callahanh komentáře u knih

Tak si mistr King chtěl zkusit detektivku a docela se mu to zadařilo. Není to samozřejmě klasická detektivka, protože jsou tu typicky kingovské nadpřirozené motivy (které ale tentokrát asi slouží jen k tomu, aby se vše mohlo uspokojivě vysvětlit), nicméně jde o další výbornou knihu z jeho bohaté bibliografie. Nechybí tu klasická atmosféra, která je tentokrát pořádně nostalgická a posmutnělá, zajímavý hlavní hrdina a pořádně tajemná zápletka. Lunapark určitě není to nejlepší, co King napsal, ale jako žánrová hříčka s pořádnou atmosférou funguje báječně. 70%

1 15.05.2014

Ačkoli je román prezentován jako dnes velmi populární "postapo", čtenáři zvyklí na tento žánr z něj mohou být nepochybně zklamaní. Nejsou v něm totiž žádné technologie budoucnosti, žádná alternativní realita ani nic šokujícího. Kniha naprosto odpovídá době svého vzniku a působí spíš jako historický román a budoucnost, do které je děj zasazen, naprosto odpovídá Anglii někdy v devatenáctém století. Samotná zápletka o titulním posledním člověku přebírá vládu až v závěru, kdy jde o skutečně posmutnělý román o konci jedné éry, kterou ukončila neznámá pandemie (podobnost s covidem je až mrazivá). Předchozí dvě třetiny románu jsou spíše jakýmsi melodramatem, romancí a politickou úvahou o tom, jak by fungovala Anglie jako republika. Nechybí tu ani mnoho filozofických úvah o vztazích, lidech jako takových i celkovém významu státu pro lidský život. Je pravda, že z dnešního pohledu je román místy šíleně zdlouhavý, vleklý a pomalý, čemuž nepomáhají ani extrémně dlouhé kapitoly psané prakticky bez odstavců. Českému vydání a překladu patří díky za doplnění všech odkazů na anglické klasiky (především Shakespeara, Byrona a Shelleyho), které běžný čtenář nemá šanci sám rozklíčovat a navíc ukazují, jak moc velký vliv měli zejména poslední dva jmenovaní na tvorbu Mary Shelley. Podařil se zachovat i specifický až básnický jazyk, kterým je kniha napsána a tím pádem i zvláštní melancholická a ne úplně veselá, přitom ale ne tak temná atmosféra. The Last Man je náročnější počin, který rozhodně vyžaduje čtenářovou součinnost a mohl by být o něco kratší, když se jím ale čtenář prokouše, odměnou mu je solidní zážitek. 70 %

21.10.2024

Kniha se sice jmenuje O Pavlovi, ale Pavel Juráček je jednou z mnoha postav hodně zajímavé knihy, která v mnohých věcech boří zažité mýty o disentu a těch, kteří do něj patřili. Hlavním motivem knihy je dnes ono populární a nadužívané slovo toxický vztah Daňi Horákové s Pavlem Juráčkem, který byl od počátku odsouzen k zániku. Kniha se dá brát též jako sonda do duše inteligentní a vzdělané ženy, která nedokáže opustit možná génia, ale povětšinou povaleče, tyrana, záletníka a psychicky nevyrovnaného člověka a místo toho se trápí ve vztahu, který ji vnitřně ničí. Krom toho se ale čtenář dozví docela zajímavé a mnohdy neznámé věci o plno disidentech a především o těch, kteří si na tomto statusu prakticky založili kariéry, aniž by jimi skutečně byli. Taktéž odhalení, že mezi nimi probíhaly docela velké boje, je dost nečekané a taktéž zajímavé. Jen je škoda, že se autorka trochu nedržela, protože její filozofické odbíhání tu ke Kafkovi, Mileně Jesenské, k Viktorce z Babičky, k Boženě Němcové a jakási snaha o širší úděl žen, které bojují o své místo na slunci odjakživa, je někdy zdlouhavé a repetitivní a místy působí jako snaha o vyvinění z toho, že nedokázala odejít z onoho vztahu (ačkoli antifeministický výklad pohádky Kráska a zvíře má něco do sebe a dost změní náhled na tuto klasiku). O Pavlovi je rozhodně přínosná kniha, která mnohým otevře oči, demýtizuje československý disent, především ale otevřeně popisuje, že Pavel Juráček byl nesnesitelný a sebelítostivý jedinec, který ve svobodném světě prakticky nedokázal tvořit. Jen toho filozofování je trochu moc. 80 %

