BabaJaga11 komentáře u knih

Nečekala bych, že mě tato knížka tak zaujme. Sahara, vedro suchu, vojáci... a Barcelona a okolí s luxusními rezidencemi i obydlími chudiny... kontrast hezký, exotický, ale zpočátku čtenář netuší, jak mnohovrstevný příběh se před ním rozvine. Časových rovin je tam totiž víc než dvě, respektive v rámci obou hlavních, ca 25 let od sebe vzdálených období, se rozvíjí ještě několik samostatných, v čase posunutých dějových linek, které se později spojí. Zavítáme do nemocnice v Barceloně i v saharské Smaře, ano, kupodivu i na Sahaře takové zařízení existuje.

Milostný příběh je vykreslený střízlivě, bez zbytečných kudrlinek; zdání jisté odtažitosti klame, láska dvou mladých lidí přečká i jejich mládí a odloučení... Ale to není hlavní poselství příběhu tím je spíše síla přátelství a lidství, v kontrastu s krutostmi či lhostejností, jichž se dopouštěli ti, kdo měli zrovna moc rozhodovat... Ano, možná, si autor Sahařany zidealizoval. Ale možná také ne. Období "současnosti" není v knize přesně datováno, ale podle věku Montse Cambrové lze dojít zhruba k roku 2000, od něhož nás dělí přibližně jedna generace. Co se stane s lidmi, kteří nepoznali jiný život, než ten v utečeneckých táborech, kde se narodili a vyrostli? Sotva můžeme mít optimistická očekávání, zvláště když navzdory primitivním podmínkám, nichž tito lidé žijí, mají přístup k moderním informačním technologiím. Nejdříve televize, ale posléze i internet je přenesou o kilometry dál, někam, kde to z jejich pohledu musí vypadat jako v ráji. Nechtěli byste se tam dostat, ať to stojí co to stojí, být na jejich místě?

Další příklad toho, jak mezinárodní společenství trestuhodně selhalo. V knize popisovaný nálet a shození napalmu a bílého fosforu na civilní obyvatelstvo žijící ve stanech (!) o dvě desetiletí později vystřídala falešná lidumilnost. Nejen to první zabíjelo... Mocní prohlásili, že to zvládnou, tím ale nemysleli sebe, nýbrž všechny ostatní Evropany, jimž začínají určovat pravidla jiné národnosti a kultury takové, které by si ve své zemi diktovat nenechaly. Stávají se ale někým jiným v Evropě, která ústy svých politiků stále častěji popírá své hodnoty, je tak snadné vyměnit houževnatost a hrdost za sociální dávky... Knihu doporučuji všem čtenářům s otevřenou myslí :-).

57 12.05.2023

Od knížky jsem měla možná až trochu velká očekávání. Některé fejetónky mi přišly hodně vtipné a dosyta jsem se zasmála, případně jsem si řekla "ajaj, tady bych se měla zlepšit v češtině, i o mně se tu píše", jiné mě ale příliš neoslovily. Kniha "Z českých luhů do háje", čtená před lety, která se také zabývá češtinářskými "chytáky", se mi líbila víc. Rozhodně ale počin autorů, převážně mladých nadšenců, oceňuji. Když vidím psané projevy nejen na internetu, ale i v tištěných médiích, leckdy mě jímá hrůza. A tak knihu posílám dál – třeba i díky ní se někdo další dozví správný význam slova "rozšafný" :-).

57 24.11.2022

Autorova fantazie je nekonečná. Někdy až příliš. Musím souhlasit s uživatelkou Szekynka, že pokud se týče povídky Prase, je to síla, kterou člověk jen tak nemusí rozdýchat. Je to tak tragické, až je to směšné... posuďte sami, až si knížku přečtete. Množství smůly, která se sesype na rodinu hlavního hrdiny, totiž dosahuje absurdních výšin. Po přečtení této povídky jsem usoudila, že nejde o knihu vhodnou pro večerní čtení před spaním, protože fakt nechci, aby se mi něco z toho zdálo. Kupodivu mezi dalšími povídkami (čteno napřeskáčku) už nic tak děsivého nebylo. Naštěstí :-). Ovšem, ač nemám ráda přeslazené konce, tady, kde se konec obykle nedá předpovědět, a i kdyby, zpravidla je horší než bychom si přáli, jsem byla ráda za konec v povídce Chirurg. I když vlastně ani Antikvář neměl až tak špatný konec, alespoň pro někoho ne – stejně jako v Chirurgovi i zde zapracovala spravedlnost.

57 18.09.2022

(SPOILER) Už nevím přesně, ale patrně kniha z českobudějovické nádražní knihovny. Nejspíš jsem měla pocit, že knížku, co s sebou mám, dočtu během cesty příliš brzy, a tak jsem si přibalila ještě tuto... no ale občas člověk usne nebo má příliš hlučné spolucestující... a pak mi doma nemají přetékat police s knihami :-).

Po knížce jsem šáhla v rámci nutné redukce počtu titulů, abych přes komínky na stole dohlédla ke dveřím. "Přečíst a odlifrovat pryč", zní momentálně moje čtenářské heslo, a to bez ohledu na baví-nebaví. A že by mě tato knížka mohla extra bavit, jsem moc nečekala. První asi 1/3 mi dávala za pravdu. Hlavní přínos pro středoevropana: exotika Lagosu, někdejšího hlavního města Nigérie. Ovšem ta exotika zahrnuje hlavně nevázaný sex, tanec na hudbu stylu high life a vůbec zábavu v nočních barech, tedy něco, co mě nijak nepřitahuje v reálném životě ani v literatuře. Co mě u knihy udrželo? Nejspíš postava Jaguina mladého milence Freddieho, který se chystá na studia do Anglie. Zdá se, že to je rozumný člověk... třeba se i děj začne vyvíjet rozumněji :-). A vlastně taky Jagua samotná – žena středního věku, velmi rozporuplná. Živí se nejstarším řemeslem, nechá se vydržovat bohatými muži – ale na druhé straně sama vydržuje Freddieho a chce mu umožnit zahraniční studium. Žena krásná, která umí být nesmírně hrubá a nepřátelská, pokud žárlí, ale také štědrá a soucitná.

