Clara_C komentáře u knih

Za mně vynikající dílko. Jistě, autorka obdivuje Kinga a je to znát. Nicméně já též obdivuji krále hororu a bohužel nenapíšu víc než pár řádek sem :-)
Měla jsem přečteno téměř na jeden zátah, mám ráda příběhy městeček a osudy lidí v nich. Tady jeden úplně vnímal zaniklé doly i zašlou slávu starých časů. A když vám to všechno vypráví jeden z dalších zoufalců, máte co dělat, abyste se z těch vztahů vymotali ve zdraví.
A rozhodně bych nečekala v detektivkách až strašidelných příbězích životní moudra, i když u C.J. bych už mohla.

" Rád bych řekl, že jsem měl při pohledu na Annie zlou předtuchu, že zlý vítr přehnal přes oblohu temný mrak, z větví stromů se zvedli se zavřeštěním ptáci nebo že tichým večerem zaburácel hrom. Ale nic z toho se nestalo.
Takhle to v životě chodí. Nikdy vás nevaruje. Nenaznačí vám, že právě prožíváte moc důležitou chvíli, abyste se snad náhodou nezamysleli a neuvědomili si to. Nikdy nedá vědět, že něco stojí za to, abyste na tom lpěli, a zjistíte to, až když o to přijdete. "

16 15.11.2021

To mi zase King nasadil do hlavy brouka. O cestování v čase nic nevím, nikdy jsem to nezkoušela a ani toto téma nijak nevyhledávám. Nejsem člověk, který by se nějak výrazně zabýval myšlenkami Co by, kdyby. Ale v podání Stephena Kinga se mi rozvířily myšlenky všemi směry. Možná byl prostředek knihy moc popisný a zdlouhavý, ale díky němu jsem se ocitla přesně v tom čase a místě, kde se děj odehrává. Už už jsem si přála, aby to zamilovanému párečku dobře dopadlo, když jsem si uvědomila,kdo tu knihu napsal! :-) Každopádně skvěle napsáno, konec vynikající, ještě mi bude všechno dlouho rezonovat v hlavě. A to přece jde, ne?

" Hloupost je jedna ze dvou věcí, které vidíme nejjasněji až při zpětném pohledu. Tou druhou je propásnutá šance.

Život je příliš krásný na to, než aby se ho člověk vzdával bez boje, nemyslíte?

Sarkastičtí lidé bývají pod tvrdou slupkou hrozné měkkoty. Já nejsem jiná.

Čas je strom s mnoha větvemi. "

16 02.08.2021

Pěkně sarkastické čtení. Konec vyrazil dech, byť se něco podobného dalo čekat, když si někdo hraje s ohněm. Četla jsem poprvé knížku od M.H. a rozhodně jsem nebyla zklamaná. Ale není to čtení pro puritány ani příliš jemné duše:-) Téma zápaďacké kultury přinejmenším zaujalo.

" Dávat tělo jako zdroj rozkoše, to už zápaďáci neumí. Naprosto ztratili smysl pro dávání. Můžou se přetrhnout, ale už nejsou schopni prožívat sex jako přirozený. Nejenže se stydí za svoje tělo, které nedosahuje standardů porna, ale ze stejných důvodů je už vůbec nepřitahuje ani tělo druhého...
Stali jsme se chladnými, rozumnými, příliš si uvědomujeme svou individuální existenci a svá práva; hlavně se chceme vyhnout odcizení a závislosti; navíc jsme posedlí zdravím a hygienou: to skutečně nejsou ideální podmínky pro lásku.."

