broskev28 komentáře u knih

"Nikdo si nevybereme, co nás za dalšími dveřmi čeká. Co si ale můžeme vybrat už teď je způsob, jakým se k tomu postavíme."
Měla jsem za sebou dvě knihy V. Hurdové - první díl Agnes a Božidaru. Kamarádka mi půjčila tuhle, ale já jsem nějak pořád neměla sílu vůbec ji otevřít. Nevyhledávám motivační knihy, navíc to téma taky není nijak lákavé. Téměř po půl roce jsem se konečně odhodlala k četbě a jsem spokojená.
V.H. mě opět mile překvapila - sociální sítě ignoruju, blogy nečtu, takže vše bylo pro mě nové. A zajímavé, nutící k zamyšlení, ke srovnávání. Povedené jsou také fotografie, nejen dětské, ale třeba ta na s.242! A další příjemný poznatek: je to dobře napsané, tedy správně česky a bezchybně podané, to už se vidí málokdy. Proto knihu určitě doporučím, byť ne vše bych podepsala. Koneckonců, autorka nám své názory a poznatky nevnucuje (jen je poměrně často opakuje, jak poukazují mnozí). Je na každém z nás, co si z knihy odnese, případně co použije ve svém životě.

"Mám ráda slova. Ráda je píšu, ráda se na ně dívám. Asi je to dost divné. Možná to bude už i nějaká lékařsky popsaná úchylka; tímto apeluji na psychiatry, že by ji měli pojmenovat a vědecky popsat. Nabízím se jako první zkoumaný objekt."

Podobně jako Ithaka, i já jsem nejprve po knize mlsně pokukovala a posléze jsem si ji v antikvariátu koupila. A nelituju, naopak; knihu už jsem půjčila i naší stoleté čtenářce. Vzhledem k tomu, že tato paní se ve svém věku stále zajímá třeba o nejnovější vědecké poznatky a je pravidelnou odběratelkou časopisu 100+1, nelze ji podezírat ze senility a její nadšení z knihy bylo ryzí, nefalšované.
Předmluva Terezy B. je výborná, reprodukce obrazů jsou skvělé, mně se asi nejvíc líbí právě dáma na titulní straně obálky. A už se těším na Ženy a knihy - dílo téhož autora, které slibuje mnohem větší porci zajímavých informací o ženských čtenářkách jakož i o jejich knihách, aspoň doufám!

21 28.07.2023

Nemohu nesrovnávat s Třináctým příběhem a přiznám se, že ten mě zaujal mnohem více. Bellman&Black je pro mě příběhem jediného člověka - ti zbylí jsou statisti a tvoří křoví (i když velmi sympatické, např. matka Dora, Charles, Rose, ale třeba taky Fox nebo Anson) - a jednoho ptačího druhu. Jsem si jistá, že autorka vložila do knihy i něco dalšího, ale já jsem to asi nenašla.
Přesto mě příběh Williama Bellmana nenudil a svým způsobem mi připadal jako antická tragédie ve viktoriánském hávu. Podnikatelské aktivity spolu s lidským pohledem, byť diktovaným účetními knihami, byly skvěle popsané - nikdy bych nevěřila, že budu něco takového číst s chutí a obdivem. Svižný styl vyprávění a bezchybný překlad, detailní popisy přírody, materiálů i staveb, které mi umožňují vidět popisované, činí pro mne z téhle knihy zajímavé čtení, takže jsem spokojená a mohu doporučit.
Samostatným příběhem jsou potom "havraní vsuvky", kapitolky označované velmi netradičně "&". Pro mne občas velmi matoucí, např. ta na s.191 jako by vůbec nepojednávala o havranech . . .

"Žádný obchodník, který má všech pět pohromadě, si nikdy není jist ničím. Odhad je domněnka. Umírněný odhad je umírněná domněnka. Ale smrt nikdy nevyjde z módy."

Začala jsem číst a říkala jsem si: "Co na tomhle ty oslavné komentáře viděly? Tohle je skvělé, jedinečné, úchvatné čtení? Asi jsem sáhla po jiné knize." Ale pokračovala jsem, nerada totiž odkládám knihy nedočtené. Naštěstí, protože jinak bych se ochudila o mnohé.
Protože tohle bylo prostě úžasné! Způsob vyprávění, použité jazykové prostředky, ale hlavně to téma. Jistě, našla bych mouchy - škola a školka vzdálené 32 mil? A jak vypadá vzdělávání, které neprudí matku a přitom něco dává právě dětem jako je Anežka? Ale to jsou (moje) nevyjasněné detaily, které úplně zapadnou v tom indiánském (vymyšleném?) celku. Báječně jsem se bavila, poučila jsem se a u posledních stránek jsem regulérně bulila, což se mi stává opravdu jen výjimečně.

