Carlita.cte komentáře u knih

Když už se v knihovně ocitne v dospělé literatuře nějaký ten komiks, je to pořád ještě velký svátek. Komiksový deníček Lucie Lomové naštěstí neskončil někde u Anči a Pepíka a dostal se ke správnému publiku.
.
Jak by asi vypadal váš rok v komiksovém podání? Lucie Lomová si dala za úkol zachytit každý den jejího života v roce 2017, uvolnit svoji tvorbu, zachytit všednost i výjimečnost každého dne. Samy autorčiny počáteční obavy, zda bude co kreslit, vezmou rychle za své, když jsme svědky rodinných peripetií, umělecké krize, každodenního pinožení i občasného povyražení (za nejen pomyslné) hranice.
.
Někdy panely řeší nemoc blízkých, jindy syndrom prázdného hnízda, ale taky porouchané auto, obyčejný den zaplněný prací nebo péčí o domácnost. Je to docela působivý kaleidoskop jednoho (ne)obyčejného roku, který potvrzuje, že každý den je opravdu nový a může se stát cokoliv.
.
Tenhle komiksový deník mě bavil, určitě i díky autorčině nadhledu, životním zkušenostem i zásadám, které si při kreslení deníku dala. Ten jeden rok je tak akorát, protože další pokračování by se už asi zacyklilo a nebylo tak zajímavé, věci, situace a nápady by se nejspíš začaly opakovat. Bylo to fajn čtení, škoda, že tenhle komiks nevyšel už dříve...

2 13.05.2024

Jakého spisovatele byste si vybrali a proč? Balzaca, Dickense nebo Dostojevského? Já jsem tým Dickens, Balzac mi přijde trochu "zastaralý" a Dostojevského se nějak bojím. Mám ráda Dickensův humor a styl psaní. Koho by si vybral Stefan Zweig je jasné už z délky jeho eseje o Dostojevském. Tuhle knihu jsem četla opakovaně, protože je v ní úžasně shrnuto, co dělá tyto literární velikány opravdovými génii. "Každý z těchto tří romanopisců má svou vlastní sféru: Balzac svět společnosti, Dickens svět rodiny a Dostojevský svět jedince a veškerenstva."
.
Jestli máte rádi tyto klasické autory, tak eseje rozhodně doporučuji. Určitě vás navnadí na čtení jejich knížek, ať už jste je četli nebo jsou pro vás nové. Fantastické shrnutí jejich stylu, povahy psaní i toho zvláštního spisovatelského espritu, který je dělá jedinečným. Tohle Stefan Zweig umí úžasně a tužkou jsem si podtrhala snad každou druhou větu. Čtete klasiky nebo ne? Nejsou sice tolik instagram friendly, ale jsou prověření časem a nešáhnete vedle.

2 13.05.2024

Každý máme knihy, ke který se vracíme a u nichž je nám dobře. Snové novely jsou pro mne knihou, kterou už čtu poněkolikáté, a ještě si ji asi párkrát za život dám. Miluju totiž literaturu přelomu 19. a 20. století, Vídeň Stefana Zweiga, Arthura Schnitzlera a Sigmunda Freuda. Pokud jste viděli Eyes Wide Shut, tak by vám neměla uniknout Snová novela, na jejíž základě natočil Kubrick tento parádní film. A druhá novela z tohoto svazku je Útěk do temnoty – brilantní vylíčení mysli paranoidního schizofrenika. Prolínání snu a skutečnosti, symboly, rozvolněná imaginace, brilantní literární výstižnost i atmosféra dohasínajících rakousko-uherských pořádků a jedné velké éry. O těchto novelách by se dalo hovořit dlouho, ale myslím, že je lepší si je přečíst a prožít onu prazvláštní atmosféru mlhavé hranice mezi snem a skutečností, mezi vnějším konáním a pohnutkami naší tajemné mysli.

