callahanh komentáře u knih

Originálně pojatá biografie, která v jednotlivých kapitolách vždy střídá dva pohledy - nejprve autorka nabídne výtahy z rozhovorů s důležitými lidmi a nějaký pohled "zvenčí", následně pak tu samou situaci popíše sám Lynch. Z toho vyplyne několik poměrně zajímavých úkazů, protože ne vždy se informace shodují, málokdy se ale dublují, což je to nejdůležitější. David Lynch se de facto vymyká ze všech škatulek, protože točí "divné filmy", jeho dětství ale bylo spokojené, netrpí žádným traumatem z dětství a nemá žádnou temnou obsesi. O to zajímavější pak kniha je, protože nechá nahlédnout do jeho stylu práce a částečně i uvažování, i když se on sám důsledně vyhýbá jakékoli interpretaci svých děl a příliš se nezabývá ani jejich úspěchy. Svým fanouškům nicméně nenápadně poskytne několik vodítek k tomu, aby některé postavy pochopily tak, jak byly zamýšleny a nabídne několik náznaků, které můžou změnit pohled na jednotlivá díla. Vytýkat asi opravdu můžeme to, že se ke slovu nedostal nikdo, s nímž by si režisér nesedl a je tu opěvovaný až moc, na druhou stranu se to dá pochopit, když zřejmě knihu ještě autorizoval. Je také znát, že ve druhé polovině už toho autor nemá tolik co říct, protože jeho pohledy jsou v obecnější rovině a už se spíš zabývá výtvarnou a literární tvorbou než tou filmovou. Místo snění je trochu náročnější biografie, která vyžaduje částečnou znalost děl toho, o kom vypráví a možná je až moc nekritická, to ale do značné míry kompenzuje velkým množstvím fotografií, kompletní filmografií i seznamem různých výstav a unikátním pohledem do duše tvůrce, který točí jen a pouze autorské snímky a vesměs není schopen kooperovat s velkými studii a velkým množstvím producentů, neboť to vyžaduje až příliš kompromisů a výsledek nakonec uspokojí málokoho (Duna). 85 %

3 18.12.2023

Jestli chce někdo pochopit, jak náročná je práce zahraničního zpravodaje a co všechno musí zpravodajové absolvovat kvůli párminutové reportáži, asi není lepší kniha než tato. Jakub Szantó má tu výhodu, že není vystudovaný novinář, ale zabývá se dějinami Blízkého východu, čímž je k podobné práci předurčen asi o něco víc, protože se alespoň orientuje v základní problematice. Tu se snaží předat i čtenářům, ale tamní struktura je natolik složitá, že to prakticky není možné a nelze jednoznačně určit, kdo je ten špatný a kdo dobrý. Je až fascinující, s čím se při své práci autor musí potýkat a co je nucen absolvovat, aby "průměrnému" divákovi předal základní informace. Je každopádně jasné, že on sám musí být trochu "blázen", když s rodinou na krku je schopen všechno toto podstupovat a ze dne na den odletět do centra válečných bojů. Vše předává čtivým a svižným stylem, v němž nechybí humor, částečně nadhled, ze všeho ale čiší zvláštní láska k neklidnému regionu, který se autor snaží pochopit jako celek. Ono časové přeskakování není úplně komfortní a chvilku trvá si na něj zvyknout, není to ale zásadní problém, protože ačkoli čteme o událostech starých třeba deset let, mohly by se dít (a bohužel se dějí) i dnes a velký rozdíl mezi nimi není. I když se čtenář v některých pojmech určitě ztratí a orientovat se v tom, kdo stojí na jaké straně, je hodně těžké, kniha stojí za pozornost, protože nabízí svým způsobem unikátní náhled na extrémně složitou problematiku a zároveň i vhled do duše muže, který svou práci nechápe jen jako profesi a rutinu, ale jako poslání, které se snaží dělat co nejlépe. 75 %

