cori komentáře u knih
Tentokrát jsou hlavními hrdiny dva zlodějské páry, které se shodou okolností vydaly na Kostku loupit v osudný den 31.srpna 1997, kdy byl zámek z pietních důvodů uzavřen.
Autor tlačí až moc na pilu tím, že zloděje vykresluje jako ještě větší "lůzry" než osazenstvo zámku.
Kníže Slavomír (alias velkomoravský Mirek Dušín) vyšetřuje vraždu kaplana biskupa Wichinga. Tentokrát mu pomůže "policejní" chlupatý pes Chlup. Vrah je znám již od začátku, popisy hradišť, domů a dalších velmi "důležitých" nezbytností jsou nudné.
Kniha určená zejména pro mládež připomíná smutnou kapitolu z dějin Litvy, kdy sta tisíce jejich občanů bylo na Stalinův rozkaz deportováno po okupaci SSSR do gulagů na Sibiři. Nejen kratičké kapitoly vybízejí k četbě na jeden zátah. Hlavní hrdinka Lina si získala mé sympatie.
Kniha přináší propojení osudů mladé vdovy Marie, která v roce 1952 schovává lidi chystající se emigrovat, studentky historie Terezy s psychickými problémy a jejich vzájemně si odcizených rodičů. Příběh se docela zajímavě odvíjel (profesor, italské tajemství), ale konec byl takový useknutý.
Milostný trojúhelník mezi sestrami Taťánou a Dášou a vojákem Šurou se odehrává během německé blokády Leningradu. Líčení živoření v umírajícím městě bylo velmi sugestivní, ale poté scény z Lazarova, kde se řešilo, kdo co kdy řekl a co tím myslel a nemyslel, zabředly do harlekýnského kýče. Líbil se mi přerod Taťány z naivní holky, která všem posluhuje, v ženu, která si jde tvrdě za svým.
Pan Stejskal pokračuje ve vzdávání obdivu své milované Chrudimi a jejím obyvatelům. Tentokrát ve čtrnácti medailoncích představuje osobnosti nějak spjaté s městem (od knížete Břetislava I. přes pány Radouše, Kornela ze Všehrd, Ressela, Klimeše, Pippicha, Wiesnera, Poppera až po Karla Žídka). Po medailonku následuje epizoda z jejich života nebo rozprava paní Jany a pana Venouše, kteří se zajímají o historii svého města a při svých schůzkách či v vzájemné korespondenci si vyměňují informace o daných osobnostech. Pro mladé Chrudimáky povinná četba.
Povídková kniha o varšavských upírech v komunistických osmdesátkách přináší absurdní situace a celkem podařenou zábavu. I hlavní hrdinové teenagerka hraběnka Manka, věčný dělnas Marek i svářeč Igor jsou celkem sympatičtí.
Celkem 12 povídek přináší příběhy dvanácti žen, jejichž životy jsou provázané a ani o tom neví. Není to moc veselé čtení: nevěra, nemanželské děti, odložené děti, prostituce, rakovina, šmejdi s hrnci a dekami, homosexualita, ale je zajímavé odhalovat, jak je kdo s kým propojen.
Na scéně se objevuje podplukovník sir Henry Simmerson se synovcem poručíkem Gibbonsem a Jižní Essex. Richard Sharpe zachrání ukořistěnou zástavu, hrozí mu však vyhazov z armády nebo pomalé umírání na zimnici v Západní Indii. Prozatím je povýšen na kapitána a doufá že se mu podaří získat francouzského orla. Opět pomáhá dámě v nesnázích, které se ujal na 14 dní a pět nocí. Milá Portugalka Josefína však hledá perspektivnější partii.
Autor čtenáři servíruje dvě velké vojenské akce vymyšlenou bitvu o podminovaný most a skutečnou bitvu u Talavery. Těším se na další díl.