Po odjezdu Freddieho začne děj nabírat nečekaný spád. Jagua chce nejprve navštívit své staré rodiče v malé vesnici kdesi v džungli a také rodinu Freddieho ve městě o kus dál. Jen tak mimochodem smíří dva znepřátelené kmeny a dostane nabídku k sňatku od náčelníka jednoho z těchto kmenů... tady to vypadá trochu jako pohádka, ale jsme v Africe někdy na počátku 60. let 20. století, takže asi těžko posuzovat tamní reálie, autor je ostatně znal. Samozřejmě pohádka se nekoná, naopak následuje návrat Jagui do Lagosu, pokračování jejího nevázaného života a následné vystřízlivění. Lagos totiž není zrovna bezpečné místo k životu (a to tam v 60. letech ještě neoperovala teroristická organizace Boka Haram), je to město bohatství i chudoby, rvaček, vražd a korupce. To, co na začátku knihy jen tak skrytě probublávalo pod povrchem, se v druhé polovině provalí ven a jako jako smršť strhává vše. Tempo druhé poloviny románu je tak mnohem svižnější, a vývoj děje v lecčems překvapí. Jagua během několika dní přijde téměř o všechny a o vše v Lagosu a nezbývá, než se vydat domů... a to ji čekají ještě další rány osudu... Návrat ke kořenům ji ale nakonec zachrání, alespoň se tak zdá... konec není jako z pohádky, vypadá realisticky, i když možná v dnešní době může působit jaksi nepatřičně. Vždyť město nabízí tolik možností! Ano i ne, vždy je to něco za něco. Myslím, že bez ohledu na místo a čas, v němž se děj odehrává, lze v románu najít inspiraci pro zajímavé a věčné úvah, například na téma městský versus venkovský život, plynutí času, sny mládí versus realita středního věku. Takže až jednou bude ve čtenářské výzvě kniha afrického autora, vzpomeňte si na Světla Lagosu – rozhodně stojí za přečtení.

57 19.11.2020

Poté, co jsem od autora přečetla knížku "Je čas metat kamení", pídila jsem se i po jeho další tvorbě. A ani příběh Matyldy, přečtený již asi dva roky zpátky, mě nezklamal. Děj se odehrává na venkově, vlastně jde o obyčejný život obyčejné ženy – ale přitom poukazuje na nepříznivé jevy jako vylidňování venkova, odchod mladých lidí do měst (a bohužel někdy nepříliš úspěšný přechod do "velkého světa", jak je vidět na Matyldině synovi), mezigenerační neshody... Knížka krásná, ale smutná... popis toho, jak se vesnice postupně vylidňuje a rozpadá, pro mě byl až fyzicky bolestný, protože mám ráda malé, zapadlé vsi, ale jejich úpadek mě netěší a osud lidí, kteří jsou nuceni to vzdát, ten teprve ne. Často slýchám slova nepochopení na adresu starých lidí, kteří se nechtějí ze svého domku přestěhovat "za lepším", k dětem nebo do penzionu. Jenže pro mnohé to znamená přijít nejen o kus svojí vlastní střechy nad hlavou, ale i o nezávislost. Věřím, že "umanutá" Matylda bude mnoha čtenářům sympatická právě tím, jak se snaží zůstat soběstačná a nezávislá.

57 24.10.2020

Knížka se mi četla moc dobře, i když asi v půlce jsem si dala na chvíli pauzu, jednak kvůli jiné rozečtené knize, jednak přece jen jde o tak závažná sdělení, že je potřeba dát si čas na to, aby je člověk vstřebal.

Líbil se mi styl psaní - rozdělení na delší kapitoly a v rámci nich na kratší texty. Jde vlastně o soubor úvah o současném světě, jehož situace ovšem vychází z více i méně vzdálené historie. To, že se autor z přítomnosti přenáší do minulosti a zase zpět, aby vysvětlil různé souvislosti, mi nikterak nevadilo, spíše naopak. Je úžasné – ale zároveň děsivé – vědět, že problémy současnosti mají kořeny třeba o několik desetiletí zpět. Úžasné je to pochopit. Děsivé je to, že si uvědomíme, že někdy stačí zdánlivě nepodstatná událost, která o několik desítek let později ovlivní životy tisíců lidí – a nemusí to být zrovna pozitivně.

Některé části knihy jsou velmi zneklidňující, byť autor se snaží držet dál od "strašení" a předkládá přesvědčivé argumenty. Uprchlická krize, na kterou bylo "zaděláno" už v 90. letech, a její možný další vývoj je zrovna takovou zneklidňující událostí.

Ne úplně se vším v knize souhlasím, např. na rozdíl od A. Šándora si nemyslím, že by prezident USA Donald Trump měl dostatek rozumu. Na druhé straně, i ty názory, s nimiž nesouhlasím, jsem si ráda přečetla. Říkám si, že A. Šándor o mnoha věcech ví určitě víc než já, i když i expert se občas může zmýlit...

S čím se plně ztotožňuji, jsou např. názory na současné Rusko, jež jsou daleko od hysterických vyjádření některých našich politiků o nebezpečnosti této velmoci (osobně si myslím, že mnohem nebezpečnější jsou právě tito politici, kteří se snaží přepisovat historii). To, že nějaká země není demokracií západního typu, neznamená, že chce rozpoutat válku proti zbytku světa (ostatně z knihy se dozvíte i to, kolik peněz ve zbrojení "utopí" USA – je to zdaleka nejvíc ze všech zemí světa). Do té by se pustil jenom hlupák – a mysleme si o Putinovi co chceme, hloupý rozhodně není (naštěstí pro nás).

Knihu vřele doporučuji každému, kdo se zajímá o světovou politiku i o její vliv na domácí dění. Hodí se mít samozřejmě dobrý přehled o tom, co se zejména během 20. století událo... nechci tvrdit, že ho mám, ale i tato kniha mě přiměla některé věci si připomenout (konflikt v bývalé Jugoslávii), o jiných si něco dohledat.

