Clara_C komentáře u knih

Líbilo, moc!
Velmi osobní a osobité.
Hravé a přesto vážné.
Nic není takové, jak se zprvu zdálo.

" Hřib pravák
Mezi hřiby se setkáte se dvěma názorovými proudy. Jeden tvrdí, že houby mají shnít přirozenou cestou a zmizet v zemi, odkud vzešly. Ten druhý říká, že náš konec má být na pánvi, aby naše existence měla nějaký smysl a nebyla jen zahleděním do sebe samých. Patřím k druhému proudu...
Pokud jste měli to štěstí a stali se součástí tak skvělé smaženice, jakou dělala Marie, nepochopíte, jak někdo může preferovat konec v podobě uhnívání.

Dnes jakoby nikdo neměl čas se zastavit, poslouchat se a a najít čas na rozmluvu se sebou. Tedy se svým vnitřním partnerem, jak jistě víš z dialogického jednání. Skoro to vypadá, že lidi jsou dnes tak trochu znechucení sami sebou a nemají náladu se spolu bavit.

Poučení první: Spěchej pomalu!
Poučení druhé: Neboj se!
Poučení třetí: Nauč se být sám!
Poučení čtvrté: Nedělej ksichty!
Poučení páté: Někdy jsou poučky k ničemu! "

11 05.01.2021

Knížky Michaely Klevisové neberu jako detektivky, spíše jako psychologický román s detektivní zápletkou.
Konec mi přišel tedy takový uspěchaný, přitom byl příběh rozehraný velmi dobře. Ale přesto moc pěkné, na to, že je Zlodějka příběhů autorčinou druhou knížkou.

11 03.11.2019

Mohla bych napsat, že jsem pachatele odhalila téměř hned co se objevil na scéně, tudíž, že kniha jako detektivka selhala. Ale proč jsem tedy četla a četla, abych jí dočetla? Protože knihy s Kim jsou prostě skvělé a kromě vražd je v nich i něco navíc, takže děkuji a těším se na další případy.

11 16.09.2018

Napínavá kniha tak, jak má být. A výlet do duše sociopatů velmi poučný, začnu se asi více rozhlížet kolem sebe :)

11 12.02.2018

Každý by občas potřeboval mít svého Arthura. Přesně jak pravila autorka v poděkování na konci knížky. Milá knížka, ale trochu jsem postrádala hloubku příběhu a větší charakteristiku vedlejších postav. Nicméně druhý a třetí díl si zcela jistě ráda přečtu.

"Začne na Lucille mluvit. Povídá jí spoustu věcí. Říka jí, že je laskavá a štědrá žena, a znát ji mu přináší ohromnou radost. Vypráví, že když zemřela Nola, myslel, že z toho zármutku zemře také. Prý se někde dočetl, že žal má na lidský metabolismus destruktivní účinky. Tenkrát věřil, že ho to zabije - tak silná a kousavá bolest to byla. Myslel, že ho sežere zaživa a prokouše si cestu z jeho nitra až ven. Ale to se nestalo. Trvalo to dlouho, ale nějak si to nakonec srovnal v hlavě, takže může Nolu stále milovat a ctít její památku, a zároveň milovat a ctít život. Trvalo to dlouho, ale podařilo se. A ona to dokáže také.
- Ale ta láska trvala tak krátce, stěžuje si Lucille.
Takový podfuk! Můj život byl jeden velký podfuk! To přece musíte uznat, Arthure. Někoho jsem našla, ale byl se mnou jen necelý měsíc. A teď je pryč a já už žádnou další lásku nepoznám!
V tu chvíli Arthur nejspíš dělá chybu, protože jí řekne, že by mohla ještě někoho potkat. A ona začne kvílet.
Štká: Ale Arthure, když zestárnete, nikdo vás ani nevidí. Jen lidé, kteří vás znali ještě zamlada.
Lucille má nejspíš pravdu, proto Arthur zmlkne. Jen tam s ní sedí a hledí na její zmučenou tvář."

10 03.11.2024

Knížky Valérie Perrin nejsou jen tak něco. Jsou plné symbolů, snění, lásky v různých podobách.
Není to čtení, které vás pohltí při otevření knihy, ale příběh vás pěkně pomalu a postupně vtahuje do osudů lidí, kteří své příběhy žijí, aniž by si to uvědomovali. Do toho se rozmotává klubko minulosti, která vždy nese vinu na tom, co se stane dál.