"To, že jsem se nezbláznila a zbytků rozumu se držím stejně pevně jako jižanská dívka svého přízvuku, přikládám své české povaze. Který jiný národ by dokázal tak roztomile potírat rozdíl mezi tím, co vidí, a tím, co mu říká mozek?"

27 25.07.2023

"Kdyby měl mít Bletchley Park nějaké heslo, říkala si Mab, znělo by:
To vás nemusí zajímat."
Autorka nezklamala - po Alicině síti a Lovkyni to bylo tohle zase trochu jiné, ale stejně dobré, pro mě možná i lepší. Ženské společenství (se všemi chybami i přednostmi) jako základ, doba 2.světové války, charismatický W.Ch., ale taky britská královská rodina. K tomu ještě BP aneb všechno, co jste kdy nepotřebovali vědět. A Šílení kloboučníci!
Kdo viděl Kód Enigmy, bude určitě v obraze lépe, hlavně dříve; mně to pomohlo hlavně při vizualizaci činnosti, kterou vykonávala Mab. Úžasné téma a skvěle podané válečné a těsně poválečné osudy jednotlivých hrdinů. Ústřední trojice ženských postav - Mab, Osla a Beth; už jen ta úchvatná jména, k nimž jsou postupně dodány vysvětlivky. Ani jedna z nich neměla nijak záviděníhodné rodinné základy, ovšem matka a otec Finchovi, to byly fakt výstavní exempláře!!!
Je to zvláštní, ale při čtení téhle knihy jsem si vzpomněla na Théseův příběh zpracovaný M. Renaultovou. Několik let žitých zcela nadoraz, v abnormálních podmínkách, kdy neplatí běžná společenská pravidla, mimo jiné klasické dělení činností/chování na mužské a ženské; v Kódu růže to byla válečná léta, u Renaultové pobyt Řeků na Krétě, v Býčím dvoře. Jak těžký a pro některé dokonce nemožný byl návrat k zavedenému společenskému uspořádání, k obyčejnému a vlastně nudnému životu . . .
A další připomínka, tentokrát se týká filmu Frances: ústavy choromyslných v podstatě kdekoli, v Americe jako v Evropě - jaké tam panovaly poměry, jak příšerná byla "léčba" elektrošoky či lobotomií, a nejen ta. Jistě, ráda se přesvědčuju, že tohle byly jen výjimky, že většinu zaměstnanců tehdy stejně jako teď tvořili slušní a obětaví lidé, že je to podobně jako v novinových zprávách: dobrá, poctivá každodenní péče je nuda, a všichni víme, že noviny/knihy/filmy prodávají nejlépe ty odpudivé výjimky . . .
Abych to nezamluvila: kniha je fakticky skvělá - čtivá, zajímavě napsaná o zajímavých věcech, samozřejmě i romanticky sladká (jak jinak, když je o ženách a přiznejme si, hlavně pro ženy), povedl se překlad, absentují výraznější tiskové či jiné chyby. A těch 664 stran jsem doslova zhltla na (několik) posezení, takže velmi doporučuju!

"Věřte, že jsem poměrně zábavná, pokud dostanu aspoň špetku povzbuzení. Dovedu napodobit Churchilla líp než on sám, mám celý arzenál vtipů od důvěrných až po provařené, už jsem přečetla osmdesát tři položek ze seznamu stovky děl klasické literatury pro sečtělou dámu a mám na ně svůj názor."

