callahanh komentáře u knih

S plným počtem tu hodně šetřím, protože razím teorii, že si ho zaslouží knihy, které jsou opravdu výjimečné, něčím se odlišují, a i když uplyne mnoho let od jejich přečtení, zůstanou pořád v hlavě. I když to poslední zatím nemohu soudit, myslím si, že právě Hana taková bude. Mám slabost pro knihy, jejichž příběh je založen na tom, že jedna naprostá banalita, kterých člověk zažije milion, totálně změní směřování osudu. Alena Mornštajnová na tom Hanu postavila a udělala dobře, rozdělení knihy do tří částí je nesmírně vtahující, intenzivní a místy emocionálně vyčerpávající, protože vrcholí vyprávěním hrdinky, která dala knize název a její osud je natolik pohnutý, tragický a přesně dokazuje, že člověk vydrží a zvykne si úplně na všechno. Postupné odhalování motivací a životů členů jedné rodiny, které se proplétají s rodinou jinou, je fantastické, skvěle promyšlené a zároveň takřka autentické. Pomáhá tomu i členění na krátké kapitoly, krátké věty a samozřejmě i zvolená ich-forma, která provází dvě ze tří částí. Je vidět, že autorka měla okolnosti, které zachycuje, skvěle zmapované (o epidemii tyfu ve Valašském Meziříčí jsem před knihou nikdy neslyšel a prožitky z koncentračního tábora evidentně musela s někým přeživším konzultovat, protože takové detaily se nikde moc nastudovat nedají), o to působivější jsou, stejně tak i vykreslení prostředí a dobové atmosféry. Asi bychom mohli vytýkat, že ich-forma v poslední části trochu nekoresponduje s povahou Hany a autorka se možná mohla vylhat tím, že by se někde našel "její deník", ale to vůbec nevadí. Když knihy provází určitý hype a doporučuje je úplně každý, většinou pak přečtení skončí zklamáním a přemýšlením o tom, kde spočívá ono kouzlo, Hana je ale světlou výjimkou, protože jde o takřka geniální knihu, která si všechny chvály a doporučení zaslouží, čtenáři moc naproti nejde, přesto je čtivá a "masově přijatelná" a zanechá opravdu silný dojem a několik podnětů k přemýšlení. 95 %. PS: Opravdu bych nečekal, že typicky kingovské spoilery na konci kapitoly, které budou opravdu fungovat a působit přesně jako u Kinga, najdu u české autorky.

35 23.09.2021

Alena Mornštajnová je snad jediná současná česká autorka, u které naprosto chápu hype, který se kolem ní vytvořil a to, že jsou její díla bestsellery, ji opravdu přeju. I v Tichých rocích je vidět, čím si dokáže čtenáře získat - silný příběh vyprávěný z několika úhlů pohledu, propracovaná motivace a psychologie postav a velmi specifická posmutnělá atmosféra, v níž se vždy stane nějaká drobnost, která radikálně změní životy všech účastníků. Je možná trošku problém, že tu není ani jedna postava, která by byla vysloveně sympatická, jejich osudy jsou ale natolik silné a zajímavé, že to vlastně nevadí a čtenář si k některým z nich cestu najde. Mornštajnová zcela záměrně udělala jednou z hlavních postav přesvědčeného komunistu, který posléze poznává, jak hloupý je režim, kterému i nadále věří a i on musí překročit pravidla, která vyžaduje, aby zachránil své blízké. Autorka navíc píše čtivě, úsporně, dokáže sdělit vše podstatné a ocenit se musí i skvělá metoda, kdy poslední věta předchozí kapitoly je zároveň první větou té další. Otevřený konec, který zde mnozí kritizují, mi naopak moc nevadil a i díky němu jde o asi jedinou knihu za hodně dlouhou dobu, u které bych si rád přečetl pokračování, protože skrývá ohromný potenciál a celkově posmutnělé knize dává trochu té naděje, která se hodí v každé situaci. Hvězdičku a procenta ubírám jen kvůli tomu, že emoce nejsou tak silné a Hana je přece jen o pár stupínků dál. 80 %

23 03.09.2022

Této Karikově knize nejvíc ublížil hype, který se kolem ní svého času vytvořil a snad na všech facebookových stránkách věnujících se literatuře minimálně jednou týdně přišla zmínka o téhle. Karika na to šel od lesa a z knihy se tak trochu vylhal tím, že zpracoval vyprávění někoho jiného (ať už je to fikce, nebo pravda), tím pádem zůstává jen pouhým zaznamenavatelem a do děje nikterak nevstupuje. Je úplně jedno, jak to všechno je, nicméně se autorovi podařilo vybudovat skvělou atmosféru, která postupem času houstne a čtenáře totálně zneklidnit tím, co se vlastně dělo a děje. Objektivně vzato se musí nechat, že první dvě třetiny knihy jsou vesměs o ničem a působí jako pouhé "blábolení", které nikam nespěje. Když ale dojde k samotné výpravě, vše se razantně mění, kniha je rázem strhující, má spád a vyvolá lehké mrazení a neklid z toho, jak se bude vše odvíjet dál. Je trochu škoda, že samotný závěr není úplně uspokojivý, na všechny otázky neodpoví a také toho, že LEHKÝ SPOILER se hlavní hrdina přizná, že požil drogu, protože pak to vyprávění nepůsobí úplně důvěryhodně a klidně to může být jen jeden velký trip. Trhlinu přes všechny chyby oceňuji, protože Karika zkusil na česko-slovenské poměry relativně originální věc, která se mu docela povedla a způsobila minimálně to, že se mezi čtenáři alespoň chvíli mluvilo o relativně hodnotném díle, které chce něco sdělit a není úplně čtenářsky přístupné a jednoduché. A ať už je to s onou pravdivostí, jak chce, Karikovi se povedlo i to, že nejeden čtenář si určitě potenciální výpravu do Tribeče raději rozmyslí, protože nikdy nevíte.... 75 %

