braunerova komentáře u knih
Skvělá kniha. Román a učebnice dějepisu, vše v jednom. Autorka na základě historických faktů vypráví příběh nahony vzdálený filmům o Kleopatře. V téhle realitě je Antonius statečný římský voják s herkulovskou silou a neodolatelný lamač ženských srdcí, mizerný vojevůdce, lenoch a piják, propadající záchvatům malomyslnosti. Kleopatra, vládce Egypta, je vzdělaná, ale nijak hezká žena, malá, hubená s velkým nosem, panovačná a neskonale mocichtivá. Těžko si představit podivnější pár. A přesto se do ní Antonius osudově zamiluje a později i ona do něj. Dalším hrdinou tohoto příběhu je chladný manipulátor Octavianus. Nejlépe ho charakterizují slova o lásce Antonia a jeho sestry Octavie:
"Stačí se na něho jen podívat, láska se z něho přímo řine, je od ní celý uslintaný. Jak pohrdám lidmi, kteří podlehnou tak banální, nechutné nákaze! Mne nepostihne nikdy, tím jsem si jistý."
Velice dojemný je konec tohoto příběhu:
"Ze stínů se vynořili kněží-balzamovači, chopili se Kleopatřina těla a odnesli ho na uprázdněný stůl. Nůž, kterým vedli řez bokem, byl z obsidiánu; otvorem pak vyňali játra, žaludek, plíce a střeva. Vše bylo omyto, naplněno tlučeným kořením a bylinkami, a pak naloženo do kanópského džbánu do natronu a pryskyřic. Mozek měl přijít na řadu až později, až po odchodu římského dobyvatele."
Výborný román, mě se líbil více než první díl, je vtipnější a více reálnější. Příběh císaře, který koktal, kulhal a slintal, historika, který 50 let předstíral slabomyslnost, aby jako jediný přežil vraždění svých mužských příbuzných. Na závěr cituje autor 3 výklady Claudiovy smrti od 3 antických historiků - skvělý nápad. Pobavily mě také autorovi charakteristiky národů, třeba Britové:
"Otroci z toho ostrova nejsou nijak zvlášť hodnotní - ženy nejsou ano trochu svůdné a mají zlostnou povahu a muži, kromě příslušníků nejvyšších tříd, z nichž jsou výborní kočí, se hodí jenom na nejhrubší zemědělské práce."
Nebo delegace Germánů v římském divadle:
"Cherusky uvedli na lidová místa, ne příliš dobrá, hodně vysoko, kde už z jeviště nebylo skoro nic slyšet. Jakmile se usadili, začali se rozhlížet kolem sebe a hlasitě se vyptávali: Jsou to čestná místa?
Uvaděči je šeptem ujišťovali, že ano.
Kde sedí Caesar? Kde je jeho družina? vyzvídali.
Uvaděči ukázali dolů k orchestře. Tamhle je Caesar. Ale sedí tam dole jenom proto, že trošku nedoslýchá. Vaše místa jsou nejčestnější. Čím vyšší, tím čestnější, víte?
A kdo jsou ti snědí muží s čapkami s drahokamy, co sedí blízko něho?
To jsou vyslanci z Parthie.
Co je to Parthie?
Velká říše na východě.
A proč sedí tam dole? Copak to nejsou čestní hosté? To snad proto, že jsou tak tmaví?
Ale kdepak, jsou to velice úctyhodní mužové, řekli uvaděči. Jenom prosím ne tak nahlas.
Proč tedy sedí na takových nečestných místech? vedli si Germáni dále svou.
Ze zdvořilosti k Caesarovi, lhali uvaděči.
Myslíte, že se necháme přetrumfnout ve zdvořilosti od party takových mizerných umouněnců? křičeli Germáni dotčeně. Pojďte bratři, jdem dolů.
Hra musela být na pět minut přerušena."
Začátek byl výborný, pak se ale začaly nabalovat fiktivní postavy jako Mordokaj, Sekara a další a král Dáreios se stal jen jedním z mnoha hrdinů. Navíc autor neodolal pokušení a začal "upravovat" historická fakta, což v románech z kategorie Historický vysloveně nesnáším. Třeba v bitvě u Marathonu bojuje sám Dáreios se svými Nesmrtelnými, ve skutečnosti se král ani jeho garda tažení vůbec nezúčastnili. Konec knihy pak končí jaksi nemastně neslaně.