15.07.2024

Velmi přínosná publikace, která mapuje nejtemnější období naší historie a nahlíží na něj skrz sport a převážně fotbal, který měl v budování socialismu dost specifickou pozici. Je mnohdy až legrační číst o tom, jak se představitelé tělovýchovy snažili jít proti zažitým pravidlům a násilně měnit tréninky a strukturu fotbalu jako takového, aby nakonec přišli na to, že konfrontace se zahraničím je nezbytná, tudíž začali hledat různé vesměs směšné kličky k tomu, jak si ji obhájit a jak povolit cesty do demokratického světa. Je vidět, že Zdeněk Zikmund prošel mnoho a mnoho materiálu, protože informace jsou mnohdy raritní a i práce s nimi je velmi dobrá, protože jednotlivé zařazení je přehledné, stejně tak jejich prezentace. Jen je škoda, že je jich někdy až moc a některé kapitoly vypadají jako výpis z Wikipedie a jdou spíš heslovitou cestou než nějakým uváděním do kontextů. I z toho důvodu je čtení někdy složité a orientace v jednotlivých pojmech není úplně jednoduchá. Nejlépe jsou na tom v tomto směru poslední dvě kapitoly týkající se perzekucí a politických procesů, které jsou až strhující a plné hodně smutných a dnes bohužel zapomenutých osudů trenérů a hráčů, kteří se narodili ve špatné době. Pro zájemce a laiky (fotbalové fanoušky) je kniha nejpřínosnější v tom, že poměrně přehledně zpracovává roli fotbalu v bolševickém Československu, který měl být určitou výkladní skříní, což se někdy dařilo a jindy ne, navíc si představitelé moci moc nevěděli rady s tím, jak si poradit s fanoušky, kteří chodili na stadion, fandili svému týmu a sem tam vyjádřili i nesouhlas s vládnoucím režimem, což někdy podvratně dělali i hráči klubů, které režim zrovna nemiloval. Možná trochu náročnější, ale určitě objevné čtení pro všechny, kteří s knihou chtějí vést dialog. 80 % PS: Doporučil bych knihu i všem těm, kteří neustále omílají frázi, že politika do sportu nepatří, protože po jejím přečtení je více než jasné, že právě sportovní zápolení je pro totalitní režimy naprosto klíčové.

06.05.2024

Solidní biografie osobitého českého režiséra a scenáristy, která je přínosná zejména z pohledu jeho mládí a dospívání, o němž se toho zase tolik neví. První kapitoly, kde odhalí svou lásku k loutkovému divadlu a jak se k němu vůbec dostal, patří k tomu nejlepšímu a vysvětlí leccos z autorovy pozdější tvorby. Tomáš Vorel navíc nemá zapotřebí se komukoli podbízet, takže bez okolků popíše, jak probíhala představení divadla Sklep, netají se tehdejší velkou láskou k alkoholu a rozhodně ze sebe nedělá hrdinu, neboť přizná, že pro celou jeho generaci byli disidenti banda podivínů a oni rozhodně nepokračovali v jejich stopách, jen chtěli tvořit, co je zrovna napadlo. Jestli něco vytknout, tak možná to, že kniha není chronologická a Vorel v ní postupuje spíš tematicky, takže nejdřív se rozepíše o svých pozdějších filmech, které proloží těmi ranými. Zásadní chyba to není, jen to méně znalému čtenáři ztíží orientaci. Knihu by si pak měli přečíst i ti, kteří osobu Vorla nemusí, protože částečně pochopí, z čeho plyne jeho svéráznost a možná některé jeho méně povedené snímky vezmou na milost. 75 %