20 18.12.2019

Alena Mornštajnová je v české literatuře tak trochu úkaz, protože na rozdíl od Vieweghů, Třeštíkových nebo Hartlů se na ní dá pochopit její komerční úspěch, především se ale nad jejími knihami dá a víceméně musí přemýšlet. Hotýlek je toho důkazem, protože ačkoli je jeho příběh zdánlivě jednoduchý, nabízí tolik zákrut, že není úplně jednoduché se v něm orientovat, navíc nabízí trochu skrytou linii v podobě toho, co s člověkem dělají dějiny a totalitní režim. Mornštajnová píše s lehkostí a román je hodně čtivý, má svižné tempo, odsýpá a prakticky na každé stránce se stane něco, co osudy postav zcela zásadně ovlivní. Nechybí tu tradiční motiv úplných banalit, které ale mají fatální vliv na životy jednotlivých hrdinů a mnohdy otočí i životy jejich rodin. Je asi pravda, že identifikovat se s někým je hodně obtížné, protože žádná z postav není vysloveně sympatická (možná až na dědu Mánese), má své mouchy a někdy je až protivná buď svou absolutní pasivitou a naivitou (Jindra), nebo podřízeností a hroší kůží (Václav), ocenit se ale musí, že autorka se nebojí přimíchat témata jako poporodní deprese, o nichž se ani dnes (natož v době, v níž se děj odehrává) moc nemluví. Jestli jí něco vytknout, tak asi to, že vzhledem k tomu, že jde o rodinnou ságu, je rozsah přece jen o něco menší, takže se píše o mnoha postavách, z nichž ale některé nejsou tak propracované a jsou spíše figurkami, a také náznak detektivní linie, která moc nefunguje a vyřeší se jen tak mimochodem bez přičinění kohokoli z hrdinů. To, že se občas něco stane jen proto, aby se to stalo a jednotlivé postavy prožijí trochu víc než "normální" smrtelníci a působí trochu nerealisticky, se asi nedá považovat za úplný problém, protože to knize nijak neškodí a nepůsobí to vynuceně. Hotýlek určitě není tak osudový a emoční jako Hana a úplně si nezaslouží s ní srovnávat, rozhodně ale jde o výbornou knihu, která má svůj smysl. 80 %

18 20.05.2022

Podobně jako u Rudého Zemana je i Boss Babiš určen lidem, kteří si ho bohužel nepřečtou. Můžete mít proti Kmentově práci tisíce výhrad, vytýkat mu zaujatost, ale pořád doufám v to, že soudný člověk (i ten, který Babiše volil) by po přečtení knihy nemohl rozporovat, že kolem něj je tolik divných věcí, podivných existencí a nemorálností, že zkrátka tenhle člověk není prototypem premiéra, natožpak prezidenta. Vzhledem k tomu, že Babišův byznys je spojen s mnoha firmami, hnojivy a zemědělstvím, je orientace ve všech názvech a pojmech dost složitá a struktura celé "chobotnice" prakticky nepochopitelná. Je ale obdivuhodné, jak vše dokázal Kmenta propojit a v rámci možností srozumitelně a relativně čtivě, k čemuž přispívají i krátké kapitoly, čtenáři představit, na čem tento pán založil své obchody, že patří k těm "vyčuránkům", kteří dokážou přežít a být vlivní v každém režimu a i to, že těch STBáků je kolem něj až moc. Po přečtení knihy jsem si jako odpůrce AB jen utvrdil svůj názor a nepochopil, čím člověk, který neumí pořádně česky, je morálně dost pochybný, sloužil minulému režimu a de facto umí jen podvádět, uhranul tak velkou část národa. Nejhorší na podobném typu knih je to, že v nich chybí katarze a nějaké uspokojení, protože realita je bohužel stejná, takže to ve čtenáři zanechá poměrně velkou pachuť, na druhou stranu ale máme pořád naději. 75 %

