braunerova komentáře u knih

Po výborném románu Ve stínu králů o Memnónovi Rhodském jsem se na tuto knihu moc těšil. O to větší bylo zklamání, jde o dobrodružný román pro mládež, navíc průměrné kvality. Superhrdina a zabiják s dobrým srdcem Barca bojuje proti řeckému padouchovi Fanovi (mimochodem prakticky všichni egyptští Řekové byli podle autora lumpové a zrádci). Je znát, že je to autorova prvotina:
"Vládu v něm převzala Šelma, která velela k neodkladnému úderu. V uličce se zaleskla jeho čepel, ťala napravo nalevo a kamenné dláždění zkropil krvavý déšť. Tři zabijáci padli hned, čtvrtý se žalostně klátil pryč, dlaně si přitom tiskl k rozpáranému břichu, odkud se mu draly kluzké vnitřnosti."
nebo
"Setnachtovo chřípí se vztekle zachvělo, vezír divoce vycenil zuby a zvířecky zavrčel: Ty nicko! Drnohryze! Vládce tě ze záhadných důvodů zahrnul přízní, ale dlouho se z ní těšit nebudeš. Protentokrát tvé hanebné chování prominu, ale nadejde den, kdy tě přede mnou nikdo neochrání!"
Nechybí sice doslov, mapky a rozsáhlý glosář, v něm jsou ale zařazeny i fiktivní postavy, čímž zcela postrádá smysl.
Vzpoura v Memfidě je výplodem autorovi fantazie. Skutečný Fanés (Phanes of Halicarnassus) byl podle dějepisce Herodota moudrý velitel a statečný voják, který upadl ve faraonovu nemilost a proto odešel k Peršanům. Faraon Ahmose za ním vyslal jakéhosi eunucha s úkolem ho zavraždit. Před bitvou u Pelusia pak řečtí žoldnéři, aby potrestali jeho zradu, zabili jeho syny a pili jejich krev smíchanou s vínem.

1 23.05.2015

Doporučuji všem, kteří se zajímají o dějiny mořeplavby a dějiny koření. Útlá knížka nacpaná fakty, čitelná i pro běžného čtenáře. Škoda jen, že aktéři mají jen jepičí životy, které se zpravidla vejdou na 2 stránky formátu A5. I když s přihlédnutím k tehdejším zvykům se není co divit:
"Nejprve jsem ho nechal pálit ostrým rozžhaveným železem pod nehty na rukou i na nohou ... Pak jsme mu propálili dlaně na druhou stranu a železnými rašplemi mu rozervali maso a svalovinu ... Nato jsem mu dal do kostí jeho paží šroubovat chladné železné šrouby a hned je zase vytahovat ven. Pak mu byly kosti prstů na rukou a na nohou rozlámány kleštěmi..."
Jedinou vyjímkou je Nathaniel Courthope, statečný Angličan, který změnil dějiny světa aniž si toho někdo všiml.
"Pro obchodníka Courthopea totiž byly některé věci tak vzácné, že se nedaly ani koupit ani prodat."

3 20.05.2015

Dobře napsaná detektivka odehrávající se mezi 1. a 2. punskou válkou. Není to sice Lindsey Davis, ale obsahuje i silné pasáže, třeba vyprávění starého vojáka o numidských žoldnéřích, kteří mu znásilnili ženu a upálili děti:
"Někteří z nich pak přestali být lidmi. Nebo možná ... možná byli až příliš lidmi. Nevím, po všech těch letech pořád ještě nevím, jestli se člověk v nás ve své krvežíznivosti a krutosti ztrácí, nebo teprve opravdu projevuje takový, jaký skutečně je. Možná je lepší moc po tom nepátrat."
Historické reálie má autor dobře nastudované, překvapily mě třeba názvy ve féničtině, např. minci šekel nazývá šeql. Nechybí dovětek autora a mapa Kartága.
Jako vždy jsem ověřoval historická fakta a dlouho se mi nedařilo vygooglit v knize uváděné kontestánce a krále Mandunise z Mastie (dnešní Cartagena). Nakonec mě napadlo prohlédnout si antické mapy a ejhle - na jedné bylo zakresleno území Contestanos. Za takové znalosti mi nezbývá než dát plný počet hvězd.

17.05.2015

Když jsem byl mladý, tak mě tahle kniha okouzlila. Dnes mohu říct, že pro mě je to nejkrásnější kniha jakou jsem kdy četl. Nevím, jak to autor dokázal, ale jeho naprosto obyčejná slova ve mě vyvolávají vzpomínky na mé staré lásky a beznaděje. Děj nedává moc smysl, ale cožpak láska se dá pochopit? Kdo byl někdy beznadějně zamilovaný, tomu se tahle kniha bude líbit. A všem přeju, aby našli svého tygra.

