Clara_C
přečtené 410

Tajemství karet
2003,
Jostein Gaarder
Stejně jako předchozí knížečka Gloria nalezeno v oddělení pro děti a mládež v knihovně. Zjišťuji, že i tam se dají najít pěkné poklady. Moc milé, pohádkové čtení, byť filozofické úvahy Hanse Thomase a jeho otce jsou leckdy hodny hlubokého zamyšlení. Zajímavé úvahy o běhu a koloběhu života, o vměstnání rozložení roku do jednotlivých karet a role žolíka jako věčného průvodce po světě. "Na světě není kam se před časem ukrýt. Můžeme se snad schovat před králem nebo císařem, možná i před Bohem. Ale času nelze uniknout. Čas nás vidí všude, protože tomu neklidnému živlu podléhá všechno kolem nás. Jen na okamžik se stáváme součástí jakéhosi šíleného třeštění. Běháme po zemi, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě. Viděls, jak se návštěvníci nahoře na Akropoli přelévají z místa na místo jako mravenci. Ale všechno jednoho dne pomine. Vše pomine a místo toho přijde nové třeštění. Protože ve frontě stojí další lidé. Formy přicházejí a odcházejí. Objevují se nové a nové nápady. Jediné téma se neopakuje, jediná kompozice se neobjeví dvakrát. Není na světě nic, co by se složitostí a vzácností vyrovnalo člověku, to si pamatuj. A přitom se s námi zachází jak s bezcennými tretkami. Běháme po zemi jako postavy v nějaké pohádce, souhlasně přikyvujeme a usmíváme se na sebe, jako bychom říkali - Ahoj, tak my tady spolu žijeme! Jsme součástí stejné skutečnosti nebo stejné pohádky. Není to neuvěřitelné? Žijeme spolu na jedné planetě uprostřed vesmíru. Ale už brzy budeme ze své dráhy jako mávnutím proutku odstaveni. Abrakadabra a jsme pryč."... celý text

Gloria
2021,
Timothée de Fombelle
Až mi na konci hrkly slzy do očí. Možná prvoplánová knížečka, ale občas je dobré se na chvíli zastavit a zvednout oči k obloze.

Indiánský erotikon: Zaručený recept na chutné manželství
2024,
Danka Štoflová
Líbilo. Víc jak prvotina. Je znát, že si autorka umí udělat legraci i sama ze sebe, sic po každé kapitole Howg mi navozovalo pocit, že se vracím právě do dob Vinnetoua, francouze s parukou a jugoslávskou prérií :), ale jinak z každé věty je cítit a znát pokora a láska k přírodě, k lidem, které jí obklopují a příběhů co vychází právě z této lásky. Poslední kapitolka o strachu, svobodě a národní hrdosti je naprostým přesným popsáním stavu naší společnosti. Neumíme jednat ve vyšším zájmu, neumíme se za nic postavit, umíme se dívat pouze na sebe a neuvědomujeme si krátkozrakost svých rozhodnutí. " Indiáni se nemusí učit, komu otevřít dveře a komu ne. Oni žádné dveře nemají. Indiáni jsou hrdí, stateční a pečlivě chrání budoucnost svého rodu, svoje děti."... celý text

Raději zešílet v divočině
2018,
Aleš Palán
Moc povedená kniha a skvělý nápad. Někteří z lidí to mají v hlavě srovnané lépe než kdekdo jiný. Každého z nás žene touha něco po sobě zanechat, děti, dům, poselství, ale chceme mít pocit, že náš život má nějakou cenu. Až skoro zapomeneme, že největší cenou je život sám a obdivuji každého, kdo se snaží nedupat podle ostatních, ale žít tak, aby obstál sám před sebou. No, někdo k tomu rozhodnutí došel přes svoje démony, ale i to je cenné, pokud se z nich dokázal vymanit. V době sociálních sítí, strašidelných zpráv, které se na nás valí úplně všude, tlaku konzumu, mám pro podobná rozhodnutí mnohem větší pochopení.... celý text

