteří se ptali, za koho vlastně bojují, když střílí po každém, i po ženách a dětech, když vietnamským rolníkům ničí jejich pole herbicidy a džungli, která je jejich domovem, spalují napalmem a fosforem. Kemmy mnoho věcí ze světa bílých nechápe, snaží se rozpomenout na to, co ho učili rodiče, ale zejména dědeček. Zjišťuje, že dědečkovy dovednosti by mu byly k užitku více, než to, co se naučil ve škole pro bílé. Přesto chlapec neztrácí naději a upírá se k tomu, že rodiče, které naposledy viděl “spící” v havarované dodávce, pro něj jednoho dne přijdou. Chlapec i jeho rodiče, kteří po nehodě ještě žili, bohužel doplatili na rasismum, který v Austrálii panoval ještě ve 2. polovině 20. století – jeho rodiče nemocnice odmítla přijmout kvůli barvě pleti. Zemřeli v sanitce. U chlapce se proto lékař o převoz do nemocnice, která je “rasově čistá”, ani nepokusil. Brenda je zatrpklá a straní se lidí. Zpočátku se zdá, že je to jen rozmazlená mladá dáma – vždyť kdo se někdy nešťastně nezamilovat. Postupně ale autorka odkrývá celou příčinu Brendiny zatrpklosti. Muž, kterého milovala, se s ní “naoko” oženil, aby se s ní mohl oddávat milostným vášním, kdykoli bude chtít. Jednoho dne však vychází najevo, že je “vzorným” manželem jiné ženy a šťastným otcem tří dětí. Brendě se zhroutí svět. Dítěte, které čeká, se vzdává, podstoupí nelegální potrat. Ač tělesně se rychle zotaví, její duše je křehčí, než si připouští – často k nenarozenému synovi zabloudí v myšlenkách, co by bylo, kdyby… Když nad knihou přemýšlím, bohužel mám pocit, že se toho do dnešních dní mnoho nezměnilo. Ve jménu svobody a demokracie jsou po celém světě vražděni další civilisté. Vojákům se o pravém důvodu jejich misí lže, něco vyjde najevo, až některá z nesmyslných válek skončí, něco se na veřejnost nedostane nikdy. Lidé, kteří sebe považují za “něco víc” a mnoho jiných lidí považují za občany “druhé kategorie”, existuje stále dost. Jen někdy tolik nerozhoduje barva kůže, ale výše konta, značka auta a jiné podružnosti. I v tzv. demokratickém světě lidé stále umírají na nemoci, jež dávno umíme vyléčit, a to jen proto, že nemají dost peněz nebo dost vysokou pojistku. “Láska” ve stylu “využít a zahodit” se pro mnohé muže stala standardem a kdo má jiný názor, stává se leckdy terčem posměchu… Na začátku jsem netušila, jak moc mě tato knížka zasáhne. Ač poprvé vyšla před zhruba 50 lety, je stále velmi aktuální a doporučuji ji každému, kdo má odvahu podívat se hlouběji pod povrch oficiálně předkládaných “pravd”.

