BabaJaga11 komentáře u knih

Velmi silná kniha, zvláště některé povídky. Hrdinové si navzdory zlu, jemuž musí čelit, snaží zachovat lidskost. Mnohdy jde o děti, které o tom, co se děje, příliš nepřemýšlejí, chtějí jen udělat něco dobrého pro lidi, které mají rádi. Hrdinové některých povídek, většinou již mladí dospělí či lidé na prahu dospělosti, by měli příležitost i dobrý důvod zabít – a přesto to neudělají. A pokud ano, vidí, že zabít druhého člověka není jen tak, když někoho zastřelím, navždy mě to změní.

Navzdory krutému osudu hrdinové povídek soucítí s ostatními lidskými bytostmi – a to mi na knize připadá nejcennější a nadčasové. Svědectví o zlu, které se dělo, přináší mnoho knih, ale přitakání životu a dobru se objevuje jen v menšině z nich. Zajímavé je, že autoři, kteří tu krutou dobu a mnohdy i mučení sami zažili, bývají smířlivější než ti, kteří se narodili mnoho let po válce. Možná je to tím, že si pamatují své vlastní slabosti, vědí, že absolutní odvaha a statečnost je iluze, že i ten, kdo se nenechal zlomit, občas vnitřně pochyboval, že zkrátka nejsme dokonalí... a co může být silnější než touha po životě, kterou má každý živý tvor v genech. Pan Lustig dobře věděl, o čem píše, prošel si koncentrákem a to, co neprožil sám, jsou zřejmě vzpomínky a vyprávění jiných lidí.

Vyprávění je místy velmi strohé až syrové, což se však k tématu hodí. Povídky jsou psány pěknou češtinou – velký kontrast s tím, co všechno popisují. Autor jasně poukazuje na zvrácenost války a neomezené moci. Bohužel, ani v 21. století mnoho lidí – a zejména pak politiků – evidentně nechápe, že válka znamená smrt, chudobu, hlad, nemoci, pláč a smutek, zničené životy těch, kteří přežijí, ale mají již po zbytek života pocit, že dávno zemřeli...

65 07.11.2022

(SPOILER) Nádherné, průzračně čisté vyprávěné o putování rodiny s malým dítětem po pláních dalekého severu. Podobných knih o cestě se psím spřežením a okolní přírodě existuje víc, tato je však unikátní tím, že Nicolas a Diane cestovali s malou, na začátku putování jen něco přes rok starou dcerkou, ale hlavně upřímností Nicolasovy zpovědi. Přes všechno okouzlení divočinou autor na mnoha místech přiznává, jak na mnohé věci nebyli připravení - zejména na pro danou roční dobu zcela netypické počasí (déšť během indiánského léta a s tím spojené rozvodnění řek, teploty jen lehce nad nulou v lednu, které bránily cestě se psy, a velmi silné mrazy během jara). A jak toho všeho měli leckdy plné zuby a chtěli být raději v civilizaci.

Občas jsem se musela zasmát a připomenout si některé z mých oblíbených přírodních lokalit, takových, o nichž si říkám, že bych si tam přála i zemřít. Ale také na mě občas dolehly podobné chvíle, kdy jsem si v mračnech komárů a v promáčených věcech říkala, že už tam nikdy, ale opravdu nikdy nechci... ne, nebyla jsem na dalekém severu, jen v českých a moravských luzích a hájích. Měla jsem tu výhodu – a zároveň nevýhodu –, že mě od civilizace nedělily stovky kilometrů a měsíce cesty. Mohla jsem snadno vzít nohy na ramena. Nicolas, Diane a malá Montaine tuto možnost neměli. Neměli u sebe ani vysílačku, mobily v době, kdy se vydali na cestu, teprve začínaly a pochybuji, že by pusté severské končiny byly pokryty mobilním signálem. To, co zvládli, je více než obdivuhodné, i když při mnohé smůle měli nakonec přece jen příslovečnou kapku štěstí, která je odvrátila od tragédie. To největší jejich štěstí pak mělo jméno Očum.

Milovníkům přírody a severských končin zvláště vřele doporučuji k přečtení. A musím říct, že je to po čase knížka, s kterou se nebudu chtít rozloučit a zůstane v mojí knihovničce.

65 11.07.2022

(SPOILER) Pořízeno ve výprodeji za 29,- Kč, s tím, že knížku přečtu a pošlu dál. Tedy nejspíš.

Do letošní čtenářské výzvy se tato kniha zrovna hodí – hlavní hrdinka totiž trpí tělesným hendikepem, neléčitelnou oční chorobou. Postupem let ztrácí zrak – ale snaží se žít normální život. To se lehko řekne, ale hůře provede - a o tom, jaké to vlastně je, pojednává tato kniha.

Začátek mě příliš nebavil. Připadal mi moc rozjásaný a pubertální... pravda, autorka se o své nemoci dozvěděla na prahu dospívání, možná tedy chtěla v knize navodit příslušnou atmosféru... anebo to prostě byl jen americký styl, že jsme stále "happy", i když ve skutečnosti nejsme.

Fáze, kdy se hlavní hrdinka rozhodne osamostatnit a spolu s mužem svých snů založit rodinu, mi přišla mnohem zajímavější. Ta vlastně pokračuje až do konce knihy, neboť Nicole se navzdory strachu, co bude, až neuvidí vůbec nic, rozhodla i pro druhé dítě.

Kniha je psána s nadhledem a pochopením pro omezení, které každému z nás dává naše nedokonalé tělo i duše. Líbily se mi drobné rady před začátkem každé kapitoly, často věci, na které by se možná člověk v podobné situaci jako Nicole styděl zeptat, protože by nevěděl jak, koho, kde... Trochu jsem nechápala, proč Nicole tak dlouho tajila svůj hendikep před svým okolím, nakonec to však vysvětluje sama – udělat krok rozhodující a z vidoucí být najednou nevidomá, vědět, že už není cesty zpět, bylo to nejhorší.