Chybějící světlo
2023,
Nino Haratischwili
Nino Haratischwili nemá jednoduché ani tenké knihy. Ani Gruzie nebyla a možná stále ještě není jednoduchou zemí, kde se dá bezstarostně žít, dospívat a nic neřešit. Do toho ještě všechno to očekávání od rodiny, děvče aby se dobře vdalo a bylo poslušnou hospodyní nejlépe bez vlastního názoru, kluci, kteří si u nás na vojáky jen hrají, se tam jimi stávají jen co okusí chuť a sílu ulice, kde bydlí. A každý si sebou tohle břímě nese a i když se ho snaží skrývat před sebou, ostatními i celým světem, vždycky ho nějakým způsobem dožene a nezřídka zahubí. Nádherný román, kde se potkává brutální každodennost, čekání na odpuštění a únik z toho všeho je jedinou spásou. Ani nevíme, jak se tady máme dobře a stále hledáme nějaké důvody, abychom si mohli hrát na chudáčky. Važme si každého dne, kdy se nemusíme bát. " A i kdyby lidé, kteří dnes procházejí kolem nás, o všem věděli, poznali by nás? Nás, milence z Tbilisi? Ne, nepoznali, k tomu, aby to bylo možné, musí život člověka rozžvýkat a strávit, musí ho vyzvracet, osoby, kterým se život nastavuje ze slunečné strany, by to neviděly, nepoznaly by nás. Zanechala jsem svou lásku ve světě, jenž už neexistuje a který na mě dnes večer shlíží z těchto impozantních zdí. Zanechala jsem jí na místě, na něž se už nikdy nevrátím, u lidí, kteří už existují jen jako stíny v mé hlavě. Moje láska, a jsem si jistá, že je to i Iřin a Nenin úděl, je dinosauří láska, vyhynulý druh lásky, láska špinavá a brutální, láska, která ústí v útoky nožem, krvavé šrámy a výstřely, láska, která je zvyklá obcházet zákazy a překračovat hranice, je to chameleonská láska, která musí lhát, aby přežila, ano, tak to musí být. Naše láska nezná svobodu a bezstarostnost, není lehká a už vůbec ne civilizovaná, nezná lehkovážnost a mladistvost, je to láska, jež se lidem, kteří nepocházejí z tohoto světa, jeví nezdravě, nahání jim strach a hrůzu. A v tom mají pravdu. Ale já ji nemůžu zradit, nemůžu se jí zříct, protože tato láska je jediná, kterou mám. "... celý text

Ta věc s Rachel
2024,
Caroline O'Donoghue
Po přečtení poslední vět z vyprávění jsem otočila na další stránku, že tam bude ještě nějaký další konec. Nebyl. To už patřilo jinému příběhu a bude na Jamesovi, zda ho bude chtít vyprávět. Líbilo se mi číst zážitky mládí, intenzivní, opravdové se všemi mladickými chybami a experimenty. To k mládí patří a a skutečně Rachel si neuvědomovala, jaké má štěstí, že mohla studovat a dostudovat. Ale na to většinou člověk přijde až později, když je mladý, má jiné starosti, hlavně sám se sebou. No, někdo na to nepřijde nikdy. Rachel na to přišla a sledovat její přeměnou v dospělého člověka bylo fajn. U sebe totiž nikdy neumíme posuzovat nezaujatě určitý posun své osobnosti. "Moji rodiče mě vždycky učili, že na člověku je nejdůležitější směr. Což je jiný způsob, jak říct: nezáleží na tom, jestli máš peníze teď, dokud máš plán, jak mít peníze později. Začalo mi být jasné, že Carey žádný směr nemá, ale nevadilo mi to. Byl hodný a byl do mě bláznivě zamilovaný, a přestože by měl v sedmadvaceti víc přemýšlet nad svou kariérou, vlastně jsem byla ráda, že nepřemýšlí. Měl tak víc času soustředit se na důležitější věci. Třeba na mě. Byla jsem náturou poměrně veselý člověk. Emočně závislá, jako dobrý kůň. Možná, že kdybych byla víc melancholická, dokázala bych rozpoznat, že zažívám trauma, slovo, které mi pořád připadá jako vyhrazené pro ostatní lidi. Ale byla jsem sama sobě hrozně vzdálená a nezáleželo na tom, že se mě muž, kterého jsem milovala, snažil přivést zpátky. Bylo příliš pozdě a nestačilo to. "... celý text

