callahanh komentáře u knih

Další pohled na skupinu The Doors a opět trochu jiný. Mick Wall nejde ve své biografii tolik do hloubky hudebních dějin a historii skupiny spíš zasazuje do kontextu doby, především ale zkoumá život Jima Morrisona. Přináší trochu komplexnější náhled na jeho existenci a popisuje ho jako člověka, o němž by se dnes řeklo, že trpí bipolární poruchou, byl ve své geniálnosti a schopnosti psát verše o věcech, o nichž by nikdo nepsal, zcela nezvladatelný, náladový a nesnesitelný. Kniha je určena těm, kteří o skupině a Morrisonovi něco vědí, protože Wall se nezabývá přílišnými fakty jako spíš souvislostmi a milníky v kariéře Morrisona a kapely. Kniha není psána nijak čtivě a svižně a čte se spíš pomalu, proto vyžaduje trpělivějšího čtenáře, jemuž se ale na druhou stranu odvděčí několika novými informacemi a částečným srovnáním dalších biografií kapely. Jak odhaluje překladatel knihy, autor si někdy protiřečí a jeho údaje úplně nekorespondují s jinými údaji z oficiálních stránek o kapele, ale to jsou jen drobnosti. Jelikož nejsem hardcore fanoušek kapely, nejsem schopen posoudit, kolik nového se tito z knihy dozvědí, obyčejnému čtenáři ale kniha přináší další fascinující pohled na fascinující osobnost člověka, který úplně zastínil svou kapelu, nechápal svět a ten nechápal jeho. Ve druhé linii pak knihou prosvítá to, jak Morrison nechtěl být slavný, s popularitou těžce bojoval a nikdy nepochopil, že bez ní to zkrátka nejde, pokud chcete mluvit k množství lidí. Z lásky oheň pohřební je zajímavá kniha, k níž se sice čtenář asi nebude moc vracet, ale dozví se v ní další informace, na něž může navázat v dalších biografiích, o nichž se tu mluví. 70 %

3 13.07.2019

Kniha, která trochu klame tělem. Popis na přebalu láká na klasický medailon slavného režiséra a uvedení jeho díla v kontextu doby, realita je ale trochu jiná. Zatímco první třetina je ještě docela zajímavá i pro běžného čtenáře a vskutku se snaží o osobě Polanského prozradit trochu víc a neopomíjí ani pohnuté události, které na něj měly zásadní vliv, zbylé dvě třetiny jsou až moc vědecké. Batkiewcz v nich jde až moc do hloubky a těm, kteří se nezajímají o film jako takový a nejsou filmoví vědci, toho kniha zas tolik nedá. Ano, je zajímavé si přečíst o tom, co má Polanski společného s Picassem, jaký vliv na něho měl Kafka nebo to, že jeho tvorba připomíná symfonie slavných hudebních velikánů, ale ne úplně jednoduchý jazyk a jakási autorova zahleděnost pouze do polské tvorby a opomíjení tehdejších celoevropských, případně hollywoodských trendů četbu hodně ztěžují. Je škoda, že místo těchto trochu zbytečných rozborů není víc místa věnováno Polanského nejzásadnějším počinům Čínská čtvrť a Rosemary má děťátko, které ovlivnily tehdejší podobu svého žánru. Pronásledovaný Roman Polanski je určen těm, kteří film rozebírají z hlediska umění, rádi hledají souvislosti tam, kde možná ani nejsou, případně studentům filmové vědy. Pro ty, kteří se o film a osobu autora zajímají jen okrajově, určitě není, takže ji ani nedočtou. 60 %

3 28.03.2019

Zajímavý a tak trochu různorodý výbor Čechovových povídek a novel, který nemá jednotící linii a je kolísavé kvality. Ve všech se ale autorovi povedlo zachytit specifické kouzlo ruské vesnice devatenáctého století a citlivě vykreslit různé fáze romantických vztahů mezi postavami. Některé povídky jsou vážné, jiné lehce ironické až sarkastické, rozhodně se v nich ale nedá mluvit o nějakém hlubokém ději. Všechny jsou totiž spíše o pocitech, vytvoření atmosféry, vztazích a ukazují tehdejší společnost, která byla od sebe hodně odlišná a i motivace jednotlivců byly diametrálně odlišné. Některé příspěvky jsou slabší a po pár dnech od přečtení už jsem je zapomněl, jiné jsou ale naopak velmi dobré a nápadité. Sbírka ale vyžaduje sečtělejšího a zkušenějšího čtenáře. 70 %