Po předchozích knihách autora jsem k této historické detektivce přistupoval se značnou nedůvěrou, ale nakonec jsem ji přečetl na jeden zátah. Není to sice Lindsey Davisová, ale je to zručně napsaný příběh.
Na začátek krátké vysvětlení příbuzenských vztahů. Herodes Veliký měl od různých manželek 2 syny jménem Filip. První z nich, nazývaný Filip Herod I (v románu nazývaný Theudion), si vzal Herodias a měl s ní dceru Salome - prosím neplést se sestrou Heroda Velikého, která se jmenovala také Salome, ale v románu ji autor přejmenoval na Akmé. Druhý syn, nazývaný Filip Herod II nebo také Filip Tetrarcha, byl první manžel Salome.
Román samotný začíná velkou mystifikací. Autor uvádí, že se Salome narodila v den vraždění betlémských neviňátek a o něco později píše, že v době smrti Heroda Velikého jí bylo 10 let. To je ale nesmysl, neboť ten zemřel roku 4 n.l. (historicky ověřeno), a tudíž Kristus by se musel narodit 6 let před Kristem. Autor historických románů by neměl NIKDY falšovat dějiny. Navíc i další události, jak autor sám v doslovu uvádí, jsou posunuté v čase nebo pozměněné. To mě dost otrávilo, konec knihy jsem už jen prolistoval. O Salome se toho mnoho neví, narodila se někdy kolem roku 14 n.l.. V románu je to nehezké, nemocné děvče, které se šíleně zamiluje do Řeka Timona. Po dlouhých peripetiích, když už je vdaná za Filipa Tetrarcha, se z nich stávají milenci. Manželovi to ale nevadí, neboť sám je homosexuál. Tancem chce Salome ochránit svého milence před intrikami nevlastního otce Heroda Antipa a o hlavu Jana Křitele si řekne víceméně omylem. Bible ale tento příběh popisuje jinak. Jan Křtitel vystupoval proti manželství Heroda Antipa a Herodiady, neboť ta byla předtím provdaná za jeho bratra, což odporovalo židovskému náboženství. Herodias proto navedla svoji dceru Salome, aby si za svůj tanec vyžádala od Antipa Křtitelovu hlavu. Obyčejný boj o moc, nic vznešeného. A Salome? Možná poslušná dcera, možná potvora a nejspíše obojí, stejně jako Salome Karla Kryla:
"Něžná i proradná,
krutá i bezradná,
plamen i červánek,
ďábel i beránek,
cukr i sůl"
Historických románů z této doby je jako šafránu, takže jsem se na tuhle knihu moc těšil. Začátek je výborný, pak ale následuje romance ala edice Harlequin s prostoduchou zápletkou. Autor řeší střet civilizací (prohnilá římská říše versus přírodní lidé Kaledonie) a rozehrává milostný čtyřúhelník (krásná a romantická dívka Valérie, její nechápající manžel kariérista, ďábelský padouch Galba a princ z pohádky Caracatus). Dočetl jsem jen s přemáháním, pro mě velké zklamání. Musím ale ocenit fundovaný doslov autora k historickým reáliím. Na závěr ukázka z té lepší části:
"Slavný Hadriánův val měl pověst nejnevlídnější služby. Vítr od obou oceánů skučel jako víly z keltských legend; běhny byly stejně ošklivé jako nakažené a obchodníci stejně nepoctiví jako nepořádní. Žold byl mizerný, uznání z Říma, pokud vůbec přicházelo, bylo liknavé a skrovné. A přesto rok za rokem, desetiletí za desetiletím, století za stoletím ta proklatá hráz vytrvávala. A brány Valu? Ty vedly k utrpení a slávě."
Výborně napsaný příběh o muži, který se prohlásil bohem. Konekonců už čtení životopisu Gaia Germanica je horor sám o sobě. Vraždění svých příbuzných přežil jen díky přetvářce a svému hereckému nadání. Jako mladý byl držen v naprosté izolaci pouze se svými sestrami, kdy se sblížil hlavně s Drusillou. Když se po smrti Tiberia stal císařem, trvalo jeho šťastné období jen 6 měsíců. Pak prodělal těžké nervové onemocnění, které ho natrvalo změnilo, navíc rok poté zemřela jeho milovaná Drusilla. Dál už je jeho vládnutí plné činů šílence. Do děje průběžně vstupuje vyprávění několika postav, kromě samotného Caliguly třeba i jeho pozdějších vrahů Chaerea a Sabina. Co se historických faktů týče, Seianus byl zatčen v senátu a ne v noci u Julie, ale na jiné nepřesnosti jsem nenarazil, kniha je historicky velmi přesná. Škoda že chybíl doslov autora, z čeho vycházel, co je pravda a co fikce.