7 15.05.2015

Náročné a nádherné čtení. Z jedné pasáže, kde se mnich Blasius snaží pohnout křížového rytíře Armina k milosrdenství, mě dodnes mrazí v zádech:
"Byl hlad a vypukl mor. Chytili pískaře na Nábě, který jedl mrtvé - oběsili ho pro výstrahu. V noci pak vyhrabala jeho žena tělo a snědla je se svými dětmi.
Armin von Heide povstal od oltáře a řekl: Pak měla být utracena jako on!
A co děti? zeptal se mnich Blasius.
Ano. odpověděl Armin von Heide, i ony!
Pak by nezůstal naživu jediný člověk, užasl Blasius. Život by zanikl.
Nechť zanikne! zvolal Armin von Heide. Zůstanou andělé. Nikdo z lidí je neviděl a přesto slyším tlukot jejich křídel. Jsou tu! Mezi námi mnichu. Musí tu být! Jinak bychom žili pořád ve tmě jako pohani, jako psi."

11 09.05.2015

Kniha je čtivá, ale historicky značně nevěrohodná. O Boudice před rokem 60 n.l. není skoro nic známo. Během Claudiova tažení uzavřel kmen Icenů spojenectví s Římany, proto je dost nepravděpodobné, že by Boudica bojovala spolu s Caradocem. Předpokládá se, že se kolem roku 40 n.l. vdala za Prasutaga, takže těžko mohla být milenkou Caradoca a mít s ním děti. Závěr příběhu je pak už naprostá fantazie, to nemá s historií nic společného. Jak sama autorka píše v doslovu:
"Faktografický skelet tohoto příběhu je hodně děravý. ... Neberte nic z tohoto románu jako neotřesitelný fakt. Nemůže být a není."
Autor historického románu by neměl falšovat fakta. Mnohem lepší je román Orel a Havran od P.Gedge, který pojednává o stejné době a stejných lidech.

1 21.03.2015

První dva díly jsem nečetl, ty nemohu hodnotit, ale tenhle jsem odložil nedočtený. Autor neustále skáče z jednoho příběhu do druhého, navíc celé mi to přišlo dost naivní.

1 14.03.2015

Na začátek si neodpustím poznámku k řecko-perským válkám. Athénské poselstvo přišlo za králem králů a slíbilo mu půdu a vodu. Když si pro ní perští poslové přišli, ve jménu svobody je v Athénách utopili v moři a ve Spartě hodili do studny. Po 2500 letech zfalšovali Řekové statistiky aby se dostali do eurozóny, vypůjčené peníze probendili a nyní opět ve jménu svobody je odmítají splatit.
O Memnonovi jsem kdysi četl v knize Tažení Alexandra Velikého. Bojoval na straně Peršanů a jako jediný byl Alexandrovi rovnocenným soupeřem. Už tehdy mě zajímalo, kdo to je, ale tenkrát, věřte nevěřte, ještě neexistoval internet. O rekonstrukci Memnónova života se snaží tento výborný historický román. Řekové považovali Memnóna za zrádce a Peršané za žoldáka. Přitom perského satrapu Artabaza neopustil ani po jeho porážce a následoval ho do exilu a králi Dáreiovi zůstal věrný až do své smrti. Autor je historicky přesný, všechny významnější postavy jsou autentické, ale o Memnónově životě se mnoho informací nedochovalo, napřiklad se nic neví o jeho rodičích a jeho dětství, takže je i hodně prostoru pro fantazii:
"Mrtví smířlivě spali nekonečným spánkem, i když obětní misky zpřevracel vítr a smuteční věnce svázané kadeřemi pozůstalých dávno uvadly. Memnón se za žlutavého plápolání dýmající svítilny vydal přímo k otcovu hrobu. ... "Dlouho jsem tě nenavštívil, otče", pronesl. "Odpusť mi. Trávil jsem léta v cizině, bojoval v dalekých zemích, plýtval silami ve ztracených bitvách. ... Pokud jsem sešel z cesty, kterou sis pro mě vysnil, nehněvej se. Nestal se ze mě nový Alkibiadés ani Periklés, zato mi osud dopřál otce, jakého by mi ti dva jistě záviděli."

Kapitoly jsou číslovány od 4.roku 105. olympiády až po 3.rok 111.olympiády - výborný nápad. Nechybí poznámka autora o tom co je pravda a fikce a 3 historické dodatky.