65 29.01.2022

(SPOILER) Tuto útlou knížku z dobročinného bazaru jsem si vzala s sebou na dovolenou a přestože jde o dětskou literaturu, navíc určenou spíše klukům, zhltala jsem ji během chvíle. Dýchlo na mě z ní moje vlastní dětství - dny trávené venku, soupeření různých part dětí, snaha chovat se spravedlivě a čestně, ale i průšvihy, zranění... naštěstí v našem případě vždy s dobrým koncem. Žádný internet, žádné mobily, řádné sociální sítě, žádné elektrokoloběžky... není to tak dávno, a přesto je dnes svět úplně jiný. Jistě lepší v tom, že chlapec jako Arnošt Nemecsek by se zcela jistě uzdravil... ale co to ostatní? Někdy mám pocit, že právě všechny ty moderní vymoženosti berou dětem dětství – a možná ještě víc klukům jejich klukovství... Doporučuji k přečtení nejen dětem, ale i jejich rodičům.

65 28.12.2021

Moje první "opravdové" knížky (tedy nikoli leporela) maminka číslovala pořadovým číslem, orazila razítkem s mým jménem a zapsala do sešitu, aby se vědělo, které knížky už mám a aby se mi od různých lidí z rodiny stejná knížka nesešla třeba 3x.

Už nevím, která knížka měla pořadové číslo 1, nejspíš nějaká říkadla od Josefa Lady, která byla tak oblíbená, že moje a bratrovo dětství nepřežila. Knížka Juliánek a skřítek měla číslo 2 a číslo 3 patřilo knize O princi s dřevěným mečem od stejných autorů... myslela jsem, že ty knížky už doma dávno nemáme, že jsme je věnovali dětem v okolí. Ale nakonec se ukázalo, že na některé stále ještě sedá prach v bratrově pokoji (= bezúklidová zóna), mezi nimi byly i číslo 2 a 3. Dívali jsme se, které knihy jsou v takovém stavu, že bychom je mohlli darovat do letního útulku pro děti z rodin postižených tornádem tady u nás v obci. Nakonec jsme jich vybrali asi deset, já jsem je oprášila, umyla obálky, zkrátka dala jsem je do pucu. Jen s Juliánkem to neklaplo, nemá lamino obálku a jak ta knížka byla hrozně oblíbená, a tím i poněkud víc ušmudlaná, vrátit jí někdejší lesk se mi nepodařilo. Tady na DK s potěšením zjišťuji, že jsme s bratrem nebyli sami, kdo tu knížku tak miloval mrkněte na sken přední obálky výše :-). Náš exemplář je na tom teda ještě možná o malinko hůř :-).

Juliánek nakonec zůstal doma. Zalistovala jsem a na chvíli se vrátila do dětství. Načež jsem si knížku po mnoha letech přečetla znovu celou. Ani po těch letech pro mě neztratila svůj půvab – naopak. Příběh je celkem prostý, ale fantazie, která dokázala vykouzlit skřítka Naopaka, létající rybu, která se mění v modrou labuť – hraběnku Klementýnu, bílé vrány pečené z mouky z melounových jadýrek a další věci, ta fantazie je nevšední. Moje nejoblíbenější pasáže byly o dětech, které po kvantech jedí melouny a vybírají jadýrka na tu mouku (melouny jsem měla a mám ráda stále, jen už dnes polykám i ta jadýrka :-)) a pak o zázračné hřejivé čepici, kterou Juliánek dostal jako dar od hraběnky Klementýny (asi dva roky zpátky jsem si koupila úžasně hřejivou čepici a celou dobu jsem měla pocit, že už jsem ji někde viděla... tak teď už vím, kde to bylo :-)).

Jestli někdy narazíte na Juliánka a skřítka, neváhejte a půjčte nebo kupte tuhle krásnou knížku svým dětem nebo vnoučatům. Anebo klidně i sami době. Jednak se Vám bude hodit do letošní ČV – je to totiž kniha, kde se vyskytují nadpřirozené postavy. A taky po všech možných špatných a ještě horších zprávách, které se na nás denně sypou z médií, je potřeba vidět i něco pozitivního, přečíst si příběh, který dobře dopadne, i kdyby to měla být pohádka...

65 18.07.2021

Krásné verše na čtení před spaním. Hladí duši každého, kdo je naladěn podobně jako autor. Vyvolávají pocity toulek krajinou jižní Moravy kdysi dávno, v dětství a mládí, kdy jsme měli víc času chodit s očima otevřenýma a žasnout nad zeleným stéblem trávy, hroudou vonící hlíny, letící vlaštovkou...

Přitom nechci tvrdit, že Skácelovým veršům rozumím. To nejspíš jen on sám věděl, co tím vším chtěl říci. Alespoň Skácelův dlouholetý přítel Jaromír Tomeček nám dává v jedné ze svých krátkých přírodních próz nahlédnout do procesu vzniku Skácelových básní na příkladu básně Tráva jako my. Báseň je věnovaná trávě, která se jmenuje sveřep vzpřímený. A z toho, jak je báseň koncipována, ale hlavně z Tomečkova vzpomínání usuzuji, že i velký básník Jan Skácel si rád hrál, dělal si legraci a bylo mu fuk, že někdy budeme dumat nad tím, co tím chtěl básník říci. Připadá mi, že psal hlavně pro sebe a pro své blízké, s nimiž mohl sdílet nejen básně samotné, ale i zážitky, které jej k napsání té které básně inspirovaly. Což ovšem nemíním jako výtku, spíše naopak. A je úžasné, že skrze srdce (nikoli skrze rozum!) mohou verše promlouvat i k mnoha jiným čtenářů různých generací.