25 25.07.2023

Jsem na tom podobně jako Ivka14 - očekávání nebyla, vzala jsem si knihu jen jako "vycpávku" při čekání, nenáročnou, oddechovou jednohubku. A ona skvěle zafungovala, já se nestresovala čekáním a ještě jsem se něco dozvěděla. Chvilky z výletů, pláží a pikniků se střídaly s rodinnými sešlostmi. "Pevná rodina ale nepouští nic ven."
Nevím, jestli se z jedné knihy dá zevšeobecnit katalánský pohled na rodinu a na úlohu manželky, ale i když soudím, že ne, tak to bylo velmi poučné - feministka někde ve mně se tuze bouřila:
Vychovávej dítě, pracuj a vydělávej, vyvařuj, veď a udržuj domácnost i sebe, a ještě bys mohla ve chvilkách volna studovat manuál "jak býti Lvovi postelovou lvicí". Zapomeň na knihy, koncerty, muzea a své zájmy obecně. Jo, a jen pro pořádek: každý za své!
Ne, že by se takový Lev nevyskytoval i v českých luzích a hájích, jen je asi méně pravděpodobné, že by ho Tereza v domácím prostředí neprohlédla . . .

21 24.07.2023

Den jako tenhle je pro mě první kniha tohoto typu, na tohle téma, a pro mě překvapivě čtivá. Přidávám se k některým komentářům: začátek mě strhnul a nadchnul, konec nepřekvapil a nevybočil z řady předvídatelných. Překlad mi občas trochu nesedl (zvláště molekula vzduchu), ale soudím, že našim čtenářkám by se kniha mohla zamlouvat. A mně se zamlouvaly závěrečné otázky a témata k diskuzi, jen u té předposlední mě překvapilo, že oslovuje pouze ženy.

"Kuřátka pochází z oplodněného vajíčka. Oplodněného. Obyčejné vejce z obchodu je prostě jen vejce. Žádný tatínek. Žádné miminko."

15 23.07.2023

Těžký kus, soudím já.
Na rozdíl od předešlých knih autorky, tohle není veselé čtení. Běh času, Špulka a koneckonců ani Rusovláska určitě nejsou knihy humorné, ale nemyslím si, že by byly vyloženě neveselé až depresivní. Tady na mě místy padala de(p)ka při představě, že bych vyrůstala s matkou jako Pearl. Jak jinak vnímaly tu či onu konkrétní situaci po letech její děti, to taky o něčem vypovídá.
Není dnes a určitě nebylo nikdy jednoduché pro matku/samoživitelku vychovávat tři děti. Při čtení téhle knihy mě napadla zajímavá myšlenka: jak by ji hodnotila třeba Veronika Hurdová, která se ocitla v téže situaci? Sociální systémy jsou odlišné, rodinná zázemí, charaktery a vzdělání se také liší, navíc žijeme v jiném století, ale podstata přece zůstává. Pochopila by Pearl? Odsoudila by ji?
Teprve babičku Pearl bych vzala na milost, ale těžko říct, jestli bych to dokázala, být její potomek . . .

"Nebyla žádný filosof, ale cestou domů se dívala na pošmournou baltimorskou krajinu a přemýšlela o dobru a zlu: o teoretické ctnosti, která platí ve vzduchoprázdnu; o tom, jestli má vůbec nějaké opodstatnění."

13 22.07.2023

"První román je vždycky dílem šprta.
Jen géniové dovedou lajdačit na první pokus."
Po Erotickém potenciálu jsem zhltla další Foenkinosovu knihu, abych zjistila, že je to zase něco úplně jiného. Knihy, spisovatelé a jejich rodiny, knihovny, nakladatelství - knižní prostředí se vším všudy. Ústřední nápad - knihovna odmítnutých literárních děl - je geniální; bylo by docela zajímavé, kdyby taková existovala, kolik svazků by se v ní ocitlo třeba jen v českém rybníčku? A proč?
Jak psali mnozí, i já jsem měla pocit jisté nevyváženosti: začátek mě nadchnul, prostředkem jsem se horko těžko prodírala a konec to zase zachraňoval. Ale pořád to bylo, aspoň pro nás knihomoly, zajímavé a neradiční čtení o tom, čemu holdujeme více než ti druzí: o knihách.
Jak řekla Madeleine: "S vámi to nemá co dělat. Podle mě je nutné mít se na pozoru před každým, kdo má rád knihy. To já s Henrim jsem byla v klidu."

15 20.07.2023

Přečetla jsem znovu, po 20 letech, a přikláním se ke komentáři verense - technické podrobnosti jsou lehce úsměvné, ale samotný "francisovský" příběh, kde jsou Dobro a Zlo jasně rozeznatelné, podobně jako v klasických westernech, se čte příjemně i s odstupem téměř čtvrtstoletí.
Překvapila mě jiná věc: při prvním čtení jsem vůbec nezaregistrovala, že i renomované nakladatelství, jakým Olympia kdysi bezesporu bylo, pustilo do světa knihu s hrubkami; je jich sice jen pár, ale jsou tam. Mám neodbytný pocit, že tento trend nabírá na obrátkách, škoda.

