Candide komentáře u knih

Nikdy se mi nestalo, že bych okamžitě po přečtení zapomněla, o čem kniha byla. Až u téhle.

Autora znám osobně z doby, kdy ještě působil v mém rodném městě (tedy ho pamatuju ještě jako hnědovlasého), takže si pro tentokrát dovolím být zcela neobjektivní.
Pepa je hluboký, přemýšlivý a citlivý člověk a má slušný dar slova. S radostí jsem proto přijala informaci, že vydal svou prvotinu - co jiného než úvahy a povzbuzení, které mu tak skvěle jdou. Eseje stojí a padají na osobnosti autora a tato kniha stojí na vpravdě pevných základech. I když by jí hlubší editorská práce neuškodila - našla jsem tam několik stylistických chyb.
Jako doplněk doporučuju Pepova videa na YT kanále Poutní místo Lomec. A knihu samozřejmě doporučuju k přečtení.

Příběh je bublina, která praskne, zašpiní všechno okolo, ale nakonec po ní nic nezbude. Prokousávala jsem se jí tři měsíce a zavírala ji naprosto vyčerpaná. Nevermore.

Když si někdo chce přečíst něco krátkého a lehkého, co slupne jako malinu, neměl by za tímto účelem sahat zrovna po této sbírce. Děkuji, Radku, žes mi k ní nedovolil přistupovat takto povrchně, že jsi mě naopak přinutil zastavit se a naslouchat. Stálo to za to.

To,
že to
napíšeš
takhle pod sebe,
z toho
ještě
nedělá
báseň,
Olgo!

3 30.03.2020

Film jsem neviděla, hodnotím pouze knihu. A jsem z ní hodně rozpačitá.
Samozřejmě oceňuju, že se někdo snaží dostat toto téma do většího povědomí veřejnosti. Dle mé osobní zkušenosti se to sice řeší nejméně od roku 2002, jenže podle reakcí čtenářů tady i jinde je to pořád málo. Ale světí účel prostředky?
Rozhovory jsou vedeny strašně špatně, amatérsky. Nedostanou se k podstatě, nepřináší nic nového. Z některých otázek jsem byla vyloženě v šoku. Nebo vy si snad dokážete představit, že by paní Drtinová hostu řekla např. "už toho nechte, nebo začnu taky brečet"? To je jasné přenášení zodpovědnosti. Dával tady někdo pozor na posttraumatický syndrom a sekundární viktimizaci? Třeba taková Monika Ludlová je podle mě v naprosto příšerném psychickém stavu.
Nejvíc mě ale vyděsil pan sexuolog. Prý ať si to pacienti odžijou ve fantazii??? Z přednášek pana Drbohlava, který se zabývá sériovými a masovými vrahy, si pamatuju, že představami to začíná a vyvražděnou třídou končí. Fantazie ano, ale opravdu hodně kontrolovaná a především vedená! Pan sexuolog na mě působil jako vyhořelá osoba, které je to úplně jedno, hlavně ať berou léky.
Já samozřejmě nejsem vystudovaný psycholog ani sexuolog, ani žádný jiný log, netvrdím, že vím, jak by to mělo vypadat správně. Pouze popisuju svoje myšlenky, které mě při čtení napadaly. Možná je tento můj dojem způsobený prostě tím špatným vedením rozhovoru, který mi nedokázal předat, jak to bylo doopravdy myšleno. Kde jinde než u tak choulostivého tématu ale tyto věci pohlídat?
Jednou větou bych knihu shrnula jako povídání divných lidí s divnými lidmi o zlých věcech. Možná změním názor, až film uvidím. Nemělo by to ale všechno dávat smysl i bez něj?
Kdo chytá v síti neobstojí jinak než jako velmi stručný a povrchní úvod do tématu. Silně doporučuju tuto knihu buď vůbec nečíst, anebo ji pojmout jako odrazový můstek k dalšímu hlubšímu studiu, založenému na kvalitních odborných zdrojích.

9 30.03.2020

Možná jsem prostě hloupá, ale co naplat, tenhle systém mi připadá příliš složitý, neuchopitelný a nepřehledný, málo fungující v jiném než americkém prostředí.

Něco šíleného!

Na papíře to za mě nějak nefunguje... Prigl jako blog jsem četla asi tři nebo čtyři roky, než na mě té žumpy bylo prostě moc. Přestože tedy všechny články v knize znám a některé jsem si s radostí oživila, nebavilo mě to a příliš dlouho jsem se tím snažila prokousat. Jsem ráda, že si kluci splnili přání a vydali knihu, pro mě však její čtení příliš smysl nemá.

Naprosto nepokrytě kopírují Rebelky. Jenom přidaly víc textu.

Z tohohle mi bylo strašně zle. Knihy Dity Táborské (nebo Viktorie Hanišové) jsou nejúčinnější antikoncepcí, jakou znám.

Četba této série pro mě byla příjemným způsobem, jak oslavit 30 let svobody, jakýmsi utvrzením se v tom, jak jsem šťastná, že jsem to nezažila. Po skvělém a mnoha novými informacemi nabitém prvním dílu ale přišel druhý, který mě vůbec nezaujal a ze kterého už jsem se toho tolik nedozvěděla. Připravil mě o motivaci do dílu třetího, který už jsem jenom prolistovala. Nic to ale nemění na tom, že jsem vděčná, že tyto knihy vznikly, a ráda je doporučím každému, kdo chce vidět normalizaci z jiného, v tomto případě humorného a aspoň trošku odlehčeného úhlu.

Bohužel, tyto veršíky mě za srdce nechytily. Nějak mám pocit, že instagramová poezie je na jedno brdo, stejné schéma i téma, jen jméno autorky se mění.

Když jsem zahlédla tu obálku, v první chvíli mě napadlo, že Láďa Zibura napsal román :D

Obrovské zklamání. Několik poznámek:
* Nepochopila jsem, jaký byl autorčin záměr - chtěla navázat na tradici hrdinských eposů, nebo vytvořit nezávislý příběh a jít vlastní cestou? Nepovedlo se totiž ani jedno.
* Měla to teda být feministická kniha, nebo ne? Taky jsem nepochopila.
* Zásadní otázka! Pokud to mělo být z pohledu žen, proč se na každé straně řeší pocity Achillea???
* Kniha na všech rovinách naplňuje žánr červené knihovny. To jsem číst nechtěla.
* O tehdejším životě nevypovídá vůbec nic. Možná proto, že skoro nic nevíme. A tak si autoři můžou vymýšlet kdeco. Autorčina verze málo uvěřitelná.
*Krásná obálka to nezachrání.

Stokrát omílaný žvásty. Louise Hay pro teenagery.

Je to zvláštní. Na jednu stranu tahle sbírka klouže po mém povrchu a do srdce mě nezasáhla, na druhou stranu nemůžu neocenit autorovu skvělou hru s fantazií, širokou slovní zásobu, intertextualitu ve sbírce a přednesené myšlenky, které nedají spát. Četbu jsem si tedy velmi užila, ale jednou stačilo.

Gaudium je prostě boží! Teda pardon, pekelný! ;))

Vedle Domečku pro panenky můj nejoblíbenější Sandman.

Krásné letní ráno... tak proč jsou ty ilustrace černobílé?