Bránolog komentáře u knih
Úžasná, napínavá i smutná knížka o osudech jednoho učitele z Pelhřimovska. Shodou okolností mám ve Vyskytné kamaráda z vojny a ze sousední vesnice (Sázava) pocházeli moji prarodiče z tátovy strany, takže ten kraj dost dobře znám. Ale co dokázali lidem bolševici a jejich přisluhovači, nad tím teda zůstává rozum stát.
Skvělé! Je tady vidět, jak jde kastelologie vpřed - polemizuje se tu s dogmaty (Karlshaus u Purkarce nezaložil Karel IV., Přimdu nepostavili Němci jako "černou stavbu", ale možná kníže Soběslav, atd. ...). Snad se za polemiky nebudou nahoře kastelologičtí guruové minulé doby (Sedláček, Menclová, Durdík) zlobit...
Mám slabost pro Sichingera i pro Vimperk, takže to beru jako historický exkurz do období v životě tohoto města, o němž jsem toho dosud moc nevěděl. Příběh je sice místy trochu přitažený za vlasy, ale zase jsem si vimperské reálie docela užil. Takže ne zcela objektivní 4 hlavně z lásky k Vimperku.
Ono na tu vojnu stejně člověk vzpomíná rád, i když to byly (v mém případě) dva roky ztraceného života, ale zase, pár kamarádů zbyde na celej život. Moje vojna u spojařů byla v letech 1987 - 89 (Brezno, Mariánské Lázně) a díky této knize ožily vzpomínky - dobré i nedobré.
Samozřejmě o té paní leccos vím, ale rád jsem jí, prostřednictvím této knihy, poznal blíže. Líbil se mi věcný styl vyprávění, a to, že se - podobně jako Kosatíkův Masaryk - nesnažila dr. Horákovou nějak glorifikovat a dělat z ní svatou. Co mne zaujalo na konci, byl dopis tchánům, z něhož bylo poznat, že jejich vztah nebyl bez třecích ploch...
No tak jo, no - asi každýmu za války veselo nebylo. Tahle knížka mne ale v mnohém otravovala, jednak skoky mezi časovými liniemi, zejména pak do zblbnutí omílané "ze čtvrtiny Rom a ze čtvrtiny Jeniš", na to už jsem měl tak od půlky knížky dost silnou alergii. Takže přečteno - a čau, šťastnou cestu do zapomnění.
Tohle byla asi nejdrsnější knížka, kterou jsem četl. Na rozdíl od Nabarveného ptáčete tady nepůsobily naturalistické scény jako kalkul na efekt, ale byly zcela přirozenou, nerušící složkou nesmírně napínavého vyprávění. Jestli to takto na velrybářských výpravách fakt vypadalo (jako že asi jo), tak jsem celkem rád, že jsem se neúčastnil...
O fous míň se mi líbila, než Oněgin, ale i tak má zásluhu na tom, že Douskovou sleduju a řadím k svým oblíbeným autorům. Sice mi ta tlustá holčička přijde místy nesnesitelně přechytralá, ale pro vyjádření atmosféry doby je to asi nutnost.
"Soudruhu Vladimíre, vy se jmenujete po Vladimíru Iljiči Leninovi?"
"No, je to možný. Oni mě naši moc nechtěli, soudružko holčičko..."
Cestopis, který se čte jedním dechem. Objevuje místa, která jsou (a hlavně dlouho byla) běžným Evropanům zapovězená, a proto jsou dodnes trochu záhadná. Autorka se snaží přijít na kloub tomu, proč tomu tak je. A v mnoha rozhovorech se snaží rozklíčovat myšlení lidí, nesoucích si stigma postsovětského člověka.
Ty jo, to byla teda drsná knížka... Nejvíc mě zaujalo, jak ty hrůzy byly podávány tak věcným, nezúčastněným způsobem, prostě: "...takhle se to stalo..." O to to bylo působivější. Okamžitě si jdu stáhnout film...
Hmmm, tak film byl teda dost slabej proti knížce.
Minimálně stejně zajímavé jako Průvodce Prahou. Pro mne ještě snad poutavější o to, že jako poutník českou krajinou nacházím leckde stopy a hlavně památníky událostí, o nichž se zde píše. Těším se na Pochody a transporty, asi po přečtení tohoto člověk pochopí leccos z toho, co bylo příčinou odsunu.
Čekal jsem něco jiného, ale je to další knížka, která mi neskutečně sedla. Především jsem se u ní královsky bavil. A ty smutný pasáže, jako koncentrák, nebo sebevražda sestry, jsou podány tak nepateticky, že jsem se až divil...
Výborná věc pro ty, kteří chtějí získat více než základní informace, skvělé je, že autoři neobtěžují odborností, hraničící s nesrozumitelností pro normálního čtenáře.
Jedna z prvních knížek, na kterou si z dětství pamatuju - četla mi jí babička, děda i máma. Vybavuju si záporáka Žluťáka a taky tu nesnesitelnou roztomilost hlavního "hrdiny".
Knižní rozvedení podle mého dobře udělaného seriálu dokumentů. Uvítal bych pokračování.
Návrat k Ransomovi po letech, jako ke čtení pro oddech. Chystám se i na další knihy, které mi v dětství utekly. Fakt je, že je to takovej "Foglar i pro holky", ale tady mě ta "genderová vyrovnanost", která mi jde jinak šíleně na nervy, nevadí.
Nesrovnával bych s Budžesem, Oněginem a Dardou, jde o něco jiného. Poněkud nepřehledné, nicméně sugestivně popsané poslední týdny života Jaroslava Haška. Všudypřítomný déšť, lezavá zima a rychlé ubývání sil kdysi bohémského spisovatele a pábitele jsou nosnými motivy nové knihy jedné z mých oblíbených autorek. Zajímavé reminiscence na pobyt v Rusku, trochu mne ruší novinové fejetony a úvodníky, podle mne by kniha fungovala docela dobře i bez nich. Netuším, zda jsou Haškovy, nebo se jedná o autorčinu fabulaci.
Tak...Mistr je prostě svůj. Jako více-méně pravidelný návštěvník jeho koncertů jsem cítil povinnost alespoň jedno z interpretových literárních děl mít doma. Tak ho mám i s autogramem. Soubor mikropovídek, nebo jen obrazů - některé mne nadchly, jiné neoslovily, něco jsem dost možná i nepochopil. Ale pro Mistrovy fanoušky dobrý...
K této tématice mám hodně blízko a Čechurova kniha je vynikajícím rádcem a pomocníkem.