broskev28 komentáře u knih

Co se nezdařilo u Levandulového pokoje, to mi měrou vrchovatou vynahradil Případ Amélia. Už doporučení Jodi Picoultové mě překvapilo, ale zdaleka jsem nečekala to, co obnáší kniha samotná. Zmizelou jsem nečetla a thrillery mě čím dál více odrazují, ale tady jsem Případu dala šanci. Dobře jsem udělala a doporučuju totéž i ostatním!
Pročetla jsem vesměs souhlasné komentáře a zjistila, že Chemlona má pravdu, pokud jde o existenci gmailu. Ale tuhle technickou chybičku klidně toleruju - autorka vypadá velmi mladě a zřejmě si neuvědomuje, že v době prehistorické jsme se my, starší ročníky, museli obejít bez tohoto typu korespondence . . .

9 31.12.2019

Jsem na tom úplně stejně jako Lemurka: po skvělých knihách jako jsou Okamžik ve větru, Tiché roky, Zaslíbená země nebo Mariana mám problém se začíst, takže tento vánoční dárek odkládám. Třeba mu někdy později přijdu na chuť, ale teď to prostě nejde.

5 31.12.2019

Opět úžasná kniha - jedna z těch, o kterých musíte přemýšlet i poté, co je dočtete a odložíte. Ta jediná věta anotace vlastně říká vše, ale přitom neobjasňuje vůbec nic.
Na prvních asi 8 stranách se dozvíte historicky doložené údaje, ze kterých autor vycházel. Už tohle jsou velmi zajímavé informace a nemusíte mít moc velkou představivost, abyste si začali domýšlet podrobnosti a vyplňovat mezery. Ale potom autor nabídne příběh, jaký by se ve skutečnosti, osobám z masa a kostí, mohl přihodit, a já smekám.
K milostné lince, která je sama o sobě velmi komplikovaná - potkávají se lidé na opačných pólech společenského žebříčku, kteří se liší vším, na co jen lze pomyslet, se přidává příběh "zeměpisný": vnitrozemí jižní Afriky, kočovný život Křováků a Hotentotů, zákonitosti rostlinné a živočišné říše na tomto území. A velkým obloukem se dostáváme zpět k přišedším, nepůvodním africkým obyvatelům, a to jsou jak běloši, tak černoši - otroci přivezení z Madagaskaru, Jávy a kdovíodkud; tuhle obrovskou migrační vlnu spustili bílí kolonisté.
Kniha končí, příběh se uzavírá. Ale co dalšího zažila Elizabeth? Proč historie neuvádí další informace?

"Teď už vím, sama smrt člověka není nic strašného. Ta je zcela běžná. Co je ale strašné, je smrt všeho, čemu člověk věřil, všeho, v co doufal, všeho, o čem si myslil, že to miloval."

"Pro tohle budu bojovat. Abych to uchovala nedotčené. Je to naše. Až dodnes to patřilo jen nám: za pár dnů to bude vystaveno očím světa. Ale budu za to bojovat. Abychom byli jedním tělem. Proč jinak jsme sem šli tu dlouhou cestu? Nemohlo to být všechno nadarmo. Přežijeme - společně. Celou tu dobu jsme byli jen muž a žena, dva lidi sami v divočině. Odteďka se Kapsko bude všemožně snažit udělat z nás bělošku a černocha."

16 30.12.2019

Další ze skvělých děl tohoto autora. V téhle knize dal každému účastníkovi možnost objasnit svou situaci, zaujmout své stanovisko, obhájit svou (zlo)činnost, proto ten název. Kouzlo knihy spočívá v tom, že autor čtenáři vůbec nevnucuje své stanovisko, ale na rozdíl od novinové propagandy je jasné, že barva pleti není zárukou spravedlivého a poctivého jednání na žádné ze zúčastněných stran.
Další z výborných knížek, které bohužel nevlastním. Takže si je jen čas od času vypůjčím z naší knihovny a znovu žasnu nad krásou textu a silou příběhu. A děkuju překladatelce, paní Evě Masnerové, za nádherný český jazyk, a nakladatelství Odeon (které vydalo většinu Brinkových knih u nás), za bezchybný text.