38 01.01.2019

Válečná knížka z tak vzdálených končin, že jsem dosud o jejich roli ve 2. světové válce nevěděla vůbec nic. Získala jsem ji velmi levně v jednom dobročinném bazaru, v podstatě předem rozhodnuta, že až ji přečtu, pošlu ji dál. Zhruba prvních 20 stránek, které jsou věnovány popisu ostrova Fulakona a plánů Japonců na obsazení ostrova, o němž předem nevěděli, že se zde nachází misie věnovaná péči o malomocné, mě trochu nudily. Kniha si mě ale postupně získávala víc a víc tím, jak jsem se postupně seznamovala s hlavními postavami, ve své podstatě velmi rozporuplnými. Kněz a lékař v jedné osobě, který oplývá tak silným charismatem, že o mnohém přesvědčí i japonského (tj. nepřátelského) plukovníka. Plukovní Hakanato - krutý velitel, trestající sebemenší prohřešky smrtí. Postupně se však ukazují i pozitivní stránky jeho osobnosti a láska k domorodé ženě v něm cosi zlomí. Krásná domorodka Taluni, odvážná žena, která zachrání Hakanata před jistou smrtí. Příběh vlastně končí lépe, než bych u válečného románu čekala. Někteří z hlavních hrdinů se zachrání, ačkoli ostrov byl tvrdě ostřelován spojeneckými vojsky a mnoho obyvatel bylo zabito nebo zraněno. Jako tragédii vnímám spíše celkový přístup lidí k válce. Japonci měli plán na obsazení velkých území včetně severní Austrálie. Na dobytých územích se k zajatcům chovali velmi krutě a mnoho jich zabili. Etické otázky neřešili. Američané svrhli bombu na Hirošimu a běžní občané nad tím jásali. Stejně jako Japonci, ani oni neprojevili lítost nad osudem tisíců nevinných civilistů. Války nedělají ani tak vojáci, byť některé z nich, zvláště důstojníky, válčení baví. Válku dělají právě běžní občané svým všeobecným míněním, tím, koho si zvolí do politické reprezentace, i tím, jakou lhostejnost k okolnímu dění někdy projevují. Jinými slovy, těžko by mohly armády válčit, kdyby je v tom nepodpořil “hlas lidu”, anebo alespoň nedal souhlas k válečným krutostem svým zarytým mlčením.

38 21.12.2018

Nemůžu uvěřit, že tuto knížku četlo tak málo lidí a zatím ji zde nikdo nehodnotil! Hezká a hluboce lidská knížka, kterou vřele doporučuji každému, kdo už má mládí za sebou, potýká se s problémy středního věku, možná stojí na rozcestí. Někdy se bereme až příliš vážně, někdy máme pocit, že ostatní kolem nás se mají mnohem líp - vždyť vypadají spokojeně a jsou stále veselí. Ale zdání někdy klame - a jak! O tom - a ještě o mnohém dalším - je tato knížka. Děj je přitom velmi prostý - několik mužů různého věku se sejde na jednom nemocničním pokoji. Jejich společný čas je vyplněn vzpomínkami na mládí a dětství, na jejich lásky, vyprávěním, vtipkováním... jeden z nich v závěru knihy nečekaně umírá na embolii a ostatní až teprve v té chvíli vidí, jak moc jim jejich spolubydlící chybí jako kamarád. Ten, který se tvářil vždy bezstarostně, žertoval se sestřičkami a vymýšlel blbinky, udělal pro ostatní víc, než v té chvíli tušili. Hlavní hrdina knížky, rozvedený pětatřicátník, díky kamarádovi ze "šestnáctky" najde novou lásku, založí rodinu a jeho život získá nový smysl. Je zvláštní číst to všechno dnes, v internetovém věku. Obávám se, že přátelství, která kdysi na nemocničních pokojích vznikala, jsou dnes nahrazena elektronickou komunikací s širým světem, jen ten pokoj do ní nějak nezapadá...