2 15.01.2023

Jestli máte pocit, že jsou některé úkoly nad vaše síly, tak si přečtěte, jaké to je rekonstruovat zámek v dezolátním stavu, bez zařízení, s vyrvanými parketami, protékající střechou a strženým schodištěm… Tahle kniha vás namotivuje (i když asi ne ke koupi středověké tvrze). Kniha je to krásná, svým obsahem i formou. Nezvyklý formát, 448 stran, bezvadná grafika a zajímavé autorské fotografie Kateřiny Sýsové dělají z knihy nejen ozdobu vaší knihovny. Myslím, že zpovědi novodobých zámeckých pánů zaujmou milovníky památek, historie, snílky, romantiky, stavaře i prosté laiky, které zajímá, kdo jsou ti „blázni“, kteří se rozhodli koupit ruinu a nacpat do ní všechny své peníze. Jedná se opravdu o obyčejné lidi, kteří nemají obrovský majetek, modrou krev a často ani na splacení hypotéky. Všem je jim ale společné to, že ze svých zámků nechtějí udělat hotely, wellnessy a Disneylandy, ale chtějí nemovitosti citlivě opravit a otevřít lidem.
.
Celkem je tu rozhovor s 15 majiteli, přičemž se jedná o nemovitosti v Čechách (jak si posteskl jeden čtenář z Moravy), otázky se opakují (jak si posteskli jiní čtenáři), ale mně to nějak moc nevadilo. Každý rozhovor byl jiný, jakož i sami vlastníci (nej rozhovor je s panem Kavinkou o Rtišovicích). Překvapilo mě, že všem byla společná snaha uchránit majetek pro celou společnost a převzetí břemene přesahujícího jejich život. V určitém smyslu sympatické donkichotské osudy. Chápu, že fotky záměrně využívající kýčovitosti nesednou každému, ale tomuhle tématu slušely a knize dávaly šmrnc. Udělejte si hezkou neděli, dejte si sváteční bábovku, kávu z krásného porcelánu a přečtěte si tohle povznášející počtení pro duši.

2 15.01.2023

Co si budem, Matthew McConaughey je fešák. Já osobně jsem ho v romantických komediích nemohla vystát... A pak přišel True Detective a Rust Cohle. Ta jeho postava je prostě skvělá a jeho filozofické výlevy jakbysmet. Takže jsem si to musela přečíst....
.
Nebylo to špatné, graficky docela vyvedené a autentické. Ale ty výňatky z deníku, básničky, "filozofické" útržky.... to byly ale pořádné žvásty! Nedalo se to číst, tak jsem to přeskakovala a četla jen hlavní text. A jako třešnička na závěr obskurní nálepky na autech, které mi nepřišly ani chytré, ani vtipné. Prostě jiný (americký, texaský) svět.
.
Moc nechápu ten humbuk kolem téhle knížky, protože na ní nic motivačního neshledávám, vyjma jeho svobodného a quasi nomádského přístupu k životu. I tak ale asi fajn chlap, se kterým bych šla na kafe :D

2 15.12.2022

Nebudu vám tvrdit, že tahle kniha Williama Goldinga je lepší než jeho slavný Pán much, protože není. Ale rozhodně stojí za přečtení.
.
Příběh nejspíše ze 14. století vychází z pověsti o věži katedrály v Salisbury, která měla být vystavěna uprostřed bažin. Děkan Jocelin se cítí být povinován bohem, aby přinutil všechny a vše, aby se tohoto téměř neproveditelného úkolu zhostili. Jeho fanatická oddanost výstavbě věže přesahuje veškerou empatii a soucit s lidmi kolem. Jocelin má vize, Jocelin je nesnesitelný, Jocelin je pokrytec, Jocelin vidí anděly.... Uff, dalo to práci přečíst, v příběhu se toho moc neděje, je v něm středověká symbolika i zámlkovitost. Přesto je atmosféra výstavby středověkého chrámu vykreslena tak autenticky a surově, že jsem díky ní slyšela bušení do kamene, cítila jak se zem chvěje a věž se naklání...

2 15.12.2022

Tak nějak jsem to tušila z anotace... Nesedlo mi to vůbec a čtení se vleklo. Příběh o nadprůměrně inteligentní 13tileté holce, co zachraňuje mladistvou bezdomovkyni byl místy banální a naivní, místy emocionálně vyděračský, místy otravný a místy šroubovaný. Možná by se mi to mohlo líbit, kdybych byla teenager... Asi už jsem na to moc dospělá, cynická a realistická.