17 16.02.2022

U Philipa K. Dicka nemá smysl porovnávat filmové verze s jeho knihami, protože většinou jde spíš o inspiraci a volné zpracování než nějaký věrný přepis. U Blade Runnera to je zrovna tak. Dick totiž vizi budoucnosti pojímá hodně filozoficky, v pomalém tempu a de facto s minimem děje. Jeho styl psaní je ovšem hodně specifický a jeho díla se nečtou úplně jednoduše a ani toto není výjimkou. Děj se odehrává během pár dní a jde spíš o komorní příběh s málo postavami, v němž jsou důležité atmosféra, vize budoucnosti a samotný příběh je až na vedlejší linii. Jeho náhled na tehdy vzdálenou budoucnost není z dnešního pohledu až tak nereálný, protože určitá odosobněnost a stádnost už fungují, a ačkoli je to trochu vyhnané do extrému, pořád je to varující. Nejvíc asi překvapí to, jak vzdálené jsou si jednotlivé postavy v knižní a filmové podobě, protože Deckard podle Dicka rozhodně není tak charismatický a drsný, ale naopak často pochybuje, působí průměrně a nemá takový tah na branku. Celkově vzato je filmová adaptace přístupnější a stravitelnější, protože Scott v ní osekal veškeré Dickovy úvahy o náboženství, kterých je tu přece jen trochu moc a vyhnal celý příběh do trochu větší deprese. Knižní podoba je trochu zvláštní a určitě vyžaduje čtenářskou zkušenost a toleranci, protože Dick nejde čtenářům úplně naproti. To se nejvíc projeví v závěru, které nenabízí úplně uspokojivý vrchol, končí jako by v polovině zápletky, nedává moc řešení a spíš nechává čtenáře na zvláštních pochybách. Blade Runner není úplně jednoduché čtení, ale rozhodně stojí za to se jím prokousat, jeho největší nevýhodou je "jen" to, že drtivá většina čtenářů ho bude číst až po filmu a bude mít diametrálně jiná očekávání a určitá filozofičnost může spousty z nich odradit. 70 %

17 06.08.2020

U Tuláka po hvězdách záleží na tom, jak k němu čtenář přistupuje. Tím, že je vychvalován, dokonce vychází v edici Nejčtenější knihy světa (Leda, 2020), tak se od něj čekají velké věci a ono to tak úplně není. London je de facto spoluzakladatelem sci-fi, protože jde o jeden z prvních sci-fi románů vůbec, zároveň je ale filozofickým dílem a příběhem o nezdolné síle ducha, kterého porazit nejde, i když fyzická schránka trpí sebevíc. Obžaloba (nejen) amerického vězeňství funguje báječně a pasáže z temné kobky jsou až mrazivé a nespravedlnost až hmatatelná. Některé výlety do minulých životů nejsou až tak zajímavé a je trochu s podivem, že hlavní hrdina se vždy narodí jako hybatel děje, to se ale dá autorovi odpustit. Nesmí se samozřejmě vyhnout setkání s Ježíšem, které ho dost ovlivní a tady asi přichází klíčová pasáž knihy, která spočívá v tom, že právě víra v něco je to, co drží člověka nad vodou i v těch nejkrutějších chvílích a občas je potřeba se upnout k možnosti zázraku. Celou knihou se prolíná hodně zvláštní melancholická atmosféra, která přes veškerou krutost a utrpení dává určitou naději v to, že někde existuje lepší svět, v němž se člověk dočká relativní spravedlnosti, je všeobecně uznáván a třeba se setká s někým, kdo mu změní život. Tulák po hvězdách není kniha na první dobrou, jde spíš o dílo, které uzrává a až dlouho po dočtení čtenáři dochází, s čím vlastně měl tu čest a v neposlední řadě může někomu opravdu změnit život a dodat potřebnou naději. A takových knih opravdu není moc. 85 %

16 06.08.2021

Těžká klasika, která je fascinující v tom, že i když se toho v ní tolik neděje, je neuvěřitelně čtivá, strhující a nápaditá. Jestli něco po přečtení zůstane, je to naděje, kterou všichni potřebujeme a hluboká lidskost, kterou Steinbeck do většiny postav propsal. Dal si záležet na úžasném a autentickém prostředí amerického maloměsta, které na čtenáře dýchá z každé stránky a i díky němu pochopí svéráznost postav a jejich uvažování. Steinbeck se navíc pouští do filozofování a různých úvah a naštěstí se mu to daří - možná právě díky němu mnozí pochopí, jak důležitý je konkrétní překlad Bible, který určité zprávy a poselství staví do úplně jiného světla (a to stačí jen rozdíl v jediném slově), proč cizinci etablovaní v jiných zemích musí vždy mluvit s určitým přízvukem nebo proč se člověk většinou chová stádně. Každá postava má svou motivaci, je skvěle propracovaná a až na výjimky sympatická. Celý román možná mohl mít o takových padesát stran méně, protože v poslední třetině mu trochu padá řetěz a není tak strhující. To ale částečně kompenzuje úplný závěr, který je tak humanistický, až je to dojemné. Navíc se celým románem táhne poselství o tom, že každý svého osudu strůjcem. TIMŠEL! 90 %