"Už se mu nedařilo cítit sebemenší radost. Ale opanoval ho hluboký vnitřní klid. Tak si ostatně všiml toho, že Edna mu nechybí.
Naopak. Ulevilo se mu. Ulevilo se mu, že už není pod dozorem. Že unikl jejímu zkoumavému pohledu. Způsob, s nímž Edna číhala na stopy minulosti, ho uvěznil v jeho obavách. Život v kavárně pana Louise ho osvobodil.
Hélene na něj nikdy nečíhala. Hélene se neschovávala za dveřmi. Hélene se mu nehrabala ve věcech, Hélene nehledala v každém jeho gestu pohyb, který by ho zradil. Hélene se nebála jeho, ani jeho pravdy, ani jeho minulosti.
Postupně si Lucien uvědomil, jak moc musela být Edna nešťastná a zděšená, když se dozvěděla, že se nejmenuje Simon, ale Lucien. Až tak, že opustila jejich dítě. "

" Staříci utečou, ale nevědí, kam jít. Zapomněli cestu, která vede do života předtím. Doma bylo prodáno, aby se mohl zaplatit jejich pobyt v Hortenzii. Jejich květináče jsou prázdné a jejich kočky umístěné jinde. Jejich doma existuje jen v jejich mysli, jejich osobních knihovnách. V těch knihovnách, kde ráda trávím celé hodiny.
Je mi líto, když je vidím, jak se mačkají od deseti hodin ráno ve vestibulu a sledují dvoje hlavní dveře, které se otevírají a zavírají.
Čekají."

10 29.07.2024

Přečteno jedním dechem. Zatajeným. Je to nejen o Sáře. Je to o tempu dnešní doby. Řítíme se životem kosmickou rychlostí až přestaneme vnímat co je vlastně důležité. No, práce, ani nadstandardní bydlení to nebude. Někdo si to stihne uvědomit včas. Někdo potřebuje ránu do hlavy. Někdo na to nikdy nepřijde.
Napsáno naprosto bravurně, pohltí vás kolotoč rodiny Sáry a Boba, má holka kliku na báječnou rodinu. Sářiny pokroky po úrazu, věci, které zkraje tlačila dopředu jí na konci nepřišly až tolik podstatné. Její netrpělivost mi byla velmi blízká :-)

" Vrátím se k plakátu. Něco je jinak. Uvědomuju si jen to, že na plakátu je něco jiného, ale čím přesně se liší, nedokážu několik vteřin určit, a když to pak uvidím, je to stejně nepochybné, stejně zřejmé jako ten hořící domek.
Na plakátu jsou dvě ruce, ne jedna. A nejsou obě zaťaté v pěst, připravené k boji. Jsou sepnuté. Ruce, které se drží. A červenými písmeny napsané slovo nad nimi není Věcnost. To slovo nad sepnutýma rukama zní Vděčnost.
Rozpláču se a plakát, na který jsem se dívala špatně, se mi strašně zalíbí. Myslím na Heidi, Boba a svoje děti, dokonce i na Martu, máti a všechnu tu pomoc a lásku, kterou mi dali, a na všechno, co mám. Myslím, že můj mozek ten plakát celou tu dobu viděl a neustále mě na něj upozorňoval ve snaze mi ho ukázat. Jeden tichý, nevědomý a nenarušený kousek mého já vždycky věděl, o čem ten plakát vypovídá. Děkuju, že jsi mi to sdělil.
Dnes jdu domů, nedokážu obkreslit kočku, ale vidím celý tenhle plakát a jsem plná vděčnosti."

10 24.07.2024

Hodně těžké až depresivní čtení. Sic dospělí, ale totálně rozháraní byli Laura a Cleménte. Ona si nevážila sama sebe a on nevěděl sám co se sebou. Nechápu, že mu ten pes vydržel tak dlouho :-) Těžko k nim hledat cestu. Nejvíc naživu mi přišla Véra, ať již problematická, ale alespoň za něco, proti něčemu, bojovala.
Musím doufat, že tohle není reprezentativní vzorek společnosti, nicméně napsáno skvěle.

