budíček komentáře u knih

Tak jsem se konečně po dlouhé době dostala k postupnému dočítání mých restů a musím uznat, že Ulička tisíce květů za přečtení rozhodně stojí. Anotace mě sice moc nenalákala, sumo nebylo nikdy tím sportem, který by mě nějak zvlášť zaujal, nicméně to je jen jedna z mála věcí, které se v knize objevují. Hlavně čtenář na životní linii dvou bratrů prožívá osudy lidí v Japonsku během druhé světové války, najde zmínku o bombardování Hirošimy a Nagasaki, nicméně není to válečný román, takže popisy bojů tu nejsou, spíš pohled z druhé strany - toho, jak to prožívali obyčejní lidé. Po válce se Japonsko dávalo z počátku těžce, ale nakonec přece jen dohromady a rovněž i hrdinové románu. Někteří si však své šrámy nesly sebou až do konce svých životů. Zažívali chvíle šťastné i ty smutné a musím uznat, že se od knížky jen těžce odtrhávalo. Také se čtenář potká se zvláštnostmi japonské kultury. Autorka má zvláštní dar psát poeticky a zachytit krásu nebo sílu okamžiku v nepatrném popisu z několika slov, a krása kvetoucích sakur čtenáře provází až do poslední kapitoly...

6 05.06.2014

Docela zklamání, občas si ráda přečtu oddechové čtivo určené pro mladší čtenáře, byť jsem už z této kategorie odrostla, a těšila jsem se, jak tohle dobrodružství protkané severskou mytologií přečtu s chutí, ale nestalo se. Začátek byl slibný, tak prvních sto stran se mi hodně líbilo ale pak začal být děj až přehnaně komplikovaný a místy to autorka se všemi těmi postavami a různými liniemi překombinovala, no a závěr mě nějak nenadchl. Originální byl, propracovaný taky, to ano, jen jsem čekala něco asi úplně jiného. Trochu nevýhoda bylo kvantum postav, ve kterých i ke konci knížky byl pořád trochu problém se zorientovat. Pro mě osobně asi jedenkrát stačilo...

3 21.02.2014

Hodně povedená směsice fakt a fikce a zajímavý pohled do života této autorky psaný formou velmi čtivého příběhu. Hodně věcí z jejího života jsem nevěděla, tak to bylo opravdu velmi zajímavé čtivo. Musím uznat, že byť jsem nečekala, že by mě knížka tak chytla, tak mít víc času, přečetla bych ji jedním dechem, protože se od ní jen velmi těžko odtrhávalo...

2 07.02.2014

Že mě bude Sylvestr tak bavit jsem vůbec nečekala. Tušila jsem jen, že autorka má podobný styl psaní Jane Austenové, ale že se budu několikrát nad absurdními situacemi jejích postav smát nahlas, jsem fakt netušila. Bavila mě zápletka, bavily mě postavy (pravda Phoebe to občas přeháněla), bavily mě i vedlejší postavy a hlavně nečekané situace, do kterých je autorka neváhala poslat. Hodně příjemné překvapení. Jelikož jsem autorku dosud neznala, bála jsem se, aby to nebyla nějaká laciná červená knihovna, ale opak byl pravdou, a já se po chuti zasmála nad inteligentním humorem a svěžím příběhem.

8 09.11.2013

„Bohyně sice žily v povědomí Kopanic, ale v zapomenutém ústraní, zrovna tak jako jejich chalupy na stráních kolem Žítkové. Staly se tak trochu špatným svědomím svého kraje – tolikrát přece pomohly, ale ve chvíli, kdy samy potřebovaly pomoci, se jich svět zřekl a nechal je odejít do zapomnění.“ (úryvek z knihy)

I druhá kniha o Žítkovských bohyních má jisté kouzlo, i když ta první mě „očarovala“ přece jen o malinko víc. Je to dáno i tím, že Žítkovské čarování je sbírkou různých příběhů od různých autorů o bohyních, které už se ale objevily i v první knize. Nicméně je tu i několik příběhů nových. Zajímavý je silně skeptický pohled na bohyně faráře Hofera a stejně tak i laskavé články samotného autora a jeho kolegyně o jejich setkání s jednou z bohyní, které se čte s úsměvem na rtech. Opět velmi příjemné a zajímavé čtivo.