Jablka ze stromu nepadají
2023,
Liane Moriarty
Mám ráda romány o rodinných vztazích. Je to něco, co zažíváme snad každý, někdo svou rodinu miluje, jiný nenávidí, někdo je nechce ani vidět, jiný bez názoru sourozence pomalu ani neusne. A tady na první pohled skvěle sehraná rodina postupně odkrývá své slabiny, ukazuje, že nikde nic není černobílé a přítomnost cizí osoby v domě rodičů začne působit na každého z jejich členů. Na mezilidské vztahy je Liane Moriarty vážně dobrá, uvažování každého, to, že do hlavy druhým nikdy nevidíme, i když si myslíme, že protějšek či vlastní děti známe dokonale. Tak ne. "Amy kdysi Joy řekla, že nemá tušení, jak moc se nezadaný člověk dokáže cítit osamělý. Joy by dceři nejradši odpověděla, že osamělá může být, i když je vdaná, že byly doby, kdy se sama den za dnem probouzela s drtivým pocitem osamělosti, a přitom chystala snídani čtyřem dětem. Tohle své dceři neřekla. Řekla jí - Ano drahoušku, máš pravdu. Musí to být hrozně těžké. - Člověk nemůže svým dospělým dětem prozradit pravdu o svém manželství. Nechtějí to skutečně vědět, i kdyby si mysleli, že chtějí."... celý text

Naše matka
2024,
Karin Smirnoff
Druhý díl je důkazem, že z noční můry nejde jen tak procitnout. Nejde odpustit matce něco, co se odpustit nedá. Nejde začít nový život jinde. Seveřani snad ani nemůžou mít světlo na konci tunelu v jejich věčné temnotě. Až na tu polární záři, ta je jistou nadějí a příslibem v té beznaději kolem. "Chápu že toho máš už dost ozvala jsem se. To nevím řekl. Přijímám tě takovou jaká jsi. Tvoji minulost i všechno o čem nechceš mluvit. Ale to že ses sbalila a nechala mi jenom ušmudlaný vzkaz to nepřekousnu. Ohledně satu jsme měli dohodu. A tys místo toho zdrhla jako. Zloděj uprostřed noci nebo co řekla jsem. Ne odvětil. Spíš jako vyděšený čokl. Já nemám zbabělce rád prohlásil. Svět je jich plný. Lidí co okolo sebe mlátí a když narazí na odpor převalí se na záda. A podle tebe taková jsem zeptala jsem se. Když se vydáš na křížovou výpravu máš odvahu ale nejsi připravená čelit následkům dodal po chvíli. Myslíš satu řekla jsem Mimo jiné. Nemůžeš mi dát ještě jednu šanci hlesla jsem když jsem se přesně podle jussiho tvrzení převalila na záda. Zavrtěl hlavou. Nejde to. Dáváš ale odmítáš brát. Odmítat brát je stejně k ničemu jako nechtít dávat. Stříbro a zlato. Dary ležely nedotřené v košíku. Sbalené a označené cenovkami. Ty jakmile něco dostaneš myslíš si že za to ten druhý něco čeká. Služby a protislužby nemají s láskou nic společného. V tom případě jsem lásku nikdy nepoznala řekla jsem. Ale jo řekl poznala. Jenže jí nevidíš. Chceš jinam domů pryč a všechno zároveň."... celý text