65 22.01.2021

Napínavé od začátku až do konce. Sice prvních pár stránek to vypadalo, že knížka bude na mě moc "technická" – plno detailů z chodu a řízení elektráren a dalších strategických podniků – ale veškeré informace důležité pro pochopení se čtenář dozví z rozhovorů zúčastněných osob. V knize samozřejmě vystupuje velká spousta lidí, ale hlavní pozornost je soustředěna jen na několik z nich. Brzy jsem si zvykla i na rychlé střídání míst děje, podle toho, jak se kde katastrofa prohlubovala a kdo se angažoval ve snaze najít řešení...

Přiznám se, že jsem vlastně zpočátku nevěděla, zda mám čekat dobrý konec... a ještě v závěru se vše najednou zhouplo... nezbylo než držet palce Manzanovi, Bollardovi a dalším... I když můžu mít vůči naší civilizaci mnohé výhrady, včetně toho, že by bylo lépe mít méně "chytrých" technologií a více zapojovat mozek, i když planeta i naše lidství jsou v ohrožení a mnoha různými způsoby volají o pomoc, nemyslím si, že způsob popsaný v knize k nastolení spravedlivějšího světového řádu by mohl přinést něco pozitivního. V knize je popsáno, co se v lidech probouzí, ocnou-li se v ohrožení, bohužel to není jen solidarita, často je to spíše naopak, to ostatní vidíme i v dnešní době dost jasně.

Knížka je děsivě realistická a bohužel to, co popisuje, by se skutečně mohlo stát. Přečtěte si ji, ano, právě v této době si ji přečtěte – a budete vděčni, že vám doma svítí světlo, teče teplá voda a topí topení. A dokonce jede internet, přes který si můžete objednat a až do domu nechat doručit to, co nemůžete koupit v obchodě, protože příslušný obchod má z nařízení vlády zavřeno. Doba není lehká, ale mohlo by být i hůř... tak neztrácejme naději a dělejme, co můžeme a umíme, aby bylo líp!

Ještě drobná vsuvka: ke knize bych se možná vůbec nedostala, nebýt zvláštní náhody. Měla jsem na poště uloženou zásilku. Napoprvé se nepodařilo vyzvednout, neb pošta zrovna omezila otevírací dobu. Napodruhé se povedlo – a ejhle, co se urodilo v policích pro vyřazené knihy z obecní knihovny, které jsou umístěny ve stejné budově jako pošta. Někdo dělal doma "probírku" knih. Spousta nových, max. 1x četných, krimi, thrillerů a dalších. Nějaké jsem odnesla s sebou domů, s cílem přečíst a posunout dál, nejspíš do nějakého charitativního bazaru. Blackout je první z přinesených knih, které jsem přečetla – a věřím, že v bazaru o něj bude zájem a přinese peníze na dobrou věc :-).

65 24.10.2020

O svět filmu se valně nazajímám a mnohá jména slavných hereček mi nic neříkají. Otevřeně přiznávám, že s Liv Ullmannovou jsem snad nikdy žádný film neviděla – anebo mě nezaujal a nepamatuji si jej. Tudíž čistě teoreticky bych neměla být cílovou skupinou pro Livinu životopisnou knihu.

Za pár korun z dobročinného bazaru, vybrána na služební cestu, neboť je to útlý svazek, který nezabere v batohu příliš místa. Měla jsem v plánu někde po cestě ji nechat v nějaké knihobudce, ale nestalo se. To proto, že v knize je tolik moudrosti, že jsem si některé pasáže založila lístečky, že si je vypíšu alespoň sem, do komentáře. A tak jsem ji vozila křížem krážem Českem a pořád neměla čas ten komentář zformulovat :-).

Líbí se mi, jak obyčejně Liv svůj život líčí, je v neustálém úžasu nad tím, když se jí dostává různých poct, nebere to jako samozřejmost a nemyslí si o sobě, že je velká hvězda. Jako každý zaměstnaná máma zpytuje svědomí, zda se dostatečně věnuje své dceři. Věnuje se i jiným těžkým tématům, včetně rozchodu či umírání. Prostě je to obyčejná žena z masa a kostí, která se nebála zachytit na papír i své nejniternější pocity. A smekám kloubouk před tím, jak se dovedla vyrovnat s mnoha těžkostmi, zejména s rozchodem s Ingmarem Bergmanem a s tím, že její někdejší domov obývá jiná žena:

"Kruh se uzavřel. Nic definitivně nekončí. Kde člověk zasadil kořínky toho nejlepšího či nejryzejšího, co v něm je, tam bude vždycky nacházet domov". (str. 82)

Do knihy lehce pronikají i různé dějinné události. Například jednání mezi americkým prezidentem Nixonem a sovětským prezidentem Brežněvem na sovětském velvyslanectví, jehož se Liv také zúčastnila. Na str. 143 a 144 stručně popisuje svoje dojmy z jednání. Zapůsobilo na mě hlavně toto:
"Zítřejší mírová smlouva, na niž čeká celý svět, je stále nejistá.
Snad se naše budoucnost nebude řešit při desertu?
Připadá mi, jako by všichni kolem mě hráli nějakou společenskou hru.
A přepadá mě strašné podezření. Že vážnost novinářů, kteří referují o setkání těchto lidí, je buď také hra, anebo vědomé manipulování fakty.
Připadá mi to jako slavnostní večeře po premiéře na Národním divadle: samé nezávazné projevy a slova, přípitky a sliby".

Jak se staví ke svým úspěchům, Liv ukazuje např. na str. 152: "Jsem to, čemu mnozí říkají "privilegovaná", ale už dávno jsem zjistila, že hodnota práce člověka nemá co dělat s touto stafáží.
Nejlepší na úspěchu je poznání, že to není nic, po čem je radno toužit".

