broskev28 komentáře u knih

Kniha, na kterou mě upozornila právě češtinářka: „To si přečti, tam jsou typově všichni, které můžeš potkat i v naší sborovně! Já jsem se báječně bavila, ale taky jsem skřípala zuby. Ale hlavně: pro toho, kdo se orientuje ve světové četbě, je čtení téhle knihy požitek a čiré blaženství!!!“
Tak jsem nelenila, vrhla jsem se na knihu a po dvou dnech (z nichž jeden byl stonavý) dávám zkušené kolegyni za pravdu. Kniha určitě není dokonalá, Třída Terezy Trhlíkové v dnešní době patří spíše do oblasti scifi, ale možná právě proto je to četba úžasná.
Mě osobně ale zaujalo něco jiného než čeština, slohy, státní maturity či diskuse na téma literárních děl, jakkoli právě ty posledně jmenované byly úchvatné. A sice fakt, jak snadno lze V KTERÉKOLI DOBĚ zlikvidovat, možná spíše degradovat špičkové pracoviště, a je celkem jedno, zdali jde o vyhlášenou porodnici nebo o klasické gymnázium. Oba případy popsané v této knize mohu brát jako literární nadsázku, ale realita bývá bohužel ještě horší. Pro mě velké varování a spousta pochybností; jdeme opravdu cestou demokracie a názorové plurality?
P.S. Jen připomínka k předešlému, velmi zasvěcenému a sympatickému komentáři: ani Tolkiena, ani Nabokova a případné další mravně či jinak pokleslé autory šéfová Eva nezakázala, pouze je z titulu své funkce vyškrtla ze seznamu maturitní četby oné konkrétní vzdělávací instituce, soudím já.

„Možná i s námi si život zažertoval, když nás spojil v Trnové v přelomovém čase našeho života, kdy nám všechno připadalo tak zázračné a smysluplné. A když ten čas odplynul, ztratily pro mnohé cenu i příběhy, o nichž jsme společně vedli vášnivé debaty. I to je úděl češtinářek, pouštět do světa dospělé lidi s hlavou plnou ideálů a pozorovat, kam je ty ideály dovedou.“

18 18.02.2023

Nevím, nakolik bude tahle knížka srozumitelná dětem, kolik roků by měli posluchači, případně čtenáři mít, ale já jsem lapena a tuze spokojena.
Nejen Rozárka a Černý Petr (jindy Petr Černý), ale taky Vasil, Isidor Spanilý a Igor Plísňový. A dále bytosti z lesa, mlýn na báby a hasačert! Pro mne úžasné, objevné (mlýn samec a mlýn samica) a libozvučné čtení, počínaje první básničkou a konče epilogem; tenhle knižní poklad potřebujeme mít v knihovně!

„Když bytosti přišly do zahrady o podzimní rovnodennosti, pálilo se na zahradě spadané listí. Vonělo jesení a dým se mísil se šerem. Toho večera Rozárka poprvé potmě pootevřela okno do zahrady. Nechtěla nic říct ani zahulákat, jen možná těm bytostem ukázat, že se jich už nebojí. Fííí a byly pryč, nebo nebyly vidět. Zaprůvanilo to a na rozečtené knížce přistál žlutý list.“

11 16.02.2023

Mírné zklamání.
V krátké době jsem četla druhou knihu českého autora/autorky na poměrně známé a dalo by se říci obehrané téma – nejprve to byl Dravec (domácí násilí), teď Bokovka (milenka ženatého muže). Knihu M. Epsteina jsem ohodnotila pouze třemi hvězdami, nepřipadala mi nijak výjimečná. Ovšem ve srovnání s Bokovkou pro mě vystoupala na pomyslném žebříčku o hodně výš.
Nevím, co přesně mi na krásně vypravené knize B. Vajsejtlové nesedělo, ale nečetla se mi dobře. Nesympatické postavy, předvídatelné chování, občasné nelogičnosti. Je ovšem možné, že to je pouze můj pocit a že naopak naše čtenářky, které vyhledávají knihy T. Keleové Vasilkové a M. Váňové, budou jiného názoru. Každopádně dětská knížka B.V. s názvem Ať jsou velcí zase malí mě rozhodně potěšila a pobavila více.