2 08.03.2015

Teda připadá mi, jako kdybych si koupil jinou knihu. Fakta, fakta a zase fakta, napsaná jako suchopárná fakta. Tohle není kniha pro běžného čtenáře. Představoval jsem si dalšího Jiřího Kovaříka, Karla Richtra nebo Toma Hollanda, ale do těch to má hóódně daleko. Knihu jsem jen prolistoval a odložil. Pro další případné čtenáře přikládám ukázku:
"Úvah je ostatně více, jejich opodstatněnost se však ukáže až v budoucnosti. Proto nám pro tuto chvíli nezbývá, než naše putování po oppidech ukončit, nejlépe na místě, z něhož jsme vyšli. Přizpůsobíme se tak učení druidů, kteří prý tvrdili, že nejdokonaleší cesta připomíná kruh, jehož konec se dotýká začátku.
Vrátíme se proto na hrazanské oppidum.
Výzkum byl na něm také dokončen. Přinesl mnoho poznání, ale jak už to bývá, zůstalo i mnoho otázek. Není například vyjasněn rozsah a struktura nutného hospodářského zázemí oppida v tomto ještě donedávna tak chudém kraji."

20.02.2015

Gaius Sallustius Crispus, když psal tyhle krátké spisky, byl hluboce znechucen společenskými poměry římské republiky:
"Mnozí lidé, oddáni jídlu a spánku, procházejí životem jako nepozorní cestující, bez poučení a vzdělání, těm opravdu je, proti přírodě, tělo pro rozkoš a duše břemenem. Jejich život i smrt má u mě stejnou cenu, neboť o obojím se mlčí."

Katilinovo spiknutí:
Autor popisované události sám zažil, takže se jedná o vyprávění z první ruky. Kdo se chce o Catilinovi, charismatické osobnosti a brutálním vrahovi, dozvědět více, doporučuji Impérium od Roberta Harrise.

Válka s Jugurthou:
Události, které autor popisuje, proběhly ještě před jeho narozením, ale byly zářným příkladem morální degenerace římské nobility. Numidský král Micipsa měl syny Hiempsala a Adherbala a adoptivního syna Jugurthu. Po jeho smrti nechal Jugurtha zavraždit svého nevlastního bratra Hiempsala. Římský senát uplacený Jugurthou poté rozdělil Numidii mezi něj a Adherbala. Zanedlouho ale Jugurtha obsadil území svého nevlastního bratra a nechal ho popravit. Řím sice vypravil armádu k potrestání Jugurthy, ovšem její podplacení velitelé a vojáci se více věnovali rabování a obchodu než bojovým akcím. Teprve po několika letech, když se stal konzulem a velitelem muž z lidu Gaius Marius a jeho legátem Lucius Cornelius Sulla, byl Jugurtha definitivně poražen.
Marius a Sulla později rozpoutali krvavou občanskou válku. Sallustius Crispus se stal místodržitelem Numidie, kde se dopustil rozsáhlé zpronevěry.

2 14.02.2015

Tak tahle kniha mě fakt překvapila. Nejen že je to výborný historický román, ale i dílo, které nutí k zamyšlení. Co je lepší, být svobodný ve světě válek nebo být druhořadým občanem v Římské říši a užívat si Pax Romana, Augustův mír? Není to příběh o hrdinovi a vznešených ideálech, ale o obyčejném slušném člověku, o rovných a rovnějších a pojmech jako je právo, čest a odvaha. V dobách reálného socialismu byl mnohý z nás postavený před stejnou volbu jako Hermogenes - hrbit hřbet a pokojně žít v šedé zóně nebo mluvit pravdu a ohrozit sebe i své blízké.
"Vy chlapi! vykřikla znechuceně. Pořád si hrajete na nějakou čest nebo svobodu a jiný hrdinský prázdný slova! Nikdy se neohlížíte na svý rodiny, na lidi, kteří budou trpět, až budete pryč."
Autorka se drží historických faktů, nechybí doslov s odborným výkladem.