3 13.11.2023

Projekt Bez frází má velký smysl a sluší se ocenit všechny, kteří za ním stojí. Když si totiž kdokoliv přečte jakýkoliv příběh, nelze pochybovat o tom, že změní pohled na vrcholový sport. Stěžejním příběhem prvního dílu je příběh Barbory Strýcové, která jen potvrdí, že tenis je nejindividuálnější sport vůbec a na psychiku je extrémně náročný a nikdo si nedokáže představit, kolik úsilí stojí za jedním jediným zápasem na tom nejméně významném turnaji. Mezi velmi silnými příběhy vyniká i ten Milana Antoše, který zvládl situaci, z níž by se většina lidí asi složila a rozhodně i osud Jana Povýšila, který ukáže, že v běžném životě řešíme opravdu nesmysly a stačí vteřina, aby bylo všechno jinak. I ty ostatní jsou ale poutavé a mnohdy inspirativní a ukazují, že za každým sportovcem (ať už amatérským, nebo profesionálem) je nějaká stopa, která ovlivňuje jeho výkon. Veřejnost o tom ale pochopitelně neví a mnohdy si vlastní neúspěchy promítá právě do sportovců, což je silně nefér, smutné a mnozí z nich to nedokážou snést, což je zase úplně normální. Krom příběhů je kniha výrazná nádhernými fotkami, které mají specifické kouzlo a dokáží zachytit něco, co se velmi těžko jakkoli posunuje. Je moc dobře, že něco takového jako Bez frází existuje, protože to opravdu otevírá pověstnou třináctou komnatu a diametrálně mění pohled na vrcholový sport. 80 %

3 01.09.2023

Vzhledem k extrémnímu množství jmen, postav a vysvětlivek "pod čarou", v němž se prakticky nejde zorientovat, poměrně obtížné, nicméně poučné čtení. Deníková forma, kterou knize dala Bulgakovova manželka, naprosto přesně svým strohým, jen minimálně popisným a většinou faktografickým stylem vystihuje, jak vypadal tehdejší život v Rusku. A i když Bulgakov nepatřil k těm autorům, kteří by vyloženě trpěli ve vyhnanství, stejně nemohl pořádně tvořit, protože buď na to vzhledem k nekonečným a leckdy zbytečným korekturám a úpravám jiných děl neměl prostor, nebo jeho díla byla zakázaná a tím pádem ztrácel motivaci. Všechno to se na něm podepisovalo zdravotně, což deníky zachycují také a v závěru je zdravotním trablům Bulgakova dokonce věnován speciální oddíl. Je možná škoda, že deníky samotného autora se moc nezachovaly, protože nějaký bližší vhled do jeho vnitřního světa tu tím pádem chybí, na druhou stranu můžeme být rádi, že alespoň manželka, byť asi literární ambice a talent moc neměla, v tomto díle pokračovala a svým osobitým způsobem nabídla náhled do svázaného světa totalitního státu, který se bohužel moc nezměnil a kniha tak vyznívá pořád aktuálně. 75 %

3 07.03.2023

O Michaelu Kocábovi si můžeme myslet cokoliv a vesměs to bude pochopitelné, jeho podíl na událostech roku 1989 a následném odsunu sovětských vojsk mu ale nelze upřít. Jeho kniha nechce být nějakou učebnicí ani souhrnem událostí, je spíš deníkem a pohledem na zásadní etapu, která formovala naše dějiny. Už v předmluvě sám autor upozorňuje na to, že bude psát jen o tom, u čeho byl, což je jedině dobře, protože tím pádem se kniha stává místy strhující skládankou překotných událostí, v nichž není lehké se úplně orientovat. A i když si člověk myslí, že to, co se dělo v listopadu 1989, už zná, opak je pravdou, protože Kocáb nabídne tolik nových informací, až je to zarážející, navíc se ukazuje, že byl vizionář a dobře věděl, že všechno musí dokončit dřív, než se Sověti vzpamatují, naberou nové síly a opět projeví své imperiální zájmy, což se naštěstí povedlo. Kniha by měla být součástí povinné četby v rámci hodin dějepisu, protože je zpracovaná čtivě, srozumitelně a vysvětlí všechny klíčové pojmy a věci, které se tehdy děly. Vabank je vskutku zajímavá kniha, která má co nabídnout a patří k tomu nejlepšímu, co na téma listopad 1989 vzniklo. Vřele doporučuji! 90 %