10.09.2023

Na jednu stranu je dobře, že podobnou knihu napsal někdo, kdo s československou realitou neměl a nemá co společného, protože to umožňuje určitý odstup. Paulina Bren sice podle názvu naláká na rozbor televizní kultury za normalizace, její záběr je ale mnohem širší a za úplně nejpřínosnější na celé knize se dá považovat výborná studie o úloze žen v československé společnosti, což poodhalí i to, proč u nás tradice stereotypního pohledu na mužské a ženské role stále trvá. Samotným seriálům je věnována menšina díla, která znalejšímu divákovi mnoho nepřinese, protože shrnuje jen známá fakta, nenabízí žádné zajímavosti a tak trochu pomíjí osud hereckých představitelů, které ani nejmenuje, což zrovna v tomto případě bývá tím nejatraktivnějším. Někdy zkrátka ten vnitřní vhled chybí, protože se všechno jeví povrchně a neobjevně, nutno ale dodat, že autorka má ryzí pravdu v tom, že zrůdnost celé normalizace byla právě ve spoléhání na apatii a pasivitu lidí, kteří právě sledovali poplatné, ale povětšinou dobře natočené seriály. Jen je škoda, že autorka úplně pomíjí fakt, že i v této době vznikaly některé povedené inscenace a televizní filmy, které byly apolitické a zabývaly se jinými společenskými tématy. Zelinář a jeho televize možná dle názvu láká na něco trochu jiného, než ve výsledku čtenář dostane, rozhodně ale rozšíří obzory, utřídí myšlenky a pomůže částečně pochopit fungování vesměs šedivé a neveselé doby. 70 %

14.02.2022

Forma rozhovoru je pro knihu trochu nešťastná, protože výsledek může dopadnout jakkoli. Sešívané srdce ale naštěstí dopadlo více než dobře, protože Václav Petrák je studnicí a chodící encyklopedií slávistické historie a jeho zážitky jsou naprosto fenomenální. Láska k sešívanému dresu je na něm znát, navíc umí dávat věci do souvislostí, takže leckdy nechá nahlédnout i do zákulisí a objasní tak, co se stalo před velkými zápasy. Na svou upřímnost sice později doplatil, to mu ale nezabránilo v prohlubujícím se vztahu se Slavií, na kterou nijak nezanevřel. Za svůj život se potkal s několika legendami a je moc dobře, že tahle kniha vznikla, protože některé historky jsou vtipné, nezapomenutelné, někdy smutné, to ale k historii Slavie neodmyslitelně patří. Jan Palička ho sice mnohdy utne v polovině myšlenky a nasměruje ho k původní otázce, ono to ale zas tolik nevadí, protože prakticky každá odpověď je přínosná a jen málokdy se stane, že by se čtenář nedozvěděl něco nového. Sešívané srdce je moc fajn kniha, která možná mohla mít ještě o něco více stránek, protože vzpomínky Václava Petráka jsou takřka nekonečné a určitě jich ještě spoustu neprozradil. Ve výsledku jde o hodně příjemnou knihu, která každému slávistovi udělá upřímnou radost a naláká ho na návštěvu muzea s výkladem právě pana Petráka, protože se jeví jako nesmírně milý, hodný a přející člověk, pro nějž je Slavia úplně vším. 85 %

20.06.2021

Co k téhle knize napsat? Hodnotí se dost těžko, protože jde o skutečný případ, v němž selhalo několik institucí. Viditelné ignorování důkazů neviny, až příliš velká snaha o to mít obětního beránka a v podstatě i arogance všech institucí vedly k tomu, že Thomas Quick mohl být odsouzen za vraždy, které evidentně nespáchal, ačkoli se k nim přiznal. Už to samo o sobě je hodně atraktivní námět, přesto ho ale Rastam nedokázal úplně uchopit a čtenářsky atraktivně převést do knižní podoby. Je znát, že faktů měl k dispozici velké množství a nad případem trávil dlouhé roky práce, paradoxně ale asi to je největší slabina knihy, protože nad vším ztratil nadhled a snažil se čtenáře informovat opravdu o všem. Ono by to asi nebylo na škodu, kdyby to bylo psáno čtivě, což se ale bohužel neděje a vše je věcné a suché a nepříliš čtivé. Jmen a postav je tu až moc a čtenářská orientace ve všech kauzách je do značné míry ztížená. Na druhou stranu je ale celá kauza natolik zajímavá, že kniha nejde odložit, protože čtenáře zajímá, jak to celé skončí a zda někdo ponese následky za všechna pochybení. Je zkrátka znát, že Rastam je novinář, takže celá kniha je jedním dlouhým investigativním článkem, který není úplně jednoduchý na čtení, svůj účel ale plní. Od knihy podobného typu bych ale osobně přece jen čekal větší čtivost, svižnější tempo, větší spád a asi i trochu jiný styl psaní. 60 %