57 26.07.2020

(SPOILER) Povídky o životě i smrti, o vztazích v rodině, o lásce i sexu. O mladých lidech i seniorech, samotářích i extrovertech, z různých období i míst. Vzala jsem si je na čtení do vlaku na služební cestu. První povídka mi svým charakterem připomněla známý fil "Pelíšky". I další jsou na mnohokrát pojednávaná témata, která se však nikdy neomrzí. Některé povídky popisují zničující ironii osudu některých jedinců a jsou až morbidní. A poučné splnění toho, co si dlouho přejeme, nemusí být vždy takové, jak si to představujeme, možná právě naopak...

Chvíli mi sice trvalo, než jsem si zvykla na někdy hodně "ujeté" postavy v jednotlivých povídkách, ale nakonec jsem si celkem dobře početla. Je to oddechovka, nečekejte žádné hluboké myšlenky, spíše lekce ze školy života :-).

56 08.06.2023

(SPOILER) Mně se to moc líbilo, i když nešlo o úplně typický příběh z polárních končin, které mám tak ráda. Tady je velká část knihy věnována vnitřnímu rozpoložení hlavních hrdinů, tomu, jak jeden o druhém i sami o sobě přemýšlejí. Silný je zde motiv viny za něco zdánlivě absurdního má člověk právo přežít, když je zřejmé, že ten druhý to nezvládne?

Luise jsem nezáviděla. Netuším, jak bych se na jejím místě zachovala, i když je velmi nepravděpodobné, že bych se octla v tak extrémních podmínkách. Ale i jiné, pro nás reálnější situace mohou člověka úplně "rozložit".

Velmi zřetelné poselství pro čtenáře je otázka, kterou si nejednou kladou hlavní hrdinové. Jak to, že příslušníky různých primitivních kultur dokáží v drsné přírodě přežít mnohem lépe než oni, vzdělaní a inteligentní lidé 21. století? Jak to, že při svém vzdělání nedokáží ani přibít prkno či dokonce pořádně zatlouct hřebík? Doporučuji ke čtení všem rodičům, kteří si myslí, že pro své ratolesti dělají to nejlepší, když se je snaží "ochránit" před rozmanitou a "nebezpečnou" manuální prací, a z dětí vychovávají nemehla.

Luisa i Ludovic udělali spoustu chyb. Jedna z hlavních byla ta, že se do svého extrémního dobrodružství pustili, aniž by byli dobře sehranou, na krizi připravenou dvojicí. Od komunikačních prostředků se odřízli tak důsledně, že si pro případ problémů nenechali žádnou pojistku. Zkušenější Luisa, která si riziko více uvědomovala, pak prožívala peklo. To, jak se vyvlekla ze spárů novinářů a že v sobě našla sílu jít dál tak originálním způsobem, mě překvapilo, ale v té chvíli jsem jí začala skutečně fandit (do té doby mi jí bylo jen líto). Její příběh může být inspirací pro každého, kdo se nachází v těžké životní situaci, kdy ví, že minulost už nelze změnit... Samozřejmě je ale fajn nedostat se do podobné situace vlastním přičiněním, takže i všem dobrodruhům knihu vřele doporučuji!

Kniha se mi dobře četla, přestože obsahuje poměrně málo přímé řeči a je zde hodně popisů krajiny a jak již jsem zmínila, myšlenkových pochodů obou hlavních hrdinů. Luisa a Ludovic ale přemýšlejí o mnoha věcech, které mají širší dopad než jen nucené pobývání na ostrově v oblasti věčného sněhu a ledu. Jsou nám proto blízcí, ať již je budeme hodnotit jakkoli, protože chyby přece děláme všichni...

56 09.05.2023

(SPOILER) Na knížku jsem se moc těšila a jak už to bývá, byla jsem lehounce zklamána. Děj mi připadal spletitý a místy obtížně pochopitelný, asi jako když zaslechnete vyprávění, které se týká lidí, jež neznáte, a můžete se jen dohadovat, co znamenají některé narážky. Prostě připadala jsem si při čtení jako někdo, kdo nebyl přijat do úzkého klubu zasvěcených. Asi k tomu přispíval i fakt, že není úplně jasné, v jakém období se děj odehrával. Z některých poznámek to ukazovalo na období druhé světové války, nebo roky těsně po ní, ale jistá si nejsem.

Na druhé straně, ti raubíři mi nakonec přirostli k srdci. Asi jako starému vrátnému a hlídači, který má za úkol dohlížet na pořádek v jednom z pařížských parků, kluci se však rozhodnou uspořádat v něm bitvu proti chlapcům z bohatých rodin. Z toho, do čeho se šestice kamarádů – Cyprian, Martin, Prcek, Fifi, Lancelot a Milord – pouští, jde občas mráz po zádech (putování podzemím, Fifiho noc ve vězení), občas to vyloudí úsměv na tváři (plavba po řece a Prckova návštěva zařízení pro seniory). Konec je bohužel smutný. Nakonec hodnotím čtyřmi hvězdičkami – dopomohla k tomu atmosféra románu, která je sice vesměs veselá, ale zároveň dává nahlédnout do závažných společenských otázek.

56 07.02.2023

Oddechové a optimistické čtení z nemocniční knihobudky, jehož poselství zní asi takto: když se spojíme pro dobrou věc, můžeme dosáhnout téměř všeho. Tedy pokud máme i kapku štěstí, což hrdinové této knížky měli. Líbil se mi výběr tématu, lidé versus developerská společnost, navíc předmětem sporu a následného boje je plovárna, čímž kniha získává na originalitě. Našla jsem zde řadu mně sympatických postav, mezi nimiž vedla nejstarší návštěvnice plovárny Rosemary.