Na světě žijeme každý jinak
2020,
Jean-Paul Dubois
Jako hlavní postava by se mi víc líbil Patrick, u něj se autor odvázal a byl pro mě víc skutečným člověkem. Proti tomu Paulův život byl pro mě plný úvah, melancholie a řádkou drobných každodenních křivd a křivdiček, až mu jednou povolily nervy. I to se stává. Na rozdíl od svého spoluvězně ale umí přijmout trest a nesnaží se vykroutit se z následků svého činu. Namíchaný koktejl z Francie a Dánska, rodina, která tu dnes je a zítra být nemusí, stejně jako model německého čtyřdvéřáku NSU Ro 80 a malého kina promítajícího od intelektuálních děl až po Hluboké hrdlo :-) " Život je, synku, jako taková stará herka: když tě shodí, sklapneš hubu a vylezeš na ní znovu."... celý text

Útěky někam jinam
2024,
* antologie
Ani ne útěky, ale spíše návraty ke kořenům, hledání sebe sama, nespokojenost se svým bytím. Kterou vám ale jiné prostředí nenahradí, musíte začít u sebe a to se většinou nikomu nechce. Milé povídky, hlavně ty o přírodě, vesnicích, kde si ostatní myslí, jak všichni táhnou za jeden provaz a jsou naprosto jiní než lidé z města. Ne, lidé jsou všude stejní :-) Škoda chybek v textu, někdy, místo přemýšlením nad tématem, jsem si říkala jestli je ten či onen slovní tvar správně.... celý text

Příběh Arthura Truluva
2021,
Elizabeth Berg
Každý by občas potřeboval mít svého Arthura. Přesně jak pravila autorka v poděkování na konci knížky. Milá knížka, ale trochu jsem postrádala hloubku příběhu a větší charakteristiku vedlejších postav. Nicméně druhý a třetí díl si zcela jistě ráda přečtu. "Začne na Lucille mluvit. Povídá jí spoustu věcí. Říka jí, že je laskavá a štědrá žena, a znát ji mu přináší ohromnou radost. Vypráví, že když zemřela Nola, myslel, že z toho zármutku zemře také. Prý se někde dočetl, že žal má na lidský metabolismus destruktivní účinky. Tenkrát věřil, že ho to zabije - tak silná a kousavá bolest to byla. Myslel, že ho sežere zaživa a prokouše si cestu z jeho nitra až ven. Ale to se nestalo. Trvalo to dlouho, ale nějak si to nakonec srovnal v hlavě, takže může Nolu stále milovat a ctít její památku, a zároveň milovat a ctít život. Trvalo to dlouho, ale podařilo se. A ona to dokáže také. - Ale ta láska trvala tak krátce, stěžuje si Lucille. Takový podfuk! Můj život byl jeden velký podfuk! To přece musíte uznat, Arthure. Někoho jsem našla, ale byl se mnou jen necelý měsíc. A teď je pryč a já už žádnou další lásku nepoznám! V tu chvíli Arthur nejspíš dělá chybu, protože jí řekne, že by mohla ještě někoho potkat. A ona začne kvílet. Štká: Ale Arthure, když zestárnete, nikdo vás ani nevidí. Jen lidé, kteří vás znali ještě zamlada. Lucille má nejspíš pravdu, proto Arthur zmlkne. Jen tam s ní sedí a hledí na její zmučenou tvář."... celý text

Shuggie Bain
2022,
Douglas Stuart
Při čtení jsem si občas vzpomněla na knihy Irvina Welshe, Trainspoting a další dílka. Ze stejné doby, ze stejné mizérie. Tam kraluje hérák, tady chlast. Zde je velmi umocněno autentickým osobním příběhem autora. Tři sourozenci a každý se s matčinou závislostí vyrovnává jinak. Krutost dětí k někomu, kdo je jiný. Hodně dobrá kniha sic neveselého obsahu. Smekám před autorem, i před každým, kdo se dokázal prosadit osudu navzdory.... celý text