38 03.11.2018

(SPOILER) Z knihy jsem trochu rozpačitá, nutno ovšem říct, že věku dívčích románů už jsem dávno odrostla. Jako spoustu jiných knih získaných zdarma nebo za pár korun jsem ji přečetla cestou do nádražní knihovny, kde jsem si ji pak vyměnila za jinou knihu. Ale zpět k ději této knížky :-). Začíná úplně obyčejně - obyčejná devátá třída ZDŠ v malém městečku, v níž jsou premianti i špatní žáci, dívky krásné i průměrné, chlapci mírní a poslušní i raubíři. Vše vyprávěno jazykem čtrnáctileté dívky Zuzany, tedy pro mě žádné velké terno, ale číst se to dá, říkala jsem si. Děj začíná získávat spád ve chvíli, kdy časopis pro mladé lidi v anketě o tom, proč máme rádi svoji školu, otiskne příspěvek Zuzany. Ten se však od ostatních dopisů diametrálně liší - upozorňuje na některé nešvary ve škole, především na učitele, který brutálně zbil a zkopal žáka. Omylem redakce byl dopis zveřejněn nikoli s pouhými iniciálami autorky, ale s jménem, iniciálou příjmení a městem. Na malém městě nebylo těžké zjistit totožnost pisatelky. A hon na čarodějnice začíná! Nejenže popsané jednání popřel dotyčný učitel, ale ze strachu lžou všichni - zbitý žák, kamarádka Jana, která byla svědkem učitelova jednání spolu se Zuzanou, ostatní učitelé i ředitel, byť o "výchovných" metodách kolegy dávno vědí. Oporu Zuzana nenajde ani v rodičích, kteří jí předhazují, že se nedostane na střední školu a že by se měla omluvit. Zastání najde pouze u dědečka a zdánlivě také u redaktora z časopisu, který článek otiskl - do doby, než se nechá přesvědčit učitelským sborem, že dívka lže. Nakonec již Zuzana nemá sílu vzdorovat. Nepřizná se ke lži - není k čemu - ale již neodporuje a nekomunikuje. V závěru knihy se snaží znovu navázat přátelství s Janou, ale jak to dopadlo, si už čtenář musí domyslet sám. A to byl ten moment, kdy jsem z knihy začala být velmi rozpačitá. Jistě, se spolužáky by se člověk smířit měl, i když se mu zdá, že se nezachovali správně. Ale všechno si lze vyříkat a doufat, že příště projeví víc odvahy. Také s rodiči musí nezletilá dívka nějak vyjít. Ovšem závěr je napsán tak, jakoby měl ukázat, že odvaha, kterou Zuzana projevila, byla vlastně něco špatného. Chtěl snad autor čtenáři vzkázat: " je jedno, že máš pravdu, ale oni jsou silnější, vzdej to!" Bohužel tak nějak na mě působila i anotace na konci knihy - jestli Zuzana chce, aby na ni byli ostatní hodní, musí začít u sebe. Je ovšem rozdíl, zda pubertální dívka odporuje rodičům, když po ní chtějí umýt nádobí, a když odporuje, jestliže ji nutí lhát... Anebo chtěl autor zdokumentovat to, co se dělo ve "svobodné" společnosti po listopadu 1989? Kniha byla totiž napsána a vyšla na začátku 90. let a sklánět se před autoritami, které ve skutečnosti žádnou autoritou nebyly, bylo vyžadováno zrovna tak jako v minulosti, jen ty autority změnila stranickou legitimaci. Knížka jde tak za hranici obyčejného dívčího románu - na příkladu učitele Buňaty, kterého se bojí žáci i ostatní učitelé včetně ředitele ukazuje, kam až to může dospět, když zlo není po zásluze potrestáno hned na začátku, když se nechá "vyrůst". Bohužel podobných příkladů lidí s ostrými lokty, kteří se prosadili na úkor jiných a ostatním celý život jen škodí, by se i reálně našla spousta. A přitom by bylo bývalo kdysi stačilo říct těmto lidem jasné a rezolutní "ne".

38 19.10.2018

Tuto knihu bych asi nikdy nečetla, kdybych nepotřebovala do Čtenářské výzvy nějakou knihu vydanou v roce mého narození. Spousta knih, které mě zaujaly, byly vydány o rok či dva dříve, nebo naopak později. Když jsem konečně našla dvě knihy vydané v roce mého narození, začala jsem se obávat, že je nestihnu včas přečíst - obě byly obsáhlé a ne úplně napínavé. Proto jsem se zaradovala nad Godwulfským rukopisem, který sliboval napínavé čtení a navíc tenká brožovaná knížka je ideální na cestování vlakem. Po přečtení musím říct, že to s tou napínavostí nebylo až takové, jak bych čekala, knihou jsem se prokousávala týden a pořádný spád dostala až ve druhé polovině. Mnoho prostoru zabírá detailní popis osob a míst. Mám sice ráda, když autor čtenáři osoby a místa přiblíží, lze si tak vše mnohem lépe představit i vizuálně, ale tady toho bylo moc i na mě. Snad to měl být pokus přiblížit čtenáři vidění světa očima soukromého detektiva, který si potřebuje vše pro sebe popsat a zapamatovat, ale myslím, že čtenář detektivek čeká spíše to napětí. I když musím uznat, že kdyby někdo potřeboval vzor, jak napsat popis osoby, místa či věci, v knize jich najde mnoho. Můj celkový dojem z knihy není až tak špatný, druhá půlka měla celkem spád a případ se podařilo vyřešit, ale čekala jsem od knihy víc. Jde o výtisk vyřazený z obecní knihovny, který pošlu dál do světa přes knihovnu na nějakém vlakovém nádraží :-).