3 01.03.2019

Celkově vzato rozhodně zajímavá a přínosná kniha, ale asi jsem čekal něco víc. Pozitivem budiž to, že Koller toho o sobě prozradí opravdu hodně a čtenář se dozví věci, o kterých mnohdy nemá ponětí (kdo "přebral" Kolerovi první manželku, že i on jel v drogách atd.) a nebojí se přiznat i vlastní chyby a selhání z mládí. Rozhovor je přímý, otázky zcela jasné a zpovídaný i tazatel se příjemně a věcně doplňují. Je ale pravda, že mi tu hodně informací chybělo (ani slovo o skupině Alias, o většině alb Lucie se úplně mlčí, sólové a jiné projekty Kollera jsou zmíněny jen letmo a ne všechny), což mě trošku zklamalo. Formát knihy je hodně zvláštní a dát na více než polovině stran prostor různým osobnostem, které se o Kollerovi vyjadřují, je sice dobrý nápad, ale prostor je zbytečně velký, názory se mnohdy opakují a někdy jsou vytržené z kontextu. Jako celek je ale kniha velmi dobrá a i vzhledem k unikátním fotkám určitě stojí za přečtení, jestli bych se k ní ale někdy vrátil, je otázka. 75 %

3 13.01.2019

Zatím nejlepší Wallander a platí, že kvalita Mankellových knih se postupně zvyšuje. Jeho oldschoolový styl, který má daleko k dnešním severským detektivkám, kde jsou většinou vyšinutí psychopati, vraždami se nešetří a každý vyšetřovatel má nějakou "úchylku", se mi hodně líbí a Wallander působí příjemně civilně. Bílá lvice ale není úplně dokonalá, má své problémy a troufl bych si ji rozdělit na dvě poloviny - ta první, v níž se řeší zmizení realitní makléřky, má spád, je čtivá, zajímavá a poměrně strhující a zoufalství hlavního hrdiny, který se nemůže pohnout z místa, je až hmatatelné. Ta druhá, která se odehrává v Jižní Africe a zabývá se spiknutím a plánovaným atentátem na Mandelu, děj zpočátku hodně zdržuje, je zdlouhavější a nemá takový náboj. Vykreslení reálií a tehdejší politické situace v JAR, je výborné a důkladné, otázka je, zda muselo být tak podrobné. I díky tomu není z Wallandera úplně hlavní postava, což ale v tomto případě tolik nevadí a naopak jeho dálkové propojení s kolegy v JAR dodává příběhu na realismu a věrohodnosti. Ve výsledku je Bílá lvice velmi dobrý román, který opět poodhalí něco ze života Kurta Wallandera, je po většinu lehce přehnané délky čtivý a kdo chce, tak si v něm ještě najde kousek historie pro nás exotické země, která má úplně jinou mentalitu. 70 %

3 06.12.2018

Palahniuk patří k těm "divnějším" autorům současnosti a jeho knihy nejsou vůbec jednoduché ani jednoznačné, především jsou ale hodně "ujeté". Povídková sbírka Něco si vymysli není výjimkou, na rozdíl od předchozích děl, zejména těch novějších, má ale výhodu v tom, že jde o povídky a ne o román, takže ona bizarnost a nesrozumitelnost se na těch pár stránkách dá vydržet. A že je to roztodivná sbírka - jsou tu typicky palahiukovské náměty a povídky (nejlepší je asi Red Sultan’s Big Boy, špatné ale nejsou ani Románek, Zombíci, Kanibal nebo Sklony), pak tu jsou ale takové, jaké bychom od něj nečekali (parodicky-hororová Aport, tragická Fénix, nebo hodně citlivá a skoro necynická úvodní Ťuky ťuk), vedle nich se ale objeví i několik bajek, jejichž kvalita je dost střídavá a kolísavá. Celkově vzato je Něco si vymysli hodně solidní sbírka povídek, z nichž se mi ale osobně nejvíc líbí ty, kde se nijak zvlášť neexperimentuje ani s formou ani s jazykem, tudíž jsou přímočaré. Doporučit se kniha dá zejména autorovým fanouškům, zkusit ji od něj jako první asi není úplně nejlepší, každopádně je lepší než několik Palahniukových posledních knih. 70 %