12 30.12.2019

Tuhle knížku jsem poprvé četla v době, kdy mi bylo asi dvacet let - celý život před sebou, plná ideálů, ale i obav, jak to s mou vlastí, ve které už více než 10 let sídlila dočasně umístěná spřátelená armáda, bude pokračovat dál. O Jihoafrické republice jsem věděla jen z novinových článků, kde se politika apartheidu skloňovala ve všech pádech. Ale protože mě mí rodiče už dávno upozornili, že "Rudé právo lže, jako když tiskne", brala jsem je s rezervou (ty články samozřejmě).
Ale jen do chvíle, kdy jsem dostala od mámy tuhle knihu a přečetla jsem si ji. Dlouhé bílé sucho, jakési investigativní novinářství v knižním provedení, tedy styl na počátku 80.let ne zrovna běžný. Čtivější než tehdy dostupné detektivky a navíc napsaná bělochem, který se v té zemi narodil a prožil tam celý svůj život. Vyklubala se z toho má celoživotní láska - přečetla jsem všechny autorovy knihy, které se u nás daly sehnat, a pravidelně se k nim vracím. Patří k těm dílům, která nestárnou - kupodivu ani svým stylem, a už vůbec ne obsahem.
"Vždyť víte, jak je lidská paměť krátká. Myslí to dobře, ale ve světě, který viděl Hitlera a Biafru a Vietnam a Bangladéš, život jednotlivce moc neznamená. Lidmi pohne jenom kvantita, něco většího a senzačnějšího."
Kolik zemí bychom dnes mohli dopsat na ten příšerný seznam: Čínu, Kambodžu, Zimbabwe, Rhodésii, Somálsko, Sýrii . . .

14 30.12.2019

Nebylo to špatné - občas mi to připomnělo staré brožované detektivky J.H. Chase, aspoň pokud jde o výrazivo hlavního hrdiny a jeho slabost pro krásné, leč padoušské dámy. I když "vedlejší produkt vraždy" zaváněl okultními praktikami, knihu jsem neodložila, takže v závěru jsem mohla konstatovat, že prvních 50 stran - třeba popis hodiny jógy se Sadie - mě navnadilo na lepší dortík . . .
Ke komentáři Karel9045 - vysvětlení, resp nevysvětlení popsaného se nachází na s.81: "Ale to je přece absolutně neproveditelný, jak jsi sám před chvílí říkal!" Připadalo mi, že jde spíš o ten princip, který symbolizuje had, než o ten doslovný (resp. dopísmenný) palindrom; konec znamená návrat k počátku a další "smyčku."

5 29.12.2019

Zvládla jsem přečíst stěží polovinu komentářů a již po několikáté mě napadá, jak skvělý je tenhle blog, co všechno přináší a umožňuje komunitě lidí, kteří nejen rádi čtou, ale také se rádi podělí o své dojmy a zážitky. Kdybych byla spisovatelkou, určitě bych sem alespoň občas, samozřejmě inkognito, nakoukla . . .
Jelikož jsem stejný ročník jako autorka, můžu komentovat a se svou zkušeností porovnávat dobu (ne)dávno minulou (i když třeba 50.léta, kdy dospívali a posléze se brali Eva a Svatopluk, znám také jen z vyprávění svých rodičů). Takže si troufám napsat, že právě éra socialistického přežívání byla pro mě v knize Tiché roky tím nejméně uvěřitelným dějem, a Svatopluk mi pak logicky vycházel buď jako úplný blbec (pardon), anebo kariérista, přičemž podle knihy nebyl ani jedno, ani druhé.
To ovšem nic nemění na faktu, že se mi kniha četla velmi lehce, tak nějak sama, a že se mi moc líbí autorčino vyjadřování. A že stále znovu žasnu, že knihu tak málo akční a s minimálním množství dialogů čte a oceňuje tolik lidí.