38 06.10.2018

První díl, v němž autor putuje po rodném Blatensku, dále po Horažďovicku, Klatovsku, Strakonicku a příslušných částech Pošumaví, jsem dočetla tento týden. Jsem nadšená a brzy se pustím do dalšího dílu. Je neuvěřitelné, kolik rozmanitých informací dokázal autor do knihy vtěsnat - o krajině, lidech slovutných jmen (spisovatelé, básníci, malíři, stavitelé, vědci,...) i "obyčejní" mlynáři, faráři, učitelé, dělníci a mnozí další. Vesnice s jejich kostelíky, hřbitůvky a lipami na návsích. Hladiny rybníků s rozmanitým rostlinstvem a živočišstvem. Pradávná historie mytických míst, báje a pověsti, příslušníci šlechtických rodů, jejich sídla a role v běhu našich dějin. A mnoho a mnoho dalšího. Ze všeho pak vyzařuje láska autora k rodnému kraji, který prochodil pěšky. To mu tak trochu závidím - dnes není čas a není ani kudy chodit, kdenevedou turistické cesty, tam se pěšky chodí špatně, polňačky jsou rozorané, na silnici vás ohrožují auta. Není to jednoduchá četba a už vůbec ne odpočinková - musíte se soustředit, abyste z ní něco měli. Ovšem odvděčí se vám. Zjistíte třeba, kolik existuje zajímavých, ale málo známých knih od regionálních autorů a zatoužíte třeba si je také přečíst. A navíc, splníte tím jeden z úkolů Čtenářské výzvy - kniha, která byla zmíněna v jiné knize :-).

38 22.07.2018

Knihu jsem si pořídila loni kvůli jednomu z témat čtenářské výzvy – protože Jane Austenová nebo Stephen King pro mě bylo jaksi ve stylu "prašť jak uhoď", ani jeden z nich není mým oblíbeným autorem. Nakonec jsem tehdy do výzvy přečetla Austenové "Panství Northanger", ale Kingův "Dlouhý pochod" mě přece jen lákal.

Při čtení mně mnohokrát napadlo, že něco takového by se přece nemohlo stát, pokud by účastníci pochodu věděli, co je čeká. A stejně tak jejich nejbližší: normální otec nebo matka by přece syna raději zavřeli na deset západů někde ve sklepě, dokud závod neodstartuje, nebo ne? S přibývajícími přečtenými stránkami jsem si už ale nebyla tak jistá. Lidstvo je ve své podstatě šílené – copak se nepouští do válek a podobných nesmyslných věcí? A lidstvo je tvořeno jednotlivci, kteří jsou manipulovatelní... jen někdo tomu třeba říká "správná motivace".

Každopádně je to děsivá kniha, i když člověka nutí číst dál a dál. Kdo ten závod vyhraje? Bude vůbec vítěz? A nezemře hned za cílovou páskou?

Kromě toho, že celá kniha je šílená, mně vrtala hlavou ještě jiná věc – rychlost. Kdo snížil rychlost pod 4 míle v hodině, dostal varování. Jenže na kilometry je to skoro 6,5 km. Pro mě třeba už hodně svižné tempo, které zvládám udržet jen na vzdálenost několika málo km. Pro mladého dlouhána je to samozřejmě něco trochu jiného, ale na druhé straně se taková rychlost nedá nazvat ploužením, jak se leckde v knize objevuje (to by za mě bylo pod 4 km/hod). Tak nevím, zda se třeba nevloudila nějaká chyba do překladu...

