Blue komentáře u knih
Výborně napsaný román, člověk by až nevěřil, jak napínavé čtení ho čeká, když otevírá knihu, jejímiž hlavními hrdiny jsou českoslovenští komunističtí politici. Jednotlivé postavy jsou trefeny velmi dobře, ať už se jedná o Husáka, Svobodu, nebo třeba Dubčeka a Smrkovského. Tady jsme už schopni posoudit nakolik jejich románové obrazy odpovídají svým skutečným předobrazům. O Krieglovi toho víme nejmíň, jeho příběh je pro nás tedy poměrně nový a nevíme, kolik je skutečný Kriegel a kolik románový. Ale je to příběh, který rozhodně stojí za to vyprávět. Co přesně v knize, která je panoramaticky zalidněna řadou dalších zajímavých postav, odpovídá skutečnosti a co si autor dofabuloval, samozřejmě nejsme schopni přesně rozklíčovat, ale svůj příběh sestavil velmi dobře. Nebylo to tehdy možná přesně tak, ale nějak tak to bylo.
Rovnou řeknu, že se jedná o mimořádně zdařilé pokračování. Nejen, že autor dobře trefil Foglarův styl, ale podařilo se mu naroubovat pokračování tak, že to vůbec nevypadá jako nějaká uměle nastavovaná dvojka. V původní Foglarově Jezerní kotlině vyhmátl Šlik jeden moment, z nějž vyšel. Pouze přidal další záhadu Jezerní kotliny, která se sama nabízela, a vlastně původní příběh dál přirozeně rozvinul. Podrobněji se nechci rozepisovat, protože bych zbytečně vyzrazoval děj. Myslím, že jako návnada to stačí. Někdo řekne, že tu slyší nějaké tóny, které by u Foglara nezazněly. To je dle mého zcela irelevantní, protože tuto knihu nepsal Foglar, ale Šlik. Foglarův styl vystihl dokonale a mírně jej posunul vstříc dnešnímu dětskému čtenáři, což je dobře. Skalní možná budou prskat, ale nedá se nic dělat, Foglar je dnes už poněkud muzeální. Děti jsou jiné, píše se jinak. S čím jsem se úplně nevyrovnal, jsou ilustrace. Mně zkrátka nesedly. Kniha sama o sobě asi není na plný počet hvězd, ale za ten nápad a bravurní zpracování rád mírně přisadím.
Toto je klasická, v podstatě staromódní detektivka. To je plus pro ty čtenáře, kteří dávají přednost právě této variantě detektivky. Další plus je zasazení do zajímavého prostředí. Jistým mínusem pak je, že autor popisuje Bretaň tak lákavě, že by se tam člověk zajel hned podívat. Což už ale není tak jednoduché.
Povedený soubor kratších Mayových příběhů. Na své si přijdou milovníci arabské i americké tematiky. Zároveň je to kniha mimořádně bohatě ilustrovaná, což jen zvyšuje její atraktivitu. Zřejmě i to způsobilo, že byl obří náklad 150 000 výtisků v roce 1987 ihned rozebrán a následoval i obří dotisk (viz Zajímavosti). Po mayovkách byl tenkrát velký hlad, vycházely jedna za rok.
Bídníci jsou zvláštní kniha. Kdyby se autor soustředil pouze na vlastní příběh a odpustil si historické vsuvky a eseje, text by byl poloviční a také čtenářsky atraktivnější. Ale byl by to pouze další z velmi dobrých historických románů. Právě Hugův přístup dělá z Bídníků knihu výjimečnou.