16 05.11.2019

Dostojevskij byl za svého života placen od slova, což znamená, že jeho romány jsou ukrutně dlouhé, je v nich plno postav a prokousat se jimi není jednoduché. A Idiot není jiný. Objektivně se asi dá říct, že příběh knížete Myškina by mohl být odvyprávěn mnohem úsporněji a o takových dvě stě stránek méně by mu vůbec neublížilo, na druhou stranu je ale třeba uznat, že autor si může užít do nejmenšího detailu propracovanou psychologii postav a znalost ruské společnosti. Je až fascinující, jak se lidstvo za těch necelých dvě stě let vůbec nikam neposunulo, a i když je obklopeno technickými vymoženostmi, nemusí se vůbec osobně potkávat a všechno se zrychluje, uvnitř zůstává stejné. Pořád platí, že ten, kdo je brutálně upřímný a otevřeně říká vše, co si myslí, je idiot a přátelé si získává hrozně těžko. Kníže Myškin je pochopitelně trochu karikatura a neexistující typ člověka, společenské vztahy ale díky němu Dostojevskij popisuje bravurně. Kniha má plno silných scén (momenty s odpuštěnou popravou, záchvat epilepsie, konec první části, kdy kněžna bez milosti spálí peníze, protože chce ozkoušet charakter svého nápadníka), zároveň se v ní ale objevuje spousta postav, v nichž není jednoduché se orientovat, což je ale asi spíš problém dlouhých a velmi podobných ruských jmen, na něž nejsme zvyklí. Idiot ale rozhodně za přečtení stojí, protože takhle pregnantně propracovaná psychologie postav, dokonalá znalost lidské společnosti a prostředí se hned tak někde nevidí. Všechno korunuje samotný závěr, který je realistický a nemůže být nijak zvlášť veselý, protože by to zničilo vše, co se na předchozích mnoha stránkách budovalo. Idiot se hrozně těžko jakkoli popisuje, protože je o dojmech, momentálním čtenářském rozpoložení, znalosti společenských vztahů, přetvářky a samozřejmě i literární historie. Zároveň platí i to, že jde o román, který by neměl být povinnou četbou, protože začínající čtenářskou generaci spíš odradí svým rozsahem, rozmáchlostí, pomalostí a leckdy i absencí děje a častým filozofováním. Číst by ho měli až ti, kteří mají životní i literární zkušenosti a dokážou si vychutnat a užít právě onu pomalost, rozmáchlost a detailnost se vším všudy, i když samozřejmě i oni budou mít někdy problémy. 80 %

15 17.04.2021

Vskutku výborný román a absolutně se není co divit, že Ishiguro je držitelem Nobelovy ceny. Soumrak dne je totiž kniha o velkých věcech, které se ale dějí jen tak mimochodem a nejsou středem dění. Tím je osoba majordoma, na níž autor ukazuje, jaký způsobem funguje většina celosvětové společnosti - najít si autoritu, které se bezmezně věří a té se de facto odevzdat, nemít vlastní názor, a když je později něco špatně, klidně ji zapřít. Vše je vyprávěno naprosto chladně, odtažitě, věcně, bez jakýchkoli emocí, což románu dodává na unikátnosti a svým způsobem děsivosti. Hlavní hrdina románem proplouvá, aniž by si cokoliv uvědomoval a vše ve svém životě prožil až nezaujatě, což je fantasticky demonstrováno v momentě, kdy mu zemře otec a on se s ním nejde ani rozloučit, protože práce je přednější. Dá se namítat, že autorův styl je poněkud monotónní a stereotypní, na tom je ale právě kniha postavena, neboť o to víc zapůsobí závěrečná katarze. Ishiguro ve svém díle pokládá dost zásadní otázky, z nichž tou nejdůležitější je to, zda by měl "prostý" člověk mít nějaký názor na politické dění, nebo se vložit do rukou "protřelejších" a těmi se nechat vést, i kdyby to mělo být špatnou cestou. Zcela záměrně na tyto otázky neodpovídá, ačkoli jeho názor se trochu vysledovat dá. Je pravda, že podobná kniha jako Soumrak dne se nečte každý den, protože jich tolik není, když už se k ní ale člověk dostane a má už nějaké čtenářské zkušenosti, je nesmírně originální, zajímavá a především podnětná. nebýt trochu pomalejšího a zdlouhavého rozjezdu, dal bych plný počet, takhle hvězdičku a pár procent uberu. 80 %