3 25.10.2022

Česká knižnice vydala někdy před dvěma lety souborné vydání všech "broučkiád" a vydání je to naprosto výborné. Je až fascinující, jak zásadní rozdíly byly mezi časopiseckým vydáním Výletu do Měsíce a knižní podobou - z dnešního pohledu je čtivější a o něco zajímavější knižní podoba, která je propracovanější, malinko svižnější a je vidět, že některé nápady v ní Čech rozvedl a jiné naopak úplně vynechal. Epochální výlet do patnáctého století je čtenářsky nejstravitelnější, protože je psán současnějším jazykem, je ironičtější, celkově zábavnější, vzhledem k zasazení do minulosti realističtější, navíc jeho humor vychází z rozdílů mezi životem v jednotlivých stoletích, což je vždy nosné a atraktivní. Výstava už je taková labutí píseň, v níž se oslavuje pokrok, není tak satirická, naopak je taková trochu posmutnělá a nejlepší je v několika chvílích, kdy si lehce střílí z českého (tedy spíše moravského) folklóru a nechává Matěje Broučka zoufale pobíhat po jednotlivých oddílech a hledat jeho lásku. Celkově vzato je škoda, že pan Brouček se v dějinách české literatury trochu opomíjí a je zastíněn především Švejkem, protože i on si zaslouží značnou pozornost, neboť Svatopluk Čech v něm vytvořil silně nadčasovou postavičku, která zesměšňuje zahleděnost do sebe sama, trochu i "pražský" náhled na zbytek tehdy ještě českých zemí, povrchnost a typické čecháčkovství, kdy se většinou čeká, jak se situace vyvine a pak se teprve přidává na vítěznou stranu. Nebýt opravdu archaického jazyka, byly by broučkiády vesměs moderním dílem, které se pokoušelo o něco jako vůbec první "sci-fi", které ale samozřejmě s pozdější podobou žánru nemá společného skoro nic, to ale vůbec nevadí, protože v některých myšlenkách je hodně současné, ve své ironii poměrně laskavé a při troše tolerance pořád čtivé. 80 %

3 23.10.2022

Na debut velmi slušné, i když pochopitelně lze mít výhrady. Autor možná sleduje až moc postav a je rozkročen v až moc dlouhém časovém období, v němž není snadné se orientovat (chvíli nejsou mobilní telefony samozřejmostí, o pár stránek dál už máme facebook) a chybí tu nějaká postava, která by měla hlubší psychologii a čtenář s ní mohl soucítit, nicméně atmosféra střední školy, bezstarostného mládí a postupného objevování světa funguje na výbornou, navíc se vše dobře čte. Je pravda, že nezávazného sexu tu asi mohlo být o něco méně a autor se mohl soustředit na užší časové rozmezí a méně charakterů, protože takhle se zdá být román rádoby epickým a rozsáhlým, ve výsledku je ale pořád komorním příběhem pár lidí, kteří hledají své místo v životě a mnohdy nevědí, jak s ním naložit. Jelikož autora osobně trochu znám, chápu některé románové motivy, které se tu objeví (především poměrně velká role náboženství) a které možná mohou některým vadit, troufnu si ale říct, že vysloveně neruší. 60 %