Navzdory tomu, jak se mi kniha líbila, posílám ji dál. Hřeším trochu na to, že vyšla ve velikánském nákladu, takže kdyby se mi zachtělo přečíst si ji znovu, jistě ji najdu v některé knihobudce. A také si myslím, že je to kniha, která by se měla číst v každé době, zejména však dnes. Je to kniha, která Vás vrátí nohama na zem a do doby, kdy byl svět ještě normální...

64 25.12.2023

Čteno docela dlouho "na pokračování", když jsem měla pohodové nědělní odpoledne. Ač ne ve všem se Z. Czendlikem souhlasím a některé pasáže mi připadaly poměrně zdlouhavé a pro mě osobně ne tak zajímavé, jsem moc ráda, že jsem se k této knize dostala. Myslím, že každý si v ní může najít něco zajímavého k zamyšlení. Mně například velmi zaujal jeho pohled na rozmanité boje – za mír, svobodu, demokracii, atd. (str. 228 dole, s pokračováním na str. 229). Také si totiž myslím, že svojí nesmiřitelností mnohdy pohřbíme právě to, zač bojujeme. Viz boj, který ve jménu demokracie třídí názory na "správné" a "nesprávné" a občany na "demokraticky smýšlející" a "dezoláty". V mnohém se ztotožňuji i s názory Z. Czendlika na výchovu dětí a jistě by se toho našlo víc, kde mi pan farář hovoří z duše, ač musím přiznat, že katolickou církev jinak moc nemusím :-).

Cenné je podle mě především to, že se Z. Czendlik prezentuje jako člověk chybující a zároveň chápající slabosti a chyby jiných lidí. Jako člověk, který na ostatní nemá přehnané nároky – to je velká vzácnost v dnešní době, kdy se všude "jede" na výkon a ze svého okolí mám pocit, že tento postoj se nevyhýbá ani církvím. Doporučuji všem, kdo mají otevřené srdce i mysl.

64 31.10.2023

(SPOILER) Zakoupeno poněkud neplánovaně, ve slevě, abych dosáhla na poštovné zdarma. Mimochodem, takto už se ke mně dostala nejedna skvělá kniha :-).

Příliš jsem nevěděla, co od knížky čekat. Klasika, přibalila jsem si ji na služební cestu, abych měla co číst ve vlaku. Ten syrový a svojí závažností až do morku kostí pronikající příběh mě určitým způsobem uchvátil a zároveň vyděsil, ale vyvolal ve mě i spoustu otázek. Třeba tu, proč o některých národech či organizacích automaticky smýšlíme jako o teroristech, a o jiných tvrdíme, že mají právo na sebeurčení či územní celistvost, ač v obou případech je cíle dosahováno stejnými prostředky, takovými, jež nelze označit za mírové nebo alespoň nekrvavé... Proč některé národy máme za civilizované a státy za rozvinuté a o jiných tvrdíme, že jsou barbarské a zaostalé... jenže když se podíváme zblízka, leckdy mezi prvními a druhými nenajdeme žádný podstatný rozdíl... snad jen, že ty první se dovedou lépe maskovat.

Hlavního hrdinu Tyrona Meehana, nejprve ubohého chlapce, nakonec neméně ubohého starce, ale v mezičase mocného příslušníka IRA, můžeme litovat, můžeme jím pohrdat, můžeme ho buď chápat, anebo naopak nechápat, ale sotva někoho zanechá chladným. Idealista a statečný obránce i zbabělec a zrádce v jedné osobě. Nepravděpodobné? Neřekla bych. Život nás obrušuje a nakonec jsme příliš unavení neustálým bojem a hledáním. Slevujeme ze svých ideálů.

Vracela jsem se ze služební cesty, dočítala knihu, občas usínala, protože práce bylo hodně a času na spánek během týdne málo. V polospánku mi vířilo v hlavě slovo "zrádce" a najednou mi připadalo, že občas také zrazuji své přesvědčení i ty, kdo je se mnou sdílí. Možná je to nesrovnatelné, nikoho jsem nezabila ani neudala a jít celý život proti proudu je nesmírně vyčerpávající. Ale kdoví, zda bychom spolu s mými vrstevníky neměli po letech zaplnit náměstí... Je to ovšem málo pravděpodobné. Život je boj a boj vyčerpává, lhostejno je-li veden na barikádách, ve vězení, anebo "normálním žitím". Vyznání Tyrona Meehana na str. 193 rozumím moc dobře, ač jsem nikdy nedržela v ruce zbraň...

64 04.07.2023

(SPOILER) "Kamil, jak se někdo může jmenovat Kamil", připomněla jsem si při čtení nejednou slova z jedné TV reklamy. Kamil Coufal, jeden z hlavních hrdinů příběhu, totiž v krátkém čase stihnul udělat tolik chyb, že mít takového manžela, syna či jiného příbuzného, asi bych skončila v blázinci. Cesta do pekla bývá dlážděna dobrými úmysly a tak je to i v Kamilově případě. Měl ale z pekla štěstí během havárie chemičky, na které nesl velký díl viny, vznikly velké škody, nikdo nezemřel. Manželka i rodiče vše ustáli (jen tak, tak!) a v rozhodující chvíli ho podrželi. Vlastně měl možná víc štěstí, než si zasloužil. Opouštíme ho ve chvíli, kdy čeká na svůj trest, ale už ví, že má naději...