16 19.08.2020

Děkuji paní Soukupové za velmi zdařilou sondu do rodinných vztahů. Myslíme si, jak jsme jedineční a přitom jsme všichni tak stejní.. :-)

16 21.04.2019

Vynikající kniha. Téma, které řešíme věky věků. Jak moc má rodina držet spolu, aby to někdo nezačal považovat za vlezlé nebo naopak, že se nezajímáme. Být rodičem malých dětí je role víceméně jasná, ale být rodičem dospělých dětí? Marii zarazila výčitka své dcery, že ona je příčinou jejích trablů. Osobně zažívám opačný stav a řeším v sobě vztah s matkou, pro kterou jsem stále malé dítě, které nic neudělá správně a zmítám se v kruhu výčitek, vděčnosti a jakousi povinností.
Marie se rozhodla pro hodně radikální řešení, v epilogu zjišťujeme proč. Naprosto jí rozumím, ale jít touto cestou by dokázal jen málokdo.
Ale kdy jindy si plnit svá přání, své sny, když ne v tomto životě. Jiný už mít nebudeme. Někdy prostě musí být být člověk sobec. Ale musí si to umět sám před sebou obhájit.
Rozhodně doporučuji, smekám před autorkou a jen škoda pár chybek v textu.

"Toužila jsem odjet, strašně moc, a vidět fascinující svět. Při běžném koloběhu člověk rychle stárne, na cestách se stává nesmrtelným. Chtěla jsem se té nesmrtelnosti dotknout.
Toužila jsem po cestování a cestovala jsem tři intenzivní, zamilované roky. Mým průvodcem, trýznitelem i milencem se stal samotný svět. Chtěla jsem zjistit co se skrývá za obzorem, a objevila obzory, na které mě nepřipravil žádný cestopis, ani dokumentární pořad. Poznala jsem nejchudší oblast Bangladéše i mrakodrapy, odkud hongkongské bankovní pobočky určují směr, jakým se planeta Země bude točit. Navštívila jsem chrámy všech náboženství a okusila nejlahodnější i nejodpornější jídla, jaká si člověk může představit, i ta co si nepředstaví. Setkala jsem se s cestovateli, zloději a šarlatány, sdílela dobré i zlé s novými přáteli, vše kromě kontaktních údajů. Strávila jsem překrásné momenty, které nezachytila jediná fotografie. Na cesty jsem se vydala chudá a dnes jsem boháč s prodřenými kalhotami. Hledala jsem poznání a našla pokoru, hledala jsem prožitek a našla mír. Hledala jsem svět a světem jsem se stala."

15 18.10.2024

To bylo čtení. Seveřani. Temní až do morku kostí. Vyprávění, ze kterého vám tuhne krev v žilách. Podtržené neobvyklým stylem. Určitě se pustím do dalšího dílu, protože janakippová, její bratr, John a bůhvíkdoještě si zaslouží nejen druhou šanci, i když normální život je asi nikdy nepotká. Skvělý překlad a fotky spisovatelky na konci knihy jsem se téměř lekla :-)

"Myslela jsem, že už je mrtvý ale očividně nebyl. Stejně jako obyčejná slušná prasata se i lidské svině dožívají pozoruhodného věku.

Před usnutím jsem ještě na chvilku zašla do žlutého pokoje. Seděla jsem na studené dřevěné podlaze. V prstech jsem otáčela hliněné panáky a hledala jsem vodítka. Přišlo mi že jsem nad svým životem ztratila kontrolu. Věci se děly a já jsem jim v tom nedokázala zabránit. Byl to nový pocit a nemohla jsem s jistotou tvrdit že je dobrý ale byl tady a křičel jako shromáždění probuzenců.
Zhasla jsem ve žlutém pokoji a vlezla si mezi prostěradlo a přeloženou přikrývku s matčiným monogramem. SR. S jako siri. Vlastně jsem ani neznala její dívčí jméno."

15 12.09.2024

Co na to říct? Přečtěte si jí.

"Chtěl jsem Hannin zločin zároveň chápat i odsoudit. Ale na to byl příliš hrozný. Kdybych se jen pokusil o pochopení, měl bych pocit, že už ho neodsuzuji tak, jak by si zasluhoval. Když ho ale odsuzuji tak, jak si zaslouží, potom už nezbude prostor pro jeho pochopení. Já ale chtěl Hannu i pochopit, nepochopit ji by totiž znamenalo znovu jí zradit. Nikdy jsem se s tím nevyrovnal. Chtěl jsem se otevřít obojímu: pochopení i odsouzení. Ale obojí nešlo. "

15 26.08.2024

Ale jo. Přečteno rychle, knížka má spád, občas si říkáte, že je ten postup ve vyšetřování nějaký ne úplně posloupný, ale asi to tak je. Nicméně při čtení bychom se neměli tímto zabývat. Téma perfektní rodinky bylo na můj vkus omílané až moc často. Ale to jsou jen drobnosti u knížky, kterou jsem přečetla téměř na posezení.

