Česneksmedem komentáře u knih
„...já jsem chudej jak scvrklej ocas kostelní myši.“
Jedna věc je naprosto jasná – buď Bukowského milujete nebo ho nenávidíte.
Teď si budu trochu protiřečit. Nemiluju ho, ale mám rád jeho jednoduchou sprostotu, upřímnost a živočišnost bytí. Uvědomte si prosím jednu základní pravdu. Život je jedna velká přetvářka. Všichni se snažíme ukázat svůj vnější kabát v co nejlepší kvalitě a lesku... Podšívka je pak vždy o něčem úplně jiném.
Naprosto prazákladní podstatou člověka i zvířat je sex. A je to vlastně přirozeně jednoduché, neboť je to první předpoklad pro přežití druhu. Bukowský to jak podvědomě, tak i vědomě ví a nemlží. Samozřejmě se zde přifařuje také alkohol a z části i cynismus, ale to je pouze medicína k těm největším ranám, těžkostem a nespravedlnostem života.
Takže nad tím moc nepřemýšlejte a jenom si ty povídky užívejte. Užívat si, to je to nejrozumnější a zároveň nejracionájnější řešení naší zranitelnosti a smrtelnosti.
Netvrdím, že je to jeho nejlepší vydaná kniha. Rozhodně však stojí za přečtení.
Při čtení vás tahle knížka
rozvibruje blízko bříška.
Navnadí hned velkou silou
hupsnout na to s milým, milou.
Pokud jste někdy poslouchali vyprávění Františka Nepila, tak vás jeho charakteristický hlas doprovází i při čtení jím napsaných knih. A to čtení je terapie a pohlazení na duši, které je v tomto případě bohužel velice krátké. Takřka kapesní formát vás provede po pražských vinárnách a kavárnách s bonusem v podobě historických souvislostí. Poprvé kniha vyšla před více jak třiceti roky, a to díky řediteli Restaurací a jídelen, kterým byl pan Majer. Ten ji využíval jako dar návštěvníkům v některých pražských vinárnách a kavárnách (samozřejmě měl šťastnou volbu s výběrem spisovatele).
V knize se například dozvíte, jak hnůj zachránil dvě osoby před rozplácnutím, jaká barva a jaké číslo dominuje v pojmenování těchto pražských podniků, kde popíjel kat Mydlář, nebo že se na impregnaci stropních trámů používala volská krev. Teoreticky by se mohlo zdát, že dnes je takovéhoto přípravku nedostatek, ale tím bych si nebyl tak úplně jistý.
V příštím životě budu asi rorýsem. Kalit si to dvoustovkou luftem, to musí být fakt prďák. Není to tak úplně mimo mísu, neboť jak jistě víte, plukovník Zbyšek Nečas byl pilotem v RAF. Teda napřed navigátorem. V této knize se například dočtete o tom, jak viděl letět žlutou vzducholoď Italia na její poslední cestě, jak pokecal s Chruščovem nebo jak fotil UFO. Dožil se úctihodných 97 let. Byl to skromný a pokorný hrdina. Takoví totiž opravdoví hrdinové bývají.
Kniha vyzněla mírně rozpačitě. Jednovaječná dvojčata jsou poněkud profláknuté téma a těch hlášek tam také bylo celkem málo. Jedno poměrně dlouhé hluché místo sráží celkové hodnocení. Ale jinak vcelku velice solidně odvedená práce od JV. Snad ještě jedna citace: Vypadala jako vyjevenej brouk od Sekory.
Nebylo to až tak špatné, ale přístup k této knize je z mého pohledu možný dvojí: buď budu empatický a chápavý (pak se mi to bude líbit). Druhou možností je být cynický, a pak se tomu budu nejspíš smát. Vyberte si sami.
Parádně jsem se bavil. Hodně přímé řeči, což nahrává ději i spádu. Zapamatujete si 12 pravidel, jak poznat sebevražedného atentátníka či atentátnici, a ti hloubavější si třeba najdou, jak vypadá nůž Benchmade 3300, který použil Jack (u nás stojí zhruba 16 000 Kč). Podařilo se mu i jedno hormonální uvolnění, takže vše OK (až na tu drobnou ranku). Zlých jeho zásluhou notně ubylo. Směle do dalších průserů!
Na další knihu MU jsem se hodně těšil. Obálka z tlemícím se košem byla lákavá, jenže. Uvěřitelnost příběhu, jakkoliv psaného v nadsázce, je rychle pohřbena dominantním pisálkem s geniální kolegyní a naprosto tupou a málo činnou policií. Četl jsem od něj prakticky všechno, takže se úlety daly očekávat. Navíc, nevím jestli to byla ironie, humor nebo zkouší znalosti čtenáře, ale u některých pasáží jsem si říkal: Si děláš p...l, ne? Příklad: ...po fotbalovém hřišti pobíhali hráči Realu Madrid v černých a Tottenham Hotspurs v bílých dresech.