3 10.05.2022

Sbírka nejrůznějších povídek, novel a črt jednoho z nejsvéráznějších ruských autorů se hodnotí poměrně obtížně, protože každá část je natolik rozdílná a každý příspěvek tak svérázný, že není úplně jednoduché to celé nějak pojmout. Je ale znát, že Bulgakov uměl pojmenovat tehdejší realitu, která se bohužel dodnes asi moc nezměnila a na relativně malém prostoru dokázal někdy vtipně, jindy tragicky popsat nejzásadnější problémy Ruska od naprostého nedostatku kvalitních lékařů a léků až po zoufalou bytovou situaci, která se řešila různě (třeba pobýváním v železničních vagonech). Z celé sbírky se vyjímají hned úvodní Zápisky mladého lékaře, následující Podivuhodná dobrodružství jednoho doktora a závěrečné novely Psí srdce a Osudná vejce, které z dnešního pohledu oscilují mezi seriózní sci-fi a ryze béčkovým hororem, milovníky klasické literatury pak potěší i několik literárních odkazů a her s různými odkazy na další ruské klasiky, které jsou zábavné. Některé příspěvky jsou ale úplně mimo, jejich smysl není moc jasný a jsou spíš o emocích a nejdou čtenáři naproti. Když se to vezme kolem a kolem, Pohár života je docela náročným čtením, které vyžaduje trochu znalosti, trpělivosti a tolerance, pořád ale nabízí to nejlepší z ruské inteligence, což je v těchto dobách bohužel nutné si připomínat. 70 %

3 01.04.2022

Dost ironický a jemně sarkastický román (spíše novela) určitě není pro každého, překvapivě se ale čte velmi dobře i na té nejnižší úrovni. Vladimir Nabokov si v něm částečně dělá legraci ze životopisných románů (není možné napsat objektivní biografii, protože vše je zkresleno vypravěčem, hlavním hrdinou a jeho rodinou a kamarády), milostných románů i komerční literatury jako takové, kterou se biografie víceméně stávají. Zcela záměrně nedává odpovědi na mnoho otázek (kdo je Sebastian Knight? Kdo je jeho bratr? Kdo byla jeho osudová žena?) a pohrává si se čtenářem na určité metaúrovni, kterou není úplně snadné zachytit a pochopit. Nedá se ani napsat, že čím víc má čtenář načteno, tím víc se bude orientovat, protože kniha je hodně o literární teorii, literatuře jako takové a zvláštní posedlostí spisovatelů žít život někoho jiného (ať už na tom chtějí jen vydělat, nebo poznat kus svého života), aniž by leckdy cokoliv odhalili. Skutečný život Sebastiana Knighta je typickým příkladem díla, o němž se dají popsat stohy papírů, dá se v něm hledat mnoho skrytých významů a vzniká o něm přehršel studií, stejně je ale nejdůležitější si ho po určité čtenářské zkušenosti a "vyspělosti" přečíst a udělat si názor individuálně. Je ale nutné se smířit s tím, že ho asi nikdo úplně nepochopí a nedokáže stoprocentně interpretovat. 80 %

3 20.01.2022

Oceňuji Pavla Kosatíka a Michala Koláře za komplexnost a pečlivost, se kterými dali dohromady osudy Jana Masaryka a do značné míry ho v knize demytizují, tím pádem ta není pouhou biografií, ale také zajímavým a rozsáhlým psychologickým portrétem. Autoři jdou detailně do historie rodiny Masaryků, nebojí se ani nahlédnout na osobu TGM z jiné stránky a ukázat, že vlast mu byla bližší než jeho děti, na které neměl čas a měl na ně přehnané nároky. Jan tohle všechno špatně nesl a společně s psychickou chorobou ukrutně trpěl celý život jakýmsi pocitem nedokonalosti a značně mu chyběla autorita, kterou hledal u ne úplně správných lidí. Po přečtení je jasné, že jméno Masaryk bylo pro Jana přítěží a neustálé srovnávání s otcem (byť třeba nechtěné a nevědomé) pro něj bylo smrtící a dost ho ničilo. Kniha je psána opravdu čtivě a objektivně, nesnaží se čtenáři vnutit nějaký názor, jen velmi pečlivě skládá různá fakta a střípky do jednoho celku. Její největší přínos je v tom, že dost razantně mění pohled na Masaryka v době komunistického puče, na kterém se spolupodílel a moc se neměl k tomu mu nějak zabránit. Je úplně jedno, jak hluboce znáte československou historii, protože si troufnu tvrdit, že i pro ty největší experty mají autoři pár nových informací, které některé události staví do jiného světla. Jestli se dá knize něco vytknout, pak snad jen to, že samotnou Masarykovou smrtí se moc nezabývá a nepouští se do žádných hypotéz ani náznaků. Jinak ale vynikající biografie, která dalece přesahuje hranice literatury faktu. 85 %