15 23.07.2020

Z dnešního pohledu je asi jedno, jak kniha vznikla, ale jde spíš o to, jaký osud ji později potkal. Dle mého názoru Reportáž nelze číst samostatně, ale je nutné přečíst vydání s nějakým doslovem, kritickým rozborem, nebo alespoň objasněním dalšího dějinného vývoje. Samotná kniha je opravdu suchou reportáží z dob a místa, kde by asi nikdo být nechtěl a i díky ní máme možnost poznat, jak velmi pravděpodobně vypadaly výslechy gestapa a podmínky všech vězňů. Asi nelze mít pochyb o tom, že určitá autorská licence tu je a všemu nelze stoprocentně věřit a můžeme debatovat o tom, jak je možné, že Fučík dokázal Reportáž napsat a dokonce použít i poměrně náročná souvětí. Bylo by asi zajímavé sledovat, jak by se on sám vyrovnával s až opravdu trapným kultem, který z něho komunisté udělali tím, že několik pasáží záměrně vynechali a plno jeho informací nechali vyznít úplně jinak. Kompletní vydání totiž nedělá z Fučíka hrdinu, protože sám prozradí, že vypovídat nakonec musel a přiznává i několik slabostí, ve svém přesvědčení je ale po celou dobu silný. Vyčítat mu ale nadšení pro komunismus je docela nefér, protože ve své době měl málokdo skutečné informace o tom, co tahle ideologie ve skutečnosti znamená a jak upevňuje svou moc, určitá naivita, která z knihy je znát, se tak dá přijmout. Kritické vydání z nakladatelství Torst je velmi dobré a ve vysvětlivkách vskutku vysvětluje vše podstatné a navíc ještě nabídne srovnání všech verzí, které vyšly včetně upřesnění jednotlivých detailů. Jedinou výtku, kterou bych snad k němu měl, je možná až moc literárně-vědná pasáž o motácích jakožto literárním útvaru, která je dost náročná, nečtenářská a většina lidí si z ní asi neodnese to, co chtěl autor říct. Kolem a kolem vzato je Reportáž, psaná na oprátce platná a čtivá i dnes, nicméně je třeba na ni nahlížet s odstupem, rezervou a kriticky. 70 %

14 29.06.2020

Co komentář, to trochu jiná interpretace - přesně to vystihuje Bulgakovův vrcholný román. A ono je to oprávněné, protože Mistr a Markétka je variací na faustovské téma, jinotají tuhého sovětského komunismu, úvahou o údělu umělce v nelehkých politických časech, černohumornou groteskou o malosti člověka a mnohem mnohem víc. Bulgakov proplétá linii současnou a tu s Pilátem Ponským, na jehož příběhu po svém vykládá tuto biblickou událost a jako by vytvářel vlastní evangelium, které z Piláta dělá úplně jiného člověka, než jak ho známe. Mistr a Markétka se asi nedá úplně pochopit a každé další přečtení odhalí novou vrstvu románu, která předtím zůstala skryta, nebo jsme ji jen nechtěli vidět. Šílené věci se tu střídají s těmi zcela normálními, existenciální filozofie s humornými situacemi a svérázné postavy s těmi ještě svéráznějšími. I když je dílo náročnější, je psáno čtivě, "lehce" a s takovou nadsázkou, že se dobře čte a drhne jen málokdy. Na plný počet to u mě zatím není, protože je to přece jen místy zbytečně složité a závěr není tak úderný, jak bych očekával, každopádně jde o jednu z nejlepších, nejzajímavějších a nejnápaditějších knih, jaké jsem kdy četl. Nadčasová záležitost. 85 %

14 06.11.2018

Chce-li někdo zkusit pochopit ruskou (sovětskou) duši, není lepší knihy než této. Jak už je u autorky tradicí, opět jde o zaznamenání rozhovorů s různými lidmi, které jsou fascinující a děsivé zároveň. Podávají smutný obraz toho, proč bude Rusko stále stejné - tamní obyvatelé nejsou schopni nakládat se svobodu, adorují masové vrahy (a to i přesto, že jim vyvraždili rodiny) a nedokáží se přizpůsobit informační době. Je tu patrné, že v Rusku (SSSR) by nemusel být hladomor, jenže představitelé státu dají raději peníze do neustálého vyzbrojování než zlepšit úroveň svých vlastních obyvatel. Podobně zvrácené myšlení není možné pochopit a čtenáři nezbývá než jen fascinovaně číst a číst a poznávat, že této zemi není pomoci. Snad nikde neplatí to, že kdo je schopen žít v demokracii, uteče za hranice a buduje si život jinde než ve své vlasti. Nejsmutnější na knize je to, že čtenáři nemůže být líto a nemůže cítit jakýkoli soucit s lidmi, kterým Stalin brutálně zlikvidoval rodinu, společenské postavení i životní podmínky a oni jsou schopni ho neustále vzývat a uctívat. Tak trochu pod čarou se dá říct, že podobné myšlení ("dřív člověk otevřel noviny, kde byla jedna pravda a přesně věděl, co se děje", všechno bylo jednodušší, protože jsme si mohli koupit jen jeden druh salámu a to ještě jen někdy) má i tuzemská pátá kolona "kriplů" (omlouvám se za výraz, ale jiný to nevystihne), která chodí demonstrovat za Rusko a podporuje psychopata Putina ve válce. Hodně smutné čtení, ale dost silný zážitek, kterému k plnému počtu chybí snad jen bližší časová ukotvenost.... 90 %