10 31.03.2023

Tuhle knížku pochopíte, až když začnete přemýšlet o smrti. Ne, že by se musela týkat zrovna vás, stačí, když se plíží všude kolem a vám dojde, že čas tady má každý z nás pouze vyměřený a je na nás, co s ním provedeme. Uvažovat o závěti není úplně od věci, člověk si ovšem stále říká, že má ještě spoustu času a najednou možná ani ne.
Je to sice o rituálech, ale je v ní i plno moudra a zkušeností. Chvílemi bylo člověku až úzko. Někdy dojetím, někdy strachem, ale rozhodně nelituji času, který jsem u knížky strávila.

" Nikdy se mi nelíbilo rčení, že prostě jen vznikáme z prachu a v prach se zase obrátíme. Jsme energií, která je zaměnitelná se světlem. Jsme oheň, voda i země. Jsme vzduch, atomy a quarky. A navíc jsme také sny, naděje a obavy pospojované moudrostí a zase rozháněné vlastní pošetilostí. Jsme o moc víc než prach. Biblické rčení by mělo znít - Zázrakem jsi a v záhadu se obrátíš - . "

10 17.01.2023

Nemá smysl hodnotit knížku, kterou bravurně vystihly komentáře přede mnou.
Není to čtení pro někoho, kdo chce být se čtením rychle hotový, ale knížka se vám lehce vryje pod kůži a zaleze pod nehty.

" Jako dítě jsem zažil první světovou válku, měli jsme za to, že její hrůzy nikdy nemohou být překonány. Pamatuju si na pozdvižení vyvolané ruskou revolucí a na strašnou španělskou chřipku, na tu zemřela i moje matka. Došlo k tolika válkám, tolika obludnostem, že by si člověk mohl zoufat nad svým údělem, ale taky k tolika objevům a takovému pokroku. Nebudu tu vyjmenovávat nekonečný seznam událostí mého století. A z nich všech, kdybych měl vybrat jedinou, by to byl pád železné opony. Protože to se zhroutila nejhorší diktatura ze všech, největší lež v dějinách lidstva. Dnes je život tvrdý, ale aspoň je to život svobodných lidí. "

10 06.05.2022

Knížky od C. J. začínají být sázkou na jistotu. Snad to tak bude i u dalších knížek. Všechno pěkně nadávkované, i když už tušíte, je to horší než sami čekáte. A nenapadlo by mě, hledat v detektivce i plno životních postřehů. Ano, mohou působit jako klišé, ale to on sám život také někdy je, že.

"Jako bychom si jen hráli na to, že už jsme velcí, a přitom byli uvnitř pořád dětmi, motali se světem v příliš velkých šatech a přáli si, aby nám někdo řekl, že strašidla neexistují.

Všichni sázíme na zítřek. I přestože každý den je skok víry, krok nad propastí.

Zlé vzpomínky jsou jako třísky. Občas zabolí, ale naučíte se s nimi žít. Potíž je v tom, že si vždycky nakonec najdou cestu ven na povrch.

Nedovedeme uznat, že věci se dějí bezdůvodně. Že všechno nemáme pod kontrolou. Děláme ze sebe malé bohy svého vlastního vesmíru, ale nemáme Boží milosrdenství, moudrost ani velkodušnost.

Život jde dál. Je na nás, jestli půjdeme s ním.

Lidé vyčítají druhým že " žijí ve lži", ale kdo někdy neskryl kousek sebe před svými milovanými? Protože jim nechceme ublížit. Protože nechceme v jejich očích vidět zklamání. Mluvíme o bezpodmínečné lásce, ale málokdo chce zkoušet, jestli opravdu taková je.

To je ten problém se sociálními sítěmi. Nejsou stavěné na negativní věci. Tam se lidi ukazujou jenom z té nejlepší stránky. Pózují s filtry, vytvářejí jakýsi falešný dokonalý život. Jenže co si počít, když život není dokonalý. Když vám všechno připadá na hovno? Když máte pocit, že padáte do hluboké černé jámy a nemůžete se z ní vyškrábat ven? LOFL. "

10 03.04.2022

Je to takové jako ze života. Hodně dobré, lidské a přesné. Problémy s rodiči, partnerem, dětmi, ale hlavně sami se sebou. Dost dobře vystiženo, napsáno, pospojováno. Celým příběheme se vine hadí tetování a poletují vlaštovky.

10 13.03.2022

Nádherná kniha. Už dlouho se mi nestalo, abych brečela ne při čtení, ale po přečtení. Dostal mě hlavně osud Lindtovy vnučky, ale celá kniha je napsaná tak citlivě a barvitě ( díky za bezchybný překlad ), ale jak zde již někdo psal, určeno pro ty, kteří umí ocenit kvalitu. Jinak vskutku typické Rusko se vším co k němu patří, ať dobře myšleno nebo nedomyšleno.