55 28.12.2019

Mě rozhodně víc zaujaly dříve čtené knihy - Zapomenuté dítě a Šmírák. Jak už tady psali mnozí: když si pod jménem autorky přečtete tu jedinou, kurzívou psanou tázací větu, jste úplně někde jinde. Předpokládám, že Ch.L. je v tom nevinně, že je to práce horlivého nakladatele, ale co naplat, dojem už je pokažený.
Jenže vlastní děj, příběh zalidněný mnoha postavami, mi ho příliš nevylepšil. Tak jsem si aspoň potvrdila svou detektivní natvrdlost, když jsem opět - pokolikáté už? - vůbec netušila, kdo je padouch.

9 27.12.2019

Začala jsem číst nedlouho po Tamaře McKinley, a to asi byla chyba. Ve srovnání s jejím popisem domorodých kmenů Austrálie mi tohle opravdu připadalo dětinské a tak nějak střižené na míru dnešním rebelujícím hrdinkám. Takže mě velmi překvapilo zdejší vysoké hodnocení; já ale nemám právo udělovat hvězdy, protože jsem knížku znechuceně odložila.

Mně se pokračování australské historie líbilo o poznání néně - někdy autorka zbytečně "tlačila na pilu", jindy zase nesmyslně oddalovala nezbytná rozhodnutí hrdinů (Eloise). Naopak chválím, že ne všechny dějové linky skončily happy endem, takže vcelku jsem byla spokojená.

5 27.12.2019

Letní bouřka - lehké a oddechové čtení - této autorky mě rozhodně nepřipravila na Zaslíbenou zemi, podobně jako romanticky roztoužená dívčí tvář na obálce knihy. Anotace ke knize navíc vynechává více než polovinu příběhu, který se odehrává jednak v Cornwallu, a pak také při plavbě mladého Jonathana se strýcem Josiahem, na lodi Endeavour s kapitánem Cookem.
Takže my čtenáři nejprve poznáváme osudy pravěkých obyvatel dnešní Austrálie, především Djuwe a Djanaye, a následně život domorodých kmenů v 70.letech 18. století. Spletitý a mnoha postavami zalidněný příběh nás dále zavede ke členům Susaniny rodiny v Mouseholu, ale také třeba na Tahiti, a samozřejmě do Austrálie, kde v zátoce Botany Bay nejprve vzniká trestanecká kolonie britského impéria.
Kromě toho, že jsem si četbu opravdu užívala a rozhodně jsem se nenudila, jsem se dozvěděla nové informace o počátcích bělošského osidlování Austrálie. A z duše mi mluví komentář Babo. Předpokládám, že autor beletrie má právo nekopírovat historické události zcela věrně a není vázán pravdivostí tak, jako je tomu třeba u literatury faktu.
Přesto si myslím, že autorka (už vzhledem ke svému vlastnímu životnímu osudu) vycházela z historických dokladů, a ty, jak se ostatně dalo čekat, nevyznívají pro "bílé osadníky" nijak lichotivě, stejně jako kolonizace v Severní i Jižní Americe, v Africe, v Asii. A už vůbec si netroufám domýšlet, jak situace vypadala ve skutečnosti, bez beletristického uhlazování . . .