13 04.01.2023

V současné české literatuře mám dost velké mezery a asi nemůžu úplně objektivně hodnotit jako celek, ale zdá se mi, že Mornštajnová patří k těm prodávaným autorům, kteří nejdou čtenáři úplně na ruku, nutí ho trochu přemýšlet, především ale nabízí něco víc než jen povrchní a odlehčené vztahové čtení. Slepá mapa v tomhle není jiná a jak už je u autorky zvykem, opět se zabývá rozsáhlou rodinnou historií, do níž osudově zasáhly velké dějiny. Hrdinkami jsou znovu obyčejné ženy, které jsou někdy silné, jindy ovšem slabé, a i když se snaží sebevíc, nedokáží k sobě najít cestu. Mornštajnová dokáže zachytit velmi specifickou posmutnělou a melancholickou atmosféru, která prostupuje celou knihou, a z níž je jasně patrné, že osudy všech postav nebudou úplně veselé. Na rozdíl od ostatních autorčiných děl tentokráte ale žádnou z nich neprovází způsobená tragédie, ale spíše shody různých okolností, které ovlivnily životy všech. Celá kniha je psaná čtivě, tentokráte i chronologicky, jen bych trošku vyčetl vypravěče v první části, který asi má být vševědoucí, ale chvílemi se objevují náznaky, že i tu vypráví Anežka, která toho ale v tom případě ví opravdu až moc. Druhá část, která je z tohoto pohledu přiznaná, je na tom o něco lépe, pozitivem budiž i určitá naděje, která zůstane v závěru knihy. Těžko pak říct, zda je možné autorce vyčítat název, když jsem jeho smysl asi nepochopil. Slepá mapa je každopádně další výborná kniha od Aleny Mornštajnové, které není moc co vytknout, funguje přesně, jak má a doplácí asi jen na jméno autorky, od níž už tak nějak čtenář očekává automaticky něco trochu víc. 80 %

13 14.11.2022

Klobouk dolů před Jozefem Karikou, protože vydat v době, kdy frčí oddechové romány a detektivky, takhle komplexní ságu o skoro sedmi stovek stránkách, je opravdu odvaha. Autor ale dobře věděl, co dělá, protože je znát, že děj měl promyšlený takřka dokonale a obě linie fungují výborně společně i paralelně a musí se uznat, že přirovnat fungování mafie v USA k organizaci nacistického Německa je originální a neotřelé, ale vesměs to dává smysl. Body přidává i realismus a naturalismus mnoha momentů, kdy zejména výjevy z koncentračního tábora jsou na hraně čtenářské snesitelnosti a ti se slabší povahou budou mít velké problémy je přečíst, nicméně k tématu to patří a nepůsobí to prvoplánově. Za zmínku stojí i to, jak se Karikovi podařilo zachytit atmosféru paranoie uvnitř nacistického systému a zrůdnost celé mašinérie. Někdy tedy je román asi zbytečně doslovný a mohl být o několik desítek stránek kratší, protože místy upadne do určitého stereotypu, to ale vůbec nic nemění na tom, že Na smrt je vůbec jedna z nejlepších česko-slovenských knih posledních let, u které i ten trochu náročnější čtenář chápe vysoká hodnocení, a po jejímž přečtení si nebude připadat, že ztratil čas. 90 %

13 14.07.2022

Klíčová pro pochopení této knihy je fráze, která je v ní několikrát použita - jsou zkrátka vojáci do války a vojáci do míru. Mašínovi byli jednoznačně těmi do války, a když oficiální válka neprobíhala, museli si nějakou vytvořit. Ať už Jan Novák chtěl, nebo ne, v knize na ně nenahlíží jednoznačně a snaží se podat pokud možno co nejobjektivnější obraz celé jejich akce, což se mu poměrně daří. Opravdu komplexně popisuje vše, co se dělo a z jeho vyprávění si lze domyslet, že Mašínové byli tzv. horké hlavy a ke svému životu bohužel potřebovali válku, konflikt a akci. Největším přínosem knihy je rozhodně to, že ani po přečtení čtenář nevyřeší otázku, zda byli hrdinové, protože autor nechává mínění jen a jen na nich. Jednoznačně ale pochopí to, proč se rozhodli k podobně nekompromisnímu řešení a že vzhledem k povaze a rodinným dispozicím zkrátka nedovedli rozlišit lidi jinak než na dobré a zlé. Pravdou je, že jejich příběh je fascinující a to, co dokázali překonat, je obdivuhodné, nicméně celou jejich anabázi do značné míry narušuje to, že po nich zbylo opravdu až moc mrtvých de facto nevinných lidí, kteří se ničím neprovinili, ale byli jen ve špatný čas na špatném místě. Na druhou stranu lze jen těžko předpokládat, že ani jednomu z nich nedošlo, jaké budou následky na všech jejich příbuzných a známých. Hodně zvláštní je nicméně autorův styl, protože extrémně dlouhá souvětí, která spojují věty, které bychom nikdy nespojili, trošku ubírají na pozornosti a možná kvůli nim nechtěně čtenářům unikne některý drobný detail. Navíc může mít někdo pocit, že i kvůli nim děj plyne vpřed opravdu extrémně rychle, což je místy trochu kontraproduktivní. Vzhledem k tomu, že kniha byla primárně psána pro zahraniční trh, se dá pochopit, že příběh Mašínů je přerušován pasážemi ze života Josifa Stalina nebo Emila Zátopka, pro tuzemského čtenáře to ale působí zbytečně a nadbytečně. Magnesia Litera je asi oprávněná, protože takhle komplexně a relativně nezaujatě pojatý příběh z naší historie se tu objeví jen málokdy, navíc je psaný opravdu čtivě, pochopitelně a napínavě. Jen se nelze ubránit dojmu, že paradoxně největší hrdinkou celé téhle ságy je Zdena Mašínová, která tiše a útrpně vše snášela, aniž by kohokoli poškodila. Jestli to takhle autor chtěl, klobouk dolů. 85 %