Teorie zmizení
2024,
Lucie Brejšová
Vynikající kniha. Téma, které řešíme věky věků. Jak moc má rodina držet spolu, aby to někdo nezačal považovat za vlezlé nebo naopak, že se nezajímáme. Být rodičem malých dětí je role víceméně jasná, ale být rodičem dospělých dětí? Marii zarazila výčitka své dcery, že ona je příčinou jejích trablů. Osobně zažívám opačný stav a řeším v sobě vztah s matkou, pro kterou jsem stále malé dítě, které nic neudělá správně a zmítám se v kruhu výčitek, vděčnosti a jakousi povinností. Marie se rozhodla pro hodně radikální řešení, v epilogu zjišťujeme proč. Naprosto jí rozumím, ale jít touto cestou by dokázal jen málokdo. Ale kdy jindy si plnit svá přání, své sny, když ne v tomto životě. Jiný už mít nebudeme. Někdy prostě musí být být člověk sobec. Ale musí si to umět sám před sebou obhájit. Rozhodně doporučuji, smekám před autorkou a jen škoda pár chybek v textu. "Toužila jsem odjet, strašně moc, a vidět fascinující svět. Při běžném koloběhu člověk rychle stárne, na cestách se stává nesmrtelným. Chtěla jsem se té nesmrtelnosti dotknout. Toužila jsem po cestování a cestovala jsem tři intenzivní, zamilované roky. Mým průvodcem, trýznitelem i milencem se stal samotný svět. Chtěla jsem zjistit co se skrývá za obzorem, a objevila obzory, na které mě nepřipravil žádný cestopis, ani dokumentární pořad. Poznala jsem nejchudší oblast Bangladéše i mrakodrapy, odkud hongkongské bankovní pobočky určují směr, jakým se planeta Země bude točit. Navštívila jsem chrámy všech náboženství a okusila nejlahodnější i nejodpornější jídla, jaká si člověk může představit, i ta co si nepředstaví. Setkala jsem se s cestovateli, zloději a šarlatány, sdílela dobré i zlé s novými přáteli, vše kromě kontaktních údajů. Strávila jsem překrásné momenty, které nezachytila jediná fotografie. Na cesty jsem se vydala chudá a dnes jsem boháč s prodřenými kalhotami. Hledala jsem poznání a našla pokoru, hledala jsem prožitek a našla mír. Hledala jsem svět a světem jsem se stala."... celý text

Polední hodina
2019,
Dörte Hansen
Už při čtení na mě dorážely v mysli otázky kdo jsme, kam směřujeme, proč v životě tolik spěcháme a co všechno nám ještě zůstane skryto a nezodpovězeno. Příběh plný vzpomínek i podobných úvah z hlavy Ingwera, když se jeho věk přiblížil padesátce, stejně jako mně :-) Krásně napsáno, kterak staré musí ustoupit novému, ale ne vždy je to krok dopředu. Nová silnice, která žere děti, remízky, které musí ustoupit polím, polnosti, která nedobrovolně změnila majitele a do toho příběhy obyčejných starousedlíků a jejich rodin. Ale obyčejnost je dnes jevem téměř neobyčejným, každý chce nějak vyčnívat, ale proč vlastně. Péče Ingwera o staroušky je až dojemná. "Učitel Steensen už třicet let bloumal po okolí vesnice, vykopával z písku pozůstatky mladší doby kamenné a kroužil kolem pravěkého pohřebiště. Stál v krajině plné morén, každý den, a cítil vítr, o kterém si říkal, že musí vát už celá tisíciletí. Stejný starý vítr, který od doby ledové vykusoval do kamenů rýhy. Každý den sledoval brinkebüllské sedláky, kteří bezmyšlenkovitě pracovali na polích. Nevěděli, že vítr hýbe i jimi, že je tahle krajina obrušuje a tvaruje. Že dýchají v jejím rytmu, podle jejích pravidel. Místní tu odjakživa zasévali políčka kolem tůněk z doby ledové a bludných balvanů, sekali trávu, orali, stejně jako sedláci před nimi, už dobrých šest tisíc let. Všechno ve vesnici zrychlilo. Celá vesnice byla v pohybu, ženy si dělaly řidičské průkazy, i ty, kterým už táhlo na padesátku, jako Greta Boysenová nebo Ella Feddersenová. Pro mladé ženy to bylo samozřejmostí, rozvážely děti na lekce hry na klávesy nebo akordeon a konečně si mohly zajet ke kadeřnici i bez manžela, nemusely se ho doprošovat, aby je tam zavezl a zase vyzvedl. Už žádní manželé, kteří si v salonu otráveně listují časopisem a každé dvě minuty pohlédnou na hodinky. Svět se pro ženy s řidičským průkazem zvětšil, už nekončil za cedulí u výjezdu u Brinkebüllu. Konečně se dostaly z vesnice, nebyly už odkázané na krámek Dory Koopmannové, kde toho jako zákaznice stejně moc nepořídily, kde si mohly vybírat jen ze tří druhů sýrů. Eidamský, tylžský a máslový sýr, žádnej další přece normální člověk nepotřebuje! V Dořiných očích nemusel mít normální člověk ani nudle dlouhé jako pletací jehlice - nebo jogurt s třešňovou příchutí. To určitě vymyslel nějakej pablb!"... celý text