15 15.05.2024

Obdiv za nepřikrášlované vzpomínky, pocity a za život viděný ať už jako dítě nebo dospělá žena.
Jsem ráda, že jsem nejen já jezdila tak nerada k prarodičům na prázdniny. Ovšem z trochu jiných důvodů. Ale takové byly dříve vztahy. Nikdo se s ničím tak nepáral, nebyl čas na niterné psychologické rozbory. Dnes řešíme zase jiné vztahové komplikace -:)

Za mně moc pěkná kniha a inspirující čtení.

15 03.02.2024

Co napsat na líčení všech hrůz, které jsme schopni jeden na druhém páchat? Když jedna strašná etapa skončí, nastoupí další, ve které si účastníci hrají na poslední spravedlivé. A soudit je? Po tom všem, co jim způsobili? A v celém systému osud jednotlivce? I když vyjímečné ženy. Každopádně strhující příběh, i když některé líčené hrůzy války, byť musely být milionkrát horší ve skutečnosti, protože tolik psychopatů uměla schovat jenom válka, mi přišly popisované zbytečně detailně. A to mám pár knížek s válečnou tématikou za sebou, ale tady mi to prostě přišlo brutální bez kontextu. Ale rozhodně zajímavá sonda i možná trochu odpověď na to, proč stále nedokážeme překročit svůj stín. Snad další generace bude odvážnější.

"Překvapilo jí, že hektické nadšení prvních revolučních měsíců s každým dnem ochládalo a mizelo, stejně jako se zamilovanost začne rozpouštět v poznání. S odpuštěním přichází dialog, slýchávala z úst malého muže, kterého si tak vážila. Bylo to prvně, kdy s ním nesouhlasila. Každý může odpustit jen sám sobě... Čekala, že přijde tlustá čára, oddělující černou od bílé. A čekala marně. Přišla jen uslintaná nostalgie, kterou se temnota propila a propíjí do zářivě bílé ustupující budoucnosti...
Zahleděla se na stavení v protějším svahu. Dělilo je jen pár stovek metrů podmáčené louky, vysoký plot a nekonečných padesát let. Za dráty jakoby se nezměnilo vůbec nic. Bílé omítky domů zářily stejně oslnivě jako kdysi. Napadlo ji, že přesně takovou hranici měli před dvěma lety postavit své minulosti. Nebát se vyslovit slovo vina. Lea uměla odpouštět. Celý život někomu odpouštěla. ..Možná bylo dobře, že malý muž odpustil všem a za všechny. Tolik zadků by nedokázal nakopat ani Plánička.

Zakázané ovoce. Chuť na kterou si nezvykla, ani když jí dovolili natrhat si, kolik jen chce. Byla jednou z mnoha, kterým se bez nepřítele nežilo lépe. Dřív se všechno zlé dělo z vůle nepřátelského systému. Teď se mnohé nedělo z její vlastní vůle. A to jí rozčilovalo. Uvědomovala si, že neumí žít ve svobodě. To byla ta blbá nálada, o které mluvil Havel. Znechucení nad vlastní neschopností žít ve světě bez zákazů. Žít sám se sebou."

15 26.08.2023

Ten typ knížky a příběhů, které mám ráda. Dokáže vás rozesmutnit, rozesmát, nutí vás přemýšlet, vidět vše očima dvou odlišných generací. I když tato je hodně melancholická.
Téma smrti na každé stránce a pokaždé jinak, i když ve finále je to vlastně stejné. Pocity viny a pitvání se v minulosti je nám všem zřejmě vlastní. Myslíme si, že zrovna my prožíváme něco strašného, abychom zjistili, že někdo jiný si prošel v životě horším trápením.