37 27.12.2024

Podle obálky jsem si myslela, že to bude dost ujetá kniha, kdy se člověk bude muset jen smát. Po přečtení musím říct, že obálka trochu klame. Sice humoru je v knize dost, ale taky situace vážné a smutné. Případně takové, které autor sám nijak nehodnotí, ale nejspíš si je tak vyhodnotí čtenář. Mám na mysli hlavně Lukovy cesty do zahraničí, do různých chudých částí světa, kde lidi nemají dost prostředků ani na to, aby se postarali o sebe. A někdy zase prostředky či peníze mají, ale nechce se jim nebo by v očích sousedů vypadali "divně", kdyby zavolali veterináře pro svoji krávu nebo psa.

Někdy mi připadá, že se Luke trochu moc chlubí (sice popisuje mnohé nesnáze a svoje neznalosti, ale většina těchto situací jako zázrakem dopadne dobře), ale těžko soudit někoho, koho osobně neznám. Jsou mezi námi i nadprůměrně schopní a šikovní lidé a dost možná je Luke jeden z nich. Šíře jeho aktivit by na to ukazovala.

37 08.07.2024

Na knížku jsem narazila v nádražní knihovně, svým rozsahem se totiž skvěle hodí na cesty. Měla jsem trochu jinou představu, totiž, že větší část knihy bude zaujímat líčení Alžírské revoluce v 50. letech 20. století. Mnohem více než popisem revolučních dějů se však autor zabývá nitrem svých postav. Některé z nich trápí obavy o syny či jiné blízké příbuzné, kteří uprchli do hor k povstalcům. Jiné se zabývají problémy zdánlivě všednodenními, i když je znát, že úzkost, která do jejich životů probleskuje, má něco společného i s tím, co se ve společnosti dalo do pohybu.

Překvapilo mě, kam až se některé postavy ve svých úvahách dostávají. Často jde o filozofické rozmluvy s jinými, obvykle staršími a váženými lidmi, jež představují zastánce tradičních hodnot, anebo se hrdinové obracejí k Bohu, přírodě, sami k sobě. Místy jsem při čtení knihy prožívala podobné pocity jako u Exupéryho Citadely. Nevím, zda na to nemělo vliv i prostředí, v jakém se obě knihy odehrávají, ale dost možná, že aby člověk dospěl k podobným úvahám jako autoři obou knih prostřednictvím svých postav, musí se octnout na poušti nebo alespoň v krajině, která je jí podobná.

Každopádně z určité zasněnosti a místy až otupělosti (jak dokonale vylíčené alžírské vedro (!) - když k tomu připočtu vedro posledních dní u nás, udělalo se mi z vedra nakonec zle) následuje v některých kapitolách tvrdé probuzení. To tam, kde přijdou ke slovu zbraně, které se nevyhnou ani těm nejnevinnějším z nevinných...

37 30.07.2019

Moc pěkná kniha o dětství a jinošských letech Jana Amose Komenského. Autorka k ní poznamenává, že jí vždy připadalo, že ač je Komenský uznáván jako velká osobnost, není někým, koho bychom měli skutečně rádi, tak, jako některé jiné velikány. Knížkou se to rozhodla změnit – a podle mého názoru se jí to povedlo skvěle. Každý asi ví, že dospělá léta Komenského nebyla snadná, ale málokdo z nás asi přemýšlel o jeho dětství. Z knihy se zpočátku zdá, že je takřka idylické, ale to bohužel příiš brzy končí. Ztráta několika milovaných členů rodiny, války a nemoci, to vše na mladého Jana těžce doléhá, ale zároveň to formuje jeho budoucí profesní dráhu. Autorka přiznává, že ověřených informací o mladých letech Komenského je velmi málo, ale i to stačilo pro vytvoření kostry napínavého příběhu. Ano, mnoho z knihy je autorčina fantazie, ale opírá se o historická fakta a mnohé se mohlo udát tak, jak autorka popisuje.