13 29.01.2021

Velmi zajímavá a zároveň zvláštní kniha. Murakami není typicky japonský autor, protože západní čtenář nemá problém s tím ho přečíst, odkazuje k mnoha celosvětově známým osobnostem a píše velmi čtivě. Samotný obsah je trochu náročnější a pravidelně prolíná příběhy dvou lidí, kteří se nikdy nepotkají, jejich osudy jsou ale propojené (možná ale ne). Zatímco pan Nakata je kvůli nehodě v dětství prostinký, naivní a i v důchodovém věku se chová jako dítě, Kafka Tamura je na svůj věk naopak vyspělý až moc, filozoficky se zamýšlí nad životem a snaží se vyhrát nad prapodivným prokletím, které ho provází. Murakami zcela záměrně vrší jednu záhadu za druhou, moc odpovědí nenabízí, resp. nastoluje několik možných variant a díky tomu, že se pohybuje v rovině magického realismu, dodává příběhu specifickou atmosféru zvláštního bezčasí. Ona magičnost a nadpřirozenost se navíc dá vysvětlit onou událostí z dětství pana Nakaty, takže vlastně nejde o nic extra nepřirozeného, jen to chce trochu fantazie. Román jako celek asi pochopit úplně nejde, protože konec je neuspokojivý a jen rozdmýchává další pochybnosti, rozhodně ale nabídne možná nový pohled na život a na to, co je skutečně důležité. Murakami se nevyhýbá ani poměrně otevřeným erotickým scénám, které ale nejsou úplně vulgární a navíc odpovídají věku jednoho z hlavních hrdinů. Je asi pravda, že kniha je umělecká až moc a někdy se ve snaze o filozofii zbytečně utápí a prodlužuje. To ale tolik nevadí, protože jazykově není moc náročná, pořád je srozumitelná, jen to chce umět číst mezi řádky. Kafka na pobřeží je hodně specifická kniha, kterou asi nejde úplně doporučit, nebo nedoporučit, protože na každého zapůsobí jinak. Je ale dobré ji ale zkusit přečíst, protože leckdo v ní najde možná naprosto klíčové informace o svém žití a případném směřování dál. Pro našince je navíc významná v tom, že poměrně dost odkazuje k české kultuře. 80 %

13 21.03.2020

Zpočátku jsem se nemohl tzv. začíst a chvíli mi trvalo, než jsem si na strohý, ale účinný styl vyprávění zvykl. S přibývajícími stránkami a blížícím se koncem jsem se naopak nemohl odtrhnout, protože příběh je strhující, silný a hluboce lidský. Zusakovi se povedlo zachytit atmosféru nejistoty, strachu, zároveň ale také nevinného dětství a radosti v těžkých dobách, díky tomu, že je příběh vlastně nahlížen očima malého dítěte, působí některé situace mnohem mrazivěji. Zlodějka knih je jedna z těch nemnoha románů, po nichž jsem získal intenzivní dojem, že válka je "svinstvo", které ve výsledku odnáší nevinní lidé, kterým rozvrátí život a mnohdy i rodinu. Oceňuji i to, že se to celé odehrává v Německu a autor nenuceně ukazuje, že ne všichni Němci byli nacisté, ale že naopak chtěli jen přežít, pomáhat a doufali, že válka brzy skončí. Závěr knihy je velice silný a dojemný a donutí člověka k zamyšlení o tom, co je vlastně v životě důležité a jaké náhody někdy mohou zachránit život. V neposlední řadě bych vyzdvihl i to, že autor skvěle poukázal na to, že slova mají hroznou sílu a dokáží jak potěšit, tak i ranit a rozpoutat hrozivé události. Ačkoli si myslím, že potenciál Smrti jako vypravěčky nebyl úplně vytěžen a mohl být možná řešen trošku lépe (její vševědoucnost tu není zachycena nějak moc), hodnotím Zlodějku knih hodně vysoko, protože už dlouho na mě nějaká kniha takhle silně pocitově nezapůsobila. Chvílemi jsem se usmíval, chvílemi mi bylo smutno a dohromady to vytvořilo zajímavý koktejl emocí, po němž si můžete říct akorát to, že život je nevyzpytatelný, válka je vůl, pud lidské sebezáchovy je větší, než si umíme představit a že nejodvážnější jedinci bývají ti, od nichž se to opravdu nečeká. 85%