Jako dítě jsem knihu nečetl, sáhl jsem po ní až nyní, když jsem vyslechl jednu zajímavou archeologickou přednášku na dané téma. Štorch psal knihu jako didakticko dobrodružnou. Atraktivní příběh měl malé čtenáře seznámit s dobovým stavem vědeckého poznání období lovců mamutů. Proto jsme také museli s Mamutíkovou tlupou poněkud komplikovaně projít přes mnohá místa důležitých archeologických nálezů po takřka celém území naší dnešní republiky, abychom pak byli náležitě poučeni. Dobrodružný nádech si kniha uchovala, ovšem věda mezitím pokročila a řada věcí je najednou jinak. Štorch se tak paradoxně ocitl na druhé straně barikády. Chtěl mládež vzdělávat, ale dnes právě v této oblasti může kniha působit paradoxně kontraproduktivně, může děti mást a uvádět vysloveně v omyl. Tak nám bylo například na přednášce vysvětleno, že u nás v dané době byla doba ledová, lidé se zimomřivě choulili v kožešinách, neběhali nazí jako v knize, vyhloubit jámu na chycení mamuta nebylo v promrzlé zemi možné a lidé tenkrát vypadali jako my dnes a ne jako lidé na Burianových ilustracích v knize, kde spíše připomínají lidoopy. Z vědeckého či faktického hlediska je tedy už nyní přistupovat k Lovcům mamutů ostražitě, jako dobrodružná četba je to myslím stále fajn čtení.
Tak tohle pro mne bylo velké překvápko. Knihu jsme měli doma a já kolem ní chodil a i přes rodičovské doporučení jsem neměl chuť ji otevřít. Nějak jsem vůbec netušil, co od toho čekat. Stručná anotace mě nijak nelákala. Dnes jsem velmi rád, že jsem se nakonec rozhoupal. Je to velmi příjemné čtení.
Jednoznačně jeden z mých největších čtenářských zážitků. Jako milovník westernů jsem často musel (samozřejmě jen pro sebe) uznat, že ten či onen příběh není skutečně nic moc, o to jsem byl více nadšen, když jsem narazil na tuto parádní knihu. Tři nejlepší knihy z tzv. divokého západu jsou (pořadí není rozhodující) Muž se srdcem kovboje, Vítejte do Zlých časů a Osamělá holubice.
Právě jsem tuto knihu přečetl počtvrté. Poprvé to bylo hned po vydání, což už je třicet let, pak jsem ji četl ještě dvakrát s kratším odstupem a nyní po hodně dlouhé době. A musím tu napsat, že jsem stále stejně nadšen, jak originalitou příběhu, tak způsobem vypravování. Je tu fantasticky napsaná úvodní část, která čtenáře doslova vcucne, pak nejdelší část, kdy se zdánlivě nic dramatického neděje, ale způsob autorova vyprávění udržuje čtenáře stále v očekávání, že každou chvíli něco přijde, a pak skvěle vygradovaný závěr. Měl-li bych označit nějakou knihu za svou nejoblíbenější, bude to horký kandidát. Rozumím tomu, že někdo bude nad takovýmto pomyšlením kroutit hlavou, není to žádný prvoplánový hit, není to čtení pro každého, ale já vím, že to nebylo naposled, co jsem si tento nenápadný "antiwestern" přečetl.
Knihu dávám mezi doporučené, ale dodávám, že ji lze doporučit pouze čtenářům, kteří si masochisticky libují ve čtení obtížných textů. Ti budou nadmíru spokojeni, protože budou sledovat děj očima neandertálce, což je opravdu čtenářská výzva. Dědicové jsou velmi originální kniha s námětem, který asi těžko najde ve světové literatuře obdobu. Goldingova představa o tom, jak se asi potkali neandertálci a homo sapiens je opravdu interesantní, je to kniha, o které se dá přemýšlet, a k níž se dá, ačkoliv je to těžké čtení, i vracet.
Mé hodnocení knihy je rozporuplné. Žádná vysoká literatura to není, ale je za tím spousta práce. Oceňuju také, že autor nesklouzl k úplně černobílému podání a nechal v závěru svého hrdinu alespoň zapochybovat o smyslu toho všeho, co na Šumavě okolo roku 1950 prožil. Tím kniha jenom získala. A s ní i Josef Hasil.