5 08.02.2015

Nádherně smutný příběh ctižádostivé dívky Thu ze zapadlé egyptské díry jménem Asvat, toužící po vzdělání a lepším životě:
"Chci číst! Chci vědět! Chci znát věci. Chci být jako ty, Pa-ari, ne bezmocná, bez možnosti volby, odsouzená zůstat po celý zbytek života v Asvatu! Dej mi tu moc! "
Při těchto slovech jsem musel myslet na naše možnosi vzdělávání a cestování, na naše mobily, internet a sociální sítě. Žijeme si proti tehdejším lidem jako bohové a přesto se mnozí z nás považují za chudáky.
Příběh se odehrává v Egyptě na sklonku vlády Ramesse III., faraona 20.dynastie, moudrého vládce a schopného vojevůdce, který porazil Lybijce a vytlačil mořské národy. Inspirací bylo autorce tzv. harémové spiknutí faraonovy konkubíny Teje a jejího syna Pentavereta. Román je historicky přesný kromě událostí na konci. Původně si totiž egyptologové mysleli, že Ramesse atentát přestál bez zranění. Teprve v roce 2012 pokročila věda natolik, že se archeologové odvážili sejmout z královy mumie obinadla a zjistili, že král měl podřezané hrdlo. Mimochodem vyšetřování opravdu vedl princ a budoucí farao Ramesse IV a spiklenci vyjmenování v románu byly odsouzeni k smrti nebo donuceni k sebevraždě.

4 02.01.2015

Kniha začíná netradičně - smrtí hlavního hrdiny Alexandra. Poté vyprávění pokračuje osudy jeho generálů a příbuzných. Těch "vedlejších postav" bylo mnoho a jejich osudy byly tak barvité, že se ani zdaleka nemohou vejít do 240 stran formátu A5. O řadě událostí se proto autorka nezmiňuje vůbec nebo jen několika větami. Závěrečnou část trilogie je tedy třeba brát spíše jako epitaf nad životem velikána, kterou bez znalosti přechozích dílů nemá cenu číst. Asi proto jsem téhle knize nepřišel na chuť. Jinak se ale jedná o zručně napsaný román, postavený na přesných historických faktech. Nechybí poznámka autora a slovníček jmen s rozlišením reálných a fiktivních postav.

2 17.12.2014

Román o jednom z nejdůležitějších okamžiků dějin starověkého Egypta - vyhnání Hyksosů, který vedl ke zlatému věku Nové říše. Příběh je vyprávěn výhradně z pohledů příslušníků královské rodiny. O vládci Vesetu Seqenenre Tao a jeho rodině se zachovali jen velice kusé informace, které jsou doprovázené slovy "možná" a "pravděpodobně". Pro představu, Siamon možná nebyl syn Sekenjenrea, ale jeho druhé jméno. O tom, jací to byli lidé, se neví vůbec nic. Když tedy řeknu, že se autorka drží historických faktů, myslím tím jména hlavních hrdinů, korepondenci s faraonem Apofisem (i ta ohledně hrochů) a Taovu mumii plnou strašných ran, způsobených různými zbraněmi. Vše ostatní je čtivě napsaná literární fikce.
V knize nenajdete podrobné popisy bitev, zato krásně vykreslené charakteristiky jednotlivých postav:
"Je to dobrý muž, poznamenal Intef, když došli k vodnímu schodišti osvětlenému pochodněmi a zahnuli doleva. Kamose se zadíval do tmy. Dobrý muž, pomyslel si. Je jich tolik těch dobrých mužů. Kolik dobrých mužů budu muset zabít, než budu moci nastolit větší dobro?"

2 30.11.2014

Král Cunobelinus, princové Caratacus (Caradoc) a Togodumnus, královna Cartimandua přezdívaná Aricia ... tahle jména jsem znal z knih o válkách Římanů proti Británii. Po přečtení tohoto románu už to pro mě nejsou jména neznámých barbarů, ale skuteční lidé s jejich příběhy.
První část knihy popisuje dospívání obou princů, následuje invaze římských legií do Británie a boj za svobodu. Nečekejte podrobné popisy bitev a supermany typu Marcus Aquila (A.Riches) nebo Cato a Macro (S.Scarrow).
Obálka i jméno knihy ve mě dlouho evokovalo dětskou literaturu. Jde ale o nádherný historický román a orel a havran jsou posvátní ptáci Římanů a Keltů.
Autorka se drží historických faktů, narazil jsem jen na některé nepřesnosti:
- Adminia vyhnal už jeho otec Cunobelin
- Nenašel jsem žádnou zmínku o tom, že by Adminius nedlouho po bitvě u Medway zemřel. Naopak v Chichesteru se našel text s podpisem římského guvernéra Británie "Lucullus, syn Amminusův".
- Togodumnus byl starší než Caratacus, proto vládcem v Camulodunonu se stal on, zatímco Caratacus pro sebe dobyl území Atrebatů.
Příběh Gladys je, věřte nevěřte, pravdivý.

