blackholesun32 komentáře u knih

Deml! Co k tomu dodat. Skvělá kniha! Plná, plného Demla. Ze všech doposud vydaných knih souborného díla J. Demla, jsem si v této zatrhal nejvíce pasáží. Navíc se mi hrozně líbí toto Academia-cké vydání a péče, jež je celému Demlovu dílu, poskytnuta. O to víc mě mrzí, že v této první knize jsem nalezl několik chyb - především v poznámkovém aparátu. Ale jinak - především díky tomuto soubornému dílu, jsem propadl doslova v vášeň ku Jakubu Demlovi.

2 07.04.2021

Precetl jsem, ale nejak zvlast uchvacen nejsem. Jednak mi kniha prisla chaoticka, za druhe neoplyva kdovi jakou literarne-stylistickou hodnotou, no a v neposledni rade me vlastne vcelku vytacela osobnost samotneho bylinare. Myslim, ze Trojan ho zahral dost milosrdne (nicmene film se v mnohem dost odklani od knihy). A tak misto toho, abych si v osobnosti Jana Mikolaska udelal jasneji, tak nejsem o moc moudrejsi, nez na zacatku cteni. A to jestli byl zazracnym lecitelem, anebo sarlatanem je mi ve vysledku vcelku jedno. Nicmene zivot mel rozhodne zajimavy a rkl bych, ze vpravde prozity.

2 10.01.2021

Nadherna kniha! Vlastne jsem cetl takto pozdniho Demla poprve a je to tedy krasa. Skutecne v jeho psani doslo k posunu, pryc je nesmiritelnost a jedina pravda. Naopak z tech stranek citim smireni se stavem veci, s behem sveta. A dokonce se mi libila i predmluva, respektive jeji vyzneni. Ze Demluv Podzimni sen, se da cist stale dokolecka, studovat v nem, hledat; ciro cira pravda. Myslim, ze se take budu vracet, trebas kazdy rok, kdo vi.

2 06.09.2020

Kniha se mi moc líbila a byť to někdy musím přetlačit přes své spisovatelské ego (bo se též pokouším něco napsat), především pak v případě Českých autorůch - tak tady musím bez mučení přiznat, že super. Bavila mě dějinná propojenost, detaily, a situace lidí v mezních situacích, kdy nám povětšinou jde o druhé. Nejméně mě pak bavila povídka první a poslední, byť se v ních krásně propojí i motiv další a to motiv kruhu. Nicméně u povídky první bych očekával větší vyhrání si s jazykem, přeci jen v 17. stol., se tu klevetilo krapet jinak, nemusí to být samozřejmě psáno jazykem Bible Kralické, ale tak alespoň lehké odlišnosti od jiných časových období by znát být mohli. Mno a povídka poslední, byť pointou super, mě trochu rozčilovala svojí schématičností, mno přišlo mi, že až moc operuje se zažitými stereotyp, až na hranici karikatury; na druhou stranu, pravdou je, že spousta lidí, asi skutečně takto uvažuje. A též, možná je to příznačné i pro naší dobu, o to více by se vysvětlovalo to, proč mě to rozčiluje, hehe.
Ovšem ostatní tři povídky, k nim nemám námitek - ostatně ulice Aloise Kostrouna - mě dostala, takhle se dělá mýtus!
Mno a poslední poznatek - v rámci povídky o motorce - nevím teď název, se domnívám, že v roce 1958 ještě nebyla sobota volným dnem, ale to je jenom takový detail.

