Clarabel komentáře u knih
Tak to bylo velké zklamání. Rozvleklé a neuvěřitelně nudné.
Určitě stojí za přečtení. I když před cca 10-15 lety by se mě příběh dotkl mnohem víc. Líbí se mi mnohovrstevnatost, propracovanost a opravdu dobře odvedené "řemeslo." Už jen ten nápad se Spotify (kde najdete playlist Možnosti milostného románu) je super.
Byly chvíle, kdy mi lezlo na nervy Janovo kňourání a fňukání, že se s ním rozešla trochu zhýčkaná a osobnostně nevyzrálá, o 8 let mladší partnerka. Nina mě iritovala častěji. Mimochodem, ten její až dětinský názor na porno, to je fakt něco. Taková krasavice a cítí se nějak ohrožená nebo co, když si Jan občas porno pustí...to bych v generaci dvacetiletých úplně nečekala. Měla jsem z ní pocit, že se nerozešla s Janem, protože nechce být taková, jakou ji chce mít on, ale protože ani sama vlastně neví, jaká chce být. Možná nějaká krize rané dospělosti a fáze hledání se, která je asi běžná, ale protože je to už dávno, kdy mi bylo 25, už si vlastně ani nevzpomínám, co jsem tehdy prožívala.
Podtrhala jsem si pár hezkých myšlenek, ke kterým se ráda vrátím. Ve 35 už můžou někteří lidé začít prožívat krizi středního věku - a to je přesně ono, jak Jan píše o tom, jaký je průšvih, když muž v půlce života zjistí, že dosud lezl na špatnou horu. Jsem o něco starší než Jan, ale u pocitu "už je to ono, ta dospělost?" jsem se v minulosti také párkrát přistihla.
A taky musím pochválit obálku, která je strašně dobrá.
Nádherný čtenářský zážitek. Je to druhá kniha, kterou jsem od Biancy Bellové četla, a musím s mnohými souhlasit, že se Jezero povedlo ještě více než Mona.
Opět je zde dokonale vykreslená tíživá atmosféra zmaru a pochyb o smyslu existence. Střídání syrového jazyka a poeticky laděných obrazů vytváří velmi zajímavý kontrast.
Cenu Magnesia litera si kniha rozhodně zaslouží. Ale jak už to bývá, Jezero není pro každého. Pokud má někdo radši plytkou a podbízivou šmíru, bude z Jezera zklamaný.
Pro Stančíkův brilantní sloh a barvitou obrazotvornost mám velkou slabost, stejně tak pro magický realismus. Vůbec mi nevadilo prolínání dvou časových rovin, naopak. Postrádala jsem ale nějaký hlubší smysl příběhu. Nemůžu se samozřejmě ubránit srovnání s Mlýnem na mumie, který se Stančíkovi povedl rozhodně více. Zmínka o genderové korektnosti v doslovu / poděkování autora mi pak přišla úplně zbytečná a lacině populistická.
Andělí vejce 4/5.
Mona je moje první setkání s autorkou (když nepočítám článek Proč nejsem feministkou). Knížku jsem přečetla za 1 večer a vůbec jsem se od ní nemohla odtrhnout. Dokonale vykreslená tíživá atmosféra a pocit bezvýchodnosti a zmaru. Nic už nebude jako dříve. Líp už bylo a přichází pomalý, ale jistý konec makronek a svobody.
Autorka má osobitý styl a vypráví poutavě, přímo podmanivě. Určitě si budu chtít přečíst i Jezero a další její knihy.
Cynický a a trochu slabošský čuně s krizí středního věku, to je MUDr. Grábl. Přesto ho budete milovat, protože je neuvěřitelně vtipnej a na nic si nehraje. Petra Dvořáková jej vykreslila úplně dokonale. Chce být rovný a fér chlap, ale ne vždy se daří. I tím je sympatický, protože to není Mirek Dušín a protože jeho selhání občas dokážeme pochopit.
Velmi čtivé, místy vtipné, občas až tragikomické. Po Dědině další skvělá knížka, ke které se určitě vratím.
První polovina knihy mě velmi oslovila - znám Brdy a když čtu o Padrtí, Míšově a Teslínech, mám chuť tam vyrazit pěšky nebo na kole. Ženy na statku nikdy neměly lehký život a tu dřinu si dneska většinou ani nedokážeme představit. V Emilii vidím svoji babičku, která se také obětovala pro druhé a která také neměla v manželství štěstí.
Smutku se při čtení knihy jen tak nezbavíte. S Emilií se osud nemazlí - úplně by stačila její osobní dramata, ale když přijde válka, už je toho zu viel. Literatura je plná mužských hrdinů - odbojářů, ale hrdinkami tehdy byly i úplně obyčejné ženy od plotny, které nějak musely nasytit a obléct rodinu. Vysídlení Padrtí je velmi drásavá pasáž - ani jsem nevěděla, že jej poprvé vysídlili nacisti a poté, co se tam lidé vrátili, vysídlili Padrtí komunisti.