3 28.10.2021

Je dobře, že v češtině vznikla studie o asi nejslavnějším nizozemském režisérovi současnosti. Zdeněk Hudec se toho chopil se vší parádou a dal si opravdu záležet. Ocenit se musí přístup, kdy v první části rozebere všechny filmy obecně a v těch dalších se pak věnuje jednotlivým tématům, která je prostupují. Určitě nejlepší je v tomhle směru rozbor motivů Ježíše Krista, který jde opravdu do hloubky, odkryje spoustu nového a je vidět, že autor už o této problematice jednu knihu sepsal. Další kapitoly jsou sice o něco slabší, pořád ale nabízejí nový pohled i na ta díla, která jsou hodnocena jako nejhorší (Muž bez stínu, Showgirls) a čtenáře vysloveně nalákají na to si něco z Verhoevena pustit. Pozitivem budiž i to, že až na výjimky se autor vyhýbá extrémně odborným názvům a je stále čtenářsky přístupný, i když pochopitelně vyžaduje po čtenáři alespoň základní znalost filmových pojmů a asi i Verhoevena jako takového. Z čistě estetického hlediska by asi byla lepší silnější tloušťka knihy, protože v tomto podání jsou písmena extrémně nahuštěná a někdy se text čte docela obtížně. Je asi škoda, že filmu Elle se kniha moc nevěnuje, na druhou stranu kvůli studii o něm si ji čtenáři asi úplně nepořizují. I když je někdy text zbytečně odborný a některé kapitoly a pohledy mi přišly trochu navíc, pořád jde o hodně přístupnou studii, která nabídne ucelený pohled na dílo Paula Verhoevena, odhalí něco o jeho inspiraci a motivech, kterými se zabývá, především ale doplní čtenářovi filmy, které natočil ve své vlasti, a které bohužel v našich končinách nelze sehnat, čímž doplňuje komplexní portrét svérázného filmaře, který patří k těm výraznějším a osobitějším. 80 %

3 09.05.2021

Za nejoriginálnější na celé knize považuji nápad odvyprávět děj většiny příběhů během jediného dne. Zdá se to sice málo, i to je ale prostor na to ukázat, jaké pokrytectví, úchylky a nadřazenost panují v britské vyšší společnosti. St Aubyn brilantně pracuje s náznaky a i ta nejděsivější scéna znásilnění je popsána tak, že až na jejím konci se čtenáři dozví, čeho vlastně byli svědky. Ocenit se musí také hodně černý a cynický humor, který se táhne celou knihou a dodává jí úplně jiný ráz. Povedlo se také vykreslení jakési aristokratické atmosféry a snobství rádoby nadřazené společnosti. V neposlední řadě tu autor skvěle ukázal, jaký vliv má rodinné prostředí na vývoj jedince, který potřebuje pozitivní vzory, protože jinak se i přes veškerou snahu propadá do morálního bahna a bojuje sám se sebou. Jinak ale čtení není úplně jednoduché, protože se v románu objeví až příliš mnoho postav, z nichž navíc žádná není moc sympatická, někdy ani není jasné, co je realita a co drogový trip. Možná to mohlo být o něco kratší, čtivější a metafor mohlo být o něco méně, to je ale na druhou stranu asi autorův styl, na který je potřeba si zvyknout. Patrick Melrose určitě není kniha, k níž bych se chtěl někdy vrátit, ale její přečtení není ztrátou času. 70 %

