darinakovacova komentáře u knih
Příběh vyprávěný z pohledu dcery a otce opředený tajemstvím, které se postupně odkrývá ve dvou časových i dějových osách, které se nakonec v jednu protnou. Alena Mornštajnová mě baví.
Skvěle vymyšlený příběh o osudu tří generací židovské rodiny z Meziříčí. Tragičnost hlavní hrdinky se prolíná celou knihou se světlým zábleskem naděje v posledním odstavci. Doporučuji!
Prostě pecka! Prvotina od Karin Lednické, která začíná cestou karwinských žen do polské Wieliczky pro sůl a velkým důlním neštěstím roku 1894. Vypráví osudy několika havířských rodin a přibližuje čtivým a věrohodným způsobem život na přelomu století. Spojuje skutečné události s románovou fikcí. Kdo by třeba neznal Stodolní? Už v předválečné době bylo okolí vyhlášené např. tzv. Šalerkou, hostincem s nechvalně známou pověstí vykřičeného domu, kam se jezdili chlopi i z Karwiné.
„Něprum se my stavime do stare Galerky, ma tam dobre pivo a gryfne kelnerky,“
Přestože mi tematika hornictví a dolů není úplně blízká, kniha mě bavila. Už mě čeká v Neoluxoru druhý díl.
Knížku jsem měla na poličce půl roku než na ni došla řada. Líbila se mi její hloubka. Stejně jako svlékáte cibuli, jsem odhalovala střípky mozaiky nakonec vše do sebe perfektně zapadlo. Líbilo se mi, jak autorka nenásilnou formu představuje postup badatele při sběru a analýze pramenů, jak představuje venkovské zvyky a tradice. Nechybí ani trocha rodinné záhady. Doporučuju. Jen se prosím do Žítkové všichni nehrňte, aby si zachovala své kouzlo????
Musím přiznat, že jsem nejprve viděla film a ten mě tolik nenadchl, nicméně s přibývajícími týdny těhotenství zvládám už jen lehkou a oddychovou literaturu, a tou Poslední aristokratka v každém případě je.
Bavila mě mnohem víc než film. Je psaná deníkovou formou a vykresluje 4 měsíce pošahané aristokratické rodiny Kostkových, kterým vrátili zámek v restitucích. Jejich vzorem je kníže Schwarzengber a zámek Orlík, kterého se snaží napodobit. Mají 3 zaměstnance, které musí hrabě s nelibostí každý měsíc platit. Dále v příběhu vystupuje dcera právníka Bendy, kterému se finančně zavázali na několik let a taky Milada, která vymyslela koncept Totálního zámku 3.tisíciletí, aby sem přilákala turisty a zvýšila tržby. Příběh přináší řadu komických situací, černého humoru a dobrými úmysly, které se často mění v katastrofu. Pokud se chcete pobavit, zasmát nahlas a oddechnout, dejte si tuhle jednohubku????
No prostě úžasné:-) Unikátní slovník pana Hrabala mi dával občas zabrat, ale čtení jsem si opravdu vychutnala. Můžu říct, že film, který byl natočen, atmosféru celé knihy přesně vystihuje.
Po přečtení prvního dílu jsem se vrhla hned na další. Sledovala jsem občas i se zatajeným dechem osudy dětí Barbory a taky vývoj česko-polsko-německých vztahů, které si člověk hned tak neuvědomí, jak všechno mohlo být v této krajině zamotané, když se člověk přihlásil k polské národnosti...
V určitých okamžicích jsem měla naději, že se jednotlivým hrdinům začíná blýskat na lepší časy, autorka však nepředkládá čtenáři žádné velké happy endy, spíš se drží krutosti reality. Nicméně závěrečný odstavec přináší naději, že se dlouho válkou odloučená dvojice přeci jen setká, a tak s napětím vyhlížím konečný díl trilogie????????
P.S. navíc v těhotenství s člověkem cloumají hormony, tak doufá asi automaticky v lepší zítřky????
Bavilo mě to. Zhltla jsem ji za pár hodin, nicméně v hlavě mi uvízla pouze příbuzná teta Nora a velký rodový prsten a smrt Lady Di. Čtu na konci těhotenství a je to skvělý relax
Příběh mě přenesl do renesanční Florencie, líčí setkání a soupeření dvou umělců postaršího Da Vinciho a mladého Michelangela. Oba se v lásce moc nemají, zároveň ve skrytu duše jeden druhého respektují a obdivují. Po přečtení knihy toužím zase o kapku víc Florencii navštívit a Davida si osobně prohlédnout. Oceňuji poznámky autorky na konci knihy, popisuje zde, které události jsou skutečné a které jsou fiktivní. Navíc jsou k dispozici pro další informace webové stránky www.oilandmarble.com v sekci History Behind the Novel. K Leonardovi a Michelangelovi už nikdy nebudu přistupovat jako dřív...
Kniha byla prezentovaná jako novinka na pultech knihkupectví, tak jsem po ní po přečtení první stránky sáhla. Autorka pojímá děj jako vyprávění mikropříběhů tří generací jedné rodiny a jednoho domu v různém časovém sledu. Nejvíc mně asi vadilo to, že mě kniha - až na pár momentů - nedokázala vtáhnout do děje a vyvolat emoce. Charakter postav jsem si dokreslovala z útržků a stejně mi přišlo, že spoustu věcí bych se ráda dozvěděla a dopovězeny už nebyly, a konec mi zajímavý bohužel taky nepřišel.