04.05.2018

Neznám fotbalového fanouška, který by neměl rád Petra Uličného, ať už fandí tomu, nebo onomu, Petra Uličného prostě nelze mít nerad. Jeho zpověď psaná formou rozhovorů je upřímná, čtivá a řekl bych, že i taková jako pan Uličný - na nic si nehraje, nebere si servítky a je v ní plno vtipných a humorných situací a historek. Oživují ji i názory různých známých a kolegů na Uličného osobu, které jsou krátké, výstižné a vždy v nich je alespoň jedna příhoda, kterou si člověk zapamatuje. Potěší i závěrečná kapitola, kde pan Uličný nabídne čtenářům i pohled a názor na věci nefotbalové a tím se mu přiblíží ještě víc. Jediná výtka je snad ta, že autor sem nezařadil alespoň jeden názor hráče, který si s panem Uličným do oka nepadl, to ale nejspíš ani nezamýšlel. Po přečtení je ale jasné, že Petr Uličný je krásný člověk, který se řadí do prvního šuplíčku. 80%

12.01.2017

Trojice zajímavých novel je různorodá, v jádru je ale pořád o tom samém - o prostém člověku a jeho slabostech, vášních i strachu ze společenského znemožnění v kontextu společenských konvencí. Ať už v prvním Hráčovi, který je psán s nadhledem a jde vlastně o lehkou novelu o gamblerství, které se různě omlouvá, aby se člověk nakonec stal "závislým", ve druhém Věčném manželovi, což je trochu zvláštní novela o latentním homosexuálovi, který se zamiluje do milence své zesnulé manželky, bez níž není schopen žít, nebo ve třetí Nemilé příhodě, která je čtenářsky nejpřístupnější a je vlastně satirou na všechny generály a vysoce postavené činovníky, kterým nikdo nic neřekne, ale většinou jsou trapní. I když nepatří k tomu nejlepšímu od Dostojevského, ukazují, jak nadčasový je to autor a jak stále aktuální témata si dokázal vybírat. Je pravda, že nejsou psány úplně přístupně a větná skladba je trošku jiná, pro náročnějšího čtenáře zvyklého na klasiku to ale nemůže být obtíž. Možná, kdyby to celé bylo trošku hutnější a temnější, hodnotil bych lépe. 70%

01.07.2016

Čtenářsky náročnější kniha, protože se v ní objevuje hodně postav, které navíc několikrát změní krycí jméno, takže je těžké se ve všem orientovat. Určitě se musí ocenit poctivá a důkladná Ševelova práce při rešerších a přípravách, protože neopomněl žádný podstatný detail a opravdu se snaží co nejvíce přiblížit všechny osoby, operace a akce. Je znát, že je původně novinář, protože se drží faktů a nefabuluje, zároveň nikomu nevnucuje svůj názor. Kniha určitě není čtivá a nemá příliš spád, neboť Ševela spíš než o svižnost stojí o důkladnost a detaily, takže se zabývá i těmi nejméně podstatnými detaily. Určitou "nevýhodu" má i v osobě hlavního hrdiny, který není sympatický, je to arogantní kariérista a ani po přečtení knihy nevím, co si o něm mám myslet. Je fajn, že se ho autor nesnaží obhajovat a mnohdy odhalí i to, že si vlastně v některých věcech protiřečí a popírá to, co je někde napsáno. Přínosné je i to, že se tu čtenář dozví něco ze složitého a záměrně nepochopitelného fungování tajných složek, které dělají chyby ve všech mocnostech. Za největší nedostatek považuji paradoxně velké množství informací, které knihu zbytečně prodlužují a to, že se nedozvíme, co se stalo s "krtkovou" ženou. Zajímavá, i když náročná a informačně přehlcená kniha. 70%

15.02.2016

Kniha, která stojí někde na rozcestí a nikdy úplně nestrhne. Shadwick se maličko chytá do vlastní pasti, když v úvodu píše, že kniha má být jen o kapele a její hudbě jako takové, tudíž pomine různé excesy a výstřelky, které k ní neodmyslitelně patřily. Jenže zhruba v polovině knihy je najednou začne zmiňovat, protože bez nich by nešly popisovat následující události, což je malinko divné, protože neznalý fanoušek (mezi které se počítám) se bude trochu divit, jak je možné, že kapela udělala některé věci, když tu o něčem podobném předtím nebyla ani zmínka. Také je škoda, že autor místy zasahuje do hodně odborné oblasti a trochu zbytečně popisuje, v jakých tóninách jsou jednotlivé písně a jaká mají hudební specifika, protože se tím od běžného čtenáře trochu vzdaluje, takže tím pádem není kniha čtivá a je trošku náročnější na pochopení všech informací. Jako základní vhled do hudby LZ ale poslouží velmi dobře, protože těm, kteří se nechtějí prokousávat celou diskografií, přehledně řekne, jaká alba si poslechnout a proč a na co se při poslechu zaměřit. Po přečtení pak zamrzí jednak to, že kapela nuceně skončila asi příliš brzy a taky to, že mladší ročníky nikdy nemohly zažít jedinečné koncerty, které trvaly třeba tři hodiny a byly plné improvizace. Znalejší fanoušek kapely bude s knihou možná o trochu víc spokojen než "začátečník". 60%