2 28.11.2014

Cca první třetina knihy se věnuje klevetění rozsáhlého Merenova příbuzenstva na slavnosti uspořádané na oslavu jeho příjezdu. Nebýt staroegyptských kulis, dalo by říct normální rodinná sešlost. Pak dojde k první vraždě a příběh dostane spád. Poněkud mě frustrovala jména fiktivních postav - Kysen, Džet, Zar, Kasa nebo Hrej. Čtení do vlaku, další knihy této autorky už nemusím.

22.11.2014

Nejedná se o román, ale o biografii bratří Barbarossů. Je začátek 16 století, španělské galeony vyplouvají do Nového světa, Fernão de Magalhães zjišťuje, že Země je kulatá, a Oruč a Chaireddin začínají dobývat pro sebe a Osmanskou říši severní Afriku a získávat nadvládu nad Středozemním mořem. Po 500 letech na ně Evropa vzpomíná jako na piráty. Ve skutečnosti pro ně bylo pirátství jen prostředek, jak si splnit svůj americký sen - mít své království. Autor sám napsal:

"Zatímco janovský admirál Andrea Doria po sobě nezanechal v podstatě nic než své jméno, napsané do zapomnětlivých vln Středozemního moře, Chaireddin založil království, zorganizoval válečné loďstvo a položil základy loděnic, jež pak měly osmanské říši sloužit po mnoho let."

Škoda že v knize není nic o osobním životě Chaireddina, jen zmínka o jeho jediném synovi Hasanu Pašovi. Proč měl jen jednu manželku když mohl mít harém? Nesouhlasím také s autorovým tvrzením, že neúspěšné obléhání Malty a porážka u Lepanty měly jen nepatrný vliv na osmanskou nadvládu nad Středozemním mořem. Faktem je, že po těchto událostech se už nikdy nevydala osmanská říše dobývat Evropu po moři. Turci v těchto bitvách ztratili své nejlepší vojáky a námořníky, které nebylo snadné nahradit. To už byl ale admirál Barbarossa dávno mrtev. Turecké anály pro rok 1546 zaznamenávají prostě:
"Král moře je mrtev."

1 16.11.2014

Myslel jsem, že kniha o slavném právníkovi a řečníkovi musí být nutně velká nuda, ale opak je pravdou. Na základě přesných historických faktů napsal autor nádherný román se strhujícím dějem. Prvních 15 let Ciceronovi kariéry od obhájce až po konzula vypráví Tiro. Je to reálná postava, původně Ciceronův otrok, později jeho tajemník, kterému se připisuje vynález těsnopisu. O tom, kdo byl Cicero, nemá cenu psát, to asi ví každý, takže raději nechám zaznít Tirova slova:

"Nepocházel jako Metellus nebo Hortensius z žádného významného aristokratického rodu s generacemi politických zkušeností, kterých lze využít v době voleb. Na podporu své kandidatury neměl žádnou armádu jako Pompeius nebo Caesar. Nevlastnil jako Crassus obrovské bohatství, jež by mu uhladilo cestu. Měl jenom svůj hlas - a pouhou silou vůle ho proměnil v nejslavnější hlas na světě."

Obžaloba proti Verrovi, který vydrancoval sicilskou provincii, nebo volební soupeření s brutálním gangsterem Catilinou jsou fascinující i po těch 2000 letech. Doporučuji nejen zájemcům o starověk, neboť jak napsal Cicero:
"Nevědět, co se dělo, než jste se narodili, znamená zůstat navždy dítětem."

8 15.11.2014

(SPOILER) Zručně napsaná akční detektivka, útlou knížku jsem přečetl na jeden zátah. Smrtí faraona Achnatona a jeho nástupce Smenchkarého se bortí kult boha Atona a vrací se víra ve staré bohy. Po nástupu nového faraona Tutanchamona je písař Huy propuštěn a nesmí nadále vykonávat své povolání. Nechá se proto najmout svým přítelem Amotju jako soukromé očko. Má odhalit gang vykradačů hrobek a najít důkazy proti jeho sokovi v lásce, knězi Rechmirovi. Spíše je však jen vlečen událostmi, jen občas dostane pořádnou nakládačku. Až v závěru knihy celý případ rozlouskne, zřejmě osvícen bohem Atonem, jehož je stále věrným stoupencem. Nechybí slovníček staroegyptských bohů.

1 11.11.2014

Tento díl je lepší než Před tváří Amonovou, ale žádná bomba to není, do Lindsey Davis to má daleko. Autor opět píše o velké bitvě královny Hatšepsut s říší Mitanni, ve skutečnosti první tažení podnikl až její následovník Thutmose III. Pokud se někdo zajímá o starověký Egypt měl by sáhnout po jiném autorovi.

08.11.2014