Clara_C přečtené 403

Ta věc s Rachel 2024, Caroline O'Donoghue

Po přečtení poslední vět z vyprávění jsem otočila na další stránku, že tam bude ještě nějaký další konec. Nebyl. To už patřilo jinému příběhu a bude na Jamesovi, zda ho bude chtít vyprávět. Líbilo se mi číst zážitky mládí, intenzivní, opravdové se všemi mladickými chybami a experimenty. To k mládí patří a a skutečně Rachel si neuvědomovala, jaké má štěstí, že mohla studovat a dostudovat. Ale na to většinou člověk přijde až později, když je mladý, má jiné starosti, hlavně sám se sebou. No, někdo na to nepřijde nikdy. Rachel na to přišla a sledovat její přeměnou v dospělého člověka bylo fajn. U sebe totiž nikdy neumíme posuzovat nezaujatě určitý posun své osobnosti. "Moji rodiče mě vždycky učili, že na člověku je nejdůležitější směr. Což je jiný způsob, jak říct: nezáleží na tom, jestli máš peníze teď, dokud máš plán, jak mít peníze později. Začalo mi být jasné, že Carey žádný směr nemá, ale nevadilo mi to. Byl hodný a byl do mě bláznivě zamilovaný, a přestože by měl v sedmadvaceti víc přemýšlet nad svou kariérou, vlastně jsem byla ráda, že nepřemýšlí. Měl tak víc času soustředit se na důležitější věci. Třeba na mě. Byla jsem náturou poměrně veselý člověk. Emočně závislá, jako dobrý kůň. Možná, že kdybych byla víc melancholická, dokázala bych rozpoznat, že zažívám trauma, slovo, které mi pořád připadá jako vyhrazené pro ostatní lidi. Ale byla jsem sama sobě hrozně vzdálená a nezáleželo na tom, že se mě muž, kterého jsem milovala, snažil přivést zpátky. Bylo příliš pozdě a nestačilo to. "... celý text

Město nad městem 2023, Lucie Brejšová

Jablka ze stromu nepadají 2023, Liane Moriarty

Mám ráda romány o rodinných vztazích. Je to něco, co zažíváme snad každý, někdo svou rodinu miluje, jiný nenávidí, někdo je nechce ani vidět, jiný bez názoru sourozence pomalu ani neusne. A tady na první pohled skvěle sehraná rodina postupně odkrývá své slabiny, ukazuje, že nikde nic není černobílé a přítomnost cizí osoby v domě rodičů začne působit na každého z jejich členů. Na mezilidské vztahy je Liane Moriarty vážně dobrá, uvažování každého, to, že do hlavy druhým nikdy nevidíme, i když si myslíme, že protějšek či vlastní děti známe dokonale. Tak ne. "Amy kdysi Joy řekla, že nemá tušení, jak moc se nezadaný člověk dokáže cítit osamělý. Joy by dceři nejradši odpověděla, že osamělá může být, i když je vdaná, že byly doby, kdy se sama den za dnem probouzela s drtivým pocitem osamělosti, a přitom chystala snídani čtyřem dětem. Tohle své dceři neřekla. Řekla jí - Ano drahoušku, máš pravdu. Musí to být hrozně těžké. - Člověk nemůže svým dospělým dětem prozradit pravdu o svém manželství. Nechtějí to skutečně vědět, i kdyby si mysleli, že chtějí."... celý text