(SPOILER) Život Agrippiny ve vzpomínkách fiktivní postavy Parmenona. Děj knihy je směsí pravdivých historických události a autorových spekulací. Začátek knihy se mi líbil, ale postupně mě přestávala bavit, do Gravesova Claudia to má daleko. Parmenon je jakási nesmrtelná postava. Asistoval u vraždy Tiberia, připravil zavraždění Caliguly, postaral se o prohlášení Claudia císařem a přežil i smrt Agrippiny. Dost přihlouplý příběh.
Fiktivní paměti prvního římského císaře Gaia Octaviana, adoptivního syna Julia Caesara. Není to žádné lehké čtení. Psychologická sonda do duše politika a chladného manipulátora, který obhajuje své skutky a špínu nechává na jiných (jako je to u každé autobiografie). V knize nejsou popisovány válečné konflikty, třeba o bitvě u Filipp se dozvíme, že Cassius nalehl na meč, kdežto Brutus musel o totéž poprosit otroka. Kniha popisuje skutečné historické události a je rozdělena do dvou částí. První začíná vraždou Caesara a končí smrtí Marca Antonia. Druhá jsou zmatené vzpomínky z období od zkázy Varových legií až po smrt Augusta. Některé pasáže jsou výborné, jiné zdlouhavé.
Samotný Octavian vždy tvrdil, že jen obnovil republiku v moderním pojetí. Neustále dával najevo svoji úctu k republikánským institucím a starým zvykům, nechal si jen přiznat titul Augustus (Vznešený). Jeho vládou začalo dlouhé období míru a prosperity zvané Pax Romana:
"Augustus zemřel 19.srpna, přibližně ve tři hodiny odpoledne. Zemřel v tomtéž pokoji, ve kterém zemřel jeho otec. Jeho tělo bylo převezeno do Říma. ... Byl pochován v hrobce, kterou sám vybudoval a kde již byla pohřbena těla jeho adoptivních synů Gaia a Lucia. O několik dnů později viděl Numerius Atticus, senátor pretoriánské třídy, bývalého princepse vystupovat na nebesa a senát vydal výnos, že se stal bohem."
Alexandra Velikého na jeho tažení do Egypta doprovází dcera posledního egyptského faraona Meriamon, která ovládá magii, její kočka Sekhmet a tajemný stín (vůbec jsem nepochopil co to má být). Dále se v knize vyskytují další tajemné postavy jako duch královny Nefertiti, hadí služebníci apod. Co je tohle proboha za historický román? Skutečná jsou jen jména několika historických osob a událostí, jinak je to všechno fikce, včetně té korunovace Alexandra na faraona. Prostě čistokrevná fantasy, kterou nečtu. Druhou půlku knihy jsem už jen prolistoval.
Knihu jsem si koupil pod dojmem výborného románu Král a Bohyně, ale brzy jsem ji odložil nedočtenou. Na začátku jsem si přečetl Poznámky autorky o teorii, že Achnaton byl Mojžíš a už to mi přišlo hodně ujeté. Pak mě hned na začátku otrávila Nofret - ženský otrok takto mluvící s princeznou, to je feminismus přenesený do starověku. Tahle kniha nepatří do historických románů, ale do fantasy.
Teda nechápu jak tohle může někdo číst, leda snad nějaký historik. Přišlo mi to jako přeložené severské ságy, pro moderního čtenáře dílo zcela neuchopitelné: "Vrátili jsme do Kirkjuvagu, ale znovu jsme se otočili a šli zpět do luk, kde se toulali ovce a vítr od moře nám přinášel uklidnění. A Sverre řekl: - Rty ke mně promluvily -! Slyším ještě nyní jejich šepot, zní mi v uších jako zpěv. Pomodli se se mnou! Poklekli jsme do vřesu a mechu a modlili se, a když jsme opět povstali a setrvali chvíli v mlčení ve svitu měsíce, řekl Sverre: - Znovu jsem ho spatřil - - Řekl mi: - Umím si zvolit své muže - - ". Jo a ty pomlčky tam opravdu jsou v každém dialogu.
