Belgarion komentáře u knih
Milý příběh pro YA, který zapomenu stejně rychle, jako jsem ho přečetla. (A kdeže je ta fantasy???) Líbí se mi vystavěné světy se svými náboženstvími a rituály i krásná postava hlavní hrdinky. Bohužel všechno ostatní je trochu mdlé a sice neurazí, ale taky nenadchne. Bojové scény byly stejně cudné jako panická láska mezi hlavními hrdiny. Postavy jsou ploché a nedokázaly ze mě vyždímat ani krapet emocí (přitom potenciál byl, třeba ochranitelský obr nebo císařovny). Někdy je méně sice více, ale tady to rozhodně neplatí a já bych si s chutí připlatila za víc stran.
Dostala se mi do ruky odporná kniha s odpornými postavami a ještě odpornějším příběhem. I když z každé stránky odkapává hnus, špína, bolest a deviace, nedalo mi to a musela jsem číst dál. Jak může dopadnout střet pokroucené duše s "andělem"...?
Povedená série, hlavně druhému dílu nemůžu nic vytknout (možná kvůli slabosti pro "bad boye"). Červená knihovna podle mého gusta, se sympatickými postavami a vtipnými dialogy. Za soustavně poslintané pyžamo 4-5 hvězd ;-)
Velký potenciál, velké očekávání, občasné tápání, trochu vzrušení, trochu zklamání... No proč ne, musím přečíst znovu (některé detaily mi utekly) a na další díly se upřímně těším, proto 4 hvězdy.
Luisa Nováková patří mezi mé TOP české autory, minimálně kvůli překrásnému poetickému jazyku. Krajina s jednorožcem byla mojí první knihou od této autorky, nečekala jsem nic a dostala všechno. Prostě lahoda.
Je jen pár knih, pro které mám takovou slabost, že si je přečtu vícekrát, a tahle k nim patří. Kniha není dokonalá a z fleku bych vyjmenovala X věcí, které mě na ní štvou. Ale zas a znovu se k ní vracím. Asi láska na celý život :-)
Došlo mi, že jsem díl vlastně nejspíš ani nedočetla, což mluví samo o sobě... První 2 díly jsou super, ale jak se z hlavního hrdiny stane podpantoflák, příběh pro mě ztrácí grády. Knihám nemůžu upřít jistou originalitu, čtivost a sympatičnost postav, ale asi mi to nestačí... No třeba se ještě donutím dočíst sérii, ale spíš z jisté nostalgie a ze slušnosti k autorce, než z kdovíjaké radosti.
Moje první kniha od L. J. Shen a možná proto jsem lehce zaujatá, ale... Když jsem se začetla, rozplývala jsem se samým blahem a říkala si "Jo, takhle to vypadá, když někdo umí svoji práci a udělá ji sakra dobře". Rozhodně nejoblíbenější díl celé série. Normálně nedávám plné hodnocení jahůdkovým knihám, ale tahle si to prostě zaslouží.
Dostala jsem všechno, co jsem od knihy tohoto žánru čekala. Obvykle bývám kritičtější (a sama autorka si to ode mě už hezky schytala), ale tahle knížka mně asi zastihla v dobrém rozmaru. Hlavní hrdina byl přesně ten typ muže, ze kterého se mi podlamují kolena, hrdinka byla sebevědomá a nezávislá a sexuální napětí mezi nimi by se dalo krájet. Příběh je od samého začátku předvídatelný, ale víte co, vůbec mi to nevadilo. Celý příběh se nese v duchu "Chcete další nášup Pretty Woman? Tady ho teda máte a bon appétit!" Autorka se v knize o Pretty Woman párkrát sama otře a mě je to sympatické. Jo, tohle jsem si užila.
Jako bych četla autorčinu prvotinu, ve které je všeho tak nějak "méně" než v knihách série Bratrstva černé dýky - od erotiky počínaje přes umění dialogů až po spád a napětí příběhu. Čtenář znalý BČD bude zklamán, avšak z lásky k autorce i k postavám dočte, ostatní budou nejspíš mile překvapeni a po všech stránkách nasyceni. Autorka holt nasadila tuze vysokou laťku (první díly BČD), přes kterou se už možná ani sama nepřehoupne (poslední díly BČD).
Prý pro silnější žaludky, tak já natěšená, čekám, že se mi budou kroutit střeva hrůzou a zimomřivky mi slezou až na palce u nohou... No pár střev tam možná bylo, trocha krve a nadávek k tomu, ale pro mě průměrná fantasy, ničím nevybočující z řady. Kdo by zatoužil po tom kroucení a zimomřivkách, doporučuji našince (Kulhánek, Kopřiva nebo třeba Neomillnerová). Každopádně dávám šanci druhému dílu.
Po přečtení téhle knihy mi došlo, proč mi série na rozdíl od Hříšníků nesedí - hrdinové jsou až příliš hustí na to, abych jim tu jejich hustotu v jejich věku žrala. Odpustila bych si i některé nereálné scény (třeba kurz šití náctiletých) a finální vanilka, kterou nám autorka tradičně servíruje, je už docela otravná (zarputilým romantičkám se omlouvám).
Trochu zjednodušeně podané domácí násilí a sexuální zneužívání dětí ("ideální" oběť versus "ideální" agresor), ale postavy sympatické, dialogy vtipné a chemie mezi ústřední dvojicí funguje. Za měsíc zapomenu název i autora, ale na deštivé sobotní odpoledne proč ne.