37 21.07.2019

Místy trochu moc postav (v každém příběhu jsou postavy jiné, pouze několik málo z nich - kapitána Klosse mezi ně nepočítám - se objevuje ve víc příbězích), takže jsem se občas musela vracet, abych si připomenula, kdo je kdo, ale jinak fajn. Ano, leckdo by řekl, že je to nereálné jako pohádka, ale i pohádky jsou potřeba :-). A hrdinové, kteří sice bojují na jedné straně barikády, ale snaží se nezabíjet zbytečně, byť by to ve válce bylo jakkoli ospravedlnitelné, jsou potřeba v každé době...

37 26.06.2019

Krásná kniha o nelehké době. Nevím, do jaké míry odráží skutečný příběh konkrétní rodiny, ale minimálně je skutečnými událostmi inspirována. Líbil se mi nejen příběh samotný a psychologické vykreslení postav, ale i to, že hlavní postavy se snaží všechny rány osudu překonat láskou a porozumění. To, možná paradoxně, vyzařuje z celé knihy. Kniha je obhajobou lidství a lidské důstojnosti, bez ohledu na to, jak moc jsme se provinili. Ač se nezříká trestu, který následuje, současně vede čtenáře k odpuštění.

37 07.06.2019

Laskavá a moudrá knížka povídek z Chodska, z nichž mnohé zachycují krásné chodské nářečí a starodávné venkovské zvyky. Knížka vypadá obyčejně, ale moc dobře se čte. Najdeme v ní lidový humor a takové to české furiantství, ale i obětavost, lásku a odvahu probíjet se životem, ať je jak chce těžký... Rozuzlení většiny povídek je dost překvapivé – někdy úsměvné, jindy předává čtenáři morální ponaučení. Knížka psaná sice pro děti, ale možná, že v dnešní době se bude spíše líbit dříve narozeným čtenářům :-).

37 31.05.2019

Knížku jsem si obstarala kvůli letošní Čtenářské výzvě (kniha poprvé vydaná v roce 2019). Četla se dobře a rychle. Co oceňuji, je celý příběh autorky Moniky Benešové a upřímnost, s jakou jej vypráví, včetně různých nepříjemností a životních selhání. Líbila se mi i závěrečná kapitola - Osobní přání - dokládající, že autorka během své dlouhé a v mnohém strastiplné (ale zároveň krásné a inspirativní pouti) přece jen vyspěla z ufňukánka v mladou, dostatečně sebevědomou ženu. Ti, kdo by se o podobnou cestu chtěli pokusit, jistě ocení seznamy zastávek na cestě, kde bylo možné opatřit jídlo či jiné základní potřeby, osprchovat se apod. Stejně tak i seznam věcí, které se osvědčily - ten může posloužit i při cestě do jiných zapadlých končin.

Co mě zklamalo, je literární hodnota knížky. Chápu, že autorka není spisovatelka, jak v úvodu sama předesílá, ale vystudovala žurnalistiku a jako novinářka se několik let živila. Čekala bych tudíž, že text bude kvalitnější. Dost mě rozčilovaly spousty různých hovorových a expresivních výrazů. Pokud se vyskytnou v přímé řeči, případně v popisech momentálních myšlenkových pochodů autorky, je to příjemné oživení, ale ve vyprávění to vadí. Kniha pak působí, jako kdyby ji psal nějaký teenager, kterému je spisovný jazyk úplně fuk. Také několikeré opakování vět ve stylu "už nejsem ta rozmazlená holčička" není příliš přesvědčivé (totiž ve chvíli, kdy už nečím nebo někým nejste, o tom obvykle přestanete přemýšlet), byť jak už jsem uvedla výše, závěr mě přece jen přesvědčil, že Monika prošla velkou vnitřní změnou :-).