Naše matka 2024, Karin Smirnoff

Druhý díl je důkazem, že z noční můry nejde jen tak procitnout. Nejde odpustit matce něco, co se odpustit nedá. Nejde začít nový život jinde. Seveřani snad ani nemůžou mít světlo na konci tunelu v jejich věčné temnotě. Až na tu polární záři, ta je jistou nadějí a příslibem v té beznaději kolem. "Chápu že toho máš už dost ozvala jsem se. To nevím řekl. Přijímám tě takovou jaká jsi. Tvoji minulost i všechno o čem nechceš mluvit. Ale to že ses sbalila a nechala mi jenom ušmudlaný vzkaz to nepřekousnu. Ohledně satu jsme měli dohodu. A tys místo toho zdrhla jako. Zloděj uprostřed noci nebo co řekla jsem. Ne odvětil. Spíš jako vyděšený čokl. Já nemám zbabělce rád prohlásil. Svět je jich plný. Lidí co okolo sebe mlátí a když narazí na odpor převalí se na záda. A podle tebe taková jsem zeptala jsem se. Když se vydáš na křížovou výpravu máš odvahu ale nejsi připravená čelit následkům dodal po chvíli. Myslíš satu řekla jsem Mimo jiné. Nemůžeš mi dát ještě jednu šanci hlesla jsem když jsem se přesně podle jussiho tvrzení převalila na záda. Zavrtěl hlavou. Nejde to. Dáváš ale odmítáš brát. Odmítat brát je stejně k ničemu jako nechtít dávat. Stříbro a zlato. Dary ležely nedotřené v košíku. Sbalené a označené cenovkami. Ty jakmile něco dostaneš myslíš si že za to ten druhý něco čeká. Služby a protislužby nemají s láskou nic společného. V tom případě jsem lásku nikdy nepoznala řekla jsem. Ale jo řekl poznala. Jenže jí nevidíš. Chceš jinam domů pryč a všechno zároveň."... celý text

Na světě žijeme každý jinak 2020, Jean-Paul Dubois

Jako hlavní postava by se mi víc líbil Patrick, u něj se autor odvázal a byl pro mě víc skutečným člověkem. Proti tomu Paulův život byl pro mě plný úvah, melancholie a řádkou drobných každodenních křivd a křivdiček, až mu jednou povolily nervy. I to se stává. Na rozdíl od svého spoluvězně ale umí přijmout trest a nesnaží se vykroutit se z následků svého činu. Namíchaný koktejl z Francie a Dánska, rodina, která tu dnes je a zítra být nemusí, stejně jako model německého čtyřdvéřáku NSU Ro 80 a malého kina promítajícího od intelektuálních děl až po Hluboké hrdlo :-) " Život je, synku, jako taková stará herka: když tě shodí, sklapneš hubu a vylezeš na ní znovu."... celý text

Útěky někam jinam 2024, * antologie

Ani ne útěky, ale spíše návraty ke kořenům, hledání sebe sama, nespokojenost se svým bytím. Kterou vám ale jiné prostředí nenahradí, musíte začít u sebe a to se většinou nikomu nechce. Milé povídky, hlavně ty o přírodě, vesnicích, kde si ostatní myslí, jak všichni táhnou za jeden provaz a jsou naprosto jiní než lidé z města. Ne, lidé jsou všude stejní :-) Škoda chybek v textu, někdy, místo přemýšlením nad tématem, jsem si říkala jestli je ten či onen slovní tvar správně.... celý text

Příběh Arthura Truluva 2021, Elizabeth Berg

Každý by občas potřeboval mít svého Arthura. Přesně jak pravila autorka v poděkování na konci knížky. Milá knížka, ale trochu jsem postrádala hloubku příběhu a větší charakteristiku vedlejších postav. Nicméně druhý a třetí díl si zcela jistě ráda přečtu. "Začne na Lucille mluvit. Povídá jí spoustu věcí. Říka jí, že je laskavá a štědrá žena, a znát ji mu přináší ohromnou radost. Vypráví, že když zemřela Nola, myslel, že z toho zármutku zemře také. Prý se někde dočetl, že žal má na lidský metabolismus destruktivní účinky. Tenkrát věřil, že ho to zabije - tak silná a kousavá bolest to byla. Myslel, že ho sežere zaživa a prokouše si cestu z jeho nitra až ven. Ale to se nestalo. Trvalo to dlouho, ale nějak si to nakonec srovnal v hlavě, takže může Nolu stále milovat a ctít její památku, a zároveň milovat a ctít život. Trvalo to dlouho, ale podařilo se. A ona to dokáže také. - Ale ta láska trvala tak krátce, stěžuje si Lucille. Takový podfuk! Můj život byl jeden velký podfuk! To přece musíte uznat, Arthure. Někoho jsem našla, ale byl se mnou jen necelý měsíc. A teď je pryč a já už žádnou další lásku nepoznám! V tu chvíli Arthur nejspíš dělá chybu, protože jí řekne, že by mohla ještě někoho potkat. A ona začne kvílet. Štká: Ale Arthure, když zestárnete, nikdo vás ani nevidí. Jen lidé, kteří vás znali ještě zamlada. Lucille má nejspíš pravdu, proto Arthur zmlkne. Jen tam s ní sedí a hledí na její zmučenou tvář."... celý text