2 13.03.2020

Musím říci, že mě kniha hodně oslovila. Svým rozsahem, který, dle mého rozhodně není na škodu, dokázala postihnout opravdu dlouhé období s velkou spoustou postav. Na počátku, vlivem rumunských jmen, jsem se v nich trochu ztrácel, ale nakonec jsem si zvykl. Mimochodem je, právě na jménech krásně vidět, jak jsou Rumuni de facto Řekové:). Celé pojetí knihy, mytologičnost, dějinnost mě nesmírně fascinovalo. Častí dvojníci v knize (a není tomu skutečně tak i ve skutečnosti?), potkávání světců, mytologických příšer v běžném životě etc. A samozřejmě neochvějně tvrdá a neúprosná pěst dějin. Hlavní postava mi připadla jako solidní mimoň, ale když se to vezme kolem a kolem je jeho chování vlastně logické; upjatě se drží několika myšlenek, které mu nedají spát (však i já to mám podobně, za život člověk toho moc nepromyslí, pár utkvělých myšlenek, vzpomínek, které se stále vracejí dokola, tak jako se vrací dějiny) a to, že jsou jeho obsesivní myšlenky zrovna trochu podivné, je hold úděl údělu, jak by řekl Werich. Propojování osudů a sbíhání se do sebe, to jak se blížíme k sobě a vše to dává smysl (a nebo je to jenom rozumový konstrukt?) Kniha nastoluje spoustu otázek, ba podává i některé odpovědi. Ostatní postavy, byly vykresleny taktéž moc dobře - obzvláště mě bavil zaprcatělej krypl bez oka, na jehož jméno si nemůžu vzpomenout, ten mi chvílemi připadal, jak když vypadl z Kundery, jak byl trapně směšnej a vzápětí z něj čišelo až nebezpečné zlo.
Asi bych mohl o Svatojánské noci psát dlouho, otázka je jestli by to k něčemu bylo. Mě se kniha enormně líbila, snad i proto, že jsem se v mnohém poznával, v mnohém jsem spatřoval své vlastní situace. Je to pár dní, co jsem ji dočetl a stále nad ní přemýšlím a ještě dlouho budu a myslím, že i do budoucna mě čeká i další četba. Rozhodně mě to inspirovalo a pořídil jsem si Dějiny náboženského myšlení od Eliade. A tím bych asi skončil. A budu dále přemýšlet nad tím, jestli náhodou, celý příběh Stefana Viziru, nebyl jenom zdání a jestli někde na něho nečeká stařec, který má jenom žízeň.
Mimochodem - neptáme-li se na správnou otázku, vadneme?

2 07.01.2020

Tak zdá se, že toto je poslední kniha, kterou tento rok stihnu dočíst. A také se mi zdá, že jedná se nejlepšího Celina. Skutečně, jako, kdyby knihu nepsal první, ale spíše poslední; natolik vyzrálou se jeví. Vše o čem psal dále, je již v první knize obsaženo, samozřejmě nesmí chybět i výrazně černě, absurdní humor, který mám u Celina tolik rád a též i Celinovo lidství. Mnohé myšlenky, které v knize jsou, o kterých Celine píše, nad nimi mnohokrát uvažoval jsem i já, ba i o nich psal. Celine je přímočarý ve svém poměrně jasném popisu hnusu lidích, které dnes a denně potkáváme na ulicích, s kterými sdílíme své životy, jimiž jsme, zároveň však nezapomíná na to, že i ty nejtrapnější motivy, ty nejhloupější rozhodnutí a k smíchuřečené nesmyslnosti, pocházejí vždy z lidství, někdy právě směšného, někdy dojemného, jindy hloupého, podruhé zase vulgárního. Pod mnohé bych se s radostí podepsal a jak se mi do knihy obtížně vstupovala, prvních cca 50 stran, poté již nemohl jsem vystoupit. Inu cesta na konec cesty - z ní snad ani vystoupit nelze, každý z nás ji činí.