V knize toho najdete spoustu o lidech, městech, silnicích, cestách stopem, kempech, zkrátka o civilizaci, ale mnohem méně o divočině, až má člověk občas pocit, že Pacifická hřebenovka musí být docela zalidněná a v pohodě. Chápu, že setkání s lidmi, zvláště když byli ochotni pomoci, byla krásným zážitkem, ale relativně málo zážitků z divočiny (a nemusí jít přitom o setkání s pumou nebo jiným nebezpečným zvířetem - všude jsou rostliny, ptáci, hmyz, anebo aspoň skály různých barev...) celé putování dost zkresluje. Nemůžu dát víc než tři hvězdy, škoda.

Každopádně autorka má můj obdiv - teoreticky mohla trávit život léčbou svých neduhů pod dohledem lékařských kapacit, ale navzdory jejich doporučením se vydala na cestu, která ji nakonec zachránila, a ještě o té cestě napsala knížku (ať už je kvalita jakákoli, napsat knížku není legrace a stejně jako vydat se na obtížnou cestu chce i psaní a vydání knihy dostatek odvahy a pevné vůle). Jen mě trochu mrzí, že autorka po návratu neřekla lékařům, že právě její CESTA jí pomohla, a nikoli jejich léky. Vím z vlastní zkušenosti, že oni by si s tím sice nevěděli rady a nejspíš by si to ani nenapsali do dokumentace, ale dokud se lidé budou bát vydávat podobná svědectví, budou lékaři pacientům stále doporučovat takovou léčbu chronických nemocí, která je nejen neúčinná, ale často i zbytečně zatěžuje dosud zdravé orgány.

37 24.03.2019

Silný, i když velmi smutný příběh. Viděla jsem film, ještě jako dítě, a to minimálně dvakrát, nedalo se na závěr nebrečet. Knihu jsem četla poprvé na prahu dospělosti, i tehdy mně vlhly oči – a nejinak i teď. Přesto, kniha v sobě skrývá i naději - ne všichni lidé, s nimiž se Bim setkal, byli zlí a krutí. Bohužel, ti zlí tentokrát zvítězili a věrný Bim za to zaplatil životem. Láska k Bimovi však propojila několik lidských osudů - starý muž Ivan Ivanyč získal mladé přátele, dva hochy, kteří Bima poznali v době, kdy Bimův pán musel do nemocnice. Ivan Ivanyč nezatrpkne a pořídí si nové štěně. Život jde dál, musí jít, ale na starého přítele nikdy nezapomene... Já tuto knihu doporučuji všem, i dětem. Plakat je lidské. Není slabost truchlit pro přítele, byť by to byl "jen" pes. Není slabost vynaložit všemožné úsilí pro to, abychom ztraceného přítele - ať psího nebo lidského - našli. Statečnost pak je postavit se zlu, byť by tím zlem bylo "jen" týrání zvířete. Děti by měly být připravené na realitu každodenního života a světa, který není ideální a nikdy nebude. A k tomu patří i vědět, že krutosti páchané na zvířatech se dějí - i tady a teď - a že jim můžeme zabránit, pokud nebudeme lhostejní. Příběhy, jako je tento, z nás pomáhají vychovat citlivé lidské bytosti - a myslím, že především o to autorovi šlo.

37 24.02.2019

Útlá knížka, ale na delší cestování vlakem ideální. Je tam napětí a dobrodružství i milostná zápletka, budete cestovat po moři i vzduchem a dokonce i pod vodou. Ačkoli příběh sám je smyšlený, alespoň dle tvrzení autora, popisované historické události (potopení lodi s Rommelovým pokladem, pokusy o jeho vyzvednutí) jsou pravdivé. Kniha končí šťastně, i když jste napínáni až do poslední chvíle, zda hlavní hrdina, vdovec a otec tří dětí, vůbec přežije. Řekněme, že někde je to až trochu moc přitažené za vlasy, proto dávám čtyři hvězdičky, ale kniha se mi celkově líbila. Dala jsem ji do nádražní knihovny v Českých Budějovicích, takže budete-li mít štěstí, můžete si ji tam půjčit :-).

37 20.07.2018