Knihu jsem získala asi někde v dobročinném bazaru. Líbila se mi víc, než bych čekala. Hodně technických zařízení, vztahujících se k chemičce, je popsáno ve velkých detailech, ale autor pomocí rozmanitých přirovnání dokázal dosáhnout toho, že i technický antitalent jako já se textem dokáže nejen prokousat, ale i si něco představit. Trochu neobvyklé je střídání popisu děje z pohledu Kamila a jeho ženy Zdenky. Vyprávění se totiž vždy vrací zpět, do stejného časového bodu, kde předtím převzal pomyslnou štafetu druhý z manželského páru. Zpočátku mě to trochu mátlo, ale když jsem si zvykla, musela jsem ocenit hloubku, jakou tím román získal. Že vlastně pohled na věc z úhlu obou manželů vede ke smířlivosti čtenáře k oběma, i tomu praštěnému Kamilovi :-).

Určitě si od autora ještě něco přečtu, onehdy jsem v knihobudce potkala Molocha. Byla jsem sice nucena ho tam nechat, neb už jsem předtím navštívila jinou knihobudku a na další "kořist" mi v batohu nezbylo místo, ale počítám, že nebude problém najít ho jinde :-).

64 26.04.2023

Knížku jsem si kdysi pořídila v knižním bazaru byla levná, protože chyběl papírový přebal. Tím pádem chyběla i anotace přímo v knížce. V hlavě mi už pár dní zněl název knihy a říkala jsem si, že zrovna na něco takového bych teď měla chuť, asi proto, že nestíhám, mám pocit, že dny kolem mě jen prohučí anebo já skrze ně... Bylo to pozdě večer a já si chtěla vybrat knížku na cestu do práce druhý den, ne ještě něco hledat na DK. A tak jsem si vybrala a začala číst a vlastně jsem nevěděla, o kom čtu, dokud jsem se nedostala k pasáži o rodičích :-).

Nečetla jsem žádnou další knihu o D. Šostakovičovi, takže nemůžu srovnávat, ale toto dílko mi připadá originální a zdařilé. Zejména kontrasty, v jakých je nám světoznámý skladatel představován. Umělecký génius na straně jedné, citlivý, spíše samotářský a bázlivý člověk na straně druhé. Jeho souboj s Mocí, či spíše snaha přežít, snaha nějak fungovat, ochránit své bližní, někdy i za cenu obrovského sebeponížení a studu.

Nejcennějším, i když přímo nevyřčeným poselstvím knihy, je: Nesuď, když jsi tam nebyl, když jsi v té době nežil, nevíš, jaké to bylo.

Ač autor pojmenovává, o jakou moc jde, vyjmenovává i jednotlivé zástupce této moci, včetně Stalina, většinou textu se prolíná prostě Moc s velkým "m". Myslím, že trocha abstrakce je v tomto směru užitečná, dovoluje totiž čtenáři přemýšlet o Moci jako určitém fenoménu, který by neměl být spojován jen s několika málo režimy a diktátory. Pokušení Moci je silné. Moc si umí počkat, až přestaneme být ve střehu. Stačí dívat se jen do minulosti a nevšímat si, co se děje teď. Moc se umí maskovat, dokonale maskovat... bojuje přece za lepší svět, za demokracii, za práva jedněch i druhých... a nám ani nedojde, že to všechno jsou jen prázdná slova, jejichž obsah Moc už dávno vysála a devalvovala. A že jiná slova, taková, s nimiž tak snadno manipulovat nelze, se ze slovníku Moci vytratila. Vzpomínám si, že kdysi se u nás v každé druhé větě skloňoval výraz "pluralita názorů". Ač ta doba nebyla jednoduchá, nikoho tehdy ještě nenapadlo třídit ty názory na "správné", které zaslouží být zveřejněny, a ty ostatní, či dokonce špatné, které by měly být potrestány, anebo alespoň umlčeny.

Moc má mnoho podob. To, že někdy Moc nevraždí své oponenty, vůbec neznamená, že je "měkká" jen rafinovaná. Moc taky občas potřebuje vypadat před světem dobře to ostatně autor v knize popisuje velmi podrobně. Ta nejrafinovanější Moc vám pak vnutí, že jste vlastně šťastní, když jí můžete sloužit, a dokonce jí za to rádi zaplatíte, přestože se šťastní necítíte. Říkáte si však, že chyba je asi ve vás, že se prostě jen musíte víc snažit...

Jestli hledáte životopis D. Šostakoviče, patrně najdete lepší knížky, které jsou uspořádané a přehledné. Ale jestli chcete zjistit, jak se asi skladatel cítil, prožívat s ním jeho strachy, propadat se do chaosu, obdivovat ho i nechat se jím udivovat a přemýšlet o dějinách 20. století a o tom, do jaké míry se zrcadlí v našich časech, pak jste tu správně.

64 24.10.2022

Výjimečná kniha! Poprvé jsem ses ní setkala před téměř 20 lety. Nabízeli ji tehdy v Dobré čajovně v Č. Budějovicích, kam jsem občas zašla během svých služebních cest, za nějakých 150,- nebo 180,- Kč. Mnohokrát jsem do ní tehdy nahlížela, četla si úryvky, zvažovala, zda koupit – ale nakonec jsem dala přednost tu nové čajové konvičce, jindy zas sáčku čaje s sebou. Kde by mě tehdy napadlo, že jednou za tuhle knihu zaplatím mnohem víc, protože bude tak vzácná a nedostupná – a přece se budu radovat, že ji mám. Člověk asi musí něco prožít, aby ji dokázal ocenit...

I když se v té knížce píše o mnoha smutných věcech, je zvláštním způsobem uklidňující. Vždy je nějaké východisko, nějaká naděje, nepadá nám ovšem z nebe, musíme chtít, věřit, milovat a napnout všechny síly v zájmu Dobra.