04.01.2016

Rozhodně zajímavá kniha, která se snaží přijít na kloub jedné z největších záhad světové kriminalistiky. Autor je údajně Zodiacovým biologickým synem a je pravda, že fakta, která předkládá, jsou hodně znepokojivá a podoba s policejní kresbou je až zarážející. Je ovšem znát, že Stewart není spisovatel, protože je kniha místy těžkopádná a nevyhýbá se v ní zbytečně dlouhým popisům a ohlédnutím za událostmi, které vlastně s případem ve výsledku nesouvisí. Těžko říct, co je vlastně pravda (zejména to, že jeho skutečná matka si nakonec vzala policistu, který jednu chvíli také případ řešil, se mi zdá jako moc neuvěřitelná náhoda, ale proč ne) a co "přibarveno", ale to už se asi nikdy nedozvíme. Beletrizovaný příběh Zodiaca není špatný, ale chybí mu větší spád a trochu napětí, druhá část o pátrání v minulosti je také poměrně dobrá, ale možná až moc citově zaangažovaná, to se dá ale pochopit. Je opravdu škoda, že se tu autor víc nezabývá dalšími podezřelými a vše soustředí na svého biologického otce, o němž je přesvědčen, že je pachatelem. Občas na mě při čtení vykukovala taková ta prvotní až bulvární snaha šokovat, naštěstí takových momentů nebylo moc. Ve výsledku jde o znepokojivé a zajímavé čtení, po němž možná nabudete dojmu, že Zodiac je opravdu ten, o němž se tu píše. Stoprocentní jistota tu asi nikdy nebude (leda až se policie rozhoupe a porovná dostupnou DNA), ale tahle kniha je pravdě asi hodně blízko. Není to román na opakované čtení, ale jako jednohubka splní svůj účel a trošku mrzí, že autor víc nenahlíží do své psychiky a vlastně nezkusí přenést, jak se srovnává se skutečností, kdo jeho otec opravdu byl a zda se bojí nějakých genů. 70%

11.12.2015

Mám Palahniuka rád a jeho poměrně zvrácená témata se mi líbí a přijdou mi neortodoxní a neotřelá. Pygmej sice takový je, a ačkoli jsem se některým věcem (zejména ironizování amerického stylu života, proměnlivé popularitě jednoho člověka podle jeho činů a některým drsným nápadům - zlomení rukou u vybíjené kvůli zkoušce) upřímně usmíval a nahlížel jsem na ně z nového hlediska, je pro mě Pygmej přece jen až moc experimentátorský. Osekaný a primitivní jazyk je fajn nápad, ale celou knihu úplně neutáhne, protože někdy ztrácí spád a tempo. V pasážích z Pygmejovy minulosti jsem se ztrácel, něco jsem musel číst vícekrát, přesto jsem se tak úplně neorientoval. Námět je určitě originální, černohumorný a ironický, možná ale Palahniuk mohl zvolit spíše klasický jazyk a postupy, protože takhle se možná zbytečně vzdálil svým čtenářům. Ale oceňuji ten nápad a některé nové popisy běžných věcí, které člověku umožní trošku jiný náhled na ně. 60%

