Česneksmedem komentáře u knih
Podle počtu komentářů je jasné, že se tahle kniha čte, a to je moc dobře. Tak trochu mi připomíná Škutinovu knihu Presidentův vězeň, je ale daleko smutnější, zasněnější a i víc filozoficky laděná.
SPOILER
Našly se i humorné pasáže, které to celé trochu zjemňovaly. Třeba o tom, jak některé z vězeňkyň loupaly cibuli pro pardubickou továrnu. Byly tou vůní tak prolezlé, ...že se jim každý dozorce vyhýbal jak eunuch uličce lásky.
Se zlovůlí mocných a jejich nepostižitelností, sebestředností a narcismem se setkáváme v běžném životě i dnes. Jen musíme doufat, že se ty zde popisované časy, kdy se závist stala třídním bojem již nikdy nevrátí.
Jak uvádí dcera MM Kateřina (maminka operní pěvkyně Věra Štiborová) v pozůstalosti objevila deník svého otce a po přečtení se ho rozhodla vydat. Je to tím pádem hodně intimní, upřímné a občas drsné. Uvádí zde i některé podrobnosti na své kolegy a známé, což se docela divím, že to prošlo.
V následující větě bude jeden vulgarismus, takže pokud to někomu vadí, tak to nečtěte. Jak poznáte, nešlo to prostě vynechat. Vyslovil ho při návštěvě MM v léčebně Rudolf Hrušínský nejstarší: „Divadlo je velkej bordel, ale s vošklivejma kurvama!“ Samozřejmě nemusí jít o ošklivost fyzickou, což zde patrně bylo také tak myšleno. Zároveň si dovolím tvrdit, že toto moudro se dá použít v daleko obecnější a širší rovině.
Samé přítlačné křídlo!
Při čtení této knihy jsem zažíval extatické oproštění duše. Možná to ale nezpůsobila kniha, ale víno z bio rybízu, který při kvašení (na rozdíl od Popelčina kočáru) pohání kvasinky a cukr (parafráze hlášky). Díky tomuto nektaru a hlavně spisovatelově umu mne uchvátila jak dáma Maestro, tak i Swittersovy myšlenky a hormonální výlevy jako: „Toužím pozdravit tvoji deltu, jako kohout zdraví úsvit nového dne“. Při další podnětné větě jsem si samozřejmě vzpomněl na našeho pana prezidenta Zemana a jeho milovanou Vysočinu: „Potřebuji si zabublat s nějakým potůčkem, nadechnout se třpytu hvězd, spřátelit se se stromy“. Jak moje staré slábnoucí oči, tak i trencle nezůstaly suché.
Pokud vás přepadají deprese z politiků, dětí, vaší váhy nebo věku, vysvětlení je následující: „Každá deprese má kořeny v sebelítosti, každá sebelítost má kořeny v tom, že se člověk bere příliš vážně“. Takže kašlete na to, co si kdo o vás myslí, hoďte se do pohody a vzhůru do nových průserů!
Nějak nevím, co napsat. To si prostě musí každý sám za sebe přečíst, prožít a vnímat svoje pocity. Když si srovnáte tu myšlenku čistoty rasy (a co z toho vzniklo) a porovnáte to s tou dnešní (jak říkáme mi na Moravě) „míchanicó“, tak z těch našich západních sousedů máte v makovici bublaninu.
Je to silné, je to hutné, ale zároveň nutné a nekonečně poučné takové knihy číst.
Samozřejmě chápu, že po básni o dostizích se chlapům zrovna nemusí zpevnit poklopec a dámy neuroní slzu. Dokonce chápu, že po básni o chlastu někteří neslintají jako Pavlovovi psi. Ale po básni "tvrdej chleba" a hlavně "sázka na jistotu" jsem si říkal: "Tak a teď by to chtělo Vendulku utěšovatelku!". Naopak u básní "tragédie?" a "oddělení součástek" jsem se fakt zasmál. Byly to ale výjimky, neboť je to z velké části sbírka rozlučková.
Slupnul jsem to jako malinu. Mňam! Mimo Hygieny (která je opravdu špicovní), jsem se velice bavil například i u dvou sester s ašíbkou nebo u sušení andulky. Díky za tuto pohodovku!
Lepím teprve druhý komentář k tomuto dílku, takže vykecám trochu víc. Má to patnáct kapitol, přičemž v té poslední je i mravní ponaučení z příběhu.
SPOILER!
Než se špaček dostane do budky, uběhnou dvě třetiny knihy. Představte si, že před vás někdo položí čerstvou šrůtku uzeného, rozkrojí ji a vy můžete tak akorát přivonět a zírat. Prostě na zabití. A něco podobného se děje i zde. Jistá Concha Perezová nechá dona Matea přivonět, ale pak mu pouze slibuje, že další až později. Párkrát to možná někdo vydrží, ale co je moc, to je příliš. Hormon je sviňa věc. Navíc si z něj udělá bankomat a vybírá a vybírá. Nakonec zabere něco, s čím by mnozí nesouhlasili, ale některé dámy to zřejmě tak potřebují.