3 30.06.2018

Asi se není co divit, že tento raný Kingův román vychází u nás až jako jeden z posledních. Troufám si říct, že 80 % filmů a knih, o nichž tu King velmi zasvěcěně hovoří a pokouší se je analyzovat, moc tuzemských čtenářů nezná, a to je trochu problém. Ono totiž, když píše o něčem, co čtenář zná, čte se to mnohem lépe, než když mluví o tom, co nezná (lépe se to celé představuje a člověk má povědomí o tom, jak ty scény / pasáže knih vypadají). Každopádně Danse Macabre je výborná kniha, z níž je znát úžasný Kingův rozhled a schopnost nahlížet pod povrch hororu, což se málokomu chce, navíc všechny potěší tím, že jen potvrdí, že fanoušci a autoři hororu nejsou divní lidé, jen vidí realitu trochu jinak. Oceňuji opravdu hluboký vhled do historie hororů, který čtenáře vrací až do dob, kde prim hrál rozhlas a jeho hry, což je dnes nepředstavitelné a absolutní Kingovu znalost snad každého, i toho nejméně zásadního díla. Pro dnešního čtenáře tak může kniha sloužit jako směs tipů, co si sehnat a co si přečíst. Jen je škoda, že kniha je stará už skoro čtyřicet let, protože vše se za tu dobu zcela změnilo, takže by bylo zajímavé, kdyby King napsal alespoň pokračování, nebo knihu doplnil o několik stránek rozboru současných hororů (ať už knižních či filmových), které se s těmi, o nichž tu píše, vůbec nedají srovnat. Poctivé čtyři hvězdy a 80 %, vracet se ke knize ale asi bude hodně málo čtenářů (v porovnání s dalšími kingovkami).

3 01.05.2018

Šestice povídek, z nichž každá je úplně jiná, společné ale mají to, že poukazují na rozsáhlou ruskou byrokracii a laskavým způsobem zesměšňují různé lidské neřesti. Subjektivně se mi nejvíce líbila závěrečná povídka Portrét, která je taková trošku "kingovská" a asi jako jediná nemá odlehčený duch a je spíše vážnější, místy až hororová, k povídce Plášť je bohužel potřeba znát tehdejší reálie, které ji postaví do úplně jiného, tragičtějšího světla, které z ní v mých očích udělaly druhou nejlepší povídku. Příběh o tom, jak se rozhádali... je roztomilý a zároveň absurdní a je takovým pohledem na běžný život tehdejší ruské vesnice a zcela zbytečný spor dvou nerozlučných přátel, který vyniká atmosférou. Bláznovy zápisky jsou příjemnou jednohubkou o nešťastné lásce, která vedla až do blázince a jejich název přesně vystihuje bizarní obsah povídky. Svatá noc je zase povídka, která má pohádkové prvky, z nichž si zároveň utahuje, chvílemi ale nedává moc smysl, je dlouhá a zbytečně přeskakuje mezi pohádkou a realitou. Starosvětští statkáři je povídka o dlouholetém manželství, v němž jsou muž a žena k sobě tak silně citově vázáni, že když zemře jeden, zanedlouho zemře i druhý, i tato povídka ale v sobě má lidství, laskavý humor a neopakovatelnou atmosférou. Gogol se zkrátka od svých vrstevníků liší především užíváním ironie a humoru, kterým poukazuje na mnoho nedostatků systému a neřesti, a tím má vlastně šanci oslovit i moderního čtenáře. Vzhledem k nevelkému rozsahu, čtivému stylu, perfektní edici od Odeonu a výbornému překladu mohu knihu jedině doporučit. 80 %