12 14.02.2023

Švédské detektivno jak má být aneb sběrné surovosti v přímém přenosu.
Hned první knihu tohoto autora, Zimní oběť, jsem odložila nedočtenou, ale nabídnutá Zeměbouře a její hodnocení tady na DK mě nalákaly. Nelituju, jenže pořád je to drsárna, a našince nepotěší ani téma rasismu.
Takže Malin i Elin, jakož i celému týmu přeju úspěšné vyřešení dalších případů, ovšem já u toho nehodlám být.

Kniha, kterou bych si asi sama nikdy nevybrala.
Ale byla mi doporučena zkušenou čtenářkou, tak jsem si ji vypůjčila, přečetla a je mi smutno. Především ze závěrečných dopisů čtenářů; tolik dětí zažilo něco podobného. Navíc je jasné, že jich ve skutečnosti je určitě více, neboť mnozí knihu nečetli a mnozí se ani neodvážili ozvat . . .
Mě ale nejvíc zarazil vztah Melindy s jejími rodiči. Pro mě byli rodiče a domov obecně tím místem, kam můžu VŽDYCKY A SE VŠÍM přijít, vypovídat se, poradit se. Odmala mi tohle zdůrazňovali, hlavně máma, a už jen to vědomí mi moc pomáhalo. Divadlo u večeře (s.38) mě opravdu fascinovalo.
P.S. Obecně velmi kvituju názvy kapitolek: Vzdávání díků, Už nikdy hároška, Lančmítová exulantka, jakož i čtvrtletní členění knihy, výborný nápad a provedení!

„Jsem hodná holka. Celý týden chodím na všechny hodiny. Je příjemné zase vědět, o čem učitelé mluví. Rodiče dostávají nejnovější zprávy od výchovné poradkyně. Nejsou si jistí, jak mají reagovat – mají mít radost, protože se chovám slušně, nebo zuřit, protože se musí radovat z takové maličkosti, jako že jejich dítě chodí každý den do školy?“

15 12.02.2023

Líbilo, i když jsem doposud ilustrace A. Skálové moc nemusela!
Cestovní doklady uprchlíků mě pobavily, profesor Marabu byl úžasný a já jsem se ve svých téměř šedesáti letech konečně dozvěděla, co jsou to ančovičky (jsem ostuda, ale nikdy není pozdě se poučit!). Doporučuju všem!

"Pravda, po celé zoo jsou nápisy NEKRMTE ZVÍŘATA!, NEKLEPEJTE NA SKLA TERÁRIÍ a NEDĚLEJTE HLUK a ZÁKAZ VOLNÉHO POBÍHÁNÍ PSŮ - ale o pouštění zvířat ani slovo. Chci snad po vás, abyste mi rozdrobili tatranku? Nebo abyste sborově zazpívali? Nebo abyste tu snad, nedejbože, nechali běhat nějaké psisko? Ani nápad! Já vás jenom prosím, abyste mě pustili z klece!"

11 10.02.2023

Chápu komentář haki34, ale předkládám svou zkušenost:
Na čtenářské dílně ve 2.třídě jsem se přesvědčila, že i ti malí čtenáři, kteří už přečetli více knih, a to rozhodně náročnějších (Šedík a Bubi, Králík je taky jenom člověk nebo dokonce Kouzla vzhůru nohama), byli Kostíkem nadšení a přečetli si ho hned několikrát.
A potom o něm dokázali krásně vyprávět - co se jim na něm líbí, který obrázek by si vybrali, jak by se i oni chtěli podívat do Kostíkova světa, který je ohromil. A dokonce si vzpomněli i na podobnou knížku, kterou oni sami četli: Mortina ("ta taky nebyla živá a neměla žádné kamarády, takže byla smutná").
A tak podepisuju komentář Verousek, i když právě naše knihovna Kostíka (ještě) nemá.