Hvězdičky strhávám za příliš roztahaný konec - autorka zřejmě chtěla zvýšit napětí velmi podrobným a pomalým popisem obsazení plovárny demonstranty, ale podle mě to trochu přehnala. A další věc je jistá snaha o maximální korektnost, tudíž v knize nechyběly všechny možné menšiny :-). Proti žádné z nich nic nemám, jen proti tomu, že dnes musí všude figurovat, ač z hlediska statistické pravděpodobnosti to je nesmysl.

Přesto jsem ráda, že jsem knihu v knihobudce našla a přečetla si ji, i když vlastně náhodou. Původně jsem ji totiž vybrala domů mamince, jelikož si stěžovala, že naše obecní knihovna už je dva týdny zavřená. V čekárně u lékařky jsem však zjistila, že moji rozečtenou knihu jsem zapomněla doma, a tak mi Plovárna přišla vhod. Popis prostředí plovárny a blahodárných účinků plavání se mi dostal pod kůži natolik, že jsem chvíli zauvažovala, zda bych se neměla začít věnovat plavání :-).

56 06.02.2023

Původně jsem si tuto knížku opatřila do ČV 2020 – Kniha, která má na obálce květinu. Tady se obálka květinami jen hemží a je celkově moc pěkná. Nakonec jsem přečetla jiné knihy a tuto jsem si nedávno vzala do vlaku. Což o to, četlo se to dobře, příběh byl poutavý, ale... pár věcí mě vytáčelo. Nejdřív ale světlé stránky knihy, ať potenciální čtenáře hned neodradím :-).

Co na knize oceňuji, je popisovaná soudržnost rodiny a statečnost, s níž rodina Dvořáků čelila nepříznivému osudu. Zajímavé bylo zasazení do krajiny Českomoravské vrchoviny, kde ovšem autorka názvy obcí kreativně pozměnila. Asi k tomu měla důvod, nejspíš tam žila skutečná rodina, jejíž osud ve své knize popsala. A tak místo města Studená je v knize Mrázová, místo Mrákotína v ní najdeme Mlkotín, Telecím si nejsem jistá, ale patrně půjde o Telč. Bohužel Šeříkov, kde Dvořákovi měli statek, jsem neodhalila, vesnic s názvy podle různých dřevin je v kraji víc.

A co mi vadilo? Předně neustálé omílání, jak byli všichni Dvořáci hodní lidé a dobří katolíci, zejména pak Milošovi synové. Katolíci = dobře vychovaní, ostatní = nevychovaní. Znám spoustu katolíků, či křesťanů obecně, kteří by pro bližního svého nehnuli prstem, a pak lidi, kteří o svojí víře nemluví, nebijí se v prsa, ale rozdali by se. Tak to bylo, je a bude a myslím, že kdyby autorka nechala promlouvat postavy a nepletla do knihy vlastní hodnocení, celkové vyznění by bylo daleko lepší.

No a pak je to trochu jednostranný pohled na naši historii, který mi vadí. Konec čtyřicátých a padesátá léta byla těžká a nijak nezpochybňuji, že se děly hrozné věci. Autorka ale zapomíná, že tomu všemu nahrála krize třicátých let, která vedla nejen ke druhé světové válce, ale i prosazení komunistických režimů. Kdyby se lidé u všech továrníků a statkářů měli dobře, nenapadlo by je revoltovat. Pár křiklounů, kterým není dobré nikdy nic, by ke změně režimu nestačilo. Dobře si pamatuju, co mi o dnes opěvované první republice vyprávěly moje babičky. Rodina jedné se mohla udřít, přesto mívali hlad. Rodina druhé babičky zase zakusila pocit bezpráví u soudu. Navíc, někteří členové mojí rodiny zakusili příkoří ze strany katolické církve – v době, kdy byli dětmi, a v situacích, kdy by jim ze strany církve měla být poskytnuta podpora. Zkrátka obyčejný člověk neměl na růžích ustláno. Opět, autorka tyto věci téměř pomíjí. Pokud by nechala mluvit jen své postavy, byla by lépe udělala.

Bohužel, když dojde na změnu režimu, zaplatí všichni – ti, co dělníky dřeli z kůže, i tací, co se k nim chovali jako k rodině. Příval smete všechny. Toto píšu s vědomím, že příval může přijít i v této době a spolu se šizuňky, podvodníky a politiky smést i drobné podnikatele, trochu lépe situované příslušníky střední třídy a laskavé faráře, kteří svým ovečkám pomáhají, jak jen to jde. A to vše jen proto, že zapomínáme, necháme si překroutit dějiny, jsme náchylní ke zjednodušování a černobílému vidění světa. Kdy už se konečně poučíme?

56 01.12.2022

Knížku jsem začala číst již více než před rokem a nějak mě tehdy neoslovila. Čekala jsem hlavně popisy přírody Polabí – a dočkala jsem se poválečného vývoje dané oblasti. Po pár stránkách jsem ji tedy odložila.

Až dnes jsem ten drobný svazek vzala znovu do rukou. Můj stařičký počítač potřebuje dost času, než naběhne, a tak si ho vždy krátím knížkou, co mám zrovna rozečtenou. Jenže dvě, co jsem měla po ruce na nočním stolku, jsem zrovna dočetla, a zbývala Otradovicová.

Najednou jsem se začetla. Do života malého děvčátka, kterému do života vstoupila první válka a vzala jí milovaného tatínka. O tom, jak malá Jarmilka musela opustit to, co měla ráda, v polabských Chotuticích, a nastoupit do školy v Praze. O frontách na jídlo, nedostatku peněz, pašování potravin z venkova. Okamžiky radosti, které většinou brzy končí, protože je bída a hlad, a tak ani zvířátko, které dítě dostane pro útěchu, není nakonec ušetřeno...