Tahle země není pro starý
2007,
Cormac McCarthy
Jsem ráda, že jsem film viděla již před drahnými lety a úplně si jej nevybavuji. Aspoň mi nijak nenarušoval čtení. Nicméně naprosto chápu, že po knize coby scénáři Coenové skočili. Úplně zapadá do jejich syrové řady filmů, kde se ovšem sem tam mihne i vtip. Díky čtení si musím brzy oživit i film. " Lidi si myslej, že věděj, co v životě chtěj, ale většinou to nevěděj. Ale vobčas to i tak dostanou, dyš maj štěstí. Já měl štěstí dycky. Celej život. Jinak bych tady nebyl. Dostal jsem se z pěkný řádky průšvihů. Ale ten den, kdy sem jí uviděl vycházet z Kerrova koloniálu, přecházet ulici a jít kolem mě, a kdy sem si před ní nadzvednul klobouk a vona se na mě za to usmála, tak ten den byl můj nejšťastnější. Lidi si stěžujou, co všechno špatnýho se jim stalo, co si nezasloužili, ale málokdy se zmíněj vo tom dobrým. Vo tom, čím si zasloužili to dobrý. Nevzpomínám si, že bych Pánubohu dával ňák zvlášť moc důvodů, proč by mi měl přát štěstí. Ale přál mi ho. "... celý text

Amerikánka
2024,
David Jařab
Říká se, že nic není černobílé. Tady není nic bílého, je to jenom černé. Děti ponechané na pospas osudu, posléze umístěné do výchovných a nápravných ústavů. Hierarchie mezi nadřízenými i dětmi, buď se podřídíš nebo uvidíš. A po dosažení plnoletosti, co dál. Úplně mi vyskočil začátek nějakého sloganu, Svět je zlý a nebezpečný místo. Protože navzdory všemu, čím si musely projít jako děti, je v osmnácti žádná odměna nečeká a musí se bít životem dál. Jsem neskutečně vděčná osudu, že jsem měla pěkné dětství. Škoda chyb při čtení.... celý text

Ptačí domek
2021,
Eva Meijer
Každý, kdo zasvětí svůj život zvířatům, přírodě, má můj obdiv. Moc pěkně napsaná knížka. Len byla na svou dobu skutečnou průkopnicí nejen v pozorování ptactva v přirozeném prostředí, ale i v soukromém životě. Byla to skutečně čistá duše, která pro svá pozorování obětovala vše. I válka jí minula jaksi mimoděk, těžkosti lidí jí dvakrát nezajímaly, hlavně, aby nikdo nerušil její symbiózu s ptáčky. Ovšem napadají mně právě i otázky toho přirozeného prostředí. Protože domek, i když ptačí, a vazba na člověka mi moc přirozená nepřipadá. A bohužel peníze zničily i její přání, aby domek sloužil dále i po jejím odchodu, tomu říkám zrada od přírodovědného ústavu. Jak je vidět, peníze byly, jsou a budou pro někoho vždy na prvním místě.... celý text