3 22.03.2018

Kniha, která ač je vedená jakožto literatura faktu, hranici žánru překračuje a významně zasahuje do beletrie. Toobinovi totiž hrají do karet dvě věci - první je ta, že byl v podstatě přímým aktérem, o kauze psal v novinách od začátku a s některými účastníky procesu se osobně setkal, tou druhou pak významný odstup od soudního řízení, což se ukázalo jako klíčové, neboť po dvaceti letech už lze vyhodnotit veškeré důsledky i činy střízlivě a objektivně, čehož chytře využil. Kniha je psána čtivě, věcně, nikomu nestraní a v podstatě dokumentárně zachycuje, jak se vše událo. Pravděpodobně nic jiného neukazuje jakýsi kult celebrit (pokud jde navíc o americký fotbal, platí to dvojnásob), který je v USA rozšířen, jako kauza O. J. Simpsona, zároveň si po přečtení může našinec říct, že na tom vlastně naše soudy nejsou tak špatně. Celá aféra byla dost bizarní a je naprosto fascinující, jak se dá jasný případ s neprůstřelnými důkazy totálně pokazit a jak hluboko je v americké společnosti zasunut rasismus. Autorovi bych vytknul snad jen nepřehledný přehršel jmen, s čímž se tedy u literatury faktu trochu počítá, chybí tu ale legenda, která by čtení usnadnila, protože lidí se tu zmiňuje opravdu hodně a zcela se v nich orientovat je takřka nemožné. Vzhledem k tomu, že jde o knihu ze "stáje" nakladatelství Omega, musím ocenit i naprosté minimum pravopisných chyb, hezkou edici a konečně jednou skoro stoprocentní korekturu. Ač jde o trochu náročnější a pomalejší čtení, mohu vřele doporučit. 85%

3 28.02.2018

Soubor povídek, který by mě být redakčně řešen asi trochu lépe, protože zhruba první polovinu tvoří povídky, v nichž se vyskytují stejní hrdinové a chybí jim pointa, protože jde vždy o určitý výsek z jejich života. Tento fakt pak způsobuje, že se kniha může špatně číst, protože ony povídky vlastně nemají moc děj a je třeba je vnímat právě jakožto jeden příběh vyprávěný po dlouhých časových úsecích. Jakmile ale začnou klasické povídky, kniha je čtivá a nápaditá a většina povídek má náboj, silné téma i zajímavou pointu. Jejich společným jmenovatelem je to, že muži vždy propadnou lásce ženy, ty jejich lásku ale většinou neopětují a snaží se získat spíš někoho mocného a bohatého. Jestli ale povídky v něčem fungují, je to výborný popis tehdejší doby, kdy byly zcela jiné společenské konvence, mladí lidé byli poměrně svázaní a tak nějak museli plnit to, co se od nich očekávalo, a když se vychýlili z této cesty, nebylo to pro ně úplně dobré. Nebýt zmíněné první poloviny, určitě bych knihu hodnotil lépe, za přečtení ale rozhodně stojí, protože čtenář zjistí, že v otázkách vztahů se toho za ta léta vlastně tolik nezměnilo. 70 %

3 07.01.2018

Styl Larse Keplera je vesměs stejný, což se ve zdejších komentářích často opakuje. Stalker tedy není ničím výjimečný, je čtivý, má atraktivní téma a de facto vše, po čem čtenář tzv. baží - brutální vraždy, severské prostředí, téma nebezpečí moderních technologií, množství postav, nenáročný děj a víceméně to funguje. Jenže na můj vkus jede Kepler až moc filmovým stylem, což znamená, že kniha připomíná řemeslně zručný a napínavý hollywoodský thriller, nad nímž se nesmí moc přemýšlet, jinak se objeví několik logických děr a závěr je trochu mimo realitu, vrah má několik životů a všechno tu dopadne přesně tak, jak čtenář očekává. Joona Lina je tentokrát vedlejší postavou, takže v příběhu tolik nevystupuje a titulní komisařka není úplně sympatická, navíc v pokročilém stupni těhotenství se pouští do věcí, do nichž by se asi vůbec pouštět nebylo možné. Jelikož má ale kniha spád, slušné tempo, je čtivá a přece jen atraktivní, pořád je nadprůměrná, i když jen trochu sečtělého čtenáře ničím moc nepřekvapí. 70 %