2 15.12.2022

Mám ráda ilustrace Renáty Fučíkové a po téhle knize jsem prahla dlouho. Řekla bych, že se hodí do každé knihovny, ať už pro dospělé nebo pro mládež, která se s tímto velikým dramatikem teprve seznamuje.
.
Hry jdou chronologicky a vždy jsou k nim uvedeny historické a kulturní souvislosti. Taky se mi moc líbilo, že je na úvod hra shrnuta do krátké myšlenky, která vystihuje jejího ducha (nebo naše novodobé smýšlení o ní).
.
Neznala jsem všechny hry, tak jsem je na sebe nechala působit a sama jsem byla zvědavá, která mě nejvíce zaujme. Vybrala bych Kupce benátského svojí civilností a napínavým dějem, a taky Macbetha pro sílu věštby. Avšak na opačném konci spektra je určitě Zkrocení zlé ženy, to mi nějak nesedlo.

2 15.12.2022

Antikrista je čtení asi na hodinu a půl. Děj je prostý: jak se introvertní dívce změní svět potom, co si najde kamarádku, ze které se vyklube manipulativní bestie :) Musím říct, že to mělo spád, ironii a sarkasmus pro autorku tak typický (jakož i slovní ekvilibristiku). Určitě by se z toho dalo vytěžit víc, ale v tom je ta lehkost a svižnost. Vnímání pubertální Blanche bylo docela věrné teenagerskému tápání a hledání sama sebe. A Krista? Ano, i takoví manipulativní jedinci skutečně existují. A jestli myslíte, že ne, tak jen buďte rádi, že jste neměli tu čest…

2 15.12.2022

Irwin Shaw je skvělý vypravěč. Přirozený talent, který si vás získá tak rychle, že ani nevíte, že už jste na konci jeho šestisetstránkové knihy.
.
Seznámila jsem se s ním skrze jeho úžasné povídky a Tomu dala tomu víc jsem objevila v rodinné knihovně. A ano, mohu potvrdit, že Irwin Shaw umí psát i skvělé romány.
.
Tohle je příběh tří sourozenců odehrávající se v 50. a 60. letech v Americe. Rozličné charaktery, rozličné sny a především vrtkavá štěstěna, která tomu dává a tomu víc.

Věděli jste, že Adolf Branald napsal vedle laskavé knihy pro kluky Dědeček automobil také studii o vražedných motivech 12-ti skutečných kriminálních případů? A že tuto knihu zmiňovala ve svém dopise i Hepnarová? Kdo byli tito vrazi, co je vedlo k tak ukrutnému činu, jaké důvody? Zprvu jsem knihu otevřela jen s letmým zájmem a pak jsem se od ní nemohla odtrhnout.
.
Adolf Branald vybral zřejmě dosti slavné případy své doby, jsou různorodé ve své motivaci, často velmi překvapivé. Citlivě literárně doplňuje to, co zůstalo skryto, jakož i myšlenky vrahů. Není to černá kronika k vodě, ale často drásající čtení o tom, co se i v dobrém člověku může zlomit. Jsou tu překvapivé až surreálné obrazy, které by si sotva někdo z nás dokázal představit a přesto se odehrály. Je tu případ vraždy ze soucitu, jakož i zdánlivě nesmyslná vražda dobrého kamaráda a mnohé jiné, nad kterými vám zůstane rozum stát.
.
Ocenila bych, kdyby k této knize existoval nějaký doslov, kontext případů v tehdejší době, také osudy odsouzených (pakliže nedostali trest smrti). O tom jsem se bohužel nikde nedočetla. Knihou prostupuje otázka, zda se těmto činům dalo zabránit, zda nebylo blízké okolí netečné a celá společnost hluchá. Tento obviňující tón je nejvíc zřejmý v posledních dvou příbězích a dost je kazí. I tak je to ale skvělá a překvapující kniha, kterou v antiku koupíte za 10 korun.