V době druhé války je autorka již dospělá a toto válečné období v knížce zmíní jen v rychlosti, více se věnuje období po válce. Připadá mi, že toto líčení už není tak prosté – a tím silné – jako výpověď malé holčičky. Ono zanést do básně něco o agronomce a soutěži mezi místními JZD asi není jen tak, bez ohledu na to, že autorka nepoužívá rým. Prostě je to něco, co se básnickému zpracování vzpouzí. Za mě ta poslední část mohla být ještě –kratší než je, stačilo pár jednoduchých vět. Oč silnější je třeba popis cesty za tatínkem před jeho odvelením na frontu z první části knihy (str. 47–48) :

"Bála jsem se zeptat, co je to fronta –
V přeplněném vlaku tolik lidí, tolik dětí,
stromy košatily ovocem,
ale transporty odjížděly na frontu
bojovat za císaře.
Děti ve vlaku chroupaly cukrátka
já jsem je nechtěla,
chtěla jsem zpět svého otce."

56 18.09.2022

(SPOILER) Z dobročinného internetového bazaru. Taková koupě zajíce v pytli – na DK nic, v bazaru jen fotka přední obálky. Nejvíc se to tvářilo jako cestopis – a tak jsem si knížku, i v zájmu opuštěných zvířat koupila, že ji pak dám někde do knihobudky.

Tak cestopis to úplně nebyl, byť hrdinové knihy toho nacestovali docela dost. Jako vojáci - interbrigadisté - a posléze i jako zajatci a vězňové. Převážná část knihy se odehrávala v době a na místech, kde by se asi většina z nás octnout nechtěla. Nejspíš ovšem z různých důvodů. Než některé čtenáře na knihu navnadím, měla bych varovat ty, kteří jsou alergičtí na slovo "komunista", aby se jí obloukem vyhnuli.

Naopak kdo si umí informace přebrat a zajímá se o dějiny 20. stoletá, nechť se nebojí do knihy pustit, protože jsou tam i informace, které jsou (alespoň pokud další zdroje nelžou) pravdivé a o nichž se mnoho nemluví a nepíše. Například o českých vojácích, tzv. interbrigadistech, kteří dobrovolně odjeli bojovat proti režimu diktátora Franka ve Španělsku. O jejich anabázi poté, co byli demobilizováni, o tom, že řada z nich skončila v internačním táboře ve Francii, jsem nikdy předtím neslyšela. Hlavně po Mnichovu se snažili uprchnout a dostat se do protifašistického odboje. To se řadě z nich podařilo – mnozí ale pak skončili ve vězení a v koncentráku.

Při líčení hrůz z Mauthausenu mě zaskočila další věc – líčení toho, jak probíhalo osvobození tohoto koncentračního tábora. Pravda? Propaganda? K Mauthausenu najdete informací plno (a k tomu, co autor v knize uvádí, rozmanité detaily věrně sedí), ale kolem jeho osvobození vždy jen pár řádek. A někdy dost rozpačitých... co si myslet o tom, že Američané Mauthausen rychle osvobodili, ale okamžitě odešli... od lidí zničených hladem a nemocemi... žádná pomoc, žádní armádní lékaři... dost podivné. O tom, jaká byla role Rudé armády, která měla dorazit vzápětí, se pak nedočteme nikde skoro nic. No ne že bych nějak usilovně pátrala, nemám na to bohužel čas, ale chci tím jen říct, že pravda je vždycky někde uprostřed a je velmi nebezpečné udělat z příslušníků některých spojeneckých armád div ne světce a z jiných vyvrhely jen na základě národnosti.

V knize se ovšem nepíše jen o bojích ve Španělsku, Francii a dalších událostech evropské meziválečné a válečné historie, ale i o dělnických demonstracích za první republiky, pořádaných vesměs komunisty. Jenže být komunistou v té době bylo něco trochu jiného než být jím v letech 50. či 70. a než dnes. Tehdy člověk v lepším případě riskoval vězení, v horším život... jak už to bývá, ti nejlepší se obětovali za ostatní či byli po válce "prokádrováni" a nezřídka uvězněni těmi, co do té doby vyhlíželi dobu, kdy bude potřeba "převléct dres".

V knize samozřejmě najdete i to, co se dá bezpochyby považovat za propagandu. Typicky tvrzení, že zajatci z řad komunistů v lágrech více pomáhali ostatním a byli prostě "lepší". Nebyli jsme tam, nevíme, možná byli skvělí, ale je jasné, že ne všichni, a je jasné, že tam byli i jiní, kteří byli minimálně stejně skvělí. A nad popisem toho, jak ve francouzském internačním táboře či později v Mauthausenu probíhaly tajné stranické schůze, už teprve zůstává rozum stát. Každopádně hodnotit člověka podle stranické příslušnosti či něčeho podobného (dnes třeba podle značky mobilního telefonu, aktivit na sociálních sítích či nejnověji podle toho, zda je očkovaný proti covidu či nikoli), je špatně. Je škoda, že tato "kádrovací" linka je v knize tak silná, jinak bych jí dala vyšší hodnocení.

Hvězdičky strhávám, i když je mi jasné, že úplnou pravdu se bohužel už nikdy nedozvíme, ať je jakákoli. V každé době je nějaká propaganda, která se tváří jako svatá pravda.

Třeba první republika... nebyla jen to hezké, co je dnes tak často zdůrazňováno, ale i hospodářská krize, nezaměstnanost a pro řadu nemajetných lidí i hlad (to mám z první ruky od svých dvou babiček, každá přitom vyrůstala v úplně jiném prostředí). A to, jak se dnes nahlíží na Mnichov, celou 2. světovou válku a další události... bohužel většina pamětníků už zemřela, a tak "upravování historie" už nic nebrání...

Ještě pár slov k autorovi knihy – bezesporu zajímavá a kontroverzní osobnost. Kluk z chudých poměrů, posléze zapálený komunista a antifašista a po válce ve vysokých stranických funkcích. Načež byl v 50. letech zatčen v rámci stranických čistek a uvězněn. Pak rehabilitován, opět vynesen na vrchol, po roce 1968 opět nepřítel režimu, nakonec podepsal i Chartu 77. Tolik Wikipedie. Kdo ale byl Leopold Hofman doopravdy? Kariérista, který jen občas neodhadl situaci? Anebo poctivý člověk, který se mýlil? Netuším.