Shuggie Bain 2022, Douglas Stuart

Při čtení jsem si občas vzpomněla na knihy Irvina Welshe, Trainspoting a další dílka. Ze stejné doby, ze stejné mizérie. Tam kraluje hérák, tady chlast. Zde je velmi umocněno autentickým osobním příběhem autora. Tři sourozenci a každý se s matčinou závislostí vyrovnává jinak. Krutost dětí k někomu, kdo je jiný. Hodně dobrá kniha sic neveselého obsahu. Smekám před autorem, i před každým, kdo se dokázal prosadit osudu navzdory.... celý text

Teorie zmizení 2024, Lucie Brejšová

Vynikající kniha. Téma, které řešíme věky věků. Jak moc má rodina držet spolu, aby to někdo nezačal považovat za vlezlé nebo naopak, že se nezajímáme. Být rodičem malých dětí je role víceméně jasná, ale být rodičem dospělých dětí? Marii zarazila výčitka své dcery, že ona je příčinou jejích trablů. Osobně zažívám opačný stav a řeším v sobě vztah s matkou, pro kterou jsem stále malé dítě, které nic neudělá správně a zmítám se v kruhu výčitek, vděčnosti a jakousi povinností. Marie se rozhodla pro hodně radikální řešení, v epilogu zjišťujeme proč. Naprosto jí rozumím, ale jít touto cestou by dokázal jen málokdo. Ale kdy jindy si plnit svá přání, své sny, když ne v tomto životě. Jiný už mít nebudeme. Někdy prostě musí být být člověk sobec. Ale musí si to umět sám před sebou obhájit. Rozhodně doporučuji, smekám před autorkou a jen škoda pár chybek v textu. "Toužila jsem odjet, strašně moc, a vidět fascinující svět. Při běžném koloběhu člověk rychle stárne, na cestách se stává nesmrtelným. Chtěla jsem se té nesmrtelnosti dotknout. Toužila jsem po cestování a cestovala jsem tři intenzivní, zamilované roky. Mým průvodcem, trýznitelem i milencem se stal samotný svět. Chtěla jsem zjistit co se skrývá za obzorem, a objevila obzory, na které mě nepřipravil žádný cestopis, ani dokumentární pořad. Poznala jsem nejchudší oblast Bangladéše i mrakodrapy, odkud hongkongské bankovní pobočky určují směr, jakým se planeta Země bude točit. Navštívila jsem chrámy všech náboženství a okusila nejlahodnější i nejodpornější jídla, jaká si člověk může představit, i ta co si nepředstaví. Setkala jsem se s cestovateli, zloději a šarlatány, sdílela dobré i zlé s novými přáteli, vše kromě kontaktních údajů. Strávila jsem překrásné momenty, které nezachytila jediná fotografie. Na cesty jsem se vydala chudá a dnes jsem boháč s prodřenými kalhotami. Hledala jsem poznání a našla pokoru, hledala jsem prožitek a našla mír. Hledala jsem svět a světem jsem se stala."... celý text