3 15.12.2017

Druhý příběh komisaře Wallandera je o něco lepší než ten první, přesto ho hodnotím ve výsledku stejně, a to hlavně kvůli samotnému závěru. Ten je totiž jako z typicky hollywoodského béčkovějšího filmu - hlavnímu hrdinovi pomůže neskutečná náhoda, všechno se mu vydaří přesně, jak potřebuje a vyvrcholení je pak hrozně překombinované a klasicky upovídané - SPOILER - kdy místo, aby pachatel policistu hned zastřelil, nebo alespoň omráčil, má potřebu povídat o motivaci a uskutečnění činu atd. - KONEC SPOILERU. Jinak je ale celý případ hodně zajímavý, politická zápletka atraktivní, nejlepší je ale celková atmosféra postkomunistické Rigy, v níž si člověk neznalý poměrů nemůže být jistý ničím a pomalu ho chytá paranoia. Wallander je vesměs sympatický a lehce tajemný detektiv, který spíš přemýšlí, než koná, což je dobře, jen to jeho zamilování bylo dost nedůvěryhodné a vlastně z ničeho nic. Psi z Rigy jsou tedy zajímavý, ale trošku zastaralý román, který je ale (doufám tedy) nutný pro celkový vývoj postavy. Snad budou další díly lepší. 60 %

3 15.10.2017

Je hodně znát, že kniha vychází z (nakonec nerealizovaného) scénáře, protože její čtení se hodně podobá sledování filmu. Popisy prostředí jsou naprosto minimální, důraz je kladen spíš na větší množství dialogů, akce a vytváření dobové atmosféry, která tu hodně funguje. Filmovou terminologií bych řekl, že autor různě prostříhává mezi prostředími i postavami, někdy je to dokonce z odstavce na odstavec a trochu hůř se ve všem orientuje, stejně jako ve větším množství postav a jmen. Místy je líčení dost kostrbaté a těžkopádně, naštěstí tu ale takových momentů není moc a většina rozsáhlé knihy je čtivá a svižně napsaná. Ty, kteří znají Kmotra, určitě potěší pohled na trochu mladší hrdiny a rozšíření jejich pozdější motivace. Falco velmi dobře zachycuje mafiánský život, který je krutý, neúprosný, ale spravedlivý, za což se pochopitelně platí tím, že v podstatě neexistuje přátelství a nikdo si nemůže být ničím jistý. Osobně oceňuji velký důraz na rodinné hodnoty a jakousi morální vyspělost všech postav. Nechybí tu několik hodně silných a dost brutálních a krvavých momentů a výjevů, které k tématu patří a nejsou nikterak přikrášlované, ale potřebně syrové. Jediná větší výtka tak opět směřuje k tomu, že kniha mohla být více literární a méně filmová a o pár desítek stran kratší. 70 %

3 22.09.2017

Patřím k fanouškům Pink Floyd, ne těm, co mají úplně všechna alba a vědí každou informaci, ale řekněme těm běžným fanouškům. O osobě Syda Barretta jsem toho ale věděl hodně málo a tato kniha mi umožnila trochu pochopit to, proč se stal za svého života legendou a jakousi mýtickou postavou. Autoři tu velmi srozumitelně líčí jeho život i jakousi rozpolcenost, kdy se chtěl stát hudební hvězdou, ale pak neunesl všechnu pozornost a chtěl jen psát svoje trošku složité a symbolické texty, což ale samozřejmě úplně nešlo spojit s nastalou slávou. Barrett byl velmi složitá osobnost, která se užíváním LSD prakticky rozpadla a nebylo možno s ní pracovat, na což autoři často poukazují, tudíž PF ho později museli vyhodit, aby vůbec mohli fungovat. Kniha tedy nezasvěcenému čtenáři přináší mnoho zajímavých informací a rozšiřuje pohled na historii legendární skupiny, která by bez Syda Barretta nikdy nevznikla, navíc on sám ovlivnil spoustu dalších umělců a jeho přínos pro hudbu je naprosto markantní. Škoda, že nezvládl sám sebe a později nedokázal nic vytvořit. Poslední kapitoly jsou kvůli tomu spíš smutné čtení o konci jedné legendy, a i když kniha vznikla ještě za jeho života, dnes by asi nebyla o moc jiná. 80 %