" Do parčíku už nechodila. Bála se, že znovu uvidí starce, bála se přiznat si, že děti i vnoučata, o kterých tak zoufale a do podrobností snila, ve skutečnosti vůbec nejsou povinny milovat jí na oplátku. Legrační buclaté dětičky, které si hrály na hřišti, nezaručovaly ochranu ani před osamělým stářím, ani před smrtí. Nebyly penzijním fondem ani dlouhodobým doplňkovým spořením s dobrým úrokem. Byly to jen děti - jen tak, pro nic za nic...

" Ostatně takové haló se dalo pochopit - byl rok 1986 a samotný pojem ' inženýr' se dávno změnil v synonymum neúspěšného blbce, který prošoupává levné zmuchlané kalhoty ve zchudlém výzkumném ústavu, jenž se bůhvíkolikátou pětiletku v pořadí pokouší vynalézt nové splachovadlo k nádržce věčně protékající a legendární sovětské záchodové mísy. Vysoké školy celé země vypouštěly houfy tupých dívek, které snily o okamžité svatbě, a ochablých mladíků, kteří se už předem smířili s osudem chudáka z oblíbených vtipů. "

10 07.02.2021

Detektivky čtu pomálu, ale tahle stála za to. Zhltla jsem jí takřka na posezení, skvěle napsané, děj vygradovaný do poslední stránky.

10 30.01.2021

Přečteno podruhé a je to čím dál lepší. K něčemu se prostě musí člověk dospět, pročíst, a něco si odžít..A neplatí to jen pro knížky, že jo.

" Plánování je onanie. Dokud to nestojí, je to jen takový pokus, představa. Až když je stavba hotová a začne sloužit, následuje sex, čili splynutí s prostorem. A když nakonec slouží k jinýmu účelu, je to sex obdařenej určitou úchylkou. Tak to si myslím o architektuře.
Ole si řekne, panebože, splynutí s prostorem, co to jako je?
Jestli vůbec život není jenom takovej pokus. "

10 01.08.2020

Prostě King. Každý, komu Kingovo umění zaleze za nehty, má své favority mezi tou haldou knih, co mistr napsal. A Svědectví je u mně v top ten i se svými zápory. Velká škoda těch hrubek, překlepů a někdy věcných chyb, ale za to originál nemůže.

10 19.06.2020

Velmi dobře podaný příběh vyprávěný zajímavým pohledem z venku. Je to kus naší minulosti, na kterou se díval někdo s odstupem. Nedá se říct, že bez emocí. Vzhledem k tomu, že mí rodiče v pohnutých časech žili v Praze a měli před svatbou, tedy toto osvobození znám i z jejich vyprávění, měl pro mě příběh i osobní podtext.

10 09.07.2019

Jako vždy, skvělá detektivka. Hodně zajímavé téma do dnešních dnů..
Zkraje mi tedy dělalo potíže soustředit se na víc vyšetřovaní najednou, o to víc, že jsem zkraje četla knížku po kousíčkách. Zato druhou polovinu jsem doslova zhtla.
Jsem ráda, že se konci vyjasnila i vzájemná nevraživost Kim a Travise, ani nevím, jestli už v nějakém předchozím díle ten jejich konflikt byl, ale číst, jak se nemají rádi kvůli něčemu z minulosti a nevědět nic k pozadí jejich sporu, bylo takové kontraproduktivní.

10 10.04.2019

Posloucháno jako audiokniha, namluveno p. Třískou. Když pominu slovník mladých, který se od těch dob změnil, klackovitost, vzdor a nesnášení autorit k puberťákům prostě patří a je to stále stejné. Až bude můj syn ve věku Holdena, určitě si na knížku často vzpomenu.. :)

10 03.09.2018

Milá knížka. Není tolik úsměvná jako Stoletý stařík, zato je mnohem víc uvěřitelná. Možná víc naivní než by mohla být, ale člověk občas potřebuje nekonfliktní čtení. Na prvotinu moc dobré. Jak moc jsem si jistí tím, že někoho dobře známe, abychom zjistili, že vlastně nemáme ani tušení, s kým jsme žili 40 let.
"Z peněz se dají nadělat vzpomínky, ale ze vzpomínek peníze neuděláte, pokud nejste starožitník"

10 09.04.2018