Nebylo to ale tak špatné (z hlediska místního rybníka) a provokatér Urban už se jistě raduje nad každým dloubnutím ohledně jeho nové knihy. Přečtu si (snad) i tu následující.
Za sebe musím konstatovat, že jsem si tento příběh mimořádně užil. Pokud jste již některé původní příběhy SH četli, tak jste věděli do čeho asi jdete. Věřím, že navázat není úplně jednoduché a často dojde k nepochopení (viz např. kniha Miroslava Macka – Saturnin se vrací).
Je to samozřejmě zcela něco jiného jako třeba knihy Chrise Cartera. Není to tak brutální, padouch je dlouhou dobu známý a přesto to má své kouzlo. Takže tak.
Řekl bych, že docela dost z nás je literárně neposednejch. Neumím si totiž představit, že bych četl třeba pouze a jenom horory (nic proti nim).
Asi už jste slyšeli slogan, že: Obraz už nadobro převzal moc nad slovy. Možná, že jsme my knihomolové v menšině, ale dokud máme knihy například pánů Horníčka, Wericha nebo právě Františka Myšáka Nepila, tak pořád máme svůj nedobytný hrad, svoji neochvějnou oporu.
S radostí musím konstatovat, že jsem hrdým majitelem knihy Nedokončené rozhovory od posledně jmenovaného. Teda abych byl spravedlivý, část knihy je od manželky Zdeny Nepilové. Jedná se o obnažující rozhovory, které nás nechají nahlédnout do jejich profesního, ale hlavně soukromého života. V knize také najdete mnoho zajímavých fotografií a na závěr pak i výčet jeho knih a nahrávek v autorově interpretaci. Jeho nahrávky je také dobré nevynechat a naopak si je vychutnat, neboť, jak říká sám mistr Nepil: Hlas vtiskne slovům další rozměr, vtiskne jim laskavost či aroganci, radost, velebnost či prostotu. Knihu samozřejmě doporučuji!
Typická „kafkárna“, která je dost flustrující. Navíc je psána archaickým úřednickým jazykem, což může paradoxně vyústit i v humornou pasáž: „Polodospělé dívky oděné podle všeho jen zástěrami šukaly nejpilněji.“. Přitom se jedná o úklid a ona děvčata pobíhala a kmitala.
Jak známo rukopis tohoto díla neměl nadpis, a tak název je od nejlepšího kamaráda FK - Maxe Broda. Ten se staral o jeho pozůstalost, přičemž měl za úkol, aby již žádná nová vydání děl jeho přítele Kafky nevyšla a veškeré rukopisy byly spáleny. Tuto vůli porušil, a to je snad dobře.
Není to rozhodně lehké čtení, ale je třeba vydržet.
Dle mého jedna z těch lepších od Ed McBaina.
SPOILER!
Je zavražděna zaftig ženská, a pak na 87. revír začnou docházet divný dopisy se vzkazy v přesmyčkách. Ukáže se, že se do akce znovu vrátil Hluchý.
Nejsou zde litry krve (což je moc dobře), humor ale nechybí. Obzvláště Genero a jeho selský rozum jsou ve skvělé formě. Jím vznesené dotazy a myšlenkové pochody vás jistě mnohokrát dostanou.
Při čtení se dozvíte i něco z gastronomie a jiných životních radostí. Například co vám vlastně uvaří, když si objednáte penne al a puttanesca a poněkud jiné menu pak nabízí Marocký mls, Anál z Acapulca nebo Singapurský skluz.
Jo, a taky si oživíte dílo Shakespeara a některé modely stradivárek. Je to prostě fakt dost dobrý.
Tuto knihu by možná raději neměli někteří ani komentovat (např. Benzín - Zdravím!), neboť by jejich verdikt bylo pravděpodobně možné a vhodné číst ne po 22. hodině, ale až někdy kolem 3. ráno, kdy i ledviny odpočívají.
Je to erotikuš jednohubka, která je díky Millerově šťavnatému jazyku upřímná a přímočará, i když ne tak syrová, jak jsme například zvyklí u Buka. Je prostě lunatická.
Číst takové knihy a utíkat tím tak trochu od reality má ale jednu výhodu nechytíte kapelníka!
Samé přítlačné křídlo!