3 09.11.2013

U téhle knížky mi několikrát při čtení běhal mráz po zádech a u předposlední kapitoly týkající se rozloučení s Žítkovskou bohyní jsem četla se slzou v oku. Je škoda, že staré umění těchto bohyní už nemá v dnešním světě místo, o to zajímavější bylo číst o starých zvycích a rituálech, které tyto ženy praktikovaly. A občas bylo při tom čtení smutno, že dnešní svět už je tak moc zaměřený na peníze a materiálno, že pro obyčejná kouzla v něm opravdu už není místo. Zahybá ti manžel - snadná pomoc, nechce tě milý, nebo hledáš nějakého - snadná rada, nedojí ti kráva - jednoduchý recept, trápí tě neduh - najde se lék, chceš znát boudocnost - tak se zjistí... Tyto ženy tohle všechno uměly a nebyly to šarlatánky, jen znaly a praktikovaly starou moudrost předávanou z generace na generaci. Svým okolím byly uznávané a vážené. Novější dílo od Kateřiny Tučkové jsem zatím nečetla, ale tahle malá knížka sesbíraných příběhů a fakt o bohyních ze Žitkové a okolí si zaslouží plný počet hvězd.

11 04.11.2013

U téhle knížky mi vadila jedna věc a to celkem hodně. Ignorace označení přímé řeči. Uvozovky nebo odrážky prostě úplně chyběly a bohužel občas byl vážně problém poznat, jestli se jedná o přímou řeč některé z postav, nebo pouze o jejich myšlenky. Nehledě na to, že občas nebylo poznat, která osoba to vlastně mluví. To mi hodně vadilo, takže se neubráním srazit to v celkovém hodnocení. Anotace se k ději vyjadřuje, takže popisovat děj není třeba. Ano místy to bylo dojemné, místy jsem žasla, jestli to autorka myslí vážně, už samotný začátek, kdy cizí, podivný a zakrvácený chlápek osloví puberťáka v obchodě, ten ho zavede za matkou a bez dalšího si ho odvezou domů, byl prostě hodně k neuvěření. Myslím, že se dal napsat jinak a hlavně trošku uvěřitelně… Jinak příběh samotný je čtivý hodně, osudy a charaktery jednotlivých hrdinů jsou zajímavé. Henry jako správný puberťák má v hlavě hlavně holky, jeho matka je celou dobu strašně zvláštní osoba, ale v průběhu čtení se dozvíte proč, takže jí tu výstřednost pak tolerujete, Frank bohužel obětí vlastního osudu, přesto mu jako tomu „záporákovi“ prostě fandíte… Celkem 3,5 hvězdy, ke konci už mi ta knížka připadala na vyšší hodnocení, uznávám jí čtivost a místy byla hodně zajímavá a originální, nicméně za ty chybějící uvozovky (to mi fakt vadilo až do poslední stránky), a ten naivní začátek prostě nemůžu jinak.

2 02.11.2013

Taky moje první od Šabacha, taky přečtená během cesty autobusem a byť je to průměr, tak jsem čekala podle všech těch kritických komentářů, že to bude mnohem horší. Nebylo. Aspoň z mého pohledu... Četla jsem totiž už horší povídky a byť tohle není nějaky zázrak literatury, tak se to přečíst dalo a kupodivu mě to místy i bavilo... Takže sice nenadchne ani neurazí, ale aspoň to průměrné hodnocení tomu s klidem dám.