5 25.12.2019

Kniha mě mile překvapila a určitě se poohlédnu i po dalších autorčiných dílech.
Z knih uvedených v oddíle Podobné knihy znám jen Dům na pobřeží, a ten považuju za velmi vydařený. Mariana možná nebyla až tak skvělá, ale určitě zajímavá a četla se mi velice dobře. Líbil se mi vztah, který měla hlavní hrdinka Julie se svým bratrem - koneckonců ani jeho jméno nebylo špatné! - a obecně vztahy v jejich rodině. Důležité mi připadalo vysvětlení Marianiny sečtělosti, protože gramotnost v těch časech určitě nebyla běžná ani u mužů, natož u žen.
Alfreda i s jejím zajímavě vysvětleným jménem byla velmi důležitá postava, i když ten plynulý opakovaný přechod mezi tykáním a vykáním mě také rušil. Nechce se mi věřit, že je to chybou překladatele, protože jinak mi některé formulace připadaly velmi vydařené: "Po koupi domu jsem byla příliš rozčilená, během stěhování příliš zaneprázdněná a událostmi poté natolik rozrušená, než abych jen pomyslela na kreslení skřítků a princezen."
Jelikož jsem dočítala na Štědrý den, byl to takový příjemný dárek ještě před nadílkou pod stromečkem. Takže určitě doporučuju!

8 25.12.2019

Pro mě příjemné překvapení - autorku jsem neznala, komentáře nečetla, ale čtení mě vtáhlo, líbily se mi občasné obecné vsuvky. Jediné, co mi připadalo málo uvěřitelné, bylo chování Solveig v závěru knihy. Takže se docela těším na další díl, myslím, že až ten potvrdí/vyvrátí kvalitu autorčiny začínající detektivní série. (A mohu-li soudit podle hodnocení na databázi, další díl série rozhodně nezklamal.)
"Každý člověk má něco, co nechce s nikým sdílet. Všichni maskují svá zranitelná a bolestivá místa, staví si kulisy a vyšperkovávají si fasádu, kterou mají v úmyslu navenek předvádět, stejně jako aranžér zdobí výkladní skříň. Na okamžik uvažoval, co vidí ostatní, když nahlédnou do jeho výlohy."

11 23.12.2019

Zajímavé čtení. Krátký medailon autora nelže: krásná literatura ve více či méně uvěřitelné kombinaci s fakty. Obraz carské rodiny, charizmatického Rasputina a obecně ruských poměrů po Velké revoluci čtenáře vždy osloví, přídavek aljašského prostředí a innuitské historie rozhodně nenudí. Jako bonus zřejmě věrohodné informace o největším zabijákovi 20.století, občas mě doslova mrazilo. Příjemný překlad, málo tiskových chyb.
"Nebylo možné vyrůst na Aljašce, jen co by kamenem dohodil od polárního kruhu, a nepociťovat, že jste vzdáleni zbytku světa a že tvoříte jednotu s nesmírnými, nadčasovými živly, které vás obklopují. Měla vštípený smysl pro údiv - údiv nad tím, že lidstvu náleží místo ve velikém rozvrhu všech věcí, a niternou úctu ke každému pokusu lidí vytvořit systém, který by ho celý postihl."
Jen se obávám, zdali - až se splní komentář The Times - tohle dílo ještě poznám . . .

9 21.12.2019

Tento díl mi připadal trochu nereálný: překvapil mě vývoj některých postav - ale zase ne tolik a rozhodně ne tak negativně, jako komentář Venezia. Změny, o nichž se Venezia zmiňuje, se většinou neodehrály během jediného týdne (snad s výjimkou vzniku vztahu mezi Christinou a Danielem), přesto šlo o změny zásadní a často protikladné předešlému konání. Mně osobně připadalo mnohem méně věrohodné Lucasovo prozření, ale to je věc názoru.
Autorka nám opět nabídla zajímavý a čtivý pohled na historické dění té doby. Zaujal mě rozdíl mezi Bruggami a Londýnem, námořní putování a drsný život "přistěhovalců" v Anglii. Podrobnosti o obchodním jednání té doby (kolem roku 1420), o mnoha daních, které si hlídala tehdejší města, o cechovních omezeních pro přicházející řemeslníky. Došlo i k omezení světského života - a velmi pravděpodobně i původní majetkové svobody - ženského bekyňského dvora.