3 26.03.2021

Výborně napsaná kniha, která by se dala použít i jako učebnice. Štěpán Hulík v ní využil spoustu pramenů, z nichž dal dohromady poutavý a zároveň smutný text o tom, jak příjezd ruských tanků zničil nadějně se rozvíjející československou kinematografii. Zejména při čtení již nezrealizovaných děl chytá nejen filmového fanouška smutek nad tím, co už se nestihlo, protože mohlo jít o další perly tzv. nové vlny. Připomene ale i ty největší normalizační hrůzy, které se dnes už nevysílají a jsou nesehnatelné, protože tak silně dobově zakonzervované, že by je málokdo pochopil a čtenáři se tak rozšíří obzory a ty "masochističtější" z nich dokonce donutí zkusit některé pohledat (legendární Hroch je dostupný v dobré kvalitě a legálně a je to opravdu "síla") a na vlastní oči spatřit ty největší hověziny československého filmu. Je příjemné, že "výkladovou" část doplňují rozhovory s významnými osobnostmi (nejen) Pražského jara, které nabízí různé pohledy na věc, z nichž zejména ten s Jiřím Puršem je fascinující a zároveň děsivý svou demagogií. Kinematografie zapomnění je sice nenápadná kniha, určitě ale stojí za to si ji přečíst, protože se v ní sice mluví jen o filmu, výborně ale ukazuje i tehdejší celospolečenskou náladu a to, jak to fungovalo v úplně všech oborech, kdy nebyla důležitá odbornost, ale loajalita. 90%

3 05.11.2020

Člověk, který není úplně fanda do komiksů a nezná veškerou mytologii, se při jejich hodnocení musí řídit instinktem a emocemi, které v něm prohlížení obrázků a čtení vyvolá. U Anarky je dojem poměrně dobrý, protože první příběh je hodně filmový, akční a typicky batmanovsky temný, jen možná až moc rychle vyřešený. Nejslabší pak je určitě příběh s názvem Koncovka, který nemá potřebný náboj a disponuje slabší zápletkou. Titulní Anarky není vysloveně špatný, jen svého potenciálu, který námět s možností vybrat si jakoukoli identitu skýtá, úplně nevyužívá, na druhou stranu je ale nejpropracovanější a nabízí střídmou a účinnou kresbu, která není tak opulentní, ale evokuje určitou komornost celého příběhu. Závěrečná Když budoucnost končí: Výročí je spíše hříčkou pro fanoušky, kteří ocení spolupráci Batmana s Riddlerem, i pro ni ale platí, že je trochu překotnější a ne úplně propracovaná. Výsledek ale hodně vylepšuje kresba, která je u každého příběhu trochu jiná, takže není stereotypní a vždy přesně vystihuje charakter onoho příběhu. Batman zkrátka nabízí roztodivné možnosti na příběh a prakticky s žádným nelze šlápnout vedle, jde jen o to, jak je zpracovaný a nakreslený. 70 %

3 17.09.2020

Miroslav Ondříček měl dar, že uměl poutavě vyprávět o čemkoli. Jeho biografie to plně dosvědčuje, protože je čtivá, vtipná, věcná a zároveň plná zajímavých postřehů, o nichž se moc nemluví. Svým umem a pílí se zařadil k nejlepším evropským kameramanům své doby a díky své skromnosti a soudnosti nikdy nenatočil nic, za co by se musel vysloveně stydět a navíc odmítl i režírovat. Na jeho vyprávění je výborně ukázané, jak funguje filmový průmysl, a že mnohdy záleží na štěstí, ale především na známostech. Je moc fajn, že se Šmídmajerovi nakonec docela otevřel a promluvil i o tom, o čem by asi normálně nemluvil (první manželka, pár špatných rozhodnutí), čímž samozřejmě ze sebe dělá normálního smrtelníka. Jediné, co se snad dá vytknout, že kniha je možná až moc stručná, některým věcem se moc nevěnuje a o některých filmech zase tolik nemluví, méně znalý čtenář by asi ocenil i vysvětlení některých technických pojmů, kterých je u kameramana docela dost, většina tu ale není vůbec vysvětlena, takže pak si ten, kdo neví, o čem je řeč, neumí udělat představu. Jinak ale jde o výbornou biografii, která má nádech nostalgie a přesně pojmenovává to, proč dnešní filmy mnohdy nemají duši a čiší z nich komerční kalkul. Důvody, proč Ondříček skončil s filmováním, mi úplně mluví z duše. 80 %