3 11.09.2017

Ostrov dr. Moreaua je ukázkou druhé tváře H. G. Wellse. Místo naivního sci-fi předkládá místy dost děsivý sci-fi horor, který je realistický, zneklidňující a z dnešního pohledu nadčasový, protože to, co tu spisovatel popisuje jen jako jakousi vizi, se dnes de facto děje, i když ne v takové míře a podobě. Polidštěná zvířata byla fascinující i děsivá zároveň a oceňuji, že Wells pořád nechává vyhrát přírodu, když i veškerou jejich lidskost porazí vrozená divokost a "primitivnost". Ostrov dr. Moreaua je hlavně o izolovaném prostředí zvláštního ostrova a o šílených pokusech titulního doktora, postavy tu ustupují do pozadí a jsou jen zběžně načrtnuté, to ale vlastně nevadí, protože jde především o samotnou atmosféru a temnou vizi možného vývoje. Potěší i relativně malý rozsah, v němž není čas na nějaké nudné popisy, ale jde se rovnou k věci. Občas se to sice trochu táhne a je to trošku těžkopádnější, to ale tolik nevadí. Trochu opomíjená klasika. 75%

3 12.05.2017

Těžko tady napsat něco výrazně jiného než ostatní, protože komentáře se tu vesměs shodují. Tom Rob Smith se svezl na módní vlně severských thrillerů a pokusil se napsat podobně temný román s tajemstvím, ne zcela normálními hrdiny a šokující pointou. Podařilo se mu to tak nějak napůl a napsal sice čtivý a svižný, ale ve své podstatě rutinní thriller, který překvapí málokoho. První polovina je založena na dost nedůvěryhodné výpovědi matky, které se vzhledem k její evidentní paranoie věří jen těžko, protože vždy, když to začne být trochu důvěryhodné, tak se vše shodí důrazem na banální detail, který čtenáře jen přesvědčí o tom, že musí vše brát s velkou rezervou. Druhá polovina je pak založena na odhalování pravdy, které proběhne na můj vkus trochu moc rychle a zejména setkání klíčových lidí je dost za vlasy přitažené a trochu nepravděpodobné. Pointa není až tak šokující, jak jsem si myslel a ani není napsána tak, aby se čtenářem trošku víc emočně pohnula. Škoda, že závěr (stejně jako ono "čerstvé tajemství hlavního hrdiny", které není absolutně využito) vyšumí do ztracena a není trochu rozveden. Proč tedy čtyři hvězdy? Protože kniha je čtivá, má svěží tempo a ať chceme, nebo ne, zajímá nás její rozuzlení a pořád jde o slušnou žánrovku, ke které se ale čtenář vrátí jen málokdy. Vesměs taková relativně slušná oddechovka. 70%

3 24.03.2017

Zábavná sbírka glos, hlášek a citátů, které se opravdu můžou zrodit jen v tuzemském fotbalovém prostředí. Je vidět, že autor sbírá dlouho a dokáže výroky rozdělit do několika tematických kapitol, které jsou ale bohužel rozsahově nevyrovnané a některé by určitě zasloužily prodloužit. Faktem je, že zájemce o fotbal kniha pobaví hláškami legend, jakými jsou Petr "John" Uličný, Ladislav Škorpil, Karel Brückner, ale také dva největší teoretici - soudruh Hřebík a několikanásobný vítěz Ligy Mistrů Josef Csaplár, nechybí ani Milan Luhový a Ladislav Vízek. Samostatnou kapitolou pak jsou citace odposlechů funkcionářů, které absolutně zlidověly, zakořenily v běžné mluvě a především povýšily vulgarismy na umění. Na jednu stranu jde o úsměvné čtení, na tu druhou je ale smutné a poukazuje, že náš fotbal je opravdu hodně svérázný a specifický. Jako oddechová četba naprosto ideální. 80%