Polední hodina 2019, Dörte Hansen

Už při čtení na mě dorážely v mysli otázky kdo jsme, kam směřujeme, proč v životě tolik spěcháme a co všechno nám ještě zůstane skryto a nezodpovězeno. Příběh plný vzpomínek i podobných úvah z hlavy Ingwera, když se jeho věk přiblížil padesátce, stejně jako mně :-) Krásně napsáno, kterak staré musí ustoupit novému, ale ne vždy je to krok dopředu. Nová silnice, která žere děti, remízky, které musí ustoupit polím, polnosti, která nedobrovolně změnila majitele a do toho příběhy obyčejných starousedlíků a jejich rodin. Ale obyčejnost je dnes jevem téměř neobyčejným, každý chce nějak vyčnívat, ale proč vlastně. Péče Ingwera o staroušky je až dojemná. "Učitel Steensen už třicet let bloumal po okolí vesnice, vykopával z písku pozůstatky mladší doby kamenné a kroužil kolem pravěkého pohřebiště. Stál v krajině plné morén, každý den, a cítil vítr, o kterém si říkal, že musí vát už celá tisíciletí. Stejný starý vítr, který od doby ledové vykusoval do kamenů rýhy. Každý den sledoval brinkebüllské sedláky, kteří bezmyšlenkovitě pracovali na polích. Nevěděli, že vítr hýbe i jimi, že je tahle krajina obrušuje a tvaruje. Že dýchají v jejím rytmu, podle jejích pravidel. Místní tu odjakživa zasévali políčka kolem tůněk z doby ledové a bludných balvanů, sekali trávu, orali, stejně jako sedláci před nimi, už dobrých šest tisíc let. Všechno ve vesnici zrychlilo. Celá vesnice byla v pohybu, ženy si dělaly řidičské průkazy, i ty, kterým už táhlo na padesátku, jako Greta Boysenová nebo Ella Feddersenová. Pro mladé ženy to bylo samozřejmostí, rozvážely děti na lekce hry na klávesy nebo akordeon a konečně si mohly zajet ke kadeřnici i bez manžela, nemusely se ho doprošovat, aby je tam zavezl a zase vyzvedl. Už žádní manželé, kteří si v salonu otráveně listují časopisem a každé dvě minuty pohlédnou na hodinky. Svět se pro ženy s řidičským průkazem zvětšil, už nekončil za cedulí u výjezdu u Brinkebüllu. Konečně se dostaly z vesnice, nebyly už odkázané na krámek Dory Koopmannové, kde toho jako zákaznice stejně moc nepořídily, kde si mohly vybírat jen ze tří druhů sýrů. Eidamský, tylžský a máslový sýr, žádnej další přece normální člověk nepotřebuje! V Dořiných očích nemusel mít normální člověk ani nudle dlouhé jako pletací jehlice - nebo jogurt s třešňovou příchutí. To určitě vymyslel nějakej pablb!"... celý text

Tahle země není pro starý 2007, Cormac McCarthy

Jsem ráda, že jsem film viděla již před drahnými lety a úplně si jej nevybavuji. Aspoň mi nijak nenarušoval čtení. Nicméně naprosto chápu, že po knize coby scénáři Coenové skočili. Úplně zapadá do jejich syrové řady filmů, kde se ovšem sem tam mihne i vtip. Díky čtení si musím brzy oživit i film. " Lidi si myslej, že věděj, co v životě chtěj, ale většinou to nevěděj. Ale vobčas to i tak dostanou, dyš maj štěstí. Já měl štěstí dycky. Celej život. Jinak bych tady nebyl. Dostal jsem se z pěkný řádky průšvihů. Ale ten den, kdy sem jí uviděl vycházet z Kerrova koloniálu, přecházet ulici a jít kolem mě, a kdy sem si před ní nadzvednul klobouk a vona se na mě za to usmála, tak ten den byl můj nejšťastnější. Lidi si stěžujou, co všechno špatnýho se jim stalo, co si nezasloužili, ale málokdy se zmíněj vo tom dobrým. Vo tom, čím si zasloužili to dobrý. Nevzpomínám si, že bych Pánubohu dával ňák zvlášť moc důvodů, proč by mi měl přát štěstí. Ale přál mi ho. "... celý text

Amerikánka 2024, David Jařab

Říká se, že nic není černobílé. Tady není nic bílého, je to jenom černé. Děti ponechané na pospas osudu, posléze umístěné do výchovných a nápravných ústavů. Hierarchie mezi nadřízenými i dětmi, buď se podřídíš nebo uvidíš. A po dosažení plnoletosti, co dál. Úplně mi vyskočil začátek nějakého sloganu, Svět je zlý a nebezpečný místo. Protože navzdory všemu, čím si musely projít jako děti, je v osmnácti žádná odměna nečeká a musí se bít životem dál. Jsem neskutečně vděčná osudu, že jsem měla pěkné dětství. Škoda chyb při čtení.... celý text