01.11.2013

Legendu o slavném a tajemném Avalonu, magickém místu staré Anglie, zná kdekdo, ale co bylo před Avalonem?! Ještě dávno předtím, než se tímto místem stal Avalon, se všechny magické rituály britských druidů a velekněžek Bohyně odehrávaly jinde, v magických lesích, v Hajním domě ve Vernemetonu. Alespoň podle autorky této knihy, která sem zasadila děj svého originálního příběhu. Hlavními postavami jsou mladičká Eilan dcera britského druida a Gaius syn římského protektora a britské ženy. Jejich příběh se táhne celou linií příběhu, ale kdo by čekal pouhou červenou knihovnu nebo laciný románek tak se celkem plete. Každého z nich totiž čeká jiná životní cesta... V knize se totiž čtenář dozvídá o vztahu domorodých kmenů a římských "ochránců", o které tam nikdo nestojí. Jenže nic není tak prosté, jak se zdá. Římané mají své zájmy v Británii a Britové touží po tom, aby jejich země patřila opět jen jim. Řešení si představují každý jinak. Někdo diplomatickou cestou a hájením míru také díky věštbám velekněžky, jiný bojem. Právě Eilanin osud je nevyzpytatelný a nevyvíjí se tak, jak by si kdykoli předtím představovala. Láska ke Gaiovi je sice skoro posvátná a mystická, nicméně její úkol je úplně jiný a vede ji až k neodvratnému konci... Gaius má také úplně jiné představy o svém životě , ale ten se nakonec vyvíjí jinak a tak se dostane na čas také do Říma, do Londinia, na bitevní pole nebo do křesťanského chrámu. Dá se říct, že ten motiv zakázané lásky dvou nepřátelských stran si od dob Shakespeara půjčil kdekdo, a přesto tady není patrný na první pohled skoro vůbec. Je to totiž příběh, který neřeší jen život hlavních postav, ale ukazuje na život v Británii v dobách, kdy Římu vládl císař Domitianus, kdy se první Křesťané začali postupně šířit (a v závěru příběhu se v Británii objevují první Křesťané také), kdy na slavném ostrovu ještě existovali druidové a velekněžky a dodržovaly se staré rituály a tradice... Mlhy Avalonu jsou příběhem sice mnohem známějším, ale Lesy Albionu jsou příběhem, který by si dle mého názoru zasloužil víc pozornosti také.

Tato kniha byvá v anotacích uváděna jako druhá kniha Avalonské série. Ostatní díly jsem zatím sice nečetla ale podle anotací ostatních příběhů, které na tento navazují, mám spíš pocit, že to je díl první.

7 29.10.2013

Říjnové mlhy se vrátily a mně se vrátila po dvou letech chuť znovu navštívit blata a močály a jít po stopách psa baskervillského a jeho temné legendy. A bylo to ještě lepší setkání se psem, Sherlockem a dalšími postavami, než při prvním čtení. Pan Doyle skvěle vylíčil ponurou a nehostinnou atmosféru Grimpenského močálu se zbytky osídlení pravěkých lidí i lidí v románu "současných" v tom místě žijících. Zámek rodu baskervillů úplně lákal k navštívení a nedivila bych se, kdyby se tam třebas objevil i nějaký ten duch i když on tam vlastně v příběhu byl a táhl se celou linií příběhu. Duch psa baskervillského, který potrestal jednoho z krutých předků tohoto rodu a zapříčinil vznik legendy. A ta atmosféra mlžných nocí, kterými se táhlo hrozivé vytí psa... No nevyjděte si pak na procházku, že?! :) Detektivní zápletka mě bavila a vedlejší linie s uprchlým trestancem přidávala příběhu napětí. Opravuji svoje původní hodnocení a po druhém přečtení dávám plný počet - protože Pes baskervillský je jeden z mála příběhů, který si plný počet opravdu zaslouží.

14 17.10.2013

"Pavučina musí být jen tak velká, aby se do ní chytla moucha."

Mistr Gaiman mě opět tímto dostal... Už dlouho jsem nečetla knížku, u které jsem byla napjatá jak struna a hltala každé písmenko a u téhle knížky tomu tak bylo doslova. Navíc jsem při čtení měla takový hodně divný a těžko popsatelný pocit. Zvlášť když Koralina procházela mlhou na zahradě. Jako by ta mlha v tu chvíli byla i kolem mě... No autor mi tu iluzi vytvořil svými řádky hodně přesvědčivě a pohádka to byla fakt děsivá, místo očí knoflíky super nápad a sice jsem Alenku v říši divů nečetla, ale Gaimanův svět za zrcadlem nebo spíše za zamčenými dveřmi mě opět pohltil...Nemůžu dát jinak než plný počet.:)

13 27.09.2013

Moc příjemné pokračování příběhů Anny ze zeleného domu, i když první díl se mi líbil o malinko víc, ale i z této knížky byl optimismus cítit na kilometry a některé příběhy opět vyvolávaly úsměv na rtech. Občas mi připadalo, že se Anna plete do života druhých až moc, ale bez toho by asi nedošlo k tolika vtipným či dojemným událostem...