2 27.12.2018

Tak jsem to konečně po roce přečetl - uf, tedy tak s desetiměsíční přestávkou pravda. Dočítal jsem to teď na dovolené v Egyptě, což mělo svojí atmosféru (byť samozřejmě se kniha geograficky odehrává jinde, ale tak pro navození). Co k tomu dodat? Fascinuje mě komplexnost těch příběhů, jejich vzájemné provázání, jejich narativní rámec (někdo něco někomu vypráví) - božstva úplně všeho (třebas právě proměn, nebo pověsti) a také značná brutalita, jež ovšem samozřejmě není samoúčelná, ale má zřejmě vypíchnout nadlidskou sílu hrdinů a reků. Verše samotné jsou enormně hutné, někdy obtížněji čitelné (respektive Vergilius se mi čte mnohem lépe), ale vzhledem k postavení takovéto knihy v kontextu evropských literárních dějin, je de facto nezbytné si ji přečíst a jsem tomu rád.

2 29.07.2018

Já teda Sýse ne moc rád; každopádně bych si asi nedovolil úplně soudit dobu, ve které jsem nežil, bez příslušné erudice (tedy historické a jsem-li dobrý historik, zpravidla dobu nehodnotím). Mno pode mnou už to napsáno bylo a tak nějak s tím souhlasím, snad jen, že občas na mne vyskočila z těch textů i jakási smířlivost, pouze ovšem a jen letmo, letmá. Nejradši bych dal hodnocení 2,5 - fotografie jsou pěkné.

2 30.12.2017

Přiznám se bez mučení - k Thomasu Wolfovi dostal jsem se díky filmu Genius, který mi následně lehce zkreslil očekávání, která jsem promítl do knihy samotné. Leč! Film samotný mi spíše navodil atmosféru melancholickou, hloubavě posmutnělou. A? bylo tomu zcela jinak! Tedy, ne že by se v knize nevyskytovaly takové pasáže, nu jeje! Že jich tam je! Mocně mě však překvapilo, jaká nebývala řachanda to je. Skutečně; spousta gagů, smíchu - dost často hodně trpkého, sarkasmu, ironie, toť napěchováno do těch 600 stran. Ale především, portrét jedné hodně hlasité, vulgární, zatrpklé, rodiny. Wolfe popsal rodinu Gantovu nebývale pravdivě z pohledu tého, jak to tak často bývá. S jejími všemi negativy, příšernostmi, zlobou, hamouněním, ale též a to především, hlavně s láskou. Protože ať je rodina sebehorší, hlavní hrdina Evžen, ji přesto miluje, protože sám je jedním z nich, sám je tou samou nevábnou krví propojenou ve velikost a malost všednosti. Chvílema mi kniha připomínala Smrt na úvěr od Célina. Ovšem - pasáž s Benem ku konci knihy - to je snad ještě o level výše, než to předchozí napsané. Wolfe zde až sebe trpitelsky, krutě a nemilosrdně popisuje rozklad rodiny, neschopnost, alespoň v hodinách posledních člověka prokázat trochu ohledu k druhému, protože v prvé řadě vždy až já! Neboť o umírajícího jde až v posledku. O to pravdivěji vše vyznívá a celá tato mrzká umrlečí party je především hluboce lidská. Nemůžu říci, že se mi vždy četlo lehce - především, jakoby chvílemi na stránkách ke mně probleskovala rodina vlastní, ani nemohu říci, že by kniha vyvstala pro mně jako jedna z těch nejoblíbenějších, ale rozhodně vím, že na mě hluboce zapůsobila a rozhodně na ni nezapomenu. A tak to má být.

2 02.03.2017

Knihu jsem četl, je to již dávno - líbila se mi natolik, že jsem několik týdnu hovořil týnským slangem, nicméně - teď jsem se chtěl vyjádřit k novému vydání Odeonu, které je naprosto příšerné, především ten super experiment se svítivě oranžovou (?) barvou použitou v předmluvě a poznámkách. Ano hlavní část, samotná kniha je naštěstí vytištěná normálně, nicméně já obvykle čtu právě i předmluvy a dodatky a to teda při nejlepší vůli s tím svítícím oranžovým svinstvem moc dobře nejde, aniž bych si vypálil oči. Možná to vypadá dobře, ale vymyslel to blb!