10 09.02.2023

Po dlouhé době jsem narazila na knihu, do které jsem se musela nutit.
Nedávno jsem četla Šepot včel, skvělou knihu mexického magického realismu. Tohle měla být zcela odlišná záležitost, obálka – jiná, než zde na webu, ale snad ještě povedenější – vypadá téměř vědecky, takže proč ne. Jenže čtení Historie včel pro mě bylo doslova urputné. A to vůbec neholduju thrillerům ani akčním příběhům; třeba Slepý vrah, Vlčí růže nebo Zpívá, zpívá každý pták rozhodně nejsou čtivé knihy, které zhltnete na posezení. Jenže tyhle jmenované jsem četla se zatajeným dechem a byla jsem jich plná, zatímco tady jsem se protrápila na konec a výsledek se nedostavil.
Asi je chyba ve mně, komentář Terjac mi ukázal, co všechno jsem v knize nenašla, ale někdo vnímavější ano, třeba Chytuš. Podobně Metla byla, i přes kritické pasáže (mimochodem, v knize na s.407 není psáno Tomův otec, ale „první exemplář zhotovil jeho předek v roce 1852“), knihou také oslovena.
Já souzním spíše s komentáři vlkcz, Atuin, Chesterton, blackoutzuzi a Vesmich. Navíc mi často nesedl ani překlad, třeba „všemu kontrastovaly jeho velké a jasné oči“. Maja Lunde a já jsme se zkrátka nepotkaly a já si nejsem jistá, jestli budu mít odvahu pustit se do nějaké jiné knihy této autorky.

„“Bylo mi pouhých osm let, takže z toho, co četla, jsem moc nepochopila, ale z výrazu její tváře jsem odvodila, že se jedná o něco zásadního. Hrůza v jejích očích mi ukázala, že ji kniha hluboce zasáhla. A já si v tu chvíli uvědomila pravou podstatu vzdělání. Bez znalostí nejsme nic, jen zvířata, která popírají své instinkty.“

20 08.02.2023

Další kniha Zuzany Pospíšilové, zamýšlená jako čtení pro začínající čtenáře, se povedla. Jednoduchý text, velká písmena i řádkování a hlavně zajímavé téma. Právě tehdy, kdy je školní výuka přemístěna úplně jinam, se dá přece zažít neuvěřitelné dobrodružství!
Za sebe podotýkám, že lepší knihu jsem si momentálně vybrat nemohla; tento týden se v naší knihovně připravujeme na Mezinárodní den darování knihy. Takže poslední řádky tohoto příběhu mi připadaly velmi aktuální . . .

10 07.02.2023

Skrýš v lese je další z nevyřešených zločinů, po jejichž stopách se vydává Stevie a její přátelé. Jestli jsem v dosavadní trilogii milovala Natea, tak tady ho naprosto nekriticky zbožňuju. Jejich (Natovo a Steviino) nadšení pro outdoorové aktivity jakéhokoli druhu mě dokáže spolehlivě odrovnat. Janelle je pořád skvělá a systematická konstruktérka, a dokonce ani David nezklamal.
Naprosto úchvatné bylo pro mě řešení čtyřnásobné vraždy ze sedmdesátek. Už první noc Stevie a Janelle v táboře mi dala zabrat, ovšem pokračování překonalo veškerou mou fantazii. A jako třešinky na dortíku zmínky o Jacku Rozparovači, že by opravdu další pokračování?
Takže až na ty občasné tiskové chybky určitě doporučuju.