14 19.07.2023

Čekala jsem jen a pouze americkou romantiku, ale našla jsem něco jiného.
Možná je to divné, ale vzpomněla jsem si při čtení na knížku Moje milá smrti - smrt se dá vnímat i jinak než jen jako ztráta. Abby, Olivie a Liam, ale taky Laura, Nettie, Colton, zajímavé postavy zalidňující tenhle jinak klišoidní (fuj, to je hrozné slovo!) příběh, z něhož se nakonec vylouplo příjemné prázdninové čtení.
Děkuju za výstižný komentář Dámaskloboukem: úvodní citáty kapitol jsou skvělé, občasné hlášky hlavní hrdinky jakbysmet, přímořské prostředí kanadského venkova velmi lákavé, včetně sněhové nadílky. Takže až na již zmiňovanou záměnu kapitol 35 a 36 je to vlastně téměř dokonalá kniha. Našim čtenářkám - zejména obdivovatelkám Jojo Moyes - určitě doporučím.

"Celý život jsem si myslela, že mít děti člověka vysává, protože je potřeba je naučit, jak být dospělí, a přitom ve skutečnosti oni učí nás, jak správně žít. Olivie má v sobě moudrost, která člověka současně rozčiluje i okouzluje. Nastavuje mi zrcadlo, ve kterém při troše pozornosti můžu zahlédnout, kdo jsem.
. . .
Možná proto jsem nakonec celý život nechtěla mít děti. Protože moje chytřejší já vědělo, že nás nutí k sebereflexi a že je daleko snazší si svoje nedostatky nepřipouštět."

24 18.07.2023

Jak už tady napsali mnozí, není to snadné ani chytlavé čtení. Ale já jsem byla lapena od prvních řádků, podobně jako třeba Ronny.
Olive Kitteridge jsem nečetla, ale tohle se mi líbilo moc. Životní kotrmelce Astry a její rodiny mě občas fascinovaly; Raymond z první kapitoly přece vůbec nebyl Raymondem z poslední! Bylo mi líto Glorie, nesnášela jsem Clodagh a obdivovala Doma i Huga. Je neuvěřitelné, v jak odlišných světech vyrůstaly Kimmy a Astra! S každým dalším oddílem knihy jsem zažívala překvapení, díky příjemnému překladu a pečlivé redakční práci nerušené tiskovými ani jinými chybami; pochvala pro nakladatelství Jota!
Kniha nebude patřit k nezapomenutelným a strhujícím literárním dílům, ale určitě stojí za přečtení a jako prvotina slibuje mnohé. Mně osobně se navíc tuze zamlouvá obálka české provenience.

18 17.07.2023

Tohle je přesně ten typ knihy, který nevyhledávám.
Nechala jsem se zlákat hodnocením mých oblíbených uživatelů, přečetla jsem, byť se stále vzrůstající nechutí, a už nikdy knihu těchto autorů neotevřu; severské drsárny fakt nejsou můj šálek kávy.
Jediné, za co autorům děkuju, je uvození a posléze i ukončení příběhu novinovými úryvky. Pokud se zakládají na pravdě, pak je opravdu něco hodně shnilého a páchnoucího ve státě německém. A možná nejen tam?

"Vedoucí oddělení pašování a nucené prostituce nezastíral svůj odpor proti všemu a každému, kdo pocházel z bývalé NDR. Považoval za nestydatost, že musí pracovat v Treptowě, a nikdy dobrovolně nejel do bývalých východních čtvrtí Berlína. Osobně napsal ústavní stížnost proti příspěvku solidarity a znovusjednocení považoval za větší tragédii než Černobyl a Fukušimu dohromady."