3 25.08.2020

Výborný projekt, jehož knižní podoba je taktéž výborná a těm, kteří se o sport nijak nezajímají, otevírá brány k tomu, aby poznali, že i sportovci jsou jen lidé a mají úplně běžné starosti. Někdy se při čtení opravdu jeden nestačí divit, co všechno je možné (gymnastka Monika Míčková, basketbalista Vít Petrák), někdy slouží příběhy jako obrovská inspirace (Jiří Dostal, Martin Erat), jindy jsou "jen" strašlivě silné a kolikrát se až derou slzy do očí (Jan Svoboda, Iveta Luzumová), jindy nahlédne do myšlení sportovce v klíčové situaci nebo po kariéře (Vladimír Šmicer, Tomáš Dvořák) a jako bonus se dozví, jak to bylo se sledovaným rozchodem Kiki a Maki. Kniha odpovídá původní internetové, čili blogové formě, takže jazyk je jednoduchý, věty krátké a povětšinou se různě přeskakuje v čase, což ale tolik nevadí. Výhodou je, že se příběhy nemusí číst popořadě, ale v libovolném pořadí a navíc nejsou nijak dlouhé, takže knihu zvládnou i nečtenáři. Potěšující je i "pokračování" v podobě toho, co bylo dál a zmínit se musí i naprosto fantastické a opravdu nádherné fotografie, které celý tenhle projekt tak nějak vystihují, protože zachycují sportovce trochu jinak. Vytkl bych asi jen to, že projekt není víc mediálně propagován, protože mnohým by otevřel oči a ukázal, že sportovec nerovná se bohatá celebrita a prázdná nádoba bez názoru s krásným životem. 80 %

3 21.08.2020

Hodně zajímavý dokumentární román a ukázka toho, jak by se měla dělat investigativní žurnalistika. Stocklasa navazuje na práci Larssona, který před svou předčasnou smrtí stihl shromáždit velké množství dokumentů a fakt, která nabízela několik možností řešení. Sám Stocklasa pak tato fakta dal dohromady, chronologicky je srovnal a předložil další možné varianty pachatele, k nimž došel během své práce a dokonce nabídl jedno konkrétní jméno, které vypadá hodně pravděpodobně. Jelikož jde o literaturu faktu, styl není nijak rozvinutý, ale je spíše strohý, informativní a soustředí se hlavně na fakta, ačkoli se Stocklasa snaží román oživit odosobněnou er-formou, když vypráví o Larssonově životě, což je docela fajn, ale není to nijak výrazné. Tuzemského čtenáře určitě překvapí fakt, že výraznou roli v autorově pátrání hrála česká stopa. Bylo by určitě zajímavé, kdyby se časem k celé aféře vrátil, protože, jak sám psal, všechny dokumenty poskytl policii. Ve výsledku tak jde o poučnou záležitost, která českému čtenáři rozšíří obzory, protože o vraždě Olofa Palmeho se u nás moc nemluví a opět poodhalí, že když je nějaký politik otevřený a snaží se dělat jasná rozhodnutí, většinou překáží.... 70 %