V této pohnuté době jsem nemohla nepřemýšlet, co by bylo, kdyby se běloši při kolonizaci amerického kontinentu nechovali tak odpudivým a primitivním způsobem, jak se chovali. Kdyby se od původních obytel Ameriky dokázali něčemu naučit... dost možná, že by naše civilizace byla někde úplně jinde než je dnes. Možná, že bychom nevěděli, co jsou to války, energetická krize či globální změna klimatu... anebo bychom si alespoň uměli lépe poradit. Jisté je, že nenasytnost dnešního "západního" světa, která nutí všechny bez rozdílu, aby se jí přizpůsobili, často pod záminkou "blahobytu", všechny uvedené problémy stále více vyhrocuje. To vše ovšem za cenu ztráty svobody – stáváme se otroky věcí, které jsou nám tak dlouho vnucovány, aniž bychom je chtěli, až nakonec podlehneme, stáváme se otroky vydělávání peněz na ty spousty zbytečností a otroky snahy stihnout toho víc a víc a víc, i když předem víme, že se nám to nikdy nemůže podařit.

Osobně mi tato kniha dala mnohem víc, než např. "Pokrokem k zániku" od Mnislava Zeleného Atapany. Ty knihy jsou zcela odlišné, i geografickým záběrem, ovšem dotýkají se podobných témat. Zatímco Atapana na můj vkus zbytečně moralizuje a prosazuje pouze mužský pohled na věc, z knihy Anne Cameronové je cítit láska a pochopení pro odlišné a vlastně neslučitelné kultury. Je to kńiha, která říká všem ženám, že na jejich názoru a pohledu záleží mnohem víc, než je společnost učí. Že je dobré umět překonávavat překážky i hranice vlastních schopností, když to má smysl pro Dobro, ale neznamená to mířit stále výš a chtít stále víc, jen kvůli zaklínání se pokrokem. Že pokrok, jak ho známe, není univerzálním lékem na problémy lidstva – ba právě naopak.

64 26.09.2022

Knížek o Jakubu Krčínovi mám více, některé zatím čekají na přečtení. Momentálně jsem potřebovala do batohu něco útlejšího a do vedra něco s kratšími texty, které by mě neuspávaly :-). Tahle knížka byla dobrou volbou, hlavně kvůli krásným fotografiím rybníků i památek v "Krčínových" městech. Text místy trochu drhnul, zaznamenala jsem překlepy, hrubky i drobné věcné nesrovnalosti (např. na jednom místě se uvádí, že Krčín měl šest dcer, což je poté potvrzeno i jinde, jenže uvedeno je sedm jmen).

Anotace nelže, některé úhly pohledu na tuto historickou postavu jsou nové a neotřelé – jsou smířlivější jak ke Krčínovi samotnému, tak i k jeho první ženě Dorotě. V knize se hodně rozvíjí alchymistická linky, což jistě souvisí s tím, že první z autorů, Otomar Dvořák, se zabývá různými tajemnými místy naší vlasti. Každý na to může mít jiný názor, ale faktem je, že jsou mnohé věci, které (alespoň dnes většina z nás) nedovedeme vnímat a mnohdy ani změřit, přestože nás mohou ovlivňovat a přestože zvířata je vnímají běžně (např. geomagnetické pole země). Osobně bych více uvítala podrobnosti k rybníkům, které jsou v řadě případů jen naznačené a odkazuje se na jiné práce. Jenže v jiných pracích se většinou píše o známé historii těch největších rybníků na Třeboňsku, na mnohé jiné se vůbec nedostane – a zde se mi zdálo, že autoři vědí více i o méně známých rybničních stavbách a že by se slušelo se čtenáři se podělit.

Nebýt fanda do rybníků, asi bych hodnotila jen třemi hvězdami, takto dávám čtyři, jsem vděčná za každý střípek do mozaiky vědění o historii našich rybníků. Doufám však, že toto není poslední literární počin autorů vztahující se k rybníkům a že příště si dají i více záležet na úpravách textu.

64 29.07.2022

Začátek mě příliš nebavil – točil se totiž okolo hodně bohatých úspěšných lidí. Nemám ráda, když se klade rovnítko mezi úspěch a nadbytek financí. Co takhle aby byl člověk spokojený a šťastný?

Po asi 20 úvodních stránkách mě ale knížka chytila a nepustila až do konce. A dost mi pomohla dotáhnout jeden dlouhodobý úkol, kdy jsem fakt potřebovala máknout, aby asi půlroční pracovní úsilí celého týmu nepřišlo nazmar.

Pro někoho je kniha dlouhá či dokonce zbytečná. Pro mě osobně bylo nejcennější vědět, že nejsem nenormální, když mám pocit, že mě neustálé záplavy e-mailů a žádosti o schůzky (momentálně online) a telefonáty odvádějí od skutečné práce. Bohužel ač hluboká práce je - či by alespoň měla být - podstatou mého povolání, k mému zděšení to většině lidí na mém pracovišti vůbec nedochází. Tuhle knížku proto nepošlu dál - může se hodit jim ji ukázat.

64 16.05.2021

Nějakou dobu jsem sháněla knížku "Stopař Děrsu Uzala", což je zkrácená verze této knihy. Někde se její cena šplhala do závratných výšek, občas jsem se o nějaké nabídce dozvěděla pozdě. Ale nedávno se mi naskytla příležitost koupit velmi levně nové vydání nezkrácené verze – a teď jsem moc ráda, že jsem si počkala.

Jde o zcela nový překlad díla, které v Rusku vyšlo nově v sebraných spisech V. K. Arsenjeva. Nové jsou i ilustrace. Jak překladatel Konstantin Šindelář, tak i ilustrátor Jan Hora odvedli skvělou práci. Musím pochválit i nakladatelství Triton za skvělý nakladatelský počin.