56 05.06.2021

Z dobročinného bazaru, přečteno přednostně kvůli Čtenářské výzvě – kniha s pruhovanou obálkou. A jaké pruhy – barevné a seřazené jako paprsky slunce! :-)

Uvnitř kniha bohužel tolik barevná není. Podává děsivé svědectví o životě mexických žen a dívek. Příběh je vyprávěn z pohledu mladého děvčete, které to, co se děje, bere jako něco normálního. Únosy dívek, nucení k prostituci, odchody mužů za prací do USA, odkud se většina z nich již nevrátí. Školní docházka, kdy ve škole v džungli každý rok vyučuje jiný dobrovolník, některý se snaží, jinému je jedno, co se děti naučí. Chýše s hliněnou podlahou a načerno připojenou elektřinou, ale s televizí s plochou obrazovkou. Neskutečné vedro a spousty všudypřítomného hmyzu. Mobilní telefon v každé rodině, signál ale jen na jednom malém místě na kopci, a to ještě špatný.

Ne, v této části světa bych se nechtěla octnout, už proto, že bych se v tom vedru rychle uškvařila. Toho, jak společnost v Mexiku, alespoň v některých oblastech, funguje, je mi moc líto. Není to chudá země. Žije v ní množství boháčů, kteří si mohou dovolit vše... A pak chudí lidé bez perspektivy. Horší než materiální chudoba je však absence jakéhokoli bezpečí a vyhlídek do budoucna.

Ladydi, hlavní hrdinka příběhu, má odmalička drsný život, a tak když se jí zdánlivě otevřou dveře do ráje, nepozná, že jde jen o zkratku do hlubších pater pekla. Příběh má otevřený konec, ale cítíme v něm naději.

Jednu hvězdičku ubírám za pasáže, které byly vyprávěny několikrát, což by až tolik nevadilo (hrdinka se může ke stejné úvaze nebo vzpomínce vracet), pokud by text nebyl stejný jako přes kopírák. Také musím říct, že mi jednotlivé postavy nebyly příliš sympatické, hlavně matka Ladydi mě iritovala svojí hrubostí, hlavní hrdinka zase svojí naivitou, ale na druhé straně to působí dost přesvědčivě. Za jedny z nejzajímavějších považuji pasáže z vězení, kde se teprve ukazuje síla lidských charakterů...

56 16.01.2021

Miluji vodu ve všech jejích podobách. I knihy, v nichž se o různých podobách vody píše. A tohle mě vážně dostalo! Některé knihy nečtu před spaním, abych pak neměla příliš divoké sny (třeba taková Zákeřná Ebola, dočtená nedávno – ne, ani ve snu bych si nepřála to zažít). U této knihy bych si naopak přála, aby se mi zdálo o něčem z toho, co jsem si přečetla, byť ani tam nebyla nouze o dramatické chvilky.

Širý oceán plný záhadným mořských tvorů, den na moři, noc na moři, vlny zmítají bárkou sem a tam... A pak všechny ty ryby, krásné, chytré, ba doslova mazané... marlíni, zlaci nachoví (jeden je na obálce knihy, jen nevím, proč se jmenuje nachový, když ve zbarvení převažuje zelená... prý ale dovede zbarvení měnit), měsíčníci, tkaničnice, pelamidy, Lagocephalus... některé mají nad rybáři navrch a není vůbec snadné je ulovit, případně před nimi ubránit svůj úlovek. Autor líčí tolik neúspěchů, že jsem se, hlavně v prvních kapitolách, divila, jak se s Vlnotajem, kapitánem lodi, mohli rybolovem vůbec uživit...

Jde o vyprávění z první ruky, jelikož autor se ve svých 35 letech rozhodl pro rybářské řemeslo, jemuž se nakonec věnoval 5 let (co ho vedlo k tomu, že po pěti letech pověsil rybařinu na hřebík, bohužel v knize zmíněno není – možná značná dávka nebezpečí, možná, že jeho kapitán Vlnotaj odešel do penze, možná se přihodilo něco zlého, anebo naopak dobrého...). Zaujalo mě hlavně to, jak člověk, který byl nucen obrnit se tvrdou slupkou – jinak by život na moři nemohl zvládnout – byl schopen citlivě vnímat oceán a život v něm. Co víc, i ostatní drsní chlapíci, kteří na moři strávili celý život, se tak projevovali. Nemusí nám to tak na první pohled připadat, vždyť na některé ryby se vydávají s harpunou. Jenže je to jejich živobytí. Jde o malé bárky, kde se rybáři pořádně nadřou (a někdy bez úspěchu) i riskují život, aby se uživili. Na rozdíl od posádek velkých lodí s různými technickými vymoženostmi. Cit pro oceán a jeho tajemství je vidět třeba na Vlnotajovi, kteří dokáže odhadnout, co rybář-začátečník na jeho lodi pociťuje při některých ze svých prvních lovů ryb... asi před lety cítil něco podobného, vedle respektu k rybám ho zřejmě občas přemohla i lítost...

Kniha je prezentována jako soubor povídek, ale já bych to spíš nazvala souborem autorových vzpomínek na jeho život rybáře a námořníka. Byť některé z příběhů lze číst i samostatně, zjistila jsem, že je mnohem lepší knihu "zhltnout" od na jeden zátah, protože jen tak budete vnímat všechny ty barvy, vůně a vítr ve vlasech... Vyprávění obsahuje v první řadě lyrické líčení prostředí oceánu, života na lodi, úvahy rybářů. Dramatické chvíle nejsou hlavní náplní knihy a vlastně jsou líčeny jako běžná součást života na moři. Kdo vyhledává akci od začátku až do konce a neobyčejný děj, asi bude zklamán. Já jsem naopak nadšena. S autorem, Vlnotajem i dalšími rybáři jsem se loučila jen velmi nerada.

56 26.10.2020

(SPOILER) Opět jeden skvělý úlovek mezi knihami vyřazenými z obecní knihovny. Knížka zahrnuje dvě novely, přičemž obě jsou inspirovány historickými skutečnostmi.