(SPOILER) Tak jo, asi půjdu proti proudu, ale nemůžu napsat nic jiného než: Velké. Zklamání. Tohle není ta stará známá "Wardovka", která se vám dostane pod kůži už v první kapitole, která vás nutí číst několik dní i nocí v kuse, dokud nevydechnete vyčerpáním i lítostí na poslední stránce, která váš čtenářský mozek nenávratně změní...
SPOILER: Největším průšvihem je pro mě promarněná postava Vlka - kdo čeká brutalitu, trochu té deviace duševní/fyzické/sexuální, se kterou umí Wardová tak pracovat, a kterou naznačila v přechozím díle Vězeňského tábora, bude zklamán. Celou knihu napjatě čekám autorkou tak mistrně používané reminiscence, něco, co mi osvětlí, pomůže se citově víc angažovat, odhalí šelmu... a místo toho mi naservíruje předkrm v podobě první proměny a pak už jen dvě vlčí jednohubky, co se nechají pro dobro děje zastřelit/přejet (a poslední "vlčí" scéna? Sakra i já bych vymyslela minimálně 10 lepších odhalení). Chemie mezi hlavními postavami je slabší a vyloženě mě dopálily některé logické nesrovnalosti (třeba žluté oči, které hrdince nejsou vůbec podezřelé, nebo přesunutý vězeňský tábor, ze kterého se nelze vymanit - jako fakt by se na nic nepřišlo, Vlku??). Knihu zachraňuje snad jen vývoj sexuální úchylky mého oblíbence "V". Po přečtení, které mi trvalo podezřele dlouho, dostávám strach, že nové "Wardovky" už budu číst jen z nostalgie a náklonosti ke starým postavám. Tři hvězdy ze staré lásky. Ach jo.
Třetímu dílu by prospělo méně ohlušujícího sexu uprostřed bitev, méně předvídatelných romancí, méně poražených neporazitelných postav a rozhodně méně zmrtvýchvstání. Oproti předchozím dílům je to velký krok zpět, nejvíc mě mrzí, že potenciál příběhu i některých postav autorka nevyužila. Ale jako nekomplikovaná slaďárna na dlouhé noci pro náctileté proč ne.
Dvůr trnů a růží je dívčím (rozuměj romantickým) příběhem, který spojil několik pohádkových motivů (Kráska a zvíře, Popelka, prokletí, tři úkoly, ...) a zabalil je do fantasy světa. Na nic si nehraje a jako takový plní dobře svůj účel. V příběhu nenajdete propracovanou psychologii postav (hrdinové jsou kladní nebo záporní a jejich motivy jednoznačné), ani mnohovrstevnatě vystavěný příběh (neočekávaných zvratů je poskrovnu). Osobnosti i vzájemná láska hlavních hrdinů jsou sladké jak pouťová vata, fantasy svět je jako projížďka na létající labuti v barevné mlze, která občas zalétne do strašidelného zámku, abychom se ke svému hrdinovi musely pevněji přitisknout. Příběhu nelze odepřít jeho čtivost, napětí a zajímavé vedlejší postavy. Dívky a ženy budou slastně vzdychat přilepené jak mouchy na cukrkandl, mužská část čtenářů si bude připadat jak na koncertě Luneticu.
Hezké hodnocení pankaplan. Příběh je možná lehce předvídatelný, místy trochu schematický, také hlavní postava by si zasloužila důkladnější vykreslení, ale má slušné tempo a funguje na všech frontách. Proč si u mě zaslouží nejvyšší hodnocení, jsou silně znepokojivé pocity, které dokáže vyvolat. Hlavní hrdina se mi dostal překvapivě lehce do hlavy. Nutil mě s ním soucítit, chápat jeho romantickou věrnost a odhodlání, okřikovat Beck za nevhodné chování a pochybovat o tom, kdo je vlastně oběť. Donutil mě, abych mu fandila, i když s každou další stránkou jsem do morku kostí cítila, že je to všechno špatně. Nevím, jak se to autorce podařilo - možná formou vyprávění, která umožňuje vnímat pouze perspektivu hlavního hrdiny, perspektivu zdeformovanou patologickou osobností. Každopádně jsem si tento "literární orgasmus" (pankaplan) vychutnala až do konce.
Příběh o muži jménem Ove je hořkosladký jako život sám. Budete se smát i plakat, budete se možná zlobit, ale nakonec ho budete milovat. Jednu hvězdu strhávám za jistou předvídatelnost a místy přílišnou sentimentalitu. Doporučuji audioknihu od Jana Vlasáka.
Ruský literární underground, přehlídka patologií duše a bytí, které se demonstrují ve fascinaci smrtí, ve vraždění vlastních nenarozených dětí, v kanibalství, v chorobném zamilování do sebe sama... Ve všem tom nekonečném hledání transcendence jsem se chvílemi ztrácela, nedokázala postihnout normalitu Mamlejevova světa (pokud vůbec nějakou má). Nedokážu říct, jestli se mi kniha líbila nebo ne, ale zanechala silný dojem.
"Na svět pohlížel Pétěnka s podezřením jako na cosi nekonečně urážlivého, sprostého, a dal by se raději roztrhat na kousky, než by od něj cokoli podstatného přijal. To by se pro něj rovnalo náboženské či spíše existenciální sebevraždě...I potravu vnímal jako něco tvrdého a nejedlého ze tmy. Proto také pojídal sám sebe. Nejprve to pro něho byla prostě nezbytnost, ale v poslední době v tom začal nalézat křečovité, smrdutě přesvědčivé uspokojení, a tehdy také přešel od seškrabování k bezprostřednějšímu sebepožírání. To mu dodávalo - ve vlastních očích - velkou reálnost. Jako by se zanořoval do vlastní bezedné hlubiny a kolébky."