" Cítila jsem, že se ve mně něco zlomilo. Chapadla kolem kotníků byla pryč a já jsem si uvědomovala, že se skutečně dostávám ven z Mariánského příkopu. Měla jsem pocit, že můžu konečně pořádně oplakávat tebe, a ne nějakou vinu,která stála mezi námi. Cítila jsem se ti být tak nablízku jako už dlouho ne, poslední dva roky byl můj pohled zamlžený a teď jsem viděla jasně, cítila jsem jasně. Přišla jsem o bratra, ztratila jsem tebe a chyběl jsi mi každičkou vteřinu. Konečně jsem to dokázala opravdu cítit, neskutečně to bolelo, ale věděla jsem, že je to bolest, která se dá zvládnou. Protože jsem jí zároveň vnímala jako dobrou bolest. "

15 22.07.2022

Je to King. Co dodat. Knížka spíš jako jednohubka, klidně by mohla být součástí sbírky povídek. Nic, z čeho by musel mít člověk neklidné spaní. Ale je to King. Takže je to fajn, fajn, fajn.

15 21.06.2022

Úchvatné. Je to lepší než první díl. Olive je starší a tím pádem se zdá být čtení depresivnější. Téma smrti - k smrti se bojím smrti - je téměř všude. Ale jsou to stejné otázky, které si klademe všichni, stejná tajemství i trable řešíme ve svých rodinách.
Krásné. Dojemné. Jednou si budeme muset každý přiznat, že jsme zestárli, když se podíváme na svoje ruce, na svoje kdysi mladé tělo a budeme se velmi divit, kdy se nám to v životě vlastně stalo.

15 08.01.2022

Ne úplně lehké čtení. Tragédie, s níž se nikdy zbývající členové rodiny nevyrovnali. Ačkoliv se může zdát, že z Elišky vyrostla normální žena, z té rány se nejde vzpamatovat. Snad jí její nejbližší pomohou. Nejhorší je, že člověk zůstane se svými nočními běsy i pocity sám, protože ví, že tohle nikdo jiný nepochopí. Je těžké překročit svůj stín.
Pouze pasáže, které popisovaly podobné, skutečné zločiny na dětech, jsem přeskočila. To mi vskutku coby matce dobře nedělalo. Ne proto, že bych byla přecitlivělá, ale těch hrůz je kolem už nějak moc.
Nicméně obdivuji a smekám před každým, kdo neměl jednoduché dětství a přesto se dokázal postavit na vlastní nohy.

15 04.01.2022

Smekám před všemi lidmi jako je Tara. Že měla tu sílu se vymanit z prostředí, které pro ní mělo být útočištěm, ale místo toho to byla její noční můra. Díky jejím myšlenkám a názorům, které se jí honily v hlavě, člověk chápe týrané lidi svými nejbližšími, kteří jejich chování stále omlouvají, až to skončí fatálně. Ale je prostě strašné, co někteří lidé považují za normální chování a ještě strašnější jsou ti, kteří nezasáhnou. Viz. Tary matka, která nechá trpět šílenou bolestí vlastní děti, ať už z jakýchkoliv pohnutek.

" Nejste kočičí zlato, které září jen v určitém světle. Bez ohledu na to, kým budete, cokoliv ze sebe uděláte, vždycky jste tím byla. Máte to v sobě. "

" Dva dny nato mi přišel balíček, expresně z Idaha. Bylo v něm šest tinktur, dvě lahvičky s esenciálními oleji a pytlík s bílým jílem. Poznávala jsem receptury - oleje a tinktury mi měly posílit játra a ledviny a z jílu jsem si měla udělat vodní lázeň na nohy, abych dostala toxiny z těla. Byl tam i vzkaz od mámy: Prosím tě, užívej je tak dlouho, jak dlouho hodláš brát léky. Mám tě moc ráda.
Opřela jsem se o polštář a téměř okamžitě jsem usnula, ale ještě předtím jsem se stihla zasmát. Máma mi neposlala žádný lék na streptokoka ani mononukleózu. Jen na penicilin. "