Novela "Na Labi stával člun" popisuje život několika generací rodiny Fitzů žijící u Labe na Děčínsku a živící se lodnickým řemeslem či, chcete-li, šífařinou. Osudy prostých lidí v 18., 19. a na začátku 20. století nebyly jednoduché, předčasná úmrtí v důsledku válek, ztráty živitele a nehod byla na denním pořádku. Přesto lidé žili, jak jen to šlo, milovali svůj kraj, svoji řeku... V příběhu se mi trochu pletla opakující se jména napříč generacemi (např. Antonínové tam byli asi tři), ale vyprávění plyne poklidně a mě se líbilo, tak za 4 hvězdičky.

Název novely "Oznamuje se láskám vašim" mi nebyl neznámý, byť jako samostatnou knihu, která v minulosti vyšla, jsem ji asi nečetla a nejspíš jsem neviděla ani film. Od tohoto vyprávění, které je zasazeno na Labe poblíž Drážďan na sklonku 2. světové války, jsem se nemohla odtrhnout. Až tak, že pozdě večer cestou z práce jsem přejela o dvě zastávky a další den zas cestou do práce jsem málem zapomněla v MHD tašku. Načež pak cestou z práce jsem nemohla najít knihu, o níž jsem myslela, že je v batohu, představovala jsem si, že jsem ji nejspíš ve zmatku upustila (to když jsem šáhla po té tašce) a že si budu muset opatřit jiný výtisk, abych si příběh mohla dočíst. Naštěstí se ukázalo, že jsem knihu nechala v práci, když jsem si ji vyndala z batohu, abych do něj naskládala nákup :-). Byla jsem šťastná, neb čtení jsem byla nucena utnout v místě, kde Karel, chycen "do pasti" při krádeži tabáku, bojuje o život. A i když jsem tušila, jak vše dopadne, že postupně se vyvíjející milostný vztah mezi Čechem Karlem a Němkou Ulrikou skončí tragédií, protože Drážďany a konec 2. světové války, to rozhodně nevěstí nic dobrého, přála jsem si dočíst. Ne, není to žádné líčení potoků krve. Konec je tichý, takový, kdy si řeknete "co by bylo, kdyby...". Podobně se občas ptá v životě každý, i když většinou nejde o tragédie, jen životní křižovatku... Můžeme to vnímat i jako poselství platné v každé době. Když jde o něco důležitého, neměli bychom váhat, neměli bychom se stydět za své city k lidem, kteří jsou našemu srdci drazí, neměli bychom zraňovat druhé lhostejností nebo hloupými řečmi, jen proto, abychom se snad, náhodou, necítili trapně – před kým vlastně? Nejspíš před hlupáky, kteří vždycky všechno ví nejlíp. Protože později už možná nebude příležitost to napravit...

56 09.10.2020

Skvělá knížka, doporučuji všem milovníkům přírody a zvířat. I nelehké situace, které život rodiny s dětmi v africké divočině provázely, jsou vylíčeny s laskavým humorem. Přestože jsem knížku četla již zhruba před patnácti lety, živě si vzpomínám např. na dobrodružné plavby přes řeku s koupajícími se agresivními hrochy nebo na to, jak cestu dětí do školy zkomplikovala hyena, která jedné z dcer sežrala boty. Naše problémy při cestování do školy nebo do práce typu narvaný autobus, kolony na silnicích nebo silný déšť ve srovnání s tím vším působí směšně.

Doufám, že někdy najdu čas přečíst si knížku znovu. Věřím, že se mi bude líbit stejně, anebo možná ještě více. Vzpomínám si, že před lety se moc líbila i mojí mamince a i ona nějakou příhodu z této knížky občas připomene.

56 13.09.2020

Podle mého názoru nesmírně přínosná kniha, čtenář by ovšem měl disponovat alespoň základními znalostmi biologie, jinak spoustě věcí buď neuvěří, anebo naopak bude zděšen do té míry, že na jakékoli užitečné změny ve svém životě rezignuje. Bohužel úroveň biologických znalostí je i mezi vysokoškolsky vzdělanými lidmi jiných oborů tak nízká, že vůbec není divu, když lidé sednou "na lep" farmaceutickým firmám a různým šarlatánům a nevědí, co si počít s vlastním zdravím – anebo nemocí.

Kniha se ovšem mnohým jaksi "nehodí do krámu". Vemte si třeba takové umělé sladidlo jménem aspartam. V knize se dočtete, že když byla látka objevena a podrobněji prozkoumána, na základě dvou vlastností – vysoké sladivosti a nepříznivého vlivu na nervovou soustavu se rozhodovalo, jak tuto látku využít, zda v potravinářství, anebo jako bojovou látku. První možnost zvítězila – a tak když si půjdete koupit do lékárny šumivé tablety s obsahem hořčíku či vitamínů skupiny B, přičemž obojí se doporučuje při různých poruchách nervové soustavy (patří tam i migrény, snížená nebo naopak zvýšená citlivost některých orgánů a tkání, stavy po mrtvici, operacích páteře, apod.), přinesete si v nich i aspartam. Alespoň u hořčíku prý varianta bez aspartamu neexistuje. Podobných absurdit, které jsou běžné a jichž si kniha všímá, by se našla celá řada, třeba hliník v zubní pastě, kosmetice a jako adjuvans v očkovacích vakcínách. Role hliníku při vzniku Alzheimerovy choroby a jiných nemocí sice nebyla dostatečně dobře objasněna, ale nebyla dosud ani vyvrácena. Co naopak víme, je to, že hliník, ač je přítomen ve velkém množství v zemské kůře, nepatří mezi biogenní prvky, na rozdíl od některých jiných kovů, např. zinku a mědi, naopak je považován za toxický, stejně jako např. olovo či rtuť.

Z mého pohledu je kniha napsána střízlivě a informace a rady v ní obsažené lze určitě dobře využít. I kdybyste změnili jen jednu jednotlivost, je to lepší než nic. Já od té doby sleduju, kde je obsažen aspartam, a vyhýbám se mu (hliníku, např. v antiperspirantech, jsem se vyhýbala již dříve). Není to nic složitého.