Nic moc, ale je to pár stránek.
Nebylo to až tak špatné, ale přístup k této knize je z mého pohledu možný dvojí: buď budu empatický a chápavý (pak se mi to bude líbit). Druhou možností je být cynický, a pak se tomu budu nejspíš smát. Vyberte si sami.
Parádně jsem se bavil. Hodně přímé řeči, což nahrává ději i spádu. Zapamatujete si 12 pravidel, jak poznat sebevražedného atentátníka či atentátnici, a ti hloubavější si třeba najdou, jak vypadá nůž Benchmade 3300, který použil Jack (u nás stojí zhruba 16 000 Kč). Podařilo se mu i jedno hormonální uvolnění, takže vše OK (až na tu drobnou ranku). Zlých jeho zásluhou notně ubylo. Směle do dalších průserů!
Na další knihu MU jsem se hodně těšil. Obálka z tlemícím se košem byla lákavá, jenže. Uvěřitelnost příběhu, jakkoliv psaného v nadsázce, je rychle pohřbena dominantním pisálkem s geniální kolegyní a naprosto tupou a málo činnou policií. Četl jsem od něj prakticky všechno, takže se úlety daly očekávat. Navíc, nevím jestli to byla ironie, humor nebo zkouší znalosti čtenáře, ale u některých pasáží jsem si říkal: Si děláš p...l, ne? Příklad: ...po fotbalovém hřišti pobíhali hráči Realu Madrid v černých a Tottenham Hotspurs v bílých dresech.
Nebylo to ale tak špatné (z hlediska místního rybníka) a provokatér Urban už se jistě raduje nad každým dloubnutím ohledně jeho nové knihy. Přečtu si (snad) i tu následující.
Za sebe musím konstatovat, že jsem si tento příběh mimořádně užil. Pokud jste již některé původní příběhy SH četli, tak jste věděli do čeho asi jdete. Věřím, že navázat není úplně jednoduché a často dojde k nepochopení (viz např. kniha Miroslava Macka – Saturnin se vrací).
Je to samozřejmě zcela něco jiného jako třeba knihy Chrise Cartera. Není to tak brutální, padouch je dlouhou dobu známý a přesto to má své kouzlo. Takže tak.
Řekl bych, že docela dost z nás je literárně neposednejch. Neumím si totiž představit, že bych četl třeba pouze a jenom horory (nic proti nim).
Asi už jste slyšeli slogan, že: Obraz už nadobro převzal moc nad slovy. Možná, že jsme my knihomolové v menšině, ale dokud máme knihy například pánů Horníčka, Wericha nebo právě Františka Myšáka Nepila, tak pořád máme svůj nedobytný hrad, svoji neochvějnou oporu.
S radostí musím konstatovat, že jsem hrdým majitelem knihy Nedokončené rozhovory od posledně jmenovaného. Teda abych byl spravedlivý, část knihy je od manželky Zdeny Nepilové. Jedná se o obnažující rozhovory, které nás nechají nahlédnout do jejich profesního, ale hlavně soukromého života. V knize také najdete mnoho zajímavých fotografií a na závěr pak i výčet jeho knih a nahrávek v autorově interpretaci. Jeho nahrávky je také dobré nevynechat a naopak si je vychutnat, neboť, jak říká sám mistr Nepil: Hlas vtiskne slovům další rozměr, vtiskne jim laskavost či aroganci, radost, velebnost či prostotu. Knihu samozřejmě doporučuji!
Typická „kafkárna“, která je dost flustrující. Navíc je psána archaickým úřednickým jazykem, což může paradoxně vyústit i v humornou pasáž: „Polodospělé dívky oděné podle všeho jen zástěrami šukaly nejpilněji.“. Přitom se jedná o úklid a ona děvčata pobíhala a kmitala.
Jak známo rukopis tohoto díla neměl nadpis, a tak název je od nejlepšího kamaráda FK - Maxe Broda. Ten se staral o jeho pozůstalost, přičemž měl za úkol, aby již žádná nová vydání děl jeho přítele Kafky nevyšla a veškeré rukopisy byly spáleny. Tuto vůli porušil, a to je snad dobře.
Není to rozhodně lehké čtení, ale je třeba vydržet.
Dle mého jedna z těch lepších od Ed McBaina.
SPOILER!
Je zavražděna zaftig ženská, a pak na 87. revír začnou docházet divný dopisy se vzkazy v přesmyčkách. Ukáže se, že se do akce znovu vrátil Hluchý.