Výborná kniha útržkovitých vzpomínek Mejly Hlavsy. Pro mě je to srdeční záležitost, s hudbou Umělé hmoty jsem dospíval a i dnes, pokud si chci přivodit depku, pustím si Pašijové hry. Je to ale dobré počtení i pro ty, kteří PP nemusí. Povídání o začátcích rock'n'rollu u nás a zlatá šedesátá opravdu pobaví. A léta sedmdesátá jsou zase příběhem o tom, jak StB dokázala z nepolitické kapely vyrobit symbol odporu proti komunismu.
"Z chodby se ozval mocnej výkřik: Otevřete cely! a po chvíli Jste volní!. Zjistili jsme, že se cely nad námi otevírají. Rychle jsme uvažovali, co se stalo, a jednomyslně jsme tipovali pád komunismu a osvobození porobený části Evropy armádama NATO. Po delší době se dveře otevřely. V nich kupodivu nestál kapitán americký armády s balíčkama originál Wrigleys Spearmint, ale docela obyčejnej referent. ... Od kluků z vedlejší cely jsem se pak dozvěděl, že režisér Vávra točí v Pankrácký věznici záběry pro svůj velkofilm Osvobození Prahy."
Superhrdina Marcus a jeho parta (Dubnus, Tungrové, Chamáťané, votadinský princ Martos, Germán Arminius) bojují se skotskými barbary vedenými zlosynem Calgem:
"Mezitím se Marcus ve změti nepřátel tak rychle rozháněl sekerou, že bojovníci kolem něj buď zkrvaveni padali k zemi nebo před rozběsněným Římanem s hrůzou prchali. To už ale vedle Kádira stálo deset dalších Chamáťanů, kteří bojovníky po Markově pravici pobíjeli takovou rychlostí, že další a další nestačili nastupovat na jejich místa.".
Kohorta Tungrů se rozšíří o Chamáťany. Markus se spřátelí s jejich vůdcem Kádirem a ten se mu odmění - 6 šípy zabije 6 britských nepřátel. Barbaři nemají šanci, Chamáťané je postřílí: "Lučištníci! Salvami ostřelovat protější břeh! .. Zastavit salvy! Mířit na jednotlivce!". Marcus to zase umí s mečem: "Útok byl tak rychlý, že se ve Vlčkových očích měnil v témeř nerozlišitelnou mlhovinu bleskurychlých pohybů. Zoufalou obranu chlapa s kopím vykryl Marcus spathou a současně mu gladius vrazil do žeber. Téměř reflexivně pak spathou odvrátil další bodný útok mečem zleva tak, že nechal jeho ostří sklouznout stranou." Kam se na tuhle partu hrabou 4 mušketýři.
(SPOILER) Markus a jeho Tungrové porazí kmen Sarmatů a zachrání císařské zlato před úklady germánského prince. "Lučištníci, ke střelbě na sto kroků připravit! ... Lučištníci pal." Tak tohle už na mě bylo moc, to není historický román, ale historická scifi.
Když jsem dočetl tenhle dobrodružný román říkal jsem si - konečně normální hrdina. Nakoupil jsem hned několik knih z této série a jak jsem dopadl napíšu v dalším dílu. Hrdinové knihy mluví žargonem moderní armády, ale to mi nevadí.
Nicholas Ingoldsby je 16letý mladík, který se po krátkém výcviku na palubě lodi plující na Maltu stává nejlepším vojákem mezi křesťany i muslimy. Slavné vítězství johanitů byla hlavně jeho zásluha, postaral se i o smrt osmanského velitele Draguta. Jeho sebevražedné akce skončí nanejvýše několika boulemi. Kupodivu jinak je obléhání Malty popisováno historicky přesně, včetně průběhu bojů a jmen velitelů. Autor doplnil i slovníček historických osob a událostí.
Oceňuji, že nechybí historický doslov autora o tom co jsou fakta a co fikce a několik map. Jinak mě kniha nijak zvlášť nenadchla.
Čtivý román o životě mladého Vespasiána z doby, o které není takřka nic známo. Občas se mi zdálo, že autor to s fantazií už trochu přehání, třeba společná osvobozovací akce s Caligulou. Naštěstí autor připojil i poznámku z jakých vycházel pramenů, co je skutečnost a fikce, které postavy jsou reálné a které vymyšlené. Nechybí také mapky území. Tohle by měli dělat všichni autoři historické beletrie.