Ptačí domek 2021, Eva Meijer

Každý, kdo zasvětí svůj život zvířatům, přírodě, má můj obdiv. Moc pěkně napsaná knížka. Len byla na svou dobu skutečnou průkopnicí nejen v pozorování ptactva v přirozeném prostředí, ale i v soukromém životě. Byla to skutečně čistá duše, která pro svá pozorování obětovala vše. I válka jí minula jaksi mimoděk, těžkosti lidí jí dvakrát nezajímaly, hlavně, aby nikdo nerušil její symbiózu s ptáčky. Ovšem napadají mně právě i otázky toho přirozeného prostředí. Protože domek, i když ptačí, a vazba na člověka mi moc přirozená nepřipadá. A bohužel peníze zničily i její přání, aby domek sloužil dále i po jejím odchodu, tomu říkám zrada od přírodovědného ústavu. Jak je vidět, peníze byly, jsou a budou pro někoho vždy na prvním místě.... celý text

Severka 2023, Nina Špitálníková

Když jsem chodila na základní školu, na zdi visel portrét Husáka. Chodila jsem do Jisker, Pionýra, učitelka se posmívala spolužačkám, jejichž rodiny chodily do kostela, aby nám ukázaly, kde mají tu duši, o které je jejich víra. Smály jsme se jim celá třída. Doma jsem si prozpěvovala ruské písně a o šest let starší bratr po mně házel botama. Nechápala jsem proč. V prvním ročníku nás zastihl listopad 89. Ta demagogie a vymývání mozků je odporná. Buď práskáš nebo tě čeká novodobý koncentrák. Co byste si vybrali vy?... celý text

Žít dál 2024, Narine Abgarjan

Jestli umí někdo psát poeticky o válce, pak je to Narine. Tragedie jednotlivých rodin zachycené mezi slovy o ranních mlhách, učesaném nebi pro svítání a poprašku hvězd na noční obloze. Až nemůžete věřit, že se děly takové krutosti jako se děly a dějí stále. A potom chytí nepřítele, zajmou jej a zjistí, že je to ještě téměř děcko. Tuhle krutost na obou stranách nikdy nepochopím. " Nunik si často představovala svět, který teď obývají bratr s matkou. Teče tam řeka Gjandžačaj, v kamenných sklepech kvasí polosladké víno a na policích dozrává průsvitné kaki - poslední dar odchazejícího slunce -, zdrženlivě tam vyzvání zvon protestantského kostela - Němce za druhé světové války vysídlili do Kazachstánu, ale kostel nestrhli a tak tam zůstal stát, mlčenlivý, se zatlučenými okenicemi a dveřmi. Jediná cesta vedoucí do tohoto milosrdného světa tonula v houští ostružiní a mohutné platany, shrbené věčně dujícím větrem, nad ní semkly své větve a proměnily ji ve stinnou alej. Nunik věděla, že se tam jednou ocitne také. Trpělivě a důstojně čekala na příchod smrti. Nepospíchala, ale ani nelpěla na životě. Občas, když provázela pohledem sokola, který tu vzácně křižoval nebe, na okamžik strnula s pohledem upřeným kamsi vzhůru, jako by čekala na nějaké znamení, ale pak s povzdechem sklopila oči. K Bohu už se s prosbami neobracela. "... celý text

Můj bratr 2024, Karin Smirnoff

To bylo čtení. Seveřani. Temní až do morku kostí. Vyprávění, ze kterého vám tuhne krev v žilách. Podtržené neobvyklým stylem. Určitě se pustím do dalšího dílu, protože janakippová, její bratr, John a bůhvíkdoještě si zaslouží nejen druhou šanci, i když normální život je asi nikdy nepotká. Skvělý překlad a fotky spisovatelky na konci knihy jsem se téměř lekla :-) "Myslela jsem, že už je mrtvý ale očividně nebyl. Stejně jako obyčejná slušná prasata se i lidské svině dožívají pozoruhodného věku. Před usnutím jsem ještě na chvilku zašla do žlutého pokoje. Seděla jsem na studené dřevěné podlaze. V prstech jsem otáčela hliněné panáky a hledala jsem vodítka. Přišlo mi že jsem nad svým životem ztratila kontrolu. Věci se děly a já jsem jim v tom nedokázala zabránit. Byl to nový pocit a nemohla jsem s jistotou tvrdit že je dobrý ale byl tady a křičel jako shromáždění probuzenců. Zhasla jsem ve žlutém pokoji a vlezla si mezi prostěradlo a přeloženou přikrývku s matčiným monogramem. SR. S jako siri. Vlastně jsem ani neznala její dívčí jméno."... celý text