3 10.03.2020

Kniha, která je určena opravdu jen milovníkům fotbalu, protože ostatní se v ní budou trochu ztrácet, neboť nebudou vědět, o čem je zrovna řeč. Přínosná je v tom, že svět profesionálního fotbalu zbavuje všeho lesku a bez kompromisů odhaluje, jak funguje trh, jak složité jsou hráčské smlouvy a jen potvrzuje to, že největším zlem jsou hráčští agenti. Osvětlí pak také mnoho zdánlivě nepochopitelných přestupů, především ale to, proč někteří hráči stabilně hrají, i když nemají formu. Některým fanouškům asi spadnou růžové brýle, většina se ale divit nejspíš nebude, protože moderní fotbal dávno přerostl sportovní význam a stává se regulérním obchodním artiklem, kde i ty největší světové hvězdy jsou jen pěšáci v rukách někoho jiného. Autoři také poodhalí daňové úniky některých superhvězd a vyvrátí i to, že ty o ničem nevědí. Ti, kteří se zajímají o žurnalistickou práci, navíc ve druhém plánu poznají, jak funguje investigativa v zahraničí a jak moc jiný mediální svět třeba v Německu je. Někdy se tedy v záplavě různých pojmů a vysvětlování fungování společností čtenář lehce ztratí, dá se ale předpokládat, že to byl oříšek i pro samotné autory. Football Leaks není kniha na opakované čtení, ale za to jedno určitě stojí, protože poodhalí mnoho špinavostí a ukáže, v jak moc jiných sférách všichni zúčastnění žijí. 80 %

3 17.10.2019

Naprosto standardní kriminálka, kterou od jí podobných oddělují atraktivní britské kulisy, decentní humor a hlavní ženské hrdinky, které pořád nejsou moc obvyklé. Román je psán živě a čtivě, nepostrádá logiku a je vidět, že La Plante nad vývojem postav a celou přepadávací akcí přemýšlela, vše má navíc spád a i díky jednoduchému, ale účelnému jazyku, je kniha poměrně rychle přečtena. Prolínání osudů několika postav funguje docela dobře, ačkoli bez linky s posedlým policejním komisařem by se nejeden čtenář určitě obešel. Ve srovnání s nedávným filmem překvapuje, jak moc je ten jiný, a to nejen v tom, že děj přenáší z Británie do USA, ale i závěrem, změnou některých situací a úplným eliminováním některých postav. Nejde tedy o žádné zásadní dílo, jako oddechová, dobře napsaná a vymyšlená kriminálka nicméně kniha funguje velmi dobře a její přečtení určitě není ztrátou času. 70 %

3 06.10.2019

Je znát, že Stach věnoval Kafkovi značnou část svého života a po přečtení prvního dílu jeho monografie si troufnu říct, že něco podobného nemá obdoby. Stach uvádí čtenáře do Kafkových osudů obšírně, odhaluje socio-politickou situaci mezi Čechy a Němci v tehdejší Praze, prozrazuje, jak to bylo s technologickou vyspělostí města a Evropy a ukazuje, co všechno formovalo Kafkovy názory, utvářelo jeho osobnost a nakonec se objevilo i v knihách. Ano, jazyk není jednoduchý, četba je poměrně náročná a neuvěřitelné množství vysvětlivek a poznámek pod čarou ji mění v nelehkou záležitost. Za trpělivost, která je potřeba, je ale čtenář odměněn opravdu komplexním obrazem Prahy na přelomu století a někdy až fascinujícími detaily, o které se s ním Stach podělí. Objektivně bychom asi mohli říct, že ona obšírnost je zbytečná a někdy až na škodu, protože jen zdržuje, na druhou stranu se díky ní dozvíme údaje, které se nikde moc neuvádí. První díl Kafkovy monografie určitě není kniha, která se dá číst často, rozhodně stojí ale za pozornost, protože některé historické věci uvádí na pravou míru a na některé osobnosti (především na Kafkova "objevitele" Maxe Broda) dává jiný náhled. Výborná kniha. 75 %

3 06.10.2019