Stínadla se bouří jsou zkrátka dvojka. Tak trochu opakují to, co se líbilo u jedničky, ale už nemají tu originalitu a půvab nového. Je to stále velmi kvalitní literatura "pro chlapce", ale s hodnocením musím jít oproti Záhadě hlavolamu o něco níž. Můj dojem z četby už nebyl tak intenzívní, místy už zápletky nebyly tak přirozené jako v Hlavolamu.
Vím, že za měsíc už nebudu vědět, o čem ty povídky byly. Ale o to nejde. Není to kniha nikterak zásadní, ale je to kniha podmanivě čtivá. Jako momentální čtenářský zážitek je výborná.
Velmi svěže a s typickým allenovským humorem napsané vzpomínky. Potěšitelné je rovněž, že v pasážích věnovaných ať už pracovní spolupráci nebo partnerskému životu s Miou Farrow, je Woody Allen spíše věcný. Osobně bych přivítal více informací ke vzniku a ohlasu jednotlivých filmů, vůbec k zákulisí jeho filmografie. Zároveň uznávám, že rozsah knihy je adekvátní. Jedná se o povedené memoáry.
Případ Drda je složitý, ne jednu stranu je to škůdce literárního života v 50. letech, na druhou stranu velmi dobrý spisovatel, což dokazuje zejména touto knihou. Své trochu neskutečné městečko obsadil zajímavými plnokrevnými postavami, suverénně odvyprávěl jejich příběhy a nakonec je i čtenáře posadil do skutečna poměrně nečekaným koncem. Městečko na dlani je opravdu dobrá kniha.
Myslím, že čtenářský dojem se tu odvíjí od míry ochoty, nebo schopnosti akceptovat hlavní hrdiny a fandit jim.
Napohled velmi atraktivní obal a zajímavý název v kombinaci s předchozí čtenářskou zkušeností (Prak) mne vedly k tomu, že jsem s velkým očekáváním sáhl i po tomto titulu. Také jsem si chtěl konečně přečíst něco od současného českého spisovatele, protože ti se v záplavě úspěšných spisovatelek (nic proti nim) nějak ztrácejí. Michal Vrba přišel s pěticí velmi sugestivně a nápaditě napsaných příběhů, na kterých jsem si celkem pošmáknul. Že dávám pouze čtyři hvězdy je způsobeno jednak tím, že pojítko rybník Jakub bylo někdy na můj vkus až příliš volné (přitom právě ten nápad se mi velmi líbil), jednak tím, že (to prostě nejde jinak) některé příběhy jsou lepší, některé mírně slabší. To už je úděl povídkových knih. A nejhorší pak u těchto knih je, když se čtenáři jako nejslabší jeví povídka poslední, protože právě konec často rozhoduje o výsledném dojmu celku. Knihu nicméně upřímně doporučuju ke čtení a na další Vrbovo dílo jsem už teď zvědav. 90%
Je to originální kniha, zručně napsaná, velmi dobře se čte. Každopádně ji všem doporučuji. Po přečtení mi ale přece jen vadilo, že to neskončilo tak, jak jsem očekával. Čekal jsem, že všechny ty nápady, dějové linie, určité snad zdánlivé nelogičnosti do sebe nějak zacvaknou, že to bude krásné finále, po kterém se vše vyjasní a já budu naprosto spokojen. Ale ono to do sebe nezacvaklo.
Byl jsem velmi příjemně překvapen, ale pro tento výsledný dojem jsem si vlastně sám připravil půdu tím, že jsem měl zcela jiná očekávání. Čekal jsem něco více radikálního, angažovaného, a dočkal jsem se zajímavé dystopické četby, kde si autor udržuje od popisovaného dění patřičný distanc, což právě knihu vzdaluje od prvoplánového politického pamfletu a dělá z ní skutečně pozoruhodnou literaturu.