A zdá se mi, že jeden z nejlepších Hemingwayeu (a teď nevím napsal-li jsem to správně; ha!), rozhodně lepší než tolik opěvované Komu zvoní hrana, z toho až moc trčí jak moc chtěl Hemingway napsat velikou knihu (ač ji při vší úctě napsal). Ne vážně, moc dobře se to četlo a vlastně jediná výtka je, že je knížka tak útla, jelikož jsem to přelouskal ani ne za den. Hodně se mi líbily pasáže o psaní, tak má člověk možnost nakouknout do spisovatelovi kuchyně a vzhledem k tomu, že i sám píšu, je to pro mě skutečně velice zajímavé, byť se s některými postřehy plně neztotožňuji. Trochu mě mrzelo, že se nepíše víc o Joycovi a jak psal někde někdo pode mnou, Scott byl teda vážně na pěst, ale voni umjelcové tací bývajijó, ž´áno! Jo a ještě, moc mám rád, jak Hemingway (ve všech knihách) píše o jídle a pití, vzhledem k tomu, že jsem též žrout a píč je to pro mě sympatické a je vidět, že si tyto pasáže sám vychutnával; a nebo si tak skutečně kompenzoval hlad z dřívějška? Kdo ví...

2 20.07.2016

Moje první kniha Libri prohibiti; dostal jsem jí od bratra v době své psychoanalyticky psychoterapeutického výcviku a když jsem po jednom absolvovaném týdnu přečetl v knize téměř vše doslovně prožité, tak jsem s hrůzou odstoupil. Od té doby jsem knihu neměl v ruce, leží na mé knihovně, bo se do ní nevejde, jako žába na prameni, možná se k ní někdy vrátím, možná ne. Tedy nehodnotím, ostatně toto asi nelze ani hodnotit.

Nechápu zdejší tak nízké ohodnocení knihy, bohužel jsem nikdo nenapsal své námitky; mně se kniha líbila hodně, obzvláště cca do tří čtvrtin, s příchodem modernějších časů se náhled na melancholii krapítek rozmělňuje, ale i tak musím hodnotit vysoko, v pravdě nejvýše. Pokud Vás zajímá melancholie a její postavení v průběhu věků, melancholie jako kulturní koncept, není nad čím váhat a rozhodně po knize sáhněte!

2 15.02.2016

Skvělá kniha, byť v pravdě se nejspíše jedná o úvod do lidové kultury. Rozhodně ve mně podnítila zájem se tomuto oboru více věnovat (minimálně jsem si pořídil od Erbena prostonárodní písně). Spousta zajímavých informací a zjímavostí. Naši předkové žili skutečně nejen spjatí s přírodou, ale především sami se sebou. Spousta rituálu, z pohledu moderního člověka, pověrčivostí a báchorek, však má hluboký psychologický podtext, který je jednoznačně platný dodnes. Škoda, že se sami dobrovolně připravujeme o tuto základnu psyché. Ovšem, abych jenom nehudroval jistá renesance lidových obyčejů, etc., alespoň v minimální formě probíhá a to je jistě dobře, i když mnohdy je to pouze pro formu komerční.

2 20.01.2016

Myslel jsem si, že mě to bude bavit. Po knize jsem sáhl víceméně z pracovních důvodů (to zní dost vtipně s přihlédnutím k tématu), každopádně jsem ji přečetl za tři dni, ano dílem proto, že jsem byl nemocný. Alespoň k nečemu ta nemoc byla, že. Morbidní to samozřejmě vzhledem k tématu lehce je (pasáž se škrcením psů mě teda moc neoslovila a to ani psi moc nemusím), ale kniha je především neskonale vtipná a vlastně i napínavá. Navíc mám rád, když jsou v knize různé detaily, které ji obzvláštňují a zároveň rozvíjejí knižní universum a těch tu je dost a dost. Bylo to mé první seznámení s Kohoutem a myslím, že začalo dobře, sice se hned nepoženu do obchodu, či knihovny pro další jeho knihu, ale třebas někdy, někde...při popisování karierního postupu Šimsy nešlo, než vzpomenout na vlastní postup páně Kohouta, od zapáleného budovatelského poéty až po disidenta, alespoň tedy v náznacích. Katyně je dobrá kniha a vřele doporučuju všem dalším.