Ať jste se probudili kdykoli, Nicole už byla zaručeně vzhůru. Působila jako člověk, co vstává zásadně za rozbřesku. Dělala si plnohodnotnou snídani sestávající z bílkovin, ovoce a možná i zeleniny. Plnila všechny úkoly, které si předchozí večer napsala na seznam. Protahovala se na čerstvém vzduchu. Byla iniciativní. Do budoucnosti vyrážela se zaťatou pěstí. Věděla, co je zač, kam míří a proč je lepší než vy. Ale jen do toho, stěžujte si, jak jste unavení. Vyslechne vás. Pak vás rozdrtí pohledem. Ze setkání budete odcházet menší, než jste byli, protože vám smrští páteř.

14 05.02.2023

Asi jsem zmlsaná našimi poměry, ale tohle pro mě bylo dost neuvěřitelné.
Fotbalisti, florbalisti a obecně sportovci na našich školách takové výsadní postavení nemají a myslím, že ani nikdy neměli, naštěstí. Ovšem je skvělé přečíst si zkušenosti odjinud a zjistit, že obrana je možná a účinná. Když je to navíc podáno touto formou, pak je čtení čirá radost. Vzhledem k mému věku mě ovšem nejvíce pobavily řeči na téma čtyřicátníci a líbání, resp. sex ve věku starců . . .

„S bušícím srdcem a rozpálenými tvářemi jsem ve spěchu pobrala všechno, co budu potřebovat – lepidlo, černé fixky a čisté listy bílého papíru.
A neutuchající vztek.
Všechno jsem si rozložila na posteli a dala se do práce, přičemž jsem si čas od času musela připomenout, abych se nadechla.
Možná má mamka pravdu. Možná jednoho dne z East Rockportu vypadnu.
Ale nejdřív ho podpálím.“

12 01.02.2023

Příběh samotný mi připadal slabší než Sněhurka, ale zase vtáhl do knihy původního autora, takže proč ne.
Ovšem překvapila mě reakce našich malých čtenářů na obálku: zatímco ty dvě zbylé knihy (Sněhurka a Paleček) je nijak nepohoršují, nad Karkulkou kroutí nevěřícně hlavou. Ta prudérnost mě u malošků docela zaráží; i když jsem se jim pokusila vysvětlit, že v šatečkách se prostě stojka či hvězda jinak udělat nedá a že mně osobně se tohle ve věku Karkulky mnohokrát taky stalo, přesto setrvávají ve svém odsudku . . .

11 01.02.2023

Emma se mi určitě líbila více nežli Strážci příběhů. Ne každý, a zřejmě už vůbec ne náctiletí, pochopí příběh jako poctu Jane Austenové, ale to přece vůbec nevadí! Je to příběh o škole trochu zvláštního typu umístěné na zvláštním místě, ale pořád jde o knihy a příběhy.
Hlavní hrdinka je sympatická studentka, její hypochondrický otec a ředitel školy v jedné osobě je velmi zvláštní, ale sympatická postava. Kniha v názvu mi nepřipadá zapomenutá, já bych ji nazvala spíše ukrytá, ale nápad je interesantní, ovšem jak se ukáže, také nebezpečný . . .
Příběh zajímavý, čtivý, místy docela strašidelný a napínavý, takže já ho určitě doporučím, i když mi nepřipadal nijak výjimečný. Ovšem doporučuju především těm, kteří se nezaleknou se úctyhodného rozsahu více než tří set stran.

11 01.02.2023

Přečteno za jediný večer.
Jak skvěle vystihla Jana_Z, skvostná kniha! Aspoň mě naprosto vtáhla do příběhu, mimo jiné zřejmě i díky výbornému překladu. Chtěla jsem si ji jen prolistovat, ale postupně jsem se začetla natolik, že jsem nebyla schopna knihu odložit.
Svědky Jehovovy rozhodně neoblibuju, tak jako určitě většina normálních lidí. Nevadí mi jejich víra, ale to, jak ji neustále vnucují nám ostatním. Ale to v této knize paradoxně vůbec nehraje roli, tady jde o něco úplně jiného. Styl psaní autorky je skvělý a Judita je postavička, na kterou určitě hned tak nezapomenu. Doporučuju moc a moc!