Nejsou zde litry krve (což je moc dobře), humor ale nechybí. Obzvláště Genero a jeho selský rozum jsou ve skvělé formě. Jím vznesené dotazy a myšlenkové pochody vás jistě mnohokrát dostanou.
Při čtení se dozvíte i něco z gastronomie a jiných životních radostí. Například co vám vlastně uvaří, když si objednáte penne al a puttanesca a poněkud jiné menu pak nabízí Marocký mls, Anál z Acapulca nebo Singapurský skluz.
Jo, a taky si oživíte dílo Shakespeara a některé modely stradivárek. Je to prostě fakt dost dobrý.
Tuto knihu by možná raději neměli někteří ani komentovat (např. Benzín - Zdravím!), neboť by jejich verdikt bylo pravděpodobně možné a vhodné číst ne po 22. hodině, ale až někdy kolem 3. ráno, kdy i ledviny odpočívají.
Je to erotikuš jednohubka, která je díky Millerově šťavnatému jazyku upřímná a přímočará, i když ne tak syrová, jak jsme například zvyklí u Buka. Je prostě lunatická.
Číst takové knihy a utíkat tím tak trochu od reality má ale jednu výhodu nechytíte kapelníka!
Svět ten náš zdejší, je čím dál tím zlejší. V případě této knihy se zdá, že jde o jistý druh alotropů.
Ke knize jsem přistupoval s malinkým despektem, neboť se mi poslední knihy autora již zdály trochu vyčpělé. Navíc jde o knižní špalek, neboť kniha má avizovaných 520 stran, což je samozřejmě nepřesné neboť text začíná na straně 9 a končí na straně 517 (tímto lehce narážím na Čtenářskou výzvu 2019 a knihu s lichým počtem stran).
Mýlil jsem se a musím přiznat, že jde o znovuzrození špičkového Jeffery Deavera. Velice dobře se to četlo, o zvraty nebyla nouze a konec i s malým náznakem další knihy je dotažený. Takže paráda!
Dnes se u nás rojí asijská slunéčka. Lupou jsem pozoroval jejich oči. Nebojte, většinou jsem byl opatrný. Ke knize.
Je třeba ji číst v klidu, příjemně naladěni a s otevřenou duší a myslí. Číst pomalu a vracet se. No a pokud si k ní ještě otevřete francouzské červené (nejlépe Côtes de Provence rouge nebo dokonce Chateauneuf-du-Pape), tak už to prostě bude dokonalé.
Kniha obsahuje mimo jiné fiktivní dopisy d´Artagnanovi, Panně orleánské, Tartarinovi z Tarasconu, Daudetovi, Frédericu Mistralovi, Paulu Cézannovi, Vincentu van Goghovi a Gérardu Philipovi. Jediný, který by mu reálně (svého času) mohl odepsat, byl Gérard Philip. Dokonce se s ním setkal v Praze a společně přednášeli v divadle básně. Tato historka je parádní a hodně napoví o mistru Horníčkovi... A možná přijde i truvér!
Kniha vyzněla mírně rozpačitě. Jednovaječná dvojčata jsou poněkud profláknuté téma a těch hlášek tam také bylo celkem málo. Jedno poměrně dlouhé hluché místo sráží celkové hodnocení. Ale jinak vcelku velice solidně odvedená práce od JV. Snad ještě jedna citace: Vypadala jako vyjevenej brouk od Sekory.
Dobrá hraboška, dobrá. Jak je vidět i z komentářů poněkud kontraverzní, ale to je jen dobře.
Spoiler!
Samozřejmě jsem si říkal, proč si nedá do domu sledovací kameru nebo alespoň štěnici???
Původně jsem hodlal dát pouze tři hvězdy, ale konec to o jednu zlepšil.
Věřte, nevěřte, mám doma také ostružinové víno. Moc krásně voní i chutná. Pro ortodoxní vinaře to ale zřejmě nápoj snů nebude.
SPOILER
Kniha je psána ve dvou dějových linkách – historické a současné. Dělí je zhruba 20 let. Je to klidná, oddychová četba, ve které mezi největší drsňárny patří říznutí se o sklo nebo píchnutí vosou. Větší část knihy se odehrává ve vesničce Lansquenet nad Tannou. To je český překlad. Ve francouzštině je to ale vlastně pod Tannou (sous). Je to vesnička smyšlená a zajímavé je, že jde o přepis německého „Landsknecht“. Jak mnozí z vás ví, jednalo se o žoldnéřské pikenýry (pěšáky) v 16. století. Do názvu vesnice je zapletena i sutana, ale to si ti zvídavější jistě najdou sami.
Kniha se mi moc líbila a velice zvláštně působilo vyprávění z pohledu jedné z lahví vína. Jsem rád, že si ke mně tento román našel cestu a doporučuji ho k přečtení.