Sviňucha je opravdu zvláštní kniha, zvláštní pro mě byla i její četba.
Asi nejblíže mám ke komentáři irca3468. Podobně jako Evaho73, při prvním čtení jsem se trápila a nevěřícně kroutila hlavou. Pak jsem udělala něco, co nikdy nedělám: vynechala jsem historické a literární reminiscence a dočetla jsem jen ten reálný, dnešní příběh do konce. Poté jsem knihu jsem zaklapla s tím, že je nad mé síly.
Asi po měsíci či dvou jsem ji znovu otevřela; možná proto, že jsem ji nezapsala sem na web a došlo mi, že ji ani zapsat nemůžu, vždyť jsem ji nepřečetla a nemám k ní co říct. Ale jelikož venku bylo jako v peci a mně se nechtělo do horka, znovu jsem tuhle knihu otevřela a znovu jsem ji četla - tentokrát poctivě, celou, bez přeskakování a vynechávání.
Našla jsem úplně jinou knihu, u níž jsem sice opět kroutila hlavou, ale nyní s pocitem, že autor je prostě génius a překladatel David Petrů mu nezůstal nic dlužen. Skvělé formulace, výborné historické, místy satirické ( téměř apokryfní?) odbočky a odkazy. Propletence příběhů a časů, zajímavé postavy (Chloe i Perikles, Dionýza, Emilie), scéna v katedrále v Southwarku mě dostala, podobně jako další vsuvky ze středověké Anglie.
Takže já velmi doporučuju, ale asi musíte mít na čtení téhle zvláštní knihy tu správnou náladu.

"Možná právě tohle je podstatou modlitby, když ji zbavíme všech obřadností a teologie: zadumaný klid, v němž člověk promlouvá ke svému nejlepšímu já."

16 15.07.2023

Kobra mi zase spravila chuť. Rozuzlení přicházelo průběžně a ne na poslední chvíli, Tyrone byl šikovný hrdina (strýček Solly by na něj byl určitě pyšný!), Kosťák a Žirafka skvělí policajti a nejvíce mě v tomhle dílu překvapila Mbali: "Klení je snaha neschopného mozku projevit se silou."
Je něco shnilého ve státě JAR, ale zdaleka ne pouze tam, a podle toho vypadá i vyšetřování. Tentokrát se dějové linie tolik nevětví, takže čtení je snazší, i když závěrečná honička ve vlaku mi taky dala zabrat. Slovníček na konci knihy není prost chyb, ale to by snad až tolik nevadilo. Mnohem víc mě zarazily poslední dvě věty na s.279 - první je podle mého názoru nepravdivá a tu druhou jsem nepochopila. Ale detektivní žánr není moje parketa, jsem si toho vědoma a nehádám se.
A naopak jako třešinka na dortu mi připadalo následující sdělení (ze slovníčku): JAR má jedenáct oficiálních jazyků, přičemž městský slang jich kombinuje všech jedenáct. Při vědomí téhle reality mi problémy našich školáků s češtinou připadají jako úplná prkotinka . . .

21 09.07.2023

Nevěděla jsem, co mě čeká - nečetla jsem ani rozhovory s autorkou, ani anotace, tím méně komentáře. Byla jsem nepopsaný list, na patře mi ale doposud zůstávala jakási pachuť z poslední knihy A.M. Listopád.
Les v domě určitě překryl onen dosavadní pocit nepříliš vydařeného příběhu v minulé knize, ale dal mi zabrat. Možná proto, že nejsem schopna pochopit situaci popsanou v knize? Že jsem se nikdy s něčím podobným (naštěstí) osobně nesetkala, ani neznám nikoho, kdo by zažil něco takového? Nevím, ale jedním jsem si jistá: při čtení knihy jsem byla střídavě smutná, vzteklá a nevěřící. Nedokázala jsem zůstat v klidu a vidět popsané události s nadhledem, protože některé se zcela vymykaly mému chápání. Takže soudím, že je autorka napsala dobře.
Je to zvláštní, ale při četbě se mi vybavovala kniha P. Braunové Evička lhářka, žhářka, ačkoli se samozřejmě věnuje jinému tématu. Podobně jako tady, ani tam jsem neviděla východisko, světlo na konci tunelu. U knihy pro dospělé je to sice deprimující, ale tak nějak pochopitelné. U dětské knihy mi to připadalo jako podraz na malé čtenáře.