10 31.01.2023

Kniha, která roste s vámi – bezva nápad; pravda, stránky k vlastní tvorbě pro knihovny trochu nevhodné, ale takových knížek vychází nyní povícero. A jako rodič se taky občas nestačím divit, viz komentář Terjac.
Jinak určitě zajímavé provedení, na něž nám ale v knihovně chybí "škatulky". Kniha, která v úvodu patří do červených dětských knih, ale postupně taky do zelených (věkově zhruba do 12 let) a přitom je záhodno, aby ji četl až (pokud možno soudný) teenager; kupodivné, není-liž pravda?
Takže já určitě našim zřídkavým náctiletým čtenářkám doporučím, protože to vůbec není špatné čtení. A můžeme si přitom zahrát na korektorky: občas se tady totiž objeví takový gramatický lapsus, že nestačím zírat (s.102, 171, 176).

„Chci být novinářka. Maminka by ze mě ale radši měla ekonomku. Nechávám ji přitom, že půjdu studovat to, co chce, ale sama si v hlavě maluju, že kdyžtak uteču z domu a budu se živit jako zpravodajka a cestovat po světě a máma pak bude litovat, že mi nedovolila tu novinařinu a bude na mě pyšná a já budu vydělávat strašně velké peníze.“

Dravec je určitě čtivá kniha, kterou zhltnete téměř na posezení; děkuju především za komentáře hvozdik a alnahu
Autor má výsostné právo vést příběh tak, jak se mu zlíbí, já čtenář mohu mít jiný názor. V této knize bych mnohokrát použila své oblíbené ale (takové terno jako Miroslav je velmi nepravděpodobné, Berucha je opravdu až příliš moudrá na svůj věk, spolubydlící v diagnosťáku mě taky nepřesvědčily), to ovšem nic nemění na tom, že knihu našim čtenářkám určitě doporučím. Ten promyšlený postup dravce mi bral dech; nechtěla bych takového potkat.
A moc se mi líbily přezdívky: Nártoun, Lišejník, Svlačec i Gondola, ačkoli to vlastně nebyla přezdívka.

12 29.01.2023

Děkuju za komentář markej, cítím to podobně. Jen mám tu (ne)výhodu, že všechna místa, o nichž je v knize řeč, znám osobně.
I když ne všechna, právě jeřabinový dům je pro mne neznámý. A netuším, zda má smysl ho hledat - po knihách K. Tučkové (Bílá Voda) a M. Pilátové (Senzibil) už vím, že některá místa jsou zkrátka autorskou fabulací . . .
Každopádně určitě doporučím; čtení to není strhující, ale to snad ani nikdo neočekával. Je to "jen" obyčejný životní příběh - a to je podle mě až dost.

"V noci jsou hory jiné. Černější než nebe před úsvitem. Temnější. Nebezpečnější. Zabloudit v nočních horách není jen tak. Mezi stromy číhají vlkodlaci. Po polích přebíhají stíny. Cesty se kroutí jinak než ve dne a místo do bezpečí vedou ještě hlouběji do míst, odkud se už nikdo nedostane."