26.07.2015

Tři vyvolení jsou o třídu výš než trošku rozpačitý Pistolník, na němž je znát, že jde o úvod ságy a že ho přeci jen psal King v poněkud mladém věku. Tady už je to o něčem úplně jiném a jeho propojení jakéhosi bezčasí s výrazným nádechem westernu a "současných" linií funguje naprosto dokonale a v jeho podání vypadá dost jednoduše. Je tu přítomna ona potřebná atmosféra dávno minulých časů a zároveň drsné současnosti, přestřelka s drogovým dealerem je absolutním vrcholem knihy. King tu mistrně představuje tři klíčové charaktery (snad) celé ságy, který je každý jiný, každý je osobitý, zajímavý a společně tvoří netradiční, ale fungující tým a tím pádem je radost číst každé jejich další dobrodružství. Je taktéž fascinující sledovat, jak má King ságu promyšlenou, jak pracuje s motivem tajemna a jak divákovi velmi nenápadně nastoluje další a další otázky ohledně Věže, minulosti světa, který se hnul a postavy Pistolníka, čímž ho láká k četbě dalších dílů. Jediné, co musím vytknout, je trošku zdlouhavější začátek, v němž jsem se těžko orientoval. Jelikož fantasy moc nemusím, série Temná věž jsem se docela bál, Tři vyvolení mě ale přesvědčili o tom, že asi není čeho a že bych měl definitivně číst dál. 85%

19.03.2015

Čtivá a velmi slušná kniha, která poskytuje jiný náhled na trilogii Milenium a prakticky naláká k jejímu dalšímu přečtení, tentokráte už trošku "hlubšímu" a analytičtějšímu. Je moc fajn, že autoři tu velmi stručně a přitom jasně podají Larssonův životopis a odhalí motivace, které při psaní knih měl a je až fascinující, jak moc paralel bylo v životě jeho a jím vymyšlených postav a jak se vlastně dá věčně text zkoumat z různých hledisek. Oceňuji také, že je tu Švédsko popsáno věcně, částečně je demytizováno jakožto spravedlivý sociální stát, přesto ale z knihy nečiší nějaká prvoplánová kritika některých tamních zákonů, takže čtenář si může udělat vlastní názor a přemýšlet, co je dobré a co tak úplně ne. K nejlepším částem knihy patří jednak upozornění na naprosto odfláknutý anglický překlad, který zcela měnil vyznění některých dialogů a událostí a jednak to, že se autorům podařilo i přes fakt, že Larsson prokazatelně zemřel na infarkt, snad v každém probudit hlodavého červíčka pochybností a konspiračních teorií, že to vlastně mohlo být jinak a okolo jeho smrti existuje až moc podezřelých náhod. Vytknout ale musím možná zbytečné množství rozhovorů s jinými severskými autory, které mi nepřišly až tak objevné a důležité, protože vlastně nejsou o Larssonovi, ale o těch autorech samotných. Trošku vadí i to, že některé informace se tu opakují, což je ale dáno kompilačním stylem psaní, takže se to dá odpustit. Pro všechny, kterým Milenium učarovalo, by tohle měl být takový příjemný dozvuk a trochu jiný než subjektivní náhled. 70%

25.02.2015

Důležité info u téhle knihy je, že jde o NEOFICIÁLNÍ biografii skupiny, takže čtenáře čekají spíše výtahy z různých studijních prací, rozhovorů, promo materiálů apod. Pro ty, kteří nejsou zarytými fanoušky Rammstein a nemají doma kompletní diskografii, jde o zajímavé dílko, které o členech leccos prozradí a tak nějak utřídí, jak které album vznikalo a v čem spočívá jeho výjimečnost a oblíbenost. Za jednoznačné pozitivum považuji oživení v podobě kapitol věnovaných rozhovorům s bývalým hudebním publicistou, hudebním sociologem a čtyřmi fanoušky skupiny, které nabídnou trochu jiný náhled na tvorbu skupiny. Psané je to naštěstí dost svižně a ne moc odborně, takže se to čte poměrně rychle. Problémem může být ovšem to, že ten, který o skupině dost ví, se tu nedozví nic moc nového, některá témata tu jsou jen nakousnuta (počty dětí), hodně informací se zbytečně opakuje, aniž by se nějak rozvedlo a hlavně tu chvílemi zoufale chybí nějaký pohled samotné skupiny a ne jen výňatky z rozhovorů. I když biografie není úplně dokonalá a chvílemi připomíná rozsáhlejší absolventskou práci, je dobře, že vznikla, protože nezaujatým posluchačům nabídne možnost, jak na Rammstein nahlížet a dá i tipy na to, jaké písně si poslechnout. 70%