56 26.07.2020

Moje první kniha od Murakamiho. Pořád jsem si říkala, co na tom autorovi pořád všichni mají, a když už jsem měla pocit, že na mě kouká odevšad, usoudila jsem, že je čas nějakou jeho knihu si přečíst, abych to zjistila sama :-). Na této knize mě kromě avizovaného tématu zaujala i obálka s kapry - mimochodem, ani teď nejsem schopna poznat, zda ty bílé fleky na rybách jsou odřeniny (které by třeba mohly vzniknout pádem kusu betonu do jezírka během zemětřesení), anebo je tento kapr "šmrcnutý" okrasným koi-kaprem, který mívá i barvy s kombinací bílé) :-). Naopak jsem úplně zazdila, že jde o povídky – to jsem zjistila až po rozbalení zásilky z e-shopu.

Kdybych měla hodnotit jednotlivé povídky, tak by to bylo mezi dvěma a čtyřmi hvězdami. Že bych si o nějaké řekla, že je super a že na ni nikdy nezapomenu, to říct nemůžu. Líbil se mi Žabák (oproti původnímu předpokladu, že to bude blábol... no, možná je, ale napínavý :-)) a pak taky realistické Medovníky. Povídky Thailand a Tanec pro všechna dítka Boží jsem si ráda přečetla, i když asi mi v paměti na dlouho neuvíznou, Ufo v Kuširu mě moc nezaujalo, možná jsem nepochopila pointu. A na povídce Krajina s žehličkou se mi víc, než příběh samotný, líbilo využití slováckého dialektu při překladu, což překladatel v závěru zdůvodnil tím, že japonský originál mluvy pana Mijakeho byl také psán ve specifickém dialektu. Musím pochválit, že slovácký dialekt byl až na nějakou tu drobnost zmáknutý skvěle (a to ještě je možné, že někde by se i ten výraz, co mi vadil, našel, jsou rozdíly i mezi vesnicemi, někdy i mezi rodinami).

Když to shrnu – podobně jako někteří další uživatelé jsem čekala větší zaměření přímo na zemětřesení, což v knížce není. To by mi ale ani tak nevadilo, některé povídky se mi moc nelíbily svojí pointou, zvlášť, když celý příběh vypadal realisticky a jen konec byl najednou fantaskní, připadalo mi to tak nějak násilné, prostě jsem si celou dobu představovala jiný konec :-). Někdy mi také erotično objevující se v každé povídce připadalo trochu násilně zakomponované a přemýšlela jsem, zda třeba úspěch Murakamiho knih nesouvisí i s tím, že v Japonsku možná toto není běžně zvykem a že tím třeba autor zboural nějaké společenské tabu... ale to jen jen můj soukromý, ničím nepodložený názor, moje znalosti japonské kultury rozhodně nejsou nijak hluboké.

Každopádně za přečtení tato útlá knížka stojí pro každého, kdo zvládne vstřebat i jinou než "klasickou" povídku. Jelikož jsem si od Murakamiho pořídila i několik dalších knih, uvidím, jak na mě zapůsobí jeho romány. Možná, že pak "Po otřesech" pošlu do oběhu, ale zatím si knížku nechávám, hlavně kvůli "kaprové" obálce.

56 23.07.2020

Seriál si příliš nepamatuju, jen některé momenty... měla jsem tenkrát pocit, že těch ruských, vlastně tehdy sovětských válečných filmů či seriálů je v televizi přespříliš... no, dnes bych se v záplavě americké tvorby rozmanité kvality na nějaký ruský/sovětský film ráda podívala a nejsou.

Ale zpět ke knize. Zezačátku jsem se trochu ztrácela v množství postav a jmen, a to i přesto, že kniha vychází ze skutečných událostí – musím říct, že všichni ti nacističtí pohlaváři se mi vždycky pletli a asi to tak už zůstane. Navíc děj probíhá v několika paralelních dějových liniích a zpočátku je to úkol pro zkušeného špióna, aby se v tom všem vyznal :-). Ve 2. polovině kniha nabírá na tempu a dramatičnosti, příběhy postav, které dosud neměly nic společného, se osudově protnou. Konec je vlastně otevřený, to mě v první chvíli zklamalo, chtěla jsem hlavně vědět, jak to dopadne se Stierlitzem – ale pak jsme se zaradovala, že existuje pokračování, které si rozhodně opatřím.

V knize jsou zmiňovány klíčové události 2. světové války, jež byly důležité pro pozdější vývoj Evropy. Zajímavé byly snahy různých protagonistů vyjednat separátní mír. Ani ne tak snaha odvrátit utrpení lidí, jako vypočítavost, co z toho kdo bude mít... Tak to bohužel bylo před válkou (viz Mnichov), po válce (rozdělení sfér vlivu mezi jednotlivé mocnosti) a nic se na tom nezměnilo ani dnes.

Leckdo by asi namítl, že historické události v knize popsané proběhly jinak... Možná. Úplnou pravdu se bohužel nikdy nedozvíme. Naopak, tím, jak se od některých událostí vzdalujeme a jejich pamětníci odcházejí na věčnost, vzniká více prostoru pro spekulace a různé "úžasné objevy". Na internetu jsem si dohledávala informace k některým historickým osobnostem a dostala se tak k další zajímavé knize, tentokrát k literatuře faktu o bratrech Dullesových (Bratři: John Foster Dulles, Allen Dulles a jejich tajná světová válka), z nichž jeden je v závěru knihy Sedmnáct zastavení jara hojně zmiňován. I tuto knihu mám v plánu si opatřit, protože nejspíš nabídne trochu jiný pohled na poválečný vývoj ve světě než současná mainstreamová literatura. Pro zajímavost tato kniha vyšla u nás již v roce 2016, autorem je Američan – ale přesto je jen 3x v přečtených a není k ní napsán žádný komentář

56 25.05.2020