Při čtení této knihy jsem zažíval extatické oproštění duše. Možná to ale nezpůsobila kniha, ale víno z bio rybízu, který při kvašení (na rozdíl od Popelčina kočáru) pohání kvasinky a cukr (parafráze hlášky). Díky tomuto nektaru a hlavně spisovatelově umu mne uchvátila jak dáma Maestro, tak i Swittersovy myšlenky a hormonální výlevy jako: „Toužím pozdravit tvoji deltu, jako kohout zdraví úsvit nového dne“. Při další podnětné větě jsem si samozřejmě vzpomněl na našeho pana prezidenta Zemana a jeho milovanou Vysočinu: „Potřebuji si zabublat s nějakým potůčkem, nadechnout se třpytu hvězd, spřátelit se se stromy“. Jak moje staré slábnoucí oči, tak i trencle nezůstaly suché.
Pokud vás přepadají deprese z politiků, dětí, vaší váhy nebo věku, vysvětlení je následující: „Každá deprese má kořeny v sebelítosti, každá sebelítost má kořeny v tom, že se člověk bere příliš vážně“. Takže kašlete na to, co si kdo o vás myslí, hoďte se do pohody a vzhůru do nových průserů!
Nějak nevím, co napsat. To si prostě musí každý sám za sebe přečíst, prožít a vnímat svoje pocity. Když si srovnáte tu myšlenku čistoty rasy (a co z toho vzniklo) a porovnáte to s tou dnešní (jak říkáme mi na Moravě) „míchanicó“, tak z těch našich západních sousedů máte v makovici bublaninu.
Je to silné, je to hutné, ale zároveň nutné a nekonečně poučné takové knihy číst.
Samozřejmě chápu, že po básni o dostizích se chlapům zrovna nemusí zpevnit poklopec a dámy neuroní slzu. Dokonce chápu, že po básni o chlastu někteří neslintají jako Pavlovovi psi. Ale po básni "tvrdej chleba" a hlavně "sázka na jistotu" jsem si říkal: "Tak a teď by to chtělo Vendulku utěšovatelku!". Naopak u básní "tragédie?" a "oddělení součástek" jsem se fakt zasmál. Byly to ale výjimky, neboť je to z velké části sbírka rozlučková.
Slupnul jsem to jako malinu. Mňam! Mimo Hygieny (která je opravdu špicovní), jsem se velice bavil například i u dvou sester s ašíbkou nebo u sušení andulky. Díky za tuto pohodovku!
Vzhledem k rozsahu tohoto dílka bych jej označil jako „knižní placebo“. Rozhodně však ne obsahem, ten je velice solidní.
Jak známo, Mácha je náš první „kosmický“ básník a mág metafory. Od nátury byl pesimista s touhou po pravdě, což je zatrolená kombinace. Také je Šaldem hezky oznámkován jako první „vidomec české poesie“.
Být pesimistou s touhou po pravdě v dnešní době není rozhodně o nic lehčí. Přesto. Jak jistě víte, Mácha zemřel již v 25 letech, když se nakazil při hašení požáru, který náhodou zahlédl. Údajně se nakazil cholerinou, tedy mírnější formou cholery. Žít v dnešní době, asi by to dopadlo jinak. Před hořícím domem by si udělal selfie a mohl by tvořit vesele dál.
Přečtete to za pár minut, takže neváhejte.
Dobrá hraboška, dobrá. Jak je vidět i z komentářů poněkud kontraverzní, ale to je jen dobře.
Spoiler!
Samozřejmě jsem si říkal, proč si nedá do domu sledovací kameru nebo alespoň štěnici???
Původně jsem hodlal dát pouze tři hvězdy, ale konec to o jednu zlepšil.
Věřte, nevěřte, mám doma také ostružinové víno. Moc krásně voní i chutná. Pro ortodoxní vinaře to ale zřejmě nápoj snů nebude.
SPOILER
Kniha je psána ve dvou dějových linkách – historické a současné. Dělí je zhruba 20 let. Je to klidná, oddychová četba, ve které mezi největší drsňárny patří říznutí se o sklo nebo píchnutí vosou. Větší část knihy se odehrává ve vesničce Lansquenet nad Tannou. To je český překlad. Ve francouzštině je to ale vlastně pod Tannou (sous). Je to vesnička smyšlená a zajímavé je, že jde o přepis německého „Landsknecht“. Jak mnozí z vás ví, jednalo se o žoldnéřské pikenýry (pěšáky) v 16. století. Do názvu vesnice je zapletena i sutana, ale to si ti zvídavější jistě najdou sami.
Kniha se mi moc líbila a velice zvláštně působilo vyprávění z pohledu jedné z lahví vína. Jsem rád, že si ke mně tento román našel cestu a doporučuji ho k přečtení.