23.01.2015

Těm, kteří jsou fanatickými fanoušky DM, tahle kniha nic nového nepřinese a je určena spíš těm, kteří skupinu buď neznají vůbec, nebo jen velmi povrchně. Baker tu sice odhalí několik zajímavých věcí a neznalým upřesní rozdíl ve zvuku jednotlivých alb, celá kniha je ale psána jakoby z rychlíku, protože většina událostí je tu odbyta dost rychle a spíš mimochodem a hlubší vhled jim bohužel chybí. Celé to chvílemi působí jen jako velmi dobrý kompilát z několika zdrojů, rozhovorů a ohlasů. Nečekejte tedy žádné zásadní pikantérie ze života rockerů, spíš takový stručný přehled o nejzásadnějších okamžicích v životě legendární kapely. Škoda, že některé věci nejsou jasněji řečené (ani po přečtení knihy vlastně nevím, kolikrát byl Gahan ženatý...), protože pak to celé působí dost zmateně. Oceňuji naopak přehledné zařazení diskografie na konec knihy, stručné vysvětlení motivace a vzniku jednotlivých alb a nastínění komplikovaných vztahů dvou hlavních osobností kapely. Opakuji, že pro zarytého "depešáka" tahle kniha smysl nemá, pro ty ostatní slouží víc než co jiného jako "předkrm" k nějaké rozsáhlejší biografii. 60%

13.11.2014

Po tuctové a nezajímavé Paganiniho smlouvě jde rozhodně o posun vpřed, i když tvorbu Keplera tak nějak nejde přijmout bez výhrad. Uznávám, že oba manželé umí psát tak, aby mělo všechno spád a příliš nenudilo, což je jejich zásadní výhoda. Ve Svědkyni ohně rozehrávají zajímavý a zpočátku tajemný příběh, který skvěle dotváří atmosféra dívčího ústavu, kde se dějí hrozné věci a čtenář se nemůže dočkat, jak bude vše pokračovat. Oceňuji také to, že dokáží stručně, jasně a výstižně popsat vše potřebné a číst popis místa činu v jejich podání je naprostá lahoda. Horší už je to s akcí, která je v jejich podání lehce vykalkulovaná a troufnu si říci, že zbytečně přehnaná, protože k celkové atmosféře se to tak nějak moc nehodí. On ostatně celý Joona Lina je takový až moc prvoplánově hollywoodský a romány s ním vlastně víceméně dodržují strukturu řemeslně vydařeného hollywoodského thrilleru. Co mi malinko pokazilo zážitek, byl fakt, že jsem vraha odhalil po chvíli, co se v příběhu objevil a na konci jsem si to jen potvrdil. Nevím úplně přesně, zda je to tím, že je to špatně napsané, nebo jsem jen zkušený čtenář, každopádně když moje teze ukázala jako pravdivá, docela mě to rozčarovalo. Škoda posledních zhruba šedesáti stránek, které už s titulním případem neměly co dělat a byly spíše velkým (na konci obřím) cliffhangerem na příběh další. Nevím úplně, zda podobné věci do knih patří, na druhou stranu do Keplerova stylu docela sedí. Přes veškerou kritiku ale Svědkyně ohně není ztrátou času, protože se dobře čte a má několik výborných momentů, jen je prostě dobré vědět, že Keplerův sloh je dost filmový a některé věci jsou v něm dost přitažené za vlasy a vykalkulované. 70%

04.09.2014

Kniha, kterou plně docení jen ti, kteří se golfem trošku zabývají a znají jeho názvosloví. Musí se ale nechat, že i pro golfové analfabety napsal Frost knihu čtivou a zajímavou, která je svým způsobem napínavá. Jakožto absolutní golfový negramota jsem nejvíc ocenil pasáže z historie sportu a o osudech jednotlivých hráčů, které umožnily skvělý náhled do fungování sportu v dobách, kdy profesionalimus nebyl zdaleka na takové úrovni jako dnes. Frost vše popisuje výstižně a atraktivně a velmi dobře zachytil rozvoj golfu jako takového a jeho přirozený vývoj. Samozřejmě, že pro negolfistu jsou některé pasáže zdlouhavé a jen těžce představitelné a bodování toho Zápasu stejně nepochopí, přesto ale tahle kniha má co nabídnout, i když uznávám, že už se k ní vracet nebudu, pokud tedy nezačnu někdy hrát golf a plně nepochopím, o čem tenhle sport je. Každopádně číst si o rozdílných osudech čtyř lidí, pro něž se golf stal vášní i záhubou, se rozhodně vyplatí a není to ztráta času, jen musí být čtenář fsanouškem sportu jako takového. Je ale vidět, že pro Frosta je golf srdeční záležitost a přesně takové autory mám rád. 70%

28.08.2014