2 15.12.2022

Od Biancy Bellové jsem nic nečetla a pro většinu z vás je tahle kniha v její tvorbě něčím ojedinělým. Já jsem si příběh, který v sobě mísí báje a tajemnou atmosférou, celkem užila. Není to dlouhá kniha, přesto se jí daří od prvních řádek zaujmout jakousi zvláštní směsicí pohádek, mýtů a exotičnosti.
.
Děj se odehrává na Ostrově mezi kněžnou zchátralého království Nurit a kupcem Izarem, který má zjistit, co se stalo v zapomenuté osadě. Děj odbíhá ke vztahu Iraza s otcem, k hledání bájného ptáka a k jiným bájemi šmrcnutým příběhům.
.
Bylo to literární osvěžení, spočinutí v říši pohádek a mýtů. Ta bezčasovost je na knize to nejlepší. A aspoň jsem se dozvěděla, co je viatikum, glatisant a caladrius....

2 15.12.2022

Příběh knihy se odehrává na přelomu 19. a 20. století v Haliči. Velmi umně spojuje prvky historického románu s magickým realismem. Na mě to působilo jako by se potkal Isaac Bashevis Singer s Marquezem. V knize ožívá v ní dávno zaniklý svět, kdy jeden technický vynález střídal jiný (plynové osvětlení, elektrické osvětlené, steroskop,…) a doba se měnila před očima. Ještě je zabydlena rakváři, dělníky z lihovaru a z továrny na droždí, mydláři, ševci, koželužníky. Ale také pochybnými varietními umělci jakož i geniálními dětskými klavíristy (zde odkaz na skutečný příběh tzv. child prodigy Raoula Koczalského).
.
Ze začátku mě dobře rozehraná partie bavila více, než v druhé polovině románu. Přesto tahle kniha stojí za pozornost. Popisy místa, osob, jakož i lahůdek, které Stefanie připravovala, buduje unikátní atmosféru. Název Felix Austria, který má odkazovat k Rakousku-Uhersku a milující náruči Františka Josefa je tu jen jakýmsi pomyslným stínem, který má časově ukotvovat příběh. Ten však - zdá se - plyne v jakési vlastní fiktivní časové rovině.

2 15.08.2018

Rozečetla jsem tuto knihu a po delší době jsem měla pocit, že doopravdy čtu. Ten originální jazyk, dokonalý překlad... Akorát se autor zahleděl trochu sám do sebe, takže příběh je tak rozvleklý, až to odradí. Začátek slibný, ale pak to uvízne v nánosu sice krásných, ale rozvleklých linek. Nevadí mi délka knihy, ani složitý jazyk, opravdu to mohla být senzace roku, ale tohle se zkrátka nedalo dočíst...

2 08.04.2018

První setkání s autorkou a spíše zklamání . Do čtení jsem se musela nutit, dojem to žádný nezanechalo. Mám ráda minimalismus, ale čekala jsem něco víc. Anotace zajímavá, což se o samotném příběhu říct nedalo...

2 30.10.2017

Upřímně nechápu, proč ta negativní hodnocení. Za knihou jde vidět velký kus práce a příběh Mitsuko je hodně zajímavý. Kritizovat knihu jen proto, že se někomu osobnost Mitsuko nelíbí, přece ještě neznamená, že kniha není dobrá. Autorka k Mitsuko přistupuje velmi poctivě a popisuje i její komplikované části povahy, rozhodně to není žádná červená knihovna. Chápu, že někomu nemusí vyhovovat beletrizace, mně však vůbec nevadila a v lecčem mi připomněla knihu o Sidonii Nádherné od A. Wágnerové. Příběh Mitsuko je zajímavý i svým bohatým kulturně politickým pozadím přelomu 19. a 20. století. Výborný je fotografický materiál, poznámkový aparát, autorčina poznámka a medailonky členů rodiny. Tuhle knihu stojí za to si přečíst!