Povídky, které pomáhají 2022, Michal Viewegh

Samotářky 2022, Barbora Šťastná

Mám ráda knížky, které rozkrývají rodinná tajemství. To, že padesátá léta byla odporná a nechápu, jak může dnes někdo sympatizovat s touto stranou, to se snad už děti učí ve škole. Příběh o ženských introvertkách je ale až moc. Chování Ludmily je hodně zvláštní, její myšlenkové pochody, od naivity až po sobectví, jeden ani nechce věřit, že s podobnou ženou vydržel Větrovec tolik let :-)... celý text

Jediný příběh 2019, Julian Barnes

Není to příběh, spíš úvahy a filozofování nad příběhem, který nemohl dopadnout jinak. Teď se dívám, že Malýmedvěd má stejný názor :-) Asi podobně jako autor, který milionkrát rozebere jedno téma, a to lásku, kam jsme až schopní zajít, anebo také ne. Realita se těžce střetává s romantickými představami, podobně jako schopnost milovat v devatenácti a po dvou dětech. Právě konfrontace vztahu z pohledu ženy by byla jistě zajímavá. "Joan po mě chtěla, abych byl dospělý. Byl jsem ochotný to zkusit, pokud to pomůže Susan, jenže z dospělosti mě pořád jímala hrůza. Za prvé jsem si nebyl jistý, jestli dospělosti lze vůbec dosáhnout. Za druhé, i kdyby tomu tak bylo, je to vůbec žádoucí? A za třetí, i kdyby to žádoucí bylo, pak pouze v porovnání s dětstvím a pubertálním věkem. A proč jsem měl takový odpor a nedůvěru k dospělosti? Co mi na dospělých a dospělosti vadilo? Stručně řečeno: pocit, že mají na všechno patent, pocit nadřazenosti, předpoklad, že všechno vědí líp, ne-li nejlíp, nesmírná banalita dospělých názorů, to, jak si ženy vyndávají pudřenky a pudrují si nosy, jak muži sedávají v křeslech s roztaženýma nohama a v jejich kalhotách se až příliš těžce rýsují jejich intimní partie, jak klábosí o zahrádkách a zahrádkaření, jak zírají přes ty své brýle a vy zase zíráte na ty zjevy, které ze sebe dokázali udělat, to jejich pití a kouření, to jejich burácivé zahleněné chrchlání, ty umělé vůně, které na sebe stříkají, aby zakryly své zvířecí pachy, to, jak muži plešatí a ženy si tvary svých účesů lepí lakem na vlasy, ta odporná představa, že možná ještě pořád spolu souloží, to jejich poslušné dodržování společenských norem, jízlivé odmítání čehokoli ironického nebo zpochybňujícího, předpoklad, že úspěch jejich dětí se bude určovat podle toho, jak dobře dokážou napodobit své rodiče.....jak pátrají po zbytcích jídla, které jim uvízlo mezi zuby, to, jak se o mě moc nezajímají a jak se zase zajímají příliš, když o to nestojím...To byl jenom stručný seznam, do něhož jsem pochopitelně nepočítal Susan. -Tvrdila, že se chce opřít o mý rameno zlehka jako ptáček. Připadalo mi to poetický a taky naprosto dokonalý. Přesně to, co chlap potřebuje. Nikdy jsem se nechtěl citově vázat. Mělo to dva háčky. Za prvé, ptáci odlétají, že jo? Jsou to ptáci, mají to v povaze. Za druhý, vždycky než odletí, tak vám to rameno poserou. "... celý text

Ztracená duše 2021, Olga Tokarczuk

Ztracená duše. Přesně vystihla i mojí slabinu. Dychtivě jsem knížku otevřela s tím, že se začtu. A listuji stránkami, obrázek, obrázek, jedna věta, obrázek a najednou mi došly stránky. Aha. Takže zpomalit, zamyslet se a začít pěkně od začátku. Knížku mám u postele a nemám v plánu jí uklízet do knihovny. Je krásná. A pravdivá.... celý text