7 15.12.2019

Četla jsem kdysi 1.vydání, z naší školní knihovny. Když se objevil dotisk, koupila jsem knížku pro patnáctiletého syna, a moc mě potěšilo, že se mu líbila stejně jako mně.
Ekologie je oblíbené slovo a často skloňované téma, ale v téhle knížce to není jen ekologie a obecně přírodní cykly a zákonitosti, ale společenství, sounáležitost, jakýsi mravní kodex, prostě je tam všechno, co by každý člen společnosti měl nejen vědět, ale hlavně by se tím měl řídit.
Takže mě vůbec nepřekvapilo, že existují školy, které si podle této skvělé knihy vypracovaly svůj vzdělávací plán; my ostatní jim můžeme jen závidět!

13 14.12.2019

Druhý díl této trilogie mi připadal trošku slabší, ale pořád to bylo výborné čtení s mnoha historickými reáliemi. Jako čtenář zmlsaný happy endy v každém žánru jsem sice ocenila závěr, kdy si hlavní protagonisté vše vysvětlí a dál jdou životem společně, ale bylo mi líto, že jsem si jejich společný život vůbec neužila, protože začátek poslední části už je někde jinde, téměř o 50 let dále . . .

5 14.12.2019

Kniha patří do podobné série dětských knih jako Krejčík Kalhotka. Byla vytištěná v Polsku, přestože je skvěle přeložená do češtiny. Nádherné ilustrace doplňují fantazijní příběhy Katky a Petra, kteří ve starém domě pod kaštany tráví léto.
Potkají tam kocourka Čárymáryka, z něhož se kouzlem veršování stává tygřík Čárymáryfuk. A ten děti doprovází na jejich cestách do dešťového paláce, do zámku U modré labutě, na ostrov pirátů nebo za čarodějnicí z duté vrby . . .
"Náhle jedna bublinka, zrovna taková jako ty druhé, snad trochu větší, připlula blíž ke břehu kaluže a začala růst a zvětšovala se jak mýdlová bublina. A potom se z ní stala průzračná skleněná lodička. V té lodičce stál dešťový panáček s obrovským širákem a v peleríně."

5 09.12.2019

Rozhodně nejsem cílová skupina a přečetla jsem už hodně knížek. Některé jsem milovala jako náctiletá a dnes nechápu proč. Jiné jsem ve dvacíti odložila jako nudné a dnes mi připadají skvělé. K téhle knize jsem se dostala až nyní a myslím, že by patřila mezi ty, které mě oslovily v mládí a které mi mají co říct i dnes. Ano, postavy jsou záměrně typizovaně zvoleny, jejich vývoj nemusí (ale může) být uvěřitelný, není to thriller a byla chyba knihu takto zaškatulkovat.
Bez ohledu na výše řečené se mi to četlo dobře a doporučuju!
P.S. Asi vyhledám taky Snídaňový klub, abych mohla porovnávat . . .

6 08.12.2019

Na základě autorského doslovu jsem zjistila, že část, která mě bavila nejméně, byla vlastně důvodem k sepsání tohoto příběhu. Takže pokud jde o mě, jsem ráda, že autorka "přilepila" k počátečnímu námětu i další téma.
Asi nejbližší je mi komentář mikik - i já si myslím, že kniha je jaksi nevyrovnaná, místy vás to žene dopředu, a potom se doslova prodíráte nudnějšími pasážemi. Občas jsem nevěřícně kroutila hlavou nad chováním některých postav, jindy mě příjemně překvapil nezvyklý autorský nápad. Jelikož jsem knížku četla ve vlaku, nepřicházelo v úvahu odložit ji a začít dělat něco jiného. Možná právě proto jsem ji dočetla a jsem ráda. Už jen proto, že si o ní budu moci popovídat se čtenáři v naší knihovně.
P.S. Ani nakladatelství Jota se nevyhnulo textovým chybám. Není jich moc, ale i tak působí rušivě. Občas mi připadalo, že i překlad je nějak těžkopádný, např. věta "O knize, která mi přišla poštou, se Elisabeth nesvěřím."

3 08.12.2019