13 26.08.2015

Naprostá klasika, která je extrémně nadčasová a pořád má co nabídnout. Je ale pochopitelně nutné vědět, že zrovna Dostojevskij byl ve své době placen od slova, takže jeho romány jsou obsáhlé s mnoha (leckdy nepodstatnými a zbytečnými) odbočkami a vedle jednoduché zápletky se odvíjejí další dva až tři minipříběhy dalších postav. Ale možná právě to z nich dělá fascinující dílo, které sice není pro každého, ale ten, kdo má na podobné "bichle" fetiš, bude nadšený. Zločin a trest není detektivka, je to psychologický román o tom, že v hlavě a plánech vypadá všechno jednoduše, jakmile ale přijde skutečnost, všechno je jiné a některé důsledky sebelépe připravený jedinec nedomyslí. Dostojevskij tu ukazuje, že každý normální člověk má po tak hrůzném činu, jakým vražda bezpochyby je, silné výčitky, s nimiž prakticky nejde žít a jediným řešením je přijmout trest. Navíc tu vytvořil postavu zdánlivě hloupého policisty, který svým chováním pachatele rozhodí a ten se nakonec sám usvědčí (viditelně jím byl inspirován populární Columbo). Pozoruhodné jsou i detailní popisy Ruska své doby a myšlení ruského člověka, na kterém se bohužel mnoho nezměnilo, i další podzápletky s více, či méně tragickými osudy lidí, kteří chtěli žít jinak, nedokázali ale najít způsob, jak to udělat. V neposlední řadě se musí ocenit i zvláštní romantická linie, která dominuje v závěru a potvrzuje teorii, že v určitých případech je možné jednoho člověka "donutit" k lásce jen tím, že se v jeho okolí neustále vyskytuje a zůstává v jeho mysli. Ostatně postava Soni je asi tou nejtragičtější vůbec, protože jako jediná se snažila žít poctivě a pomáhat své rodině, jen jí to okolnosti neumožnily a ona sama sebe potrestala tím, že přijala mnohem vyšší trest, než by bylo záhodno. Ano, Zločin a trest je zdlouhavé dílo plné popisů a jmen, v nichž je trochu těžší se orientovat, není to ale nic, co by zkušený čtenář nedokázal překousnout, protože odměnou mu je fascinující studie o lidské zvrhlosti, zvláštním způsobu uvažování i naprostých mukách, v něž se změní život po spáchání závažného činu. Speciální poděkování patří vydavatelství Rybka Publishers, které knihu vydalo v nádherném ilustrovaném vydání, v němž ilustrace jen dotváří temnou atmosféru díla a i díky kresbám na hřbetu knihy mu dodávají unikátní vzhled, který je ozdobou každé knihovny. 90 %

12 29.05.2023

U hodnocení Listopádu dost záleží na úhlu pohledu jednotlivého čtenáře. Osobně si myslím, že Mornštajnová nechtěla psát extrémně propracovanou dystopii, ale alternativní budoucnost "jen" využila ke svému oblíbenému tématu života jedince v soukolí velkých dějin a nejlépe totality. A z tohoto pohledu jí to vyšlo, protože Listopád je znovu strhující čtení, které má velkou sílu a velmi jednoduše, nicméně funkčně ukazuje, jak může nesmyslný totalitní režim rozvrátit celé rodiny a programově ničit životy lidí, kteří provedli jen to, že smýšlejí jinak než vrchnost. Atmosféra je hodně hutná a v závěru smutná a Marie je dost tragická hrdinka, která je vláčena dobou a nemůže se nijak bránit, přičemž scénu, kdy se MINISPOILER setká se svou dcerou, považuji za to vůbec nejsilnější, co se v knize objeví KONEC MINISPOILERU. Na osudech Magdaleny je naopak vidět cílené vymývání mozků totalitním režimem, ale i to, že pokud člověk nějaký rozum má, dřív, nebo později se musí projevit a žádný strom neroste do nebe. Pokud autorce někdo vyčítá, že tu není pořádný mužský hrdina, není to úplně fér, protože by se sem moc nehodil a poměrně intenzivní pocit by zbytečně rozmělňoval. Ani to, že tu chybí nějaký výrazný záporák, není úplně spravedlivé, protože tuto funkci supluje státní zřízení a jeho mašinérie jako taková. A je asi úplně jedno, zda by něco podobného opravdu bylo v listopadu 1989 možné (dá se ale říct, že zřejmě ano, protože pokud by se tehdejší pohlaváři rozhodli demonstraci rozehnat vojenskou silou, nikdo neví, jak by se situace nadále vyvíjela, je ale pravděpodobné, že něco podobného, co Mornštajnová popisuje, byť možná v ne tak ostré formě, by se tu rozjelo), protože takřka identické scény se nepochybně dějí v jiných částech světa. Ano, chvíli trvá, než se čtenář začte, což je ale nepochybně dáno tím, že alternativní budoucnost Československa je přece jen neobvyklá a je potřeba si na podobné téma zvyknout, posléze ale autorce vskutku není skoro co vytknout. Mornštajnová může být pro někoho přeceňovaná, pravdou ale je, že oprávněně patří k nejprodávanějším českým autorům, udržuje si poměrně vysokou úroveň a nepodbízí se. 80 %

12 25.04.2023