12 27.01.2023

Líbí se mi ten dvojaký název pracovního tábora, tedy dvojaký pouze v angličtině, která je svými mnohovýznamovými slovy pověstná.
Třicátá léta dvacátého století na americkém venkově asi nejsyrověji zpracoval autor, který je opravdu prožil, John Steinbeck. Mě osobně oslovila také Knihovnice z Troublesome Creeku, podobně jako kniha Jojo Moyes Jako hvězdy v temné noci.
Donna Everhartová se na rozdíl od jmenovaných hned od prvních kapitol netají tím, že její příběh bude především o vztazích, a že sociální otázky, rasismus či homosexualita jsou jen dokreslením charakteru vystupujících osob. Přesto právě v její knize jsem poprvé našla termín Hoovervilles, který v té době mohl být jakýmsi americkým synonymem např. k indickým či africkým slumům.
Další, pro mě zcela novou informací, byly údaje o získávání smůly, o odvětví zvaném smolařina, o výrobě terpentýnu, o borovicích vlasatkách. Sice netuším, kde překladatelka Ina Leckie vzala tento název, protože v české klasifikaci borovic jsem ho nenašla (možná jde o druh, který vymizel právě kvůli smolařině?). Ovšem jinak se mi překlad této knihy moc zamlouvá, počínaje skvělým věnováním až třeba po: „Oslněné srdce se mu zapotácelo, keclo na zadek a už nevstalo. Zůstalo mu ležet v hrudi a funělo jako pes, když se snaží ve velkém horku ochladit.“
Každopádně Vlaštovčí kopec je především čtením pro ženy; soudím že právě tohle bylo plánem nakladatelství JOTA. A podobně soudím, že naše čtenářky budou určitě spokojeny.

„Začátkem října se léto ještě jednou předvedlo – převléklo se za indiánské a naposled pořádně ovanulo kraj horkým dechem. Podzim se pak plížil docela nenápadně, až si Rae Lynn začala všímat, jak už je semtam po ránu vzduch docela ostrý. Netrvalo dlouho a duby a ambroně se začaly chlubit všemožnými odstíny červené, oranžové a žluté. Jak čas ubíhal, události na Vlaštovčím kopci nabíraly čím dál víc snový nádech a některé detaily se vytrácely jako skvrny ze schnoucího prádla.“

21 26.01.2023

Nečekané překvapení, opravdu zvláštní téma i provedení.
Útlá knížka, ale hustě psaný text plný zdaleka ne pouze pubertálních problémů, a to vše podáno třináctiletou americkou holčinou, která vyrůstá v penzionu v illinoiském městečku Prairie Bluff se svou Matkou (uf, tohle mě zarazilo) a hospodyní Grettou.
Dvě citace pod věnováním by mi pomohly alespoň částečně pochopit, do čeho se vlastně pouštím, ale já jsem je přeskočila, abych se co nejrychleji ocitla v příběhu samotném. Les, Oddělení, Mládí Anne-Marie Entwhistleové a Konec, to jsou názvy čtyř nestejně obsažných částí této knihy. Dlouho mi trvalo, než jsem se začetla, naštěstí mi třetí část poskytla většinu odpovědí na mé průběžné dotazy.
A opravdu skvělý byl Albie, takového přítele bych brala.

„Gretta neměla nikdy migrénu, dokonce nebyla nikdy ani nastydlá. Byla železnou jistotou naší domácnosti, ale ve svých třinácti letech jsem toho o jejím životě moc nevěděla. Za pár dní jsem se však měla o Grettě, Matce a skutečné identitě svého otce dozvědět věci, které bych si v té chvíli nedokázala ani představit.“

11 26.01.2023

Pro mě taková jednohubka, na které se mi asi nejvíce líbí ta titulní fotografie A. Tatou. Milé, nepřekvapivé, takové pohlazení – krásná, inteligentní, ale nikoli vyzývavá mladá žena vyznamená svou přízní firemního kolegu, muže naprosto nezajímavého (vzhledem i profesně), načež v něm objeví nečekaně trpělivého a empatického společníka.
Doporučila bych autorovi napsat kompatibilní dílko: výkonný a dobře vypadající manažer se dá dohromady s šedou a nezajímavou firemní myškou. Téma chytlavější, soudím já, a určitě méně časté (pokud pomineme zápletku typu „je dcerou majitele firmy a dědičkou obrovského jmění“).
Způsob psaní se mi celkem zamlouval, třeba právě řeči o lubu, které komentář Ivaksa neoceňuje. Ale jinak souhlasím, bez téhle knížky se v naší knihovně obejdeme.

9 26.01.2023