Autor opět nezklamal, knihu jsem slupla jako malinu. Cela Kuislova rodina se tentokrát přesouvá do autorova rodiště Mnichova, dvojčata hledají psa, Simon recenzenta, Barbara ženicha, Magdalena školu pro Petra a Jakob s Georgem a bratrem Bartolomějem vraha zbouchnutých děveček.Do toho všeho se ještě přidává starost o postiženou dceru Sophii a falešné peníze.
Autor servíruje napínavý příběh, kdy čtenář dlouho netuší, kdo je oním sériovým vrahem. Doufám, že Oliver Pötzsch píše další díl.
Nenáročná detektivka z horkých letních dní Londýna roku 1757 přináší epizodu ze života lorda Johna. Víc než pátrání po ukradených písemnostech mě zaujalo vykreslení "gayklubu".
Strhující vyprávění pana Bondyho, který jako pubertální chlapec z Vinohrad musel podstoupit s celou rozvětvenou rodinou hrůzy holocaustu, přináší svědectví o nacistických zvěrstvech, síle lidského ducha i nutné dávce štěstí. Miloš Bondy své vzpomínky sepsal po třiceti letech od konce války, kdy žil ve Švýcarsku, kam emigroval v roce 1968. Vzpomíná na své rodiče, kamarády, život v Praze i v Terezíně (zaujala mě zmínka o tajném jazzovém baru pro mládež Barnabáš - Bar na baště), živoření ve stínu smrti v Osvětimi, kde přišel o rodiče a sám několikrát o vlásek unikl smrti díky tomu, že někdo vytáhl jeho kartu z hromádky lidí, kteří neprošli na revíru selekcí a byli určeni ke zplynování. V devatenácti letech vážil jen 43 kg, byl také vybrán k lékařským pokusům, přežil a poštěstilo se mu dostat do Kanady, kde sbíral zavazadla lidí z transportů na osvětimské rampě a mohl si přilepšit nalezeným jídlem, přežil i pobyt v dalších lágrech (Sachsenhausen, Ohrdruf i Buchenwald) a pochod smrti. Z rodiny přežila jeho starší sestra Věra Nosková s manželem, kteří byli mj. vězněni v osvětimském rodinném táboře.
Netušila jsem, že se jedná o knihu ze série, což jsem zjistila až po přečtení. Klasická červená knihovna, kdy jsou dva zrazení osamělí lidé k sobě přitahováni sexuálně (viz na každé třetí stránce erekce a vlhkost), ale rozumově se odpuzují, aby v patnácté kapitole "spadla klec". Pohádka na dobrou noc s erotickými sny.
Paul Glaser napsal knihu o své tetě Roosje (1914-2000), která jako nizozemská Židovka byla s celou rodinou obětí holocaustu. Vychází z jejich deníků, básní a korespondence. Roosje pracovala jako taneční mistrová a majitelka vyhlášené taneční školy, byla krásná, vtipná a uměla to s muži, čehož využila i během svého věznění v nizozemském sběrném táboře a později i v Auschwitz - Birkenau, kde měla intimní poměr s vysoce postavenými muži. V Osvětimi byla obětí lékařských pokusů, poté byla dle svých vzpomínek přeřazena do komanda, které vyklízelo plynové komory, což mě tedy dost zarazilo, jelikož jsem v dostupné literatuře četla pouze o mužských Sonderkomandech. Podivné je i její tvrzení, že z plynové komory odnášela tělo své zavražděné neteře, když měla mladšího bezdětného bratra, který se skrýval v Nizozemí? Že by myslela sestřenici?
Doposud jsem si myslela, že Nizozemci se během války chovali ke svým Židům lépe než třeba Poláci nebo Slováci, ale opak je pravdou. Otevřeně kolaborovali a své sousedy udávali, viz Roosjin exmanžel, který ji udal, že chodí bez hvězdy.