2 09.11.2015

Tož člověka to nutí srovnávat s filmem, chce, nechce; ostatně, při četbě už, alespoň já, vidím konkrétní představitele z filmu. Myslím si však, že film přesto nevyhrává a kniha je lepší. Menzel totiž z filmu udělal idylu, úplně z filmu odstranil jakýkoli náznak temnoty a ta v knize nechybí - třebas useknutí psího ocásku, vzpomínání Maryšky na dětství (alepoň si nepamatuji, že by tam bylo) a jiné další epizody. Z tohoto úhlu pohledu na mě kniha působí ucelenějí, opravdověji, živěji.

2 31.10.2015

Ale proč ne, není to asi nejlepší Hemingway, ale rozhodně ani nejhorší. Prostě popisuje svůj tehdejší život, pochlastávání umělců a jejich můz a pod tím vším se zračí prázdnota a smutek. Dneska je přeci takováhle literatura děsně populární. Kažopádně se to čte dobře a má to moc pěkný přebal! Teda ono vůbec celé to nové Odeoňácké vydání je dost povedené. Už se těším na Komu zvoní hrana. A ještě mě tak napadá, že Hemingway byť má ten svůj úsporný styl, nějak mi to celé připomíná Keroucka. Ale to je asi jenom mé zdání!

2 28.10.2015

Tak snad můj poslední komentář k Demlovi. Zajímavá kniha, trochu jinak psaná než ty předchozí, Deml hodně nadává, je evidentně naštvaný, zahořklý, ovšem nevykrucuje se před tímto, přiznává to, trochu to chvílemi připomína Celina. Výborná pasáž o mazání prsou vepřovým sádlem. Smrt podaná tak jak je, bez patosu, realisticky. Každopádně za Demla, již stačilo. Není úplně jednoduchý na čtení a rád si od něj nyní odpočinu.

2 24.08.2015

Skvělá kniha! Pokud ještě existuje něco jako povinná četba, tak tato kniha by měla být povinnou četbou, protože krásně zobrazuje jak se vše může stát ideologií (tj. i svoboda, rovnost, pravda) hrůznou a krvavou. To pro všechny ty, kteří hlasitě křičí nad zvěrstvy komunistů, nacistů a ohánějí se demokracií jako jediným možným spásonosným systémem; bo vše, pokud je za tím člověk, je stejné. Kniha, byť pojednávající o závažných tématech, napsána velice lehce, čtivě. Jednoznačně doporučuju.

2 19.08.2015

Nu-nu-nu! A mně se to líbilo. Nejdřív jsem četl Kriegela. Pak našel podcast (bez toho, aniž bych si to spojil) a následně bez očekávání dostal k narozeninám knihu, tedy dvě, třetí jsem si koupil. A je to super! Jednak se to skvěle čte - ty krátké odstavce, zhluklé, hutné! A za druhé mě vlastně ty shluky baví sami o sobě. Nutí mě přemýšlet trochu jinak nad těmi našimi dějinami. Ale! Ale… mám za to, že pakliže bych je alespoň trochu neznal (a stydím se, že u Velkých dějin zemí koruny České skončil jsem u dílu XI. A prozatím se nehl), tak bych možná mohl docházet k pochybným, zjednodušujícím závěrům. Takže si vlastně myslím, že kniha není úplně dobře pochopitelná, bez nějakého rozhledu v těch našich krásných dějinách. A to věčné, krásné vytrhávání z kontextu! Jaj. Jo dobré! Moc mě to bavilo, jdu na další díl.

1 07.02.2025