Po válce tedy nepřichází vysněná úleva, naděje a nový dům s cukrárnou, nýbrž do hry vstupuje osvoboditel, který si přišel uzurpovat a drancovat. Mírek s Emilií vzdorují kolektivizaci, Emílie prakticky až do své smrti. Jana se narodí s cejchem nechtěného dítěte, protože nemocná Emilie už nedokáže dát dceři tolik lásky, kolik by chtěla a kolik by měla. Studený odchov pochopitelně zanechal stopy i na Janě.
Mám ráda příběhy ze starých dob, takže se mi první část velmi líbila. Příběh o brdské vlčici mi dokonce způsobil husí kůži - nerada bych ji potkala (hned jsem si vybavila starou pohadku O Maryšce a Vlčím hrádku). Příběh Jany už postrádal "vrstvy," které autorka nasadila u Emilie, a Johana už byla vysloveně odfláknutá. Přitom měl být příběh nejspíš hlavně o ní?
Každopádně na prvotinu velmi zdařilé a těším se na další knihu paní Poncarové.
Navážu na Aralku - ani já jsem o potopení lodi Gustloff nevěděla. O operaci Hannibal se i na gymplu mluvilo jen minimálně a že se v Baltu potopil nějaké lodě, to byla pro nás jen statistika. Vůbec jsem netušila, že v Baltském moři skončilo tolik lidí - Sepetys píše, že jen v roce 1945 bylo 25 tisíc obětí.
Kromě toho, že se mi knížka moc líbila, mě také motivovala, abych si zjistila více informací o Pobaltí, Východním Prusku a Polsku během 2. světové války.
Bravo!
O japonské kultuře vím naprosté minimim - četla jsem pár autorů, viděla pár filmů, mám ráda sushi, ale jinak mě Japonsko vlastně nikdy moc nelákalo. Přesto mě kniha Probudím se na Šibuji neuvěřitelně chytla. Určitě si zaslouží cenu Magnesia Litera 2018 za objev roku.
Jednak jsem se v knize dozvěděla mnoho nového, jednak ve mně kniha vzbudila větší zájem o japonskou kulturu a v neposlední řadě se autorce podařilo vrátit mě v myšlenkách na dobu před 20 lety, kdy jsem VŠ studovala já. Když popisovala budovu FF v Celetné, neubránila jsem se úsměvu a hned jsem si vzpomněla, jak jsem se tam několikrát ztratila :)
Opravdu moc příjemné čtení. Hlavní hrdinka je velice sympatická, milá, má nadhled a úplně cítíte její zápal pro věc. A přitom má příběh hloubku, až se divíte, jak málo let je autorce. Smekám a těším se na další knihu.
Nádherná knížka, opravdu nádherná. Skutečné pohlazení po duši - chvílemi jsem slzela smíchy, chvílemi dojetím. Po všech rozervaných (byť skvělých) Hanách, Houbařkách, Malkách, Běsách nebo Anežkách už jsem nějaký ten balzám potřebovala a přišel v pravou chvíli. Po dočtení mám výjimečně hřejivý pocit. Pokud něco ze sebe věnujete druhým, má váš život vždycky smysl, i když někdy máte pocit, že smysl nemá.
Na začátku na mě Ove působil jako švédská verze Evžena Humla z Chalupářů, ale jsem moc ráda, že mě nerudný a brblající dědek neodradil a že jsem se začetla do nádherného příběhu o lásce Oveho a Sonji.
Začátek vypadal slibně. Prvních 20 stránek bylo vtipných, ale poté už autor vystřílel všechny náboje a kniha mě nejprve začala nudit a později nudit k smrti a dusit trapností. Dočetla jsem jen s vypětím sil. Zejména od chvíle, kdy Číňanky omylem pošlou atomovou bombu do Švédska, mi čtení dělalo velký problém a Mombeko mě začala neuvěřitelně štvát. Navíc to bylo celé dlouhé jak Lovosice a už jsem doufala v konec. Do Staříka už se pouštět nebudu, byvši poučena, že je to to samé v bledě modrém.
Tak tohle je síla. To by měli psychiatři předepisovat svým pacientům místo narkoleptik. Otevřete knížku, zkoušíte se začíst a po dvou odstavcích, ze kterých tryská autorovi přebujelé ego, spíte jak důchodce po půl láhvi Becherovky.
Skoro se stydím, že se mi kniha líbila, když mi bylo 15. Tenkrát jsem dokázala Vieweghovi odpustit křečovitý literární styl a poměrně chudý jazyk, dokonce i scény, které měly být asi vtipné, ale nakonec byly trapné. V dospělosti jsem zkusila Výchovu číst znovu a podruhé už jsem ji nedočetla.