Tristní je i přístup nizozemských úřadů ke svým židovským občanům po válce, kdy jim napařili zpětně daně a nevrátili zabavené peníze, i vyplácení německého odškodnění, které zdržovali a dokonce počítali, kolik dnů poškozený nosil hvězdu. Roosje byla měsíc a půl v nizozemském vězení, proto hvězdu nenosila, a tak ji ty dny z celkového odškodnění odečetli, což je absurdní. Nedivím se, že se raději odstěhovala do Švédska.
Důležitá je i otázka přístupu k holocaustu v rodinách přeživších, kdy před svými dětmi a vnuky tajili svůj židovský původ a své hrůzné prožitky, aby je ochránili před psychickými traumaty.
Další variace hrdinské fantasy přináší příběh zrazeného muže, který se chce pomstít zrádcům, ztracenou dceru, čarodějnice, družinu přátel, mocného nepřítele ze zámoří a boj za svobodu vlasti. Průměrné dílo, hrdinové jednají spíš jako roboti bez emocí nebo jen s jednou. I když se jedná o zcela vymyšlený svět (bez existence křesťanství), rušily mě v textu slova jako svatí křižáci, pohan, servírka, nátělník.
Příběh začíná ve středu 29.března 1809, kdy poručík Sharpe dostává rozkaz najít Kateřinu Savagovou z vážené britské rodiny obchodníků s vínem, která utekla z domova v Portu, jenž je právě obsazováno francouzskými vojáky. Bohužel uvízne se svými muži na nesprávné straně řeky Douro a nemá, jak se dostat na druhý břeh. Jeho okolnostmi vyfasovaný nadřízený se ukáže jako pěkný ptáček, s dívkou v ohrožení si za celou knihu vymění jen dva polibky, ale zato si pěkně zabojuje (obrana horské pevnůstky ostřelovaná francouzskou houfnicí a znovu dobytí Porta 12.května 1809) i vykoná exekuci zrádce. Také si užije horskou turistiku v portugalských pohraničních horách.
"Tak v co tedy věříte?" nedal pokoj Vicente, poručík portugalské domobrany.
"V trojici," odpověděl Harper.
"Myslíte v nejsvětější Trojici?"
"V Bakerovu pušku, v bodák a ve mě" odpověděl za něj Sharpe.
Knihu jsem poctivě přelouskala celou, ale nic převratného nepřinesla. Autor představuje svou metodu řešení problémů na otázce odstranění hladomoru v rozvojových zemích, ale řešení nevymyslel. Radí používat při řešení hodu kostkou a řídit se podle jeho tabulky v příloze.Podivný je i překlad (Indiáni loví v prérii buvoly). Jediné zajímavé byly citáty slavných osobností.
Dá se říci, že až skoro pohádkově laděná space opera, kde se lidé poté, co si zničili planetu, již poučili ze svých chyb a nevedou války, přináší příběh malé tunelářské lodi se sympatickou mezidruhovou posádkou s rodinnými vazbami. Příjemné čtení o obyčejných "lidech", kteří se připletou do meziplanetární politiky, kde ti zlí jsou mimozemšťané s ošklivou vizáží (ptáci, brouci,.).
Jen si myslím, že v tomto světě by stále platilo právo silnějšího a neozbrojená loď i posádka by brzy na svůj pacifismus šeredně doplatila.
Z šestnácti povídek mně nejvíc zaujaly Trubka a Záměna. Povídky na konci sbírky jsou poněkud slabší. Viz mé komentáře u jednotlivých povídek.
Greta Garbo natáčí v roce 1942 velkofilm Velkolepá Johanka o Johance z Arku. Kdo je však tajemný multimilonář, který vše financuje, Albert Guiss? Filmové ateliéry i Guissův zámek jsou prolezlé německými a americkými špióny a i sama Garbo je v ohrožení života. Celkem zajímavý příběh o jedné z životních etap Grety Garbo a jejím nedotočeném filmu, v němž vystupují reálné postavy dobových herců a režisérů (Peter Lorre, Von Stroheim,..).