Kniha patří k těm, které je třeba číst pomalu a nechat je "rozplynout na jazyku". Mimo jiné se mi líbilo i líčení častého deštivého počasí – v suchém jaru, jaké panuje, to bylo osvěžující! :-) Jazyk je hezký, prostý a dobře srozumitelný. Hodně prostoru autor věnuje popisu navštívených končin, včetně fauny, flóry, geologie a obyvatelstva. Někomu to může připadat nudné, čtenářům, kteří vyžadují, aby příběh měl spád, bych knihu nedoporučila. Ale kdo se chce nejen pobavit, ale i poučit, určitě mi dá za pravdu, že jde o výjimečné dílo. Kniha je totiž mimo jiné velmi cenným svědectvím o přírodě a lidech ruského Dálného východu před více než 100 lety. O dobrodružné momenty v ní však také není nouze. Autor to však bere tak, že to k badatelským výpravám patří. Občas se něco nepovede. Občas jde i o život.

Sympatické mi bylo to, že ze sebe autor nedělá žádného hrdinu, přiznává obavy a strach ve vypjatých situacích. Velmi pěkný byl jeho vztah k domorodému průvodci Děrsu Uzalovi, kterému je vlastně celá kniha věnována. Arsenjev a Děrsu pocházeli ze zcela odlišných kultur, stála mezi nimi jazyková bariéra, značný byl i věkový rozdíl. Život v přírodě je však přesto spojil pevným přátelstvím. Pozoruhodné byly názory obou na přírodu a její ochranu – v době, kde se všude kolem nich rozprostíraly panenské lesy a čisté řeky plné ryb a vliv člověka na přírodu se v těch končinách projevoval jen okrajově, už cítili, co může způsobit lidská hrabivost. Ač byli nuceni lovit, činili tak kvůli obživě a s úctou ke všemu živému.

"Připadal jsem si volný jako pták a uvědomoval jsem si, že štěstí nespočívá v hromadění bohatství, nýbrž ve zdraví, svobodě a těsném souznění s přírodou" (str. 164)

Bohužel, po více než 100 letech si toto uvědomuje stále příliš málo lidí, a tak to s naší planetou nevypadá úplně optimisticky.

Autor svoji knihu uzavřel smutně. Vlastně nemohl jinak. Ale povídka P. Bordakova, který se také zúčastnil výpravy s Děrsu Uzalou a která mi nejdřív (než jsem ji začala číst) připadala do knihy jako zbytečně násilně vložená, vše uzavírá přece jen o něco veseleji, byť nám může připadat tak trochu jako pohádka. Ale je jen na čtenáři, jestli si ji přečte – já jsem nakonec byla moc ráda, že jsem ji nevynechala.

64 11.05.2020

Pozoruhodná kniha o pozoruhodné ženě. O životě dr. Kálalové-di Lottiové ani o událostech na sklonku druhé světové války na Táborsku a Písecku, které do života této statečné lékařky velmi tragicky zasáhly, jsem dosud neměla tušení. O to víc mě potěšilo, když jsem zjistila, že Prácheňské muzeum v Písku loni připravilo literární pásmo, v němž byl připomenut život dr. Kálalové. Je vidět, že tato postavou drobná, ale vnitřně nesmírně silná žena skutečně pozitivně ovlivnila život mnoha lidí a že se na ni nezapomíná. Život dr. Kálalové, ač se nedožila nijak závratného věku, by vydal na několik životů, a může nás inspirovat i dnes. Jsem vděčná, že Ilona Borská sepsala knihu o jejím životě, ač sama se s dr. Kálalovou setkala jen kratičce. Dostala však k dispozici rozsáhlou korespondenci, kterou dr. Kálalová vedla se svojí rodinou a přáteli, mnoho lidí přispělo vzpomínkami, a tak vznikla kniha čtivá, povzbudivá (byť místy smutná, dokonce vemi smutná...) a přesto plná zajímavých faktografických údajů. Velice se mi líbilo, že autorka nezastírala ani slabé stránky povahy dr. Kálalové, protože zkrátka nikdo není dokonalý a s ženou, která byla velmi skromná až asketická, a ve svém konání perfekcionistická, nemuselo být pro její okolí vždy jednoduché vždy vyjít po dobrém. Stejně tak nerozhodnost a výčitky, jimiž se občas trápila a svěřovala je v dopisech svým nejbližším, autorka v knize zmiňuje, a činí tak hlavní postavu svojí knihy lidsky přístupnější co nejširšímu okruhu čtenářů.

64 14.04.2019

Na Gézu Včeličku si velmi matně vzpomínám z hodin literatury na gymnáziu. Asi jeden z mnoha autorů meziválečného období... A musím říct, že mě dost mrzí, že si nepamatuju nic konkrétního. Poměry v kavárně Piccadilly totiž popsal do takových detailů, že mi připadalo, jako by tam jedním ze zaměstnanců na nejnižší pozici byl v mládí i on sám.

Moje vydání knihy z roku 1982 bohužel neobsahuje žádný vysvětlující doslov a informace o autorovi zde na DK jsou také velmi kusé. Vždyť kdo by se zajímal o autora, který píše o proletariátu a demonstraci pracujících v čele s komunisty, ne? Že to všechno možná mělo dobrý důvod, že lidem zkrátka už nic jiného nezbývalo, když si mnohahodinovou prací nevydělali ani na základní životní potřeby – a to ještě mohli mluvit o štěstí, že nějakou práci mají – to dnes většinu lidí nezajímá. A mělo by. Ano, doba je někde jinde a nedostatek jídla a s tím spojené těžké nemoci snad dnes nikomu nehrozí. Spíše nám hrozí jiné těžké nemoci, které mají původ v nadbytku jídla a nedostatku pohybu. Nezákonné praktiky se ale i dnes dějí v mnoha firmách i státních institucích. Interní předpisy se zpracují tak, aby odpovídaly zákonu. Tedy např. přesčasy jsou oficiálně výjimečné, firma je nepodporuje a pokud přece jen je někdo nucen pracovat přesčas, dostane jej proplacený, případně si vybere náhradní volno. Krása! Tedy byla by to krása, kdyby to tak skutečně fungovalo. Ve skutečnosti může být úkolů tolik, že je během pracovní doby jednoduše zvládnout nelze. Ale to je čistě jen váš problém. A tak pracujete o víkendu, svátcích i v době své řádné dovolené. Na všechno je termín, který musíte splnit, jinak jdete. Stěžujte si a v lepším případě budete pro smích, v horším půjdete...