2 30.10.2017

Ačkoli román Jako zabít ptáčka často dominuje žebříčkům nejoblíbenějších knih, osobně mě příliš nezasáhl. Své nezastupitelné místo bude určitě mít mezi dospívajícími dětmi, kterým poskytne srozumitelný a čtivý pohled i na vážnější témata jako je rasismus. Ačkoli Harper Lee odmítá nadále reagovat na dopady své knihy, jako například kritiku příliš plochých charakteristik černošských postav, byla by chyba ji proto odsuzovat. Nejen proto, že v dnešní době budou tyto výpady působit přehnaně, ale také proto, že Harper Lee vytvořila skutečně výjimečný román o dopadech lidských předsudků.

2 04.10.2017

Kejklíř z Lublinu pojednává o Jašovi Mazurovi, který vystupuje v Polsku 19. století jako akrobat a kouzelník. Neustálé převlékaní kabátu, úniky a triky, ale nejsou součástí pouze jeho obživy, ale také vyjádřením postoje k životu a vztahům. Zatímco doma žije s prostou Ester, na cestách ho doprovází mladá akrobatka Magda. Sem tam uteče za vdovou Zeftel, přičemž je zamilovaný do intelektuálky Emilie. Jašu trápí nerozhodnost, nedostatek peněz i mravní odvaha. Neustále rozmýšlí nad svojí vírou a existencí boha. Zlom přichází v podobě zpackané loupeže, která mu obrátí život naruby.

Kejklíře z Lublinu Singer lze chápat jako ryze morální román, ale najdeme v něm klasické atributy Singerovy tvorby: vášnivé vypravěčství, smysl pro tragikomiku i spojení prostého života s hlubším filozofickým rozměrem.

2 04.10.2017

Morrisonová rozvíjí trpký příběh o otroctví způsobem, který jej zmiňuje jaksi nepřímo, skrze deformované životy přeživších Sladký domov. Ačkoli je otroctví dramatickým tématem, Morrisonová s ním pracuje citlivým způsobem a odhaluje i lyrické stránky příběhu, ačkoli by si jakkoli vypomáhala sentimentem nebo citovým vydíráním.

2 04.10.2017

V Něžné písni se už na první straně dozvíme, čeho se chůva dopustila a v ději spějeme retrospektivně až k tomuto okamžiku. Začátek je určitě velmi slibný, pomalu se stupňuje mrazivá atmosféra a pocity odcizení. Co začalo jako výborný vztah mezi rodinou a chůvou se brzy mění a vkrádají se pocity nepochopení a podezírání. Druhá polovina knihy trochu ztrácí dech a samotný závěr asi leckoho neuspokojí. Osobně jsem měla pocit, že se s žádnou postavou nedá ztotožnit. Myriam i Paul působí dojmem, že si sice přáli rodinu, ale nehodlají ani jeden slevit ze svých nároků. Zkrátka si pořídili děti jako všichni ostatní, ale péči o ně rádi svěří někomu jinému, aby snad nepřišli o nic z vlastních ambicí. Paul se snaží nedávat najevo, že jej představa rodiny dusí a Myriam raději dobrovolně tráví večery v práci, aby svému šéfovi dokázala, jak je loajální. Mezi manželi a Louise je propastná sociální nerovnost, která odhaluje dva zcela odlišné světy. Zatímco Louise žije ve staré plesnivé ubytovně s rozbitou sprchou, Myriam plýtvá jídlem a penězi a na Louise bere falešné ohledy. Z Myriam jde cítit způsob, jakým se považuje za nadřazenou a lepší než Loiuse. Ani sama Loiuse však není vyloženě kladnou či pozitivní postavou, z její minulosti se moc nedozvídáme, snad jen to, že dětinsky ignoruje dluhy, které zdědila po manželovi a nesnáší vlastní dceru, která je v knize popisována jako nějaká divná zrůda. Je to až jakýsi paradox, že Loiuse hlídá děti a sama nebyla schopná vychovat svou jedinou dceru, která by si jistě také zasloužila lásku. Možná Loiuse nikdy nezažila láskyplné vztahy, nebo je psychicky nemocná, to se ale čtenář s jistotou nedozví.

2 22.09.2017