5 28.08.2013

Kouzelná knížka, jedna z těch, co se chvílemi čte s úsměvem na rtech. Anniny myšlenkové pochody jsou občas lehce namáhavé, ale nádherně pestré a plné fantazie. Avonlea je místo, se kterým se spojují dětské vzpomínky a každá roční doba v něm má své kouzlo. A příběhy, které se tam odehrály zvednou náladu. Jednoznačně pět hvězd a nikdy nekupovat barvu od podomních obchodníků...

8 24.08.2013

Od téhle miniknížky jsem sice čekala něco trošku jiného, ale i tak jsem se u ní místy zasmála nad tím, jak to s pány na zámku bylo. Tedy spíš nad jejich bohémským přístupem k životu, kdy se "žilo dneškem" a o budoucnoust a jistotu ať se starají jiní. Pravda, k tomu pobavení nad jejich osudy pomohl spíš styl vyprávění hlavního hrdiny sluhy Thadyho, než ty osudy pánů ze zámku samotné (ty být vyprávěny jiným tónem byly by spíše k pláči). Nicméně byl to zajímavý pohled na život a osudy pánů jednoho zámku a panství v Irsku tehdejší doby, ale i tak to bylo dílko spíš průměrné nebo jen lehký nadprůměr.

2 22.08.2013

Je to už delší čas, co jsem ji četla, ale tahle knížka s rodinnými přiběhy mě bavila nejvíc, dost možná to bylo i tím, že byla první, co jsem od něj četla. Ostatní (celkem 3 další), co se mi dostaly do rukou už mě tolik nenadchly, protože mi přišly tak nějak na jedno kopyto...

5 18.07.2013

Tohle je jedna z knížek, po jejímž dočtení si začnete říkat – kde je ta hranice mezí tím, co je normální a co už normální není. Začátek mi atmosférou a stylem psaní trochu připomínal Třináctý příběh, ale to po chvíli zmizelo. Životní příběh jedné rodiny, jejíž život se ve starém anglickém sídle motal kolem nočních motýlů byl originální, ovšem ke konci už mi trochu některé úvahové pochody hlavní hrdinky připadaly trošku únavné. Bylo zajímavé sledovat její pohled na svět a na členy její vlastní rodiny. Ona sama sebe viděla jako tu, která se o všechny stará a která všechny chrání, ale bylo to opravdu tak, nebo byla ona tou, kdo potřeboval ochranu? To se čtenář v knize dozví, ovšem zůstane mu nezodpovězena řada otázek, v knize se objeví několik postav, které jsou pro příběh evidentně důležité, ale bohužel se od nich žádné bližší odpovědi nedozvíte, a to mi trochu vadilo. Jako by autorka vždy něco nakousla, aby čtenáře nalákala a pak si to rozmyslela, nebo na to zapomněla a neodpověděla. Nevadí mi nad knížkou přemýšlet, ale tady těch otazníků zůstalo docela dost. Chyběl mi pohled toho rodinného doktora, chyběl mi pohled na to všechno od Clivea, od Vivien od Eileen – která asi byla pro příběh podstatná, ale nedozvíte se blíže proč…Ne, máte k dispozici pouze verzi, již vám vypráví Ginny a to je trošku škoda, protože je tím příběh trošku jednostranný. Nicméně neříkám, že by tím byl méně kvalitní, to vůbec… Přemýšlet budete i při čtení a dlouho po jeho dočtení a to umí pouze kvalitní příběhy.

11 07.07.2013

Kniha, která ukazuje, že i ta nejprostší myšlenka může být nakonec důležitá a silná, a že jeden nenápadný člověk může dokázat velké věci.