Nejlepší, co kdy Viewegh napsal. Upřímně se mi ale film líbí mnohem víc než knižní předloha.
Četla jsem už kdysi a nedávno jsem na knížku opět narazila při vyklízení knihovny. Doslova a do písmene odpad. Věnovala jsem knihu do knihobudky a snad někomu ještě poslouží, například pro podložení stolu.
Tohle mi fakt nesedlo. Také nejhorší Kingovka, kterou jsem četla.
Je to sice autorčina prvotina, ale já už mám za sebou Houbařku a Rekonstrukci. Vůbec bych neřekla, že je Anežka první, protože i zde Hanišová nakládá, až vás mrazí.
Není to lehké téma. A stejně tak není jednoduchá charakteristika hlavní postavy. Chladnokrevná a sebejistá Julie je v jádru velmi zoufalá žena, nejistá sama sebou a skrývající svou slabost za tvrdou slupku a cílevědomost.
Bohužel znám plno takových žen, jako je Jukie: pro ně je dítě především projekt. A to i pro takové, které roky nemohly otěhotnět a které mají nakonec biologické dítě vymodlené a kterému mnohé obětovaly (čas, zdraví, finance, mnoho pokusů IVF). Je to zvláštní paradox, o kterém píše Hana Konečná ve své knize Na cestě za dítětem: během dlouhého období neplodnosti se některé ženy natolik upnou k představě ideálního dítěte, že nakonec nejsou schopné skutečné dítě přijmout. Stejně jako Julie. Ano, většina z nás si mateřství představovala růžověji, některé situace nás nemile zaskočí...mnoho z nás si zoufalo nad miminkem, co dokáže řvát 6 hodin v kuse, mnoho z nás má pocit, že mu rupne žilka, když píše s prvňákem úkoly (puberťáky ještě nemám, doplním později). Ale nechybí nám cit a víra v to, že "je to jen období."
Ne však Julie. Té chybí vřelost a její hlavní zájem je "co tomu řeknou lidi." I pro tají skutečný původ malé Agnes, což se ukazuje jako velká chyba. Nevěřím tolik na "volání krve," ad Rok kohouta, ale spíš na krizi identity, kdy romské dítě díky předsudkům společnosti najednou nepatří ani mezi majoritu, ani mezi minority. Něco mi ale říká, že by Agnes dopadla podobně, i kdyby nebyla Romka. A bůhví, jestli by se kdy vysněné a naplánované Anežce přiblížila i biologická dcera.
Tahle knížka není pro každého. Což je vám po přečtení rozporuplných recenzí asi jasné.
Kniha i literární styl jsou hodně zvláštní. Kdybych Osudy a běsy četla před 20 lety, rychle ji odložím jako nudný škvár, protože bych ji vůbec nepochopila. Už jsem (asi?) ve středním věku a v mém okolí se lidi začali víc rozvádět a rodiny rozpadat...kvůli lžím i kvůli pravdě. Asi i proto ke mně kniha promluvila a měla mi co sdělit.
První část má slabší rozjezd, ale pak mě začala bavit. Lotto mě chvílemi štval, jaký je sebestředný, duševně plovoucí jouda, a i když ho manželka podporuje a drží je oba nad vodou, správně tušíte, že není tak svatá, jak si Lotto myslí. Celou dobu jsem řešila, proč ona nechce děti a co za tím bude.
Druhá část - vyprávěná z pohledu manželky - je podle mě napsaná ještě lépe. Vyplynou na povrch ošklivé věci a Mathilda se projeví jako chladnokrevná a vypočítává lhářka. Než ji však odsoudíme: nějak se prosadit a uplatnit musela, ta holka, která nikoho neměla a na které byla spácháná velká křivda vlastní rodinou. A Lotta svým způsobem milovala, jak uměla, a pomáhala mu. Konec mě docela překvapil.
Určitě se ke knize někdy vrátím.
Když jsem byla malá, knížka patřila mezi mé oblíbené.
Bohužel je poznamenána dobou a jako dospělá jsem byla skoro zděšená, jak je chlapeček odložený v ohrádce, jak dostane na zadek, protože v koupelně udělal potopu (wirklich? Sotva dvouleté dítě někdo bije kvůli takové malichernosti?) a zejména jak ho maminka vede do jeslí, sestřičky ho z ní strhávají,chlapeček pláče a maminka spokojeně odchází budovat socialismus. Málokdy vyhazuju knihy, ale tady jsem se neudržela.
Jako dítě jsem měla knížku moc ráda. Ilustrace Aleny Ladové jsou jako vždy moc krásné.