3 09.02.2017

Přikláním se na stranu těch, kteří tvrdí, že Marco je nejslabší z celé pětice příběhů o oddělení Q. Adler-Olsen tentokrát rozehrává zbytečně moc příběhů (první případ s lodí, Marco a život komunity, politici a dotace) a přivádí na scénu zbytečně moc postav, z čehož rezultuje to, že začátek je dost roztahaný a není tak čtivý, jak jsme u autora zvyklí. Postupem času se to zlepší, nicméně Carl a celé oddělení Q jako by tentokráte byli vedlejšími postavami, což není úplně dobře, navíc postupem času už začíná být přitažené za vlasy, z čeho všeho se dokáže Marco dostat, celku neprospívá ani přehnaně akční závěr. Na druhou stranu se tu opět rozvíjí vztahy mezi členy Oddělení Q, lehce se nám odkrývá Asadova minulost a samotná tematika zneužívání dotačních fondů je dostatečně atraktivní. V kombinaci s typicky autorovým svižným a lehkým stylem to nakonec dává lehký nadprůměr, který ale ve většině prvků zaostává za předešlými díly a ten nejzásadnější důvod, proč ho přečíst, je ten, abychom věděli, jakým směrem se vyvinuly klíčové postavy vyšetřovatelů. 70%

3 06.02.2017

Jelikož fantasy úplně nevyhledávám a je to jediný žánr, jehož četbě se programově vyhýbám, Pustiny mě neoslovily tak jako Tři vyvolení, protože jsou právě spíše fantasy, což ale neznamená, že je to špatná kniha. Naopak. King nikam nespěchá, protože má opravdu hodně času na rozvíjení příbehu prolínajícího se několika časovými i prostorovými rovinami, v němž se objeví hodně postav. Pustiny nejsou strhující a některé popisy jsou zdlouhavé, King ale dokáže knize dát takovou zvláštní atmosféru, která mísí kouzlo starých časů a westernů a fantaskního světa, kde je možné úplně vše. Ústřední čtyřka je sympatická a čtenářsky atraktivní a je znát, že Roland je charismatická postava, která za sebou má těžký osud a těším se, až ho budu odkrývat. Nejlepší částí třetího dílu série je rozhodně závěr, v němž je strhující boj o osud Jakea a jízda inteligentním vlakem, který má rád hádanky. King nechává otevřený konec, který nechává čtenáře na pochybách, zároveň ale nutí číst dál. Promyšlená sága, která se může vyvíjet naprosto nečekaně. Ačkoli je třetí díl pro mě slabší, jsem zvědav, jak bude vše pokračovat. 70%

3 10.11.2016

V podstatě standardní viktoriánský román, který ty, co už nějaké přečetli, ničím nepřekvapí, ale ani nezklame. Hardyho styl je zvláštní a trochu nevyrovnaný - na jedné straně volí dlouhé, těžkopádné a zbytečně detailní popisy krajiny, prostředí a různých činností, které chvílemi unavují, na tu druhou ale píše svěží dialogy, zajímavou zápletku, která plyne rychle dopředu. Bathsheba vlastně není nijak výjimečná postava (mimo to, že říká, co si myslí) a chová se ve své podstatě hloupě a naivně a její sympatie jsou po celou dobu na hraně. Nejsympatičtější postavou je tak vlastně Oak, který je moudrý a snaží se jí radit, nicméně ví, že vše si musí rozhodnout sama a nést důsledky. Výrazným pozitivem je trochu nečekané zakončení, které nepostrádá překvapení a jasnou motivaci postav. Označení červená knihovna bych se trochu bránil, neboť Far from The Madding Crowd je na podobný subžánr až příliš dobrý, i když ústředním tématem k němu má pochopitelně blízko, jenže není tak jednoduchý a primitivní. 75%
PS: Kdyby mi někdo vysvětlil, proč má kniha takový název, nezlobil bych se :-)

3 21.08.2016