Ne, nechci tvrdit, že je to jako v románové kavárně Piccadilly – není. O učně je postaráno dobře. Ale v mnoha firmách panují poměry, které oficiálně neexistují, protože se dávno ví, že nekonečné přesčasy a nedostatek odpočinku jsou zdraví škodlivé. A navíc přesčasy, které oficiálně neexistují, nemohou být ani proplaceny...

Drtivá většina lidí je ráda, když si svoji mzdu může zasloužit, i když v každé době se najde nějaký lempl. Být nezaměstnaným je pro mnohé cejch, zvlášť když na ně okolí hledí skrz prsty.

Doporučuji všem tuto knihu číst a přemýšlet o ní. Mimo jiné se z ní dozvíte, proč komunisté měli v minulosti tak velkou podporu, že mohli pár let po 2. světové válce vyhrát a usídlit se ve vedení země na dlouhých 40 let. Nic se neděje bez příčiny a žádný čin nezůstane bez následku.... Těm klukům z kavárny rozhodně nezávidím. Myslím, že dnešní mladíci by takový zápřeh nepřežili ani 2 dny.

63 25.12.2023

Odeonky mám ráda, ale nečekala jsem, že mě zrovna tato kniha tolik zaujme, takže nakonec budu hodnotit pěti hvězdičkami. Kniha velice smutná, ale přitažlivá zřejmě proto, že se v ní každý alespoň malinko může najít. Jen málo lidí může říct, že nepromarnili jedinou příležitost, aby si se svými dětmi nebo rodiči řekli vše, co mělo být vyřčeno, co nemělo být pohřbeno pod nánosem každodennosti. Málo rodičů si asi může být jisto tím, že své děti nikdy v ničem nezesměšnili, neshodili a nezklamali jejich důvěru. I jedna nevinná poznámka, pohled nebo nedostatek pozornosti v rozhodující chvíli někdy roztočí kola událostí, které již nelze zvrátit. Ano, v Americe je možná vše dotaženo až do extrému. Ale popisované problémy trápí celou západní civilizaci a prohlubují se paradoxně i díky rozvoji moderních komunikačních technologií. S těmi se v románu nesetkáme je zasazen přibližně do 50. až 70. let 20. století, takže jedinou vymožeností je pevná telefonní linka, která, mimochodem, v příběhu také hraje zajímavou roli.

Specifikem příběhu je rasově smíšené manželství, takže velká část problémů celé rodiny plyne z nepřijetí většinovou společností v kombinaci s mizivou sebedůvěrou otce rodiny, který ji, byť zčásti nevědomě, předává dál. Nemyslím si ale, že se totéž nemůže dít i za jiných okolností. "Jiní" můžete být jakýmkoli jiným způsobem svými názory, životním stylem, vyznáním... Ocitnout se ve společnosti jako někdo, kdo vyčnívá, může být velkou příležitostí pro všechny anebo záhubou pro jednotlivce.

Zaujaly mě některé popisované historické skutečnosti, které se prolínají příběhem, například rozvoj kosmického výzkumu, ale i různá omezení různých skupin lidí ve "svobodné" zemi. O rasové segregaci jsem věděla, ale velmi mě překvapilo například omezení přístupu dívek ke vzdělání na prestižních univerzitách až někdy do 70. let 20. století nebo fakt, že žena-lékařka byla v 60. letech 20. století v USA alespoň v některých státech řídký jev. Přehled těchto skutečností shrnuje a stručně, ale trefně hodnotí doslov Pavly Horákové.

63 27.09.2023

Knihy, jako je tato, by měly patřit k povinné četbě. Na příkladu Toljova dědečka i dalších členů rodiny, je krásně ukázáno, jak nic nelze vnímat černobíle. Dědeček se těšil na příchod německé armády (a nebyl sám), neboť očekával (v souladu se sliby v dobovém tisku), že za německé okupace se Ukrajincům povede líp. Později ovšem, ač nerad, přiznal svůj omyl. Mnozí bohužel neměli ani čas si to uvědomit. Ale možná měli víc štěstí, než ti, co museli přihlížet vraždám svých nejbližších.

Válka je neštěstí, bolest, smrt a utrpení ale někdy taky obrovský chaos. Jít do krytu, anebo do domu? Kde člověk přežije spíše? Pomůže intuice, svatá ikona, rychlé nohy a kapka štěstí anebo je vše náhoda? A má smysl přežít, když všechno a všichni, koho jste znali a měli rádi, se hroutí, umírá, nic už není a nebude jako dřív?

Díky tomu, že autor vše vypráví z pohledu dítěte sebe sama ve věku 12 až 14 let ještě více vyniká nesmyslnost války. Dítě prozradí i ty pocity, za které se dospělý stydí a nepřizná se k nim, protože prostě nejsou "správné". Navzdory tragédii, kterou kniha líčí, se někdy nelze ubránit úsměvu nad otevřeným, dětsky naivním stylem vyprávění. A tak čtenář dostává do ruky syrové a děsivé svědectví doby, o níž jsme si mysleli, že se nikdy nebude opakovat. Jenže lidstvo se zřejmě nikdy nepoučí, bohužel...

63 10.09.2023