35 09.07.2023

Tajemství na kůži je a není romantická kniha.
Indie po Gándhím, rok 1955. Britové sice odešli, ale mnoho věcí přetrvává, především kastovní systém a velká nerovnost obyvatel. Příběh tatérky Lakšmí ukazuje, že společenské problémy určitě nezmizely možná jsou jen odsunuty tam, kde na ně není tolik vidět. Postavy nejsou ustrnulé a procházejí vývojem, i když třeba v případě Hariho mám velký problém uvěřit jeho proměně.
Cizí slůvka, která se v textu objevuji velmi často, v mnoha případech nejsou nezbytná, fungují spíše jako exotický doplněk a četbu určitě brzdí. Já jsem používala při čtení tři záložky: postavy, právě čtená stránka, slovníček pojmů, což bylo docela náročné. Ale na druhou stranu připouštím, že slovník pojmů se hodí jako zdroj informací o kultuře země, která je pro Evropana zcela odlišná.
Každopádně kniha je čtivá i zajímavá a čtenářky, které rády touto cestou poznávají život a v tomto případě i historii vzdálených zemí, určitě potěší.

16 09.07.2023

Druhý díl mě malounko zklamal.
Nemám ráda americké filmy, v nichž hrdina někoho - nejčastěji vnadnou blondýnku - zachrání ne za pět minut dvanáct, ale za minutu dvanáct. Bennyho záchrana ovšem přišla ještě později, a to mě docela zklamalo: být američtější než Američani, to bych od Deona Meyera nečekala!
Ale jinak čtivé, zajímavé, občas docela náročné (pro mě především kvůli množství policejních příslušníků a střídání dějů) provedení, na němž nejvíc oceňuju (ne)alkoholickou linku a vůbec vývoj Bennyho soukromého života; perfektní byl třeba "kariérní" rozhovor se synem Fritzem. Takže určitě vyhledám pokračování Bennyho nyní již kapitánské policejní aktivity.

14 08.07.2023

Autorku vůbec neznám, ale hned bych si od ní ještě něco přečetla. Píše tak nějak jednoduše, napadá mě výraz učebnicově, ale to určitě není na škodu, vůbec to nemyslím hanlivě. Postavy nejsou dokonalé, rozhodně nešustí papírem, ale spíše mi připomínají někoho známého. Mě osobně nejvíce zaujala Edita a její život.
Takže za mě literatura pro ženy, která téma obvykle akcentované v romantických příbězích - tedy dokonalé duševní souznění a s ním (většinou) spojený dokonalý sex - nechává spíše v pozadí a všímá si rodinných vztahů. Výchova dětí, adopce, nevěra, skloubení rodiny a práce, finanční, resp. materiální základ rodinného života. To vše podává autorka čtivě, bez přehnaných reakcí a scén. Našim čtenářkám, které často sahají po Kelleové Vasilkové, Kubátové či Jakoubkové, určitě doporučím.

"Micinka přece taky na začátku nebyla naše. Pamatuješ si, jak jsme ji našli? Maličkou, hubenou, asi jí umřela maminka a ona byla sama na světě. A teď ji máme rádi a nikomu ji nedáme."

Bylo to krásné a bylo toho dost, pravil kdysi klasik. Parafrázovala bych spíše "bylo to zajímavé (alespoň zpočátku) a na mě toho bylo příliš".
Naomi Novikovou jsem poznala kdysi dávno jako autorku dračí pentalogie z dob napoleonských válek a podobně jako mí synové, příběhy Temeraira jsem milovala. Od té doby jsem její dílo nesledovala, takže Hvozd je pro mě šok.
Mám za sebou poměrně hodně knih tohoto typu, ale tady jsem byla zahlcena natolik, že má představivost nestíhala až kolabovala. Chyba je určitě ve mně, nejsem vůbec cílová skupina, přesto - nebo právě proto - si dovolím připojit se ke komentáři puczmeloun. Shodla bych se s ním téměř ve všem, včetně jazykové stránky příběhu; ta mi ovšem vadí nejméně, resp. ta mě (na rozdíl od ostatních připomínek) pouze překvapila.
Teď jsem ovšem tuze zvědavá, jak se s knihou popasují naši náctiletí čtenáři.
A sama za sebe doufám, že série Scholomancie, na kterou se chystám, bude pro mě uvěřitelnější a přijatelnější.

"Měla jsem pocit, že Přivolání se o samotě vlastně ani sesílat nemělo; jako by pravda nic neznamenala, pokud u sebe nemáte někoho, s kým ji můžete sdílet - pokud za vámi někdo nepřijde a nepopřeje vám sluchu, můžete křičením pravdy strávit klidně celý život."