Kniha se mi líbila, možná proto, že jsem ve věku hlavní hrdinky. Přišlo mi to neotřelé a připomnělo mi to návrat do teenagerských let, kdy jsem četla Sartra a Viana. Chápu, že pro někoho to může být přes čáru.
Četla jsem všechny knihy, které v češtině od Jonassona vyšly. Ta dějová konstrukce je už poněkud obehraná, ale pořád stále příjemné čtení. Bavilo se mě setkávat s politickými představiteli nejrůznějších koutů světa i všechny absurdní situace
Nejvíc se mi líbila druhá část a příběh o upírovi... někdo zde napsal, že je zcela zbytečný, nicméně podle mě je právě alegorickou dějovou linií celého příběhu, který spojuje přítomnost s minulostí. Škoda jen, že už od té zmíněné krevní skupiny jsem tušila, jak to celé bylo...
Rok mi tahle tlustá kniha ležela na polici než jsem se k ní dostala. A motivu mešity jsem si všimla až teď. Tahle kniha mě neustále něčím dostávala. V první části symbolicky navazuje na notoricky známou knihu G. Orwella 1984 a dotahuje události až do roku 2018. Ve druhé části je čtenář seznamován s historií budoucnosti “co by kdyby”. Covid samozřejmě Vondruška nezmiňuje, nicméně přijdou i horší věci.
Autor se zaměřuje na rozpínání a nebezpečí islámu. Nejspíše se zhlédl v Houellebecquově díle Podvolení, protože část děje zasadil i do Francie. Zhlédl se i v dějinách konce starověku a pádu západořímské říše roku 476 a hledá paralely napříč celou knihou. Ve druhé části se například ocitáme na středověkém panství Klumpenštejn, i když děj se odehrává ve 40. a 50. letech 21. století. Srdeční záležitostí byl pro mě i popis hrdinského skonu jednoho muže z klanu Wágnerů stejně dramatického a zároveň poetického jako v Písni o Rolandovi. Prostě z toho všeho čiší autorova fundovanost v historii spojena s jeho fantazií a vizemi a přiznávám, že to určitě nebude pro každého...
Tuhle knihu jsem začala číst o prázdninách, po pár stránkách odložila a teď jsem se k ní vrátila zpět. Určitě se nebude mnohým číst lehce. Obrazy a jednotlivé dějové linky se prolínají, ale časem si čtenář zvykne. Mně životní osud hlavní hrdinky Vladěny vrátil do mých teenagerovských let, kdy jsem hltala Viana, Sartra a další podivné osudy plné hnusu. Zde však autorka vyvolává určité pocity skrze rodinné vazby , kdy si občas člověk řekne jo , to znám...
Útlá knížka, která v sobě nese spoustu moudrosti a aktuálnosti pro dnešního čtenáře, je především chválou na lidskost Jana Masaryka. Jeho skromnost, lidovost i humor jsem si zamilovala a k určitým pasážím se budu i nadále vracet, pohladí mě po duši i po srdci.
Kniha mě hned od začátku chytla. Chtěla jsem vědět, co bude dál a dál. Nicméně ke konci už příběhy začaly být podle stejného scénáře, a přestože každý končil zajímavě, dohromady to pro mě žádný závěr nemělo, i když to byl asi záměr autorky. Naopak co se mi hodně líbilo, byly vnitřní monology a úvahy hlavní postavy každého příběhu. Autorka skvěle vystihla myšlení různých typů lidí v různém věku.
Tahle kniha ve mně vyvolala spoustu otázek. Kdo vůbec byl Jan Masaryk? Idealizovaný zastánce demokratických hodnot se nemohl vymanit z vlivu a velikosti svého otce. Celý život se hledal a ke konci života se ocitl mezi mlýnskými kameny. Byl vůbec někdy šťastný?
Tahle kniha mi zpříjemnila můj 34.týden těhotenství. Možná to vypadá jako předčasná četba, ale opak je pravdou. Čtivou populární formou vás navede i k poznání sebe sama.
Navíc po 8 letech zkušeností ve školství si můžu říct, že spoustu věcí jsem dělala s dětmi i tak nějak intuitivně. Kniha takovým základním kamenem, který byste si měli přečíst, pokud vás téma zajímá.
Ukázka, která mě oslovila: “Hodně lidí si myslí, že v procesu učení jsou nejdůležitější vědomosti, data, informace... Data si umíme během pár minut dohledat na Google nebo Wikipedii, to dnes zvládne i poměrně malé dítě... Děti se potřebují naučit informace ověřovat. Informací je přehršle a ony si potřebují ověřit, že ty, které dostávají nebo si je samy našly jsou relevantní a ověřené, potřebují dohledávat, z jakého zdroje pocházejí.”
“Praxe je často taková, že když manažeři nabírají lidi do týmu, nezajímají se o školy, které zájemci o pozice vystudovali, ani jaké měli známky. Zajímá je zkušenost a způsob myšlení.”
Některé mě i bavily, ale celkově jsem se knihou prokousávala a těšila se na konec.