15 24.05.2021

Milá knížka. Díky knížkám pana Hájíčka mám ráda jižní Čechy ještě o kus víc. Ale už jsem tedy od pana spisovatele četla lepší příběhy, které šly víc na dřeň. Tady mi přišlo plno nevyřčeného, nevím, jestli to byl záměr. Je možné, že vzhledem k mému podobnému věku s Marií, podobným strastem, jaké prožívá Marie, jsem čekala nějaké rozhřešení, které pochopitelně neexistuje, ale přes krásnou práci s jazykem mi příběh přišel pouze takový povrchní, jakoby klouzal na vlnách jako ta plachetnice z rumových vinět.

"Co bych o vlastní matce dokázala říct? Znám jí vůbec? A nakolik jí znám? Marie si vzpomněla na svou disertační práci. Měla jí založenou v polici s knihami. Už pár let jí nevzala do ruky. Psychologický portrét paní Dallowayové. Svázané v tvrdých deskách od knihaře. S anglickým resumé na konci. The Psychological Portrait of Mrs. Dalloway. Dokázala jsem napsat psychologický portrét ženy, která neexistuje. Je to jen románová postava. A rozebrala jsem jí na šedesáti stranách. O vlastní matce bych zřejmě nebyla schopná napsat jediný odstavec, který by dával smysl. Tvář se jí roztáhla do úsměvu. Nástup pláče někdy připomíná smích, začíná podobně a také tak zní. "

15 09.12.2020

Tři povídky, od nejdelší po nejkratší. Paradoxně ta poslední, nejkratší, mě zasáhla nejvíc. Člověk si může malovat budoucnost, jít si tvrdě za svým a ono stejně nikdy není nic tak, jak jsme si vysnili.. Nicméně i další dvě povídky stojí za přečtení, manžel zcela ovládnutý vírou, pro mě jako ateistu zajímavá sonda. Chápu, pokud si člověk není jistý sám sebou, že hledá nějaké berličky pro život v jakékoliv podobě..Z první povídky na mě dýchla trochu naivita hlavní představitelky, ale člověk by chtěl být někdy naivní a věřit, že našel toho pravého...
Shrnuto a podtrženo: těším se na další knihu od této autorky.

15 16.02.2020

Moje první knížka od paní Dvořákové. Přečteno rychle a nutno dodat, že se zaujetím. Nikdo nechceme být tím pacošem, a už vůbec ne tím s komplikacemi.. Velmi věrohodně vykreslené lékařské prostředí, i to, že i lékaři jsou jen lidi.. Pasáže o úmrtí otce jsem probrečela, oživily mi rány, které jsem utrpěla, když zemřel otec minulý rok mně..

15 08.02.2020

Nemůžu dát špatné hodnocení knize, jejíž poslední třetinu jsem doslova hltala. Ani já jsem se tedy nevyhnula určitým rozpakům, vadily mi tam zbytečné vulgarismy a občas nelogika, nicméně to, že čtu příběh, jehož určitá fakta si ověřuji na google, písnička od skupiny Zrní, moje snaha odlišit realitu od fikce...Nene, i když je jistě Tribeč nádherná krajina, na dovolenou pojedu raději jinam :)

15 18.06.2018

Krásný příběh, který dojme a zaujme. Ovšem trvalo mi, než jsem se popasovala s životopisem autora a pochopila, proč zrovna on napsal knihu o indiánech. Nejvíc souhlasím se zde již uvedených názorem, že chtěl poukázat hlavně na to, jak jsou jiní a že patří do lesů a do hor mezi divokou přírodu. Jenže si říkám, že díky tomu mají mnohem bohatší život než my, bílí, kteří se pachtíme za tak lacinými cíly..Bráno paušálně, vyjímky existují všude :) Takže přes další autorovy ne úplně dobré skutky, musím mu poděkovat, že kniha dojmula a zaujmula, i když jeho cílem bylo možná něco úplně jiného, těžko říct..Nemůžu si stále srovnat, že tolik příkladných myšlenek a postřehů o životě a souznění napsal takový rasista..

15 08.06.2018