18 02.07.2013

Ani vlastně nevím, čím to bylo, ale neměla jsem klid, dokud jsem nedočetla poslední stránku… Něco mě nutilo číst dál a dál, i když byl obsah docela absurdní, a já kroutila hlavou, o co tomu Kafkovi vlastně šlo… Na druhou stranu musím uznat, že mě zase dostal a bavilo mě to. Zpočátku mě úplně pohltila atmosféra příběhu, divné místo, ještě divnější lidi a do toho vržený nic netušící zeměměřič, který se s dojemnou zarputilostí snaží dosáhnout svého cíle a zjistit, o co v té podivné vesnici vlastně jde. Často mě napadlo, že podobné pocity tajemství a chmuru jsem zažila při četbě Golema nebo Domu o tisíci patrech – a že to byla kvalitní četba! Nicméně nedalo mi to neustále přemýšlet nad tím o co tady vlastně jde?! Co jsou zač ti vesničané, nejsou to nějací tajní pracovníci zámku, že tak adorují úředníky za každou cenu, nebo jsou to vážně ti nejprostší, co je bez přemýšlení a slepě uctívají? Zámek sám o sobě mě zaujal, K. se k němu vydal a nedošel, doba ve vsi jako by neplynula obvyklým tempem… Řada postav jako by v příběhu byla jen nahodile, ale přesto by bez nich příběh nemohl fungovat... Tajemný Klamm – přelud nebo reálná postava - možná byl Klamm souhrnem všech úředníků, možná taky ne… Při popisu samotného byrokratického aparátu mě beznaděj opustila a musela jsem se smát – je vidět, že Kafka si úředničinu zažil…Já k ní mám také docela blízko, takže mě ta jeho nadsázka docela pobavila, i když jiného by to asi vyděsilo, pokud by ho bral doslova… Nechápala jsem, proč tam K. přesto všecko setrvává a nechává se sebou zametat. Možná už ho systém pohltil natolik, že toho nebyl schopný, nebo se stále zoufale snažil dohledat pravdy, těžko říct. No lituju, že to nedopsal, docela by mě zajímala pointa, i když u něho bych se jí stejně nemusela dočkat, každopádně mi tohle dílko, ani nevím proč, svým způsobem učarovalo.

10 30.06.2013

Poslední díl Inkoustového světa byl dle mého názoru nejlepší. Celou dobu jsem si při čtení připadala, jako bych byla jeho součástí se všemi jeho kouzelnými i děsivými místy a že prožívám osudy společně s jejich postavami. Děj byl kolikrát tak propletený až jsem se bála, jestli bude autorka schopná ho nějak slušně rozmotat a ono se jí to nakonec povedlo a navíc dokázala, že každá byť i sebemenší role v příběhu může být důležitá. Nemluvě o krásném jazyku, plném hezkých obratů a hezky uspořádaných vět plných fantazie, o které si mnozí autoři mohou nechat zdát. Pravda trochu mě iritovaly občasné překlepy, ale za ty autorka nemůže. Postav v knize přibylo, zápletky byly originální a kupodivu ani hlavní hrdinové přes své občasné úlety nejednali nějak přehnaně iracionálně, i když Meggie mi občas už nevím proč přesně lezla na nervy. Tak trochu, jako by byla jediná, kdo ví, jak má jednat a co je správné a ostatní dle ní ne... No budiž, celkovému dojmu z knížky, která mě úplně okouzlila to ale neubralo...

3 21.06.2013

„ Musel se asi dívat na neznámou oblohu nehoře mezi děsivými listy a zachvět se, když shledal, jak groteskní věc je růže a jak hrubě vypadá sluneční světlo na sotva stvořené trávě. Nový svět, hmotný, aniž byl skutečný, kde ubohá strašidla, vdechující sny jako vzduch, přelétala bez cíle z místa na místo…jako ta popelavá fantastická postava, která se k němu blížila mezi beztvarými stromy.“

Váhám nad tím, jak vlastně hodnotit Velkého Gatsbyho. Na jednu stranu první polovina příběhu plynula pomalým, téměř lenivým tempem nudící se bohaté smetánky dvacátých let minulého století a ukazovala právě tuto vrstvu s jejími prioritami, zájmy a zábavami a taky její izolací ve vlastním světě ukrytého stranou očím běžných smrtelníků. Na druhou stranu to byla sonda do této vrstvy společnosti hodně zajímavá a knížka je psána čtivým stylem. Druhá polovina a zvláště konec mě zaujal a byť směřoval k nevyhnutelnému konci příběhu, tak na mě působil mnohem víc. Kdyby byl Velký Gatsby psán takhle jako celek a ne jen posledních třicet stran, tak by to bylo pěti hvězdičkové dílo. Postavy byly vykresleny celkem věrohodně a Gatsby toho v sobě ukrýval podle mě mnohem víc, než autor v knížce naznačil (ať už se jednalo o jeho dobrou či horší stránku). Za přečtení rozhodně stojí, ale nemůžu se ubránit pocitu, že je to spíše jen lehce nadprůměrné dílo a ve světové literatuře se dá nalézt zásadnějších děl většího významu než Gatsby mnohem víc, nicméně neupírám této knize její kvality a to i v rámci toho nač jím chtěl autor zacílit...

8 14.06.2013